01/2024

• Strana 1

  Čtením tohoto časopisu podpoříte

  1/2024

  Časopis pro ty,

  kteří se

  nevzdávají

  Vzhůru do sedel!

  NOVÉ DVOJKOLO

  PRO JAKUBA

  A JEHO TÁTU.

  (s. 45–47)

• Strana 2

  vecom_inz_stropne_210x280mm ri.indd 1vecom_inz_stropne_210x280mm ri.indd 1 10.12.2015 16:1610.12.2015 16:16

• Strana 3

  3

  vecom_inz_stropne_210x280mm ri.indd 1vecom_inz_stropne_210x280mm ri.indd 1 10.12.2015 16:1610.12.2015 16:16

  EDITORIAL OBSAH

  ŠTĚPÁN BENEŠ

  šéfredaktor

  Velmi bych si přál na tomto místě

  říci, že jsme nechali všechny staros-

  ti v roce 2023 a od nového roku je

  vše jen zalité sluncem. Jenže tomu

  tak není – starosti byly, jsou a bu-

  dou a všichni psychologové se shod-

  nou na tom, že bez starostí žít nelze.

  Záleží však velmi na tom, jak tyto

  starosti přijímáme a jak si s nimi do-

  vedeme poradit. Tady už není úplně

  daleko k otázce po současném stavu

  duševního zdraví v České republice.

  Bohužel od doby, kdy jsme se téma-

  tu naposledy věnovali, se toho příliš

  nezměnilo.

  Jak v úvodním materiálu téma-

  tu tohoto vydání říká psychiatrička

  a předsedkyně Psychiatrické spo-

  lečnosti České lékařské společnosti

  J. E. Purkyně Simona Papežová, tak

  jednoduché, abychom prostě moh-

  li ukázat prstem na mladé lidi jako

  na rozmazlené, to určitě není. Život

  v pohodlí nám určitou dávku psy-

  chické odolnosti sebral – jen těžko

  ale volat po větší zátěži jen proto,

  abychom „si zvykli“. Toto i další za-

  jímavá témata probíral s odbornicí

  kolega Radek Musílek, rozhovor na-

  jdete hned na prvních stránkách.

  Skrývá se v něm i naděje, tak jako

  v našich dalších textech. Třeba v pří-

  bězích těch, kteří si prošli těžkou

  zkouškou a nevzdali se, dokázali se

  do života vrátit – svou vůlí, pílí i za

  podpory svých nejbližších. V čísle

  najdete také klasickou rubriku Jak

  se žije ..., která sleduje bezbariéro-

  vost a kvalitu života lidí s postižením

  napříč českými městy. Nebo pravi-

  delný vhled do kultury, legislativy

  a parasportu.

  Milí čtenáři, snad byl pro vás

  vstup do nového roku co nejklidněj-

  ší. Užijte si v něm čtení prvního le-

  tošního vydání časopisu pro ty, kteří

  se nevzdávají! 

  Hranice odolnosti

  strana 34–37

  strana 12–14

  Já chci taky běžet!

  Run and Help pro Kačenku.

  Zvýšení pomoci.

  Šárka Jelínková z MPSV

  o zvyšování příspěvků.

  strana 6–9

  Všechno je v hlavě.

  S psychiatričkou Simonou Papežovou

  o prazích odolnosti a stavu péče v ČR.

  strana 16–21

  strana 48–51

  strana 22–25

  strana 38–41

  Bez nohy mi bude líp.

  Nová protéza pro Šimona.

  Emil Open na Lipně.

  Překvapení na sněhu.

  Živá voda.

  Přeplavme svůj La Manche 2024.

  Vozík mi manžel sebral.

  Příběh Jany Házové.

  strana 32–33

  Rozený showman.

  Honza Macháček a jeho nové auto.

• Strana 4

  František Janouch (1931–2024)

  „Dvanáctého ledna zemřel ve Stockholmu František Janouch,

  zakladatel nadace a donedávna čestný předseda její správní

  rady. Člověk, od kterého jsem se moc naučila a o kterém

  jsem si myslela, že je opravdu nesmrtelný. Není to tak,

  odešel, ale jeho myšlenky a jeho práce tady zůstávají

  a my na ně navazujeme.“

  Božena Jirků, předsedkyně správní rady Nadace Charty 77. 

  Foto: Günter Bartoš

  FOTOEDITORIAL

• Strana 5

  5

• Strana 6

  TÉMA

  Všechno je vnaší hlavě

  Spsychiatričkou apředsedkyní Psychiatrické

  společnosti České lékařské společnosti J. E. Purkyně

  Simonou Papežovou oprazích odolnosti,

  převládajících stereotypech istavu psychiatrické

  apsychologické podpory vČesku.

  Text: RADEK MUSÍLEK

  Foto: MILAN JAROŠ

  Jsou duševní onemocnění epide-

  mií dnešní doby?

  Do určité míry se to dá říct, ale není

  to tak jednoduché. Každopádně ve

  věkové skupině dvanáct až patnáct

  let vidíme velký nárůst, který má

  více faktorů. Schizoidní a bipolární

  poruchy mají vcelku stabilní výskyt,

  ale celkově přibylo depresí, úzkostí

  a tendencí k sebepoškozování. Ná-

  růst za poslední čtyři roky je až ne-

  uvěřitelný. Nad patnáct let se to týká

  hlavně děvčat.

  Svoji roli hraje i rozvoj edukace

  a destigmatizace, takže mladší ge-

  nerace už se s psychickými problé-

  my nebojí přijít k lékaři, a to nejen

  k praktikovi, ale už i přímo ke spe-

  cialistovi. Prostě přijde víc lidí. Dříve

  převažoval postoj běžný ve starší ge-

  neraci: přece nejsem žádný blázen.

  S takovým postojem přijdete těžko.

  Přitom s už zmíněnými praktiky

  spolupracujeme a mohou dnes pře-

  depisovat užitečné léky.

  Je dobře, když lidé přicházejí, pro-

  tože čím dříve začneme s pomocí,

  tím lepší může být. Hodně to platí

  například u dnes tolik diskutované

  stařecké demence, tu je potřeba řešit

  velmi brzy.

  Jaké signály by nás vpřípadě

  stařecké demence měly varovat?

  Ledacos může být prostě přirozený

  proces stárnutí, ale když si například

  nemůžete vzpomenout, jak se jme-

  nují vaše vnoučata, měl by se vám

  rozsvítit alarm. Když jsme byli u toho

  slova epidemie, tak ta nás v oblasti

  demencí čeká. V souvislosti s pro-

  dlužováním délky života se dá říct, že

  prostě mnohem víc lidí se svojí de-

  mence stihne dožít. Systém na to ale

  zatím není připravený. Byť se drobné

  změny dějí, celkově zdravotní a so-

  ciální síť s dostatečným předstihem

  zatím není nastavována. Jednou si

  s tím ovšem bude muset poradit.

  Co je kromě prodlužování délky

  života faktorem nárůstu počtu

  lidí spsychickými potížemi?

  Jde především o vnější faktory. Nej-

  prve udeřil covid, momentálně jde

  o válku na Ukrajině. Byli jsme po-

  měrně dlouho zvyklí na víceméně

  bezproblémovou pohodu. Zejména

  mladá generace byla zvyklá jen na

  uspokojování svých potřeb bez něja-

  kých potíží. Není zvyklá na diskom-

  fort, žijeme v nadbytku a blahobytu.

  Mladí lidé se dnes hroutí i při malé

  zátěži. Nejsou na ni zvyklí, neměli se

  kde naučit, jak čelit tlaku. To je daň za

  pohodový život. Generaci našich ro-

  dičů a prarodičů, kteří prožili válku,

  totalitu a okupaci, to může přijít ne-

  pochopitelné. Proto se většímu počtu

  mladých musí pomáhat v rámci psy-

  choterapie, protože neumějí reago-

  vat. Je dobře, že jdou k lékaři, avšak

  momentálně není systém připraven

  na takové množství.

  Podnikají se vtomto směru něja-

  ké kroky?

  Je potřeba říci, že nikdy nebude dost

  peněz na uspokojení sta procent

  potřeb. Taková je realita a nelze to

  nikomu vyčítat. Jde o vytvoření co

  největší možné dostupnosti. Zdra-

  votní pojišťovny rozvíjejí preventivní

  programy, které jsou mnohdy i on-

  -line. Legislativa začíná projednávat,

  že ne všechny úkony musí posky-

  tovat psychoterapeut nebo klinický

  psycholog, jejichž výcvik je náročný.

  Třeba relaxaci nebo procvičování

  kognitivních funkcí by mohla posky-

  tovat dobře proškolená sestra. To by

  zvýšilo dostupnost takové péče.

  Kdy jít za psychologem akdy za

  psychiatrem? Jaký je vlastně

  rozdíl?

  V souvislosti s prodlužováním délky

  života se dá říct, že prostě mnohem

  víc lidí se svojí demence stihne

  dožít. Systém na to ale zatím není

  připravený. Byť se drobné změny

  dějí, celkově zdravotní a sociální síť

  s dostatečným předstihem zatím není

  nastavována.

• Strana 7

  7

• Strana 8

  TÉMA / PSYCHOLOGICKÁ A PSYCHIATRICKÁ PÉČE

  Nejzákladnějším rozdílem je fakt, že

  psychiatr je lékař, takže může pře-

  depisovat léky. Plně kvalifikovanou

  psychoterapii můžou dělat oba. Na

  vztahové a životní otázky obvykle

  stačí psycholog, naopak psychotic-

  ké stavy už se bez léků neobejdou.

  Vzájemná spolupráce funguje, psy-

  chologové čím dál častěji posílají lidi

  k psychiatrům, když mají pocit, že

  by pomohla medikace. Někteří lidé

  se jí ale bojí. Proto jdou raději k psy-

  chologovi. Jiní mají naopak pocit, že

  psychiatr je jakoby něco víc, tak jdou

  raději rovnou k němu.

  Jak je to stěmi léky doopravdy?

  Současné preparáty jsou mnohem

  lepší než před čtyřiceti lety, kdy jsem

  začínala se studiem medicíny. Pla-

  tí to zejména u antidepresiv. A ráda

  bych tady vyvrátila i tolik rozšířený

  předsudek o takzvaných elektrošo-

  cích. Elektrokonvulzivní terapie je

  velmi šetrná, probíhá pod narkózou

  a nemá nežádoucí účinky. Ještě še-

  trnější je transkraniální magnetická

  stimulace, jež patří také mezi ne-

  invazivní neurostimulační metody

  pomáhající u depresí a úzkostných

  stavů. Mnoho laických představ vy-

  chází z literatury, filmů a popisu po-

  měrů, které panovaly před sto lety.

  I chirurgické zákroky na mozku jsou

  dnes úplně někde jinde.

  Mluvila jste onízké odolnosti

  mladé generace vůči stresu azá-

  těži. Dá se taková odolnost nějak

  trénovat?

  To je těžká otázka. V určité míře se

  o to snažíme v terapiích. V běžném

  fungování by to mohlo být třeba dě-

  lání zkoušek nanečisto. Někomu se

  to může jevit jako slabost dnešních

  mladých lidí. Mnozí je soudí a říkají,

  že nic nevydrží proti tomu, co mu-

  seli prožít oni… Takhle to ale nefun-

  guje. Tak jako má každý člověk jiný

  práh bolesti, tak je tomu úplně stej-

  ně s odolností vůči psychické zátě-

  ži. Nelze aplikovat princip, že podle

  sebe soudím tebe. I když mám po-

  cit, že se tomu člověku objektivně

  nic hrozného neděje, jeho prožívání

  může být úplně jiné. Všechno je jen

  v našich hlavách. Stejnou situaci

  mohou dva lidé prožívat diametrálně

  odlišně.

  Navíc dnešní mladí lidé vyrůstají

  v úplně jiných podmínkách. Mate-

  riálně jsou možná saturováni nad

  míru, ale zažívají mnohem větší tlak

  na výkon a úspěch. I mně trvalo ně-

  jakou dobu, než jsem akceptovala

  u svého dítěte, že trojky na gymná-

  ziu jsou vlastně v pohodě. Ale týká

  se to nejen školy či kariéry. Podívej-

  te se na sociální sítě, jak tam mnozí

  prezentují své životy jako předobraz

  dokonalosti.

  Velmi diskutovaným tématem

  umladých lidí je také otázka

  pohlavní identity – genderu, jaká

  je vaše zkušenost?

  Gender v současnosti zabere psy-

  chiatrům u mládeže až třetinu práce,

  především u dívek. Nejprve se však

  patří říct, že pedopsychiatrie je sa-

  mostatný obor, který čelí velkému

  nedostatku specializovaných odbor-

  níků. Naše psychiatrická společnost

  se to snaží řešit, například už ve fázi

  vzdělávání, ale to by bylo na samo-

  statné téma.

  Pokud jde o tu pohlavní identitu,

  tak určité hledání se je úplně nor-

  MUDr. Simona Papežová (*)

  Předsedkyně Psychiatrické společnosti České lékařské

  společnosti J. E. Purkyně.

  Pochází zUherského Brodu, ale žije srodinou vPraze

  apůsobí vPN Bohnice.

  Od roku  pracovala na lůžkovém oddělení, od roku 

  na ambulanci. Usiluje oreformu psychiatrické péče.

  Vdaná, maminka dvou dcer achovatelka dvou kocourů.

  Simona Papežová

  je optimistka,

  i když jako

  psychiatrička

  nejlépe ví, že život

  není zalitý jen

  sluncem.

• Strana 9

  9

  Centrum

  duševního zdraví

  Psychické problémy jsou velkým

  tématem současné doby. Jedním zmíst,

  kde se lidem může dostat pomoci, jsou

  Centra duševního zdraví. Představují

  mezičlánek mezi ambulantní alůžkovou

  péčí. Ve svém sídle ipřímo vkomunitě

  poskytují širokou paletu zdravotních

  asociálních služeb. Jedno takové jsme

  navštívili vBrandýse nad Labem.

  Text: RADEK MUSÍLEK

  Foto: MILAN JAROŠ

  V novotou vonících prostorách cent-

  ra jsem se sešel s Janou Růžičkovou,

  vedoucí týmu zdravotních pracov-

  níků, a Petrou Havlíkovou, vedoucí

  týmu sociálních pracovníků, které

  mi vysvětlily, jak celá služba funguje.

  „Lidem s těžkým duševním one-

  mocněním poskytujeme terénní

  a ambulantní služby. Ti u nás mohou

  využívat psychiatrickou a psychote-

  rapeutickou podporu, služby klinic-

  kého psychologa nebo pomoc našich

  sociálních pracovníků při zvládání

  běžných životních situací, včetně

  například pomoci s hledáním za-

  městnání. Všechny naše služby jsou

  bezplatné a spolupráce s námi je

  ryze dobrovolná,“ říká Jana Růžičko-

  vá a Petra Havlíková doplňuje: „Náš

  multidisciplinární tým tvoří lékař,

  psycholog, psychiatrické sestry, so-

  ciální pracovníci, pracovní konzul-

  tanti a peer konzultant. Naším cílem

  je poskytnout klientům podporu ve

  složitých situacích, v období krize,

  a tím předejít případnému pobytu

  v nemocnici.“

  S klienty pracujeme podle jejich

  individuálních potřeb ve dvojici,

  kterou tvoří zdravotník a sociální

  pracovník. V současné době po-

  skytujeme podporu asi sto dvaceti

  lidem. Někteří docházejí osobně do

  centra, za jinými jezdíme domů. „Zá-

  leží na každém člověku, co je pro něj

  vhodnější. Někdy chceme dotyčného

  mální. A zcela v pořádku je také

  respekt k výskytu menšinových

  orientací. Ovšem popravdě řeče-

  no, dnešní mladá generace v tom

  zabředla poněkud nad míru a psy-

  chiatři s psychology na to nejsou

  připraveni. Vlastně je to otázka spíš

  pro sexuology. Tuhle situaci jim fakt

  nezávidím.

  Společenský trend je všeobecná

  tolerance. V pořádku. Jenže se ved-

  le práv tak trochu zapomíná, že jdou

  ruku v ruce s povinnostmi. Převládl

  pocit, že nutit někoho k něčemu je

  zlo. Jenže třeba dítě do deseti let není

  zralé se o všem neustále rozhodovat

  samo. Taková situace ho může vést

  až k úzkostem. Otevřeli jsme hranice

  všeho, takže to některé lidi zatěžuje

  nad míru jejich kapacity. Všichni tu-

  díž něco řeší. 

  Naším cílem je poskytnout klientům

  podporu ve složitých situacích,

  v období krize, a tím předejít

  případnému pobytu v nemocnici.

• Strana 10

  TÉMA / PSYCHOLOGICKÁ A PSYCHIATRICKÁ PÉČE

  listopadu 2020 dodnes, jiní přišli

  později a v současnosti už služeb

  centra nevyužívají. Také se stává, že

  se někdo z nich po čase vrátí.

  ŽÁDNÁ AGRESE

  Obě pracovnice se shodují, že nikdy

  nemusely čelit žádnému agresivnímu

  chování, jak si možná část laické ve-

  řejnosti myslí. „V případě rizika agre-

  se je důležité umět s takovým jedná-

  ním pracovat,“ říká Jana Růžičková.

  Zajímavá je pozice peer konzul-

  tanta. Jedná se o člověka, který má

  osobní zkušenost s psychickým

  podpořit, aby k nám dorazil sám. Jin-

  dy je lepší setkání v jeho domácím

  prostředí. Pokud to je možné, sna-

  žíme se spolupracovat i s rodinou

  a blízkým okolím klienta,“ popisuje

  Petra Havlíková.

  Do centra duševního zdraví lidé

  obvykle přicházejí na doporučení

  od lékaře, ale často se stává i to, že

  si kontakt vyhledají sami. Zdravotní

  péči hradí pojišťovna, sociální služby

  jsou rovněž bezplatné. Zřizovatelem

  je v případě Brandýsa Psychiatrická

  nemocnice Bohnice a zapsaný ústav

  Fokus Praha. Přispívají rovněž MPSV,

  kraj a město. Spádovou oblastí je

  kromě Brandýsa ještě Úvalsko a Če-

  lákovicko dohromady s populací ve

  vyšších desítkách tisíc obyvatel.

  Nejčastějšími diagnózami jsou

  psychózy, poruchy osobnosti a zá-

  važné poruchy nálad způsobující se-

  lhávání v životě. Méně často přichá-

  zejí klienti s obsedantně kompulzivní

  poruchou. Největší skupinu tvoří lidé

  ve věku 30–50 let, ale dolní hrani-

  ce je už 16 let, i když těch moc není.

  Mladším dětem centrum podporu

  neposkytuje, ale může poskytnout

  poradenství, případně kontakt na

  vhodnou službu.

  VÍC NEŽ AMBULANCE

  Počet takovýchto center má vzrůs-

  tající tendenci, dokonce už i v odleh-

  lejších regionech. Snahou je pokrýt

  území celé republiky. Aby bylo zcela

  jasné, v čem se péče center dušev-

  ních zdraví liší od ambulantní péče,

  Jana Růžičková vysvětluje: „Klasic-

  kou ambulanci obvykle představuje

  lékař a sestra. My kromě zdravotní

  péče poskytujeme i sociální a psy-

  chologickou podporu. Naší snahou

  je koordinovat péči tak, aby byla

  komplexní. Nabízíme i volnočasové

  aktivity – jógu, korálky, stolní tenis,

  deskové hry, procházky a běh. Nej-

  oblíbenější aktivitou je zpěv a hra na

  hudební nástroje.“

  Petra Havlíková dodává: „Někdo

  nemá rád velkou společnost, jinému

  trvá déle, než se osmělí. S našimi kli-

  enty jsme byli i plavat, v kině a v zoo,

  hrajeme pétanque nebo třeba opé-

  káme buřty. Vztahy se budují delší

  dobu. Naučíte se radovat i z malých

  úspěchů. Pro nás je důležité vidět, že

  klient žije podle svých představ a cítí

  se dobře. Pochopitelně nás občas ně-

  kdo i odmítne.“

  Dost se také liší délka spolupráce.

  Někteří lidé jsou klienty od počátku

  Petra Havlíková

  a Jana Růžičková

  patří k multidis-

  ciplinárnímu týmu

  pracovníků centra

  duševního zdraví.

  Někdo nemá rád velkou společnost,

  jinému trvá déle, než se osmělí.

  S našimi klienty jsme byli i plavat,

  v kině a v zoo, hrajeme pétanque nebo

  třeba opékáme buřty. Vztahy se budují

  delší dobu.

• Strana 11

  11

  onemocněním, ale dnes už je kom-

  penzovaný, takže dokáže ostat-

  ním v podobné situaci dát podporu

  a motivaci. „Ten osobní prožitek je

  nepřenosný, ať máte sebevíc pro-

  fesionálních znalostí. Proto je tahle

  pozice velmi užitečná,“ líčí Petra

  Havlíková.

  Typický den z pohledu pracovníků

  začíná společnou poradou. Předávají

  si informace o všech klientech, kteří

  aktuálně potřebují větší míru pod-

  pory. Je užitečné, aby měli všichni

  povědomí o každém, protože občas

  musí dojít k záskokům. Komunika-

  ce je v této práci základem – nejen

  s klienty, ale také v celém týmu.

  „V rámci dne otevřených dveří jsme

  představili naši službu nejen odborní-

  kům, ale i veřejnosti,“ vzpomíná Jana

  Růžičková. A jaké je závěrečné posel-

  ství? Nebojte se vyhledat pomoc, věci

  sdílejte a nezůstávejte v tom sami.

  Počet míst, kde vám pomohou, roste.

  Nasměrovat dnes člověka dokáže už

  i sociální pracovník městského úřa-

  du. Ten v Brandýse nad Labem je prý

  mimochodem velmi spolupracující. 

  www.cdz-brandysko.cz

  Jak na

  QR kódy

  ?

  Vněkterých

  textech

  můžete

  narazit

  na QR kód.

  Zapněte fotoaparát

  na svém chytrém

  mobilu anamiřte

  jej na kód, ťukněte

  prstem na

  nabízený odkaz

  adozvíte se víc!

• Strana 12

  Paní náměstkyně má s prací

  v sociálních službách

  osobní zkušenosti.

  REFLEKTOR / ZMĚNY V SOCIÁLNÍ OBLASTI 2024

• Strana 13

  REFLEKTOR

  13

  Zvýšení pomoci

  Pro letošní rok je avizované navýšení

  příspěvků na péči ve druhém až čtvrtém stupni.

  Ookolnostech této změny apřípadných

  dalších úpravách vsociální oblasti

  jsme hovořili snáměstkyní ministra práce

  asociálních věcí Šárkou Jelínkovou.

  Text: RADEK MUSÍLEK

  Foto: MILAN JAROŠ

  Proč bylo navýšení příspěvku

  na péči nastaveno právě do této

  podoby?

