01/2017

• Strana 1

  Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

  Koupí tohoto časopisu podpoříte

  Proměna

  života lidí

  s postižením

  POHLEDY NA POSLEDNÍCH 30 LET

  (s. 4)

  Cena jednoho výtisku 30 Kč ve volném prodeji / Roční předplatné 240 Kč / Zvýhodněné dvouleté předplatné 380 Kč

  1 / 2017

• Strana 2

  vecom_inz_stropne_210x280mm ri.indd 1 10.12.2015 16:16

• Strana 3

  3

  EDITORIAL OBSAH

  ŠTĚPÁN BENEŠ

  ... věnujeme toto číslo. Tak to stojí na

  obálce Mladého světa z ledna roku

  1990, jednoho z mála specializo-

  vaných vydání slavného týdeníku.

  Většinu fotografií, které v něm na-

  jdete a které ilustrují tehdejší život

  lidí s postižením, vytvořil Jan Šil-

  poch. Jeho pohled skrz hledáček

  fotoaparátu tvoří už řadu let také

  jeden ze základních stavebních ka-

  menů časopisu Můžeš a jsme tomu

  velmi rádi.

  Nejen zmíněné fotografické pojít-

  ko nás však inspirovalo k malému

  otočení zpět, podobně, jako se za ži-

  votem lidí s postižením otočil Mladý

  svět na pokraji velkých společen-

  ských změn. Ta desetina z titulní

  strany od té doby neklesla, život

  handicapovaných jako součásti celé

  společnosti se však za poslední tři

  desetiletí obrovsky posunul. Většinu

  bychom mohli bez lhaní prohlásit

  za změnu k lepšímu. Nebyla by ale

  škoda považovat dnešek za jakýsi

  dosažený ideál, za krok přes cílovou

  čáru?

  Vítejte v novém roce!

  

  Desetině lidstva...

  Auto-moto:

  V autě je (skoro) všechno jinak

  Aktivní život:

  Nemůžeš chodit, můžeš tančit

  Dvě poznámky paní Dáji: Počátky sociálních služeb

  strana 18–20

  strana 21

  strana 6–8

  Příběh: Mirka nepláče

  strana 16–17

  Malíř Boris Jirků:

  O emocích na druhou

  Cestování s vozíkem:

  Střípky ze Srí Lanky

  strana 26–28strana 22–24

  vecom_inz_stropne_210x280mm ri.indd 1 10.12.2015 16:16

• Strana 4

  Jedličkův ústav, 1989

  Mnohé děti s postižením vyrostly v ústavech

  (nejen v tom doktora Jedličky) mnohdy s radostí,

  ale stejně často i bez představy, jak vypadá svět

  kolem, svět „za zdí“. Změny posledních

  27 let otevřely nejen cestu pro udržitelnou péči

  o děti s postižením přímo v rodinách, ale také

  pro samostatné bydlení, studium i zaměstnání,

  pro život se zálibami a sportovním vyžitím.

  Bez ohledu na vlastní handicap být součástí

  společnosti.

  

  Foto: Jan Šilpoch

  FOTOEDITORIAL

• Strana 5

  5

• Strana 6

  REFLEKTOR

  Text: ZDENĚK JIRKŮ

  Foto: JAN ŠILPOCH

  POZNÁMKA PRVNÍ

  JAK TO BÝVÁVALO

  Všem to připadalo normální – lidé

  s postižením byli v ústavech, kde byl

  jejich život víceméně monotónně

  jednoduchý, a venku se o nich skoro

  nevědělo. Společnost se domníva-

  la, že nejlepší bude dát těmto lidem

  základní péči a prostě čekat. Nikdo

  však nevěděl, na co se čeká, a myš-

  lenka, že by se snad mohli zlepšit, že

  by mohli žít s ostatními a být třeba

  i užiteční, narážela nejen na platné

  normy, ale i na zakořeněné názory

  lékařů, pedagogů, psychiatrů.

  Dvě poznámky

  paní Dáji

  Dája Kabátová pracovala vdobě

  zásadní společenské proměny

  vroce 1989 vJedličkově ústavu

  vPraze. Její zkušenosti izdalších

  let, kdy založila Letohrádek

  Vendula jako pozoruhodné

  zařízení pro lidi skombinovaným

  postižením, jsou typické pro celý

  svět sociálních služeb unás.

  Mimochodem iproto, že její práce

  byla oceněna ina mezinárodní

  úrovni.

  Málo jsme znali situaci na Západě,

  ale i tam se otevřenost vůči postiže-

  ným prosazovala obtížně a pomalu.

  Takže když se rodičům narodilo posti-

  žené dítě a lékař řekl – to je na ústav,

  nikdo nepochyboval. Sama na sobě

  jsem zažila, že když mě ve třech letech

  dali s luxací kyčle na osm měsíců do

  léčebny a návštěvy byly povolené jed-

  nou za dva měsíce, nikdo se nedivil.

  Prostě taková je norma – a dost. To ne-

  byl zlý úmysl, ale nejspíš nějaký kon-

  zervatismus, stereotyp, zvyk. A pak

  přišel Listopad a najednou byly úplně

  nové informace a rodiče se začali ptát

  sami sebe – proč nemáme své dítě

  doma? Proč nejsou přímo v našem

  městě služby, které by nám s ním po-

  mohly? Kdo nám umí poradit?

  A tak vznikala občanská sdruže-

  ní, stacionáře, školy, poradny. Začaly

  i sbírky, objevili se první menší i velcí

  dárci, města a obce zjistily, že takové

  služby na jejich území jsou a budou

  potřeba. Zatímco dosud s postižený-

  mi pracovali lékaři a sestry, najed-

  nou vznikla potřeba kvalifikovaných

  sociálních pracovníků. Už ne jen

  soucit, ale i znalosti z psychologie,

  speciální pedagogiky, sociálních zá-

  konů, rodinné problematiky, reha-

  bilitace, fyzioterapie a dalších oborů

  Dája vždy

  zapomene říci,

  že to je právě

  ona, kdo Vendulu

  stvořil...

• Strana 7

  7

  byly více než žádané. Během pár let

  vlastně vzniklo celé odvětví a celý

  systém sociálních služeb se promě-

  nil tak, že si stav před třiceti lety mu-

  síme docela pracně připomínat.

  POZNÁMKA DRUHÁ

  JAK JSEM SE VYDALA

  NA DOBRODRUŽNOU CESTU

  Pracovala jsem deset let v Jedličkově

  ústavu. Měla jsem na starosti tzv. státní

  děti, tedy ty, kterých se rodiče zřekli

  nebo z jiných důvodů nikoho neměly.

  Jenomže ony vyrostly, dospěly – a co

  dál? Dostaly sice bezbariérové byty,

  mimo ústav a samostatně však žít ne-

  uměly, a někdy ani moc nemohly. Byly

  samy a široko daleko nikdo, kdo by

  pomohl. V té době jsem byla na ma-

  teřské dovolené a tyto „moje děti“ za

  mnou přišly, abych jim, stručně řeče-

  no, pomohla se životem. Tak se naro-

  dila myšlenka Letohrádku Vendula.

  Bez základního kapitálu, bez záko-

  nů, které by upravovaly činnost ob-

  čanských sdružení, bez velké vstříc-

  nosti občanů jsme začali. Ze starého

  tesko baráku. Potřebovali jsme projekt

  – architekt David Vávra ho vytvořil

  zadarmo, potřebovali jsme alespoň

  nějaké peníze – poskytla je PhDr. Ven-

  dula Neumannová. V dalších letech

  pomohl celým svým managementem

  podnikatel Ing. Vladimír Dráb. Po-

  třebovali jsme tisíce a tisíce malých

  i velkých věcí a řešení a vždy se našel

  někdo ochotný a vstřícný. I v tom byla

  obrovská změna. Lidé se začali anga-

  Naprosto spontánně se tady narodil

  systém, který sice dlouhá léta

  postrádal zákonnou úpravu, ale

  osvědčil se a dnes je spolehlivý

  a schopný pružně vyhovět.

• Strana 8

  REFLEKTOR / POČÁTKY SOCIÁLNÍCH SLUŽEB

  Dnes už validní?

  Současnou společnost často

  kritizuji, ale když lidé pořád hubují,

  tak sobě i jim připomenu, že od

  listopadu  uteklo tolik let jako

  od vzniku Československa v roce

   skoro až do konce druhé

  světové války.

  Ke kritice patří i pochvala. Jednu

  z největších změn vidím v jiném pří-

  stupu k lidem, kteří jsou nějak han-

  dicapovaní. Za plus považuji i to, že

  se přestal používat termín invalidní.

  Validní je to, co je hodnotné, platné,

  významné. Předpona in- znamená

  opak. Ani jsme si neuvědomovali,

  co tím vlastně o druhých říkáme.

  Současně s jinou terminologií jsme

  si zvykli na to, že všichni by měli mít

  přístup do veřejného prostoru. Proto

  se bezbariérový přístup považuje

  ve všech veřejných budovách za

  samozřejmost.

  V této souvislosti vzpomínám na

  svou první návštěvu ve Švédsku,

  kde jsem přímo na letišti viděla

  mnoho lidí na vozíku a já se divila,

  jak je to možné, když v této zemi

  nebyla válka. Až později mi došlo,

  že u nás byli handicapovaní lidé

  obvykle uzavřeni v různých domo-

  vech a sanatoriích, na veřejnosti se

  prakticky nevyskytovali. Jako by

  nepatřili mezi ostatní. Současně si

  vzpomínám na první demonstraci,

  která byla v Praze před minister-

  stvem zdravotnictví. Svolala ji Olga

  Havlová spolu s ostatními. Doslova

  na ni vytáhla znevýhodněné lidi

  z různých domovů, kde žili izolová-

  ni od ostatních. Ve své omnipotenci

  se snad komunistická vláda cítila

  odpovědná i za to, že se při havá-

  riích občas lidé zmrzačí.

  Za plus považuji i katalogy růz-

  ných pomůcek, které mohou lidem

  s handicapem pomoci, ale přede-

  vším to, že jsme si všichni zvykli

  na tuto pomoc finančně přispívat.

  Zcela dobrovolně.

  

  Autorka je socioložka,

  členka rady Konta Bariéry.

  SLOUPEK Jiřiny ŠIKLOVÉ

  žovat ve prospěch postižených. Nejen

  do jednorázových vánočních kasiček,

  ale i do dlouhodobých projektů začala

  pronikat obrovská energie. Samozřej-

  mě to někdy bylo i komické. V Jedlič-

  kově ústavu jsme léta vedli děti k co

  největší samostatnosti. Porevoluční

  vlna nadšení přinesla i obrovský ná-

  por dobrovolníků, kteří začali tuhle

  práci vlastně kazit, protože je hýčkali,

  doslova obsluhovali…

  Ale i to už je pryč, sociální služby

  jsou dnes odborně na výši. My v Le-

  tohrádku Vendula nabízíme denní i tý-

  denní stacionář, krizové bezbariérové

  bydlení a práci v chráněných dílnách,

  hlavně v pekárně. Ale co je nejdůle-

  žitější, nabízíme terapii, rehabilitaci,

  bezpečí, přátele. Tím jsme proměnili

  život celých rodin. Mohou žít se svými

  postiženými a přitom se o ně nemusí

  starat celých čtyřiadvacet hodin.

  Kdo to osobně nezažil, neví, jak

  nekonečné osamění a dřinu mají ti,

  kteří podobné zařízení nemohou vy-

  užívat. Ale vlastně si nemohu na ta-

  kové místo v naší zemi vzpomenout.

  Zkrátka: naprosto spontánně se tady

  narodil systém, který sice dlouhá

  léta postrádal zákonnou úpravu,

  ale osvědčil se a dnes je spolehlivý

  a schopný pružně vyhovět. Lidí s po-

  stižením bohužel neubývá a ubývat

  nebude. Osobně jsem zažila ministra

  práce a sociálních věcí, který mi tady

  u nás řekl – podívejte, vy jste si ten

  projekt vymysleli, jste neziskovka,

  tak se starejte… a co po nás vlastně

  chcete? Takové přístupy jsou snad

  už minulostí. Jistě, máme zákon,

  máme sociální péči decentralizova-

  nou na kraje, máme pravidla pro re-

  gistraci služeb, máme tisíce pravidel.

  Na druhou stranu středočeský kraj-

  ský úřad s námi úžasně a aktivně ko-

  munikuje, je to opravdu kompetentní

  spolupráce. Prostě je vidět ze strany

  kraje zájem o to, co pro klienty dě-

  láme.

  

  Letohrádek Vendula:

  www.letohradekvendula.cz

  ... a přes všechny

  potíže vede k další

  radosti.

  Pozvání do Vídně,

  1990.

  Dája Kabátová

  si spolu sdětmi

  zJedličkova

  ústavu prohlédla,

  jak vypadá

  podobné zařízení

  usousedů.

  Přízemní ubytovny,

  škola stělocvičnou

  abazénem, výlety

  do Vídně ado Alp...

• Strana 9

  9

  ANKETA:

  Jak se

  proměnil

  život lidí

  s postižením

  v posledních

  30 letech?

  REFLEKTOR / PROMĚNY ŽIVOTA LIDÍ S POSTIŽENÍM

  Připravili: MICHAELA ZINDELOVÁ,

  RADEK MUSÍLEK

  Foto: JAN ŠILPOCH

  Vltava (Vyšší Brod)

  VENDULA NEUMANNOVÁ.

  Od dětství je vdůsledku

  dětské mozkové obrny

  na vozíku. Vystudovala

  Filozofickou fakultu

  UK voboru historie

  ačeský jazyk. Stala se

  dlouholetou pedagožkou

  vJedličkově ústavu,

  stála uzrodu Letohrádku

  Vendula anapsala

  memoárovou knihu

  Hledat – najít, držet

  – nepustit. Stále se

  věnuje individuálnímu

  doučování

  apřednáškám.

  VENDULA

  NEUMANNOVÁ

  (*1944)

  Stručná, jasná ahlavně pravdivá odpověď zní: žilo

  se nepoměrně hůře. Na druhou stranu je pravda, že

  bylo už lépe než vletech 50., kdy se např. zrodila

  myšlenka, která se naštěstí neprosadila, že vyšší

  vzdělání postiženým vlastně škodí, protože čím vzdě-

  lanější člověk je, tím více si uvědomuje svůj zdravot-

  ní stav avyhlídky jeho dalšího vývoje. Onějakém

  pracovním uplatnění zejména uvrozených chorob

  (např. DMO) nebo onemocnění vdětství (např.

  infekční dětská obrna) se vůbec neuvažovalo. Oněco

  lépe na tom byli lidé po nějakém úraze, kterým se po-

  vedlo navrácení do výroby. Oostatní se stát postaral

  zařazením do ústavů sociální péče.

  V80. letech dochází kurčitému posunu přístupu

  kdané problematice, kdy částečné uvolnění proudu

  informací nutí režim kmodernizaci postoje khan-

  dicapovaným. Vznikají první snahy oodstraňování

  architektonických bariér aumožnění volného

  pohybu vozíčkářů. Tak vznikají atypické panelové

  domy vPraze 4 vPetýrkově ulici, sídliště Meta na

  Kladně, kde byla dílna Svazu tělesně azdravotně

  postižených vČSSR, nebo rehabilitační abytové

  centrum Hrabyně uOpavy. To byly ovšem pouze

  výkladní skříně socialismu, kterými se režim chlu-

  bil, když potřeboval dokázat svou vysokou úroveň

• Strana 10

  REFLEKTOR / PROMĚNY ŽIVOTA LIDÍ S POSTIŽENÍM

  obvyklého Dámy aPáni byla ještě

  jedna kabina označená piktogramem

  vozíčkáře. Byla to tehdy vymoženost

  nevídaná, neslýchaná. Některým

  lidem připadala naprosto zbytečná.

