11/2016

• Strana 1

  Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

  Koupí tohoto časopisu podpoříte

  Dočkáme

  se?

  S ČESKÝMI DRAHAMI

  O BEZBARIÉROVÉM

  CESTOVÁNÍ

  (s. 10)

  Učení, které

  uzdravuje

  REPORTÁŽ

  ZE ŠKOL,

  DO KTERÝCH

  SE DĚTI TĚŠÍ

  (s. 6)

  Cena jednoho výtisku 30 Kč ve volném prodeji / Roční předplatné 240 Kč / Zvýhodněné dvouleté předplatné 380 Kč

  11 / 2016

• Strana 2

  vecom_inz_stropne_210x280mm ri.indd 1 10.12.2015 16:16

• Strana 3

  3

  EDITORIAL OBSAH

  ŠTĚPÁN BENEŠ

  Kolik znáte škol, do kterých se děti těší,

  a když vyučování není, doslova se jim

  stýská? Vzpomenu-li si na svá školní

  léta, troufám si říct, že jich tolik nebude.

  Je proto možná překvapivé, že se

  mezi takové řadí školky a školy v ne-

  mocnicích, lázních a jiných zdravotnic-

  kých zařízeních. Mají mnohá specifika,

  avšak jedno společné: práce je zde

  náročná, podpora pramalá a známky

  rozhodně nejsou to nejdůležitější. Re-

  portáž ze dvou takových škol přivezl

  Radek Musílek a je to opravdu zajíma-

  vé čtení.

  Z cestování vlakem v tuzemsku má

  většina handicapovaných, převážně

  vozíčkářů, svou „veselou“ historku.

  Staré vagony, nízká nástupiště, zkrát-

  ka spousta potenciálu pro nějakou tu

  komplikaci. Sám jsem se také jednou

  vezl nákladním vagonem, protože však

  bylo léto a mířili jsme na vodu, je ta

  vzpomínka spíše veselá. Od té doby se

  přesto stačilo mnohé změnit, jak vypo-

  čítává v rozhovoru o bezbariérových

  řešeních Michal Štěpán, náměstek ge-

  nerálního ředitele Českých drah pro

  osobní dopravu. Přibývají jak vyhovující

  vagony, tak rekonstruovaná nástupiště.

  Ke zcela svobodnému bezbariérovému

  cestování vlakem schází ještě kousek,

  je to však velký pokrok. Ostatně těch

  historek už také výrazně ubylo.

  Doporučuji rovněž text o rané péči.

  Pokud jste o této službě nikdy neslyšeli,

  neděste se, patříte mezi většinu. Přesto

  se jedná o výraznou pomoc a podporu

  pro mnoho rodin, do kterých se narodi-

  lo dítě s postižením. A nepromeškat ten

  správný čas je tady opravdu důležité.

  Stejně jako u pomoci handicapo-

  vaným studentům, kterou poskytuje

  program Stipendium Bariéry. Nejde jen

  o podporu studia samotného, ale i o in-

  vestici do budoucího zdárného pracov-

  ního uplatnění. Na dvou osudech, které

  zaznamenala Michaela Zindelová, se

  o tom můžete sami přesvědčit.

  Ať je vám listopadové Můžeš příjem-

  ným i poučným čtením.

  

  Podpořit

  vpravou chvíli

  Michal Štěpán: Rozhovor

  o bezbariérových Českých drahách

  Stipendia KB:

  Rovná šance není jen heslo

  Učení, které uzdravuje: Reportáž ze škol při zdravotnických zařízeních

  strana 10–12

  strana 18–20

  strana 6–9

  Raná péče: Jitka Barlová o službě,

  kterou ještě mnozí neznají

  strana 13–14

  Kultura:

  Sklářský výtvarník Jiří Šuhájek

  Auto Moto:

  Novinky z pařížského autosalonu

  strana 28–30strana 22–23

  vecom_inz_stropne_210x280mm ri.indd 1 10.12.2015 16:16

• Strana 4

  Nejcennější zlato

  Jedinou zlatou medailí ze sedmi cenných kovů české

  výpravy na letošních paralympijských hrách se může

  pochlubit plavec Arnošt Petráček. Příběh mladého

  sportovce je plný odhodlání, ale také vděčnosti k rodině,

  která se i přes synův komplikovaný handicap nikdy

  nevzdala. Sám plavec dal několikrát na srozuměnou,

  že tahle zlatá je mnohem víc než jen odměnou za

  sportovní výkon.

  

  Foto: Jan Malý

  FOTOEDITORIAL

• Strana 5

  5

• Strana 6

  REFLEKTOR

  Učení,

  které uzdravuje?

  Nemocnicemi alázněmi každoročně

  projdou vČeské republice tisíce dětí.

  Přestože školní povinnosti vdanou chvíli

  nejsou nejvyšší prioritou, ve dvou školách

  při zdravotnických zařízeních jsme viděli,

  že učení může iléčit. Praxe je však

  kdobré myšlence neúprosná.

  Text: RADEK MUSÍLEK

  Foto: JAN ŠILPOCH

  Jakkoli se dnes legislativní rámec

  školami při zdravotnických zaříze-

  ních příliš hluboce nezabývá, i děti se

  zdravotním znevýhodněním mají na

  vzdělání podle zákona právo – a školy

  v nemocnicích či lázeňských zaříze-

  ních ho pomáhají naplňovat. Něco děti

  naučit ale často není jediný smysl po-

  dobných zařízení. Tady zkrátka nejsou

  nejdůležitější ani známky, ani výkon.

  FN MOTOL: VŠE, JEN NE RUTINA

  Typického žáka zdejší školky ani zá-

  kladní školy snadno nepopíšete. Děti

  jsou na různých odděleních s roz-

  ličnými potížemi, někdy se tu zdrží

  jen pár dní, jindy jde o léčbu trvající

  měsíce. Zdravotní stav jim vzdělávání

  někdy buď vůbec neumožňuje, nebo

  jen ve velmi omezené míře, a s vý-

  ukou musí souhlasit ošetřující lékař

  a zákonní zástupci dítěte. „Stává se ale

  jen velmi výjimečně, že někdo naše

  služby odmítne. Většinou se děti na

  příchod učitelky naopak těší. Dokon-

  ce se ptají, co budou dělat během let-

  ních prázdnin, když není škola. Jsme

  pro ně totiž zpestřením a vytržením

  z nemocniční reality,“ vysvětluje Vlas-

  ta Průchová, ředitelka základní a ma-

  teřské školy při největším zdravotnic-

  kém zařízení v České republice.

  O žáčky a žáky se tu stará  uči-

  telek s aprobací a vzděláním ve spe-

  ciální pedagogice. Výukou projde za

  jeden školní rok bezmála  dětí

  v mateřské školce a téměř  dětí

  na základní škole, poskytují také kon-

  zultace středoškolákům. (Pro srovná-

  ní – počet zdejších předškoláků před-

  stavuje i desetinásobek dětí v jedné

  běžné školce. Na ZŠ pak jde přibližně

  o trojnásobek veškerého žactva prů-

  měrně velké školy v okresním městě.)

  Časté střídání žáků-pacientů a růz-

  né vzdělávací programy z jejich do-

  movských škol, které je potřeba brát

  v úvahu – to jsou nejtypičtější speci-

  fika místní pedagogické práce. A ještě

  jedno navíc: „Naším posláním je zba-

  vit malé pacienty strachu, odpoutat je

  od bolesti, pomoci jim v těžké životní

  situaci, zabavit je. Tím vlastně přispí-

  váme k úspěšné léčbě,“ říká Vlasta

  Vytržení

  znemocniční

  reality

  avykouzlení

  úsměvu na tváři,

  to je důležité

  poslání učitelek

  vmotolské

  škole. Tady nejde

  oznámky.

• Strana 7

  7

• Strana 8

  REFLEKTOR / ŠKOLY VE ZDRAVOTNICKÝCH ZAŘÍZENÍCH

  Průchová s tím, že každá škola při

  nemocnici má vlastní koncept a pří-

  stup. „Například v Pardubicích jdou

  přímo cestou herní terapie. My ještě

  pořád chceme i učit. V Brně zase kaž-

  dá z učitelek učí všechno, my se stří-

  dáme podle předmětů, jako to bývá

  v běžné škole.“

  Zorganizovat v motolské škole

  výuku, to může být někdy oříšek

  i pro zkušeného manažera. „Začíná

  se ranní schůzkou učitelek, kde se

  domluvíme, kdy kdo kam půjde. Vy-

  učování probíhá, kde to jen jde – na

  pokojích, v herně i v jídelně. Totéž

  platí pro délku výuky; někdo snese

  jen pár minut denně. Děti hospitali-

  zované krátkodobě se učí především

  základní předměty – matematiku,

  český jazyk a cizí jazyky, dlouho-

  době hospitalizované se učí všech-

  ny předměty,“ vypočítává ředitelka

  Vlasta Průchová. Přidává se k ní ko-

  legyně Jaroslava Volfová: „Nejdéle si

  u nás pobudou pacienti na hemato-

  onkologii a na psychiatrii, s těmi se

  dá pracovat v delším horizontu sys-

  tematičtěji.“ Právě dětská psychiatrie

  je jediné oddělení, kde existují kla-

  sické školní učebny a rozvrh hodin.

  Ještě na jedno specifikum si mu-

  sejí zdejší vyučující zvyknout – pří-

  tomnost rodičů. „Na to nejsou běžní

  učitelé zvyklí. Rodiče se někdy ak-

  tivně zapojují, kladou otázky k pro-

  bírané látce. Jiní ale zase využijí pří-

  chod učitelky jako pauzu a zajdou si

  na kávu. Zejména na onkologii pak

  s námi navážou úzký kontakt, ne-

  zřídka se nám svěřují. Nejsme pro-

  fesionální terapeuti, ale určitě to má

  psychologický přínos,“ říká ředitelka

  Vlasta Průchová.

  Sára Smolíková, žákyně . třídy, se

  v Motole léčí s cystickou fibrózou. Na

  pokoji je se svou maminkou Lenkou

  a obě jsou za přítomnost učitelek

  rády: „Škola mě tu baví a jsem ráda,

  že tolik nezameškám. Pak bych to

  musela dohánět. Je tu pomalejší tem-

  po, dělám hlavně češtinu, angličtinu

  a matiku, někdy si ještě odpoledne

  vezmu dobrovolné úkoly,“ vypráví

  usměvavá Sára. A maminka dodá-

  vá: „Oceňuji, že se jí učitelka může

  věnovat individuálně. Poradí jí třeba

  různé vychytávky, na jejichž vysvět-

  lování v běžné škole není čas.“

  Přestože se jedná o psychicky ná-

  ročnou práci, vyučující se zde prý

  moc nemění. To svým příkladem

  ukazují i obě dámy pracující ve škole

  při motolské nemocnici: působí zde

  už bezmála třicet let. „Jde sem ten,

  koho to zajímá a baví. I když si to

  lidé asi nemyslí, je to zábavná práce,

  u které si užijete i legraci. Nejhezčí je,

  když po čase uvidíte uzdravené dítě,“

  uzavírá ředitelka Průchová a její ko-

  legyně přitakává.

  Počátky pokusů ovyučování dětí

  vnemocnicích unás spadají do 19. století.

  Prvním oficiálním léčebným ústavem, ve

  kterém se děti kromě léčby také učily, byl

  ústav vLuži-Košumberku. Zakladatel MUDr.

  František Hamza vroce 1901 vybudoval

  zařízení, které poskytovalo rehabilitační péči

  dětem stuberkulózou zrůzných sociálních

  vrstev. Soustavná vzdělávací péče oděti

  ztohoto ústavu začala vroce 1908. Stala

  se inspirací pro vznik dalších podobných

  zařízení. Školy při nemocnicích začaly obecně

  vznikat později než školy při léčebnách

  aústavech. Vpražské Thomayerově

  nemocnici to bylo např. roku 1929.

  (Martina Plassová: Vzdělávání žáků na

  základních školách při zdravotnických

  zařízeních, Pedagogická fakulta MU, 2012)

  JANSKÉ LÁZNĚ:

  REHABILITACE IZNÁMKY

  Na rozdíl od Motola vzdělávání při

  dětské léčebně Vesna v Janských

  Lázních daleko víc připomíná klasic-

  kou školu. Jsou zde jednotlivé učeb-

  ny, děti mají rozvrh hodin zahrnující

  všechny předměty kromě tělocviku,

  výtvarné a hudební výchovy. Znám-

  kuje se a po propuštění se klasifika-

  ce odesílá do domovské školy. Kdysi

  tu i zvonilo, ale to už patří minulosti.

  Žáky s některými diagnózami hlasi-

  tý zvuk lekal. Děti do základní školy

  docházejí na tři hodiny denně, aby

  se jim do denního programu vešly

  i všechny ozdravné procedury.