  Rádi bychom navýšili všechny

  stupně, ale tato podoba je výsled-

  kem možného. Státní rozpočet nám

  umožnil přidat sedm miliard korun.

  Chceme podpořit ty, kdo žijí v do-

  mácím prostředí a potřebují více

  péče. Proto se navýšení zaměřuje

  především na třetí a čtvrtý stupeň.

  Nejtypičtějším uživatelem v prvním

  stupni je starší člověk, který potře-

  buje menší dopomoc, často s pečo-

  vatelskou službou. Je k další disku-

  si, jak případně přenastavit stávající

  kritéria. To ovšem bude úkol asi až

  pro další vládu.

  Nově se objevuje stupeň IV+, uně-

  hož dochází knejvětšímu navýše-

  ní, ato o7 800 Kč. Je to něco jako

  pátý stupeň?

  Stupeň čtyři plus je určen osobám

  s úplnou závislostí na péči, která je

  poskytována mimo pobytové soci-

  ální služby. Jedná se o jakýsi mezi-

  stupeň k úplně individualizované

  podpoře, kterou nazýváte pátým

  stupněm. Hodně o něm mluvíme

  a přemýšlíme. Byla jsem ve Slovin-

  sku a Švédsku, kde mají inspirativní

  systém. Na půdě tuzemské poslanec-

  ké sněmovny se uskutečnila k té-

  matu konference, na níž vystoupila

  delegátka ze Švédska. Máme různé

  pracovní skupiny, v jejichž rámci

  debatujeme a hledáme ideální řeše-

  ní. Týká se to i legislativy upravující

  osobní asistenci. Má mít samostatný

  zákon, nebo bude vtělena do zákona

  o sociálních službách? Každopádně

  dlouhodobě podporuji samostatné

  bydlení. Pracovala jsem u lidí s men-

  tálním postižením. Když jsem v so-

  ciální oblasti začínala ve svých osm-

  nácti, žili za mřížemi a stranou. Dnes

  vidím ten přerod, jaký se podařilo

  udělat.

  Bude vypsán dotační titul pro po-

  skytovatele, aby si mohli zažádat

  o finanční podporu v případě klientů

  s vysokou potřebou podpory v ob-

  lasti sociální služby osobní asistence

  v jejich přirozeném prostředí v roz-

  sahu 80 hodin měsíčně a více. Chce-

  me v tom udělat lepší osvětu mezi

  poskytovateli.

  Co ještě máte vplánu?

  V procesu je návrh úpravy zákona

  číslo 108. Chceme velkou reformu

  sociálních služeb, například defino-

  vat pečující osoby, aby měly základní

  podporu. V ideálním případě letos

  dokončíme přípravu a schválení pro-

  běhne v roce 2025.

  Chceme posílení sociální práce na

  obcích, především na obcích s rozší-

  řenou působností. A hlavně hledáme

  cesty zapojení obcí a měst do spolufi-

  nancování sociálních služeb poskyto-

  vaných na jejich územích či jejich ob-

  čanům. Povinné zapojení krajů vidíme

  jako nezbytné. A o tom s nimi vedeme

  intenzivní debaty a věřím v kladný

  výsledek! V současné době lze posílit

  sociální služby i investičními výzvami

  z Národního plánu obnovy.

  Chceme velkou reformu

  sociálních služeb, například definovat

  pečující osoby, aby měly základní

  podporu. V ideálním případě letos

  dokončíme přípravu a schválení

  proběhne v roce 2025.

• Strana 14

  REFLEKTOR / ZMĚNY V SOCIÁLNÍ OBLASTI 2024

  Od 1. ledna 2025 bude platit sta-

  novení maximálního limitu pro po-

  bytovou respitní –odlehčovací péči.

  Důvodem je, aby se takové dlou-

  hodobé pobyty nestaly pro seniory

  předstupínkem k pobytům trvalým.

  Tématem je rovněž diskuse

  o úkonech na rozhraní asistenč-

  ní a zdravotní péče. Profesionál-

  ních poskytovatelů zdravotní péče

  je málo. Něco by mohli zvládnout

  asistenti, ale to zatím oficiálně ne-

  jde, jakkoliv si klient asistenta třeba

  zaučí a důvěřuje mu. Problém je, že

  kdyby se to vyřešilo prostým vy-

  jmutím určitých úkonů ze zdravotní

  kategorie, zdravotní pojišťovny by

  ukončily jejich úhrady. Nehledě na

  obavy z poklesu kvality služeb se

  všemi zdravotními riziky pro kli-

  enty. Bude nutné posílit vzdělávání

  pracovníků v sociálních službách.

  Intenzivně o tom jednáme s mi-

  nisterstvem zdravotnictví. Stejně

  jako o zdravotně-sociálních lůžcích

  v pobytových zařízeních.

  Jak se na zavedení povinností

  dívají kraje?

  Povinné by v rámci velké novely

  mělo být komunitní plánování, které

  je dosud dobrovolné. Nebo financo-

  vání určitých služeb. Bude možné

  využít dotační tituly z národního

  plánu investičních pobídek, hledat

  budeme i podporu z Evropské unie.

  Některé kraje se k tomu staví velmi

  vstřícně, jiné méně. 

  Jak přesně od 1. 7. příspěvek na péči poroste pro děti adospělé?

  DĚTI počet osob stará výše nová výše rozdíl ročně mld. Kč koef. nárůstu

  I        , ,

  II       + , ,

  III       +   , ,

  IV      +   , ,

  IV +       +   , ,

  DOSPĚLÍ počet osob stará výše nová výše rozdíl ročně mld. Kč koef. nárůstu

  I      , ,

  II       + , ,

  III       +   , ,

  IV       +   , ,

  IV +       +   , ,

  Pozn.: Stupeň IV+ je určen osobám súplnou závislostí apéčí poskytovanou mimo pobytové sociální služby.

  Chystané změny

  jsou předmětem

  jednání i získávání

  zkušeností odjinud.

  Tématem je rovněž

  diskuse o úkonech

  na rozhraní asistenční

  a zdravotní péče.

  Profesionálních

  poskytovatelů

  zdravotní péče je málo.

  Něco by mohli zvládnout

  asistenti, ale to zatím

  oficiálně nejde,

  jakkoliv si klient

  asistenta třeba zaučí

  a důvěřuje mu.

• Strana 15

  ZNOVU

  VYDÁVÁME

  OBLÍBENÝ

  ČASOPIS

  MŮŽEŠ

  Najdete vněm informace

  arady zoblasti sociálních

  azdravotních služeb,

  informace onových

  pomůckách, onovinkách

  ve zdravotnictví avobčanské

  společnosti. Hodně se dozvíte

  iopráci Konta Bariéry,

  ozajímavých osudech klientů.

  Bezplatně můžete časopis dostávat až do své schránky,

  jednoduše si oněj napište do redakce na info@muzes.cz.

  Pokud se vám obsah bude líbit arozhodnete se naši práci podpořit,

  můžete přispět formou jednorázové DMS ve tvaru

  DMS KONTOBARIERY 30, DMS KONTOBARIERY 60 nebo

  DMS KONTOBARIERY 90 na telefonní číslo 877 77

  nebo přispět jakoukoliv finanční částkou přímo na účet Konta Bariéry

  č. ú. 17 111 444 / 5500 svariabilním symbolem 62933. Děkujeme!

  Nové číslo vyjde každého čtvrt roku.

• Strana 16

  REFLEKTOR / EMILOVA SPORTOVNÍ, Z. S.

  Mladí sportovci si na Lipně

  užili zimní hry Emil Open

  Radost ze sportu, nelítostný boj omedaile

  inová přátelství na sněhu. Vjižních Čechách

  se na přelomu ledna aúnora podruhé setkali

  mladí handicapovaní sportovci při mezinárodním

  klání V4 Winter Games Emil Open.

  Text: RADEK GÁLIS, LENKA TICHÁ

  Foto: MILAN JAROŠ, RADEK GÁLIS

  Závody na trati, ale i nová přátelství

  čekaly na účastníky mezinárodních

  zimních her hendikepované mládeže.

• Strana 17

  17

  Na jihu Čech se setkali reprezen-

  tanti z České republiky, Slovenska,

  Maďarska a Polska, ke kterým letos

  poprvé přibyli i účastníci z Albánie.

  Zatímco loni se veškeré závody ko-

  naly ve Skiareálu Lipno, letos hosti-

  ly České Budějovice parahokejový

  kemp i slavnostní zahajovací cere-

  moniál. Na Lipně se sportovci utkali

  v paraalpském lyžování, běžeckém

  lyžování, snowboardingu a běhu na

  sněžnicích.

  ZLATÉ POVZBUZENÍ

  Záštitu nad konáním her převzala

  českobudějovická primátorka Dag-

  mar Škodová Parmová, která je zá-

  roveň patronkou sledge hokejistů

  českobudějovického Motoru.

  Kromě závodění čekal na účastní-

  ky her i bohatý doprovodný program

  a osobní setkání s oběma ambasa-

  dory akce – olympijskou vítězkou

  běžkařkou Kateřinou Neumannovou

  a plavcem Arnoštem Petráčkem,

  který se aktivně připravuje na letošní

  paralympiádu v Paříži.

  „Podpořit sportovní akci pro mladé

  handicapované sportovce je pro mě

  velmi milou povinností, akce se navíc

  koná i na Lipně, kde mám své akti-

  vity a kam ráda jezdím. Jako bývalá

  lyžařka se samozřejmě nejvíce těším

  na lyžařské disciplíny,“ uvedla před

  začátkem her Kateřina Neumannová,

  zlatá olympijská medailistka z Turína.

  „Zimní hry handicapované mláde-

  že si ve svém milovaném Lipně ujít

  nenechám. Jako jejich ambasador

  působím v organizačním týmu her,

  ale hlavně mě moc baví práce se za-

  čínajícími sportovci,“ přiznal Arnošt

  Petráček, držitel zlaté medaile z para-

  lympijského bazénu v Rio de Janeiru.

  Doprovodného programu se ve-

  čer v den zahájení zúčastnil i člen

  správní rady Nadačního fondu Emil

  – moderátor a herec Jan Kraus,

  který ve zcela zaplněném sále ho-

  telu uspořádal benefiční show se

  zajímavými hosty Z očí do očí s Ja-

  nem Krausem. „Emil Open je docela

  dobrá aktivita a jsem i hrdý na to, že

  se jí tak dlouho účastním. Na dru-

  hou stranu říkám, že sice děláme

  charitu, ale charita zase dává nám.

  Vždycky, když se účastním těchto

  akcí, a pak se z nich vracím, říkám

  si: Hlavně nekňourej, chlapče, ne-

  máš proč! Zimní část her je nová

  akce, teprve druhý ročník, a Arnošt

  mi řekl, že účastníků je třikrát víc

  než loni. Je krásné, že pro hendi-

  kepované lidi něco nového vzniklo,

  protože i když je sport samozřejmě

  důležitý a závodění v něm má smy-

  sl, pro tyhle sportovce je důležité, že

  mají další akci, na které se sejdou

  a kde se vidí. Takže si myslím, že

  Vdoprovodném

  programu

  her vystoupil

  moderátor aherec

  Jan Kraus.

  Zahájení zimních

  her se uskutečnilo

  vČeských

  Budějovicích

  31. ledna za

  účasti primátorky

  Dagmar Škodové

  Parmové, plavce

  Arnošta Petráčka

  adalších hostů.

• Strana 18

  REFLEKTOR / EMILOVA SPORTOVNÍ, Z. S.

  není o čem mluvit,“ shrnul Jan Kraus

  význam her.

  ALBÁNSKÝ ZÁZRAK

  Hlavní sportovní klání zimních her

  hendikepované mládeže se pak

  uskutečnila 1. a 2. února na Lipně.

  Ačkoliv počasí zimním hrám příliš

  nepřálo, přes 200 účastníků z pěti

  zemí si přesto odváželo spoustu zá-

  žitků, medailí i nových přátelství.

  Druhý ročník V4 Winter Games Emil

  Open pro mnoho z nich znamená

  úspěšný start sportovní kariéry nebo

  ceněné poměření sil s ostatními han-

  dicapovanými sportovci.

  O medaile bojovaly děti a mládež

  se všemi druhy postižení, od vo-

  zíčkářů až po zrakově, sluchově či

  mentálně postižené. Na lipenských

  svazích se závodilo ve čtyřech spor-

  tech, v devíti kategoriích a pořada-

  telé rozdali 25 sad medailí. České

  Budějovice zase letos poprvé hostily

  hokejový kemp. Na konci sportovně-

  -společenského pětidenního setká-

  ní byla spousta úsměvů na tvářích,

  ale i nových přátelství. „Atmosféra

  druhého ročníku zimních her byla

  úžasná, děti se do závodů vrhly s ob-

  rovským entuziasmem a nenechaly

  se odradit deštěm ani větrem, který

  byl především na stanovištích bě-

  žeckého lyžování a tratích pro běh

  na sněžnicích chvílemi velmi silný,“

  popisuje průběh sportovních klání

  prezident organizačního výboru her

  Pavel Zbožínek. „Jsme rádi, že kro-

  mě výprav ze střední Evropy dora-

  zila i skupina albánských sportovců,

  kteří se sněhem neměli téměř žád-

  né zkušenosti. Příští rok se chtějí

  účastnit Světových her speciálních

  olympiád v Turíně, a proto se přijeli

  seznámit se zimními sporty,“ dodal.

  Albánci byli s premiérou na sně-

  hu spokojení. „Moc jsme si to tady

  užili a načerpali mnoho zkušeností,

  Sjezdovka nad

  Lipnem byla pro

  mnohé sportovce

  výzvou.

• Strana 19

  19

  které budeme předávat našim spor-

  tovcům, a možná že díky Emil Open

  příš tí rok v Itálii uspějeme,“ po-

  chvaluje si účast šéftrenér albánské

  výpravy Roland Hysi, který přidal

  sportovní výsledky svých svěřenců

  v běhu na sněžnicích. „Naše závod-

  nice viděly při nominačních závo-

  dech sníh poprvé – a druhý den už

  stála jedna z nich, jedenáctiletá Ale-

  sia, na stupních vítězů,“ pochlubil se

  nečekaným výsledkem.

  Českobudějovické Hokejové cen-

  trum Pouzar mezitím hostilo kemp

  pro parahokejisty, kde si osvojovalo

  na ledě, v tělocvičně i v kongreso-

  vém sále nové znalosti přes 40 hoke-

  jistů a hokejistek. „Zaznamenali jsme

  nečekaný zájem a v příštím ročníku

  počítáme s významným rozšířením

  kempu, abychom mohli přivítat více

  zájemců. Pomáhali jsme jim s nasta-

  vením sledgů, vysvětlovali rehabili-

  tační prvky a nutnost suché přípravy

  a samozřejmě je učili také pohyb na

  ledě,“ říká Miroslav Dráb, generální

  manažer slovenského parahokeje.

  HRDINOVÉ NA SVAHU

  Slalomová trať na Lipně byla při zim-

  ních hrách výzvou také pro tři dív-

  ky a jednoho chlapce s nelehkými

  osudy. Patnáctiletá Monika Radkov-

  ská se narodila s dětskou mozkovou

  obrnou, její pohyb je závislý na vo-

  zíčku nebo alespoň chodítku, které jí

  poskytuje oporu. Přesto miluje vzru-

  šení a na lyže se moc těšila. „Jezdím

  na koni, občas mě táta sveze na čtyř-

  kolce, ale až na lyžích je to ten pravý

  adrenalin,“ nadšeně vypráví drobná

  tmavovláska. „Můj život se skládá

  z rehabilitací a učení, takže když

  můžu vyjet na hory, je to pro mě

  opravdu zážitek,“ vypráví a pokukuje

  po skútru, který vozí závodníky na

  monoski nahoru na start. Jinak se na

  závodní kopec dopravit nedokážou,

  Závodníkům držel

  palce i maskot

  soutěžního klání

  Emil, který

  fandil všem.

• Strana 20

  REFLEKTOR / EMILOVA SPORTOVNÍ, Z. S.

  lanovka je zde dvousedačková, a tím

  pádem nelze s monoski nasednout.

  Skútr je však rychlejší a pro mladé

  sportovce je to další zážitek.

  Některé děti jezdí po svahu se

  svým doprovodem, skořepiny mo-

  hou mít i rukojeť podobně jako dět-

  ský kočárek. „Celé je to pak posa-

  zené na speciální konstrukci, která

  se zapíná na lyže do běžného ly-

  žařského vázání,“ vysvětluje Vojtěch

  Kocůrek, viceprezident her. „Záleží

  na tom, jak moc jsou děti pohyblivé

  a fyzicky zdatné. Někteří závodníci

  zvládnou kromě mírných náklonů,

  kterými významně pomáhají svým

  asistentům, i rotace v trupu a pánvi,

  přičemž pomocí speciálních stabi-

  lizátorů s malými lyžemi zvládnou

  pohyb na sjezdovce sami,“ doplňuje.

  Příkladem je Ivana Kováčová, kte-

  rá jezdí už desátým rokem na hory

  s tatínkem. Když to podmínky dovo-

  lují, projede trať i bez pomoci. Letos

  oslavila 22. narozeniny a lyže jsou

  jejím koníčkem. Ve slovenských

  horských střediscích je spolu s rodi-

  či častým návštěvníkem. „Miluju ly-

  žování a hory jsou pro mě obrovskou

  motivací pro každodenní rehabilita-

  ce. Každé ráno po probuzení musím

  cvičit, abych zvládla běžné činnosti,“

  popisuje usměvavá dívka.

  Poprvé se na podobné setkání

  vydala s maminkou také Michaela

  Petráčková. I její život ovlivňuje dět-

  ská mozková obrna. „Pohyb je pro

  mě důležitý, i když někdy je cvičení

  těžké, mám hodně spasmů. Lyžová-

  ní mě ale moc baví a jsem tu nad-

  šená. Našla jsem si tady kamarádku

  a všichni jsou na nás moc hodní,“

  nadšeně vypráví Míša.

  Kromě vozíčkářů se slalomovou

  tratí na Lipně proháněli i zrakově

  Mladí sportovci

  se utkali

  v paraalpském

  lyžování,

  běžeckém

  lyžování,

  snowboardingu

  a běhu na

  sněžnicích.

• Strana 21

  21

  postižení mladí lidé. Radek na jedno

  oko nevidí a na druhém má zbytko-

  vý zrak přibližně čtyři procenta. Po

  svahu se pohybuje s pomocí tatínka,

  který mu dělá traséra. „Já ho vidím

  jako skvrnu v dálce před sebou, sna-

  žím se následovat jeho stopu a hodně

  mi pomáhá i navádění interkomem,

  kterým jsme propojení,“ popisuje

  patnáctiletý mladík. „Snažím se jet

  optimální rychlostí a vybírat trať tak,

  abych se vyhnul úskalím, zároveň

  mu přes vysílačku dávám informace,

  co se na trati děje, navádím ho,“ dopl-

  ňuje Radkův tatínek Rudolf Sinčák. 

  Léto zase vBrně

  Zimní hry jsou za námi anyní už

  se mladí sportovci chystají na jiné

  soutěžní klání. Letní evropské hry

  hendikepované mládeže Emil

  Open se uskuteční ve dnech

  . až. června tradičně vBrně,

  kam se mladí sportovci ve věku

  – let mohou přihlásit azměřit

  sílu sostatními. Atmosféru

  mezinárodních závodů mohou

  zájemci zažít také při organizaci

  her jako dobrovolníci.

  Více na www.emilopen.cz

• Strana 22

  REFLEKTOR / NÁVRATY DO ŽIVOTA

  Vozík mi

  manžel

  sebral

  Před rokem apůl se

  Janě Házové převrátil

  život vzhůru nohama.

  Vprůběhu natáčení

  postihlo redaktorku

  Českého rozhlasu rozsáhlé

  krvácení do mozku. Ještě

  než přijela záchranka,

  ochrnula na půlku těla,

  přestala mluvit aztratila

  vědomí. Nejprve bojovali

  ojejí život záchranáři,

  poté neurochirurgové

  zkrálovéhradecké fakultní

  nemocnice. Příliš nadějí

  na to, že se probere

  zkómatu, ale lékaři rodině

  nedávali. Zázrak přišel po

  sedmi týdnech, vzpomíná

  dnes Jana spolu se

  svým mužem Václavem

  Plecháčkem.

  Text: ANDREA SKALICKÁ

  Foto: MILAN JAROŠ

  Váš manžel, který je také rozhla-

  sovým redaktorem, byl tehdy na

  natáčení vOlešnici uČerveného

  Kostelce svámi. Pamatujete si

  ztoho něco?

  JANA: Pamatuju si to, že se mi zni-

  čehonic udělalo špatně. Podlomila

  se mi levá noha a napadlo mě, že by

  mohlo jít o mrtvici. Co se dělo pak,

  netuším. Na místě prý byly shodou

  okolností sestřičky z náchodské

  neurologie, které podle zorniček po-

  znaly, že je zle.

  VÁCLAV: Okamžitě jsme zavolali zá-

  chranku, nakonec Janičku do hra-

  decké nemocnice vezl vrtulník. Na

  sál šla okamžitě. Měla 80 procent

  mozku zalitých krví.

• Strana 23

  23

  Později vás zHradce Králové pře-

  vezli na ARO náchodské nemocni-

  ce. Tam jste se po sedmi týdnech

  zkómatu probrala. Máte na to

  období nějaké vzpomínky?

  JANA: Kolegové z práce mi nahráli

  vzkazy a pouštěli mi je. Bylo příjem-

  né je poslouchat. Například náš ajťák

  mi natočil krásný vzkaz o tom, že mi

  dal do kupy všechna hesla. Jsem to-

  tiž známá tím, že je ztrácím nebo si

  je pletu. Později jsem se dozvěděla,

  že mě to v kómatu rozesmálo. Byl to

  výsledek bazální stimulace, i díky ní

  jsem se postupně začala probouzet.

  Sestřičky mi dávaly třeba na jazyk

  kávu, protože od manžela věděly,

  že mi káva velmi voní. Prý jsem se

  ale šklebila a kroutila hlavou, že to

  nechci. Zpětně se ukázalo, že mi to

  kafe dávaly bez smetany. (smích) Vy-

  bavuje se mi i to, že mi manžel nosil

  krémy a voňavky, které doma použí-

  vám. I na to jsem reagovala.

  VÁCLAV: Také jsem jí pouštěl její re-

  portáže z rádia i samotné vysílání.

  Janička dříve moderovala, později se

  začala věnovat zpravodajství. Zdra-

  votníci říkali, že to je něco, na co by

  mohl její mozek zareagovat.

  Anakonec se to povedlo.

  VÁCLAV: Několik dnů předtím, než se

  probudila, se občas trochu usmála

  nebo začala plakat. Pak jsem jednou

  přišel za Jančou do nemocnice a se-

  střičky mi říkaly: „Pojďte, dneska bu-

  dete mít obzvlášť velkou radost, pro-

  tože…“ (pláč) Promiňte, pořád mě to

  dojímá. Prognózy totiž byly mizerné.