  Tak došlo ktomu, že jsem akutně

  potřebovala toto zařízení navštívit

  – aupokladny nám odmítli dát klíč,

  protože prostor této toalety se využí-

  val jako sklad destilované vody. Tak si

  to přál pan vedoucí. Když jsme se tam

  šli přece jenom podívat, ukázalo se,

  že destilky tam je opravdu tak na 10

  let. Naštěstí můj doprovod čítal dvě

  osoby, takže jsme situaci zvládly ina

  normální toaletě. Po návratu domů

  jsem napsala stížnost vedení stanice

  Aral – akmému úžasu zareagovali

  okamžitě. Do týdne jsem obdržela

  omluvu, slib na provedení kontroly

  ajako odškodné poukázky na tři ná-

  vštěvy vjejich myčce. Nikdy jsem už

  podobný problém uAralu neměla…

  Na dané téma by se daly vypra-

  vovat romány. Musím ale nechat

  prostor izážitkům jiných.

  

  Pavla Valníčková,

  jedna z prvních

  zrakově postižených

  sportovkyň

  péče oinvalidy. Podle neověřeného

  zdroje vznikl první nájezd na chodník

  tak, že vPetýrkově ulici koupil otec

  zde bydlícího vozíčkáře Romovi lahev

  rumu, ten mu vylil na označené místo

  pod okrajem chodníku kolečko be-

  tonu, uhladil to anechal zaschnout.

  Tak vznikl první nájezd na chodník

  před vstupem do bezbariérového

  domu.

  Ještě horší jsou bariéry vlidském

  myšlení. Odstraňují se pomaleji,

  uněkoho přetrvávají dodnes. Na

  závěr uvádím jeden malý obrázek

  myšlení lidí: Na přelomu 80. a90. let

  se začaly vČechách objevovat zahra-

  niční čerpací stanice. Jejich součástí

  bylo sociální zařízení, kde kromě

  Podle neověřeného zdroje vznikl

  první nájezd na chodník tak,

  že v Petýrkově ulici koupil otec zde

  bydlícího vozíčkáře Romovi lahev

  rumu, ten mu vylil na označené

  místo pod okrajem chodníku kolečko

  betonu, uhladil to a nechal zaschnout.

• Strana 11

  11

  JOSEF LACHMAN.

  Jeden zprvních

  českých

  (československých)

  paralympijských

  reprezentantů

  získal stříbrnou

  medaili na LPH

  vSoulu. Bývalý

  paralympionik stále

  aktivně sportuje

  ajezdí na kole

  běžně desítky

  kilometrů denně.

  JOSEF

  LACHMAN

  (*1954)

  Sám jsem závodil asi od patnácti let až

  do vojny, kde jsem měl úraz, ale jak se

  dalo, sedal jsem na kolo. Před rokem

  1989 ještě nikdo neorganizoval ama-

  térské závody „defektních“ sportovců

  (současné označení handicapovaný

  je mnohem lepší, úděsné slovo kripl

  myslím úplně zmizelo); já jsem tré-

  noval ve Slavii Praha. Vychovali jsme

  tam pár mistrů světa… Vpolovině 80.

  let jsem se ocitl vRakousku, kam jsem

  odjel na závody veteránů zcelého svě-

  ta – iskategorií tělesně postižených.

  Nic jsem netušil oexistenci prvních

  průkopníků olympijských her invali-

  dů, za cyklistiku dosud neprezentoval

  nikdo. Stál jsem vpoli handicapova-

  ných cyklistů jako pěšák.

  Po Evropě jsem ale vyhrával, co se

  dalo. Apak jsem na svazu oznámil,

  že mám natrénováno aže bych zájem

  měl oúčast na LPH. Bylo mi řečeno,

  že Soul je daleko, nejsou další špič-

  koví sportovci – nepojede se! Novinář

  Jiří Stýblo nakonec popíchl ty nahoře

  svým polemickým článkem vRudém

  právu; pamatuju si část článku, ve

  kterém psal: „Ryzí amatér sobrovskou

  vůlí ajasným cílem: dokázat svými

  výkony, že jeho účast na olympiádě

  invalidů by byla důstojnou reprezentací

  československého sportu… Až letos

  by snad mohl oficiálně reprezentovat

  na olympiádě invalidů.“ No, nako-

  nec jsem do Koreje skutečně odjel!

  Společně sdr. Vladimírem Křížem,

  tehdejším ředitelem Rehabilitační-

  ho ústavu vKladrubech, který mi

  umožnil, abych se tam dva měsíce od

  rána do večera připravoval na Soul.

  Byl jsem jediným reprezentantem

  ivlajkonošem amoje stříbrná medaile

  ze silnice byla bomba. Prožil jsem si

  svých patnáct minut slávy, apotom

  jsem dál jezdil na plné pecky.

  Samozřejmě když porovnám si-

  tuaci „před“ a„po“, hodně věcí kolem

  handicapu se změnilo – neřekl bych,

  že žijeme ve stoprocentní integraci,

  ale existuje mnohem větší otevře-

  nost apřístupnost kpostiženému

  člověku, která se knám přenášela

  také díky otevření hranic ze západ-

  ního světa. Zdravotně postižení vyšli

  ven zizolace svých bytů, objevili se

  vchráněných dílnách, neudiví nás

  někde pomalejší obsluha, mohou

  studovat. Výrazně se technologicky

  zlepšily inaše pomůcky, zmizely

  železné akožené protézy, skoro všu-

  de jsou nájezdy pro vozíčkáře, mají

  kdispozici elektrické vozíky, nemusí

  roztáčet kola rukama. Také sportovní

  možnosti pro handicapované jsou

  neporovnatelně lepší – od relaxu

  po reprezentaci. Dokazují víc vůlí,

  zatnou se, leccos překonají.

  Rád jezdím každý rok vjednom

  zdesítek týmů maraton, kdy zdraví

  ihandicapovaní cyklisté jedou vtý-

  mech na trase dlouhé 2222 kilomet-

  rů. Jediným omezením maratonu je

  časový limit 111 hodin. Každý ztýmů

  je patronem člověka krátce po úrazu,

  který se shandicapem teprve učí žít.

  Opravdu skvělá věc! Zdraví ahan-

  dicapovaní fungují jako jeden tým.

  Máme si prostě vzájemně co dávat.

  Před listopadem by podobné záleži-

  tosti nebyly vůbec možné.

  Ve společnosti lidí, jimž něco

  chybí, nacházím uvšech přítomných

  pokoru. Aprávě tu vnaší společnosti

  citelně postrádám.

  

  Nic jsem netušil

  o existenci prvních

  průkopníků

  olympijských her

  invalidů, za cyklistiku

  dosud neprezentoval

  nikdo. Stál jsem v poli

  handicapovaných

  cyklistů jako pěšák.

  Po Evropě jsem ale

  vyhrával, co se dalo.

• Strana 12

  MILAN PEŠÁK

  (*1963)

  Vneděli 3. prosince 1989, když jsem

  se vtu mlhavou anavečer dešti-

  vou neděli po ustavení České unie

  nevidomých aslabozrakých vrátil

  domů aslyšel ve zprávách, že vprvní

  porevoluční vládě je zase převaha

  komunistů, pomyslel jsem si: možná

  jsme to uspěchali. Ta vláda vydržela

  jen týden, ale my jsme vytvořili zá-

  klad organizace fungující dodnes.

  Před revolucí musel nevidomý

  člověk, pokud chtěl slepeckou hůl

  nebo hmatové hodinky, jít na Svaz

  invalidů, organizaci tehdejší Národní

  fronty (prodlouženou rukou KSČ).

  My jsme věděli iodalších pomůc-

  kách, které nevidomým aslabozra-

  kým mohou pomoci – otelevizních

  lupách, oBraillových displejích či

  elektronických orientačních pomůc-

  kách. Achtěli jsme, aby ivnaší zemi

  byly dostupné lidem spostižením,

  nejen nějakým nomenklaturním

  kádrům.

  Vnaší zemi zcela chyběly služby,

  které by nevidomým aslabozrakým

  lidem usnadňovaly samostatný

  anezávislý život. Byly tu dva ústavy,

  vLevoči na Slovensku pak rehabi-

  MILAN PEŠÁK.

  Jeden ze

  zakládajících

  členů České

  unie nevidomých

  aslabozrakých. Je

  autorem myšlenky

  Tyflocenter,

  sítě krajských

  poskytovatelů

  sociálních služeb

  pro zrakově

  postižené. Byl také

  radním hlavního

  města Prahy

  spůsobností

  pro oblast

  zdravotnictví

  (2006–2010)

  asenátorem

  Parlamentu ČR

  (2010–2016).

  litační centrum pro ty, kdo ztratili

  zrak vprůběhu života; kapacita však

  žalostně nedostačovala, odostupnos-

  ti zČech aMoravy nemluvě. To se

  po roce 1989 změnilo. Vrámci České

  unie nevidomých vznikl Tyfloservis

  asvými ambulantními středisky

  brzy pokryl celé území ČR. Vzniklo

  Pobytové rehabilitační arekvalifikač-

  ní středisko pro nevidomé Dědina,

  Knihovna digitálních dokumentů

  astředisko digitalizace knih, učili

  jsme nevidomé aslabozraké lidi ovlá-

  dat počítače bez možnosti používat

  monitor nebo myš, začínali sprůvod-

  covskou apředčitatelskou službou,

  budovali Středisko pro výcvik vodi-

  cích psů, prosadili tikající semafory

  amluvící tramvaje aautobusy…

  Ani před revolucí nebylo vše

  špatné, stejně jako teď není zdaleka

  vše dobré. Jako děti amladí lidé se

  zrakovým postižením jsme dostali

  kvalitnější vzdělání, než dostávají

  žáci teď vinkluzi. Idíky němu jsme

  dosáhli potřebných posunů. Nikdo

  nám netajil, že život je opřekonávání

  problémů. Teď vídáme samé úlevy,

  diskriminace, šikany – alidé nemají

  REFLEKTOR / PROMĚNY ŽIVOTA LIDÍ S POSTIŽENÍM

  Praha: vysoké obrubníky, bariéry.

  Vyrazit do města nebývalo

  tak snadné jako dnes.

  šanci vědět, jak jsou na tom doopravdy. Ne-

  jsou mnohdy ani ochotni vzít vlastní život do

  svých rukou. Abez toho to nejde! Postižení

  zůstane vždy postižením anikdy ho nepůjde

  zcela kompenzovat – technikou, natož služ-

  bami. Člověk se zdravotním postižením to

  bude mít vždycky těžší než ten bez postižení.

  Když něco děláte náhradním způsobem, vše

  bude časově aenergeticky náročnější améně

  efektivní než to, co je pro člověka přirozené

  apro co byla většinově vyvinuta technika.

  Potřebujete-li pomoc jiných lidí, jste na

  nich závislí. Nikdo není zcela nezávislý, pro-

  tože pomoc někdy potřebuje každý; ale kdo

  ji potřebuje denně, je závislejší. Amnoho na

  tom nezmění ani to, že si ji kupuje za příspě-

  vek na péči. Často nemůže platit plnou cenu.

  Tak nepodléhejme lžím ailuzím, ale pojďme

  udělat maximum, co zmůžeme. Ktomu jsme

  byli odhodláni vtěch 80. letech, aproto

  jsme vtěch 90. tolik dokázali. Asoučasnost?

  Všechno zase nějak rozmělňujeme...

  

  Před sametovou revolucí v naší zemi

  chyběly služby, které by nevidomým

  a slabozrakým lidem usnadňovaly

  samostatný a nezávislý život.

• Strana 13

  Můj zážitek

  z roku 1987

  Za studia medicíny jsme se jako

  medici nesetkali s pacienty s chronic-

  kou disabilitou, natož s mobilitou na

  vozíku. Až mé druhé pracoviště, dnes

  Hamzova odborná léčebna v Luži-

  -Košumberku, dříve Gottwaldova

  dětská léčebna pohybových poruch

  (myslím, že Klement Gottwald neměl

  ani ponětí, že něco takového existuje),

  mi dovolilo nahlédnout do života nej-

  prve dětí, obvykle s diagnózou DMO,

  a potom i dospělých.

  Tristním zážitkem, který dokumen-

  tuje situaci ještě ve druhé polovině

  . let minulého století, byl výlet

  školních dětí. Školáčci asi ze . a .

  třídy jeli na jednodenní školní výlet

  na hrad Košumberk. Od autobusu šli

  tzv. Andělskou cestou podél léčebny

  a potkali se s dětmi z neurologického

  pavilonu, které byly na vycházce se

  sestrou a vychovatelkou. Některé šly

  o berlích, jeden jel na vozíku a ně-

  které se držely širokého otevřeného

  kočárku, ve kterém se vezly ještě více

  postižené nechodící děti.

  Sestřička a paní vychovatelka (vlast-

  ně v té době soudružka) si s dětmi po-

  vídaly, děti měly z procházky radost.

  A třída školáčků šla po dvojicích,

  jedna soudružka učitelka vpředu,

  druhá vzadu. Děti jsou mezi sebou

  kontaktní již od miminek a navazují

  komunikaci. Ty zdravé školní děti se

  asi nikdy nesetkaly s dětmi, které by

  nechodily a neběhaly jako ony. Krok

  se jim pozvolna zpomaloval, dvojice

  se pustily a děti sledovaly situaci,

  se zájmem a i s trochou zvědavosti

  z neznámého pozorovaly děti z lé-

  čebny. Sestřička a děti o berlích hned

  se školáčky navázaly slovní kontakt.

  A soudružka učitelka, která šla vzadu,

  to vyřešila jednoznačně: Nezpomaluj-

  te, běžte a nedívejte se na ně.

  Je třeba něco dodávat? Jak jsme na

  tom dnes?

  

  Autorka je lékařka,

  členka rady Konta Bariéry.

  SLOUPEK Lii VAŠÍČKOVÉ

  13

  FRANTIŠEK HALM.

  Před 52 lety přišel

  jeho druhorozený

  syn na svět se

  střední mentální

  retardací. Od té

  doby je společně

  smanželkou

  aktivní na poli

  pomoci lidem

  stímto postižením.

  Stál uzrodu

  rodičovské

  organizace

  Společnost pro

  podporu lidí

  smentálním

  postižením(1969).

  Intenzivní práci pro

  lidi se zdravotním

  postižením ukončil

  po 42 letech

  vroce 2015. Orok

  dříve získalCenu

  Jihomoravského

  kraje za své

  dlouholeté aktivity.

  Abychom mohli posoudit změny,

  vraťme se ještě trochu před těch

  posledních 30 let.

  Nedá se říci, že by zdravotně

  postižení žili unás úplně bez pomoci.

  Pro tělesně, mentálně apsychicky

  postižené bylo unás několik ústavů

  sociální péče. Mnohé znich byly

  zřízeny ještě za Rakouska a jejich

  fungování mnohdy odpovídalo době

  vzniku. Byly velké, smnoha klienty

  svelkou škálou stupně postižení,

  většinou na pokraji osídlení ažily si

  svým životem. Veřejnost se mnoho

  oživotě za plotem nedověděla.

  Změna začala už v80. letech.

  Ipřes poměrně tuhý politický režim

  se knám dostávalo hodně informa-

  cí ze zahraničí (rodinné kontakty,

  odborné osobní kontakty aúčast na

  konferencích, dokonce islužební

  cesty astáže odborníků). Společnosti

  pro podporu lidí smentálním posti-

  žením (SPMP) se podařilo navázat

  spolupráci sobdobnými společnostmi

  vRakousku, Polsku aMaďarsku, ne-

  oficiálně pak iscelou tehdejší západ-

  ní Evropou. Přes odborníky, eventu-

  FRANTIŠEK HALM

  (*1939)

  álně irodiče, přes příbuzné aznámé

  se dostávalo kinformacím čím dál

  víc lidí. Rodiče začali být hlavní silou

  ktlaku na státní správu.

  Vpoměrně krátké době bylo

  vybudováno několik desítek denních

  stacionářů (hlavně pro mentálně

  postižené, kteří se po ukončení

  spe ciálních škol neuplatnili na trhu

  práce). Ústavy začaly zlepšovat život-

  ní podmínky apřibližovat obyvatele

  životu za branou. Začala snaha sni-

  žovat počty svěřenců vÚSP. Polovina

  80. let přinesla pro SPMP idalší

  mezinárodní aktivity. Naši sportovci

  se měli možnost zúčastnit České

  olympiády, která se konala vPra-

  ze. Po krátké době se stala řádným

  členem mezinárodního společenství

  Speciálních olympiád. Od roku 1989

  zasáhly do péče apomoci potřebným

  azdravotně postiženým výrazně círk-

  ve iněkteré zahraniční organizace

  (Armáda spásy).

