Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 6

REFLEKTOR

Text: ZDENĚK JIRKŮ

Foto: JAN ŠILPOCH

POZNÁMKA PRVNÍ

JAK TO BÝVÁVALO

Všem to připadalo normální – lidé

s postižením byli v ústavech, kde byl

jejich život víceméně monotónně

jednoduchý, a venku se o nich skoro

nevědělo. Společnost se domníva-

la, že nejlepší bude dát těmto lidem

základní péči a prostě čekat. Nikdo

však nevěděl, na co se čeká, a myš-

lenka, že by se snad mohli zlepšit, že

by mohli žít s ostatními a být třeba

i užiteční, narážela nejen na platné

normy, ale i na zakořeněné názory

lékařů, pedagogů, psychiatrů.

Dvě poznámky

paní Dáji

Dája Kabátová pracovala vdobě

zásadní společenské proměny

vroce 1989 vJedličkově ústavu

vPraze. Její zkušenosti izdalších

let, kdy založila Letohrádek

Vendula jako pozoruhodné

zařízení pro lidi skombinovaným

postižením, jsou typické pro celý

svět sociálních služeb unás.

Mimochodem iproto, že její práce

byla oceněna ina mezinárodní

úrovni.

Málo jsme znali situaci na Západě,

ale i tam se otevřenost vůči postiže-

ným prosazovala obtížně a pomalu.

Takže když se rodičům narodilo posti-

žené dítě a lékař řekl – to je na ústav,

nikdo nepochyboval. Sama na sobě

jsem zažila, že když mě ve třech letech

dali s luxací kyčle na osm měsíců do

léčebny a návštěvy byly povolené jed-

nou za dva měsíce, nikdo se nedivil.

Prostě taková je norma – a dost. To ne-

byl zlý úmysl, ale nejspíš nějaký kon-

zervatismus, stereotyp, zvyk. A pak

přišel Listopad a najednou byly úplně

nové informace a rodiče se začali ptát

sami sebe – proč nemáme své dítě

doma? Proč nejsou přímo v našem

městě služby, které by nám s ním po-

mohly? Kdo nám umí poradit?

A tak vznikala občanská sdruže-

ní, stacionáře, školy, poradny. Začaly

i sbírky, objevili se první menší i velcí

dárci, města a obce zjistily, že takové

služby na jejich území jsou a budou

potřeba. Zatímco dosud s postižený-

mi pracovali lékaři a sestry, najed-

nou vznikla potřeba kvaliﬁkovaných

sociálních pracovníků. Už ne jen

soucit, ale i znalosti z psychologie,

speciální pedagogiky, sociálních zá-

konů, rodinné problematiky, reha-

bilitace, fyzioterapie a dalších oborů

Dája vždy

zapomene říci,

že to je právě

ona, kdo Vendulu

stvořil...

Můžeš