  Naděje na to, že Janča přežije a bude

  dál fungovat, byly patnáctiprocent-

  ní. Po probuzení nás ale poznávala

  a velkou část věcí si i pamatovala,

  i když si něco pletla. Mozek se vracel

  do normálu postupně.

  Ale relativně rychle, ne?

  VÁCLAV: Na to, jakou měla prognózu,

  to bylo až neuvěřitelné. Dodnes se

  zdravotníci diví, jaké dělá pokroky.

  Rehabilitační sestra z náchodské ne-

  mocnice, za kterou teď Janička do-

  jíždí, nedávno říkala, že když viděla

  poprvé její dokumentaci, považovala

  ji za „ležáka“, se kterým nebude mít

  co dělat. Nikdo nepočítal s tím, že by

  se mohla dát takhle do kupy.

  Těsně před Štědrým dnem, tedy

  už po probuzení zkómatu, jste

  podstoupila vHradci Králové

  ještě další operaci. Oč šlo?

  JANA: Vraceli mi část lebky. Při krvá-

  cení do mozku vznikl velký otok. Aby

  Naděje na to, že

  Janča přežije a bude

  dál fungovat, byly

  patnáctiprocentní.

  Po probuzení nás ale

  poznávala a velkou část

  věcí si i pamatovala,

  i když si něco pletla.

  Mozek se vracel do

  normálu postupně.

  Jana vše zvládá

  i díky obrovské

  podpoře

  své rodiny.

• Strana 24

  REFLEKTOR / NÁVRATY DO ŽIVOTA

  se mohl vstřebat, museli mi kus lebky

  lékaři vyříznout. Kost dali do speciál-

  ního roztoku, aby ji mohli později vlo-

  žit zpět. Bohužel se ale zkazila, tak mi

  ji vytiskli na 3D tiskárně. Bude vám

  to připadat malicherné, ale mě ten-

  krát nejvíc mrzelo, že přijdu podru-

  hé v krátké době o vlasy. Nakonec se

  mi část lebky propadla dovnitř, a tak

  mám trochu zdeformovaný obličej,

  ale na funkci to prý nemá vliv. (smích)

  První rehabilitaci jste absolvo-

  vala vKladrubech. Vjakém stavu

  jste tam jela?

  JANA: Převáželi mě tam jako ležáka,

  nemohla jsem ani sedět. Naučili mě

  se o sebe postarat, také jsme pilova-

  li sed a rovnováhu vsedě. Ze začát-

  ku mě museli k vozíku přivazovat,

  abych nepadala. Zpátky jsem se vra-

  cela na vozíku, ale nedokázala jsem

  udělat ani pár kroků.

  VÁCLAV: Janička strávila v Kladru-

  bech tři a půl měsíce. Po tom, co se

  jí stalo, se jí v mozku objevila velká

  epileptická ložiska a hrozilo veliké

  riziko epileptických záchvatů. Proto

  nemohla do vody ani na specializo-

  vané přístroje, a cvičení tak nebylo

  moc intenzivní. Vím, že to zní hroz-

  ně, ale když přijela domů na vozíčku,

  řekl jsem jí: „Jani, tak takhle ne.“ Já už

  jsem v uvozovkách nebyl spokojený

  s tím, když v Kladrubech po skonče-

  ní rehabilitace od půl třetí ležela na

  pokoji. Doma jsem jí řekl, že to ne-

  existuje, že se musí hýbat.

  JANA: Řekla jsem Václavovi, že se

  hýbat nemůžu, ale on přišel s tím, ať

  aspoň stojím.

  VÁCLAV: Tím jsme začali. Postavila

  se a stála, nejprve třeba deset minut,

  později už zvládla třeba půl hodiny.

  Janča je ochrnutá kompletně na ce-

  lou levou stranu, a tak je to pro ni

  těžké. Navíc se jí levá noha kroutí.

  Teď se ale díky velmi intenzivnímu

  cvičení dokáže pohybovat pomocí

  čtyřbodové hole pro seniory. Má to

  hodně vydřené – jezdí na pravidel-

  né rehabilitace a platíme i fyziotera-

  peutku, která přijíždí k nám domů.

  Intenzivně s ní cvičí i její maminka.

  Denně cvičí Janča několik hodin.

  Takže vozík už nepotřebujete?

  JANA: On mi ten vozík normálně se-

  bral. (smích)

  VÁCLAV: Díky pravidelnému cviče-

  ní se Janča dostala do stavu, kdy je

  schopná se doma pohybovat, aniž by

  měla vozíček. Používá ho jen v noci,

  na toaletu.

  JANA: Na fyzioterapii mě nedávno

  chválili, že jsem ve srovnání s po-

  sledním měsícem zase o něco lepší.

  Dříve mě do sanitky vozili na vozíč-

  ku, teď už jsem schopná do ní i přes

  nerovný terén, který máme před

  domem, dojít. A s malou pomocí se

  tam i vyšplhám. Ruka ale bohužel

  nefunguje vůbec. Nezavážu si boty,

  neobleču si úzké džíny, silonky… Při

  vaření si nepodržím cibuli ani ne-

  oloupu česnek, protože jednou ru-

  kou to prostě nejde.

  VÁCLAV: Levá strana je zkrátka ochr-

  nutá. Aby se Janče noha nekroutila

  Když se mě lidi ptají, jak se mám,

  říkám jim: „Nebýt toho, že mi

  nefunguje půlka těla, se mám dobře.“

  Život je hezký, stojí za to ho žít

  a trochu za něj zabojovat.

  Rozhlas Janě

  chybí. Postupně

  se proto snaží

  k práci vrátit.

• Strana 25

  25

  na malíkovou stranu, aplikují jí lékaři

  botulotoxin. Teď už na něj čekáme

  jako na smilování, protože jinak noha

  vůbec neposlouchá. Tohle je mizer-

  ný, ale pořád je to lepší, než jsme si

  kdy dokázali představit.

  Zdá se mi, že máte dvě velké

  výhody: jste životní optimistka,

  anavíc máte obrovskou oporu

  vcelé rodině…

  JANA: Když se mě lidi ptají, jak se

  mám, říkám jim: „Nebýt toho, že

  mi nefunguje půlka těla, se mám

  dobře.“ Život je hezký, stojí za to ho

  žít a trochu za něj zabojovat. Skvě-

  lé taky je, že mi všichni pomáha-

  jí. Naše děti to zvládly skvěle, jsou

  prostě úžasné: podají mi krém, léky,

  cokoli potřebuji. Moji rodiče žijí

  v přízemí našeho domu a maminka

  se mnou chodí cvičit dvakrát denně.

  A ta mě teda prohání!

  Bez rodiny by to nešlo. To kvůli ní

  jsem tady zůstala. Věděla jsem, že

  bych své blízké hrozně zarmoutila,

  kdybych odešla. To si taky vybavu-

  ju z kómatu: seděla jsem ve vlaku

  a viděla své děti, jak stojí na peronu,

  mávají mi a volají na mě, ať neod-

  jíždím. Taky si vzpomínám, že jsem

  se potkala se svým dědou, který už

  je po smrti mnoho let. Řekl mi, že

  tam nemám co dělat a ať jdu zpát-

  ky. Možná to byly jen zmatené sny,

  ale spíše bych řekla, že jsem na tom

  druhém břehu jednou nohou stála.

  Vnemocnici jste se prý rozhodla,

  že chcete být Plecháčková. Už

  jste si změnila jméno?

  JANA: Ještě ne, Plecháčková budu, až

  mi dorostou vlasy a nebudu se sty-

  dět dát si novou fotku na občanku.

  (úsměv)

  VÁCLAV: Já ji k tomu ale vůbec nenu-

  tím, říkám jí, ať si to své jméno ne-

  chá…

  JANA: Chci to udělat i kvůli dětem.

  Když jsem jim řekla, že budu Ple-

  cháčková, byly hrozně šťastné, mož-

  ná šťastnější než můj manžel. Jméno

  Házová jsem si nechala kvůli práci

  v rozhlase. Posluchači už na něj byli

  zvyklí, ale hlavně jsem byla líná mě-

  nit si doklady.

  Vždycky jste ráda cestovala. Už

  jste se od té doby někam podívali?

  JANA: Na jednu noc jsme byli v Tro-

  pical Islandu v Německu. Děti to

  dostaly od Ježíška a bylo to parád-

  ní. Všichni kromě mě tam nastyd-

  li. (smích) Pro mě to byl trénink na

  Řím, tam a na Zakynthos bych se

  moc chtěla podívat. A taky si zatančit

  bachatu. To je latinskoamerický ta-

  nec, já mu říkám šlapaná. Pro mě je

  to obrovská výzva, protože své tělo

  můžu zapojit úplně jinak. Můj tatínek

  vždycky říkával: „Když je zájem, tak

  to jde.“ A já mám zájem obrovský! 

  Jana Házová

  Redaktorkou Českého rozhlasu Hradec Králové je Jana

  Házová od roku . Kromě moderování se věnovala také

  zpravodajství areportážím. Krozhlasové práci by se, pokud

  to její zdravotní stav dovolí, vbudoucnu ráda vrátila.

  Spolu sreportérem Václavem Plecháčkem mají dvě děti

  ve věku osm adevět let. Sbírka na její podporu, kterou

  iniciovala její kamarádka Hana Lacinová, vynesla více

  než  tisíc korun. Výtěžek chtějí manželé investovat

  především do dalších rehabilitací nebo úprav vbytě.

  „Zvládly to

  skvěle, se vším

  mi pomáhají,“

  chválí své děti

  Jana. Oporou

  je jí po celou dobu

  i manžel Václav.

• Strana 26

  REFLEKTOR / TAXÍK MAXÍK

  Taxík Maxík

  pro Libuš

  Přestože je Libuš městskou částí

  Prahy, chvílemi připomíná spíš

  vesnici, ato překvapivě včetně

  problémů sdopravou anákupy

  pro seniory. Potvrzují to islova

  zdejší místostarostky Kateřiny

  Turnové. Oto víc oceňuje získání

  vozidla zprojektu Konta Bariéry

  alékáren Dr. Max Taxík Maxík.

  Text: RADEK MUSÍLEK

  Foto: ARCHIV KONTA BARIÉRY

  Nový mikrobus zajišťuje přepravu

  pro obyvatele MČ Praha 12, kte-

  ří jsou starší 65 let nebo patří mezi

  držitele průkazu ZTP a ZTP/P. Spo-

  lu s nimi může cestovat po Praze

  a Středočeském kraji ještě jedna

  osoba jako doprovod. Služba fungu-

  je ve všední dny od sedmi ráno do

  půl čtvrté odpoledne. Cena je pade-

  sát korun za jízdu na území Prahy

  12 (Libuš plus Modřany) a Prahy 4,

  mimo tuto oblast stojí 9 Kč za kilo-

  metr.

  Auto bylo oficiálně předáno 5.

  prosince loňského roku, od té doby

  počet zájemců a jízd rychle roste.

  Potvrzuje se tak předpoklad paní

  místostarostky Turnové, že půjde

  o potřebnou službu. „Chtěla jsem

  udělat něco pro seniory, protože

  mám pocit, že se na ně poněkud

  zapomíná. Před časem jsme zaved-

  li rozvoz jídel a v únoru loňského

  roku jsem zahájila jednání s Kon-

  tem Bariéry o možnosti získat Taxík

  Maxík, o němž jsem se dozvědě-

  la z internetu,“ říká žena, která má

  v Libuši na starosti mimo jiné i so-

  ciální oblast.

  Hlavní důvody popisuje Kateřina

  Turnová takto: „Nemáme tu lékaře

  ani moc možností nákupů, až na pár

  večerek. Což zní možná paradoxně,

  když u nás funguje největší vietnam-

  ská tržnice Sapa, jenže mnozí senioři

  preferují něco tradičnějšího. Potom

  ovšem musí jezdit autobusy a složitě

  přestupovat. Chtěli jsme jim to dojíž-

  dění zkrátka ulehčit.“

  NEZASTAVÍ SE

  Městská část Praha-Libuš vybrala

  jednoho ze svých technických za-

  městnanců, aby si přibral řízení nové-

  ho taxíku. Už první dva měsíce pro-

  vozu ukázaly, že půjde o práci na plný

  úvazek. Zejména když má na starosti

  i dispečink. V půlce února už měl za

  Rodina Taxíků

  Maxíku se

  v prosinci

  rozrostla o další

  čtyři členy.

• Strana 27

  27

  sebou přes 150 jízd s přibližně 65

  různými lidmi z cílové skupiny.

  Vozidlo sice není vybaveno plo-

  šinou pro vozíčkáře, ale několik lidí

  s vozíkem prý už cestu absolvova-

  lo. Pokud to z praxe vyplyne, mož-

  ná bude plošina ještě domontována.

  „Nevěděli jsme, jaký bude zájem,

  tak jsme nechtěli zbytečně zvyšo-

  vat náklady. Poptávka ale předčila

  naše očekávání. Už teď dostáváme

  děkovné dopisy a pochvaly pro pana

  řidiče. Ten je ochotný a někdy jezdí

  i mimo vymezený čas. Nejčastějším

  cílem bývá mimo Libuš také Písnice,

  Modřany, poliklinika Budějovická

  nebo nemocnice Motol. Vůz je také

  využíván k dopravě na společné

  pravidelné setkávání členů zdejšího

  Klubu seniorů,“ konstatuje paní mís-

  tostarostka.

  Většina lidí se o nové službě do-

  zvěděla prostřednictvím mobilní

  aplikace nazvané Hlášení rozhlasu,

  která rozesílá textové zprávy s infor-

  macemi od městské části. Případně

  z jejího časopisu U nás, kde vyšel

  informační článek i s kontakty a fo-

  tografií vozidla.

  Zbývá tedy jen popřát mnoho dal-

  ších spokojených zákazníků a šťastně

  ujetých kilometrů. Zatím jich Taxík

  Maxík z Libuše ujel necelých tisíc.

  Taxík Maxík pro Prahu 12 lze

  objednat na čísle 734 753 580 od

  7.00 do 15.30 h. 

  Paní

  místostarostku

  Turnovou mile

  překvapil

  okamžitý velký

  zájem obyvatel

  Prahy 12.

  Nemáme tu lékaře ani moc možností

  nákupů, až na pár večerek. Což zní

  možná paradoxně, když u nás funguje

  největší vietnamská tržnice Sapa,

  jenže mnozí senioři preferují něco

  tradičnějšího. Potom ovšem musí jezdit

  autobusy a složitě přestupovat. Chtěli

  jsme jim to dojíždění zkrátka ulehčit.

• Strana 28

  REFLEKTOR / NOUZOVÉ KONTAKTY

  Text: RADEK MUSÍLEK

  Foto: MILAN JAROŠ

  obvykle pomohou. Zeptali jsme se

  proto kapitána Jiřího Fröhlicha, tisko-

  vého mluvčího Hasičského záchran-

  ného sboru ČR, jak se věci v tomto

  ohledu mají. Ten otázku konzultoval

  s příslušnými kolegy a odpověděl:

  „V případě nouzové situace se ob-

  čané s handicapem mohou vždy ob-

  racet na tísňové linky provozované

  složkami integrovaného záchranné-

  ho systému (IZS, tísňová telefonická

  linka 112, poznámka redakce). Nic-

  méně reakce záchranných složek

  bude vždy odpovídat vyhodnocení

  situace, ve které se handicapova-

  ný člověk bude nacházet. Z dosa-

  vadních zkušeností lze potvrdit, že

  Paní Naděžda má syna s paraplegií,

  tedy nechodícího. Když se jedno-

  ho lednového dne chystali na ces-

  tu objednanou sanitkou, zasekla se

  s ním krátce po rozjezdu plošina.

  Tou překonávají schody z prvního

  patra, v němž bydlí. Přes opakova-

  né pokusy se jim nepodařilo zaříze-

  ní znovu rozjet. Paní Naděžda tedy

  odvolala sanitku, a naopak zavolala

  hasiče, aby jí pomohli syna vyprostit.

  Ti ji však prý odmítli s tím, že nejde

  o ohrožení života.

  VOLEJTE, ALE NEZNEUŽÍVEJTE

  Z osobní zkušenosti i ze svého okolí

  vím, že hasiči v takových případech

  Koho volat

  vnouzi?

  Když se vám porouchá

  auto, můžete si zavolat

  odtahovou službu.

  Kam se ale obrátit,

  když se například

  sčlověkem na vozíku

  zasekne schodišťová

  plošina? Nebo když

  zůstane stát na ulici

  stěžkým nepojízdným

  električákem?

  Možná jste to iněkdy

  zažili, tak jako jedna

  znašich čtenářek se

  svým synem, kteří se

  na nás obrátili sprosbou

  oradu, jak takové

  situace řešit.

• Strana 29

  Léčba duše

  Staří Řekové měli výraz „kalos kai

  agathos“, který známe jako kalo-

  kagathia, jenž hovoří o kráse těla

  i ducha. Člověk nemá zvlášť tělo

  a zvlášť duši, obojí je v nás spojeno.

  A každý z nás jsme individuálně

  krásný. Nevěříte? Stačí jen tro-

  chu jiný úhel pohledu. Totéž platí

  o nadání. V jedné knize jsem četla:

  „Každý je nadaný. Avšak pokud

  bychom soudili rybu podle její

  schopnosti vyšplhat na strom, tak

  stráví celý svůj život v domnění, že

  je neschopná.“

  Naše duše je úzce spojená s tělem.

  Dlouhodobé bolesti a problémy

  těla se promítají do duše (u těžkých

  chronických bolestí se v terapii po-

  užívají i antidepresiva). A problémy

  duše se promítají do našeho držení

  těla, výrazu v obličeji, do našeho

  životního tempa.

  Naprosto zásadní věc je prevence.

  Potřebujeme si dělat malé radosti,

  těšit se na něco – vždycky se něco

  najde. Nemusí to být nic velkého,

  ale co nám udělá radost. A také by-

  chom měli být nositeli úsměvu, po-

  děkování, pochvaly, poslat někomu

  messengera či whatsupku jen tak

  pro potěšení. Musíme na to mys-

  let, aktivně hledat. A je-li potřeba,

  vyhledat včas odbornou pomoc.

  Probrat problémy s psychologem,

  který ukáže různé možné cesty

  a řešení, aby si člověk vybral podle

  svého naturelu. Podmínkou je, že

  lidsky si s psychologem klient tzv.

  sedne, naváže s ním dobrý pra-

  covní vztah. Pokud je třeba již lék,

  nutno konzultovat psychiatra. Není

  žádná hanba mít lékaře specialis-

  tu. Je zcela normální, že když má

  někdo infarkt, chodí ke kardiologo-

  vi, když má bolest na duši, podle

  závažnosti k psychologovi nebo

  psychiatrovi.

  Přeji vám pokoj a dobro a slunce

  v duši. 

  Autorka je lékařka,

  členka Rady Konta Bariéry.

  SLOUPEK Lii VAŠÍČKOVÉ

  29

  nastávají situace, kdy zásah složek

  IZS není nutný, dokonce došlo v ex-

  trémních případech k opakovanému

  zneužívání a tyto případy pak mohou

  podléhat sankcím podle příslušných

  zákonů.“

  Zneužívání tísňové linky je nejen

  trestné, ale bezesporu i nemravné.

  Každý musí sám za sebe v nenadálé

  situaci vyhodnotit, zda by opravdu

  nenašel jiné řešení. Zda nemůže po-

  moci někdo z rodiny či okolí, v pří-

  padě technických poruch firma vy-

  rábějící příslušné zařízení. Nelze se

  však divit, když pod tlakem okolností

  člověk hledá rychlou pomoc a tísňo-

  vá linka bude asi jedním z prvních

  nápadů. Kdo by chtěl několik hodin

  čekat zaseknutý s plošinou uprostřed

  schodiště na příjezd technika, že?

  NEJEN HASIČI

  S pomocí přitom někdy dorazí nejen

  hasiči. Autor zná případ, kdy vozíč-

  káři v noci spadl z balkonu tablet do

  křoví pod domem. Zařízení svítilo do

  tmy, dostat se k němu však nedoká-

  zal. Zavolal tedy na městskou policii

  se slovy, že by opravdu nerad, aby

  to brali jako zneužití linky 156, ale

  jestli by náhodou nějaká hlídka ne-

  měla časem cestu kolem a nemoh-

  la mu tablet podat… Během dvaceti

  minut přijelo auto, městský strážník

  ochotně tablet přinesl a zase s kole-

  gou odjel. To nemá být návod, který

  je opravdu na hraně zneužití, ale pří-

  klad, že je-li to možné, hasiči i poli-

  cisté rádi pomohou.

  Na vlastní kůži jsem kdysi zažil

  i velkou ochotu horské služby, která

  mi pomohla coby vozíčkáři z auta,

  s nímž jsem v Krkonoších na náledí

  skončil v příkopu. Neméně ochotně

  mi pak technická správa komunika-

  cí pomohla s vyproštěním auta, které

  by v daném terénu nezvládla běžná

  odtahová služba. Pochopitelně to už

  bylo za peníze, ale vnímal jsem sna-

  hu vyřešit moji situaci. A jen tak mi-

  mochodem, ta částka byla více než

  vstřícná.

  Případ popsaný naší čtenářkou je

  nepříjemný a každý jistě rozumí, že

  byla se synem z odmítnutí zklamaná.

  Neznáme však konkrétní podrob-

  nosti případu. Hasiči mohli mít v da-

  nou chvíli urgentnější úkoly. V obec-

  né rovině však lze říci, že se na ně

  v nouzi obrátit můžete a většinou

  vám pomohou. 

  Zneužívání tísňové linky

  je nejen trestné, ale

  bezesporu i nemravné.

  Každý musí sám za

  sebe v nenadálé situaci

  vyhodnotit, zda by

  opravdu nenašel jiné

  řešení.

  Složky

  Integrovaného

  záchranného

  systému

  většinou lidem

  spostižením

  rády pomohou

  ivnestandard-

  ních situacích.

• Strana 30

  REFLEKTOR / APSS ČR

  bách by tuto práci doporučilo svým

  přátelům či příbuzným. Naopak jako

  spíše negativní vnímám fakt, že 36 %

  pracovníků není spokojeno se svou

  odměnou.“

  Právě nespokojenost s platem,

  kterou pociťovala více než třetina

  respondentů, může být jedním z dů-

  vodů, proč se v sociálních službách

  zvyšuje počet neobsazených míst,

  což ukázal předchozí průzkum pro-

  vedený APSS ČR v listopadu 2023.

  PRÁCE, KTERÁ MÁ SMYSL

  Samotnou práci v sociálních služ-

  bách dotázaní hodnotili velmi klad-

  ně. Práce v tomto oboru dává prak-

  ticky všem respondentům (99 %)

  smysl.