  Upravila se kritéria vposuzová-

  ní invalidity. Ta se ještě několikrát

  vprůběhu let změnila ajsou vpo-

  slední době kritizována. Alespoň

  umentálně postižených. Změnilo se

  iškolství. Otevřelo se více speciálních

  škol azkvalitnila se výuka na pomoc-

  ných azvláštních školách iodbor-

  ných učilištích. Soukromé podnikání

  přineslo několik desítek dílen zaměst-

  návajících zdravotně postižené.

  Otom, jak se změnil život zdravot-

  ně postižených za posledních 30 let,

  by se dalo napsat hodně. Hlavně chy-

  bí podrobnější hodnocení posledních

  20 let, kdy došlo kněkolika podstat-

  ným legislativním změnám. Ale ibez

  hlubšího srovnání jsem přesvědčen,

  že už od roku 1968 se postavení

  zdravotně postižených stále zlepšuje.

  Jak ve zdravotní avrehabilitační

  péči, tak ive finanční kompenzaci po-

  třebné pomoci. Nejkladněji hodnotím

  nejen podporu státu, ale především

  daleko větší pochopení avstřícnost

  veřejnosti kproblémům potřebných.

  Azcela určitě jsou dnešní zdravotně

  postižení sebevědomější adokáží

  osvá práva amísto na slunci více

  bojovat.

  

• Strana 14

  REFLEKTOR / TRIBUNA

  Schody, sloupy, obrubníky. Co zdravý a po-

  hyblivý chodec na cestách městem překoná

  bez mrknutí oka, často bývá pro člověka,

  který se neobejde bez vozíku nebo bílé

  hole, překážkou a starostí navíc. Je to však

  mnohem lepší než v 80. letech, protože

  ruku v ruce s bojem za demokracii a rovná

  práva pro všechny mizí i bariéry z veřejné-

  ho prostoru a vlastně i z našich hlav.

  V Praze je blaze, říká se. A zkušenosti

  handicapovaných lidí žijících v metropoli

  s hustou podzemní hromadnou dopravou

  to potvrzují. Alespoň ve srovnání se sta-

  vem, jaký převládal před třiceti lety, nebo

  s podmínkami v menších městech a na

  vesnicích.

  PĚTINA OD ZÁPADU

  „Z hlediska bezbariérovosti jsme ve srovná-

  ní se stavem před třiceti lety udělali úžasný

  pokrok,“ tvrdí architektka Daniela Filipiová

  z Prahy, senátorka a bývalá ministryně

  zdravotnictví. V roce 1986 prodělala

  neúspěšnou neurochirurgickou operaci

  míchy a od té doby využívá vozík. Ve své

  profesi se věnuje i projektům, které řeší

  problematiku bezbariérovosti, a pomáhá při

  odstraňování architektonických překážek.

  „Přístupnost měst z hlediska pohybu po

  svých je téměř srovnatelná se zahraničím.

  Měla-li bych to vyjádřit v procentech, jsme

  asi na 80 procentech toho, co je v za-

  hraničí. Hovořím však o městech, nikoliv

  vesnicích, kde je to většinou pořád ještě

  špatné. Stále běžným nedostatkem nájezdů

  na chodníky je typický schůdek, který,

  pokud najíždíte do kopce, vám najetí velmi

  ztěžuje,“ přidává absolventka Fakulty ar-

  chitektury ČVUT v Praze příklad překážky,

  kterou zdraví nevnímají.

  BEZBARIÉROVÁ ÚLEVA

  Architektka tvrdí, že pokrok je vidět i ve

  veřejné dopravě, ačkoliv ve srovnání se

  západem je česká společnost prý sotva na

  třetině stavu. „Mluvím přitom o velkých

  městech, protože v těch malých či na

  vesnicích je stav stále velmi špatný. Horší

  je to pak s objekty veřejné služby, protože

  najít bezbariérovou restauraci s hygienic-

  kým zařízením je téměř nadlidský úkol.

  I v přístupech do objektů veřejné správy

  je ještě co dohánět, a dokonce se stále

  setkávám i s tím, že ve zdravotnických

  zařízeních není bezbariérová toaleta,“ říká

  architektka.

  „Problém bývá u rekonstrukcí, kde se pod

  různými kličkami obchází zákonná povin-

  nost upravit objekt tak, aby byl přístupný.

  Stane-li se, že objekt přístupný je, pak je

  zde často zádrhel ve formě nedostatečného

  počtu hygienických zařízení. Je-li v několi-

  kapatrovém domě jedno WC, jde sice o na-

  plnění zákona, ale nikoliv zdravého rozumu.

  To opravdu člověk na vozíku musí přejíždět

  výtahem do patra s toaletou? Zásada umís-

  ťování bezbariérové toalety by měla být

  taková, že všude, kde je WC pro veřejnost,

  by mělo být i bezbariérové. Pokud je málo

  místa, je možné udělat jedno zařízení, aby

  sloužilo i vozíčkářům,“ radí architektka.

  „Jsem ochotná poradit či konzultovat bez-

  bariérovost projektů se studenty fakulty ar-

  chitektury a stavební fakulty. Vštípit zásady

  bezbariérovosti již studentům je to zásadní,“

  dodává Daniela Filipiová.

  ŠLAPOU SMAPOU

  Lidé s handicapem nejsou na problémy

  sami, ale mají i zastání ve vedení hlavního

  města. „Před 30 lety byla přitom pro-

  blematika bezbariérovosti věc neznámá

  a řešená jen úzkou skupinkou dotčených

  osob,“ připomíná Ľubica Vaníková z praž-

  ského magistrátu, předsedkyně Komise

  Rady hlavního města Praha pro Prahu

  bezbariérovou a otevřenou. „Z hlediska

  norem a výkonu státní správy se tehdy až

  na výjimky neřešila. Od té doby se povedlo

  prosadit nezbytné úpravy norem a vyhlá-

  šek, které jsou základem pro povolovací

  procesy, a samozřejmě se s nimi seznámili

  i úředníci,“ říká.

  Otec vlasti Karel IV. ani jeho následov-

  níci na vozíčkáře moc nemysleli. „Praha

  je historicky rostlé město a bezbariérové

  úpravy často musí být realizovány doda-

  tečně,“ připomíná Ľubica Vaníková. Pro

  snazší orientaci město vytvořilo mapu

  přístupnosti (viz rámeček), označující

  bariérovost objektů. Mapa je určena i pro

  tablety a mobily a stále se doplňuje.

  MĚSTSKÁ NA TELEFONU

  Víte, že do konce roku 2025 zmizí

  z pražské MHD všechny překážky, takže

  bude přístupná všem? Alespoň to slibuje

  magistrátní koncepce odstraňování bariér.

  Postupně se tak zlidšťují všechny stanice

  metra a zastávky MHD; za 27 let již bylo

  zpřístupněno 21 stanic, což je polovina

  z těch vybudovaných jako bariérové před

  rokem 1990. Roste i počet bezbariérových

  úprav přechodů pro chodce a rozšiřuje

  se i zvukový informační systém v podobě

  akustických majáčků. V Praze se zavedla

  i doprava na zavolání pro osoby se sníže-

  nou schopností pohybu a orientace. Služba

  je zaměřena hlavně na dopravu do za-

  městnání, škol a zdravotnických zařízení.

  Občané s pohybovým či smyslovým han-

  dicapem se obracejí s podněty a žádostmi

  na své zájmové organizace. Jedná se např.

  o Pražskou organizaci vozíčkářů, z. s.,

  nebo Sjednocenou organizaci nevidomých

  a slabozrakých ČR, z. s., jejichž pracovníci

  s přijatými náměty dále pracují.

  HLAVU VZHŮRU

  Ale i když se postupně všechny zastávky

  metra i MHD zbavují bariér, je stále co

  zlepšovat. Leckde se to daří: „Loni na

  podzim jsme spustili v ďáblické hvězdárně

  unikátní projekt pozorování hvězdné ob-

  lohy z invalidního vozíku,“ ukazuje mluvčí

  pražského magistrátu Vít Hofman na další

  možnost, kde mohou lidé s handicapem

  pozvednout hlavu vzhůru. Hvězdárna Ďáb-

  lice je tak jedna z mála observatoří na svě-

  tě, které zajišťují handicapovaným přímé

  astronomické pozorování. Plošina dopraví

  vozíčkáře až k dalekohledu, který jim díky

  vylepšeným prvkům umožní pozorování

  oblohy z vozíku.

  „Náš Institut plánování a rozvoje už také

  připravuje studii na bezbariérové přístupy

  k pražským přívozům,“ přidává Vít Hofman

  další novinku, která je příslibem, že vozíč-

  káři v hlavním městě snad budou konečně

  za vodou.

  

  Třicet let v metropoli: Bez překážek ke hvězdám

  RADEK GÁLIS

  se rozhlíží po změnách

  nejen vhlavním městě

  MAPA PŘÍSTUPNOSTI MHMP:

  www.mapapristupnosti.cz

• Strana 15

  15

  KALEIDOSKOP

  Evropské

  centrum jazykové

  rehabilitace

  V prostorách pražského Jedličkova

  ústavu a škol začal fungovat nový

  unikátní subjekt – Evropské cent-

  rum jazykové rehabilitace (ECJR).

  ECJR vzniklo proto, aby se

  mohla rozvíjet jazykově rehabi-

  litační metoda, kterou vyvinula

  klinická lingvistka Radka Maje-

  rová – audiovizuální čtení ana-

  lyticko-syntetické a počítačový

  software VoCo. Touto metodou již

  dříve podporovala některé žáky

  z „Jedle“.

  Nyní byl vytvořen prostor pro

  jazykovou rehabilitaci také u dětí

  s vývojovou anartrií a vývojovou

  dysfázií, které nejsou jejími žáky

  a které nenacházejí tuto formu re-

  habilitace jinde. Pro externě příchozí

  klienty bude služba poskytována

  za poplatek. Již nyní je o ni takový

  zájem, že byla prakticky naplněna

  stávající kapacita. Více informací

  ráda poskytne vedoucí a zakladatel-

  ka ECJR Radka Majerová

  (r.majerova@jus.cz).

   (RM)

  V rámci oslavy Mezinárodního dne

  osob se zdravotním postižením

  uspořádal Vládní výbor pro zdra-

  votně postižené občany (VVZPO)

  29. listopadu v prostoře Míčovny

  Pražského hradu slavnostní večer.

  V jeho rámci byly vyhlášeny vý-

  sledky 23. ročníku Ceny Vládního

  výboru pro zdravotně postižené –

  již tradičně za publicistické práce

  zaměřené na téma zdravotního

  postižení (téměř dvacet jednotlivců

  i tvůrčích týmů) a premiérově také

  v nové kategorii – fotografické sou-

  těži VVZPO Život bez bariér.

  V nově vzniklé soutěžní kate-

  gorii se objevily i práce našeho

  redakčního fotografa Jana Šilpocha.

  Empatie a pozornost ke krajině

  i příběhům světa handicapovaných,

  ke které se snaží kamerou přiblížit,

  neunikly ani pozornosti poroty,

  která z 85 přihlášených fotografií

  vítězné snímky vybírala. Honzovy

  fotografie získaly čestné uznání,

  které převzal osobně z rukou nyní

  exministra pro lidská práva, rovné

  příležitosti a legislativu Jiřího Dien-

  stbiera. A my, jeho kolegové, se ke

  gratulacím připojujeme.

   (MZ)

  Dotýkejte se,

  prosím!

  Už skoro čtyři desítky let patří ke způ-

  sobům, jak mohou nevidomí poznávat

  výtvarné umění, hmatové expozice.

  První u nás konaná výstava pod ná-

  zvem Hapestetika se objevila v pražské

  budově ÚLUV na Národní třídě před

  čtyřmi desítkami let.

  Až do konce uplynulého roku byla

  otevřena další, v pořadí již šestá

  „hapes tetická“ expozice, při příležitosti

  25. výročí profesionálních služeb pro

  lidi se zrakovým postižením – orien-

  tovaná tentokrát na české sochařské

  umění. Našla své místo v galerii

  Českého centra Praha v Rytířské ulici.

  Výstava s mottem Dotýkejte se, prosím

  umožnila prohlédnout si nebo hma-

  tem zažít dvacet pět vybraných soch

  a plastik českého výtvarného umění

  20. století – od Otty Gutfreunda nebo

  Emila Filly až po současné umělce.

  Exponáty byly z materiálů, které jsou

  pro hmat nejpříjemnější – tedy dřevo,

  kámen nebo sklo. Pokud se jednalo

  o abstraktní umění, poskytovala díla

  vždy zajímavou strukturu nebo mož-

  nost manipulace.

  I tentokrát přicházeli do pražské

  výstavní síně společně s postiženými

  i vidící návštěvníci – zjistit, jak málo

  běžně dotykové vjemy vnímáme.

   (MZ)

  Ocenění za citlivou optiku

  Jan Šilpoch získal zrukou

  odstupujícího ministra Jiřího Dienstbiera

  čestné uznání za své fotografie.

• Strana 16

  ŽIVOT

  Text: ZDENĚK JIRKŮ

  Foto: JAN ŠILPOCH

  Monotónní existence za zdí, jídlo,

  teplo, pomoc sester – a jinak prázd-

  no. Mirka měla štěstí nebo dobré lidi

  kolem, zkrátka zažila pěkné časy

  v Jedličkově ústavu, pak dokonce

  dostala bezbariérový byt na Klad-

  ně a dnes žije naprosto samostatně.

  Jistě, nemůže si sama uklidit a potře-

  buje pomoci i s hygienou a dalšími

  činnostmi, ale na elektrickém vozíku

  doslova drandí světem.

  Před sedmadvaceti lety byla právě

  na křižovatce – konec školy v Jedli

  a do nějakého ústavu, nebo…? Hlubo-

  ká společenská změna jí umožnila to

  nebo. Začala pracovat, dnes pomáhá

  na počítači jedné pražské firmě. Tak-

  že žije dobře? „Měla jsem štěstí, dět-

  ství a mládí v Jedličkárně mě naučily

  samostatnosti. I když rodina trochu

  chyběla. Stýkám se s tátou a jeho dru-

  hou ženou, která mi vlastně nahrazo-

  vala maminku. S tou skutečnou se

  nevídám, ona už mě dávno ze svého

  života škrtla. Díky pečovatelské služ-

  bě mám třikrát týdně čerstvé jídlo,

  kamarádka pomůže s ostatním, ale

  já chci co nejvíc věcí zvládnout sama.

  Když nemáš nohy a ruce máš jen

  Mirka nepláče

  Život je někdy opravdu tvrdý – když se

  před šestačtyřiceti lety Mirka Šindelářová

  narodila, nebyla to příliš radostná

  chvíle – dolní končetiny neměla vůbec,

  a ruce, ruce jen vzdáleně připomínaly

  obvyklý tvar. Bylo to vdobě, kdy podobně

  postižení lidé a jejich rodiny slyšeli jen

  jednu radu – ústav na celý život.

  z půlky, musíš všechno líp promyslet,

  a pak to jde…“

  Mirka své odhodlání nehraje. Ráda

  maluje, ráda cestuje, je ráda mezi ka-

  marády. Už dávno se rozhodla nepro-

  klínat osud. A nesnáší lítostivé pohle-

  dy, natož řeči okolí. Dokonce by mohla

  vyučovat jistou tvrdost, ale ne hrubost;

  je citlivá zejména na ubližování dru-

  hým. Zázrak neuvěřitelně kompliko-

  vaného života? S tím by nesouhlasila,

  protože ona je přece normální.

  KDO TO UMÍ ŘÍCI?

  Od doby, kdy ji náš kolega fotogra-

  foval pro Mladý svět, se náš pohled

  na Mirku a jí podobné lidi obrovsky

  proměnil. Už nejsou kuriozitou nebo

  důvodem k okázalé lítosti, už jsou

  naprosto normální součástí našeho

  světa. Mají stejná práva na vzdělání,

  práci, bydlení, důstojné partnerské

  vztahy, na sport i kulturu. Většina

  z nich se dokázala dobře uplatnit,

  někteří zůstali skryti v ulitách se-

  belítosti. Ale takoví bývají i lidé bez

  postižení. Zkušení profesionálové ří-

  kají, že poměr dobrých a nedobrých

  je mezi postiženými stejný jako ve

  většinové společnosti. Asi mají prav-

  du, ale my většinoví to máme přece

  jen mnohem lehčí.