  Časté střídání žáků, pestrost jejich

  diagnóz i rozdílný vzdělávací pro-

  gram z jejich domovských škol – to

  jsou specifika, která místní škola

  sdílí s největší pražskou nemocnicí.

  Poradit si s nimi však musí jen je-

  denáctka vyučujících. „Složení tříd

  se nám mění prakticky denně. Děti

  zde většinou pobývají čtyři až šest

  týdnů, ale nejsou přijímány a pro-

  pouštěny v turnusech. Každý má

  jiné učebnice, v učivu jsou na růz-

  ných místech, úroveň jejich znalostí

  je také odlišná. Léčí se tu děti s roz-

  I když nejsou

  pro učitelky

  vnemocnici bílé

  pláště povinné,

  většinou je nosí.

  Jejich přístup

  kžákům-

  pacientům je však

  velmi neformální.

  Více o školách z reportáže:

  ZŠ aMŠ při FN Motol:

  www.skolamotol.cz

  Jedna zpěti škol při nemocnicích na území Prahy.

  ZŠ aMŠ při dětské léčebně Vesna:

  www.zsmsdlado.cz/o-skole

• Strana 9

  ličnými diagnózami z oblasti neuro-

  logie, ortopedie i onkologie. Tomu

  všemu se musí učitel přizpůsobit,“

  popisuje každodenní praxi ředitelka

  Alice Vosátková.

  Hlavním posláním učitelů na Ves-

  ně je i přes všechny překážky udržet

  žáky co nejvíce v kontaktu s učivem.

  „Domovské školy dobře spolupra-

  cují, jen někdy nemají reálnou před-

  stavu o zdejších podmínkách výuky.

  Takže na začátku pošlou nepřiměře-

  ný plán, co všechno očekávají, že bě-

  hem pobytu dítě naučíme,“ popisuje

  paní ředitelka, a její zástupkyně Jana

  Hermanová vypočítává: „Za jeden

  školní rok nám základkou projde cca

   dětí, školkou pak asi .“

  Škola ve vyhlášené dětské léčebně

  bohužel vypadla z vyhlášky o speci-

  álních školách, a patří tak do kate-

  gorie škol při zdravotnických zaříze-

  ních. Nikoho tedy příliš nezajímá, že

  jsou zde prakticky přes celý rok žáci

  ze speciálních škol a se specifickými

  potřebami. Do dvou tříd ZŠ speciální

  docházely v době naší návštěvy i děti

  se středním mentálním postižením,

  pro které škola nemá kvalifikované

  asistenty. Pomáhají dvě kolegyně

  ze zdejší mateřinky. Dotace se však

  počítají nekompromisně: podle po-

  čtu žáků k jednomu konkrétnímu

  dni v roce, letos to bylo . září. „Už

  se nám v minulosti stalo, že k tomu

  termínu bylo zrovna prázdné místo

  mezi dvěma turnusy v ozdravovně,

  která pod nás také spadá. Takže se to

  počítalo jako nula, přestože naši ko-

  legové tam učí desítky dětí,“ uzavírá

  zástupkyně Jana Hartmanová.

  Skutečný průlom vexistenci azakládání škol

  při zdravotnických zařízeních představoval

  školský zákon č. 95/1948 Sb., který poprvé

  včeské historii přiznal právo na vzdělání

  všem dětem včetně dětí se zdravotním

  postižením. Postupně vznikly školy při všech

  dětských nemocnicích, klinikách aléčebných

  ústavech. Ve školním roce 1961/62 například

  existovalo vČSSR celkem 218 škol při

  zdravotnickém zařízení. Ve školním roce

  1990/91 bylo vČeské republice těchto

  institucí 274 ana Slovensku 131. Vroce

  2008 však už bylo unás pouze 85 škol při

  zdravotnických zařízeních ajejich počet

  neustále klesá.

  (Martina Plassová: Vzdělávání žáků na

  základních školách při zdravotnických

  zařízeních, Pedagogická fakulta MU, 2012)

  ZBYTNÁ SLUŽBA?

  Význam škol při zdravotnických zaří-

  zeních dalece překračuje pouhé vzdě-

  lávání. Unikátnost jim však paradoxně

  škodí. Pro zřizovatele jsou ve srovnání

  s běžnými školami často těžko ucho-

  pitelné – například kvůli kolísajícímu

  počtu žáků. Všudypřítomné snahy

  o úsporu financí pak vedou k názo-

  rům, že jde o zbytnou službu, margi-

  nální záležitost celého systému. Školy

  při nemocnicích, lázních a ozdravov-

  nách jsou často slučovány nebo přiřa-

  zovány pod klasické školy. Jindy zase

  dochází ke snižování počtu úvazků

  pedagogických pracovníků, a i když

  často pracují se žáky, kteří mají speci-

  9

  Děti na Vesně

  si pochvalují

  individuální

  přístup

  vyučujících. Ve

  třídách panuje

  pohodová

  atmosféra.

  I když by je

  řada žáků

  srůznými

  druhy postižení

  potřebovala,

  na asistenty

  pedagoga

  nejsou vlázních

  finance.

  fické vzdělávací potřeby, nedosáhnou

  školy v nemocnicích a léčebnách na

  podpůrná opatření například v podo-

  bě asistentů pedagoga.

  I přes nelehké podmínky se i v Jan-

  ských Lázních daří odvádět dobrou

  práci. Ani zde se totiž nestává moc

  často, že by se někdo chtěl škole vy-

  hnout. Veronika, žačka . třídy, do-

  konce během naší návštěvy prohlási-

  la, že je to tam lepší než v běžné škole,

  protože se jim paní učitelky víc věnují.

  A ještě silnější slova jednoho třeťáčka,

  dokládající kvalitu práce učitelů, má

  na svém webu motolská škola: „Kdy-

  by to nebylo zrovna v nemocnici, tak

  bych sem chodil celý rok.“

  

• Strana 10

  REFLEKTOR / BEZBARIÉROVÉ DRÁHY

  Nechceme jen

  naplnit předpis.

  Chceme, aby to

  fungovalo

  Snáměstkem generálního

  ředitele Českých drah

  obezbariérových vagonech

  na bariérových nástupištích,

  ojedinělém rezervačním systému

  asvobodě cestovat.

  Text: RADEK MUSÍLEK

  Foto: JAN ŠILPOCH, ČESKÉ DRÁHY

  Dovolím si začít kriticky. Jako

  vozíčkář nemám scestováním

  vlakem nejlepší zkušenosti…

  Ke kritice jsem otevřený. Nevím, zda

  jste byl nespokojen jednou nebo ví-

  cekrát. Kdo nic nedělá, nic nezkazí…

  Vím, že když jedete starým neupra-

  veným vozem, tak je to pro vás po-

  buřující a nefér. Nechci se vymlou-

  vat, ale občas se prostě vyskytne

  porucha, kterou nedokážeme rychle

  odstranit nebo dostatečně vykom-

  penzovat, a proto vyjede starý vagon.

  Nepopírám ani vliv lidského faktoru.

  Pracují pro nás tisíce lidí. Přestože

  jsou všichni pro svou práci vyškole-

  ni, nelze vyloučit, že se někdy něco

  nepovede, nebo musí při nějaké mi-

  mořádné události náhle za někoho

  zaskočit člověk, který zrovna nemá

  zkušenost s určitým typem zařízení.

  Řeknu příklad: onemocní vlakve-

  doucí zaškolený na typ vozu s ve-

  stavěnou plošinou pro přepravu lidí

  na vozíku. Rychle ho musí zastoupit

  kolega, který za něj odvede dobrou

  práci, takže ze tří stovek zákazní-

  ků vlaku si dvě stě devadesát devět

  cestujících žádné mimořádnosti ne-

  všimne, ale jeden vozíčkář narazí na

  to, že zrovna tenhle člověk to s tou

  plošinou nebude umět. Smůla, kte-

  ré se v běžném provozu někdy ne-

  lze vyhnout. Přesto si dovolím tvrdit,

  že jsme za uplynulé roky udělali pro

  cestující s různými typy postižení

  hodně a situace na železnici se po-

  sunula o velký kus kupředu.

  MICHAL ŠTĚPÁN:

  Internetový rezervační systém

  Objednání cesty vozíčkáře nebo zajištění asistence na

  www.cd.cz/vozickari

  Je pravda, že se situací před

  dvaceti lety se to nedá srovnávat.

  Nové vagony arekonstruovaná

  nádraží viditelně přibývají. Na

  čem ještě pracujete?

  Je toho celá řada a ty věci spolu úzce

  souvisejí. Když nakoupíte nízkopod-

  lažní vozy, tak by jejich přínos dost

  snižovalo, kdyby nebyla nádraží

  s vyšším nástupištěm. Proto tyhle

  věci musí jít ruku v ruce. Nádraží

  sice už teď nepatří pod České dráhy,

  nýbrž pod Správu železniční do-

  pravní cesty, ale samozřejmě úzce

  spolupracujeme. Tam, kde je to nut-

• Strana 11

  11

  né, nakupujeme mobilní zdvihací

  plošiny.

  Zavedli jsme internetový rezer-

  vační systém pro vozíčkáře, do ně-

  hož je zapojeno více zemí – třeba

  Německo, Polsko, Maďarsko atd. Po-

  kud se cestující rozhodne využít tuto

  službu, máme díky tomu přehled,

  ve kterém vlaku zrovna je. Personál

  o něm ví, což je důležité především

  na přestupech. Při výluce nebo pře-

  rušení provozu zase víme, že se mu-

  síme připravit na náhradní přepravu

  člověka na vozíku. Můžeme tedy při-

  stavit třeba náhradní nízkopodlažní

  autobusovou dopravu. Takový sys-

  tém je celkem unikátní a zaujali jsme

  jím i kolegy v zahraničí. Existuje také

  mobilní aplikace Můj vlak, jejímž

  prostřednictvím můžeme informo-

  vat o mimořádných událostech.

  A nesmím zapomenout ani na to,

  že jako národní dopravce myslíme

  také na lidi s postižením zraku či

  sluchu. Ať už jde o navigační zvuko-

  vé majáčky, audiovizuální informač-

  ní systémy apod.

  Ten rezervační systém musím

  jako cestující na vozíku využít?

  Nemusíte. S přibývajícími bezbarié-

  rovými spoji je také čím dál tím víc

  lidí s postižením, kteří jezdí tzv. na

  blind. Prostě přijedou na nádraží, na-

  sednou do vlaku a jedou. Hodně se

  s tím setkáváme u těch, kteří cestují

  pravidelně na jedné osvědčené trase

  nebo příměstskými nízkopodlažními

  spoji. Ale někdy by to bez rezervace

  bylo komplikované.

  Využitím rezervačního systému

  pomůžete sobě i nám. Dokážeme

  například u přestupů domluvit se

  SŽDC příjezd na vhodné nástupiš-

  tě nebo umíme zajistit i asistenty.

  Ročně systém použije tak  lidí

  s postižením a myslím, že brzy pře-

  kročíme hranici  . A k tomu si

  připočtěme měsíčně více než stovku

  přepravených vozíčkářů mimo ten-

  to systém. Jako národní dopravce se

  snažíme, aby vlak byl pro imobilní

  cestující běžným dopravním pro-

  středkem.

  Kolik máte tedy bezbariérových

  vlaků, jimiž bych mohl cestovat?

  Je strašně zavádějící, když budu uvá-

  dět počty vozů a souprav, které jsou

  nízkopodlažní nebo vybavené vlastní

  plošinou. Když přijedou na nevyho-

  vující nástupiště, jejich bezbariéro-

  vost končí. Mohu říci, že vyhovuje

  většina z našich  vlakových

  spojů. Přibližně  spojů může

  člověk na vozíku využít buď sám,

  nebo s naší asistencí. Na hlavních

  tratích během dne je bezbariérovost

  docela saturovaná.

  Přijde někdy den, kdy bude cesto-

  vání vlakem úplně bezbariérové?

  Někdy snad ano, ale vůbec si netrou-

  fám odhadovat, kdy to bude. Ve vel-

  kých městech a v hlavních doprav-

  ních uzlech není daleko doba, kdy

  bude celá infrastruktura zcela vyho-

  vující. Na venkově je modernizace

  pochopitelně pomalejší. Ovšem ani

  tam to není možné vnímat černobíle.

  Když víme, že v rámci integrovaného

  dopravního systému zajišťuje spojení

  dvou míst nízkopodlažní autobus, je

  Kdo je Michal Štěpán

  Narodil se v roce . Po absolvování železniční průmyslovky

  vČeské Třebové vystudoval Vysokou školu dopravy aspojů

  vŽilině.

  Na železnici pracuje od roku , prošel mnoha provozními

  profesemi včetně výpravčího vlaků. Od roku  pracuje

  na úseku osobní dopravy apřepravy Českých drah, vletech

  – na generálním ředitelství.

  Následně zastával funkci vrchního přednosty železniční stanice

  Chrudim aod roku  pracoval osm let na krajském centru

  osobní dopravy ČD vPardubicích.

