Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 40

ŽIVOT / RUN AND HELP

TEXT: LUCIE NEKVASILOVÁ

FOTO: MILAN JAROŠ

Těžko si představit trápení, kterým

si musel Šimon projít. Když mu bylo

pouhých sedm let, nešťastný úraz

na zahradě ho připravil o část pravé

nohy, čtyři prsty na pravé ruce i část

dětství, které místo dělání lumpáren

s kamarády strávil po nemocnicích

a v ordinacích lékařů, kteří se mu

pochroumanou nohu snažili za-

chránit. „A zachránili. Jenže hned od

začátku nebylo jisté, jestli se Šimon

bude moci na nohu vůbec postavit.

Pořád mu chyběla velká část vnitřní-

ho kotníku a chodidla,“ vypráví ma-

minka Hana Kasová.

Šimon se nakonec na nohu posta-

vil, při chůzi ji ale vytáčel do strany,

a jak rostl a sílil, končetina se pod

jeho vahou stále víc a víc defor-

movala. Nepomohly ani opakované

plastické operace. Noha navíc ne-

rostla stejně jako ta zdravá, a tak ji

měl nakonec o celých tři a půl cen-

timetru kratší. To už bylo nemožné

dorovnat jakoukoliv ortopedickou

vložkou, a tak chlapec chodil v botě

s vypodloženou patou a těžkou až

běda. „Už to nešlo jinak. Noha mě

bolela a nic jsem na ní neušel. Bylo

to pořád horší a horší,“ vysvětluje Ši-

mon, proč se s rodiči nakonec roz-

hodl, že bez nohy mu bude líp. Jak-

koliv to zní tvrdě.

ŠŤASTNÍ SPROTÉZOU

O dobrovolné amputaci začali Kasovi

poprvé uvažovat zhruba před dvěma

lety, když řešili s protetiky z firmy

Otto Bock pro Šimona novou protézu

ruky. Na té chlapci po úrazu zůstal

jenom palec, se kterým se sice na-

učil dělat úplně všechno, postupem

času mu ale začalo vadit, jak vypadá.

Dostal tehdy silikonovou náhradu

připomínající rukavici a byl spoko-

jený, ruka se ovšem záhy ocitla na

druhé koleji. „Najednou jsme se do-

stali mezi amputáře, kteří bez nohy

zvládali jezdit na paddleboardech, na

kolech, zkrátka všemožně sportovat

a byli šťastní. Zatímco Šimon sice

nohu měl, ale nemohl s ní dělat vů-

bec nic, ani pořádně chodit na ryby,“

říká maminka Hana.

Následovaly rozhovory s lékaři,

protetiky, jinými amputáři a měsíce

zvažování. Definitivní rozhodnu-

tí nebylo vůbec jednoduché, stejně

jako najít ortopeda, který by Šimo-

novi amputaci provedl. Pro chlapco-

vy ošetřující lékaře bylo podle paní

Hany stále na prvním místě bortící

se kotník nějak operativně vyspravit.

„Už se ale nedívali na to, jak je na tom

Šimon celkově, jak kvůli nemoc-

né noze dostává zabrat jeho koleno

a taky kyčel a záda. Devět let se mu-

sel omezovat úplně ve všem,“ říká.

„Věřím, že teď se konečně rozběhne,

Šimonova

rodina má malé

hospodářství,

chovají i dravce.

Najednou jsme se dostali mezi

amputáře, kteří bez nohy zvládali

jezdit na paddleboardech, na kolech,

zkrátka všemožně sportovat a byli

šťastní. Zatímco Šimon sice nohu měl,

ale nemohl s ní dělat vůbec nic, ani

pořádně chodit na ryby.