  Nebo ne, Mirko? „Myslím, že je to

  jedno. Když chceš, můžeš být pa-

  douch v mercedesu i na vozejku.

  A přemítat, jaké by to bylo, kdybych

  Mirka na vodě

  (Soumarský most,

  1989). Několik

  vychovatelů

  zJedličkova

  ústavu vzalo

  děti na Vltavu –

  vdobě, kdy tak

  veliké výlety

  rozhodně nebyly

  zvykem.

• Strana 17

  17

  se narodila zdravá? To bych se dáv-

  no zbláznila. Nikdo mi nohy nepřidě-

  lá a ruce nespraví. Jsem, jaká jsem.

  A jestli se někomu nezdám, ať jde

  dál. Mně se taky leckdo občas nezdá,

  i když vypadá normálně…“

  Poměr nově narozených dětí

  s vážným postižením se už léta ne-

  mění. Lékaři zvládají další a další

  metody prenatální diagnostiky, takže

  umějí odhalit mnohá poškození plo-

  du už v těle matky. Umějí dokonce

  operativně zasáhnout přímo v dě-

  loze. Ale zároveň umějí při životě

  udržet předčasně narozené děti, je-

  jichž vývoj nebyl úplně dokončen.

  Není na nich, aby rozhodovali o žití

  nebo nežití těchto drobečků. A kdo

  by vůbec uměl spolehlivě říci, že dítě

  s postižením nebude jednou společ-

  nosti mnohem prospěšnější než jiné,

  zdravé? Kdo by měl odvahu bránit

  rozhodnuté mamince, aby přivedla

  na svět tzv. nedokonalého člověka?

  Pro Mirku Šindelářovou není svět

  černé místo. Ale naštvat se umí.

  V poslední době na proměnu byd-

  lení. Kdysi byly domy na Kladně po-

  staveny právě pro lidi s postižením.

  Dnes tam pověřená firma stěhuje

  nejrůznější nepřizpůsobivé. Pořádek

  se vytrácí, atmosféra houstne, pů-

  vodní smysl těchto bytů je překryt.

  Čím vlastně? Snahou vydělat, sna-

  hou vytvářet ghetto, snahou zakrýt

  sociální problémy části obyvatel?

  Mirka se nad takovou praxí umí roz-

  zlobit. Ve svém životě dobře poznala,

  že její postižení ji neosvobozuje od

  normálního občanského postoje. Tak

  se k němu hlásí i s vědomím, že si

  opravdu nemůže dupnout, ale může

  praštit do stolu!

  

  Mirka své odhodlání

  nehraje. Ráda maluje,

  ráda cestuje, je ráda mezi

  kamarády. Už dávno se

  rozhodla neproklínat

  osud.

  Mirka

  netrénuje jen

  pro fotografa.

  Máte-li deprese,

  vzpomeňte si

  na tuto tvář...

• Strana 18

  ŽIVOT / AUTO MOTO – HISTORIE RUČNÍHO ŘÍZENÍ

  Vautě je (skoro)

  všechno jinak

  Vozíčkář a auto před třiceti lety?

  Mnozí handicapovaní si dříve

  museli na auto nechat zajít chuť.

  Nyní mohou za volant

  i lidé stěžším postižením.

  Text: PETR BUČEK

  Foto: ŠKODA AUTO, JOSEF HURT

  Historie ručního ovládání auta pro

  řidiče se zdravotním postižením se

  v Česku datuje od roku 1955. Teh-

  dy s ním přišel konstruktér Mojmír

  Stránský. Mimo jiné se svým brat-

  rem Františkem vymyslel motoro-

  vou tříkolku Velorex.

  „Systém Stránský, jak se mu říka-

  lo, byl zcela mechanický. Tvořila ho

  trubka, jíž procházel řetízek ovlá-

  dající brzdu. Byla tam také takzvaná

  kosa, díky níž bylo možné vypínat

  spojku, další táhlo ovládalo plyn,“ po-

  pisuje historii ručního řízení v teh-

  dejším Československu Josef Hurt.

  Tento konstruktér je na vozíku od

  roku 1965. V Týnci nad Labem pod

  svým jménem provozuje firmu, kte-

  rá se věnuje přestavbě vozů pro lidi

  s postižením.

  VÝVOJ RUČNÍHO OVLÁDÁNÍ

  Díky mohutnému nástupu automa-

  tických převodovek, který přišel

  s přelomem tisíciletí, mají dnes nej-

  rozšířenější systémy ručního ovlá-

  dání jedno společné s tím původním

  od Mojmíra Stránského. Ovládání

  brzdy a plynu funguje stejně jako

  tehdy mechanicky.

  Elektronika přichází ke slovu, když

  základní ruční ovládání nestačí. Na-

  příklad pokud handicapovaný přece

  jen chce používat auto s manuální

  převodovkou a potřebuje elektro-

  nické ovládání spojky nebo pokud

  využívá k ovládání plynu místo páky

  elektronický přídavný věnec na vo-

  lantu či když potřebuje speciální

  ovladače blinkrů, světel a klaksonu.

  „Ve srovnání s dnešním ručním

  ovládáním to od pana Stránského

  fungovalo hodně ztěžka,“ vzpomíná

  Josef Hurt. Proto si už okolo roku

  1966 začal stavět vlastní ruční ří-

  zení. Plně mechanický systém za-

  hrnující ovládání spojky vyrábí jeho

  firma handicapovaným i dnes. Do

  roku 1989 Josef Hurt auta přesta-

  voval kamarádům a známým, od

  90. let systémy i s modernějšími

  elektronickými prvky vyrábí a mon-

  tuje jeho firma.

  SLÁVA AUTOMATICKÝM

  PŘEVODOVKÁM

  Běžného řidiče bez handicapu asi ani

  nenapadne, jak velký průlom zna-

  menal v posledních letech mohutný

  nástup automatického řazení. „Více

  než 80 procent našich zákazníků

  používá automatickou převodovku,“

  uvádí František Malina, ředitel firmy

  Josefa Hurta. Ještě v 90. letech při-

  tom bezkonkurenčně vládly manu-

  ální převodovky. Dnes jsou automaty

  k mání pro velká i malá auta a k růz-

  ným motorům. Platí to také pro u nás

  nejrozšířenější škodovky.

  Další velkou revoluci u aut pro

  handicapované přinesl nástup nej-

  různějších úprav pro nastupování.

  „Otočné sedačky nebo jeřábky pro

  nakládání vozíku, nic takového se

  dříve nedělalo,“ uvádí Josef Hurt.

  Nabídka těchto doplňků přišla se

  začátkem 90. let. Jeho firma nabízí

  výsuvné sedačky, přesedací desky

  a další doplňky vlastní konstrukce.

  Také další české firmy přišly se zají-

  mavými nápady. Nejen v Evropě jsou

  dnes známé nájezdové plošiny firmy

  API CZ ze Slapů u Tábora, které dě-

  lají auta bezbariérovými.

  Možností, jak auto upravit, je dnes

  celá řada. Hitem mezi vozíčkáři jsou

  Škoda 1203

  byla do roku 1989

  jedinou osobní

  dodávkou na trhu.

  80. léta minulého

  století patřila

  na tuzemských

  silnicích

  Škodě 105/120.

• Strana 19

  19

  Ještě o kus dále jsou v bohatších

  zemích, například v Německu nebo

  Velké Británii, kde si někteří handi-

  capovaní mohou častěji dovolit draž-

  ší úpravy aut, než je zvykem v Čes-

  ku. Řidiči si například na vozíku

  najedou až za volant.

  PŘIBYLO TYPŮ KAROSERIE

  „Na konci 80. let jste si mohli vybí-

  rat z pár typů aut. Dnes nabízí každá

  značka stále více modelových řad,

  na čemž vydělají i lidé s postižením,“

  míní Josef Hurt. Příkladem může být

  domácí Škoda. Před 30 lety vyrábě-

  la Škodu Favorit a kombíka jménem

  Forman. Dnes showroomy mlado-

  boleslavské značky prodávají mode-

  ly Citigo, Fabia, Rapid, Yeti, Octavia,

  Superb a Kodiaq. Většinu z nich v ně-

  kolika karosářských verzích, celkem

  12 různých variant.

  Zatímco kompletní nabídka vozů

  všech značek čítala před rokem

  1989 okolo desítky aut, dnes jich

  v tuzemských prodejnách stojí ně-

  kolik set. Vybírat lze mezi kombí-

  ky a krátkými auty, v nabídce jsou

  velkoprostorové vozy i SUV. Han-

  dicapovaní si mohou vybrat takové

  auto, jaké jim vyhovuje. A když něco

  překáží, pomohou speciální pomůc-

  ky. I do vysokého SUV vozíčkář na-

  stoupí.

  Jedno se však nezměnilo: stejně

  jako před 30 lety kupují tuzemští

  handicapovaní řidiči nejčastěji ško-

  dovky.

  WARTBURG AROOMSTER

  Když automobilky vyvíjejí auto, na lidi

  s handicapem nemyslí. Jejich zákazní-

  kem je člověk volně pohyblivý. Přesto

  občas přijdou s vozem, který se posti-

  ženým hodí více než ostatní vozidla.

  Trochu výjimečné postavení měl

  v dobách socialismu wartburg.

  Používal takzvanou volnoběžku,

  která nevyžadovala při pře-

  řazování rychlostních stupňů

  mačkání spojkového pedálu.

  Stačilo ubrat plyn. Lidem, kte-

  ří nemohou pohybovat dolními

  končetinami, se to náramně ho-

  dilo. „Ještě loni k nám přijel zá-

  kazník svým wartburgem,“ vzpomí-

  ná František Malina, ředitel úpravce

  z Týnce nad Labem.

  V posledních letech plnila roli auta

  vhodného pro handicapované Škoda

  Roomster. „Je velká škoda, že její vý-

  roba skončila. To bylo auto, které lidé

  s postižením hodně kupovali. Nebylo

  drahé, mělo hodně prostoru, velký

  kufr a samostatná posuvná i vyjíma-

  telná sedadla ve druhé řadě. Vejde se

  do něj i velký elektrický vozík,“ říká

  majitel firmy Josef Hurt.

  Konstruktér z Týnce nad Labem

  na konci 80. let působil v technic-

  ké komisi svazu invalidů, který síd-

  lil v pražském Karlíně. Vzpomíná, že

  v té době se ročně v celém Českoslo-

  vensku přestavovalo 500 aut pro po-

  třeby handicapovaných. Dnes se o tři

  stovky zákazníků z Česka postará jen

  jeho firma. „Postižených bylo tehdy

  Na konci 80. let

  přišla do výroby

  Škoda Favorit.

  Ruční ovládání z poloviny 90. let

  ve voze Opel

  také odsuvné zadní dveře, které

  usnadňují nakládání vozíku. K tomu

  lze namontovat i nakladač. „Napří-

  klad kvadruplegici si za volant dříve

  sednout nemohli. Díky těmto a dal-

  ším vymoženostem jsou z nich řidi-

  či,“ vítá Josef Hurt.

  K úpravci někdy přijede zákazník

  s krátkými horními končetinami

  a s nepohyblivýma nohama. I ta-

  kovému řidiči lze upravit auto tak,

  aby mohl na silnici. Týnecká firma

  například obsloužila zákazníka-

  -traktoristu, jenž přišel o nohu. I on

  se vrátil zpátky za volant a do práce

  na pole. A právě u takových přípa-

  dů je možné hledat největší pokrok,

  který přestavby aut pro handicapo-

  vané udělaly v posledních desít-

  kách let.

• Strana 20

  ŽIVOT / AUTO MOTO – HISTORIE RUČNÍHO ŘÍZENÍ

  Revoluce

  Minulý týden jsem se vezl v „pět-

  kovém“ bavoráku poslední gene-

  race a bavil se tím, že spolujezdec

  i řidič mají ruce v klíně. Přitom si

  povídáme o studentské revoluci.

  Tu jsem si vzpomněl: Je . lis-

  topadu , a protože chci být

  platný, jedu s kufrem plným letáků

  do pohraničí šířit osvětu. Řídím se

  zkroucenýma nohama, neuměje

  si je totiž ještě složit, zamrzlým

  Povltavím dolů na jih Čech. Jsem

   měsíců po úraze a beru to jako

  autoškolu. S novým autem si nelá-

  mu hlavu a prostě jezdím. Vlastně

  jsem tehdy ani nevěděl, že ruční

  řízení moc nefunguje.

  Viděl jsem jen Škodu  s nějaký-

  mi pákami, a tak jsem rád za ruční

  plyn a čidlo na šaltrpáce favorita.

  Auto při rozjezdu skáče a pomá-

  hám mu hokejkou přivázanou ke

  spojce. Skla jsou zamrzlá, okno

  neotevřu, na kličku nedosáhnu,

  a tudíž se v cíli nemohu domlu-

  vit s okolím. Zajíždím s diverzní

  literaturou do nějakého dvora. Moc

  nechápou ani revoluci někde v Pra-

  ze, ani jak řídím auto, ve kterém

  je vozík. Potřebuji letáky vyndat

  z kufru. Ve sněhu jsem zmrzlý, auto

  netopí, klouže to. Přední náhon mi

  přesto připadá jako zázrak. Řadím

  všechno s meziplynem a obejdu se

  bez nefunkční ruční spojky. A bez

  pomoci! Polomrtvý se vracím do

  Prahy, úkol splněn.

  Zpět do roku . Ruce v klíně

  máme oba proto, že na dálnici auto

  jede samo. Brzdí, reaguje na pruhy,

  značky, auta, koriguje potřebné.

  Řidič a já jsme si skoro rovni –

  a sranda je, že nepotřebujeme ani

  nohy, ani ruce.

  Zadky nám větrají od sedaček, noční

  vidění ukazuje srnky za plotem nebo

  opilce a my debatujeme o revoluci.

  Jak bylo tehdy všechno jednodušší.

  Člověk holt zapomíná.

  

  Autor je motorista

  ačlen správní rady Nadace Charty 77.

  SLOUPEK Martina KOVÁŘE

  INVACAR – úpravce aut

  www.invacar.com

  KATOVICE

  Průmyslová , Katovice

  Tel.:  

  E-mail: info@invacar.com

  AUTO HLAVÁČEK

  Škoda, Kia

  www.hlavacek.cz

  OLOMOUC

  Týnecká /, Olomouc

  Tel.:   

  E-mail: maly@hlavacek.cz

  OPAVA (Kia)

  Těšínská /

  Opava-Předměstí

  Tel.:   

  E-mail: kohut@hlavacek.cz

  PROSTĚJOV (Kia)

  Plumlovská , Prostějov

  Tel.:   

  E-mail: riedl@hlavacek.cz

  AUTO JAROV

  Škoda, Volkswagen,

  Seat, Audi, Honda

  www.autojarov.cz

  PRAHA

  Osiková , Praha 

  Tel.:  

  E-mail: pipek@autojarov.cz

  API CZ – ÚPRAVCE AUT

  www.apicz.com

  SLAPY UTÁBORA

  Slapy 

  Tel.: 

  E-mail: info@apicz.com

  UNICAR

  Škoda

  www.unicar.cz

  OSTRAVA

  Vítkovická , Ostrava

  Tel.:   -

  E-mail: novevozy@unicar.cz

  AMB

  Ford

  www.fordamb.cz

  PRAHA

  Severní , Ořech – Praha-západ

  Pražský okruh – Exit 

  Tel.: –

  E-mail: svoboda@fordamb.cz

  JOSEF HURT – úpravce aut

  www.rucniovladani.cz

  TÝNEC NAD LABEM

  Bambousek 

  Tel.  