  Vsrpnu  nastoupil do funkce náměstka generálního ředitele

  Českých drah pro osobní dopravu, kterou zastává dosud. Od

  února  je současně členem představenstva ČD.

  Přibližně

  

  spojů může

  člověk na

  vozíku

  využít

  buď sám,

  nebo s naší

  asistencí.

• Strana 12

  Důstojnost

  člověka

  Důstojnost je etická kategorie

  zdůrazňující vědomí člověka o jeho

  významu a o významu jeho práv

  ve společnosti; tolik wikipedie.

  Ano, každý člověk má svou důstoj-

  nost a měl by být takto respekto-

  ván.

  Ale reálně častěji přistupujeme

  jinak k člověku, který je špina-

  vý, opilý, páchne močí, je hrubý

  a sprostý – těch přídavných jmen

  bychom jistě nalezli více.

  Někdy nás někteří jedinci sami

  přímo odrazují.

  Jak jinak v nemocnici působí

  pacient, který řekne sestře prosím

  a děkuji, než ten, který je stále ne-

  spokojen a je protivný nabručený

  dědek nebo babka – samozřejmě

  se to neříká nahlas.

  Jednou mě na ulici zastavila velmi

  skromně oblečená paní s prosbou

  o peníze na jídlo. Peníze jsem jí

  nedala, ale jídlo koupila. Paní mi se

  světlem v očích a úsměvem podě-

  kovala. V tu chvíli z ní vyzařovala

  hluboká lidská důstojnost.

  Jak dobře umíme někoho odsou-

  dit, aniž bychom znali pozadí

  celé situace. Ano, někdo může být

  protivný, ale třeba to jen proto, že

  má starosti, obavy, nejistotu, bojí

  se, co bude.

  Moc se mi líbil příběh v jedné

  z knih Roberta Fulghuma, který

  vypráví o tom, jak jel tatínek

  tramvají s rozjívenými dětmi.

  Děti obtěžovaly svým chová-

  ním všechny cestující, tatínek je

  nechal a nic jim neřekl. Někdo už

  to nemohl vydržet a na tatínka

  vystartoval, ať si ty své nevycho-

  vané děti srovná. Pán pozdvihl

  hlavu a omluvil slovy, že jedou

  z nemocnice, kde mu zemřela

  manželka, jejich matka – a on

  neví, jak budou žít dále…

  

  Autorka je lékařka,

  členka rady Konta Bariéry.

  SLOUPEK Lii VAŠÍČKOVÉ

  REFLEKTOR / BEZBARIÉROVÉ DRÁHY

  zbytečné nasazovat na starou infra-

  strukturu bezbariérový vlak, který

  se jinde využije efektivněji.

  Zmínil jste mobilní zdvihací

  plošiny, které zná snad každý vo-

  zíčkář, který někdy jel vČechách

  vlakem. Před několika lety se

  mluvilo otom, že je České dráhy

  nechtějí konkurenčním doprav-

  cům půjčovat.

  To není o tom, že bychom je nechtě-

  li půjčovat. Jejich využití umožníme

  i konkurenci, pokud s námi uzavře

  smlouvu. Nezapomínejte, že my za

  provoz těch plošin zodpovídáme.

  Mimochodem – máme jich přes

  devadesát. Opravujeme je, děláme

  revize, modernizujeme, kupujeme

  nové s vyšší nosností a školíme

  personál. To všechno stojí nemalé

  prostředky, takže je rozhodně ne-

  budeme půjčovat zadarmo. Je to

  normální obchodní dohoda. Buď se

  s námi domluvit chtějí, aby svým

  zákazníkům poskytli určitou služ-

  bu, nebo ne.

  Máte dostatek zpětných vazeb od

  lidí spostižením na své služby?

  Setkávám se s různými zástupci

  z organizací pro lidi s postižením.

  Někdy jde o užší spolupráci, někdy

  o jednorázovou záležitost. Iniciativa

  přichází z obou stran. Komuniku-

  jeme a konzultujeme své nápady či

  úpravy. Víme, že normy jsou jedna

  věc, ale realita druhá. Nechceme jen

  naplnit předpis, chceme, aby ty věci

  fungovaly. Takže když musí být ně-

  jaké tlačítko nebo držák třeba maxi-

  málně  cm od podlahy, zajímá nás,

  jestli je to v praxi lepší v těch pade-

  sáti, nebo spíš ve třiceti.

  Pokud jde o stížnosti, ty se od lidí

  s postižením moc neobjevují. Mají

  přitom tuto možnost i přes zmíněný

  rezervační systém. Jsem za to rád.

  Nebojím se však nechat si vynadat.

  Nasloucháme.

  Anaslouchali jste iKontu Barié-

  ry…

  České dráhy a Konto Bariéry spolu-

  pracují už řadu let. Ať už šlo o ná-

  kup některých mobilních plošin

  nebo o zpřístupňování vlakových

  stanic. Teď budeme Pomáhat s hu-

  morem a prodávat červené nosy. Bu-

  dou k dostání ve vybraných vlacích

  a prakticky všude na pokladnách,

  kde máme svůj personál. Jsem rád,

  že můžeme pomoci dobré věci. Lidé

  se ke Kontu Bariéry obracejí s důvě-

  rou a jsem rád, že ji mají i k Českým

  drahám. Snažíme se o to.

  

  Bezbariérových

  spojů na české

  železnici přibývá.

• Strana 13

  REFLEKTOR / RANÁ PÉČE

  13

  S Jitkou Barlovou, vedoucí

  pražského pracoviště

  Společnosti pro ranou péči,

  o stále málo známé službě

  podporující rodiny dětí

  spostižením.

  Text: ZDENĚK JIRKŮ

  aRADEK MUSÍLEK

  Foto: JAN ŠILPOCH

  Paní doktorko, jak je na tom naše

  země sranou péčí?

  Raná péče u nás funguje už  let.

  Jako sociální služba má nastavené

  své parametry, svůj program. Ale po-

  řád ještě existuje řada rodin s dětmi

  s postižením, pro které je určena (od

  narození do sedmi let věku – pozn.

  redakce), a které o ní nevědí. Proto je

  významnou součástí naší práce také

  osvěta mezi lékaři, terapeuty a psy-

  chology. Velmi se snažíme, aby prá-

  vě oni dokázali příslušné rodině dát

  užitečnou informaci, navést ji. Pak

  máme samozřejmě i naše webové

  stránky, informační letáky a další

  kanály, kterými oslovujeme veřej-

  nost.

  Kolik je dětí nebo rodin, které

  by tuto službu potřebovaly, ale

  nevědí oní?

  To je velmi obtížné odhadnout, žádná

  statistika dětí s postižením neexistu-

  je. Síť středisek naší Společnosti pro

  ranou péči se stará zhruba o pět set

  dětí v deseti krajích. Jsou ale i další

  poskytovatelé. Když to srovnám se

  zkušeností ze své osmileté praxe

  v Rakousku, tak jenom ve Štýrsku

  bylo v péči tisíc dětí. A to není zda-

  leka srovnatelné území s naší repub-

  likou.

  Můžeme tedy říci, že ti, kteří

  orané péči nevědí nebo se dozvě-

  dí pozdě, promarní šanci, která

  se nebude nikdy opakovat? Dítě

  si závažné následky ponese celý

  život…

  Nejen dítě. Raná péče je určena celé

  rodině. Naše pomoc spočívá i v tom,

  aby příchod dítěte s postižením ne-

  vyvolal krizi, která pak může kon-

  čit také umístěním dítěte do ústavní

  péče. Například dítě se zvlášť závaž-

  ným zrakovým postižením, pokud

  nedostane potřebnou podporu a ne-

  rozvíjí se mu hmat a další součásti

  osobnosti, zaostává v psychomoto-

  rickém vývoji. Tomu se dá předejít,

  ale péče musí přijít včas. Jak už jsem

  říkala, jde o celou rodinu, včetně

  prarodičů. Staráme se, aby matka

  nezůstala izolována, aby i její okolí

  situaci zvládlo, jak nejlépe to jde.

  Komplikuje vaši práci informač-

  ní záplava zinternetu, plná tzv.

  zaručených zpráv, receptů, rad

  azázračných přípravků?

  Podle Jitky Barlové

  k práci v rané péči

  nadšení nestačí.

  Neznámá raná péče

• Strana 14

  REFLEKTOR / RANÁ PÉČE

  S pseudoinformovaností se bohužel

  čas od času setkáváme. Nejen praro-

  diče, ale i samy maminky se dostanou

  do fáze, kdy hledají všechny možné

  informace a jsou ochotny udělat co-

  koli, aby svému dítěti pomohly. V ta-

  kové chvíli je velmi snadné podleh-

  nout pseudoterapiím. My ale nejsme

  od toho, abychom hodnotili, co rodina

  dělá nebo nedělá. Poskytujeme ově-

  řené objektivní informace a odborné

  zkušenosti. Rozhodnutí je na rodičích.

  My nepřejímáme jejich kompetence,

  předkládáme alternativy a otevíráme

  možné cesty. Samozřejmě známe

  případy, kdy rodina navštíví třeba

  i deset různých lékařů, psychologů,

  terapeutů a každý jim řekne něco tro-

  chu jiného. To někdy vede k dalšímu

  stresu. Můžeme pomoci ve zvažová-

  ní alternativ, ale pro nás je nejvyšším

  expertem na dítě rodič.

  Zvaší praxe – jak rodiče přijímají

  usvých dětí skutečnost, že jde

  opostižení třeba na celý život?

  Je to postupný proces a v každé ro-

  dině probíhá trochu jinak. Naše role

  je právě v podpoře úplného a bezvý-

  hradného přijetí. Dítě s postižením si

  bez rozdílu zaslouží péči a lásku ro-

  dičů i okolí. Když rodina očekává mi-

  minko, všichni se baví o jméně, po-

  hlaví a podobě s rodiči. Ale kdo vede

  diskuse o případném postižení? Na

  takovou situaci se nelze dostatečně

  připravit. Naši lidé jsou vyškoleni

  i v krizové intervenci. Pak vozíme

  psychology a psychoterapeuty pří-

  mo do rodin.

  Jakou musí mít vaši pracovníci

  kvalifikaci?

  Našim lidem říkáme poradci, vlastně

  nejčastěji poradkyně rané péče. Opí-

  rají se o tři obory – speciální peda-

  gogika, sociální práce a medicínský

  základ. Kdo přichází mezi nás pou-

  ze s nadšením, do půl roku vyhoří.

  Ta práce je tak náročná, že musí být

  ukotvena na skutečných kompeten-

  cích. Naše poradkyně jsou vysoko-

  školačky z oblasti speciální peda-

  gogiky, ale to je málo, proto u nás

  procházejí dalšími kurzy. Vlastně

  celý první rok pracují pod supervizí.

  Zájemců je dost, ale nechvalně zná-

  mé mzdové podhodnocení pracov-

  níků sociálních služeb představuje

  velký problém.

  Co byste řekla ospolupráci se

  samosprávami?

  My na našem pražském pracovišti

  se staráme o tři kraje – Prahu, Stře-

  dočeský a Karlovarský kraj. V kaž-

  dém z nich platí trochu jiná pravidla.

  Obecně platí, že v každém kraji re-

  publiky mají nastavený jiný systém

  sociálních služeb, jiné metodiky, jiné

  předměty kontrol. Takže když jede-

  me do Karlových Varů a cestou se

  ještě zastavíme ve středočeské ro-

  dině, najednou vzniká skoro neřeši-

  telná účetní operace – jak rozúčtovat

  benzin? Zkrátka administrativa je

  složitá, nekonečná a stále jí přibý-

  vá. Všichni poskytovatelé sociálních

  služeb dobře znají dotační praxi – na

  podzim si podáte žádost, v únoru se

  dozvíte, zda vám peníze byly přidě-

  leny, a v květnu je dostanete na účet.

  Nicméně spolupráce s jednotlivými

  kraji se zlepšuje, úředníci nás už

  znají a mají důvěru, že ranou péči

  poskytujeme kvalitně a efektivně.

  

  Co je raná péče?

  Ranou péči vymezuje zákon osociálních službách

  č. / Sb. Jedná se oslužbu určenou rodinám

  pečujícím odítě vraném věku (tedy do sedmi let), které je

  zdravotně postižené nebo je jeho vývoj ohrožen vdůsledku

  nepříznivého zdravotního stavu. Podle zákona jde oterénní

  službu (popřípadě doplněnou ambulantní formou)

  zaměřenou „na podporu rodiny apodporu vývoje dítěte

  sohledem na jeho specifické potřeby“. Vpraxi to znamená,

  že poradkyně rané péče dojíždějí do rodin vychovávajících

  dítě spostižením aposkytují rodičům odborné poradenství

  apotřebnou podporu. Velký důraz se klade na to, aby

  dítě mohlo vyrůstat vpřirozeném aláskyplném prostředí

  domova aaby rodiče včas dostali nezbytné informace

  iodbornou pomoc anemuseli se uchylovat kumístění

  dítěte do ústavu.