  Dotázaní u dané organizace pra-

  covali nejčastěji dva a více let, a to

  celkem v 67 % případů. V horizon-

  tu jednoho roku zvažovalo změnu

  zaměstnavatele 11 % respondentů.

  Jako důvod nejčastěji uváděli nízké

  finanční ohodnocení či špatné vzta-

  hy na pracovišti. Mezi jinými důvo-

  dy se objevovalo např. příliš mnoho

  administrativy, špatná komunikace

  s nadřízeným i v kolektivu pracovní-

  ků, respondenti si ale také stěžovali

  na délku směn, nepravidelnost slu-

  žeb, nemožnost kariérního postupu

  a nemožnost plánovat si osobní ži-

  vot, trápila je i únava.

  Respondenti dále většinově sou-

  hlasili s tvrzením, že jejich organiza-

  ce poskytuje dobré a kvalitní služby.

  Část z nich, která s jejich kvalitou

  spokojená nebyla, zmiňovala jako

  problematický nedostatek odborné-

  ho a neodborného personálu, nedo-

  statek času na práci či nedostatek

  financí.

  Zaměstnanci, kteří vyplnili dotaz-

  níkové šetření, byli spokojeni s vy-

  bavením ochrannými pomůckami

  a pracovními oděvy. Spíše spokojeni

  byli s množstvím kompenzačních

  pomůcek, jako jsou polohovací po-

  stele či zdviháky pro klienty, dále

  v oblastech uspořádání pracovního

  prostředí či zázemí pro odpočinek,

  ale i s množstvím přesčasů či admi-

  nistrativních úkonů vztahujících se

  k jejich práci.

  Nejčastěji poskytovaným bene-

  fitem, který oslovení zaměstnanci

  využívali, bylo poskytování stravy

  v rámci organizace (nebo zajištění ji-

  nou organizací), a to v 86 % případů.

  Druhým nejčastěji poskytovaným

  benefitem byly teambuildingy / po-

  sezení se zaměstnanci a třetí skon-

  čila dovolená nad rámec zákona (nad

  Většina zaměstnanců vsociálních

  službách by svou práci doporučila

  přátelům apříbuzným

  Zaměstnanci vsociálních službách

  ve své práci nalézají smysl, vyhovuje

  jim ijejich pracovní náplň. Vyplynulo

  to zrozsáhlého dotazníkového šetření

  zaměřeného na spokojenost zaměstnanců

  vsociálních službách, které provedla

  Asociace poskytovatelů sociálních

  služeb ČR (APSS ČR).

  Text: MGR. IVANA VLNOVÁ,

  ZÁSTUPKYNĚ ŠÉFREDAKTORKY

  ČASOPISU

  SOCIÁLNÍ SLUŽBY

  Data, která APSS ČR získala díky

  unikátnímu šetření spokojenosti

  zaměstnanců, jehož se zúčastnilo 2

  932 zaměstnanců ze 105 zařízení

  sociálních služeb, mluví jasně: Spo-

  kojeno se svou pracovní náplní bylo

  celkem 96 % dotazovaných. Respon-

  denty při jejich práci nejvíce naplňo-

  vala pomoc potřebným, ale vysoce si

  cenili také jistoty zaměstnání, dobré

  dostupnosti od místa bydliště a přá-

  telského pracovního kolektivu. Navíc

  byli ve většině případů (91 %) hrdí na

  organizaci, ve které pracovali.

  Jiří Horecký, prezident APSS ČR,

  k tomu dodává: „Pozitivním signá-

  lem určitě je, že významný počet

  zaměstnanců, a to 91 %, chce i na-

  dále zůstat a pracovat v sociálních

  službách, a stejně tak skutečnost, že

  88 % zaměstnanců v sociálních služ-

  Pozitivním signálem určitě je,

  že významný počet zaměstnanců,

  a to 91 %, chce i nadále zůstat

  a pracovat v sociálních službách.

• Strana 31

  31

  SPOKOJENOST RESPONDENTŮ

  SPRACOVNÍ NÁPLNÍ

  RESPONDENTI VYJÁDŘILI, DO JAKÉ MÍRY SOUHLASÍ SUVEDENÝMI TVRZENÍMI

  SOUHLASÍ RESPONDENTI

  STVRZENÍM, ŽE JSOU ZA SVOU

  PRÁCI SPRAVEDLIVĚ ODMĚŇOVÁNI

  MÁ PODLE RESPONDENTŮ

  JEJICH PRÁCE SMYSL

  AJE NĚKOMU UŽITEČNÁ

  CO RESPONDENTY VPRÁCI NAPLŇUJE AUSPOKOJUJE?

  SPOKOJENOST RESPONDENTŮ SUVEDENÝMI

  PRACOVNÍMI PODMÍNKAMI

  DŮVODY, PROČ NĚKTEŘÍ RESPONDENTI UVÁDÍ,

  ŽE SI MYSLÍ, ŽE JEJICH ORGANIZACE

  NEPOSKYTUJE DOBRÉ

  AKVALITNÍ SLUŽBY

  20 dnů). Tento benefit mohlo využít

  84 % dotázaných.

  VZOREK RESPONDENTŮ

  Získali jsme odpovědi od 2 932 za-

  městnanců ze 105 zařízení so-

  ciálních služeb. Nejčastěji se jednalo

  o pracovníky v sociálních službách,

  zdravotnické pracovníky, sociální

  pracovníky, údržbáře, kuchaře, pra-

  covníky úklidu a další.

  V sociálních službách je tradič-

  ně zaměstnáno více žen než mužů.

  Tomu odpovídal i vzorek responden-

  tů, kdy ženy tvořily 91 %. Dotázaní

  obvykle ve věku 35–55 let (63 %)

  byli zaměstnáni nejčastěji v pobyto-

  vé službě (79 %) a pracovali nejčas-

  těji v organizaci s 51–100 zaměst-

  nanci (41 %). Nejvíce dotázaných

  vystudovalo střední školu s maturi-

  tou (38 %) nebo byli vyučení (31 %).

  Státní příslušnost respondentů byla

  česká (97 %), ale také slovenská

  (1 %) a ukrajinská (1 %). Nutno dodat,

  že jazyková bariéra mohla některým

  pracovníkům z jiných zemí než z ČR

  bránit ve vyplnění dotazníku. 

  APSS ČR realizovala dotazníkové

  šetření od . listopadu

  do . prosince .

  Vyhodnocení dotazníkového

  šetření naleznete na webu

  www.indikatorykvality.cz.

• Strana 32

  REFLEKTOR / POMOC KONTA BARIÉRY

  Rozený

  showman

  Honza Macháček žije

  hlavně muzikou ajiž

  od svých čtrnácti let

  vystupuje sdnes již

  světoznámou kapelou

  Šimona Ornesta The

  Tap Tap. Díky finanční

  sbírce Konta Bariéry

  má teď také nové auto,

  které má vpalubní desce

  zabudované konečně

  ipořádně znějící rádio.

  Text: ROZÁLIE NIKÉ MOŠOVSKÁ

  Foto: MILAN JAROŠ

  Momentálně svůj volný čas tráví

  hlavně v Denním stacionáři Šípek

  provozovaném pražskou Diakonií

  a pravidelně jednou týdně dojíždí na

  zkoušky kapely, ve které již od svých

  čtrnácti let zpívá a hraje na buben.

  Postupem času se ke zpívání sborů

  přidaly krátké sólové výstupy v ně-

  kolika písních, a nakonec to Honza se

  svým zpěvem dotáhl až ke své úplně

  první sólové písničce Džony Machá-

  ček. Text, který už teď prý Honza

  zná celý zpaměti, mu přímo na míru

  složil Rudolf Brančovský. Nazkouše-

  ní tohoto singlu zabralo sice několik

  měsíců, ale nakonec z něho vznikl

  K písni Džony

  Macháček

  natáčel Honza

  videoklip

  v ženské

  věznici.

• Strana 33

  33

  hit, který se s velkým úspěchem hra-

  je na koncertech, a dokonce k němu

  v roce 2018 vznikl i propracovaný

  videoklip v kulisách ženské věznice.

  „Vystupování s kapelou mě i po

  těch letech moc baví, ale nejdůle-

  žitější na tom je stejně vždycky ten

  závěr – prachy do ruky a odchod

  domů,“ svěřuje se teď už zkušený, ale

  přitom stále mladý muzikant. V sou-

  časné době mu ale jeho dosavadní

  aktivity přestávají stačit a začíná se

  poohlížet po nějakém vhodném za-

  městnání, pravděpodobně v hudební

  branži. „Diakonii bereme jako pře-

  chodnou fázi, ale s hledáním práce

  jsme teprve na začátku, budeme

  muset najít něco, co bude Honzíka

  opravdu bavit dělat…“ podotýká pří-

  sedící maminka.

  NOVÉ RÁDIO

  Rodina Macháčkových se ale už teď

  může radovat z nového automobilu,

  na který jí sbírkou přispělo i Kon-

  to Bariéry. Předešlé auto, které jim

  před patnácti lety také pomohlo za-

  jistit Konto Bariéry, už dosluhovalo

  a co hůř, opotřebení se začalo proje-

  vovat i na jeho autorádiu. Podle paní

  Macháčkové se nové auto, Toyota

  Yaris Cross, řídí mnohem pohodlněji

  a Honza je nadšený právě z nového

  rádia. „Nejdůležitější je pro něj ten

  ovládací panel, kde si může sám pře-

  klikávat stanice a vybírat písničky,“

  konstatuje maminka za viditelného

  souhlasu Honzy, který dodává, že

  nejraději poslouchá hity od českých

  tvůrců.

  Co se rádia týče, oblíbil si ho Hon-

  za nejen jako posluchač u reproduk-

  toru, ale i z té „druhé strany“, jako

  moderátor u mikrofonu. Před lety byl

  totiž do rozhlasu pozván jako host

  moderátora Petra Vacka a posléze

  si sám zkusil i krátké moderování

  Rádia Junior. Mimořádným zážitkem

  však pro něj byla návštěva Českého

  rozhlasu Dvojka, kam byl osobně

  pozván moderátorem Josefem Mele-

  nem. Po prohlídce zákulisí rozhlasu

  ho Melen přizval do živého vysílání

  pořadu Srdcovky od Dvojky. Honza

  je věrným posluchačem tohoto po-

  řadu a na jeho vysílání se těší každý

  večer. Velkým okamžikem tedy pro

  něj bylo, když byl na konci Srdcovek

  posluchačům odtajněn jako „tajný

  host“ a s Josefem Melenem si mohli

  do éteru popovídat o životě a samo-

  zřejmě také o hudbě. Je tedy možné,

  že při výběru svého budoucího za-

  městnání zváží i práci po rádiových

  vlnách.

  ŽIVOT MUZIKANTA

  Za svou dosavadní kariéru Džony

  zažil už mnohé. Kromě bezpoč-

  tu koncertů na festivalech a jiných

  společenských akcích po celé Čes-

  ké republice vystupoval několikrát

  s kapelou i v zahraničí. Navštívil tak

  třeba Jeruzalém, Moskvu či Londýn,

  kde se pro tamní obecenstvo přelo-

  žilo pár písní do anglického jazyka,

  aby si mohlo pořádně vychutnat jak

  autentické originální české verze,

  tak i přetextované anglické verze,

  při kterých teprve mohlo plně ocenit

  onen proslulý důvtip textů, kterým

  repertoár kapely The Tap Tap roz-

  hodně nešetří.

  První vystoupení letošního roku

  čeká Honzu 17. března v televizním

  pořadu Snídaně s Novou. Trému,

  stejně jako před jakýmkoliv jiným

  vystoupením, prý ale nemá. „On je

  to velký showman. Je vidět, že čím

  je starší, tím zpívá líp, je si na pódiu

  jistější a vždycky se na konci hezky

  ukloní. Každé vystoupení si doká-

  že pořádně užít, no a má to prostě

  šmrnc!“ dodává s hrdostí v hlase

  Honzova maminka. 

  Radost mu

  dělá muzika,

  diváci

  a čokoládový

  dort.

  S kapelou hrál

  již několikrát

  i v zahraničí.

  Vystupování s kapelou mě i po těch

  letech moc baví, ale nejdůležitější na

  tom je stejně vždycky ten závěr –

  prachy do ruky a odchod domů.

• Strana 34

  ŽIVOT

  Já chci

  taky běžet!

  Kačenka Hašková je čiperné děvče,

  kterému zjejího elánu nijak neubírá fakt,

  že se narodila bez levé ruky.

  Její paže končí zápěstím, jemuž

  dala jméno Barča. Prý podle svojí

  oblíbené slepice. Také má psa,

  andulku arybičky. Nic ztoho

  se ovšem nevyrovná jejímu

  novopečenému bráškovi Honzíkovi,

  kterého evidentně zbožňuje

  apořád by ho chtěla chovat vnáruči.

  Text: RADEK MUSÍLEK

  Foto: MILAN JAROŠ

  Ačkoliv Kačenka (10) kromě oteví-

  rání některých uzávěrů zvládá prak-

  ticky všechno, včetně zavazování

  tkaniček, těší se na novou protézu,

  kterou by měla získat díky podpoře

  Konta Bariéry z projektu Run and

  Help. Vlastně ji čekají hned dvě nové

  ruce od firmy Otto Bock, jedna bio-

  nická a druhá sportovní.

  ŠIKOVNÁ ANEPOSEDNÁ

  Právě k druhé jmenované měla řadu

  zvídavých otázek, především jest-

  li se s ní dá dělat stojka a řídit kolo.

  Sportovní aktivity patří totiž k jejím

  nejoblíbenějším a řadě z nich se vě-

  nuje. Ráda běhá a hned ji zajímalo,

  jestli v rámci Run and Help bude

  moci běžet i ona. „Já chci taky běžet,

  jen doufám, že nepoběžím s mojí tří-

  dou, to bych se styděla,“ prohlašuje

  s bezprostředností sobě vlastní, když

  si povídáme o tom, jak Run and Help

  vlastně probíhá.

  Šest let chodila do Sokola, kte-

  rého nedávno vyměnila za ježdě-

  ní na koni. Zároveň také bruslí na

  klasických i kolečkových bruslích,

  Krátký okamžik

  pro fotografa,

  jinak Kačenka

  neposedí.

• Strana 35

  35

• Strana 36

  ŽIVOT / RUN AND HELP

  vyzkoušela si i sjíždění řeky v nafu-

  kovací kánoi nebo lyže a snowboard.

  Umí i plavat, prý zvládne překonat

  celý bazén. Láká ji gymnastika, pro

  kterou má zjevné nadání. Během

  našeho povídání stačila několikrát

  předvést provaz, rozštěp a dát si

  nohy za hlavu. Jako by byla z gumy.

  Maminka Michaela (39) na vysvětle-

  nou dodává, že má Kačenka hyper-

  mobilní klouby. Zároveň svou dceru

  lehce umravňuje, aby si nedělala

  z restaurace v obchodním centru,

  kde jsme se sešli, tělocvičnu.

  NEJEN SPORT

  Není divu, když za svůj nejoblíbeněj-

  ší předmět ve čtvrté třídě bez váhání

  Kačenka označuje tělocvik. Navště-

  vuje ale také dramatický kroužek

  a moc hezky maluje, což hned do-

  kládá dvěma obrázky vytvořený-

  mi jen tak mezi řečí. Když zrovna

  nemaluje nebo nesportuje, neustále

  něco vyrábí. „Zvládnu dokonce i šít

  a plést. Učí mě to babička,“ hlásí hrdě

  malá velká šikulka. Ovšem stejně

  jako všechny dnešní děti zbožňuje

  i hry na mobilu a animované filmy.

  Hned se pouštíme do debaty, které

  znám a jaké se komu libí nejvíc.

  K fyzické aktivitě a sportu ji ro-

  diče vedli od začátku a snažili se ji,

  nutno dodat, že úspěšně, vést k co

  největší samostatnosti a šikovnos-

  ti. Hračky jí schválně podávali i do

  levé ručičky, aby si zvykla používat

  ji. „Chvíli jsme taky cvičili Vojtovu

  metodu, ale jinak vlastně nic spe-

  . ročník Run and Help – projektu

  Konta Bariéry

  Projekt Run and Help je pro všechny, kteří se rádi hýbou

  apomáhají druhým. Každý si ho navíc může upravit na míru

  – vybrat si místo, čas, sportovní aktivitu ivýši startovného,

  která se rovná výši příspěvku na pomoc konkrétnímu

  člověku shandicapem.

  Každý rok se do šňůry charitativních běhů Konta Bariéry

  zapojují tisíce nadšenců, kterým není lhostejný osud

  druhých. Jsou mezi nimi rodiny, děti, party přátel, třídy icelé

  školy nebo zaměstnanci, kteří chtějí drobným finančním

  obnosem pomoci svým handicapovaným spolužákům,

  kamarádům či kolegům. Jubilejní, . ročník se nadace

  rozhodla věnovat mladým lidem, kterým chybí některá

  končetina apotřebují pomoci spořízením protézy. Tímto

  způsobem se za uplynulé roky vybralo už téměř deset

  milionů korun, které pomohly desítkám lidí se zdravotním

  postižením.

  www.runandhelp.cz

  Kačenka má kamarádky,

  ale přiznává, že

  občas se některé děti

  i posmívají. S kluky

  prý vychází neutrálně,

  protože jí nezajímají

  a nestará se o ně, ani oni

  o ni. Roztomile se stydí,

  když její tatínek Miroslav

  naznačuje, že mimo

  školu přece jen jednoho

  oblíbeného kamaráda

  Kačenka má.

  Rodiče věděli

  o Katčině

  handicapu

  už v těhotenství.

• Strana 37

  37

  ciálního. Ani jsme neprošli ranou

  péčí,“ říká maminka a tatínek Miro-

  slav (47) přidává výčet sportů, které

  společně vyzkoušeli.

  Kačenka má kamarádky, ale při-

  znává, že občas se některé děti i po-

  smívají. S kluky prý vychází neutrál-

  ně, protože jí nezajímají a nestará se

  o ně, ani oni o ni. Roztomile se stydí,

  když její tatínek Miroslav naznačuje,

  že mimo školu přece jen jednoho ob-

  líbeného kamaráda Kačenka má..

  VĚDĚLI JSME TO PŘEDEM

  Maminka vzpomíná, jak se dozvě-

  děli, že se jim narodí miminko bez

  ruky: „Bylo to na ultrazvuku v 17. tý -

  dnu těhotenství, zrovna když jsme

  tam byli na tom vyšetření poprvé

  společně. Vůbec jsem ale neuvažo-

  vala o jiné variantě, než že si děťátko

  necháme.“ Kačenka věnující se v té

  chvíli malému bráškovi jen zdánlivě

  neposlouchá. Jak už to tak děti mívají,

  její uši jsou jako radar a hned se ptá:

  „Jak jako, že byste si mě nenechali?“

  Rodiče jí hned vysvětlují, že někteří

  lidé, když se jim narodí mimino třeba

  bez ruky, nechají ho v porodnici.

  O chvíli později, když je dcera bez-

  pečně z doslechu, dodává pan Miro-

  slav, že se mu nelíbilo, když jim byly

  naznačovány ještě horší varianty,

  které museli údajně vyloučit hned

  třemi podpisy pod různými doku-

  menty. Ačkoliv spolu už dnes rodiče

  nežijí, Kačenku mají oba moc rádi

  a dělá jim radost. Společně s ní se

  těší na nové zážitky i možnosti, které

  jí protézy přinesou. Bude to také díky

  těm, kdo se zapojí do Run and Help,

  za což rodiče i Kačenka předem

  všem děkují a jsou vděční Kontu Ba-

  riéry za podporu. 

  Jedním

  z četných

  koníčků

  Kačenky

  jsou zvířata.

• Strana 38

  ŽIVOT / RUN AND HELP

  Bez nohy

  mi bude líp

  Šestnáctiletý Šimon Kasa přišel vúnoru

  opravou nohu pod kolenem. Nesmutnil.

  Naopak. Úrazem pochroumaná končetina

  ho od dětství omezovala natolik, že se

  sám rozhodl podstoupit její amputaci.

• Strana 39

  39

• Strana 40

  ŽIVOT / RUN AND HELP

  TEXT: LUCIE NEKVASILOVÁ

  FOTO: MILAN JAROŠ

  Těžko si představit trápení, kterým

  si musel Šimon projít. Když mu bylo

  pouhých sedm let, nešťastný úraz

  na zahradě ho připravil o část pravé

  nohy, čtyři prsty na pravé ruce i část

  dětství, které místo dělání lumpáren

  s kamarády strávil po nemocnicích

  a v ordinacích lékařů, kteří se mu

  pochroumanou nohu snažili za-

  chránit. „A zachránili. Jenže hned od

  začátku nebylo jisté, jestli se Šimon

  bude moci na nohu vůbec postavit.

  Pořád mu chyběla velká část vnitřní-

  ho kotníku a chodidla,“ vypráví ma-

  minka Hana Kasová.

  Šimon se nakonec na nohu posta-

  vil, při chůzi ji ale vytáčel do strany,

  a jak rostl a sílil, končetina se pod

  jeho vahou stále víc a víc defor-

  movala. Nepomohly ani opakované

  plastické operace. Noha navíc ne-

  rostla stejně jako ta zdravá, a tak ji

  měl nakonec o celých tři a půl cen-

  timetru kratší. To už bylo nemožné

  dorovnat jakoukoliv ortopedickou

  vložkou, a tak chlapec chodil v botě

  s vypodloženou patou a těžkou až

  běda. „Už to nešlo jinak. Noha mě

  bolela a nic jsem na ní neušel. Bylo

  to pořád horší a horší,“ vysvětluje Ši-

  mon, proč se s rodiči nakonec roz-

  hodl, že bez nohy mu bude líp. Jak-

  koliv to zní tvrdě.

  ŠŤASTNÍ SPROTÉZOU

  O dobrovolné amputaci začali Kasovi

  poprvé uvažovat zhruba před dvěma

  lety, když řešili s protetiky z firmy

  Otto Bock pro Šimona novou protézu

  ruky. Na té chlapci po úrazu zůstal

  jenom palec, se kterým se sice na-

  učil dělat úplně všechno, postupem

  času mu ale začalo vadit, jak vypadá.

  Dostal tehdy silikonovou náhradu

  připomínající rukavici a byl spoko-

  jený, ruka se ovšem záhy ocitla na

  druhé koleji. „Najednou jsme se do-

  stali mezi amputáře, kteří bez nohy

  zvládali jezdit na paddleboardech, na

  kolech, zkrátka všemožně sportovat

  a byli šťastní. Zatímco Šimon sice

  nohu měl, ale nemohl s ní dělat vů-

  bec nic, ani pořádně chodit na ryby,“

  říká maminka Hana.