  E-mail:info@rucniovladani.cz

  AUTOCENTRUM DOJÁČEK

  Citroën, Fiat, Fiat Professional,

  Jeep, Lancia, Chevrolet

  www.dojacek.cz

  PRAHA

  Kolbenova /, Praha 

  (Citroën, Fiat, Jeep, Lancia)

  Tel.:   

  E-mail: citroen@dojacek.cz

  USeřadiště , Praha 

  (Fiat, Fiat Professional)

  Tel.:   

  E-mail: vasak@dojacek.cz

  Vršovická , Praha 

  (Fiat, Fiat Professional)

  Tel.:   

  E-mail: fiat.vrsovicka@dojacek.cz

  Přípotoční c, Praha 

  (Citroën, Chevrolet)

  Tel.:   -

  E-mail: citroen@dojacek.cz

  AUTOBOND GROUP

  Kia, Toyota, Ford, Suzuki, Subaru,

  Nissan, Mitsubishi

  www.autobond.cz

  PRAHA(Kia, Nissan, Mitsubishi)

  Kolbenova /,

  Praha -Vysočany

  Tel.:   

  E-mail: libor.vimr@autobond.cz

  Kontaktní osoba: Libor Vimr

  PLZEŇ(Kia, Ford)

  Koterovská , Plzeň-Slovany

  Tel.:   -

  E-mail: milan.horna@autobond.cz

  Kontaktní osoba: Milan Horna

  KARLOVY VARY

  (Kia, Nissan, Mitsubishi)

  Studentská ,

  Karlovy Vary-Doubí

  Tel.:  

  E-mail:tomas.klesa@autobond.cz

  Kontaktní osoba: Tomáš Klesa

  OSTRAVA

  (Kia, Toyota, Nissan, Suzuki, Subaru)

  Krmelínská -, Ostrava-Hrabová

  Tel.:   -

  E-mail:petra.dybalova@autobond.cz

  Kontaktní osoba: Petra Dybalová

  OPAVA(Toyota)

  Ostravská , Opava

  Tel.:  

  E-mail:toyotaopava@autobond.cz

  Kontaktní osoba: Petr Valášek

  HAVÍŘOV(Toyota)

  Před Tratí /, Havířov

  Tel.:  

  E-mail:toyotahavirov@autobond.cz

  Kontaktní osoba: Karel Žáček

  Přehled partnerů Auta bez Bariér

  (prodejci a úpravci aut)

  Dealeři zapojení do projektu Auta bez bariér poradí

  handicapovaným svýběrem vozu isjeho úpravou,

  ataké svyřízením všech formalit spojených skoupí auta.

  VÝZVA PRO DEALERY AUT:

  Zapojte se do projektu Auta bez bariér,

  pošlete zprávu e-mailem na adresu petr.bucek@bariery.cz.

  Děkujeme!

  Více na: www.autabezbarier.cz

  stejně jako dnes, ale autem jezdilo

  výrazně méně lidí,“ říká Josef Hurt.

  PODPORA ABUDOUCNOST

  Za posledních třicet let se zlepšila

  podpora pro ty, kteří auto potřebu-

  jí. „Ale prodloužení lhůty, na kterou

  příspěvek handicapovaní získávají,

  z pěti na deset let, je spíše krok zpět,“

  myslí si František Malina. Kvůli byz-

  nysu hodně cestuje po světě, takže

  zná poměry i jinde, a příspěvky na

  úpravu auta a až 200 tisíc korun na

  jeho koupi považuje za velmi dobré.

  „V některých západoevropských ze-

  mích je to ještě lepší. Ale třeba v Pol-

  sku nebo dále na východ jsou na tom

  handicapovaní hůře,“ uvádí.

  Pomalu, ale jistě se také chystá éra

  autonomních aut, která budou jezdit

  bez zásahů řidiče. To by mohlo před-

  stavovat pro lidi s postižením další

  revoluci. Auto bez řidiče pustí za vo-

  lant i lidi s dalšími handicapy, kteří

  dnes řídit nemohou.

  

  Ruční ovládání a jeho různé podoby

  v současných autech

• Strana 21

  21

  ŽIVOT / AKTIVNĚ – INTEGROVANÝ TANEC

  Text: MICHAELA ZINDELOVÁ

  Foto: JAN ŠILPOCH

  Spolek Bílá holubice (dále BH) vznikl

  na severu Moravy v roce 2006 z ini-

  ciativy tanečníka a choreografa Igo-

  ra Vejsady (pracoval jako šéf baletu

  v Národním divadle Moravskoslez-

  ském v Ostravě, nyní je pověřený ve-

  dením Pražského komorního baletu)

  a jeho dcery Terezy Lepold-Vejsado-

  vé. Bílá holubice je propagátorem sty-

  lu, který v českém prostředí úspěšně

  prezentuje novou kulturní vlnu – in-

  tegrované umění.

  Igor Vejsada se inspiroval umělec-

  kým souborem tanečníků s handica-

  pem, který viděl na americkém turné.

  V počátečních sezonách se do všech

  záležitostí vkládal jako choreograf

  a jeho dcera ho následovala. Podíle-

  li se na aktivním fungování spolku

  s dalšími tanečníky i rodiči handica-

  povaných, kteří o tento způsob relaxu

  či terapie měli zájem. Z jejich inicia-

  tivy a za velkého přispění paní Věry

  Rackové vzniklo nejdříve občanské

  sdružení.

  „Při našich trénincích uplatňujeme

  jednu z forem scénického tance, a tou

  je kontaktní improvizace. Tanec je

  vhodný pro vozíčkáře, kteří mají kva-

  druspastická postižení, nehybné nebo

  různě pokřivené končetiny. V obou

  formách, kontaktním i scénickém

  Nemůžeš chodit,

  můžeš tančit!

  tanci, dochází k uvolnění, které při-

  spívá k psychickému a osobnostnímu

  rozvoji,“ vysvětluje Ivana Martáková,

  vystudovaná ekonomka a muzikálo-

  vá tanečnice, která dnes působí jako

  produkční a příležitostná tanečnice

  Bílé holubice, a dodává: „Na vytváření

  nových choreografií ale nezůstává-

  me v Bílé holubici sami. Přidávají se

  k nám tanečníci ostravského baletu

  a konzervatoře, herci, muzikanti, ak-

  tivní nadšenci.“

  Co v Bílé holubici považují za

  prioritu? Ivana Martáková odpoví-

  dá: „Používáme terminologii sedící

  a chodící tanečníci, nikoliv zavádějící

  pojmosloví handicapovaní a zdra-

  ví. Chodící tanečníci svým sedícím

  partnerům pomáhají rozvíjet pohy-

  bové schopnosti. Často vzniká atmo-

  sféra, kdy sedící prožívají díky tanci

  a dotyku emoce, které by jinak nepo-

  cítili. Je to jejich naplnění a radost. Na

  jevišti je pozornost diváka soustře-

  děna výhradně na jejich výkon, sklí-

  zejí úspěch a potlesk – je to úžasné.

  I proto se naším mottem stalo: Ne-

  můžeš chodit, můžeš tančit!“

  Za dobu své existence vytvořil

  soubor čtyři celovečerní představení

  a desítky krátkých scénických vy-

  stoupení, která doprovází hudba nej-

  různějších žánrů. S nápady na zpra-

  cování choreografických a hudebních

  námětů přicházejí často tanečníci

  souboru, rodiče nebo profesionální

  TAKOVÉ MOTTO NAJDEME NA WEBOVÝCH

  STRÁNKÁCH SOUBORU BÍLÁ HOLUBICE,

  KTERÝ PŮSOBÍ VOSTRAVĚ UŽ DESET

  LET. SPOJUJE HANDICAPOVANÉ

  APROFESIONÁLNÍ UMĚLCE ATANEČNÍKY.

  NAPŘÍKLAD MICHAL, MLADÝ MUŽ, CELÝ

  ŽIVOT UPOUTANÝ NA VOZÍK, DOKONCE

  ZJISTIL, ŽE NENÍ TŘEBA CHODIT. APROČ

  CHODIT, KDYŽ UMÍ LÉTAT!

  Scénický avýrazový tanec

  VČR existuje několik integrovaných tanečních souborů

  (vOstravě, Praze, Brně avJilemnici), které se pravidelně

  setkávají na společných akcích. Každý znich si vytváří

  vlastní styl idiváckou skupinu.

  Bílá holubice se odlišuje tím, že vytváří icelovečerní

  představení koncipovaná pro velké divadelní scény, která

  pravidelně hraje pro veřejnost.

  Soubor Bílá holubice se skládá ze dvou částí: stálého

  souboru tvořeného členy, kteří platí příspěvek  korun

  ročně, apřípravky – kurs pro veřejnost – vždy na pololetí

  za symbolických  Kč.

  Více na www.bila-holubice.cz

  Kde také můžete tančit?

  Proty Boty (Brno): www.protyboty.cz

  Freedom  (Praha):

  www.uzitecny-zivot.cz/freedom/index.html

  T.I.K. (Jilemnice): http://tik.wgz.cz

  choreografové. Tanečníci se scházejí

  dvakrát týdně. „Na prvním setkání se

  věnují klasickému tréninku s důra-

  zem na taneční techniku, na druhém

  nacvičují nové choreografie nebo

  procvičují starší čísla. V loňském roce

  jsme zavedli novinku,“ upozorňuje

  Ivana Martáková a dodává: „Nabízíme

  tréninky pro handicapovanou veřej-

  nost s názvem Tanec na kolečkách.

  Přijít může kdokoliv, s jakýmkoliv

  postižením, aby se na chvíli vymanil

  ze všedního koloběhu. Tréninky jsou

  vystavěné jako půlroční kurs, který

  vedou osvědčení lektoři.“

  

  Z představení

  Dualita, pevné

  součásti

  repertoáru

  souboru - jeho

  zvláštností

  je použití

  polopropustných

  zrcadel.

• Strana 22

  ŽIVOT / CESTOVÁNÍ – SRÍ LANKA

  Střípky

  ze Srí Lanky

  Text: MARTIN KOPEČEK

  Foto: AUTOR

  Letadlo dosedá na ranvej letiště v Ne-

  gombu. Se Simonou se nám splnil

  dlouholetý sen o cestě do Asie na

  vlastní pěst. Dopředu jsme ale kvůli

  vozíku neponechali nic náhodě a na

  prvních pár dnů si najali ještě z ČR po

  telefonu a e-mailu místního řidiče.

  Dileep byl drobný veselý chlapík

  s klimatizovaným autem, dobrou an-

  gličtinou a nakonec nejlepší cenou.

  Po prvním dnu se ukázalo, že mož-

  nost vyzvednutí na letišti v jednu ho-

  dinu v noci a přespání v jeho domě

  byla šťastná volba. Zradilo nás totiž

  proklatě dobré kuře při mezipřistá-

  ní v Dubaji. Znáte to, prostě tak ně-

  jak vnitřně cítíte, že je něco špatně.

  A pak už to jelo až do rána. Simona

  se cpala místními lahůdkami v po-

  době obří papáji, čerstvě uříznutého

  „A co když ti tam vozík

  někdo ukradne?“ Tuto

  pichlavou otázku jsem

  dostal na jednom

  cestovatelském portálu,

  když jsem sondoval

  základní informace

  pro 17denní výpravu

  na tento asijský

  ostrov. Dotaz mě moc

  nepotěšil, ale naštěstí

  neodradil.

  ananasu, vynikajícího rice & curry

  a já se jen díval na talíř s malou ku-

  pičkou osolené rýže. Jak však pro-

  blémy nenadále přišly, tak také ode-

  šly, a druhý den ráno již vyrážíme.

  Cesta je skoro smrtící, než si zvyk-

  neme na jízdu vlevo za neustálého

  troubení a brzdění. Mám několik

  nových šedin. Po čtyřech hodinách

  jízdy se před námi otevírá brána Zla-

  tého chrámu v Dambulle. Obrovský

  zlatý Buddha na nás upírá svůj zrak.

  Dostávám nabídku, že mě místní

  omladina dopraví s vozíkem až na

  vrchol starobylého chrámu. Cena

  několik stokorun. Odmítám. V půl-

  ce výstupu nechávám vozík u cesty

  napospas všudypřítomným opicím.

  Jdu o holích, schody po čtyřech, opi-

  ce se mnou. Konečně jsem nahoře.

  Celý jeskynní chrámový komplex nás

  okamžitě uchvacuje. Všude plno nád-

  herných maleb a Buddhových soch.

  Mystickou atmosféru ještě umocňu-

• Strana 23

  23

  da buvolů, dovádějící makaky a mezi

  nimi poletující nekonečná hejna čápů

  a volavek. Slunce zapadá. Jedno stá-

  dečko chobotnatců vyráží na večerní

  koupel kolem našeho auta. Slůňata se

  noří do hluboké vody a jejich hřbety

  připomínají ponorky s malými peri-

  skopy. Máme úžasnou podívanou,

  která mnohonásobně předčí předra-

  žené komerční sloní sirotčince.

  V Trincomalee dostáváme tip na po-

  tápění u Holubího ostrova. Vyplouvá-

  me s místním rybářem s malým zpož-

  děním, protože mu nefunguje plyn na

  motoru u lodi. Vytahuje tlustý vlasec,

  někde v útrobách motoru ho uváže

  a druhý konec má omotaný kolem

  palce chodidla. Nohou přidává plyn

  a rukama kormidluje. Hurá, jedeme!

  Po půl hodině jsme na místě. Ležíme

  na bílém písku a mačetou rozsekává-

  me kokosové ořechy. Doráží i několik

  dalších lodí. Vytahuji šnorchl. Proplou-

  vám nad korálovým útesem.

  V jednu chvíli se ocitám sám do-

  cela daleko od pobřeží. Vtom se něco

  velkého přede mnou mihne. Zapí-

  nám podvodní foťák. Je to on! Žralok!

  Plave si mě prohlédnout. Krve by se

  ve mně nedořezal. Mohutné tělo dél-

  ky ke dvěma metrům mě obeplouvá.

  Pořád se dívá. Nedýchám. Neustále

  natáčím. Alespoň něco po mně musí

  zůstat! Příšera ale o mě nemá větší

  zájem a plave pryč do hlubin. Rych-

  lými tempy se po 100 metrech do-

  stávám ke skupince potápěčů. Pod

  nohama jim plavou dva žraloci, ale

  tak poloviční velikosti. Miminka, po-

  jí právě probíhající zpěvné modlit-

  by věřících. Vidíme něco, co se nám

  ukládá hodně hluboko do paměti.

  SLONÍ PODÍVANÁ

  Pokračujeme dále na sever. Simo-

  na vyšplhá v zajetí turistické masy

  na Lví skálu, společně obdivujeme

  památky Polonnaruwa a nádherně

  dochované stúpy, kde jsou uchovány

  buddhistické relikvie. Jedno odpo-

  ledne věnujeme návštěvě národního

  parku Minneriya. Vyrážíme s páreč-

  kem sympatických Francouzů, cenu

  za džíp s řidičem usmlouváme na

  třetinu. Mladý Sinhálec prý jezdil dří-

  ve se sanitkou a již za první zatáčkou

  nám ukazuje své dovednosti. Marně

  hledám bezpečnostní pás. Vlasy už

  nešednou, rovnou bělají. Naše zá-

  vodní formule se řítí pralesem.

  Brzda! Motor utichá. Slon vlevo, slon

  vepředu i za námi, prostě slon, kam

  se člověk podívá. Pozorujeme i stá-

  Mladý Sinhálec prý jezdil dříve se

  sanitkou a již za první zatáčkou nám

  ukazuje své dovednosti. Marně hledám

  bezpečnostní pás. Vlasy už nešednou,

  rovnou bělají.

  Každé ráno

  moře vydává

  svá bohatství.

  Koupání zde

  je strhující

  zážitek

  zejména

  díky silným

  proudům.

  Vozík mi při nástupu rozebrali,

  ale všechny díly se při vystupování

  naštěstí sešly.

• Strana 24

  ŽIVOT / CESTOVÁNÍ – SRÍ LANKA

  vídám a odplouvám na břeh trochu

  se dát duševně dohromady.

  Naši sousedé jsou dva Češi a ráno

  vyrážíme společně na sever ostrova.

  Občanská válka před několika lety

  mezi Tamilskými tygry a vládními

  silami je zde patrná ještě dnes. Vy-

  pálené domy, několik vojenských

  kontrol na silnici, snad odminovaná

  pole. Příroda je ale úchvatná, syrová,

  drsná. Všude jsou rozsáhlé mangro-

  vy, lidí o poznání méně, turisté žádní.

