Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 23

23
da buvolů, dovádějící makaky a mezi
nimi poletující nekonečná hejna čápů
a volavek. Slunce zapadá. Jedno stá-
dečko chobotnatců vyráží na večerní
koupel kolem našeho auta. Slůňata se
noří do hluboké vody a jejich hřbety
připomínají ponorky s malými peri-
skopy. Máme úžasnou podívanou,
která mnohonásobně předčí předra-
žené komerční sloní sirotčince.
V Trincomalee dostáváme tip na po-
tápění u Holubího ostrova. Vyplou-
me s místním rybářem s malým zpož-
děním, protože mu nefunguje plyn na
motoru u lodi. Vytahuje tlustý vlasec,
někde v útrobách motoru ho uváže
a druhý konec má omotaný kolem
palce chodidla. Nohou přidává plyn
a rukama kormidluje. Hurá, jedeme!
Po půl hodině jsme na místě. Ležíme
na bílém písku a mačetou rozsekává-
me kokosové ořechy. Doráží i několik
dalších lodí. Vytahuji šnorchl. Proplou-
vám nad korálovým útesem.
V jednu chvíli se ocitám sám do-
cela daleko od pobřeží. Vtom se něco
velkého přede mnou mihne. Zapí-
nám podvodní foťák. Je to on! Žralok!
Plave si mě prohlédnout. Krve by se
ve mně nedořezal. Mohutné tělo dél-
ky ke dvěma metrům mě obeplouvá.
Pořád se dívá. Nedýchám. Neustále
natáčím. Alespoň něco po mně musí
zůstat! Příšera ale o mě nemá větší
zájem a plave pryč do hlubin. Rych-
lými tempy se po 100 metrech do-
stávám ke skupince potápěčů. Pod
nohama jim plavou dva žraloci, ale
tak poloviční velikosti. Miminka, po-
jí právě probíhající zpěvné modlit-
by věřících. Vidíme něco, co se nám
ukládá hodně hluboko do paměti.
SLONÍ PODÍVANÁ
Pokračujeme dále na sever. Simo-
na vyšplhá v zajetí turistické masy
na Lví skálu, společně obdivujeme
památky Polonnaruwa a nádherně
dochované stúpy, kde jsou uchovány
buddhistické relikvie. Jedno odpo-
ledne věnujeme návštěvě národního
parku Minneriya. Vyrážíme s páreč-
kem sympatických Francouzů, cenu
za džíp s řidičem usmlouváme na
třetinu. Mladý Sinhálec prý jezdil dří-
ve se sanitkou a již za první zatáčkou
nám ukazuje své dovednosti. Marně
hledám bezpečnostní pás. Vlasy už
nešednou, rovnou bělají. Naše zá-
vodní formule se řítí pralesem.
Brzda! Motor utichá. Slon vlevo, slon
vepředu i za námi, prostě slon, kam
se člověk podívá. Pozorujeme i stá-
Mladý Sinhálec prý jezdil dříve se
sanitkou a již za první zatáčkou nám
ukazuje své dovednosti. Marně hledám
bezpečnostní pás. Vlasy už nešednou,
rovnou bělají.
Každé ráno
moře vydává
svá bohatství.
Koupání zde
je strhující
zážitek
zejména
díky silným
proudům.
Vozík mi při nástupu rozebrali,
ale všechny díly se při vystupování
naštěstí sešly.
Můžeš