  Následovaly rozhovory s lékaři,

  protetiky, jinými amputáři a měsíce

  zvažování. Definitivní rozhodnu-

  tí nebylo vůbec jednoduché, stejně

  jako najít ortopeda, který by Šimo-

  novi amputaci provedl. Pro chlapco-

  vy ošetřující lékaře bylo podle paní

  Hany stále na prvním místě bortící

  se kotník nějak operativně vyspravit.

  „Už se ale nedívali na to, jak je na tom

  Šimon celkově, jak kvůli nemoc-

  né noze dostává zabrat jeho koleno

  a taky kyčel a záda. Devět let se mu-

  sel omezovat úplně ve všem,“ říká.

  „Věřím, že teď se konečně rozběhne,

  Šimonova

  rodina má malé

  hospodářství,

  chovají i dravce.

  Najednou jsme se dostali mezi

  amputáře, kteří bez nohy zvládali

  jezdit na paddleboardech, na kolech,

  zkrátka všemožně sportovat a byli

  šťastní. Zatímco Šimon sice nohu měl,

  ale nemohl s ní dělat vůbec nic, ani

  pořádně chodit na ryby.

• Strana 41

  41

  jako se rozběhli všichni ti, které jsme

  potkali,“ dodává nadějeplně.

  ZNEMOCNICE KŘECE

  Tři týdny po operaci, kdy si se Ši-

  monem a jeho maminkou povídá-

  me, optimismus ani jednoho z nich

  neopouští. Naopak. Na otázku, jak

  zákrok dopadl, odpovídá šestnácti-

  letý chlapec s nadhledem: „Dobrý.

  Nemám nohu.“ Po propuštění z ne-

  mocnice se okamžitě pustil do reha-

  bilitací, protahuje koleno a posiluje

  svaly. A o berlích dokonce vyrazil

  s kamarády k řece, protože rybaření

  je jeho největší koníček a bez něj, zdá

  se, nemůže být. „Málem jsem z toho

  měla infarkt, protože mám z vody

  respekt. Ale zase psychika je taky

  důležitá a kluci snad byli opatrní,“

  říká maminka.

  Ujít si Šimon nenechal ani výlet do

  Prahy na rybářský veletrh, i když za-

  tím musel vyrazit s vozíkem a s ber-

  lemi. Protézy se dočká, jakmile se

  mu pořádně zahojí jizva, nemá cenu

  nic uspěchat. Nové nohy pak dostane

  hned dvě, jednu do civilu a druhou na

  sport. Na co se nejvíc těší? „Od sedmi

  let jsem nemohl dělat nic a předtím

  jsem byl malý, takže nejdřív asi začnu

  obyčejně chodit. Na větší vzdálenosti

  a hlavně bez bolesti,“ plánuje Šimon.

  Kam jeho kroky povedou, je zbyteč-

  VŠICHNI BĚŽÍ PRO ŠIMONA

  Ještě předtím, než se do běhu pustí

  sám Šimon, rozběhnou se pro něj

  děti a dospělí po celé republice, aby

  mu spolu s Kontem Bariéry pomohli

  na novou sportovní protézu vybrat

  potřebné finance. Civilní nohu sice

  Šimonovi uhradí zdravotní pojiš-

  ťovna, běžeckou protézu za zhruba

  150 tisíc si ale bude muset zaplatit

  sám. „Všichni kolem nás jsou nad-

  šení, že budou Šimonovi moci po-

  máhat. Je to moc hezký pocit,“ říká

  paní Kasová s tím, že se do charita-

  tivně-sportovního projektu Run and

  Help chystají zapojit Šimonovi bývalí

  a současní spolužáci.

  Šimon má za sebou Základní ško-

  lu Josefa Kajetána Tyla v Písku a teď

  studuje prvním rokem Střední ry-

  bářskou školu ve Vodňanech. Jeho

  oborem jsou vodní stavby a návrat

  vody do krajiny. Svůj velký koníček,

  tedy ryby a rybaření, by rád přetavil

  také do budoucího povolání: „Bavilo

  by mě stavět jezírka,“ říká.

  A jaký je Šimonův největší úlovek?

  „Sumec velký 178 centimetrů, takže

  větší než já,“ chlubí se. A co s ulove-

  nými rybami dělá? „Všechny pouštím

  zpátky do vody.“

  I když to nejsou zlatí úhoři, snad

  mu do dalšího života přinesou štěs-

  tí! 

  né se ptát. I během našeho povídání

  si na gauči chystá rybářské návnady.

  Časem by taky rád vyzkoušel třeba

  už zmíněné paddleboardy a nakonec

  i běh. „To bude třešnička na dortu,“

  těší se paní Hana.

  Maminka Hanka

  je pro Šimona

  velkou oporou.

• Strana 42

  ŽIVOT / JAK SE ŽIJE … VE VELKÉM MEZIŘÍČÍ

  Město na soutoku

  Uháníte-li na plný plyn přes

  Vysočinu po D1, nejspíš ani

  nepostřehnete, že mezi Jihlavou

  aBrnem chvíli jedete po

  nejvyšším dálničním mostě unás.

  Aže se sedmdesát sedm metrů

  pod ním rozkládá město Velké

  Meziříčí. Velmi dobře to ale ví

  Radek Coufal (50), aktivní muž,

  který před šesti lety usedl na

  vozík a„VelMez“ je jeho domovem.

  Text: RADEK MUSÍLEK

  Foto: MILAN JAROŠ

  Město s přibližně dvanácti tisíci oby-

  vatel dostalo název díky soutoku řek

  Oslavy a Balinky. Ty se vinou údolím,

  z něhož ale záhy vcelku prudce stou-

  pají kopce, takže pohyb na vozíku je

  tu celkem rozcvička. Radkovi (50) to

  nevadí, bere to jako trénink, protože

  je všestranným sportovcem. Od pa-

  neláku ve stráni, kde bydlí, tak klidně

  „pěšky“ sjíždí do centra, neboť návrat

  zpět zvládá vlastnoručně. Auto má

  a řídí taky, to si však užije při cestách

  za prací, tréninky a závody.

  NEHODA VLESE

  Vzděláním vyučený automechanik

  se na vozík dostal počátkem roku

  2018. „Jel jsem tehdy tátovi pomoci

  s likvidací kůrovcové kalamity v jeho

  lese. Byli jsme dost pod tlakem, ať

  to co nejrychleji odstraníme. Byla

  sobota a už jsme se chystali končit.

  Poslední strom se ale nějak zapříčil

  o ostatní, tak jsem řekl tátovi, ať jde

  zatím sbalit věci a že to za chvíli ně-

  jak vyřešíme. Šel jsem něco dodělat

  o kus dál, když jsem najednou ucítil

  strašnou ránu do hlavy. Strom povolil

  a spadl. Táta byl naštěstí jinde, ale mě

  to trefilo. Když jsem se trochu vzpa-

  matoval, ležel jsem na zemi a měl

  hrozný strach si sáhnout na hlavu.

  Bál jsem se, že si nahmatám mo-

  zek. Když jsem sebral odvahu, zjistil

  jsem, že hlavu mám celou. Hrozně se

  mi ulevilo a říkal jsem si, jaké mám

  štěstí. Chtěl jsem si do kapsy u kal-

  hot sáhnout pro mobil a v tu chvíli

  se ukázalo, že necítím spodek těla.

  Utrpěl jsem tříštivou zlomeninu ob-

  ratle Th 12. Vrtulník mě převezl do

  brněnské nemocnice,“ vzpomíná na

  osudový okamžik Radek.

  Páteř mu lékaři stabilizovali a vlo-

  žili titanový implantát. Porušení mí-

  chy to však už nenapravilo. Život tím

  pro něj ovšem rozhodně neskončil.

  Po rekonvalescenci ho přijali zpát-

  ky do kabelovny, kde pracoval před

  úrazem. Udělali z něj vedoucího

• Strana 43

  43

  výroby. Za pomoci Úřadu práce si

  nechal udělat nájezd a schodišťovou

  plošinu v domě, kde vlastnil byt. Před

  třemi lety se na sociální síti seznámil

  se Zuzkou (36), která se k němu při-

  stěhovala z Brna a už jsou rok a půl

  svoji. Bydlí s nimi Radkův syn Tomáš

  (16) a Zuzanina dcera Adéla (15).

  Dceru má i Radek – Zdeňku (25).

  PRÁCE ASPORT

  O zábavu je tedy doma postaráno.

  K tomu má Radek několik částeč-

  ných pracovních úvazků. V brněn-

  ském Paracentru Fénix, kterým kdysi

  sám prošel, působí jako instruktor

  soběstačnosti a dělá PR, třeba v po-

  době osvětových besed o prevenci.

  Na čtvrt úvazku dělá telemarketing

  pro pivovar Tišnov a podílí se také na

  vývoji exoskeletonů Mebster Unilexa.

  Nemusí tedy řešit možnosti pra-

  covního uplatnění pro vozíčkáře ve

  „VelMezu“, ale domnívá se, že to asi

  nebude žádná sláva. „V nejbližším

  okolí je práce hlavně pro chlapy

  v různých technických a průmyslo-

  vých provozech. S uplatněním to tu

  nemají lehké ani ženy, natož někdo

  s postižením, i když nemůžu vy-

  loučit, že nějaká pozice by se třeba

  někde našla,“ uvažuje nahlas Radek,

  o nějaké místní formě chráněného

  pracoviště ale neví.

  Když zrovna nepracuje,

  věnuje se sportu. Dělá

  atletiku v podobě disku,

  koule a oštěpu, kromě

  toho hraje ještě curling

  za HSC Velké Meziříčí.

  Občas si zahraje i bocciu.

  V roce 2020 a 2021

  mu byl za jeho úspěchy

  udělen titul sportovec

  města.

  Povrch

  není všude

  ideální...

  … přesto se dá

  projet přes řeku

  i uličkami.

• Strana 44

  ŽIVOT / JAK SE ŽIJE … VE VELKÉM MEZIŘÍČÍ

  Když zrovna nepracuje, věnuje se

  sportu. Dělá atletiku v podobě disku,

  koule a oštěpu, kromě toho hraje ješ-

  tě curling za HSC Velké Meziříčí. Ob-

  čas si zahraje i bocciu. V roce 2020

  a 2021 mu byl za jeho úspěchy udě-

  len titul sportovec města.

  BEZBARIÉROVĚ DO KOSTELA

  Vzhledem ke své soběstačnosti a ro-

  dinnému zázemí Radek ve své do-

  movině nevyužívá žádné sociální

  služby. Ví ale, že je zde k dispozici

  osobní asistence poskytovaná Cha-

  ritou ze Žďáru nad Sázavou nebo

  terénní i pobytová pečovatelská

  služba. Celkem má Velké Meziříčí

  k dispozici tři domy s touto službou,

  plus dům pro seniory. Přímo pod

  okny Radkova bytu se pak nachází

  speciální a praktická škola.

  Specializovanou lékařskou péči

  a rehabilitaci řeší v Brně, běžné kaž-

  dodenní potřeby si však vcelku bez

  problémů dokáže obstarat ve svém

  bydlišti. Ať už jde o nedalekou poštu,

  nákupy či další provozy, a to navzdo-

  ry tomu, že v historickém centru jsou

  do některých obchodů schody. Drob-

  nou výtku má k dostupnosti banko-

  matu, k němuž se po zavírací době

  banky nedá dostat bezbariérově.

  Naopak chválí přístupnost měst-

  ského úřadu, kina a hudebního klubu

  i několika restaurací. Překvapivě bez

  schodů je i místní goticko-barokní

  farní kostel sv. Mikuláše na hlavním

  náměstí. Radek vzpomíná, jak na

  jeho více než šedesátimetrovou věž

  chodil se svými dětmi na vyhlídku.

  Nepříliš velké centrum města je

  vcelku rovinaté, ale jak už bylo řeče-

  no, dál od něj je to horší. V nejlepším

  stavu nejsou v některých úsecích

  chodníky, i když nájezdy na obrub-

  níky nechybějí. Během procházky

  městem manželku Zuzku zaujalo

  několik cestovních kanceláří. Ráda

  by letos s Radkem vyrazila k moři,

  nejspíš do Chorvatska. Společně

  hodně cestují po České republice,

  ale na středomořské pláži spolu ještě

  nebyli. S životem v poklidném městě

  na Vysočině jsou oba spokojeni. 

  Nepříliš velké centrum města je vcelku

  rovinaté, ale jak už bylo řečeno, dál od

  něj je to horší. V nejlepším stavu nejsou

  v některých úsecích chodníky, i když

  nájezdy na obrubníky nechybějí.

  Jsou zde místa

  nepřístupná,

  ale také naopak.

  Starý kostel

  je překvapivě

  bezbariérový.

• Strana 45

  45

  ŽIVOT / PŘÍBĚH

  Jakub Brňák (21)

  se narodil sporuchou

  autistického spektra

  amentálním postižením.

  Přestože nemluví, jeho

  tatínek Drahoslav (64)

  na něm beztak pozná,

  jakou má radost

  znového dvojkola,

  které si mohli pořídit

  díky Kontu Bariéry

  alidem z vesnice

  nedaleko Krnova,

  kde společně žijí.

  Text: RADEK MUSÍLEK

  Foto: MILAN JAROŠ

  Podle pana Drahoslava má jeho syn

  spoustu aktivit a život ho baví. „Moc

  rád třídí odpad nebo něco vyrábí. Ze

  starého deštníku třeba ušil polštářek

  vycpaný vatou. Baví ho vystřihová-

  ní z časopisů, hlavně obrázků žen.

  Všiml jsem si, že za rok a půl, co to

  dělá, si vystřihl jediného muže, a tím

  byl indiánský náčelník Vinnetou,“

  usmívá se pan Brňák. Podle jeho slov

  Jakub také rád montuje, třeba starou

  skříň.

  SAMI CHLAPI VCHALUPĚ

  Péče o Jakuba pana Brňáka, bý-

  valého strojního zámečníka, zcela

  zaměstná. „Před pěti lety se od nás

  odstěhovala jeho matka. Syna na-

  vštěvuje velmi málo, a když si ho ob-

  čas vezme na chvíli do Čech, velmi

  Dva Brňáci na dvojkole

  Někdy šlape

  do pedálů hlavně

  tatínek,

  ale většinou se

  Kuba aktivně

  zapojí.

• Strana 46

  ŽIVOT / PŘÍBĚH

  brzy mi chybí,“ vypráví muž, který

  má ještě tři dospělé potomky z prv-

  ního manželství. Ti někdy v případě

  potřeby pomůžou, ale víc panu Brňá-

  kovi pomáhá jedna z jeho sester.

  „Mám takové dva koníčky, měřím

  srážky a hraju kuželky. Sestra mi Ja-

  kuba přichází pohlídat, když máme

  zápas. V létě s ním byla dokonce

  čtyři dny, protože jsem stonal se srd-

  cem. Kubu zná odmalička a vím, že

  se na ni můžu spolehnout,“ popisuje

  pan Drahoslav, jehož svět se jinak

  točí hlavně kolem syna. Dohlíží na

  jeho vstávání a oblékání, pak veze

  Jakuba autem do třetího ročníku

  střední praktické školy v Krnově. Po

  návratu domů navaří, uklidí a ve dvě

  odpoledne jede zase do školy.

  SPANILÉ JÍZDY

  Jednou týdně si zajedou do cukrárny

  a na wellness v Bruntálu. „Kuba rád

  jí. Je to takový náš rituál. A myslím,

  že nám ho nenaruší ani fakt, že je teď

  v posledním ročníku, protože pak

  nastoupí do denního stacionáře Ben-

  jamin. Jinak skoro pořád na něčem

  pracujeme. S tříděným odpadem

  někdy jdeme i třikrát za odpoled-

  ne. Na zahradě mi ale moc pomáhat

  nechce. No a nesmím samozřejmě

  zapomenout, jak rádi spolu jezdíme

  na kole. Vyrážíme na kraj Šumper-

  ka, případně do Losin, což je až třicet

  kilometrů. Cílem každého výletu je

  opět cukrárna,“ vesele říká pan Br-

  ňák.

  Kdysi koupil Jakubovi speciální

  tříkolku, ale bál se s ním vyrazit po

  silnici. Pak jim jedna paní učitelka

  nabídla starší dvojkolo. „Do té doby

  jsem znal jen tandem, kde sedí jezd-

  ci za sebou, a říkal jsem si, jak budu

  Kubu kontrolovat za svými zády?

  Ona ale měla bicykl, kde jsou spá-

  rovaná dvě kola vedle sebe! To mě

  nadchlo. Hned první rok jsme najez-

  dili patnáct set kilometrů,“ vzpomíná

  Drahoslav Brňák a pokračuje: „Ně-

  kdy se Kubovi nechce moc makat,

  Kubu

  cyklovýlety

  baví!

  Nové dvojkolo

  inspirovalo pana

  Brňáka i k novým

  výzvám.

• Strana 47

  47

  ale většinou poctivě šlape. Na tom

  novém je teď navíc i motor, takže

  dobré. Hlavně v kopcích, kterých tu

  máme kolem dost. Zatím jsme s ním

  ale vyjeli jen dvakrát přes vesnici,

  když bylo hezky.“

  PODPORA ZKOMUNITY

  S novým kolem přišel i nápad na vět-

  ší výpravu s přenocováním. Nejprve

  ovšem chce pan Brňák pořídit speci-

  ální přívěs za auto, na němž by mohl

  dvojkolo převážet. Hlavně by však

  rád moc poděkoval všem, kteří jim

  přispěli. „V Benjaminu nám poradili,

  abychom se obrátili na Konto Barié-

  ry. Nikdy bych nevěřil, že se za čtyři

  dny vybere devadesát osm tisíc! To

  mě úplně dostalo. Stejně jako když

  nám přispěli místní fotbalisté, paní

  zmrzlinářka a jedna rodina, která mi

  předala obálku s pěti tisíci. Měl jsem

  slzy v očích a dojatý jsem i teď, když

  to vyprávím. Všem patří velké díky!

  Tak jsem těm od nás poslal alespoň

  naši fotku a koupil los k Vánocům,“

  s pohnutím líčí pan Brňák.

  Prý ani nepočítal, že se sejde tolik

  peněz, a tak předem vybral staveb-

  ní spoření. To nakonec věnoval svojí

  dceři, která má holčičku s postižením.

  „Jsem rád, že si místní lidé na Kubu

  zvykli a berou ho. Je to hodný kluk,

  i když svůj. Cizí lidé jinde občas divně

  koukají, ale to je tou neznalostí. Žije se

  nám spolu hezky a nic nám nechy-

  bí, docela to zvládáme i po finanční

  stránce. Mám důchod, teď to vypadá,

  že nám zvýší i příspěvek na péči. Tak

  se můžu synkovi plně věnovat a dělat

  mu zábavu,“ uzavírá pan Brňák. 

  Jednou týdně si zajedeme

  do cukrárny a na wellness v Bruntálu.

  Kuba rád jí. Je to takový náš rituál.

  A myslím, že nám ho nenaruší

  ani fakt, že je teď v posledním ročníku,

  protože pak nastoupí do denního

  stacionáře Benjamin.

• Strana 48

  REFLEKTOR / PŘEPLAVME SVŮJ LA MANCHE

  Živá voda

  Před deseti lety se aktivní senioři

  zrůzných koutů Česka poprvé pokusili

  společnými silami přeplavat pomyslný

  kanál La Manche. Vsedmi týmech

  tehdy vbazénech napříč republikou

  plavali jen opravdoví nadšenci.

  Založili ovšem tradici,

  která od té doby každý rok

  inspiruje stovky dalších lidí.

• Strana 49

  49

  Patronka výzvy „Přeplavme svůj La Manche“

  Lucie Kubešová Leišová dokáže seniory

  motivovat, aby překonali sami sebe.

• Strana 50

  REFLEKTOR / PŘEPLAVME SVŮJ LA MANCHE

  Text: LUCIE NEKVASILOVÁ

  Foto: MILAN JAROŠ

  V Aquacentru Teplice se u bazénu

  řadí zhruba desítka plavců. „Maruš-

  ka! Ještě nám chybí Maruška!“ volají

  po sobě, zatímco Maruška dobíhá

  ze šatny. Věkový průměr téhle sku-

  pinky atakuje osmdesátku, podle

  výkonů, které za chvíli předvedou

  ve vodě, by jej ale nikdo nehádal.

  Členové teplického klubu seniorů

  Zvonkohra se do štafetového plavání,

  které od roku 2015 vyhlašuje pro-

  jekt SenSen (Senzační Senioři) Na-

  dace Charty 77, zapojují pravidelně

  od samého počátku.

  Cílem výzvy „Přeplavme svůj La

  Manche“ je zdolat v týmu za jediný

  měsíc, únor, vzdálenost 34 kilomet-

  rů, tedy tolik, kolik měří slavný prů-

  liv mezi Anglií a Francií v nejužším

  místě. Tepličtí se ale ve svých řadách

  chlubí plavci, kteří to hravě zvlád-

  nou i sami. „Tohle jsou naše želízka

  v ohni, úžasní Karel Stupka, Alenka

  Buková a Jarda Vais,“ usmívá se am-

  basadorka Zvonkohry Helena Voc-

  tářová. Sama neplave, tak alespoň

  kolegům zaznamenává uplavané ki-

  lometry. Nadace je nakonec spočítá

  a vyhlásí nejúspěšnější týmy.

  Sedmaosmdesátiletý Karel Stup-

  ka v jasně zelené plavecké čepici už

  se těší do vody. Plavat chodí každý

  den a s výkonem 104 kilometrů za

  měsíc je dosud nepokořeným re-

  kordmanem celé lamanšské výzvy.

  Dnešní plavání ale nebude jen tak

  obyčejné. Seniory přijela k bazénu

  podpořit patronka projektu, dálková

  a zimní plavkyně a trenérka plavání

  Lucie Kubešová Leišová. A protože

  nadšeným podporovatelem plavec-

  kých aktivit teplických seniorů je

  i ředitel zdejšího aquacentra Michael

  Paraska, za chvíli už společně orga-

  nizují minizávody. „Tři, dva, jedna,

  start!“ zahuláká přítomný fotograf

  a Lucie s Michaelem každý v jedné

  dráze zahajují ukázkovou šipkou ze

  startovního bloku závod. Po odpla-

  vaném bazénu předávají štafetu se-

  niorům připraveným u břehu a brzy

  jsou v cíli i poslední plavci z obou

  týmů.

  Kdo zvítězil? To není důležité. Čo-

  koládovou medaili na krk dostávají

  všichni. Soutěžní štafeta „Přeplav-

  me svůj La Manche“ není o velkých

  sportovních výkonech. Jejím smys-

  lem je motivovat nejstarší generaci

  ke zdravému pohybu, kterým pla-

  vání bezpochyby je, a vytáhnout se-

  niory mezi přátele v době, kdy to na

  procházky venku ještě moc není.