  O co jsou zde místní chudší, o to více

  jsou přátelštější.

  TRAŤ DO MINULOSTI

  Po jednom dnu stráveném v Kandy,

  kde jsem z nohy odřezával pijavici

  v botanické zahradě a uhýbal před

  večerními nálety kaloňů, se nechá-

  váme tuktukem odvézt na nádraží.

  Chceme koupit místenky do druhé

  třídy. Jsme zde velmi brzy a máme

  štěstí, ještě nějaké byly. Druhá třída

  vlaků je kvalitou asi jako u nás. V jed-

  ničkových vozech jsou dokonce LCD

  televize a kožená sedadla, ve třetí tří-

  dě je situace ale zcela opačná. Když

  už myslíte, že se do vedlejšího vagonu

  nikdo nevejde, přicházejí další a další

  lidé. Nás čeká šest hodin parádní ces-

  ty, kdy kupujeme dobroty z okna vla-

  ku u místních obchodníčků. Zastávky

  připomínají ještě britskou koloniální

  éru. Kocháme se výhledy na čajové

  plantáže, vysoké hory a hluboká údolí

  s rozsetými hinduistickými chrámy.

  Sláva místenkám druhé třídy!

  Akolik nás to

  jednoho stálo?

  Celkem zHradce Králové

  azpět   Kč.

  letenka:   Kč

  ubytování:  Kč

  řidič sautem,  dní:  Kč

  veřejná doprava celkem:  Kč

  tuktuk: cca  Kč několik kilometrů

  Rice & curry  Kč

  ryba na pláži  Kč

  místní pivo  Kč

  zašití peněženky  Kč

  Dva dny trávíme na čajových plan-

  tážích vysoko v horách. Jsme v měs-

  tečku Haputale a necháváme se odvézt

  k zarezervovanému hotelu. Tuktukář

  si říká o 80 rupií a vykládá nás za

  první zatáčkou asi po 50 m od nástu-

  pu. Propukáme v huronský smích, ale

  platíme. Ráno navštěvujeme Liptonovu

  továrnu a plantáže vysoko v horách.

  Zvedá se mlha a my pozorujeme míst-

  ní Tamilky, jak trhají první lístky toho

  nejkvalitnějšího čaje. Z hor sjíždíme

  autobusem na posledních pár dnů do

  městečka Tangalle. Na tržnicích naku-

  pujeme ovoce, obědváme v domácích

  restauracích za pár korun a sluníme

  se na nádherných plážích bez lidí. Pro-

  cestovali jsme toho hodně, ale na Cej-

  lon se musíme ještě vrátit!

  

  Bohužel na památkách rozdělují

  vstupné pro cizince a místní.

  Tak už víme,

  proč zdejší čaj

  chutná jako dívčí

  pohlazení.

  Kuchař s nabídkou dnešního menu... Slony raději zažít v přírodě než na řetězu.

• Strana 25

  Předplaťte si

  časopis Můžeš

  Výhodné

  předplatné

  nadva roky

  za380 Kč!

  Pokud si předplatíte

  Můžeš na dva roky,

  ušetříte proti ročnímu

  předplatnému 100 Kč

  a proti volnému

  prodeji 280 Kč.

  OBJEDNÁVKY PŘEDPLATNÉHO

  PŘIJÍMÁ ČESKÁ POŠTA:

  TELEFONICKY: na bezplatné lince

  800 300 302

  ON-LINE: na adrese:

  http://www.postabo.cz

  E-MAILEM: postabo.prstc@cpost.cz

  PÍSEMNĚ: na adrese:

  Česká pošta, s. p.

  oddělení periodického tisku

  Olšanská 38/9, 225 99 Praha 3

  www.apicz.com

  API CZ s.r.o. | Slapy 136 | CZ-391 76 Slapy u Tábora

  T: +420 606 070 992 | E: info@apicz.com

  Automobily

  bez bariér.

  — Ruční ovládání pedálů

  — B

  ezbariérová vozidla

  —

  Úpravy sedadel

  —

  Nakládání invalidního vozíku

  —

  Ostatní individuální úpravy

• Strana 26

  KULTURA

  Text: MICHAELA ZINDELOVÁ

  Foto: JAN ŠILPOCH

  Tehdy se psal konec sedmdesátých

  let: „Byla v tom jistě i ctižádost. A mu-

  sím přiznat, že mě to období i trochu

  zocelilo,“ usmívá se nad úvodními

  řádky článku mnohostranný výtvar-

  ník Boris Jirků. Koncem roku 2016,

  po mnoha sinusoidách – vzletech

  i pádech, ale zdaleka ne u konce s de-

  chem, tvrdí: „Lidé se trápí, že stárnou,

  ale já po svých problémech se srd-

  cem jsem rád, že to všechno mohu

  prožívat. V mozku mi nemoc pořád

  někde vzadu zůstává, takže prožívám

  život jinak. Mé představy jsou najed-

  nou barevnější, pokud to vůbec jde.

  Pochopil jsem, co je vlastně důležité.

  Malování, učení, rodina, přátelé…“

  Boris Jirků je zase zpět. Zapsal se

  do umělecké historie: od ilustrace

  přes obrazy a sochou konče. Jeho

  vitalita a jeho emoce na druhou jsou

  stále nakažlivé, snad jen trochu zti-

  šené.

  O emocích

  na druhou

  Aby se vPraze po AVU prosadil, žil tady

  na začátku profesní kariéry vkožené

  bundě, vníž měl kartáček na zuby

  apětistovku od maminky. Jednou náhodou

  našel na poličce ukamaráda Marquézův

  titul Podzim patriarchy. Už mu knížku

  nevrátil. Jako by tušil, že právě tenhle

  oslnivý text dokonale změní jeho

  dosavadní hru na malíře…

  OSUDOVÉ STRÁNKY

  Pokud chceme jeho osobnost defino-

  vat, musíme začít slovem figuralista.

  Umí trnkovskou či janečkovskou pe-

  rokresbu stejně dobře jako expresiv-

  ní obrazové vize, jimž je každý rám

  úzký. A co na to malíř? Jednoduše to

  omezení přemaluje… „Formát není

  definitivní,“ glosuje. Jeho tvorba jsou

  podobenství života v originálním au-

  torském přepisu. Pitoresknost, často

  až absurdnost obrazových příběhů

  vede ke škole české grotesky. Součas-

  ná tvorba Jirků nepotřebuje nastavovat

  zrcadla jako v letech před listopadem

  1989, je víc o harmonii a kráse.

  Mé představy jsou najednou

  barevnější, pokud to vůbec jde.

  Pochopil jsem, co je vlastně důležité.

  Malování, učení, rodina, přátelé…

• Strana 27

  27

  Měli bychom se vrátit k osudové

  knížce, kterou si kdysi „vypůjčil“.

  Šlo o podpultové vydání edice Svě-

  tová literatura (Odeon) v době, kdy

  se každý přeložený titul považoval

  za malý zázrak. A Podzim patriarchy

  od rychle stoupající spisovatelské

  hvězdy, Kolumbijce Gabriela Garcíi

  Marquéze (v roce 1982 získal Nobe-

  lovu cenu), mezi hvězdy bezesporu

  patřil. Kniha vyšla bez ilustrací, ale

  její magický jazyk Borise Jirků oslnil.

  Pokud malíř říká, že „čím má kniha

  víc emocí, tím jsou kresby silnější…“,

  našel v ní to pravé, co mu ukázalo

  cestu. Vybral si ilustraci Marquéze

  jako téma své klauzurní práce.

  Boris Jirků o svých tehdejších

  ilustracích, pro někoho z komise

  v psychedelických barvách, pře-

  mýšlivě tvrdí: „Byla tam přítomná

  i vize o našem tehdy nesvobodném

  světě. Ne že bych se za autora scho-

  val, ale bylo tam, co jsem si myslel

  o diktatuře, o moci. V tom příběhu

  se v epizodách promítá dynamika

  věčných témat – láska, smrt, samota

  a stárnutí.“ Se svou diplomovou prací

  uspěl, a dokonce získal stipen dium

  na Antverpskou akademii, cenu

  Akademie. Podzim patriarchy se stal

  knihou, ke které se rád vrací prů-

  běžně už čtyři desítky let. Marquéz

  se ovšem nestal jedinou literární

  výtvarníkovou láskou – stál po boku

  dalších mistrů pera: Bulgakova, Gor-

  kého, Fukse nebo Charmse.

  Po AVU začal Boris Jirků obcházet

  nakladatelství s nabídkou ilustrací

  knížek. Sám na to období vzpomíná

  slovy: „Z prestižního Odeonu jsem

  dostal nabídku na ilustrace Sto roků

  samoty, Marquézova nejslavnější-

  ho titulu. V roce 1985 získala kni-

  ha ocenění Nejkrásnější kniha roku.

  Povýšil jsem potom na ilustrátora

  Odeo nu, a tehdy jsem skutečně na-

  kročil na výtvarnou scénu. Kluk ze

  Zlína se prosadil v Praze!“

  SPŘÍZNĚNI VOLBOU

  Sedíme s malířem v části ateliéru,

  kde má kolem sebe i autory ze za-

  čátků vlastní profesní cesty. „Jsem

  tady v dobré malířské společnosti.

  Probudil mě ve Zlíně hlavně Kubištův

  Autoportrét a ilustrace Jana Baucha

  k Fran çoisi Villonovi,“ tvrdí, „a ne-

  smím zapomenout na zátiší svého

  profesora, Arnošta Paderlíka, bílého

  Braqua, jak mu říkali ve světě.“

  I když Boris Jirků získal po škole

  půlroční stipendium, cenu Akademie

  – neodjel do Evropy, ale podle povo-

  lávacího rozkazu nastoupil na vojnu.

  „Byla to nespravedlnost, ale bůhví, kam

  by mě těch šest měsíců odhodilo,“ při-

  znává a pokračuje: „Dějiny umění nám

  přednášel Jiří Kotalík: mluvil svobod-

  ně, byl pořád nadšený, přednášel staré

  i současné výtvarné umění. Nemusím

  měnit jediné slovo z jeho přednášek.

  Dozvěděl jsem se, že miluje malíře

  Pierra Bonnarda, a když jsem později

  odjel do Nice ke strýci, vydal jsem se

  s jeho penězi v kapse na toulky Paříží.

  Našel jsem v galerii Bonnarda, který

  maloval žánrové slunné obrázky záři-

  vými barvami. A také mě zasáhl Paul

  Gauguin. Viděl jsem originály Chagal-

  la, Matisse, a hlavně Chaima Soutina

  s odvahou, s níž štětcem vrstvil na

  plátno barvy. Našel jsem nový rozměr

  výtvarného umění. Jsme spřízněni

  volbou.“

  Kdo je Boris Jirků

  Akademický malíř, profesor Boris Jirků

  () se zabývá malbou, kresbou,

  grafikou, knižní ilustrací asochařskou

  tvorbou. Vystudoval SUPŠ vUherském

  Hradišti adále Akademii výtvarných

  umění vPraze uprofesora Arnošta

  Paderlíka.

  Ilustroval významná díla světové

  literatury, několikrát získal cenu

  Nejkrásnější kniha roku za originální

  knižní ilustrace.

  Učil na VŠUP, vsoučasné době vede

  figurální kresbu na Fakultě designu

  aumění Ladislava Sutnara vPlzni

  adoktorandská studia na Fakultě

  výtvarných umení Akademie umení

  vBanské Bystrici.

  Je zakladatelem aorganizátorem

  studentského projektu Figurama.

  Výtvarník pravidelně přispívá na

  výtvarné aukce Konta Bariéry. Zúčastnil

  se několika desítek výstav unás

  ivzahraničí.

  Patří mezi nejvýznamnější současné

  autory, je zastoupen ve sbírkách po celém

  světě. Ojeho tvorbě vyšly tři monografie,

  například výpravné Druhé třetí oko.

  Více na www.borisjirku.cz

• Strana 28

  KULTURA / AUKČNÍ SALON

  . prosince  pořádalo

  Konto Bariéry

  . aukční salon výtvarníků

  Pro informace o doprodeji děl

  sledujte www.kontobariery.cz.

  Boris Jirků vystavoval na mnoha

  místech zeměkoule obrazy, ilustra-

  ce i volné grafiky, jejichž témata

  objevoval i během svých studijních

  cest. Jeho obrazy nejsou přepisem

  reality, jsou oknem dovnitř, do pri-

  vátního duchovního prostoru: „Svůj

  časoprostor dynamicky měním, jak

  uznám za vhodné, a figury perspek-

  tivou zvětšuji nebo zmenšuji, aby

  hovořily beze slov…“ vysvětluje sám.

  A jak napsal Karel Žižkovský v jed-

  né eseji o jeho obrazech „…rozehrá-

  vá koncert barev, umožňuje nutnou

  deformaci, zjednodušení tvarů, je

  záznamem duševního zrání autora,

  je odrazem jeho nálad, je dokladem

  o studijních cestách i pracovních

  sympoziích, je prostorem pro expe-

  riment i hledání vlastní nenapodo-

  bitelné tváře.“ Obrazy se signaturou

  Boris Jirků nemůžete minout, samy

  vás zastaví…

  KOČUJÍCÍ PEDAGOG?

  O svém pedagogickém působení na

  všech úrovních uměleckých škol

  mluví nadšeně: „Poznal jsem tu pro-

  fesi a rád to, co umím, předávám dál!

  Pravidla učení si dělám sám. Jed-

  nou mi volal Jiří Šalamoun z Vysoké

  školy uměleckoprůmyslové, že měli

  konkurs na výuku kresby, ale jeho

  vítěz Oldřich Kulhánek dostal na rok

  možnost výuky v USA; měl jsem za

  něj původně jen zaskočit! Oldřich mi

  po návratu řekl, že by to tak neuměl

  – a já zůstal sedmnáct let. Po zdra-

  votní odmlce pokračuji, zase jinde,

  už proto, že figurativní kresba podle

  mě zůstává nejen základem, ale

  tvůrčím vrcholem i v dnešní techno-

  logické společnosti.“

  Kočování? „Není to takové drama,

  v Plzni jsem každý týden dva dny

  a cestou z Prahy nabírám své stu-

  denty – promluvíme si, je to tako-

  vá umělecká spolujízda,“ pousměje

  se; je znát, že jde o jeho oblíbené

  téma: „V Plzni učím figurální kresbu

  a malbu. A v Banské Bystrici jsem

  na začátku každého semestru – na

  úvodním workshopu bývá z celého

  Slovenska i sedmdesát lidí, jedná se

  o velkou akci pro pět ateliérů. Dopo-

  ledne je kresba podle modelu, odpo-

  ledne přednáška, pak další kresba.

  Jsou to velmi intenzivní dny. Tech-

  nologie nám umožňují, že poslucha-

  čům v průběhu studia zadám ilustra-

  ce, které mi pak zasílají. Ve výsledku

  musí být znát žánr knížky, prostředí,

  charakter hrdiny, čas i denní doba,

  a hlavně humor nebo tíživá atmo-

  sféra – a já jejich složku hodno-

  tím. Už šestnáct let organizuji dnes

  už mezinárodní výstavy Figurama

  z nejlepších studentských prací i děl

  pedagogů (Artelerie) z patnácti škol.

  Z prací vzniká také každoroční kata-

  log současné tvorby. Letos jsme po-

  prvé vyhlásili Cenu Egona Schieleho

  pro nejlepší studentskou kresbu Ev-

  ropy s dotací sto tisíc korun od přá-

  telských sponzorů. Další kapky živé

  vody pro figurální kresbu… A mezi

  to všechno vkládám své malování.

  Když člověk chce něco dělat, tak ať

  to dělá s plným nasazením,“ dodává.

  V medailonu nám nezbyl žádný

  prostor na uhrančivé vzpomínky

  z rodného Zlína, kdy doma ilustro-

  val knihy, které neměly obrázky,

  a dokonce přemaloval i některé ob-

  razy. Nedostalo se ani na maminku,

  kterou ve Zlíně navštěvuje, tatínka,

  který mu řekl o škole, kde se jenom

  maluje, nebo ředitele základky –

  spravedlivého „šerifa“, který se sna-

  žil vidět věci objektivně. Prostě na

  to, jak šel život. Už na střední škole

  v Uherském Hradišti vynikal. Vypa-

  dá spokojeně. Je skutečně takový?