  (Převzato zčasopisu Společnosti pro ranou péči Vkostce )

  Společnost pro ranou péči: www.ranapece.cz

  Raná péče je určena celé rodině.

  Naše pomoc spočívá i v tom, aby

  příchod dítěte s postižením nevyvolal

  krizi, která pak může končit také

  umístěním dítěte do ústavní péče.

  O důstojnosti

  Známe to asi všichni – jsme někam

  pozváni, a oblečeme se nevhod-

  ně. Buď jsme ve večerním, nebo

  naopak jdeme v botaskách, zatímco

  ostatní mají tmavé šaty a kravaty.

  Vyčníváme. Snažíme se na sebe

  neupozorňovat, ale přehráváme.

  Omlouváme se, vysvětlujeme, proč

  jsme neodhadli atmosféru večírku,

  a tím upozorňujeme na svoji odliš-

  nost. Příště se zase třeba oblékne-

  me vznešeně – a ostatní jsou ve

  sportovním.

  Tak trochu je to i s lidmi, kteří jsou

  handicapovaní, a proto poněkud

  odlišní. Jako socioložka jsem zvyklá

  vnímat chování lidí. Odlišnost a tím

  i nejistotu buď zakrýváme, nebo

  naopak zdůrazňujeme. S handica-

  pem je to obdobné. Odlišuje nás.

  Nejlepší je, pokud se lze přizpůsobit

  ostatním. Nebo vyhledávat přátele

  mezi těmi, kteří jsou nám podobní.

  Ve společnosti od nás odlišných

  jedinců je dobré si uvědomit, že tito

  „ostatní“ se zase liší od jiné skupiny,

  a přijmout jejich i svoji odlišnost.

  S úsměvem třeba na začátku říci:

  Tak tohle já nedokážu, ale mohu

  vám zatím zde pohlídat bato-

  hy, najdu spoje na autobus a po

  výstupu se tady u mne zastavte.

  Prostě předem bez výčitek oznámit

  neteatrálně svoje zdravotní limity.

  Dobrá parta to přijme, ocení vaši

  sebereflexi, ochotu si ze sebe samé-

  ho občas udělat legraci.

  Sníží se tím napětí a pocit „provi-

  nění“ u ostatních, že oni ta omezení

  nemají. Zatím je nemají. Zdravot-

  ně postižený se pro ně v určité

  oblasti stane vzorem chování. Jen

  se pokusme nelitovat se a nevyčítat

  ani náznakem nic těm ostatním.

  Nakonec nevíte, jak budou třeba

  někdy jinými limity svého zdraví

  jednou handicapovaní vaši přátelé.

  Pak si na vaše důstojné chování

  i statečnost vzpomenou.

  

  Autorka je socioložka,

  členka rady Konta Bariéry.

  SLOUPEK Jiřiny ŠIKLOVÉ

• Strana 15

  15

  Otevřít se

  pomoci

  Když se před téměř

  sedmi lety narodila

  Michaele Čížkové

  dvojčata, lékaři u jednoho

  z chlapců diagnostikovali

  tuberózní sklerózu.

  Dostala také informaci

  o existenci rané péče.

  Text: RADEK MUSÍLEK

  Foto: JAN ŠILPOCH

  Úleva rodině

  „Lidé se v nové situaci potřebují zorientovat. S tím nám raná péče

  hodně pomohla. Doporučili a zapůjčili pomůcky, poradili v oblasti so-

  ciálních služeb nebo zprostředkovali psychologa, který nám pomohl

  řešit vztah bratra Kuby k Vojtovi. Bylo to těžké období, o kterém se mi

  dodnes těžko mluví, ale právě díky pomoci jsme ho zvládli,“ popisuje

  paní Čížková. „Doporučuji nebát se otevřít. Do rodiny vstoupí porad-

  kyně, se kterou se postupně buduje vztah. Stane se z ní taková teta,

  ke které máte hodně blízko. Vím, kolik lidí o této službě nemá ponětí,

  a je to škoda, protože raná péče rodinám hodně uleví.“

  

  Sdílené starosti

  Za doporučení vděčí paní Číž-

  ková neuroložce, která měla

  jejího syna Vojtu v péči. Bylo

  mu teprve pár měsíců. Zhruba

  po roce od jeho narození

  začala rodina využívat služeb

  rané péče. „Velký přínos

  byl v tom, že za námi přišel

  někdo, kdo měl zkušenost

  s lidmi v situaci podobné té

  naší. Vyslechl nás, poradil, nic

  nenarušoval. Získali jsme in-

  formace, zorientovali jsme se

  a uklidnili, protože nás někdo

  začal provázet tím, co bude

  dál,“ vzpomíná paní Čížková.

  Snad nejvíc si podle svých

  slov cení seznámení s dalšími

  rodinami. „Předávali jsme si

  cenné zkušenosti, sdíleli spo-

  lečné starosti a viděli pokroky

  starších dětí. To pomáhalo

  a pomáhá.“

  

• Strana 16

  REFLEKTOR / ZÁPISNÍK

  Ilustrace: MIROSLAVA KOLÁŘOVÁ ŠULCOVÁ

  Takovou vzdálenost se rozhodl překonat

  devětadvacetiletý Číňan Quan Peng –

  nikoli autem, na motorce či bicyklu, ale

  na mechanickém vozíku, poháněném jen

  lidskou silou.

  Quan ochrnul v roce 2002 po pokusu

  operativně odstranit nádor z páteřní

  oblasti. Jak sám sdělil světovým médiím,

  která si jeho cesty už stačila všimnout,

  uvrhla jej nová životní skutečnost do

  depresí. V nelehké situaci navíc nenašel

  příliš podpory. Vztah Čínské lidové

  republiky k handicapovaným lidem má –

  měřeno evropskou optikou – zatím

  mezery. Podle odhadů žije v Číně asi

  85 milionů lidí s handicapem, abychom ale

  nebyli nespravedliví – celkem má Čína

  1,5 miliardy obyvatel, což se

  s organizováním běhu jakéhokoli

  evropského státu dá jen těžko srovnat.

  Od snahy někam za nelichotivé situace

  přece jen pokročit – a zkusit pracovat

  – odrazovala mladého Číňana dokonce

  vlastní rodina: „Jak chceš pracovat, když

  nejsi ‚standardní‘? Podívej, nedokážou

  to často ani zdraví lidé, tak co si počneš

  ty?“ V roce 2013 nakonec sebral Quan

  všechnu svou odvahu a odešel za

  životní změnou do samotné metropole

  Pekingu, kde jej, po čtyřech desítkách

  absolvovaných pohovorů, přijali na místo

  ve službách zákazníkům. Získal kýžený

  pocit, že pokud člověk něco opravdu

  chce a nevzdá se, nakonec může žít život

  srovnatelný s ostatními. A naplněn tou

  ideou začal plánovat velkou cestu.

  Z Pekingu vyrazil v srpnu 2014, a když

  jej v polovině září letošního roku zastihla

  v Hongkongu americká televizní stanice

  CNN, měl za sebou už padesátku měst

  a bezmála pět tisíc kilometrů. Své putování

  chce Quan zakončit v San-jie, nejjižnějším

  místě Číny v provincii Chaj-nan, kterému

  se také přezdívá „okraj světa“. Má k tomu

  pádné důvody: „Jednou jsem řekl dívce,

  že jí ukážu okraj světa. Nevěřila, že by to

  člověk v mé situaci mohl dokázat. A teď

  jsem skoro tam – sám a vlastními silami,“

  směje se Quan do CNN.

  • • •

  Plán, se kterým se devětadvacetiletý

  usměvavý mladík vydal na cestu, se zdá být

  až neuvěřitelný. Nejvíce ujel 27 kilometrů

  v jednom dni, CNN pak uvádí, že na cestě

  spotřeboval zatím 60 párů rukavic. Obruče

  na jeho kolech nesou značné známky

  každodenního zápolení; to naopak ramena

  a bicepsy rostou čínskému odvážlivci

  rychleji než v kdejaké posilovně. Kopce musí

  vyjíždět pozadu, vždy ale s hrdě vztyčenou

  vlajkou, kterou si veze za zády.

  Ať už se mladík na těžko pochopitelnou

  vzdálenost vydal z čistě osobních či hlubších

  duchovních cílů, nelze popřít, že akt je

  také jakýmsi soubojem s přetrvávajícím

  náhledem čínské společnosti na zdravotně

  postižené. Postoj, se kterým se tu

  85 milionů handicapovaných setkává, je

  zatím nevyzrálý, nezkušený. Často jej lidé,

  které Quan po cestě potká, považují za

  pouhého žebráka, v hotelech jej nechtějí

  ubytovat a z restaurací jej vyhazují. Když

  lidem vypráví o své cestě, nevěří mu. I proto

  je vybaven na nejhorší – často spí ve stanu

  v parku, na ulici, pod schody do výškové

  budovy.

  Kromě toho má Quan ambici udělat

  si přehled o bezbariérovosti čínských

  měst – a jak sám říká, je to tristní pohled.

  Z padesátky míst, která dosud navštívil,

  neoplývalo ani jediné čímkoli, co by se

  dalo nazvat dostačující bezbariérovostí.

  Situace je samozřejmě o něco lepší ve

  velkých městech, i tak je tu ale co dohánět.

  V Hongkongu, který je zvláštní správní

  oblastí těšící se oproti zbylým regionům

  Číny poměrně velké autonomii, je prý

  zkušenost zatím nejlepší – rychle tady

  padají nejen fyzické, ale i psychické

  bariéry. Quana v jeho osobitých snahách

  taktéž podporují organizace zdravotně

  postižených Číňanů napříč zemí.

  Pozornost, která se jejich agendě díky cestě

  dostává, je jistě žádoucí.

  • • •

  Svého cíle, totiž „okraje světa“, by měl Quan

  dosáhnout někdy na sklonku letošního

  roku. Bezesporu jej na konci dlouhého

  putování „uvidí“ více lidí, než když se na něj

  vydával. A co dělá, když mu chybějí síly?

  Čte poezii. Poezie vás totiž, jak říká mladík,

  přiměje snít.

  

  (šb)

  5500 kilometrů

• Strana 17

  17

  REFLEKTOR / TRIBUNA

  Vím o sobě, že nejsem žádný arbiter ele-

  gantiae. K šarmu Jamese Bonda mám stej-

  ně daleko jako můj kombík k jeho astonu.

  Většina mého šatníku by se dala definovat

  jako padesát odstínů šedé. Zkrátka image

  – vizuální stránku svého já – jsem nikdy

  moc neřešil. Určující byla vždy praktičnost

  a pohodlí. Tomu jistě řada vozíčkářů ro-

  zumí. Poslední dobou však stále více pře-

  mýšlím, zda bych neměl svůj postoj trochu

  přehodnotit. Jestli to pohodlí nemá až příliš

  blízko k pohodlnosti. K té pohodlnosti,

  která začíná tím, že neřeším, co si vezmu

  na sebe, a pak nemá daleko k tomu, jestli

  si na sebe vezmu vůbec něco. Zdá se vám

  to přehnané? Opak je pravdou.

  Člověku na vozíku ledacos déle trvá,

  je to obtížnější a namáhavé. Oblékání

  rozhodně mezi takové činnosti patří. Není

  divu, že se občas snaží ušetřit energii.

  Proč si tedy brát boty, když jdu jen před

  dům se psem? Stejně je nepotřebuji. Ko-

  neckonců i nasazování ponožek ve stejné

  situaci není vůbec nezbytné. Jistě, z čistě

  funkčního hlediska je to jedno, pokud

  venku zrovna nemrzne. Ostatně i lidé

  bez postižení jsou někdy líní a neřeší svůj

  zevnějšek, pokud jen vyběhnou s odpad-

  kovým košem.

  Jenže – když začnete bydlet v domě

  zvláštního určení jako já a stane se pro

  vás součástí každodennosti, že na chodbě

  potkáte člověka v trenýrkách, který si na

  vozíku jede do večerky u vchodu koupit

  lahváče, začnete o důstojném zevnějšku

  svého lidu i svém vlastním přemýšlet

  trochu jinak. Máte příležitost prohlédnout

  si všechny pánovy dermatologické obtíže,

  a přitom přemítat, jak asi lidé koukají na

  mě, když vystrčím na odiv své zdravotní

  komplikace, protože jsem si byl líný vzít

  kvůli venčení psa boty.

  Není to nic proti lidem, o kterých tu

  píšu. Ani neříkám, že se mají za něco

  stydět. Jejich situaci rozumím. Jen mě

  mrzí, že možná rezignovali na svou

  důstojnost. Možná jim na ni nezbývá

  síla, kterou napínají do svého fungování.

  Třeba jim to v kontextu životních pro-

  blémů připadá zbytečné a malicherné.

  Ani já občas nemám k takovému postoji

  daleko. Nerad bych však překročil hra-

  nici, kdy si už budu v očích druhých lidí

  škodit. Předsudků vůči nám vozíčkářům

  existuje dost, tak proč dávat záminku

  k dalším?