  A soudě podle rostoucího zájmu

  se to daří. Soupiska účastníků je rok

  od roku delší, letos čítá už třicítku

  týmů, a v některých městech plavou

  společně i stovky nadšenců. Během

  let se také původně seniorská výzva

  rozšířila na mezigenerační a řada

  Smyslem je motivovat

  nejstarší generaci

  ke zdravému pohybu,

  kterým plavání

  bezpochyby je,

  a vytáhnout seniory

  mezi přátele v době,

  kdy to na procházky

  venku ještě moc není.

  Dnes už plavkyně

  Lucie Kubešová

  Leišová hlavně

  trénuje ostatní.

  Sama má ale ve

  sbírce imedaili

  zmistrovství světa

  vzimním plavání.

  Ředitel Aquacentra Teplice Michael Paraska

  (na snímku splavkyní Lucií) seniorské plavání nadšeně podporuje.

• Strana 51

  51

  plavců a plavkyň vyráží k bazénu

  se svými vnoučaty. „Upřímně jsem

  takový úspěch nečekala. O to větší

  z něj mám ale radost,“ říká Lucie Ku-

  bešová Leišová. S řadou seniorů se

  u bazénu setkává pravidelně každý

  rok a společně strávené chvíle vždy

  nabijí obě strany pozitivní energií.

  Pro radost plave i paní Maruška

  z úvodu našeho příběhu. Kvůli artróze

  v obou kolenou jí už pohyb na suchu

  dělá problémy, v bazénu je to ale jiné.

  „Co neudělám na suchu, udělám ve

  vodě,“ usmívá se. Voda, zdá se, nad-

  lehčuje nejen tělo, ale také duši. 

   kilometrů

  Ajak jubilejní, desátý ročník výzvy

  Přeplavme svůj La Manche dopadl?

  Vcelkem  týmech plavalo

    plavců, společnými silami

  zdolali rekordních  kilometrů

  apomyslný kanál La Manche

  překonali bezmála krát!

  Kompletní výsledky jsou na webu

  Senzačních Seniorů www.sensen.

  cz. Můžeme ale prozradit, že se

  zmedaile opět těšili ivTeplicích.

  Senioři

  zteplického klubu

  Zvonkohra pod

  vedením Heleny

  Voctářové zvou

  ksobě plavkyni

  Lucii Kubešovou

  Leišovou každý

  rok. Avždycky je

  to velká událost.

  Letos setkání

  ozvláštnili

  závodem

  očokoládové

  medaile.

• Strana 52

  KULTURA

  Text: MICHAELA ZINDELOVÁ

  Foto: MILAN JAROŠ

  „Jsme oba z Plzně,“ říkají partneři

  Ivan Crnac a Iva Hay, on je o pár let

  mladší. Iva je od narození úplně ne-

  slyšící, rodiče se kvůli ní přestěhovali

  do Prahy, protože jim lékaři nedopo-

  ručovali, aby se učili znakový jazyk.

  V Praze proto Iva nastoupila na zá-

  kladní školu pro sluchově postižené

  děti v Ječné ulici, kde byla nastavená

  metoda orální výuky, tady také po-

  kračovala ve studiu na gymnáziu.

  Proto se Iva s Ivanem v životě míjeli.

  A Ivan? Narodil se v roce 1992, až

  v pěti letech rodiče zjistili, že je ne-

  doslýchavý. „Moje sluchová ztráta

  činí na každém uchu přes devadesát

  procent. Když mi nasadili sluchadla,

  začal jsem všechno vnímat líp,“ ohlí-

  ží se na dětství: „Komunikoval jsem,

  ale po deváté třídě jsem nevěděl, na

  jakou školu jít.“

  Běh Ivina příběhu je odlišný, pro-

  tože identita a životní cesta každé-

  ho neslyšícího je individuální. „Měla

  jsem talent na odezírání, chodila

  jsem na logopedii (která upřímně

  řečeno nebyla mou oblíbenou čin-

  ností), doma se mnou mluvení cvi-

  čila dennodenně snad celá rodina…

  Od druhé třídy jsem docházela do

  právě vzniklého výtvarného krouž-

  ku, který vedla neslyšící výtvarnice

  Umění boří

  komunikační

  bariéry

  Na první pohled pár zajímavých

  lidí. Hovoříme, ale oni spolu také

  znakují. Zdravotní problém se

  sluchem však nezabránil oběma

  vambiciózní profesní cestě.

  Chtěli jsme původně nahrát

  rozhovor odokumentu režiséra

  Ivana Crnace, ale samotný život

  Ivy aIvana náš záměr přebil.

• Strana 53

  53

• Strana 54

  KULTURA / IVAN CRNAC A IVANA HAY

  Věra Macháčková. Malování bylo

  odmalička mým koníčkem a byla

  jsem nesmírně šťastná, že kroužek

  pro neslyšící děti v Praze existoval.

  Postupně jsem práci paní Macháč-

  kové přebírala, byla jsem asistentkou

  vedoucí na jejích výtvarných tábo-

  rech pro neslyšící, nakonec i hlav-

  ní vedoucí. Později jsem studovala

  v Anglii, kde jsem nakonec strávila

  celkem osm let,“ pokračuje Iva. „Stu-

  dovala jsem speciální pedagogiku

  a výtvarnou výchovu v Brně, v Praze

  tenhle dvojobor tehdy nebyl. V Ang-

  lii na studijním pobytu Erasmus na

  univerzitě ve Wolverhamptonu jsem

  měla předměty jako ilustrace do no-

  vin a časopisů, pro děti a mládež,

  učila jsem se angličtinu ve skupině

  neslyšících studentů a britský zna-

  kový jazyk (BSL). Tam jsem se také

  seznámila se svým dnes již býva-

  lým manželem, mým spolužákem.

  Později se nám narodili dva chlapci,

  Alexík a Maxík, kteří jsou CODA –

  tedy slyšící děti neslyšících rodičů.“

  Ivan tak přímočaře k profesi ne-

  kráčel, začal náhodně vybraným stu-

  diem asistenta zubního technika na

  střední škole pro sluchově postižené

  Praze-Radlicích, kde maturoval. Osud

  tomu chtěl, že se právě zde naučil to-

  čit a stříhat amatérská videa. Multi-

  mediální tvůrčí dílna, výtečně vedená

  vychovatelem Leošem Procházkou,

  Ivanovi vlastně ukázala, jakou cestou

  by se mohl ubírat. „Po maturitě jsem

  se zkusil dostat na FAMU, na obor

  střihová skladba. Dostal jsem se ,jen‘

  do posledního, třetího kola…“

  Čtyři roky se hledal: „Vyzkoušel

  jsem supermarket, pekařinu, praco-

  val na akutním příjmu v nemocnici.

  Práce s pacienty se mi líbila, ale tře-

  ba během oživování jsem doktorovi

  přes roušku nerozuměl – a každá

  vteřina je důležitá. Moje sezony plné

  cestování, práce a prvních vztahů…“

  Pak se Ivan obloukem vrátil k tomu,

  kam už „kdysi“ směřoval, k filma-

  řině. „Po roce na nových médiích,

  na Purkyněho univerzitě v Ústí nad

  Labem, jsem zkusil soukromou

  školu na Filmové akademii Miro-

  slava Ondříčka v Písku. Investoval

  jsem tam po přijetí své úspory,“ říká

  Ivan. „V roce 2018 jsem nastoupil

  na obor kamera. Později jsem pře-

  šel na režii dokumentární tvorby

  u doc. PhDr. Jany Hádkové a ta mě

  skutečně chytila. Školu jsem v roce

  2023 ukončil státnicemi.“ Ivan sto-

  jí na svém profesním startu do filmu

  jako u nás jediný neslyšící režisér.

  S jediným cílem, který se realizuje po-

  stupně, krok po kroku: „Chci natáčet

  filmy pro slyšící, ale opatřené titulky

  pro neslyšící, případně zajistit k filmu

  překlad do českého znakového jazyka

  tak, aby byl film přístupný všem.“

  Při studiu Ivana podporovalo také

  Konto Bariéry, patřil mezi stipen-

  disty, dříve také dostal příspěvek na

  sluchadla. Iva dodává, že i její stu-

  dium a příspěvek na sluchadla byly

  opakovaně podpořeny Kontem Ba-

  riéry. Ona pomoc svému růstu vra-

  cela účastí v Aukčním salonu výtvar-

  níků Konta Bariéry, kam darovala

  své malby: „Jsem ráda, že mohu svý-

  mi obrazy vypomoci a zároveň jimi

  vyjádřit i celoživotní bariéry v naší

  komunikaci.“

  Ivan a Iva:

  Skrz naše umění

  můžeme šířit

  osvětu o komunitě

  Neslyšících.

• Strana 55

  MAJORITA VERSUS MINORITA?

  Probrali jsme společně nejen léta

  růstu a profesních začátků, ale do-

  stali jsme se také ke komunikačním

  „zádrhelům“ mezi majoritní slyšící

  společností a minoritou neslyšících.

  Tohle si Ivan uvědomil na střední

  škole, kde se naučil český znako-

  vý jazyk. Splynul tak víc s neslyšící

  komunitou, uvědomil si, že je třeba

  dát společnosti víc znát, že jsou tady.

  Chce proto pomocí filmové tvorby

  zvyšovat povědomí o sluchovém

  postižení. „Osvěta mezi slyšícími

  o sluchovém postižení je pro mě klí-

  čová. Někteří lidé mají často ,nulo-

  vou‘ představu o tom, jakým výzvám

  lidé se sluchovým postižením čelí.

  Oba bychom rádi svou prací moti-

  vovali slyšící, aby se stali aktivními

  podporovateli společnosti, v níž žije

  jazyková a kulturní minorita neslyší-

  cích. Snažíme se napomoci zlepšení

  přístupnosti pro neslyšící. To se týká

  například titulkování a překladů do

  českého znakového jazyka v mé-

  diích, ale i v reálném životě kolem

  nás,“ tvrdí oba.

  Vše kolem tématu komunikace

  by vydalo na samostatný článek.

  Iva po zkušenostech během studia

  a po pobytech v zahraničí uvádí, že

  oproti Americe a Velké Británii jsme

  ve výzkumu problematiky neslyší-

  cích ve ztrátě třiceti let. „Český zna-

  kový jazyk má jinou gramatiku než

  čeština. Jde o svébytný, přirozený,

  vizuálně motorický jazyk, rovno-

  cenný mluvenému, právě tak, jako

  když máte vedle sebe odlišné jazyky

  jako angličtinu a češtinu. Mnoho lidí

  se mylně domnívá, že znakové ja-

  zyky na světě jsou stejné, což však

  není vůbec pravda. Sama nesu ve

  své rodině podobný příběh, který se

  objevuje v Ivanově dokumentu Jsem

  CODA, neboť mám dvě CODA děti,

  které se narodily jako slyšící nesly-

  šícím rodičům. Znají tak více jazyků,

  od narození čtyři: český jazyk, český

  znakový jazyk, anglický jazyk a brit-

  ský znakový jazyk.“

  Ivan přidá další bod k řešení, a to

  potřebu vyrovnat možnosti vysokých

  škol soukromých a státních: „Na stát-

  ních VŠ dnes už konečně existují stu-

  dijní oddělení vytvořená pro studenty

  se specifickými vzdělávacími potře-

  bami. Kvalita výuky v Písku nesouvisí

  se zatím neřešenými problémy: před

  státnicemi jsem chtěl požádat o tlu-

  močníka, podle České unie neslyší-

  cích by službu měla hradit škola nebo

  já sám. Soukromé školy to ale nemají

  v povinnostech. Hodně věcí, které

  neslyšící student skutečně potřebuje,

  chce-li mít soukromou školu přístup-

  nou, si musí tedy zařídit sám.“

  „Já v současné době učím, píšu

  a kreslím, zabývám se mimo jiné

  přístupností výstav pro neslyšící

  návštěvníky v galeriích a muzeích,“

  Vyzkoušel jsem supermarket,

  pekařinu, pracoval na akutním příjmu

  v nemocnici. Práce s pacienty se mi

  líbila, ale třeba během oživování jsem

  doktorovi přes roušku nerozuměl –

  a každá vteřina je důležitá. Moje sezony

  plné cestování, práce a prvních vztahů…

  55

• Strana 56

  KULTURA / IVAN CRNAC A IVANA HAY

  RECENZE

  CODA je velké téma

  JEDINÝ NESLYŠÍCÍ REŽISÉR UNÁS MÁ

  VE VĚKU 31 LET ZA SEBOU UŽ NĚKOLIK

  ÚSPĚŠNÝCH POČINŮ. MEZI NIMI IDVA

  ABSOLVENTSKÉ KRÁTKÉ DOKUMENTÁRNÍ

  FILMY, MEZI DVĚMA SVĚTY (2021) AJSEM

  CODA (2023). NEVÍM, NAKOLIK VREŽIJNÍ

  INSPIRACI SEHRÁL ÚSPĚCH AMERICKÉHO

  FILMU CODA (2021), VČR POD NÁZVEM

  VRYTMU SRDCE, KTERÝ ZÍSKAL VROCE

  2022 HNED TŘI OSCAROVÉ SOŠKY. POKUD

  ALE CHCE IVAN CRNAC DÁT OKOMUNITĚ

  NESLYŠÍCÍCH HLASITĚJŠÍ ECHO, LOGICKY

  HLEDÁ PRÁVĚ VNÍ.

  Text: MICHAELA ZINDELOVÁ

  Pro scénář svého půlhodinového dokumentárního snímku

  Jsem CODA zvolil Ivan dvě rodiny, vnichž jedinými

  slyšícími členy jsou děti. Žijí navíc srozvedenými rodiči

  ve střídavé péči. Od počátku je divák vtažený do děje

  křehkým půvabem protagonistky – vcitlivém věku mezi

  dítětem amladou ženou – Jolany Sofie Půlpánové (

  let). Vkaždodenních pohledech kamery nabízí film běžné

  zážitky, ozvláštněné empatickým vhledem do života členů

  rodiny ze dvou odlišných jazykových kultur, pohledem na

  jejich komunikaci vmluveném iznakovém jazyce. Jolanka

  téměř celé dění komentuje, společné vaření, hry, glosuje,

  že je výhodou, když si pouštějí sbratrem muziku nebo si

  někdy povídají – anikdo otom vlastně neví. Sama ostatním

  sourozencům pomáhá súkoly, vede oddíl skautingu, hraje

  divadlo, chodí do kroužku historického šermu. Jednoduché

  monology Jolančiných rodičů shodně považují soužití

  neslyšící islyšící části rodin za tolerantní, plné empatie.

  Bydlí blízko sebe, chtějí především všemožně pomáhat

  růstu dětí.

  Celým filmem se prolíná Jolančino hledání – jako by se

  cítila rozkročená „mezi dvěma světy“. Balancuje se svým

  rozhodnutím na rozhraní obou, se stabilní aneodbytnou

  otázkou: Do kterého znich se mám vydat?

  

  Jsem CODA

  Krátkometrážní

  studentský dokument,

  

  Režie: Ivan Crnac

  Kamera: Pavel Sýkora

  Střih: Jan Hvězda

  Zvuk: Milan Kotalík

  Producent: Miloň Terč

  zmnožuje problematiku Iva. „Věnu-

  ji se problematice přístupnosti ne-

  slyšících v umění kolem nás, je zde

  potřeba počítat s jazykovou bariérou,

  zajistit tlumočníka do/z českého

  znakového jazyka a materiály pro

  něj. Zajímá mne také vizuální umění

  Neslyšících jako jazykové a kulturní

  menšiny (proto to velké N ve slově

  neslyšící). Takový žánr existuje – na-

  zývá se De’VIA a zabývám se jím ve

  své disertační práci.“ A Ivan ukončí

  naše téma poznámkou: „Také by se

  u nás měl změnit rozdíl mezi Českou

  televizí a ostatními komerčními TV

  kanály v poskytování skrytých titul-

  ků a překladů do českého znakové-

  ho jazyka. Všechno to jsou pro nás

  stabilní výzvy. Když ale člověk chce,

  všechno jde.“

  SPOLEČNÉ ZÓNY ZÁJMU

  Co ty dva dalo vlastně dohromady?

  Ivanova žádost, že by se chtěl naučit

  angličtinu. „Napsal mi e-mail, a poz-

  ději proběhlo naše první setkání,

  a to shodou okolností v Plzni,“ při-

  pojí Iva. „Myslím, že pro nás hodně

  znamenala nejen blízkost míst na-

  šeho narození. Podstatnou spojnicí

  je naše cesta uměním. Myslím, že

  je příjemná náhoda, když partneři

  v malé komunitě k sobě takhle pa-

  tří. Výjimečné je, v čem se profilu-

  jeme: Ivan ve filmech, já se věnuji

  výtvarnému umění, vedu artetera-

  pii a výtvarné dílny pro neslyšící.“

  Iva kromě své práce vychovává své

  dvě děti a dodělává doktorandské

  stu dium (obor didaktika výtvarné

  výchovy) na Pedagogické fakultě

  UK. Mají teď „bezbariérovou“ rodi-

  nu, kluci s nimi doma mluví pomalu

  nebo znakují.

  Ani Ivanovy profesní ambice ne-

  jsou malé. První úspěchy má za

  sebou: oceňované studentské fil-

  my a závěrečné práce. „Pracuji jako

  asistent kamery pro různé pořady

  a sportovní události. Přeji si stabilně

  pracovat pro Českou televizi. V sou-

  časné době s producentem pracu-

  jeme na novém dokumentu, který

  nám podpořil Státní fond kinemato-

  grafie za což jsme moc vděčni a těší-

  me se na další výzvy.“ 

  Info

  Mgr. et Bc. Ivana Hay Tetauerová

  – pedagožka avýtvarnice.

  Vystudovala dvojobor speciální

  pedagogika avýtvarná výchova

  na PdF MU vBrně aobor čeština

  vkomunikaci neslyšících na

  FF UK vPraze. Vsoučasnosti

  pokračuje vdoktorském

  studiu na PedF UK, je autorkou

  publikace oMezinárodním

  znakovém systému nebo knihy

  Praha očima Neslyšících. Věnuje

  se také malbě.

  MgA. Ivan Crnac – filmový

  režisér. Získal magisterský titul

  voboru režie dokumentární

  tvorby na Filmové akademii

  M. Ondříčka vPísku (FAMO).

  Zaujal na festivalech už svými

  studentskými režijními počiny

  (Mezi dvěma světy –  aJsem

  CODA – ). Oba snímky získaly

  cenu Vládního výboru pro osoby

  se zdravotním postižením.

  CODA – termín, který vznikl v.

  letech . století jako označení

  slyšících dětí neslyšících rodičů

  (zkratka Children Of Deaf Adults).

  Umění De’VIA (Deaf View /

  Image Art) – žánr výtvarného

  umění, který záměrně

  reprezentuje zkušenost akulturu

  Neslyšících. Termín byl poprvé

  uznán jako umělecký žánr vroce

  . Umění De‘VIA může být

  vytvářeno neslyšícími islyšícími

  – pokud představuje zkušenost

  aperspektivu Neslyšících, což

  může být například CODA.

  Neslyšící versus neslyšící –

  slovo neslyšící se vsouvislosti

  skulturou píše často svelkým

  písmenem N. Pokud se ale pojem

  „neslyšící“ používá jako označení

  pro stav sluchu zmedicínského

  (audiologického) hlediska, píše se

  na začátku slova písmeno malé.

  Myslím, že pro nás

  hodně znamenala nejen

  blízkost míst našeho

  narození. Podstatnou

  spojnicí je naše cesta

  uměním. Myslím, že je

  příjemná náhoda, když

  partneři v malé komunitě

  k sobě takhle patří.

• Strana 57

  57

  Zdeněk Jirků

  Samota

  J

  istě jste si všimli – velkým tématem současného

  internetu je samota. Tisíce rad, jak jí předcházet,

  jak může být nebezpečná, kolik nemocí spouští

  a jak ničí život zejména seniorům. Opravdu?

  Opravdu je to skutečný strašák, číhající za

  každým rohem? Zkusme jiný pohled.

  Člověk je tvor kolektivní, tak se vyvíjel po tisíce

  a tisíce let. Lovci mamutů by bez tlupy nepřežili,

  sběrači plodů také ne. Jenomže velká zvířata za nás lehce

  zpracují masokombináty, jahody, třešně nebo léčivé byliny

  si můžeme v klidu bez pomoci ostatních natrhat na plantáži

  i ve volné přírodě. Pozor na podezření z polního pychu!

  Jistěže potřebujeme pomoc okolí v nemoci, při postižení nebo

  zvládnutí tragických situací.

  Senior Václav k tomu říká: „Když člověk není chcípák nebo

  opuštěný ve velkém neštěstí, docela rád si užije klid, docela rád

  oželí nekonečné rady, jak má jíst, jak se má oblékat, s kým má

  nebo nemá mluvit. Sám jsem chodícím důkazem, že samota

  je báječná. Když mi zemřela moje skvělá žena, zdálo se mi,

  že svět skončil. Ale po pár měsících jsem si uvědomil, že ona

  by byla první, kdo by mě vyplísnil za truchlení a naříkání.

  Začal jsem hledat, jak si život zpříjemnit. A objevil jsem úplně

  obyčejná řešení. Nejen kino, divadlo nebo výstavy, ale hlavně

  každodenní drobné radosti. Začíná to pečlivostí. Každý den

  sprcha, holení, čisté oblečení, nablýskané boty. A nový pohled

  na cvrkot kolem. Pochválím prodavačce, jak jí to sluší, usměju

  se na paní v lékárně, pustím klidně dámu v tramvaji sednout,

  lidi v domě zdravím první. V pětasedmdesáti si zkrátka

  nekoleduji o slitovné pohledy nebo o debaty kolem nemocí

  a katastrof.“

  Pan Václav zkrátka má prostě krásný přístup k životu. Čím to,

  že se samoty nebojí? Psycholožka dr. Kroupová mi to vysvětlila

  jednoduše: Václav ví, že stížnosti na neblahý osud nebo

  nechápající okolí často jen zakrývají vlastní pasivitu a nebojím

  se říci i lenost. Vždy je možné pro něco žít: pro slunečný den, pro

  bochník výborného chleba, pro pěkně uklizený byt.

  No dobře, ale proč to u tolika lidí nefunguje? Udělal jsem

  si malou anketu v našem domě o čtyřiceti domácnostech.

  Nejčastější odpovědi: už to nemá cenu, svět je nespravedlivý,

  lidi ztratili pochopení pro druhé, mám malou penzi, nemůžu

  dělat nic. Nejkrásnější byla odpověď opuštěného postaršího

  sportovce, kterému utekla žena a děti se k němu neznají – prý

  kvůli pivu, ale copak je osm dvanáctek za večer moc? Zřejmě

  beznadějný případ.

