Strana 8
REFLEKTOR / POČÁTKY SOCIÁLNÍCH SLUŽEB
Dnes už validní?
Současnou společnost často
kritizuji, ale když lidé pořád hubují,
tak sobě i jim připomenu, že od
listopadu uteklo tolik let jako
od vzniku Československa v roce
skoro až do konce druhé
světové války.
Ke kritice patří i pochvala. Jednu
z největších změn vidím v jiném pří-
stupu k lidem, kteří jsou nějak han-
dicapovaní. Za plus považuji i to, že
se přestal používat termín invalidní.
Validní je to, co je hodnotné, platné,
významné. Předpona in- znamená
opak. Ani jsme si neuvědomovali,
co tím vlastně o druhých říkáme.
Současně s jinou terminologií jsme
si zvykli na to, že všichni by měli mít
přístup do veřejného prostoru. Proto
se bezbariérový přístup považuje
ve všech veřejných budovách za
samozřejmost.
V této souvislosti vzpomínám na
svou první návštěvu ve Švédsku,
kde jsem přímo na letišti viděla
mnoho lidí na vozíku a já se divila,
jak je to možné, když v této zemi
nebyla válka. Až později mi došlo,
že u nás byli handicapovaní lidé
obvykle uzavřeni v různých domo-
vech a sanatoriích, na veřejnosti se
prakticky nevyskytovali. Jako by
nepatřili mezi ostatní. Současně si
vzpomínám na první demonstraci,
která byla v Praze před minister-
stvem zdravotnictví. Svolala ji Olga
Havlová spolu s ostatními. Doslova
na ni vytáhla znevýhodněné lidi
z různých domovů, kde žili izolová-
ni od ostatních. Ve své omnipotenci
se snad komunistická vláda cítila
odpovědná i za to, že se při havá-
riích občas lidé zmrzačí.
Za plus považuji i katalogy růz-
ných pomůcek, které mohou lidem
s handicapem pomoci, ale přede-
vším to, že jsme si všichni zvykli
na tuto pomoc finančně přispívat.
Zcela dobrovolně.
Autorka je socioložka,
členka rady Konta Bariéry.
SLOUPEK Jiřiny ŠIKLOVÉ
žovat ve prospěch postižených. Nejen
do jednorázových vánočních kasiček,
ale i do dlouhodobých projektů začala
pronikat obrovská energie. Samozřej-
mě to někdy bylo i komické. V Jedlič-
kově ústavu jsme léta vedli děti k co
největší samostatnosti. Porevoluční
vlna nadšení přinesla i obrovský ná-
por dobrovolníků, kteří začali tuhle
práci vlastně kazit, protože je hýčkali,
doslova obsluhovali…
Ale i to už je pryč, sociální služby
jsou dnes odborně na výši. My v Le-
tohrádku Vendula nabízíme denní i tý-
denní stacionář, krizové bezbariérové
bydlení a práci v chráněných dílnách,
hlavně v pekárně. Ale co je nejdůle-
žitější, nabízíme terapii, rehabilitaci,
bezpečí, přátele. Tím jsme proměnili
život celých rodin. Mohou žít se svými
postiženými a přitom se o ně nemusí
starat celých čtyřiadvacet hodin.
Kdo to osobně nezažil, neví, jak
nekonečné osamění a dřinu mají ti,
kteří podobné zařízení nemohou vy-
užívat. Ale vlastně si nemohu na ta-
kové místo v naší zemi vzpomenout.
Zkrátka: naprosto spontánně se tady
narodil systém, který sice dlouhá
léta postrádal zákonnou úpravu,
ale osvědčil se a dnes je spolehlivý
a schopný pružně vyhovět. Lidí s po-
stižením bohužel neubývá a ubývat
nebude. Osobně jsem zažila ministra
práce a sociálních věcí, který mi tady
u nás řekl – podívejte, vy jste si ten
projekt vymysleli, jste neziskovka,
tak se starejte… a co po nás vlastně
chcete? Takové přístupy jsou snad
už minulostí. Jistě, máme zákon,
máme sociální péči decentralizova-
nou na kraje, máme pravidla pro re-
gistraci služeb, máme tisíce pravidel.
Na druhou stranu středočeský kraj-
ský úřad s námi úžasně a aktivně ko-
munikuje, je to opravdu kompetentní
spolupráce. Prostě je vidět ze strany
kraje zájem o to, co pro klienty dě-
láme.
Letohrádek Vendula:
www.letohradekvendula.cz
... a přes všechny
potíže vede k další
radosti.
Pozvání do Vídně,
1990.
Dája Kabátová
si spolu sdětmi
zJedličkova
ústavu prohlédla,
jak vypadá
podobné zařízení
usousedů.
Přízemní ubytovny,
škola stělocvičnou
abazénem, výlety
do Vídně ado Alp...