  Snad si říkáte, že je to povrchní postoj.

  Obecně však platí, že svým zevnějškem

  do okolí vysíláte signály, na které druzí

  reagují. To, co je u mladého děvčete

  roztomilá nedbalá elegance, působí u sta-

  ré babičky jako smutná zanedbanost.

  A u lidí s postižením je to podobné. Bu-

  deme-li působit důstojně, budou nás lidé

  důstojněji vnímat. Takhle to (bohužel?)

  funguje.

  

  Jedna známá kniha se jmenuje Všechno,

  co opravdu potřebuju znát, jsem se

  naučil v mateřské školce. V posledních

  týdnech zjišťuji, že tato instituce mě učí

  i v sedmatřiceti letech.

  Na jaře jsme s manželkou poctivě

  obešli školky v okolí. Jedna nás svým

  přístupem odradila, další mateřinka

  byla průměrná, zatímco z té třetí jsme

  byli vysloveně nadšeni. Pohodová

  atmosféra, prointegrační aktivity, milé

  paní učitelky, z nichž jedna dokonce

  měla lehké tělesné postižení. Zdálo se,

  že otec na vozíku nebude problém. Do

  přihlášky jsme napsali, že si přejeme,

  aby byla kvůli mně třída našeho tříleté-

  ho synka v přízemí.

  Přišlo září a ukázalo se, že všechno je

  jinak. Původní paní ředitelku radnice od-

  volala. Vyměnila se většina zaměstnanců.

  A hned první den jsme zjistili, že naše

  třída je v patře. Loučím se tedy se synkem

  a trpělivě čekám na návrat své manželky,

  která ho jde doprovodit. Nejsem nadšený,

  ale jsem na takové situace zvyklý. Navíc

  doufám, že se s vedením domluvíme na

  přesunu třídy do přízemí. Má žena se

  vrací v slzách. Nešlo jen o dojetí, ale také

  o lítost, že čekám pod schody.

  Příští dny ukážou, že se situace nezmě-

  ní. Po dlouhém dotazování je mi řečeno,

  že o našem požadavku nikdo nevěděl, pak

  že si děti nahoře už zvykly, a nakonec, že

  třídy v přízemí jsou zařízeny pro starší.

  Jelikož synka do školky ráno přivážím

  většinou já, dostanu číslo na paní školnici,

  která si ho vždy přijde vyzvednout. Mla-

  dičká učitelka bez aprobace mi připome-

  ne, že jde o nadstandard, a mohl bych jí za

  to koupit čokoládu (!). Učiním tak a nevadí

  mi to – paní školnice je milá a ochotná.

  Vlastně jsem na tom vydělal: nemusím

  složitě vylézat z auta. Všichni moji přátelé

  bez postižení to však považují za skan-

  dální.

  O pár dní později dorazím na třídní

  schůzky. Absolvoval jsem úvodní společ-

  né setkání v přízemí, pak se šlo do patra.

  Záměrně jsem si proto předem odchytil

  „svoji“ učitelku, abych se na vše vyptal.

  Kdepak, žádné dlouhé povídání – prý si

  to zítra přečtu v zápisu, ale hlavně aby

  pak přišla manželka podepsat všechny

  papíry, které má nahoře. Druhý den má

  žena nesmí podepsat prezenční listinu

  rodičů. Nikdo od nás se schůzky údajně

  nezúčastnil…

  Další den navštívím ředitelnu. Vylíčím

  situaci. Paní ředitelka se tváří chápavě.

  Doporučí mi, že by asi bylo lepší přejít do

  jiné školky…

  

  Důstojnost v trenkách

  Školka života

  RADEK MUSÍLEK

  glosuje potíže spřístupem školky

  krodiči na vozíku.

  RADEK MUSÍLEK

  se zastavuje nad vlivem

  upraveného zevnějšku

  u lidí s postižením

• Strana 18

  ŽIVOT

  Rovná šance

  není jen heslo

  Stipendium Bariéry má vyrovnávat

  příležitosti handicapovaných studentů se

  zdravými – a promovaných jsou již desítky.

  TEXT: MICHAELA ZINDELOVÁ

  FOTO: JAN ŠILPOCH

  Startovací plocha ptáků před prv-

  ním vzlétnutím – chvíle váhání, pak

  krátce nahoru, jen nízko nad zemí.

  Podle mávání křídel dosáhnou větší

  rychlosti i výšky svého letu. Příliš

  poetický příměr? Ale přesně tak fun-

  guje stipendijní pomoc pro studenty

  s handicapem, poskytovaná Kontem

  Bariéry. Dlouhodobý unikátní pro-

  jekt se financuje z výnosů Aukčních

  salonů výtvarníků. Příspěvek není

  podmíněný pouze studijními výsled-

  ky, chápe se jako sociální podpora,

  pomoc s úhradou zvýšených nákla-

  dů spojených se studiem – a později

• Strana 19

  19

  má zlepšit možnost uplatnění na trhu

  práce.

  Vybrali jsme si náhodně ze sezna-

  mu stipendistů a vyslechli dva zce-

  la odlišné osudy. Jeden příběh, To-

  mášův, je z konce startovací plochy,

  Jana už vzlétla…

  CHTĚL BYCH BÝT TRENÉREM!

  Tomáš Chovanec z Brna patří mezi

  první stipendisty Konta Bariéry (dále

  jen KB). Informaci o programu zís-

  kala jeho maminka Jindra z médií,

  a když bylo synovi čtrnáct, poslala

  do Prahy přihlášku. Péče o druho-

  rozeného syna (narodil se s jedním

  z typů dětské obrny), zůstala v rodi-

  ně zcela na ní a drobná blondýnka

  už odevzdala svému synovi hodně

  sil – starala se o Tomáše, rehabili-

  tovala a stabilizovala jeho problémy

  s dysgrafií, učila se s ním.

  Syn už studoval na osmiletém

  gymnáziu Integra, ale paní Jindra

  mohla pracovat stále nanejvýš na

  zkrácený úvazek. Obrovské snažení

  a vůli, aby Tomáš měl rovné mož-

  nosti ke studiu, sama komentuje

  skromně slovy: „V době, kdy jsem

  zjistila, že existuje program pro stu-

  denty, jsem byla po rozvodu, v dost

  špatné finanční situaci. Chtěla jsem

  přesto dát Tomášovi šanci studovat,

  ale individuální přístup s malým

  počtem žáků poskytovala pou-

  ze soukromá škola. Požádala jsem

  o stipendium. Nejdříve nám Konto

  Bariéry pomohlo tím, že synovi za-

  platilo školné. V naší rodinné situaci

  se jednalo o prioritu.“

  Po dokončení gymnázia Tomáš

  pokračoval ve studiu na soukro-

  mé Vyšší odborné škole ČSTV,

  obor management tělesné výchovy

  a sportu: „Stipendium mi obor, který

  jsem si moc přál, pomohlo vystudo-

  vat,“ přiznává Tomáš a pokračuje:

  „A s náklady spojenými se studiem

  mi Konto Bariéry pomáhá už třináct

  let. Letos v červnu jsem ukončil

  bakalářské studium na Fakultě hu-

  manitních studií Univerzity Tomáše

  Bati ve Zlíně, obor sociální pedago-

  gika, a byl jsem přijat na Pedagogic-

  kou fakultu Masarykovy univerzity

  na navazující dvouleté magisterské

  studium, obor sociální pedagogika

  a volný čas.“

  Proč vlastně Tomáš volil od po-

  čátku studií vytrvale právě sport?

  Pokrčí rameny: „Plavání byl můj ko-

  níček, ale zajímal jsem se také o další

  disciplíny. Orientoval jsem se přede-

  vším na fungování zákulisí, manage-

  mentu. Všechno kolem sportu mne

  posunovalo dál, k vytrvalosti a káz-

  ni. Tyto vlastnosti přešly a zůstaly

  i v mém běžném životě,“ pochvaluje

  si. Sám by si moc přál, aby se všeho

  kolem sportu mohl aktivně zúčastnit,

  ovšem na některé záležitosti po fy-

  zické stránce nedosáhne. „S výjim-

  kou plavání,“ říká. „Jedná se o zásad-

  ní věc v mém životě.“

  Tomáš se naučil natolik dobře

  plavat, že se v roce  uplatnil

  jako trenér, učil plavat několik ho-

  din v týdnu malé školáky. Práce se

  mu moc líbila a pozitivní pocity byly

  zjevně oboustranné. Když si šel jed-

  nou zaplavat, náhodou ho zastavil

  malý kluk a zeptal se, proč už Tomá-

  še nevidí u bazénu, proč už netrénu-

  je. „Moje dosavadní hobby jako by se

  spojovalo i s možností mé budoucí

  pracovní pozice, fakt bych rád učil

  malé plavce. Jdu cestou postupných

  kroků, v současné době je reálné, že

  bych podobnou práci mohl zase brzy

  na menší úvazek dělat.“

  Tomáš Chovanec stipendium

  ukončující jeho studia i tentokrát

  od KB získal. I kdyby se tak nesta-

  lo, v žádném případě by podle svých

  slov nerezignoval. „Všechny peněž-

  ní prostředky mi studium i všechny

  ,bariéry‘ výrazně ulehčily. Pro mne

  jde o velký závazek a přeju si brzy

  napsat do Konta Bariéry. Tentokrát

  ne novou žádost o příspěvek, ale vy-

  jádření obrovských pocitů vděčnosti

  k celému projektu. A třeba i s dovět-

  kem, že jsem se uplatnil na nějaké

  pracovní pozici. I když vím, že ani

  tato etapa nebude jednoduchá, cítím

  Tomáš (na snímku vlevo)

  odchází z jedné z prvních

  přednášek se svým asistentem.

  Plavání byl můj koníček,

  ale zajímal jsem se

  také o další disciplíny.

  Orientoval jsem se

  především na fungování

  zákulisí, managementu.

  Všechno kolem sportu

  mne posunovalo dál,

  k vytrvalosti a kázni.

• Strana 20

  ŽIVOT / STIPENDIA KB

  se na ni podstatně lépe vybavený.

  Moje životní linie získává jasnější ob-

  rysy a mnohem přesnější definici…“

  PRAŽSKÝ HAPPYEND

  Jana Hanová, příjemná a pohledná

  blondýnka, se dostávala na vozík

  postupně, kolem svých jednadvace-

  ti – po zpočátku banálně vyhlížející

  operaci vyhřezlé ploténky. Studovala

  tehdy v Brně vysokou školu. Prv-

  ní operace v Ostravě se nevydařila

  a další dvě reoperace také ne.

  Domů se vracela už na vozíku a ty

  nepříjemné roky ráda ve své hlavě

  vypouští, především ten operační,

  před deseti lety. „Nikdo mi už nevě-

  řil, že mě bolí záda,“ otočí se krátce

  nazpátek. „I když jsem skoro rok

  rehabilitovala v Hrabyni, nemohla

  jsem došlapovat na chodidla, trpěla

  jsem křečemi a moje stabilita byla

  minimální.“ Janu pronásledovaly vel-

  ké otazníky – co bude dál, co bude

  doma, v jejich bytě v druhém patře,

  kde chybí výtah. Do konce studia

  chyběl půlrok, ale… Dlouhé časové

  anabáze byly bez pozitivního výsled-

  ku: nakonec se předpokládalo, že

  jde o psychosomatické obtíže. Jediní,

  kdo zůstali na její straně, byla ma-

  minka (otec Janě zemřel, když byla

  malá) a fyzioterapeut.

  Zásluhou kamarádky z Hrabyně se

  Jana na konci roku  dostala do

  pražského Motola: „Odborníci chtěli

  moje záda zpevnit jinak. Můj zdravot-

  ní problém je atypický, a tak doufali,

  že problémy odezní. Po téměř devíti

  letech se na mé kondici nic nemění,

  spíš se nabalují klasické vozíčkářské

  problémy,“ konstatuje Jana. „Naučila

  jsem s vozíkem žít a fungovat. Do-

  mov prošel rekonstrukcí, kterou za-

  řídila maminka s rodinou, abych se

  dostala na záchod nebo z druhého

  patra mezi lidi. V roce  jsem se

  rozhodla ,skočit do vody‘ a odejít do

  Prahy.“

  Už sice měla ukončené baka-

  lářské studium, ale rozhodla se

  navázat ještě magisterským stup-

  něm. „Dlouho jsem si dávala ten

  nesnadný vzorec dohromady, až

  mě na řešení přivedla Metropolitní

  univerzita Praha, soukromá vysoká

  škola. Všechny obory mohou díky

  přístupu školy a bezbariérovým

  budovám studovat také studenti

  s handicapem. Napřed jsme ale od-

  jely s mamkou na otočku do Prahy,

  abychom vyzkoušely trasy MHD,

  které budu používat ze školy na ko-

  lej,“ vzpomíná Jana.