  Ale nejhorší nejsou trpaslíci, jak praví klasik Cimrman,

  nejhorší jsou zásadní a neústupní kritici vlády, politických

  poměrů i systému vůbec. Proč se mám snažit, když ti nahoře

  jen hrabou pod sebe? Jaký smysl má uklízení v bytě, když

  všude je bordel? Mám se denně holit, a přitom na ulici

  pak potkávat ošuntělé feťáky? Ať mi nějaký starosta nebo

  hejtman vysvětlí, proč tramvaje zdražují. Já sice jako senior

  jezdím zadarmo, ale jak dlouho to vydrží? A penze? Místo

  zaslouženého důchodu nám nabízejí kurzy na počítači, slevy

  na dopolední divadlo nebo zájezdy za pár korun. To budu radši

  sedět doma a čučet z okna! Tomu říkají pokrok!

  Tady je každá diskuse zbytečná. Co by těmto soukromým

  revolucionářům asi řekli těžce postižení, často odkázaní jen

  na něčí pomoc? Co by řekli zranění, kteří se dostali vlastní vůlí

  a pílí zpět do života, do práce, ke studiu? Co by řekli po tragické

  smrti rodičů děti, které našly nový domov a zázemí? A co by

  dodali básníci, skladatelé nebo malíři, kteří tvoří bez velké

  šance na báječný úspěch a velký honorář? Právě jim je samota

  zdrojem velkých výkonů.

  Samota může být zkrátka krásná věc. Jen na nás záleží,

  jakou si ji uděláme. 

  Ilustrace: DALL-E

  KULTURA / POVÍDKA

• Strana 58

  SERVIS

  Všichni testeři hodnotili webové

  stránky instituce, vchod do budovy

  včetně recepce či vrátnice, pohyb

  po budově, výtahy či toalety. Sou-

  běžně s testováním dostaly všechny

  instituce ještě doplňující dotazníky.

  V nich jsme zjišťovali vybavenost

  některých částí budov, které testeři

  neměli možnost ohodnotit – napří-

  klad samotné ordinace nebo kance-

  láře.

  Podle podílu splněných hodnoti-

  cích kritérií pak dostala každá z bu-

  dov skóre. Díky němu je možné pří-

  stupnost budov porovnávat.

  Celá výzkumná zpráva

  je veřejně dostupná:

  eso.ochrance.cz/Nalezene/Edit/

  SHRNUTÍ VÝSLEDKŮ VÝZKUMU

  Nejpřístupnější jsou budovy pro lidi

  s tělesným postižením. Největší ba-

  riéry naopak překonávají lidé se slu-

  chovým postižením.

  Nejlépe hodnocené instituce se liší

  podle typu zdravotního postižení.

  Pro lidi s tělesným postižením jsou

  nejvíce přístupné nemocnice, u lidí

  se zrakovým postižením získaly

  nejvyšší skóre soudy. Pro návštěv-

  níky se sluchovým postižením jsou

  nejlépe vybaveny magistráty, i když

  celkově splnily ani ne třetinu hodno-

  cených kritérií. Nejnižší skóre mezi

  institucemi měla vždy Česká pošta.

  Výzkum také odhalil, že instituce

  spoléhají, že se k nim lidé se zrako-

  vým a sluchovým postižením dosta-

  ví společně s doprovodem, který jim

  Veřejné instituce jsou nejhůře přístupné

  pro lidi se sluchovým postižením,

  ukázal výzkum ombudsmana

  Text: MGR. MARKÉTA BOČKOVÁ,

  mluvčí, Kancelář veřejného

  ochránce práv

  Veřejný ochránce práv dohlíží, jak

  Česká republika naplňuje Úmluvu

  OSN o právech lidí se zdravotním

  postižením. Ta v článku 9 definu-

  je přístupnost jako stav, kdy člověk

  s jakýmkoliv postižením může sa-

  mostatně, tedy bez nutné asistence,

  navštívit budovu a může také bez

  pomoci někoho jiného plně využít

  nabízené služby, a to včetně prů-

  vodcovských nebo tlumočnických.

  Právě na tuto praktickou stránku

  přístupnosti se ombudsman v prů-

  zkumu zaměřil a zjišťoval, s jakými

  bariérami se lidé v různých institu-

  cích napříč republikou setkávají.

  Pro testování zvolil krajská města,

  Prahu a Příbram jako zástupce měs-

  ta ve Středočeském kraji. V každém

  z nich výzkumná agentura spolu-

  pracovala se třemi testery s různým

  postižením – tělesným, sluchovým

  a zrakovým. Ti v krátkém časovém

  rozmezí navštívili budovy vybraných

  institucí a ohodnotili jejich přístup-

  nost podle předem připraveného

  dotazníku. Návštěva testerů měla

  podobu mystery shoppingu – testeři

  vystupovali jako fiktivní návštěvníci

  instituce, kteří hledají určitou službu.

  V každé budově dostali specifický

  úkol. Vždy se měli samostatně dostat

  na určené místo.

  Při tvorbě dotazníků vycháze-

  li výzkumníci přímo ze zkušeností

  lidí s postižením. Uspořádali něko-

  lik setkání, kde zjišťovali, na jaké

  bariéry lidé při návštěvách daných

  institucí narážejí. Dotazníky testerů

  reflektovaly specifické potřeby lidí

  s různým postižením, jako je napří-

  klad indukční smyčka, bezbariérové

  vstupy nebo orientační akustický

  majáček.

  VROZSÁHLÉM VÝZKUMU OTESTOVALI LIDÉ SPOSTIŽENÍM PRO

  OMBUDSMANA PŘÍSTUPNOST SÍDEL ASLUŽEB ŠESTI VEŘEJNÝCH

  INSTITUCÍ VDVANÁCTIKRAJSKÝCH MĚSTECH, PRAZE APŘÍBRAMI.

  ŽÁDNÁ ZTESTOVANÝCH INSTITUCÍ POŽADAVKY NA PŘÍSTUPNOST

  LIDEM SE ZRAKOVÝM, SLUCHOVÝM NEBO TĚLESNÝM POSTIŽENÍM

  NESPLŇUJE ÚPLNĚ. VÝZKUM TAKÉ UKÁZAL, ŽE UJEDNOTLIVÝCH

  TYPŮ POSTIŽENÍ SE MÍRA PŘÍSTUPNOSTI AMNOŽSTVÍ PŘEKÁŽEK

  LIŠÍ. NEJPŘÍSTUPNĚJŠÍ JSOU BUDOVY PRO LIDI STĚLESNÝM

  POSTIŽENÍM. NAOPAK NEJVĚTŠÍ BARIÉRY MUSÍ PŘEKONÁVAT LIDÉ

  SPOSTIŽENÍM SLUCHU.

• Strana 59

  59

  pomůže s orientací po budově a vy-

  řizováním jejich záležitosti.

  LIDÉ STĚLESNÝM POSTIŽENÍM

  Řada institucí je podle výzkumu na

  návštěvníky na vozíku připravena

  a počítá s jejich pohybem po budově

  bez doprovodu. Zcela bez překážek

  se ale neobešly: „Problémem jsou

  schody na chodbách, jedná se sice

  o tři až čtyři schody, je tam přidělaná

  rampa, ale já osobně nejsem schop-

  ná rampu vyjet,“ popsala například

  testerka v Ústí nad Labem své potíže

  při pohybu na tamním magistrátu.

  Skóre snižovala budovám zejmé-

  na příprava cesty a cesta samotná.

  Webové stránky často neobsahují in-

  formace související s vybavením bu-

  dov pro lidi s tělesným postižením.

  Jen málokterá instituce nabízí mož-

  nost zamluvit si předem asistenci.

  V některých případech je také těžké

  dojet na vozíku z nejbližší zastávky

  MHD do budovy. Ani parkovací mís-

  to pro lidi se zdravotním postižením

  není na některých místech samo-

  zřejmostí. Většina institucí navíc po-

  čítá s tím, že člověk s tělesným posti-

  žením přijde v doprovodu asistenta.

  LIDÉ SE SLUCHOVÝM

  POSTIŽENÍM

  Testeři se sluchovým postižením vy-

  hodnotili jako přístupnou jen přibliž-

  ně čtvrtinu položek zahrnutých do

  výpočtu skóre. Také u nich instituce

  většinou spoléhají, že lidé přijdou

  s vlastním doprovodem, který jim

  bude pomáhat.

  Na naprosté většině webových

  stránek institucí chybí informace

  o možnosti objednat si tlumočení

  do českého znakového jazyka nebo

  simultánní přepis. Pro lidi se slucho-

  vým postižením je vesměs složité

  zorientovat se po příchodu do budo-

  vy a navázat kontakt s personálem,

  protože komunikace většinou probí-

  hala psanou formou.

  LIDÉ SE ZRAKOVÝM POSTIŽENÍM

  Lidé se zrakovým postižením často

  nepřečtou informace nápomocné

  pro pohyb po veřejných budovách,

  které pro ně zároveň nejsou uzpů-

  sobené do takové míry jako pro lidi

  s tělesným postižením. Proto jsou

  do značné míry odkázáni na pomoc

  druhých.

  Zarážející je, že se testeři v někte-

  rých budovách setkali s nevšíma-

  vostí tamních zaměstnanců – přes-

  tože bloudili po chodbách a setkávali

  se s nimi, nikdo jim nenabídl pomoc.

  Naštěstí převládaly výpovědi testerů,

  které popisovaly ochotu personálu

  a často i profesionalitu a připrave-

  nost na setkání s člověkem se zrako-

  vým postižením.

  Málokde se testeři mohli pohybo-

  vat po budově pomocí umělých vo-

  dicích linií. Haptický plán budovy je

  na testovaných institucích prakticky

  rarita. Více než polovina testerů pro-

  to nezvládla sama dojít do předem

  vybraných prostorů budovy.

  PŘÍSTUPNOST

  VE STAVEBNÍM PRÁVU

  Spolu s tímto výzkumem sledoval

  ombudsman přístupnost také z po-

  hledu stavebního práva a dodržo-

  vání bezbariérové vyhlášky. Zjistil

  například, že stavební úřady obcí

  s rozšířenou působností schvalují

  naprostou většinu žádostí o výjimky

  z bezbariérové vyhlášky. Budovy tak

  mohou být pro lidi s postižením ob-

  tížněji přístupné. Často se udělování

  výjimek týká rekonstrukcí historic-

  kých budov. Odvolací stavební úřady

  zas kvůli rozporu s bezbariérovou

  vyhláškou rozhodnutí jen naprosto

  výjimečně zrušily nebo změnily.

  Také tento výzkum je veřejně dostupný:

  eso.ochrance.cz/Nalezene/Edit/

  Oba výzkumy ilustrují, že pro napl-

  nění požadavku přístupného pro-

  středí a služeb nestačí přijmout

  právní předpisy a strategické do-

  kumenty. Mnohdy je potřeba, aby

  se změnil postoj veřejnosti k lidem

  s postižením a jejich potřebám.

  PŘÍPRAVA DOPORUČENÍ

  Je nutné, aby všechny instituce, které

  nesplňují požadavek bezbariérového

  užívání, vytvořily plán postupného

  odstraňování překážek. K tomu mo-

  hou využít odborných zkušeností

  neziskových organizací provádějí-

  cích audity přístupnosti, včetně ná-

  vrhu možného řešení.

  Ombudsman po konzultaci s lidmi

  s postižením a organizacemi je za-

  stupujícími vydá doporučení, jak by

  bylo možné systémové nedostatky

  v oblasti bezbariérového užívání sta-

  veb řešit. Zároveň osloví s doporuče-

  ním i samotné navštívené instituce.

  Mnohé z popsaných problémů totiž

  mohou řešit okamžitě.

  Současně se ombudsman snaží

  prosadit takovou právní úpravu (vy-

  hlášku o přístupnosti), která bude

  v maximální míře reflektovat potřeby

  lidí s postižením i požadavky Úmlu-

  vy. Ta usiluje o takzvaný univerzální

  design, tedy o to, aby produkty, služ-

  by nebo dané místo mohla využívat

  co nejširší skupina uživatel bez ohle-

  du na jejich specifické potřeby. 

  Odkazy

  Některé zvýzkumů adoporučení naleznete pod

  následujícím odkazem www.ochrance.cz/vystupy/.

  Jednotlivá vydání bulletinu či díly podcastu jsou volně

  přístupné kpřečtení či kposlechu pod následujícími

  odkazy www.ochrance.cz/vystupy/bulletin/

  awww.ochrance.cz/vystupy/podcast/.

  Přidejte se

  do skupiny

  Práva lidí

  spostižením

  na facebooku

  Kam testeři směřovali

  POŠTA

  Kpřepážce, kde je možné poslat doporučený dopis

  apožádat opodací lístek

  MAGISTRÁT

  Ke kanceláři nebo přepážce, kde se podávají žádosti

  oobčanský průkaz

  NEMOCNICE

  KORL, ortopedické nebo oční ordinaci

  (podle typu postižení)

  SPRÁVA SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ

  Ke kanceláři nebo přepážce, kde se žádá

  oinvalidní důchod

  SOUD

  Ksoudní síni, kde se bude konat veřejné jednání

  ÚŘAD PRÁCE

  Ke kanceláři nebo přepážce, kde se žádá opříspěvek

  na zvláštní pomůcku

• Strana 60

  Co dělat, když potřebuji pomůcku

  dříve, než stanoví legislativa

  ZÁKON ODÁVKÁCH

  PRO OSOBY SE ZDRAVOTNÍM

  POSTIŽENÍM – 329/2011 Sb.

  V rámci příspěvku na zvláštní po-

  můcku lze žádat finanční prostředky

  na pořízení pomůcek, které nejsou

  hrazeny z veřejného zdravotního po-

  jištění. Seznam druhů a typů zvlášt-

  ních pomůcek, na které je dávka ur-

  čena, je dán vyhláškou č. 388/2011

  Sb. k výše uvedenému zákonu.

  Jedná se např. o motorové vozidlo,

  jeho zvláštní úpravu (řízení, naklá-

  dání vozíku…), některé bezbariérové

  úpravy, speciální komponenty počí-

  tače, které umožní jeho obsluhu oso-

  bou s handicapem, a další.

  V praxi se bohužel často setká-

  váme se situacemi, kdy např. dojde

  k dopravní nehodě a vozidlo včet-

  ně úprav, získané na příspěvek na

  zvláštní pomůcku přes Úřad práce,

  se stane nepojízdným. Nebo dojde

  k závažné změně zdravotního stavu

  a osoba není ze zdravotních důvo-

  dů dlouhodobě schopna využívat

  pomůcku či potřebuje vhodnější

  (např. bezbariérovou úpravu bytu či

  domu).

  U příspěvku na zvláštní pomůcku

  je podle zákona běžně možné opět

  požádat o nový příspěvek po pěti le-

  tech od kalendářního měsíce násle-

  dujícího po kalendářním měsíci, ve

  kterém nabylo právní moci předcho-

  zí rozhodnutí o přiznaném příspěv-

  ku, u zakoupení „pomůcky“ motoro-

  vého vozidla je tato lhůta sedm let.

  Důležité je ale dodat, že to neplatí,

  jestliže osoba tento příspěvek nebo

  jeho poměrnou část vrátila, popřípa-

  dě jí jeho vrácení bylo prominuto.

  To znamená, že primárně je třeba

  s Úřadem práce vypořádat příspěvek

  na pomůcku, která je ještě ve výše

  uvedených lhůtách. V mimořádných

  nezaviněných situacích (např. au-

  tonehoda u příspěvku na motorové

  vozidlo, jejímž důsledkem je nepo-

  jízdné vozidlo) doporučujeme požá-

  dat písemně Úřad práce o prominutí

  vrácení poměrné části příspěvku,

  důležité je samozřejmě žádost pa-

  třičně odůvodnit, přiložit podklady

  (protokol od Policie ČR či případně

  další). Úřad práce na základě vaší

  žádosti o prominutí zahájí správní ří-

  zení, jehož výsledkem může být pří-

  padné prominutí vratky. Následně je

  možné požádat o nový příspěvek na

  zvláštní pomůcku.

  Co když to ale není závažný dů-

  vod? Kdy jsem vlastně povinen pří-

  spěvek vracet? Můžu příspěvek

  chtít vrátit „dobrovolně“? Zákon

  č. 329/2011 Sb. doslovně uvádí:

  SERVIS / VÝBĚR LUCIE MARKOVÉ

  PO VZNIKU MIMOŘÁDNÉ UDÁLOSTI VŽIVOTĚ, PO ÚRAZE ČI

  PROPUKNUTÍ NEMOCI, PŘI PÉČI ODÍTĚ SE ZDRAVOTNÍM POSTIŽENÍM

  ČI VPŘÍPADĚ ZHORŠUJÍCÍHO SE ZDRAVOTNÍHO STAVU SE SETKÁVÁME

  SE SITUACEMI, KDY VZNIKÁ POTŘEBA VYBAVIT SE KMAXIMÁLNÍ

  MOŽNÉ SAMOSTATNOSTI KOMPENZAČNÍMI POMŮCKAMI, KTERÉ ŽIVOT

  PO ZMĚNĚ ZDRAVOTNÍHO STAVU USNADNÍ.

  TEXT: LUCIE MARKOVÁ

  V mé práci s lidmi po poranění či ji-

  ném poškození míchy, které má za

  následek omezení hybnosti a další

  dopady na fyziologické fungování

  těla, se setkávám prakticky se třemi

  skupinami kompenzačních pomů-

  cek – se zdravotními prostředky (po-

  můckami) podle zákona č. 48/1997

  Sb., o veřejném zdravotním pojištění,

  se zvláštními pomůckami podle zá-

  kona o dávkách pro osoby se zdra-

  votním postižením č. 329/2011 Sb.

  a pak s pomůckami, které je třeba

  uhradit si jako samoplátce, požádat

  o podporu některou z nadací či zvá-

  žit založení veřejné sbírky.

  K prvním dvěma skupinám pomů-

  cek je právními předpisy stanoven

  postup pro jejich přiznávání, způsob,

  jak se určuje nárok na ně (zdravot-

  ní indikace), zda jsou hrazeny plně

  či jen do určité výše a jaká je jejich

  doba užití (jinak řečeno doba, po

  kterou by měly minimálně vydr-

  žet). U zvláštních pomůcek je to pak

  doba, po jejímž uplynutí lze nejdříve

  žádat o nový příspěvek na pomůcku.

  V životě ale nastávají nečekané

  situace, které nelze vždy předvídat,

  a někdy člověk se zdravotním posti-

  žením potřebuje pomůcku dříve, než

  stanoví právní předpis. Co lze v těch-

  to případech dělat?

  U příspěvku na zvláštní pomůcku je

  podle zákona běžně možné opět požá-

  dat o nový příspěvek po pěti letech od

  kalendářního měsíce následujícího po

  kalendářním měsíci, ve kterém nabylo

  právní moci předchozí rozhodnutí

  o přiznaném příspěvku, u zakoupení

  „pomůcky“ motorového vozidla je tato

  lhůta sedm let.

• Strana 61

  § 12

  Povinnost vrátit příspěvek na zvláštní pomůcku

  (1) Oprávněná osoba je povinna tento příspěvek

  nebo jeho poměrnou část vrátit, jestliže

  a) nepoužila tento příspěvek do 3 měsíců ode dne

  jeho vyplacení nebo ve lhůtě stanovené krajskou po-

  bočkou Úřadu práce na pořízení zvláštní pomůcky,

  b) nepoužila vyplacený příspěvek v plné výši do 3

  měsíců ode dne jeho vyplacení nebo ve lhůtě stanovené

  krajskou pobočkou Úřadu práce,

  c) v období před uplynutím 60 kalendářních měsí-

  ců po sobě jdoucích ode dne vyplacení příspěvku nebo

  v období před uplynutím 84 kalendářních měsíců po

  sobě jdoucích ode dne vyplacení příspěvku poskytnu-

  tého na pořízení motorového vozidla pozbyla vlastnic-

  ké právo ke zvláštní pomůcce,

  d) v období před uplynutím 60 kalendářních měsí-

  ců po sobě jdoucích ode dne vyplacení příspěvku nebo

  v období před uplynutím 84 kalendářních měsíců po

  sobě jdoucích ode dne vyplacení příspěvku poskytnu-

  tého na pořízení motorového vozidla přestala zvláštní

  pomůcku užívat,

  e) se přestala opakovaně dopravovat nebo přestala

  být schopna převozu motorovým vozidlem, byl-li vy-

  placen příspěvek na pořízení motorového vozidla,

  f) použila příspěvek v rozporu s rozhodnutím o jeho

  přiznání, nebo

  g) se prokáže, že osoba uvedla v žádosti o příspěvek

  na zvláštní pomůcku nepravdivé nebo zkreslené údaje.

  (2) Osoba uvedená v odstavci 1 není povinna vypla-

  cený příspěvek na zvláštní pomůcku nebo jeho poměr-

  nou část vrátit, jestliže

  a) v období před uplynutím 60 kalendářních měsíců

  po sobě jdoucích ode dne jeho vyplacení přestala užívat

  zvláštní pomůcku z důvodu změny zdravotního stavu

  nebo v období před uplynutím 84 kalendářních měsíců

  po sobě jdoucích ode dne vyplacení příspěvku poskyt-

  nutého na pořízení motorového vozidla se z důvodu

  změny zdravotního stavu přestala opakovaně dopra-

  vovat nebo pozbyla schopnost být převážena motoro-

  vým vozidlem,

  b) byl vyplacen příspěvek na pořízení vodicího psa

  a tento v období před uplynutím 60 kalendářních mě-

  síců po sobě jdoucích ode dne vyplacení příspěvku ze-

  mře nebo ztratí své dovednosti z důvodu onemocnění

  nebo úrazu, k němuž došlo bez zavinění příjemce dáv-

  ky, nebo

  c) osoba zemřela.

  (3) Povinnost vrátit poměrnou část příspěvku podle

  odstavce 1 nevzniká, jestliže tato částka nepřesahuje

  100 Kč.

  (4) Krajská pobočka Úřadu práce může z důvodů

  hodných zvláštního zřetele rozhodnout o prominutí

  povinnosti vrátit příspěvek na zvláštní pomůcku nebo

  jeho poměrnou část podle odstavce 1.

  V praxi služby odborné sociální po-

  radenství České asociace paraplegi-

  ků řeší nyní již soudně klientský pří-

  pad, kdy klient požádal Úřad práce

  o vratku „dobrovolně“, a to z důvodu

  plánování rodiny a potřeby pořídit si

  větší „rodinný vůz“. Vypočtení vratky

  bylo Úřadem práce zamítnuto s ar-

  gumentem, že se nejedná o zákonný

  důvod pro vrácení příspěvku, toto

  rozhodnutí potvrdilo i MPSV jako

  odvolací orgán. Nyní probíhá správní

  žaloba v této věci.

