Strana 52
KULTURA
Text: MICHAELA ZINDELOVÁ
Foto: MILAN JAROŠ
„Jsme oba z Plzně,“ říkají partneři
Ivan Crnac a Iva Hay, on je o pár let
mladší. Iva je od narození úplně ne-
slyšící, rodiče se kvůli ní přestěhovali
do Prahy, protože jim lékaři nedopo-
ručovali, aby se učili znakový jazyk.
V Praze proto Iva nastoupila na zá-
kladní školu pro sluchově postižené
děti v Ječné ulici, kde byla nastavená
metoda orální výuky, tady také po-
kračovala ve studiu na gymnáziu.
Proto se Iva s Ivanem v životě míjeli.
A Ivan? Narodil se v roce 1992, až
v pěti letech rodiče zjistili, že je ne-
doslýchavý. „Moje sluchová ztráta
činí na každém uchu přes devadesát
procent. Když mi nasadili sluchadla,
začal jsem všechno vnímat líp,“ ohlí-
ží se na dětství: „Komunikoval jsem,
ale po deváté třídě jsem nevěděl, na
jakou školu jít.“
Běh Ivina příběhu je odlišný, pro-
tože identita a životní cesta každé-
ho neslyšícího je individuální. „Měla
jsem talent na odezírání, chodila
jsem na logopedii (která upřímně
řečeno nebyla mou oblíbenou čin-
ností), doma se mnou mluvení cvi-
čila dennodenně snad celá rodina…
Od druhé třídy jsem docházela do
právě vzniklého výtvarného krouž-
ku, který vedla neslyšící výtvarnice
Umění boří
komunikační
bariéry
Na první pohled pár zajímavých
lidí. Hovoříme, ale oni spolu také
znakují. Zdravotní problém se
sluchem však nezabránil oběma
vambiciózní profesní cestě.
Chtěli jsme původně nahrát
rozhovor odokumentu režiséra
Ivana Crnace, ale samotný život
Ivy aIvana náš záměr přebil.