  Přijímací řízení dopadlo dobře,

  Jana začala studovat obor evropská

  studia a veřejná správa. Ocitla se

  na koleji v neznámém městě, kde

  nikoho neznala: „První měsíc jsem

  si myslela, že to nezvládnu, ale po-

  maličku začalo všechno fungovat.

  Hodně díky mé spolubydlící Hed-

  vice, také na vozíku. Měla koníček,

  po kterém jsem toužila, potápění.

  A příští rok jsem se odjela potápět

  na Elbu!“ Jana nevzdávala ani další

  sporty – plavání a jógu si ve svém

  rozvrhu ponechává trvale jako formu

  rehabilitace.

  Orientace v univerzitních kuloá-

  rech Janu přivedla i k informaci o sti-

  pendijním programu KB. Přihlásila

  se a další dva roky dostávala finanční

  výpomoc, která jí pomáhala v bez-

  problémovějším chodu na fakultě

  i s asistencí. „Po studiu mi také Kon-

  to Bariéry pomohlo k získání hand-

  biku, s přáteli se dostanu i na těžko

  přístupné cesty, užívám si život. Také

  můj původní, snad ,stokilový´ vozík

  byl pro mne velkou bariérou, potře-

  boval změnu – i tentokrát pomohly

  Bariéry. Nový mechanický vozík se

  lehce ovládal, mohla jsem komfort-

  něji fungovat…“

  Sama nad vším ohledně stipendij-

  ní podpory uznale pokyvuje hlavou:

  „Šlo o bezproblémovou, plynulou

  a skvěle fungující spolupráci. Samo-

  zřejmě jsem dokládala, jak postu-

  puji ve studiu. Příspěvek končil zis-

  kem magisterského titulu v červnu

  .“ Ještě jako studentka získala

  Jana práci, napřed na pár hodin tý-

  dně, na Metropolitní univerzitě Pra-

  ha. A později jí nabídli místo na stu-

  dijním oddělení, kam se spokojeně

  vrací: „Jakmile jsem na nabídku kýv-

  la, vedení univerzity mi přizpůsobilo

  pracoviště – pracovní stůl je nižší,

  poličky na dosah. Mám plně funkční

  prostředí a hlavně báječné kolegyně.“

  Dnes Jana jezdí denně do práce ma-

  lým autem a žije jako jiné mladé ženy

  jejího věku. Sama shrne stručně: „Žiju

  standardním životem. Mám úžasného

  přítele, prima kamarády, nejlepší ma-

  minku – a přestože sedím na vozíku,

  jsem neskutečně šťastná.“

  

  Stipendium Bariéry

  Vroce  byl Kontem Bariéry zřízen fond Stipendium

  Bariéry. Program podpory je určený pro středoškoláky

  avysokoškoláky zřad zdravotně handicapovaných

  studentů. Středoškolákům (od druhého ročníku studia)

  avysokoškolákům se vyplácí měsíční příspěvek ve výši

   až  korun. Dlouhodobý unikátní vzdělávací

  projekt je financován zvýnosů Aukčních salonů

  výtvarníků Konta Bariéry.

  Rada Konta Bariéry uzavřela výběrové řízení . ročníku

  stipendijního programu pro akademický rok /

  akoncem září projednala  žádostí (jednalo se o

  nových žadatelů, další chtěli ve svém studiu pokračovat)

  avšem stipendium udělila. Podpora míří ikněkolika

  studentům zahraničních univerzit.

  Celkem bylo od začátku tisíciletí vydáno na pomoc

  handicapovaným studentům    korun.

  Více na www.kontobariery.cz/Projekty/

  Stipendium/O-stipendiu.aspx

  Mgr. Jana Hanová

  začala po studiích

  na své alma mater

  i pracovat.

• Strana 21

  Předplaťte si

  časopis Můžeš

  Výhodné

  předplatné

  nadva roky

  za380 Kč!

  Pokud si předplatíte

  Můžeš na dva roky,

  ušetříte proti ročnímu

  předplatnému 100 Kč

  a proti volnému

  prodeji 280 Kč.

  OBJEDNÁVKY PŘEDPLATNÉHO

  PŘIJÍMÁ ČESKÁ POŠTA:

  TELEFONICKY: na bezplatné lince

  800 300 302

  ON-LINE: na adrese:

  http://www.postabo.cz

  E-MAILEM: postabo.prstc@cpost.cz

  PÍSEMNĚ: na adrese:

  Česká pošta, s. p.

  oddělení periodického tisku

  Olšanská 38/9, 225 99 Praha 3

  www.apicz.com

  API CZ s.r.o. | Slapy 136 | CZ-391 76 Slapy u Tábora

  T: +420 606 070 992 | E: info@apicz.com

  Automobily

  bez bariér.

  — Ruční ovládání pedálů

  — B

  ezbariérová vozidla

  —

  Úpravy sedadel

  —

  Nakládání invalidního vozíku

  —

  Ostatní individuální úpravy

• Strana 22

  ŽIVOT / AUTO MOTO

  Pařížský

  autosalon

  a jeho novinky

  Na autosalon do

  Paříže, který se konal

  na začátku října, přivezly

  automobilky nejednu

  zajímavou premiéru.

  Trendem jsou vozy SUV,

  což nepotěší zejména ty,

  kteří potřebují přesedat

  do auta zvozíku.

  Nissan u svých modelů střídá chvilky, kdy nabízí usedlý

  až nudný design karoserie, smomenty, které překvapí

  dravostí a jedinečností. Nový Nissan Micra je na rozdíl

  od předchůdce na první pohled atraktivní. Pařížská

  novinka bude konkurovat Škodě Fabia.

  Škoda Kodiaq vznikla na prodlouženém základě Volkswagenu Tiguan.

  Uveze až sedm cestujících a stojí od 678 000 korun. Za tuto sumu zákazník

  dostává benzinový turbomotor 1,4 svýkonem 150 koní buď spohonem

  všech kol, nebo sautomatickou převodovkou. První zákazníci si nové velké

  SUV mladoboleslavské značky odvezou z prodejen příští rok vúnoru.

  Honda představila pětidveřový model Civic

  ve zcela novém kabátě. Nechybí futuristické pojetí,

  novinka je o něco nižší a zároveň delší i širší než

  předchůdce. Civic opět bude sázet na praktičnost

  – kufr má vzákladním objemu téměř 500 litrů.

  Text: PETR BUČEK

  Foto: AUTOMOBILKY

• Strana 23

  Kam se poděl

  starý dobrý

  kombík?

  Fajnšmekři se smířili s existencí ob-

  ludného Porsche Cayenne, ale já se

  stejně raději ohlédnu za 20 let starou

  carrerou. Jako by se všechny auto-

  mobilky zbláznily a všechny musí

  dělat všechno. Trend mít pro svého

  zákazníka auto ve všech segmentech

  je jasný, jenom nechápu, jak se jim

  to – těm automobilkám – rentuje.

  A přitom si ještě konkurují, a to nejen

  v koncernech, ale i v modelových

  řadách. Ale co, svého zákazníka

  a svého zloděje si každé auto najde,

  jak praví upravené dogma. Někomu

  se lépe nastupuje do vyššího MPV,

  někomu ještě lépe do crossoveru.

  Jiný zase nadává, že nákup, mimi-

  no nebo vozík tak vysoko nezdvih-

  ne. Je to věc marketingu a reklam-

  ního náletu na motoristy. Je jim

  třeba vsugerovat, že dobrý výhled

  z velkých aut, jejich bezpečnost,

  úložné prostory a pseudoterénní

  schopnosti je předurčují.

  A jak to nakonec je? V porovnání

  nejmenovaných SUV a MPV s ok-

  távkou RS 4 x 4 vyhraje obvykle

  škodovka! Možná by v testu fran-

  couzských novinářů vyhrálo zase

  francouzské auto, ale fakta jsou

  jasná – dobrý kombík čtyřkolka

  v ixté odzkoušené generaci bude

  pro teréňáky v užitných i jízdních

  hodnotách těžký soupeř. A na kli-

  katých okreskách jim nařeže.

  Jasně, lze vybrat rodinná auta, která

  pojedou i naloží – VW Caddy life,

  Long Mercedes R, dlouhé fiaty nebo

  peugeoty, fordy, voyagery…

  Ale velké prémiové kombíky od

  oktávky výše jsou podle mého

  nejlepší komplexní volba. Možnost

  kombinace dvou aut a cenové

  parametry jsou další proměnné – ty

  necháme na někdy příště.

  

  Autor je motorista

  ačlen správní rady Nadace Charty 77.

  SLOUPEK Martina KOVÁŘE

  INVACAR – úpravce aut

  www.invacar.com

  KATOVICE

  Průmyslová , Katovice

  Tel.:  

  E-mail: info@invacar.com

  AUTO HLAVÁČEK

  Škoda, Kia

  www.hlavacek.cz

  OLOMOUC

  Týnecká /, Olomouc

  Tel.:   

  E-mail: maly@hlavacek.cz

  OPAVA (Kia)

  Těšínská /

  Opava-Předměstí

  Tel.:   

  E-mail: kohut@hlavacek.cz

  PROSTĚJOV (Kia)

  Plumlovská , Prostějov

  Tel.:   

  E-mail: riedl@hlavacek.cz

  AUTO JAROV

  Škoda, Volkswagen,

  Seat, Audi, Honda

  www.autojarov.cz

  PRAHA

  Osiková , Praha 

  Tel.:  

  E-mail: pipek@autojarov.cz

  API CZ – ÚPRAVCE AUT

  www.apicz.com

  SLAPY UTÁBORA

  Slapy 

  Tel.: 

  E-mail: info@apicz.com

  UNICAR

  Škoda

  www.unicar.cz

  OSTRAVA

  Vítkovická , Ostrava

  Tel.:   -

  E-mail: novevozy@unicar.cz

  AMB

  Ford

  www.fordamb.cz

  PRAHA

  Severní , Ořech – Praha-západ

  Pražský okruh – Exit 

  Tel.: –

  E-mail: svoboda@fordamb.cz

  AUTOCENTRUM ROS

  Škoda, VW, Audi

  www.rosauto.cz

  BRNO

  Poříčí c

  Tel.   

  E-mail: jan.smid@rosauto.cz

  AUTOCENTRUM DOJÁČEK

  Citroën, Fiat, Fiat Professional,

  Jeep, Lancia, Chevrolet

  www.dojacek.cz

  PRAHA

  Kolbenova /, Praha 

  (Citroën, Fiat, Jeep, Lancia)

  Tel.:   

  E-mail: citroen@dojacek.cz

  USeřadiště , Praha 

  (Fiat, Fiat Professional)

  Tel.:   

  E-mail: vasak@dojacek.cz

  Vršovická , Praha 

  (Fiat, Fiat Professional)

  Tel.:   

  E-mail: fiat.vrsovicka@dojacek.cz

  Přípotoční c, Praha 

  (Citroën, Chevrolet)

  Tel.:   -

  E-mail: citroen@dojacek.cz

  AUTOBOND GROUP

  Kia, Toyota, Ford, Suzuki, Subaru,

  Nissan, Mitsubishi

  www.autobond.cz

  PRAHA(Kia, Nissan, Mitsubishi)

  Kolbenova /,

  Praha -Vysočany

  Tel.:   

  E-mail: libor.vimr@autobond.cz

  Kontaktní osoba: Libor Vimr

  PLZEŇ(Kia, Ford)

  Koterovská , Plzeň-Slovany

  Tel.:   -

  E-mail: milan.horna@autobond.cz

  Kontaktní osoba: Milan Horna

  KARLOVY VARY

  (Kia, Nissan, Mitsubishi)

  Studentská ,

  Karlovy Vary-Doubí

  Tel.:  

  E-mail:tomas.klesa@autobond.cz

  Kontaktní osoba: Tomáš Klesa

  OSTRAVA

  (Kia, Toyota, Nissan, Suzuki, Subaru)

  Krmelínská -, Ostrava-Hrabová

  Tel.:   -

  E-mail:petra.dybalova@autobond.cz

  Kontaktní osoba: Petra Dybalová

  OPAVA(Toyota)

  Ostravská , Opava

  Tel.:  

  E-mail:toyotaopava@autobond.cz

  Kontaktní osoba: Petr Valášek

  HAVÍŘOV(Toyota)

  Před Tratí /, Havířov

  Tel.:  

  E-mail:toyotahavirov@autobond.cz

  Kontaktní osoba: Karel Žáček

  Přehled partnerů Auta bez Bariér

  (prodejci a úpravci aut)

  Dealeři zapojení do projektu Auta bez bariér poradí

  handicapovaným svýběrem vozu isjeho úpravou,

  ataké svyřízením všech formalit spojených skoupí auta.

  VÝZVA PRO DEALERY AUT:

  Zapojte se do projektu Auta bez bariér,

  pošlete zprávu e-mailem na adresu petr.bucek@bariery.cz.

  Děkujeme!

