Strana 72
KULTURA / POVÍDKA
T
en člověk nevypadal vůbec špatně.
Čisté oblečení, upravené vlasy,
oholený, a dokonce voněl. Vstoupil
do sídla Konta Bariéry klidně
a sebevědomě: „Mohl bych mluvit
s někým, kdo mi pomůže?“ oslovil
první z pracovnic nadace. „A co
byste potřeboval?“ Posadil se na
nejbližší židli a hlasitě vzdechl:
„Jsem nešťastnej…“ Oslovená referentka očima přivolala
kolegyni od vedlejšího stolu. Ta si přisedla blíž a zeptala
se: „Z čeho jste nešťastný?“ „Z celýho světa.“ V kanceláři,
kde se denně řeší následky nemocí a vážných úrazů, to
nebyl první případ podivína. Už mnohokrát sem dorazily
údajné oběti zlotřilých sousedů, příbuzných, kteří se
nechtějí starat o postižené blízké, i stále ukřičenější
skupiny zástupců izolace postižených a nemocných na
odlehlých hradech a zámcích. „V čem vám svět ubližuje?“
„Řeknu vám to všechno.“
A začal: „Pozoruju lidi. Všude a nepřetržitě. Je to
dobytek. Jen žerou a chlastaj. Děti nechaj řvát a dovádět.
Kradou a všechno ničej. Zastávaj se zvířat a města jsou
plný psích výkalů. Dělaj sbírky, aby se každej, koho bolí
v kříži, moh flákat. Uplácej doktory a pořizujou si tak
invalidní důchody. Zastávaj se cikánů, místo aby je zašili
do lágrů. A nejhorší jsou ty teplí, sváděj k sexu malý děti…“
To už bylo na pracovnice nadace moc. Téměř současně
vyhrkly: „Vám asi někdo opravdu ublížil…“ „Myslíte
osobně? To ne, já si žiju jinak dobře. Mám dobrej důchod,
vlastní byt a jsem celkem zdravej… Vlastně máte pravdu.
Ublížil mi jeden aktivista. Zazvonil a chtěl, abych se
podepsal pod nějakou petici proti topení uhlím. Když jsem
ho poslal do háje, řek mi do očí, že budu ještě litovat…
A od tý doby to mám… Pozoruju je… Rozlejzaj se, kecaj
v televizi, chtěli by nám nařizovat, co smíme a co ne. Já
se bojím, že nám začnou kontrolovat nákupy, jestli moc
nejíme nebo si nekupujeme tučný maso… Já je pozoruju…
Jsou všude a chystaj se.“
Obě zkušené pracovnice si oddechly. Tomu člověku
pomoci nedokážou. Ale mohly by ho nasměrovat
k nějakému odborníkovi. Dobrý psychiatr už bude vědět,
o jaký problém jde. Tak zkusily oblíbenou kličku: „Máme
mezi našimi spolupracovníky výborné specialisty,
skvělé odborníky. A s naším doporučením vás vezmou
přednostně. Chcete?“
„Myslíte do blázince? Já jsem přece normální... Možná
trochu víc ostražitej… Myslel jsem, že byste mi pomohli…
Všude píšete, že pomáháte všem… A pak přijde člověk
s velkou starostí a vy byste mě poslali k nějakýmu
psychiatrovi… Já už tam byl… U třech….“
„Opravdu? A co vám řekli?“ „Že nejde o nic vážnýho.
Prej si mám najít nějakou dobrou partu, s kterou bych to
všechno moh probrat. A přijít za půl roku. To je dnešní
medicína. A vy tvrdíte, že umíte nahradit lidem i ruce
a nohy. Prej dokonalý protézy… Ale to velký nebezpečí,
co číhá na všechny lidi, nevidíte. Moje nebožka manželka
byla obyčejná ženská, žádný školy… A přitom například
jasně prokoukla ten podvod s očkováním. Jasně odhalila,
že dávaj do lidí čipy. A napsala to i ministrovi…“
„A co odpověděl?“ Rozhovor už jasně nabýval
veselejší ráz. „Nic neodpověděl. Nic. Ale kolem našeho
domu se začaly potulovat podivný postavy s nějakýma
přístrojema.“ „Zeptal jste se jich, co tam dělají?“ „No jasně.
Šel jsem za nima a pro jistotu jsem si vzal poplašňák. Jen
je postrašit.“ „A co vám řekli?“
„Prej voda. Hledaj úniky z potrubí… Zrovna, když začali
čipovat lidi… Z toho taky moje žena umřela. Rozumíte,
sedm let si léčila rakovinu a pak přijdou nějaký měřiči
s mašinkama a ženská najednou umře…“
„To je nám líto.“ Obě referentky už vstaly a chystaly se
s návštěvníkem rozloučit. Ale on ještě zopakoval: „A co
teda můžete pro mě udělat?“ Už byla možná jediná
odpověď: „Doprovodit vás dolů na ulici.“ Jeho reakce
nepřekvapila: „A tak je to se vším…“
Zdeněk Jirků
Pomáháme všem