Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 6

REFLEKTOR
Text: ZDENĚK JIRKŮ
Foto: JAN ŠILPOCH
POZNÁMKA PRVNÍ
JAK TO BÝVÁVALO
Všem to připadalo normální – lidé
s postižením byli v ústavech, kde byl
jejich život víceméně monotónně
jednoduchý, a venku se o nich skoro
nevědělo. Společnost se domníva-
la, že nejlepší bude dát těmto lidem
základní péči a prostě čekat. Nikdo
však nevěděl, na co se čeká, a myš-
lenka, že by se snad mohli zlepšit, že
by mohli žít s ostatními a být třeba
i užiteční, narážela nejen na platné
normy, ale i na zakořeněné názory
lékařů, pedagogů, psychiatrů.
Dvě poznámky
paní Dáji
Dája Kabátová pracovala vdobě
zásadní společenské proměny
vroce 1989 vJedličkově ústavu
vPraze. Její zkušenosti izdalších
let, kdy založila Letohrádek
Vendula jako pozoruhodné
zařízení pro lidi skombinovaným
postižením, jsou typické pro celý
svět sociálních služeb unás.
Mimochodem iproto, že její práce
byla oceněna ina mezinárodní
úrovni.
Málo jsme znali situaci na Západě,
ale i tam se otevřenost vůči postiže-
ným prosazovala obtížně a pomalu.
Takže když se rodičům narodilo posti-
žené dítě a lékař řekl – to je na ústav,
nikdo nepochyboval. Sama na sobě
jsem zažila, že když mě ve třech letech
dali s luxací kyčle na osm měsíců do
léčebny a návštěvy byly povolené jed-
nou za dva měsíce, nikdo se nedivil.
Prostě taková je norma – a dost. To ne-
byl zlý úmysl, ale nejspíš nějaký kon-
zervatismus, stereotyp, zvyk. A pak
přišel Listopad a najednou byly úplně
nové informace a rodiče se začali ptát
sami sebe – proč nemáme své dítě
doma? Proč nejsou přímo v našem
městě služby, které by nám s ním po-
mohly? Kdo nám umí poradit?
A tak vznikala občanská sdruže-
ní, stacionáře, školy, poradny. Začaly
i sbírky, objevili se první menší i velcí
dárci, města a obce zjistily, že takové
služby na jejich území jsou a budou
potřeba. Zatímco dosud s postižený-
mi pracovali lékaři a sestry, najed-
nou vznikla potřeba kvalifikovaných
sociálních pracovníků. Už ne jen
soucit, ale i znalosti z psychologie,
speciální pedagogiky, sociálních zá-
konů, rodinné problematiky, reha-
bilitace, fyzioterapie a dalších obo
Dája vždy
zapomene říci,
že to je právě
ona, kdo Vendulu
stvořil...
Můžeš