  Více na: www.autabezbarier.cz

  23

  Nošovický Hyundai i30 je vedle škodovek

  nejprodávanějším autem na českém trhu.

  Příští rok začne zpásů továrny stojící poblíž

  Frýdku-Místku sjíždět zcela nový model.

  Konkurent Volkswagenu Golf, Fordu Focus nebo

  Peugeotu 308 se vPaříži představil veřejnosti

  skaroserií, která se o další kousek přibližuje

  vkusu evropských zákazníků.

  Peugeot (podobně jako nedávno Renault

  s modelem Espace) přesunul své MPV

  soznačením 5008 do kategorie vozů

  SUV. Automobilka se lvem ve

  znaku představila vPaříži

  hned dvě novinky

  svizáží teréňáku

  – vedle modelu

  5008 sdélkou

  4,64 metru

  i o 20 cm kratší

  Peugeot 3008.

  Větší bude

  konkurovat

  Škodě Kodiaq,

  menší se

  postaví yettimu.

  Renault Grand Scénic zůstává ve třídě aut

  svelkým prostorem. 4,63 metru dlouhý vůz

  uveze až sedm pasažérů, druhou řadu už však

  netvoří samostatné sedačky – Grand Scénic

  dostal klasické dělení vpoměru 1/3 : 2/3.

• Strana 24

  Text: MICHAELA ZINDELOVÁ

  Foto: JAN ŠILPOCH

  Příběh Tomáše Pazdery ( let),

  v současné době jediného neslyší-

  cího snowboardisty v ČR, vyznívá

  v mnoha ohledech unikátně. Je jedi-

  ný handicapovaný sportovec u nás,

  který dokázal úspěšně reprezento-

  vat na letních i zimních deaflympij-

  ských hrách. V roce  startoval

  poprvé na mistrovství republiky ve

  snowboardcrossu a seznámil se

  s trenérem českého reprezentač-

  ního týmu Markem Jelínkem; ten

  mu nabídl, že by ho trénoval. Už po

  dvou letech společné práce zapůso-

  bilo Tomášovo jméno jako bomba

  na světovém poháru, později doká-

  zal zvítězit i na zimní deaflympiádě

  v Rusku. Výsledky se reflektovaly

  i v umístění v top desítce handica-

  povaných sportovců v ČR za rok

  , kde se ocitl na prestižním

  druhém místě.

  Marek s Tomášem jsou senzačně

  sehrané duo – Tomáš dobře ví, o jak

  velkou pomoc jde: reprezentační

  tým ho trénuje zadarmo, protože on

  sám by nemohl zaplatit kouče, ser-

  vismana i terapeuta. Trenér Marek

  Jelínek svou vlastní činnost vyhod-

  nocuje na čtyřicet procent sportov-

  ního výsledku. Odmávne to ale jen

  poznámkou, že přes prkno dokázal

  do světa pomoci i neslyšícímu spor-

  tovci…,

  Jak jste se ksnowboardcrossu

  (dále SBX) dostali?

  Marek Jelínek (M. J.): Dlouho jsem

  po škole dělal gymnastiku, SBX jako

  olympijská disciplína neexistoval.

  Pak jsem začal sám jezdit, protože to

  bylo in. Když jsem se pro tohle spor-

  tovní odvětví rozhodl, zjistil jsem, že

  téhle specializaci málokdo ve světě

  prvotřídně rozumí. Po boku Micha-

  la Novotného jsem se z kamaráda

  změnil v trenéra. Moje koučování

  pokračovalo až k Evě Samkové a To-

  máši Pazderovi.

  Tomáš Pazdera (T. P.): Pocházím ze

  sportovní rodiny, rodiče i bratr mě

  vedli stejnou cestou. Dlouho jsem si

  přál prosadit se ve vrhu koulí a trenér

  Rudolf Mastík mě dovedl mezi osm

  nejlepších vrhačů u nás. Na deaf-

  lympiádě na Tchaj-wanu jsem skon-

  čil pátý. Můj odklon od atletiky měl

  více důvodů, mimo jiné i problém

  s ramenem. Zkusil jsem snowboard,

  přitahoval mě – na campech mi radil

  Jakub Flejšar, druhý trenér týmu SBX.

  Po seznámení s Markem Jelínkem

  jsem cítil, že by mi mohl hodně dát.

  Stál tehdy na bodě nula, ovšem Kuba

  i Marek dobře věděli, jak velká je po-

  třeba tréninku i počáteční investice.

  Jak se dá zvládnout práce itré-

  nink aodkud vzít peníze?

  T. P.: Jsem amatér, ale směřuji k pro-

  fesionalismu. Abych mohl jezdit na

  týmové tréninky, dělal jsem zpočátku

  servismana; za to jsem získal nárok

  na ubytování a skipass. Později mě

  podpořily Svaz neslyšících sportovců

  a celý realizační tým Marka Jelínka –

  za peníze jsem se vybavil materiálem

  (boty, snowboard, vázání, vosky), po-

  dařilo se mi finančně pokrýt i pár sou-

  středění. Část peněz z mého podniká-

  ní se také mění ve sportovní náklady.

  M. J.: Tomáš prožívá svou druhou ka-

  riéru. Je ovšem limitovaný – financemi

  i svým zdravím. Průměrně stojí jeden

  týdenní tréninkový pobyt v zahraničí

  kolem patnácti tisíc, a to nemluvím

  o materiálu a permanentkách. Tomáš

  se k týmu připojuje jen dvakrát na

  podzim a dvakrát v zimě.

  T. P. : Když mohu být na sněhu del-

  ší čas, získávám větší jistotu: mám

  natrénováno, a to se hned odráží

  v mém pocitu většího bezpečí.

  Co by každý zvás na spolupráci

  trenéra asportovce vyzvedl?

  M. J.: Nejsem kouč, který se prezen-

  tuje vedle svého svěřence. Sportov-

  Všechno je vkomunikaci

  PROČ SPORTUJÍ LIDÉ SPOSTIŽENÍM? CHTĚJÍ ŽÍT

  PLNOHODNOTNÝ ŽIVOT, DOPŘÁVAT SI RADOST.

  SKUTEČNÁ ZMĚNA SOUVISÍ SROZHODNUTÍM, ZDA

  SE JEDNÁ JEN OREHABILITACI NEBO OVRCHOLOVÝ

  SPORT. POKUD SE DOSTAVÍ MIMOŘÁDNÉ ÚSPĚCHY,

  BÝVÁ PAK MOTIVACE STEJNÁ JAKO UZDRAVÝCH: STÁT

  SE VÍTĚZEM, MEDAILISTOU. AJAKOU ROLI VTOM VŠEM

  SEHRÁVÁ OSOBA TRENÉRA?

  Tomáš Pazdera

  na posledním

  letním tréninku

  na longboardu

  Nejsem

  kouč,

  který se

  prezentuje

  vedle

  svého

  svěřence.

  Sportovce

  připravuji,

  ta story

  není o mně,

  ale o nich.

  ŽIVOT / SPORT NESLYŠÍCÍCH

• Strana 25

  25

  ce připravuji, ta story není o mně, ale

  o nich. I když vím, že na mně dost zá-

  visí. Tomáš uvěřil, že to, co říkám, dává

  smysl. Bez důvěry v trenéra to vůbec

  nejde! Všechno je v komunikaci.

  T. P.: Marek má skvělé srdce, v ko-

  munikaci je hodně energický a rych-

  le mluví, musím ho zastavovat…

  Na svahu mi říká, co dělám špatně,

  chybu mi ukazuje i svým pohybem.

  Večer při videokoučinku analyzuje-

  me chybný okamžik. Jde o klíč, který

  jsme si nastavili, a oběma vyhovuje.

  Vaše dorozumívání vypadá jinak

  na trénincích ajinak na závo-

  dech…

  M. J.: Sluchadlo přijímá sluchové

  vlny ze slov a různých hlasů, nejde

  o klasický zesilovač. Pokud ne jsme

  při dialogu tváří v tvář, jsme oba

  ztraceni. Podle okolností volíme růz-

  né způsoby komunikace – na závodě

  totiž nesmí být naslouchátko. Mini-

  malizace chyb je podstatná – kvůli

  výsledku i kvůli bezpečnosti. Jsem

  vlastně trenér-kameraman na ly-

  žích. Předávám mu informace jistou

  hantýrkou označující tvary překážek

  nebo způsob jejich přejetí. Cross je

  záludný v tom, že kvůli změně rych-

  losti se musí měnit i technika.

  T. P. : Komunikujeme s Markem také

  na e-mailu a pomocí SMS zpráv.

  Před nedávnem jsem dokonce začal

  telefonovat! Není to stoprocentní, ale

  většinu telefonátu pochopím…

  Jak pomáhá disciplíně jméno Evy

  Samkové ve vašem týmu?

  M. J.: Když Eva Samková vyhrála

  zlato na OH (), byl znát rychlý

  nárůst zájmu o tuhle disciplínu. Měli

  jsme rok před deaflympiádou a díky

  Evinu úspěchu se vše rozjelo ve

  velkém. Když se tým sejde na kop-

  ci, na tréninku, jsou tam děti, Tomáš

  i Evka! Jezdíme prostě společně.

  T. P.: Eva, už po olympiádě, mi radila

  pár dní před odletem do Ruska; nejen

  Kdo je Mgr. Marek

  Jelínek (1975)

  Trenér SBX – absolvent FTVS UK

  vPraze, specializace sportovní

  gymnastika. Po absolvování

  tělovýchovné praxe vUSA začal

  úspěšně trénovat () průkopníka

  SBX Michala Novotného. Vytvořil

  první teze didaktiky atechniky

  snowboardcrossu. Od roku  se stal

  reprezentačním trenérem SBX: jeho

  svěřenci získali na MS, SP, EP aOH

  zlaté medaile. Je aktivní ve vrcholových

  strukturách této disciplíny.

  Kdo je Tomáš

  Pazdera (1989)

  Ohluchl vprvním roce života, ale díky

  rodině alogopedce Jitce Holmanové

  je jeho komunikační dovednost skvělá.

  Jako atlet se zúčastnil ME neslyšících

  (. místo ve vrhu koulí, ), na první

  deaflympiádě na Tchaj-wanu ()

  skončil pátý. Vposledních letech se

  věnuje SBX. Zvítězil ve SP () ina

  deaflympiádě (Rusko ). Profesně

  se snaží budovat vlastní firmu.

  Snowboardcross

  Také boardercross nebo SBX – mladá

  olympijská disciplína; kontrolu nad ní

  převzala Mezinárodní lyžařská federa-

  ce (FIS), jež řídí všechny akce. Neslyšící

  sportovci se mohou zúčastňovat SBX

  závodů – od národní úrovně po světové

  hry neslyšících (deaflympijské hry).

  Český svaz

  neslyšících sportovců

  (ČSNS)

  Sdružení pro sportovce se sluchovým

  postižením vČR. Svaz se stal od

  . ledna  jedinou reprezentativní

  organizací sportovců se sluchovým

  postižením. Vsoučasné době má

  ČSNS asi  členů v sportech.

  www.csns-sport.cz

  jak správně jezdit, ale také jak být na závodech klidný.

  Pomáhá celému oboru – třeba prodejem svého vozu za

  olympiádu, kdy výnos směřoval na pomoc neslyšícím.

  Tomáš je ve své disciplíně na vrcholu, co bude dál?

  M. J.: Výsledek naší spolupráce je slušný, Tomáš má

  skvělé starty, ale brzdí ho vybavení a tréninkový deficit.

  Není na rozdíl od svých soupeřů profesionálem.

  T. P.: Chtěl bych si zopakovat medaili na deaflympiádě za

  tři roky. Marek se domnívá, že bych mohl takový výsledek

  dát ještě dvakrát. Uvidíme, co mi budoucnost přinese.

  

  Trenér Marek

  (vlevo) poznámkuje

  každý Tomášův

  výkon...

• Strana 26

  ŽIVOT / AKTIVNĚ – SLEDGE HOKEJ

  Text: MICHAELA ZINDELOVÁ

  Foto: JAN ŠILPOCH

  Zdeněk Krupička sportuje od šes-

  ti, tedy asi tři desítky let. Z vozíku

  zkusil leccos – curling, florbal, mo-

  torovou čtyřkolku i tandem, kdy si

  prý člověk připadá volný jako pták.

  Zbožňuje i hokej, jeho spolužák Mar-

  tin Černý měl tátu hokejistu. Kluci

  kdysi mlátili na chodbách Jedličko-

  va ústavu hokejkami do tenisáku, až

  jednoho vychovatele napadl florbal.

  Zdeněk dodá, že „asi má pro sport

  trochu talent“, všude ho po prvním

  tréninku chtěli angažovat, a stejné to

  bylo, když se dozvěděl o hostování

  zlínského sledge hokejového klubu

  v Praze. „Mohl jsem si zkusit, jak se

  na saních jezdí,“ vzpomíná sám na

  exhibici před více než deseti lety.