  „Když budete šťastné, tak život hroz-

  ně uteče – říkával jsem svým dce-

  rám. Musím být otevřený náhodám,

  ale ty přejí jen připraveným.“

  

  Episkopy

  s růžovou

  oblohou,

  olej na desce,

  2004

  Vnitřní krajina

  orgasmu,

  kombinovaná

  technika, 2009

  (tento obraz patřil

  do desítky nejvýše

  vydražených

  obrazů v 13. aukci)

• Strana 29

  KALEIDOSKOP

  Unikátní aukce v Karolinu

  V neděli 4. prosince 2016 se uskutečnil

  další Aukční salon výtvarníků. Dražilo se

  v sále i po telefonu, jednotlivé příklepy

  zvýšily celkovou částku na konečných

  3 549 400 Kč, která za téměř 450 umě-

  leckých děl od 338 předních českých

  a slovenských výtvarníků putovala na

  účet Konta Bariéry.

  Již potřinácté se podle slov ředitelky

  Konta Bariéry, paní Boženy Jirků, naplnil

  „unikátní smysl aukce“, kdy si lidé vy-

  bírali vánoční dárky pro svoje nejbližší,

  a navíc zažili příjemný pocit, jaký člověk

  při pořizování jiných dárků nemá –

  přispěli totiž na financování dalších

  stipendií pro studenty se zdravotním

  postižením.

  Jak vysoko se vyšplhaly některé

  výsledné položky charitativní aukce?

  Serigrafie Let č. 2344, dar Zdeňka

  a Lenky Sýkorových, se dražil až na

  výsledných 160 000 Kč, velký zájem

  u publika vyvolala dále díla výtvarníků

  Jaroslava Svobody, Pavla Roučky,

  Jiřího Slívy, Borise Jirků a Vlastimila

  Zábranského. S následným doprodejem

  věnovaných artefaktů po aukci samé

  se očekává, že výtěžek překoná čtyři

  miliony korun.

   (MZ)

  Foto: archiv Konta Bariéry

  Průzkum

  ofinančních

  produktech

  Českomoravská stavební spo-

  řitelna (ČMSS) spustila na zá-

  kladě spolupráce s Nadačním

  fondem pro podporu zaměst-

  návání osob se zdravotním

  postižením průzkum, který

  slibuje možnost v budoucnu

  zařadit do nabídky specializo-

  vaný finanční produkt na míru

  lidem s postižením. Anonymní

  dotazník má zjistit, co zdravot-

  ně postiženým při financování

  bydlení nejvíce chybí a jaké

  produkty by přivítali. Zájemci

  se mohou zúčastnit průzkumu

  elektronicky do 15. 2. 2017.

  Odkaz na průzkum je v horní

  části webové prezentace

  www.srdcervaci.cz

   (ŠB)

  Vzhůru

  na sjezdovky!

  Sportovní Klub vozíčkářů

  Praha nabízí zájemcům o ly-

  žování s handicapem několik

  termínů svých zimních akcí.

  Začátečníci se mohou vypra-

  vit na Boží dar už mezi 11.

  a 15. lednem, rodinná akce

  proběhne v únoru, následovat

  bude hned několik termínů

  pro pokročilé lyžaře či běžkaře

  nejen v ČR, ale i v sousedním

  Rakousku. SKV Praha zajistí

  na akce zkušené asistenty,

  servis a zapůjčení speciálního

  sportovního vybavení (mo-

  noski, dualski, biski či cartski).

  Více informací získají zájemci

  z celé republiky na stránkách

  sportovního klubu či přímo

  na telefonu 777 256 053,

  či na e-mailu krunclova@

  skvpraha.org.

   (ŠB)

  29

  Za nejvyšší cenu, 160 tisíc korun, byla

  vydražena serigrafie Let č. 2344 od Zdeňka

  Sýkory a Lenky Sýkorové.

• Strana 30

  KULTURA / KNIHA O THE TAP TAP

  Text a foto: RADEK GÁLIS

  Knihu Řiditel autobusu vydalo loni

  na podzim Nakladatelství Paseka.

  Téměř tři stovky stránek čtení, fotek,

  obrázků i zpěvníku nemapují jen

  historii známé muzikantské party.

  Dílem jsou citlivou i pravdivě drsnou

  výpravou do duší současných a bý-

  valých členů kapely včetně těch, kte-

  ří už zaklepali na nebeskou bránu,

  ale také chorobopisem s pořádným

  nášupem černého humoru.

  Autorka knihy, novinářka Lucie

  Fialová (36), strávila s kapelou od

  loňského ledna až do září spoustu

  času. Společně s ní prožívala kon-

  certy a zájezdy, zkoušky, hádky

  i oslavy stejně jako opilecké výlevy

  a výbuchy vzteku nad vlastní bez-

  mocností, cizí škodolibostí či případy

  nevinné zlomyslnosti z obou stran.

  SVOU VLASTNÍ CESTOU

  „Do psaní jsem se pustila s počáteční

  nerozhodností, ale jakmile jsem čle-

  ny kapely blíže poznala, věděla jsem,

  že kniha musí být hlavně o nich,“

  prozradila svůj recept Lucie Fialová,

  když velkoryse ilustrovanou publi-

  Řiditel autobusu

  je víc než jen biografie

  známé kapely

  Ti, kteří rádi poslouchají písničky svérázné

  kapely The Tap Tap, složené ze studentů

  aabsolventů Jedličkova ústavu aškol,

  mohou teď konečně spokojeně usínat

  sknihou Lucie Fialové.

  kaci představila při Velkém knižním

  čtvrtku loni na podzim v pražské

  Městské knihovně.

  „Většinu obsahu proto tvoří profi-

  ly jednotlivých členů kapely a roz-

  hovory s nimi. Každý profil vypadá

  jinak podle toho, jak kniha organic-

  ky vznikala. Například se spíkrem

  kapely Láďou Angelovičem vznikl

  dlouhý rozhovor, zatímco u jiných

  jsou rozhovory kratší nebo žádné.

  Knížka představuje muzikanty i díky

  spoustě fotek, takže čtenáři vidí, jak

  vypadali před 15 lety, což je někdy

  docela vtipné,“ pokračuje autorka,

  která se o své poznatky získané

  v zákulisí ráda rozdělila se čtenáři,

  zvědavými i na soukromí jejich hu-

  debních favoritů.

  „Občas mi přišlo, že vedoucí ka-

  pely Šimon měl všechno předem

  vymyšlené. Má tolik nápadů a tak

  dobré strategie, že to vypadá, jako

  že věděl už v roce 1998, kdy jako

  hudební kroužek začínali, že v roce

  2016 o nich vyjde takováhle kníž-

  ka. A v ní je sotva setina toho všeho,

  co se kolem nich děje. Kapela točí

  další desku, vzniká o ní dokumen-

  tární film, který byl úspěšný ještě

  před dokončením. Všechno vypadá,

  že je to dopředu dobře promyšlené,

  a v historii kapely je takových kroků

  spousta. Z marketingového hlediska

  bylo například dobré, že v určité fázi

  na sebe namotali známé lidi, jako

  jsou David Koller nebo Matěj Rup-

  pert. Nevím, jestli by to bez nich šlo

  tak hladce. Nyní ale dělají správou

  věc – známé lidi zase od sebe odhá-

  nějí, dělají své písničky a vydávají se

  na jinou, tentokrát svou vlastní ces-

  tu,“ uvedla Lucie Fialová.

  NOHA NA KOLEJÍCH

  Kromě zakladatele a manažera Šimo-

  na Ornesta je další hlavní postavou

  šestatřicetiletý výmluvný moderá-

  Do psaní jsem se pustila s počáteční

  nerozhodností, ale jakmile jsem členy

  kapely blíže poznala, věděla jsem, že

  kniha musí být hlavně o nich.

• Strana 31

  31

  tor a tiskový mluvčí kapely Ladislav

  Angelovič, který svou nezastupitel-

  nou roli zlehčuje se skromností sobě

  vlastní. „Nefunguje to tak, že když vás

  Pánbůh vybaví handicapem, tak vás

  ještě navíc vybaví i morálními vlast-

  nostmi, které potřebujete k úspěšné-

  mu životu,“ svěřuje se rodák ze sever-

  ních Čech. „Tak to není. Například já

  jsem od přírody líný, a pravděpodob-

  ně bych byl líný, i kdybych byl zdravý.

  Jedna z našich písniček pojednává

  o tom, že i mezi lidmi s handicapem

  jsou lidé chytří a méně chytří, a to vů-

  bec nemluvím o IQ. Jsou mezi námi

  lidé hodní a méně hodní a jsou mezi

  námi i kreténi. Být kreténem je totiž

  vlastnost univerzální, která se nevy-

  hýbá ani lidem s handicapem,“ líčí La-

  dislav Angelovič.

  Také moderátor zdůrazňuje klíčo-

  vou roli vizionáře Šimona Ornesta

  pro současný úspěch kapely, která

  kromě terapeutického užitku dává

  členům možnost slušně vydělávat

  i zasloužený pocit hudebních celebrit.

  „Šimon jako vždycky myslí už o pro-

  jekt napřed. My se to pak dozvídá-

  me zpětně, třeba že už před pěti lety

  měl nápad, že budeme hrát divadlo,

  zatímco my o tom ještě nic netušili.

  A takhle to funguje pořád,“ vysvětluje

  Ladislav Angelovič, který potvrzuje

  i změnu strategie kapely a větší po-

  díl vlastních písní. „Mám radost, že na

  novém cédéčku je většina písniček,

  které nám stvořili dobří autoři pří-

  mo na míru. Je tam i moje oblíbená

  písnička Simulanti, ve které se zpívá

  o tom, že život s handicapem vyžadu-

  je vysoké fyzické nasazení. Popisuje

  příběh kluka, který, ačkoliv je zdravý,

  tak jezdí na vozíku, protože jeho hol-

  ka ujíždí na vozíčkářích,“ prozrazuje

  pointu Ladislav Angelovič.

  „Na nové desce s námi kromě dal-

  ších spolupracovali i Wabi Daněk

  a Lou Fanánek Hagen,“ prozradil dů-

  ležité indicie. Z nich si lidé znalí tvor-

  by autora kultovní trampské písně

  a životních osudů zpěváka Tří sester

  s protézou vydedukovali ještě před

  vydáním cédéčka, že by se mohla

  jmenovat Noha na kolejích. Sklon

  členů kapely k černému humoru je

  z knihy patrný i nejen kvůli příloze

  kreslených vtipů autorů měsíčníku

  Sorry, ale i ze zveřejněných replik,

  které čtenáře vyvedou z omylu, že

  si postižení nedokážou dělat legraci

  sami ze sebe.

  „Doufám, že si knihu budou rádi

  kupovat naši fanoušci, protože při

  koncertech máme na stánku cédéč-

  ka, placky nebo trička, ale knížku

  jsme dosud neměli žádnou. I pro mě

  byly některé zveřejněné informace

  o spoluhráčích neznámé a sám jsem

  našel v knize něco nového. Myslím si

  tedy, že o to víc bude kniha zajímavá

  pro naše posluchače, a teď už i čte-

  náře,“ dodal Ladislav Angelovič.

  OD KAPELY KE SPOLEČNOSTI

  Kapela The Tap Tap přitahuje již ně-

  kolik let zájem nejen tím, co její čle-

  nové jsou a co umějí, ale i tím, co si

  musí prožít jaksi navíc. I o tom se

  čtenáři bohatě ilustrované knihy,

  která vyšla ve zdařilé grafické úpra-

  vě Jana Augusty, dozvědí. A na koho

  při psaní myslela její autorka? „Sa-

  mozřejmě by si knihu měli přečíst

  hlavně všichni fanoušci kapely, pro-

  tože v profilech jednotlivých členů

  jsem šla hodně pod kůži,“ prozrazuje

  Lucie Fialová. „Na druhou stranu by

  mě mrzelo, kdyby si ji kromě jejich

  ctitelů nepřečetl už nikdo jiný, proto-

  že kniha je mnohem víc než jenom

  biografií známé kapely. Jsou v ní

  třeba i pohledy na obecná témata,

  například život handicapovaných

  v naší společnosti. Proto by stálo za

  to, kdyby si knihu přečetl i někdo,

  kdo není vyloženě fanoušek. Myslím

  si totiž, že v knize je i něco víc než je-

  nom informace pro ty, kdo mají tuhle

  kapelu rádi,“ dodává Lucie Fialová.

  Aneb jak říká herečka Eva Holu-

  bová, jejíž slova v knize najdete také:

  „Spolupráce s The Tap Tap mě utvr-

  dila v tom, co jsem tušila: Že je důle-

  žitý se z ničeho neposrat.“

  Ostatně – přesvědčte se sami.

  

  Slavnostního

  představení knihy

  se v pražské

  Městské knihovně

  při Velkém knižním

  čtvrtku 13. října

  2016 zúčastnili

  (zleva) mluvčí

  kapely Ladislav

  Angelovič, autorka

  knihy Lucie Fialová

  a moderátor Petr

  Vizina.

• Strana 32

  Text: DANIELA LIDINSKÁ,

  PETRA VOTOČKOVÁ

  CESTOVÁNÍ VLAKEM

  Pro železnice je od konce roku 2009

  závazné nařízení EP a Rady (ES)

  č. 1371/2007 o právech a povin-

  nostech cestujících v železniční pře-

  pravě. Kapitola V. se věnuje zvlášť

  právům osob se zdravotním postiže-

  ním a omezenou schopností orienta-

  ce a pohybu. Obdobně jako u letecké

  dopravy jsou stanovena nediskrimi-

  nační pravidla a pravidla pro posky-

  tování pomoci.

  ASISTENCE PŘI CESTĚ VLAKEM

  Pokud při vaší cestě vlakem nevy-

  žadujete asistenci zaměstnanců ČD

  nebo mimořádné zařazení vozu při-

  způsobeného pro přepravu vozíčká-

  řů, není nutné nijak cestu hlásit ani

  předem objednávat. Nicméně při po-

  žadavku na asistenci zaměstnanců

  ČD, využití mobilní nebo vozidlové

  zdvihací plošiny nebo mimořádné

  zařazení vozu přizpůsobeného pro

  přepravu vozíčkářů je nutné cestu

  předem objednat (minimálně 24 ho-

  din, ale lépe 48 hodin předem). Jinak

  není zaručeno, že bude v požadova-

  né době cesta vlakem možná.

  Na co si dát pozor:

  Vaše cesta vlakem na vozíku může

  být odmítnuta, pokud je kapaci-

  ta vlaku pro takovouto přepravu

  vyčerpána nebo ji ve zvoleném

  vlaku nemohou ČD vůbec rea-

  lizovat nebo nelze-li cestujícího

  s vozíkem dopravit na nástupiště

  až k vlaku.

  Vozík musí být vždy opatřen

  funkční ruční brzdou k jeho zajiš-

  tění ve voze.

  Nezapomeňte:

  že máte s průkazem ZTP nárok na

  slevu z jízdného a přeprava inva-

  lidního vozíku je bezplatná,

  se u přepravce informovat o pod-

  mínkách vaší cesty na určené místo;

  ne všude jsou např. mobilní nájez-

  dové plošiny či bezbariérový přístup

  na nástupiště apod.

  CESTOVÁNÍ LETADLEM

  V oblasti letecké dopravy došlo k vý-

  znamnému posílení práv osob se

  zdravotním postižením prostřed-

  nictvím nařízení EP a Rady (ES)

  č. 1107/2006 o právech osob se

  zdravotním postižením a osob s ome-

  zenou schopností pohybu a orientace.

  Účelem tohoto nařízení je stano-

  vení pravidel pro ochranu a poskyto-

  vání pomoci osobám se zdravotním

  postižením a osobám s omezenou

  schopností pohybu a orientace v le-

  tecké dopravě, aby se zabránilo je-

  jich diskriminaci a bylo zajištěno, že

  se jim dostane pomoci. Toto naříze-

  ní dále stanovuje způsob pomoci ze

  strany provozovatelů letišť a letec-

  kých dopravců, přičemž tato služba

  je poskytována bezplatně.

  JAK CESTOVAT LETADLEM

  SINVALIDNÍM VOZÍKEM?