  V praxi tedy doporučujeme v pří-

  padě potřeby stanovit vratku argu-

  mentovat Úřadu práce jedním z výše

  uvedených zákonných důvodů – „po-

  zbyl jsem vlastnické právo k pomůc-

  ce“, „přestal jsem pomůcku užívat“,

  „pravidelně se dopravovat“, v těchto

  případech vám podle zákona (§ 12)

  vzniká povinnost příspěvek či jeho

  poměrnou část vrátit, a Úřad práce

  vám je tedy povinen vratku vyčíslit.

  ZÁKON OVEŘEJNÉM

  ZDRAVOTNÍM POJIŠTĚNÍ

  č. 48/1997 Sb.

  Jiné podmínky platí u zdravotnic-

  kých pomůcek (např. pro osoby

  s pohybovým postižením typicky

  mechanické či elektrické vozíky, an-

  tidekubitní podsedáky či matrace),

  kde je u konkrétních typů pomůcek

  stanovena předpisem tzv. směrná

  doba užití pomůcky. Po skončení to-

  hoto období je možné požádat o no-

  vou pomůcku, není však vždy jisté,

  zda ji dostanete. Pomůcku musí indi-

  kovat lékař podle odbornosti stano-

  vené pro jednotlivé druhy pomůcek.

  Záleží taktéž na technickém stavu

  původní pomůcky, který posoudí re-

  vizní technik (především u vozíků).

  Doplňuji pro úplnost, že některé po-

  můcky dostanete od pojišťovny pou-

  ze „zapůjčené“, jejich vlastníkem je

  tedy stále zdravotní pojišťovna a ona

  rozhoduje o tom, co s pomůckou

  dále bude – zda bude dále využívána

  (repasována) např. pro jiného uživa-

  tele či zda bude vyřazena. Nelze tedy

  ani počítat automaticky vždy s tím,

  že vám původní pomůcka doma zů-

  stane jako „záložní“.

  V praxi se ale stávají situace, kdy

  vám pomůcka přestane vyhovovat

  z důvodu změny zdravotního stavu,

  a stále ještě je ve směrné době uži-

  tí, či potřebujete jiný druh pomůcky

  a ta se běžně neposkytuje v souběhu

  s tou již vám přiznanou z prostředků

  veřejného zdravotního pojištění.

  Zde je zcela zásadní medicínské

  zdůvodnění pomůcky i jejího pří-

  slušenství předepisujícím lékařem!

  Obecně je třeba říci, že i předpis

  první zdravotní pomůcky (např. po

  úraze) musí být vhodně medicínsky

  podložen a zdůvodněn včetně pří-

  slušenství a v praxi mohou být tyto

  případné nedostatky bohužel důvo-

  dem pro zamítnutí pomůcky zdra-

  votní pojišťovnou. Obecně se lékař,

  který předepisuje pomůcku, musí

  řídit přílohou č. 3 zákona o veřejném

  zdravotním pojištění č. 48/1997 Sb.

  v souladu s doplňující metodikou,

  jejíž aktuálně účinnou verzi lze najít

  např. na webu Veřejné zdravotní po-

  jišťovny v sekci Poskytovatelé a Čí-

  selníky.

  Příkladem nejčastějších chyb

  v předepisování žádosti o vozík

  (kromě medicínského zdůvodnění)

  je např. chybějící hmotnost a výš-

  ka žadatele a jeho šíře sedu, popis

  funkce horních končetin a vyjádření

  ke schopnosti žadatele samostatně

  ovládat vozík (u základních vozíků

  netřeba). U antidekubitních podse-

  dáků je potřeba vždy doložit klasi-

  fikaci rizika vzniku dekubitů podle

  Nortonové nebo v doporučení uvést

  informaci o dekubitech nebo poruše

  čití v sedací oblasti. Pokud byl žada-

  tel vybaven zapůjčeným vozíkem,

  který dosloužil nebo je nevyhovující,

  je nutné k žádosti doložit posouzení

  technického stavu stávajícího vozíku,

  případně potvrzení o jeho vrácení.

  Doplňuji závěrem, že u všech vozíků

  je důležité odzkoušení a správné za-

  měření vozíku. Zaměřovací protokol

  je pak součástí dokumentace dodá-

  vané zdravotní pojišťovně. 

  Autorka je pracovnice

  služby Peer mentoring

  České asociace paraplegiků – CZEPA, z. s.

  E-mail: markova@czepa.cz

  61

  Lucie MARKOVÁ

• Strana 62

  SERVIS / PARASPORT

  Text: TEREZA BRYCHOVÁ

  Foto: ARCHIV ELIŠKY KREJČÍ

  Jako zdravotní sestra pomáhala ostatním,

  během koronavirové pandemie se ale

  její život otočil. Eliška Krejčí prodělala

  onemocnění covid-19 hned dvakrát, po-

  každé ji nemoc zasáhla velmi silně. Tak

  moc, že k pohybu nyní musí využívat

  vozík. Všechny strasti ji ale přivedly ke

  sportovní střelbě, ve které se jí podařilo

  prostřílet se až do reprezentace.

  Eliška po prvním nakažení utrpěla

  sluchovou ztrátu a má problém s poro-

  zuměním řeči, zároveň prodělala zánět

  srdečního svalu neboli myokarditidu.

  Když chytila covid-19 podruhé, začala

  se jí zhoršovat mobilita. „Musela jsem

  začít využívat vozík. Už jsem nebyla

  schopná o berlích ujít více než sto

  padesát metrů. Ani se tomu nedalo říkat

  chůze, tak jsem byla donucená si sed-

  nout,“ vypráví.

  Prognóza jejího uzdravení je zatím

  nejistá. „Nikdo pořádně neví, jestli

  ještě exis tuje možnost, že se uzdravím

  a že budu znovu chodit. K tomu se mi

  odmítají doktoři vyjádřit. Je to takový

  jeden velký otazník. Ale naděje umírá

  poslední,“ říká. Velkou motivací se znovu

  postavit na nohy jsou pro Elišku milova-

  né hory. „Miluju chození po horách. Chci

  si znovu užívat krásné výhledy a pokořit

  i nějaké svoje limity. S přítelem máme

  psy, se kterými jsme plánovali přejít Bes-

  kydy, ale covid nám naše plány zhatil.“

  SPORT JAKO DRUHÁ RODINA

  Eliška se už osmým rokem věnuje

  crossfitu a trénovat ho nepřestala, ani když

  skončila na vozíku. „Je to dost komplexní

  sport, kde najdete úplně všechno. Od

  atletiky přes gymnastiku až ke vzpírání.

  A jde upravit na jakýkoliv handicap či zra-

  nění.“ Sama má licenci na trenéra pro lidi

  s postižením, těhotné, děti a seniory. „Vě-

  děla jsem, že vozík není konec,“ usmívá

  se. „Komunitu lidí, která kolem crossfitu je,

  beru už jako druhou rodinu a jsem ráda, že

  jsem se jí nemusela vzdát.“

  Na psychiku Elišce hodně pomáhá

  právě sport. „Jednoho krásného dne mě

  v obchodě potkal Láďa Marčan a zlanařil

  mě ke střelbě. Vyzkoušela jsem si ji

  a zjistila jsem, že je to neuvěřitelný relax.

  V kombinaci se silovým crossfitem je to

  ideál. Střelba je hodně o vypnutí myšle-

  nek a soustředění. Dost mi pomáhá se se

  vším nějak vypořádat,“ vysvětluje.

  „Jsem ale šíleně soutěživý typ. Takže

  jen relax to není. Mám tendence se

  porovnávat i s kluky. Cíle se snažím klást

  reálné, ale určitě bych se ráda podívala

  i na paralympiádu. Ale to ještě musím

  hodně zamakat,“ pokračuje. Crossfit

  a střelba Elišce ale nestačí, ráda vyzkou-

  šela ještě veslování. „Před tím vším jsem

  byla kajakářka. Ráda by jsem sjížděla

  divokou vodu. Sice ne závodně, ale jen

  tak sama pro sebe. Vodu mám ráda, tak

  bych to ráda zkusila,“ plánuje. 

  Covid ji posadil na vozík,

  teď chce Eliška Krejčí střílet na paralympiádě

• Strana 63

  63

  Text: OTA ČERNÝ

  Foto: ARCHIV ČPV

  V českém i světovém parasportu je málo

  osobností tak významných, jako je Jiří

  Ježek, legenda paracyklistiky. Proto si

  právě jeho pozval moderátor Matěj Nový

  jako prvního hosta do zbrusu nového

  podcastu Českého paralympijského

  týmu s názvem Stejní, ale jiní. V podcastu

  mluví osobnosti parasportu o svých

  příbězích a ukazují, že i přes mnohá

  svá specifika stojí parasport na úrovni

  běžných sportů a zasluhuje si stejnou

  pozornost.

  Na úvod prvního dílu nemohla ne-

  padnout otázka na to, v čem je Jiří Je-

  žek, nejúspěšnější paracyklista historie,

  jiný než ostatní. „Mezi sportovci jsem

  možná trošku jiný, a to tím, že jsem měl

  tu čest být velmi úspěšný. A samozřej-

  mě si uvědomuji moc dobře, že tohle se

  nepoštěstí každému sportovci,“ má jas-

  no. „A druhá věc, v čem cítím, že jsem

  trošku jiný, je to, že se snažím klást

  důraz na zdravý životní styl. Protože

  pro mě to tělo bylo pracovní nástroj, já

  jsem se naučil ho ovládat a naučil jsem

  se mu dávat to, co potřebuje. A to se

  snažím dělat i po ukončení aktivní ka-

  riéry. Ukazovat lidem, aby se starali víc

  o své vlastní tělo. Aby začali sportovat,

  žít zdravě, protože vidím, že velké pro-

  cento společnosti na tohle moc nedbá,“

  dodává.

  MÍSTO FOTBALU PŘIŠEL ŠOK

  Šestinásobný paralympijský šampion

  chtěl být profesionální fotbalista, pak

  ale v 11 letech přišel o nohu. Stalo se

  to na Letné, před stadionem Sparty.

  „Byla to moje blbost od začátku, prostě

  jsem se blbě rozhlédnul a vběhnul pod

  zadní kola nákladní tatry. Ale hned,

  jak to šlo, jsem začal běhat o berlích

  po nemocniční chodbě. Pak jsem začal

  jezdit na kole i bez protézy, prostě jen

  s jednou nohou. Mně to kolo vlastně

  ze začátku nahrazovalo tu nohu. Tam

  možná vznikla moje láska k cyklistice,“

  vzpomíná Jiří Ježek.

  Láska k cyklistice a pohybu zavedla

  Jiřího Ježka až na paralympijské hry. Co

  ale vůbec pro sportovce znamená dostat

  se až na tuto vrcholnou akci? „Já si

  myslím, že pro paralympioniky nebo pro

  handicapované sportovce obecně je to

  ještě víc, než je pro zdravého sportovce

  olympiáda,“ věří Ježek.

  Během hodinového rozhovoru přišla

  řeč i na další zajímavá témata. Celý díl

  podcastu Stejní, ale jiní s cyklistou Jiřím

  Ježkem si můžete pustit na YouTube

  nebo ve své podcastové aplikaci Spoti-

  fy či Apple Podcasts. 

  Stejní, ale jiní. Nový podcast

  českého paralympijského týmu

  přivítal prvního hosta

• Strana 64

  SERVIS / ZPRÁVY Z PARASPORTU

  Text: MARTIN STEINBACH

  Foto: ČPV, ARCHIV

  Početná výprava českých parasportovců

  vyrazila v prosinci na World Abilitysport

  Games do Thajska. České národní barvy

  hájilo celkem 17 závodníků a závodnic –

  v atletice, v badmintonu, v plavání a také

  ve snookeru. Díky zisku 30 medailí

  obsadilo Česko osmé místo v konečném

  pořadí zúčastněných národů.

  Tři zlata a čtyři stříbra vybojovali atleti.

  Na zisk nejcennějšího kovu dosáhli Mar-

  tin Adamčík, Jaroslav Petrouš a Dušan

  Ščambura, všichni tři v hodu diskem.

  Stříbrný úspěch následně připsali Ščam-

  bura (oštěp), Kacanu (disk), Adamčík

  (koule) a Douda (disk). Za zmínku také

  stojí čtvrté místo Jaroslava Petrouše ve

  vrhu koulí, pro kterého šlo v Thajsku

  o kariérní rozlučku s touto disciplínou.

  „Ve svých téměř 47 letech už nejsem

  schopen tříštit energii na dvě disciplíny.

  Dále budu ve své kariéře pokračovat

  pouze se svým milovaným diskem,“

  zhodnotil Jaroslav Petrouš svůj poslední

  závod v koulařském sektoru.

  CELKEM 23 MEDAILÍ VYLOVILI

  ZBAZÉNU ČEŠTÍ PLAVCI

  Nejpočetnější část výpravy hájící české

  národní barvy byla ta plavecká. Do

  Thajska odcestovali Soňa Augustýnová,

  Alexandra Borská, Josef Duchan, Eva

  Linhartová, Dominika Míčková, Filip

  Pšenčík, Jakub Vaněk a Věra Závorková.

  Startovní pole v některých disciplínách

  sice nebyla vždy početná, ale i tak Češi

  předvedli mnoho vynikajících výkonů na

  úrovni osobního maxima.

  Tento mix zkušených a zkušenosti

  sbírajících parasportovců dokázal vybo-

  jovat hned 23 cenných kovů, díky čemuž

  se mohlo Česko pyšnit druhým místem

  v konečném hodnocení národů v pla-

  vání. Nejúspěšnější českou závodnicí

  v Thajsku byla Alexandra Borská, které

  se podařilo triumfovat rovnou ve čtyřech

  disciplínách. 

  Návrat ze světových her ve velkém stylu!

  Češi přivezli zThajska 30 cenných kovů

• Strana 65

  65

  Text: OTA ČERNÝ

  Foto:CZECH PARA SKI AND PARA

  SNOWBOARD TEAM

  Dvě bronzové a jednu zlatou medaili při-

  vezla ze Světového poháru FIS Para Nor-

  dic v italském Toblachu naše běžkyně na

  lyžích se zrakovým handicapem Simona

  Bubeníčková. Společně s trasérem Davi-

  dem Šrůtkem tedy celkem třikrát vystou-

  pali na stupně vítězů.

  Na Světovém poháru FIS Para Nordic,

  který se konal od středy 24. ledna v ital-

  ském Toblachu, nastoupila Simona Bu-

  beníčková s trasérem Davidem Šrůtkem

  nejprve k desetikilometrovému závodu

  s intervalovým startem. A hned z toho byl

  medailový úspěch, když naši reprezen-

  tanti skončili na bronzové příčce se ztrá-

  tou pouhých 67 sekund na zlato.

  A medailovou radost si zástupci čes-

  ké výpravy CZECH PARA NORDIC SKI

  TEAM zopakovali i o dva dny později. Na

  kilometrovém sprintu nejprve vyhráli

  kvalifikaci a následně skončili ve finálo-

  vém závodě třetí. Znovu jen s minimální

  ztrátou na soupeře z Německa, kteří ob-

  sadili první dvě medailové příčky.

  ZOLYMPIÁDY DĚTÍ AMLÁDEŽE

  MEZI SVĚTOVOU ELITU

  Největší úspěch si mladá závodnice ne-

  chala až na závěr. V nedělním závodu

  na 10 kilometrů volnou technikou totiž

  všechny překvapila a nechala za sebou

  veškerou konkurenci včetně favoritky

  Linn Kazmaierové z Německa.

  „Před závodem jsem byla maličko ner-

  vózní, protože jsem měla po předcho-

  zích závodech trochu unavené svaly. Ale

  po dojezdu jsem byla nadšená, protože je

  to moje první vítězství ve světovém po-

  háru! Je to úžasné, nemůžu tomu uvěřit,“

  svěřila se pro server fis-ski.com po závo-

  dě Simona Bubeníčková, která ještě loni

  sbírala úspěchy na olympiádě dětí a mlá-

  deže. 

  Zrakově postižená běžkařka

  Simona Bubeníčková posbírala

  na závodech světového poháru tři medaile

  Rubrika vzniká ve spolupráci

  sČeským paralympijským výborem

  www.paralympic.cz

• Strana 66

  Vydává Spolek přátel Konta Bariéry

  vespolupráci sNadací Charty 77

  Melantrichova 504/5

  110 00 Praha 1

  IČ: 62933833

  Šéfredaktor:

  Štěpán Beneš

  e-mail: stepan.benes@muzes.cz

  Redakce:

  Radek Musílek

  e-mail: radek.musilek@muzes.cz

  Manažerka redakce:

  Veronika Vojtíková

  e-mail: veronika.vojtikova@muzes.cz

  Mobil: 723 026 881

  Korektorka:

  Martina Čechová

  Adresa redakce:

  Melantrichova 5, 11000 Praha 1

  Mobil: 725 208 298

  Web: www.muzes.cz

  E-mail: info@muzes.cz

  Nevyžádané příspěvky se nevracejí.

  ISSN 1213-8908

  Registrováno Ministerstvem kultury:

  MK ČR E 6622

  Periodicita: 4× ročně.

  Toto číslo vychází vdubnu 2024.

  Vychází zafinanční podpory

  Magistrátu HMP.

  Art director:

  Jiří Bušek

  Grafická úprava asazba:

  Jan Bělovský

  Tisk:

  Grafotechna Print, s. r. o.,

  Lýskova 1594/33, Praha-Stodůlky

  Rozesílá:

  Post Optimal s.r.o.

  Toužimská 720, Praha 9 – Letňany

  Foto natitulní straně:

  Milan Jaroš

  Časopis Můžeš vychází spodporou:

  SLOVO MÁ...

  znovu a znovu žasnu, jak rychle se svět točí

  a jak rychle uběhly první dva měsíce roku

  2024. Asi je to normální a je třeba si zvykat

  na překotnost doby, anebo se to možná všech-

  no zrychluje od určitého věku každému z nás?

  Dokud jsme zdraví, točí se svět správným

  směrem, i když možná rychleji, než bychom si

  přáli…

  … ale jak rychle se točí těm, kteří zdraví

  nejsou, kteří jsou vděční za každý den, který

  můžou prožít v relativním klidu mezi svý-

  mi milovanými? I proto (nejen) nás v nadaci

  zasáhla smutná zpráva, která přišla jen pár

  dní po novém roce. Dne 12. ledna zemřel ve

  Švédsku ve věku 92 let František Janouch,

  jaderný fyzik a zakladatel Nadace Charty 77.

  Patřil k nejvýznamnějším osobnostem veřej-

  ného a společenského života druhé poloviny

  20. století. Od 70. let žil a pracoval ve švéd-

  ském Stockholmu, kde se také uskutečnil

  6. února jeho pohřeb. Nadace Charty 77 ná-

  sledně 16. února uspořádala poslední roz-

  loučení v Praze – František Janouch byl do-

  sud čestným předsedou její správní rady. Do

  Knihovny Václava Havla v Praze přišlo několik

  desítek lidí, kromě nejbližších z rodiny také

  jeho přátelé a někdejší spolupracovníci. Nada-

  ci Charty 77 založil František Janouch v roce

  1978 ve Švédsku a jejím prostřednictvím pod-

  poroval disidenty v Československu. Po roce

  1989 přenesl činnost nadace do Prahy. Od

  legendární sbírky Konto Míša, která přinesla

  přes sto milionů korun, přes podporu nejrůz-

  nějších aktivit ve prospěch postižených až po

  dnes už slavné Konto Bariéry si Nadace Charty

  77 vypracovala pozici jedné z nejvlivnějších

  neziskových organizací u nás.

  Já už jsem bohužel neměla příležitost se

  s Františkem Janouchem potkat osobně, ale

  častěji si teď připomínám, jak velký závazek

  jsem na sebe vzala společně s převzetím od-

  povědnosti za vedení nadace a Konta Bariéry.

  A tak s pokorou vyhlížím dny příští, jaro, které

  obvykle dává nový život i novou naději, a při-

  náším snad radostné zprávy od nás z nadace,

  kde se pořád něco děje a kde dárci nepolevují

  ve své štědrosti. A my tak můžeme i díky nim

  stále pomáhat, ulehčovat nebo zlepšovat život

  lidem s handicapem.

  Například hned první zasedání Rady Kon-

  ta Bariéry rozdělilo mezi žadatele na počátku

  února víc než 1,3 milionu. Daří se i našim fi-

  remním fondům. Nejenže všichni naši partneři

  projevili ochotu dále spolupracovat, ale stvrdili

  svůj zájem také řadou významných finančních

  darů. I prosincový Aukční salon výtvarníků má

  svoji velmi příjemnou dohru: v přímé dražbě

  jsme získali něco přes čtyři miliony, ale dopro-

  deje nevydražených děl stále běží, takže teď

  už jsme na částce, která je ještě o půl milionu

  vyšší. A to je samozřejmě skvělá zpráva i pro

  naše handicapované stipendisty, kteří se tak na

  nás budou moci i v letech příštích s důvěrou

  obracet. A co mě velmi udivuje a naplňuje nad-

  šením, jsou naši letití přátelé. Představte si, že

  takhle slavíte kulaté narozeniny a nechcete od

  pozvaných přátel žádný dárek, a pokud přece,

  tak aby poslali na Konto Bariéry libovolný pří-

  spěvek. A jen s úžasem sledujete, jak se během

  pár desítek hodin sejde na jednom účtu od pře-

  jících lidí přes půl milionu korun. A co udělá

  oslavenec? Vybranou částku zdvojnásobí! Ano,

  i takové máme dárce. Nemůžu zveřejnit jméno,

  nemám k tomu souhlas, ale ráda zveřejňuji, že

  máme další víc než milion korun pro lidi, kteří

  to opravdu potřebují. DĚKUJEME!!!

  Milí přátelé, užívejte jaro, které už je na do-

  hled, nechť jsou vaše dny nadějeplné a radost-

  né a já se moc těším, až vám s dalším číslem

  budu moci vyprávět nové příběhy z nadace,

  příběhy se šťastným koncem! 

  Vaše Jolana Voldánová

  Jolana.Voldanova@bariery.cz

  Vážení amilí,

• Strana 67

• Strana 68

  Povrchová stimulace nervů aktivuje svaly

  přizvedávající chodidlo, které jsou například

  pocévní mozkové příhodě, při roztroušené

  skleróze nebo dětské mozkové obrně nefunkční.

  Chůze se stává plynulejší a bezpečnější.

  Nezávaznou zkoušku objednávejte na:

  pr@ottobock.cz

  L300 Go System.

  Více mobility s funkční

  elektrostimulací.

  #WeEmpowerPeople

  www.ottobock.cz

  Výrobek je zdravotnickým prostředkem, určeným výhradně k elektrické

  stimulaci svalů postižené nohy. Přečtěte si pečlivě návod k použití.

  2023-12 Ottobock inzerce Muzes_L300.indd 12023-12 Ottobock inzerce Muzes_L300.indd 1 05.12.2023 10:06:1605.12.2023 10:06:16