  O cestování s invalidním vozíkem

  informujte leteckou společnost co

  nejdříve. Při rezervaci letu sdělte

  rozměry a hmotnost vozíku i zda

  se jedná o vozík mechanický nebo

  elektrický. Některé společnosti vy-

  žadují i návod k obsluze vozíku.

  Invalidní vozík je možné vzít na

  palubu letadla jako uzavřené zava-

  zadlo a ve většině případů je přepra-

  vován bezplatně. Provozovatel letiště

  zapůjčí cestujícímu náhradní vozík,

  který použije do doby nástupu do

  letadla i do doby převzetí jeho vozíku zpět. V letadle

  je cestujícímu zapůjčen invalidní vozík pro použití

  v uličce na palubě letadla a k návštěvě toalety.

  Bohužel, i v dnešní době se stává, že letecké společ-

  nosti odmítnou přepravit osobu s invalidním vozíkem.

  Většinou je to v případě, pokud více než jeden nebo

  dva lidé s těžkým zdravotním postižením cestují bez

  doprovodu a jsou zapsáni na stejný let. Pokud zdra-

  votně postižený cestuje s doprovodem, pak se na něj

  toto omezení nevztahuje.

  Nezapomeňte:

  si s dostatečným časovým předstihem (alespoň 48

  hodin) požádat o asistenci na letišti (asistent vám

  pomůže při odbavení, nástupu do letadla, zajistí ná-

  hradní invalidní vozík apod.); tato služba je posky-

  tována zdarma.

  Na co si dát pozor:

  Cestujte s doprovázející osobou, jinak by vás mohla

  letecká společnost odmítnout (vždy se o této sku-

  tečnosti předem informujte).

  Elektrické vozíky musí obsahovat suchou/gelovou

  baterii, kterou lze odpojit. Vozíky s mokrou bate-

  rií většina leteckých společností z bezpečnostních

  důvodů nepřepravuje. Proto se vždy informujte

  o možnostech přepravy.

  

  Ve spolupráci sredakcí časopisu Můžeš připravuje

  tým informačního serveru Poradimesi.cz

  Nenašli jste, co jste hledali?

  Máte vlastní zkušenost či dobrou radu,

  okterou byste se chtěli podělit sostatními?

  Napište, jsme tu pro vás! redakce@poradimesi.cz

  scestováním vlakem a letadlem

  na invalidním vozíku

  SERVIS

  Pokud při vaší cestě vlakem

  nevyžadujete asistenci zaměstnanců

  ČD nebo mimořádné zařazení

  vozu přizpůsobeného pro přepravu

  vozíčkářů, není nutné nijak cestu hlásit

  ani předem objednávat.

• Strana 33

  33

  Aktuálně zlegislativy

  Kancelář veřejného ochránce práv řeší stížnosti

  zoblasti důchodového pojištění – jak problémům předejít?

  Text: LUCIE MARKOVÁ

  V případě, že nejste spokojeni s vý-

  sledkem řízení v oblasti důchodové-

  ho pojištění, lze se kromě běžných

  opravných prostředků (námitkové

  řízení, správní žaloba proti rozhod-

  nutí či kasační stížnost) obrátit také

  na kancelář veřejného ochránce práv

  (www.ochrance.cz). Nejčastěji řeší ve-

  řejný ochránce práv stížnosti v oblasti

  uznávání doby důchodového pojištění

  či z oblasti odborných lékařských po-

  sudků od posudkových lékařů České

  správy sociálního zabezpečení (dále

  jen ČSSZ), které jsou podkladem pro

  přiznání invalidního důchodu.

  Dobu důchodového pojištění, kte-

  rou má ČSSZ evidovánu u konkrétní

  osoby a která je rozhodná pro při-

  znání nároku na důchodové dávky,

  si lze pravidelně kontrolovat, a to buď

  on-line náhledem na své konto dob

  pojištění prostřednictvím aplikace

  ePortál ČSSZ na adrese eportal.cssz.

  cz, konkrétně na službu Přehled dob

  důchodového pojištění či Náhled na

  informativní osobní list důchodové-

  ho pojištění. Tímto způsobem mohou

  informace získat majitelé datových

  schránek. Ostatní osoby mohou jed-

  nou za kalendářní rok požádat pí-

  semně o zaslání tzv. informativního

  osobního listu důchodového pojištění.

  ČSSZ pošle tento list osobě nejpozději

  do 90 dnů ode dne doručení žádosti.

  Vydání tohoto dokumentu je zdarma.

  Co se týká posudků o snížení pra-

  covní schopnosti, které vyhotovují

  posudkoví lékaři ČSSZ a jež jsou

  rozhodné pro přiznání invalidního

  důchodu, zde lze pro úspěšnost udě-

  lat dopředu také pár drobností, které

  mohou ovlivnit výsledek.

  Jednou z těchto věcí je pravidelná

  kontrola toho, zda má váš praktický

  lékař u sebe k dispozici všechny od-

  borné lékařské zprávy od specialistů.

  Z těch totiž může (a měl by) vycházet

  při zasílání podkladů pro posudko-

  vého lékaře. Také je dobré ověřit si

  aktuálnost těchto zpráv, a to zvláště

  v případech, kdy se váš zdravotní stav

  zhoršil, a proto žádáte např. o zvýšení

  stupně invalidního důchodu.

  Jak přesně je vaše onemocnění in-

  terpretováno ve vyhlášce o posuzo-

  vání invalidity a co je rozhodující pro

  procentuální snížení pracovní schop-

  nosti u vaší diagnózy, si můžete najít

  sami a konzultovat to přímo s vaším

  lékařem. Vyhláška o posuzování in-

  validity č. 359/2009 Sb., je k dispo-

  zici např. na portálu veřejné správy

  www.portal.gov.cz, ale je třeba znát

  zásady posuzování, tedy např. to, že

  zdravotní obtíže se při posuzování

  bohužel nesčítají a vychází se z nej-

  závažnější z nich, k dalším se pak při-

  hlíží přičtením maximálně 10 % bodů

  snížení pracovní schopnosti.

  Pokud trpíte některým ze vzác-

  ných onemocnění či onemocněním,

  které není ve vyhlášce podrobněji

  řešeno, můžete požádat také o to,

  abyste byli osobně přítomni posuzo-

  vání zdravotního stavu. Legislativně

  není stanoveno, že by měl posudko-

  vý lékař povinnost vás vidět osobně,

  může vycházet pouze z lékařských

  zpráv, nicméně pokud o osobní účast

  požádáte, měla by vám lékařská po-

  sudková služba vyhovět.

  Častou stížností bylo také Českou

  správou sociálního zabezpečení sta-

  novené datum vzniku invalidity, od

  něhož je pak ve většině případů vyplá-

  cen invalidní důchod. O změnu data

  vzniku invalidity lze ČSSZ požádat;

  žádost doporučuji doložit např. lékař-

  skými zprávami, které budou potvrzo-

  vat, že invalidita či zhoršení zdravotní-

  ho stavu sahá dále do minulosti.

  PŘÍSPĚVEK

  NA DOJÍŽDĚNÍ ZA PRACÍ

  Nově od listopadu 2016 mohou žádat

  lidé z celé České republiky o příspě-

  vek na dojíždění za prací; dříve bylo

  možné využít tuto možnost jen v šesti

  krajích v rámci pilotního projektu.

  O příspěvek mohou žádat uchaze-

  či o zaměstnání, kteří jsou v evidenci

  Úřadu práce ČR, a to déle než pět mě-

  síců, a kteří budou do nového zaměst-

  nání dojíždět mimo svou obec. Zároveň

  budou muset uzavřít pracovní poměr

  na dobu neurčitou nebo na dobu urči-

  tou, a to delší než šest měsíců. Příspě-

  vek bude poskytován po dobu trvání

  pracovního poměru, maximálně pak

  12 měsíců. Výše příspěvku se pohy-

  buje v rozmezí mezi 1000–3500 Kč

  měsíčně podle dojezdové vzdálenosti.

  Minimum je dojezd 10 kilometrů. Nej-

  vyšší částku získají lidé, kteří budou

  dojíždět za prací více než 50 km.

  PŘÍSPĚVEK

  NA PŘESTĚHOVÁNÍ SE ZA PRACÍ

  Nově bude možné požádat na úřadu

  práce v místě původního bydliště také

  o jednorázový příspěvek na přestěho-

  vání se za prací ve výši 50 000 Kč.

  Žádat o něj může uchazeč, který

  nastoupil do práce mimo místo svého

  bydliště nebo se případně už přestě-

  hoval. Dále je nutné, aby byl uchazeč

  o zaměstnání v evidenci ÚP ČR déle

  než pět měsíců, a to půl roku před

  podáním žádosti. Další podmínkou je

  vzdálenost přestěhování, která musí

  být vzdušnou čarou delší než 50 km.

  Příspěvek není možné poskytnout

  v případě přestěhování do zahraničí.

  Zájemce o příspěvek pak musí ještě

  doložit adresu původního pobytu, pra-

  covní smlouvu a kupní nebo nájemní

  smlouvu.

  

  Autorka je ředitelka z. ú. DEBRA ČR

  Pokud

  trpíte ně-

  kterým ze

  vzácných

  onemocně-

  ní či one-

  mocněním,

  které není

  ve vyhlášce

  podrobně-

  ji řešeno,

  můžete po-

  žádat také

  o to, abyste

  byli osobně

  přítomni

  posuzování

  zdravotní-

  ho stavu.

• Strana 34

  SLOVO MÁ...

  Vydává Spolek přátel Konta Bariéry

  vespolupráci sNadací Charty 77

  Šéfredaktor: Štěpán Beneš

  e-mail: stepan.benes@muzes.cz

  Redakce:

  Zdeněk Jirků

  e-mail: zdenek.jirku@muzes.cz

  Radek Musílek

  e-mail: radek.musilek@muzes.cz

  Jan Šilpoch

  e-mail: jan.silpoch@muzes.cz

  Michaela Zindelová

  e-mail: michaela.zindelova@muzes.cz

  Manažerka redakce:

  Veronika Vojtíková

  e-mail: veronika.vojtikova@muzes.cz

  Mobil: 725 208 298

  Korektorka:

  Martina Čechová

  Adresa redakce:

  Melantrichova 5, 11000 Praha 1

  Mobil: 725 208 298

  Web: www.muzes.cz. E-mail: info@muzes.cz

  Nevyžádané příspěvky se nevracejí.

  Cena jednoho výtisku je 30 Kč,

  pro předplatitele 20 Kč.

  Celoroční předplatné 240 Kč.

  Zvýhodněné dvouleté předplatné 380 Kč.

  ISSN 1213-8908.

  Toto číslo vychází vlednu 2017.

  Vychází zafinanční podpory

  Ministerstva zdravotnictví ČR

  aMagistrátu HMP

  Art director:

  Jiří Bušek

  Grafická úprava asazba:

  Jan Bělovský

  Tisk:

  Grafotechna Print, s. r. o.,

  Lýskova 1594/33, Praha-Stodůlky

  Rozesílá:

  Postservis Praha, Poděbradská 39, Praha 9

  Volný prodej:

  Česká pošta, s. p.

  Foto natitulní straně:

  Jan Šilpoch

  Partneři redakce:

  BOŽENA JIRKŮ

  bozena.jirku@bariery.cz

  Po listopadu roku 1989 sice lidé u nás zna-

  li slovo charita, ale spojovali je spíše s ak-

  cemi pro chudé kdysi dávno. Moderní for-

  my pomoci potřebným nikdo neuměl, a ani

  umět nemohl. V té době zakladatel Nadace

  Charty 77 František Janouch přesunul na-

  daci ze Stockholmu do Prahy, a zde zahájila

  svou činnost ve velkém stylu – za necelých

  dvanáct měsíců vybrala na Konto Míša teh-

  dy neuvěřitelných 100 milionů korun. Tak

  jsme naši společnost začali učit charitě,

  a my sami, pracovníci nadace, jsme se za-

  čali pohybovat a orientovat v neziskovém

  sektoru.

  Kontem Míša to neskončilo. Pokračova-

  telem se stala veřejná sbírka Konto Bariéry.

  Oslovili jsme veřejnost v roce 1993 a zís-

  kali jsme desetitisíce podporovatelů. Někteří

  z vás si možná ještě vzpomenou na malého

  kluka na vozíčku, který se maloval na klau-

  na, a vemlouvavý hlas Vlastimila Brodského

  se ptal: „Co všechno budou muset tyto děti

  udělat, abychom si jich všimli?“ Řekla bych,

  že ve zdařilém sloganu bylo vše. Chtěli jsme

  lidi upozornit na to, že v této společnosti žijí

  lidé, kteří mají nějaký zdravotní handicap,

  přesto ale patří mezi nás, chtějí žít pěkný ži-

  vot, a my šťastnější a úspěšnější bychom jim

  měli pomoci. Nabídli jsme i jednoduchou

  cestu, jak to udělat.

  Povedlo se to, získali jsme desetitisíce

  podporovatelů, kteří přispívají na Konto

  Bariéry celých 23 let pravidelnou měsíční

  částkou. Štěstí bylo, že jsme pro spolupráci

  na tomto unikátním charitativním projektu

  získali lidi, kteří dobře znali tehdejší společ-

  nost právě v segmentu sociálním a zdravot-

  ním. Členy Rady Konta Bariéry se stali třeba

  prof. Zdeněk Matějček, věhlasný a světově

  uznávaný dětský psycholog, jeho žák Ja-

  roslav Šturma, socioložka Jiřina Šiklová,

  neurolog Martin Bojar a další lidé z terénu

  – z Olomouce, z Liberce, z Brna. Jedna věc

  je zajímavá a napadla mě právě teď, když se

  nad naší historií zamýšlím. Opravdu jsme

  před třiadvaceti lety nastavili pravidla práce

  tak dobře, že je nemusíme měnit. Pan pro-

  fesor Matějček už není mezi námi od roku

  2004, jeho duch ale v rozhodování Bariér

  zůstává, a ti, kteří přišli do tohoto projektu

  později, jenom litují, že se s ním při práci

  v Kontu Bariéry již nesetkali.

  Na závěr jenom malá bilance. Konto Ba-

  riéry projednává na svých zasedáních de-

  sítky žádostí a rok co rok rozděluje milio-

  ny korun. V letošním roce podpoří zhruba

  600 jednotlivců i organizací částkou, která

  se blíží patnácti milionům korun.

  Přeji vám všem všechno nejlepší v novém

  roce 2017

  

  Vaše

  Jak to tenkrát bylo…

  Jedna věc je zajímavá

  a napadla mě právě teď,

  když se nad naší historií

  zamýšlím. Opravdu jsme

  před třiadvaceti lety nastavili

  pravidla práce tak dobře,

  že je nemusíme měnit.

• Strana 35

  Ročenka 2016

  Konzultační poradna

  Konta Bariéry a ČVUT

  Posilování informací

  o bezbariérovém užívání

  prostoru a staveb

  MMR_2016_200x200 OK.indd 1 12/13/2016 3:07:45 PM

  Deset kritérií

  pro bezbariérové úpravy

  prostoru a staveb

  VÁNOČNÍ SOUTĚŽ

  ČASOPISU MŮŽEŠ

  Vysavač iRobot Roomba 866

  v ceně 14 989 Kč vyhrála

  Věra Vichrová z Ostravy.

  Správná odpověď na soutěžní otázku:

  V prosinci 2016 pořádalo Konto Bariéry

  13. aukční salon výtvarníků.

  Teď můžete! S pomocí systému Alza Media máte možnost

  číst noviny a časopisy v elektronické podobě.

  Své oblíbené čtení máte na dosah kliknutí.

  KONZULTAČNÍ PORADNA Konta Bariéry a ČVUT

  Chystáte bezbariérové úpravy ve vaší organizaci, domácnosti či okolí?

  Potřebujete poradit nebo inspirovat?

  Více informací v ročence (ke stažení na www.muzes.cz)

  nebo na následujících kontaktech:

  Dagmar Babková – tel.: 224 230 216, e-mail: dagmar.babkova@bariery.cz

  Redakce Můžeš – e-mail: info@muzes.cz

  Chcete si přečíst

  časopis Můžeš online?

• Strana 36