  O tomhle sportu, vhodném pro

  ženy i muže, mluví Zdeněk opravdu

  s nadšením: „Propadl jsem sledge

  hokeji na tisíc procent! Později jsem

  založil oddíl Sparty Praha – a už

  deset let jsem kapitán. S partou na

  hřišti ze sebe dokážu vydat úplně

  všechno. Hraju obyčejně všechny

  třetiny a během hry střídám i pozice

  Sledge hokej

  mi změnil život

  v poli, jsem útočník, centr, zkouším

  také beka – a v nároďáku jsem levé

  křídlo.“ Zdeňkova prozatím dvo-

  jí účast na paralympiádě mluví za

  všechno.

  Sledge hokej doporučuje Zdeněk

  všem lidem s handicapem, kteří

  na sobě chtějí pracovat a mají rádi

  rychlou kolektivní hru. Sport je to

  vhodný spíše pro paraplegiky: hráči

  totiž musí ovládat dvě hokejky, saně,

  navíc je tu koordinace s pukem. „Pro

  kvalitní hru je hodně důležité mít

  v pořádku ruce,“ vypočítává kapitán

  Sparty se znalostí věci a nakonec

  shrnuje: „Sledge hokej mi změnil ži-

  vot. Mám víc pohybu, člověk jakoby

  víc život prožívá, žije naplno.“

  Máte chuť to také zkusit? „Pokud

  je někdo šikovný v pohybu, ať se

  přihlásí v některém z tuzemských

  klubů, na jednotlivých webových

  stránkách (existuje Česká sled-

  ge hokejová asociace, která patří

  pod Svaz ledního hokeje) – klidně

  už třeba ve dvanácti,“ radí Zdeněk.

  „V jednotlivých ligových soubojích

  TATO DISCIPLÍNA JE PARALYMPIJSKOU

  VERZÍ LEDNÍHO HOKEJE, SPORTU

  SVELKOU TRADICÍ APOPULARITOU.

  PRVNÍM MÍSTEM VČESKU, KDE

  ODVÁŽLIVCI ZKUSILI HOKEJ VSEDĚ, SE

  STAL NA PŘELOMU TISÍCILETÍ ZLÍN.

  DNES UNÁS EXISTUJE OSM SLEDGE

  HOKEJOVÝCH KLUBŮ AREPREZENTACE

  SE DVAKRÁT ZÚČASTNILA

  PARALYMPIJSKÝCH HER. PRÁVĚ SE

  ZAČÍNÁ MLUVIT OÚČASTI NA TÉ TŘETÍ,

  VKOREJI…

  Historie

  Sledge hokej vznikl v. letech minulého století

  vrehabilitačním centru ve švédském Stockholmu, když

  chtěla skupina sportovců pokračovat vhraní hokeje

  ipřes své tělesné postižení. Sestavili první „sáně“, sledge,

  složené zkovového rámu připevněného na nožích zbruslí.

  Zmístního jezera se hra poměrně rychle přenesla na

  hokejové stadiony po celém světě; vroce  pak poprvé

  nadchla diváky na paralympijských hrách vnorském

  Lillehammeru.

  Kolik stojí základní vybavení na

  sledge hokej?

  Sáňky na hru vyrobené na míru hráči   Kč, pár

  hokejek do  Kč, oblečení včetně chráničů, přilby

  apotřebného nákrčníku se vyšplhá na částku kolem

    korun.

  Kompletní informace arozcestník na jednotlivé kluby:

  www.sledgehokej.cz

  www.sledgepraha.cz

  má sledgista možnost posunovat se

  vzhůru přes ligu až do národního

  týmu. A pokud se nový hráč v tré-

  ninku osvědčí, základní vybavení se

  mu na začátku zapůjčí a něco se mu

  také zakoupí.“

  

  Zdeněk Krupička

  (na snímku dole)

  na přípravném

  turnaji v Česku –

  v reprezentaci

  hraje vždy levé

  křídlo.

• Strana 27

  Proč si předplatit časopis Můžeš:

  Doručování pravidelně první den vměsíci.

  Nemalá finanční úspora.

  Ojedinělé čtení, které jinde nenajdete.

  Stálý přehled oprávních úpravách týkajících se lidí spostižením.

  Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

• Strana 28

  KULTURA

  Sklo je můj osud…

  Upiju ze sklenky, evidentně z ruky mistra, a pokukuji

  po té jeho – s křídly po stranách. Při naší diskusi

  v ateliéru naplněném barevnými skleněnými

  plastikami přijde na přetřes všechno: sklo ve všech

  pádech i andělé na jeho klikaté životní cestě.

• Strana 29

  29

  Text: MICHAELA ZINDELOVÁ

  Foto: JAN ŠILPOCH

  Co všechno stihl náš vynikající

  sklářský výtvarník? Na začátku

  profesní cesty stála jedna z mno-

  ha náhod, přestěhoval se s rodiči

  do České Lípy a brzy kluky z Jir-

  kovy základky pozvali na exkurzi

  do skláren v okolí. Jeho původní

  záměr jít na strojárnu se tady rych-

  le a dokonale proměnil. Nastoupil

  na Střední umělecko-průmyslovou

  školu v Kamenickém Šenově. Ještě

  před navazujícím studiem na Vyso-

  ké škole

  umělec-

  koprůmys-

  lové v Praze,

  v ateliéru profesora

  Stanislava Libenského,

  dostal místo kresliče

  v Karlových Varech, v le-

  gendárním Moseru. „Byla

  to jedna z posledních teh-

  dy existujících umístěnek,

  ale já chtěl být v Boru…

  Tehdy to byl z Lípy do Varů

  lán světa,“ usmívá se. Všu-

  de to Jiří Šuhájek dokázal

  dotáhnout daleko, v Mose-

  ru zůstává podepsaný pod

  značkovými kolekcemi ce-

  lých padesát pět let. A stej-

  ně dlouho se jeho jméno

  nepřehlédnutelně prosa-

  zuje na výtvarné scéně.

  CESTA LEMOVANÁ

  ANDĚLY

  A studia v Praze? „U pro-

  fesora Libenského jsme

  z osmdesáti procent kreslili,

  navrhovali a po zbylý čas

  jsme mohli své věci

  realizovat ve fabri-

  ce. Klauzurní prá-

  ce se odehrávaly

  ve sklárnách v No-

  vém Boru. Do dnes se

  na tom přístupu moc ne-

  změnilo,“ konstatuje výtvarník.

  V létě  se vysoký mladík vy-

  dal na původně krátké stipendium

  do Anglie, ale po srpnovém přícho-

  du sovětských vojsk bylo vše jinak.

  Na londýnské Royal College of Art

  zůstal celé tři roky. Stejně jako ve

  Varech i v Londýně potkal spřízněné

  duše, další anděly: „Mám svou trasu

  kompletně lemovanou dobrými lid-

  mi, fakt!“ prohodí. Brzy se v Anglii

  dostal k práci u sklářské pece. „Do-

  stal jsem do ruky píšťalu a tahle prá-

  ce se mi líbí dodnes!“

  S koncem jeho studií na VŠUP

  () nastal čas, kdy české sklo

  mířilo vzhůru: „Tu slávu vlastně

  Česku vyrobili v Ameri-

  ce. Byli jsme sice významná

  sklářská velmoc, ovšem ne-

  měli jsme možnosti. Ale za mo-

  řem naše studiové sklo i tavená

  plastika měly najednou otevřené

  dveře na sympozia i do nejprestiž-

  nějších uměleckých galerií. Zro-

  dil se jedinečný umělecký obor,“

  definuje dobu Jiří Šuhájek. Spolu

  se svým profesorem Stanislavem

  Libenským, výjimečnou osobnos-

  tí, se dostával do světa: „On byl

  z lidského hlediska fenomenální,

  uměl nadchnout, přitáhnout k prá-

  ci. Strašně zvláštní, naivní, lidový…

  a všichni se mu klaněli. V Americe

  se během pár let stal světově pro-

  slulým. A doma? Dlouho jsme byli

  ,jenom‘ skláři,“ sumarizuje jejich

  úspěšné mise výtvarník.

  OAUTORSKÉM

  „FUKOPISU“

  I bez hledání autorství je sklo

  Jiřího Šuhájka velmi dobře roz-

  poznatelné – unikátní magií, tva-

  rem a barevností, vždy na nejvyšší

  ře meslné a umělecké úrovni. Od

  počátku byly pro něj podstatné jak

  design, který se reprodukuje a jde do

  výroby, tak i volná tvorba. Má stejně

  rád službu pro každodenní život –

  jeho funkční předměty se používají

  k pití nápojů, servírování příloh nebo

  pro květinovou výzdobu. A jeho

  mísy a svícny vždycky zaujmou. Vy-

  tváří ale také volnou figurální plas-

  tiku – symbolizující ženské tělo,

  zvířata, totemy. Osobitou součást

  jeho tvorby představuje také malba

  a kresba. Vytváří jak rozměrné ob-

  razy, tak třeba i vtipné jednotahové

  kresby, a to střídání bez hranic mu

  Sklo skláře poslouchá,

  pokud dokonale znáte

  jeho pravidla. Nic

  nemůžete opravovat,

  sklo je práce à la prima.

  Jiří Šuhájek

  ve svém

  neodmyslitelném

  poznávacím

  znamení,

  klobouku

  Pták I, 2010

• Strana 30

  KULTURA / AUKČNÍ SALON

  prý vyhovuje. Jak sám říká: „Nejsou

  malé a velké úkoly. A každý druh

  tvorby má své zásady, ale názor je

  třeba mít jen jeden.“

  V jednotlivých sklárnách disponují

  různými technologiemi, ale sklo vždy

  vyžaduje schopnost autora, fantazij-

  ní i řemeslnou. „Člověk se s feno-

  ménem skla musí sžít a být s ním,“

  konstatuje krátce. Když pracuje na

  huti, své objekty si sám tvoří: „Je do-

  cela jiné, když dělám volné věci. Tvo-

  řím svýma rukama a foukám. Už od

  konce . let je to pro mne něco jako

  opojení,“ popisuje sám proces tvorby.

  „Mě foukání vysloveně baví, a proto-

  že jsem ho brzy zvládl, vytvořil jsem

  si určitý ,fukopis‘.“ Ocitá se v roli

  skladatele, s hlavou plnou nápadů.

  Zvláštní slůvko „fukopis“ použil už

  dávno, a jak vysvětluje: „Když někdo

  píše, má svůj rukopis – a u skla je to

  stejné. Po čase si určití lidé vypraco-

  vali svůj fukopis, moc jich ale není.

  Většinou se dělá forma, do které se

  sklo fouká, a tam jde spíš o ,formo-

  pis‘,“ dodává výtvarník.

  ISKLO MÁ SVŮJ ČAS

  Šuhájkovou vlajkovou lodí mezi

  sklárnami zůstává Moser v Karlo-

  vých Varech, ale dělá také ve Valaš-

  ském Meziříčí nebo třeba v Rusku,

  Polsku i Americe. Víc než organizá-

  tor sympozia nebo workshopu za-

  jímá výtvarníka atmosféra sklárny.

  „Někde jsou lepší pece, jinde barvy

  a jinde zase sklo – dopředu nelze

  říct, co se bude dít. U pece se jede

  od rána do večera: naloží se, taví

  v noci, sklovina se připraví, v šest

  ráno je hotová a odpoledne se jede

  nanovo. Sklo skláře poslouchá, po-

  kud dokonale zná jeho pravidla.

  Nemůžete po něm něco chtít a ne-

  vědět, jak to udělat. Svou roli hraje

  jeho nahřátí, jinou roli tažení a vel-

  kou roli hrají vteřiny. Nic nemůžete

  opravovat, práce se sklem je práce

  à la prima,“ sumarizuje výtvarník.

  „Já rád foukáním tvaruju, ale to jde,

  dokud je sklo v roztaveném stavu,

  hodně pohyblivé. Jakmile ,zamrzné‘,

  je konec…“

  Tohle ovšem platí u věcí do jedno-

  ho metru, u několikametrové plas-

  tiky si výtvarník věc musí napřed

  zkomponovat, na podobu díla nějak

  přijde sám, aby pak mohl „dirigovat“

  třeba pět sklářů – tým, se kterým

  věc zvládne: „Pokud nějakou plasti-

  ku se mnou dělá dílna, musím se se

  skláři znát, být s nimi kamarád.“ Pro

  několikametrové plastiky skládané

  z mnoha dílů železné konstrukce

  Jiří Šuhájek využívá občas možností

  sklářských sympozií, na nichž bývají

  i šikovní řemeslníci. „Jednou jsem si

  pomyslel, že by plastika šla sestavit

  ze segmentů na způsob lega,“ gesti-

  kuluje s nadšením. A zjistil, že to jde.

  „Spojil jsem foukaný tvar, skleněné

  segmenty a navíc zrcadlové plošky,

  které odrážejí okolí… Třeba můj čtyř-

  metrový Hořící keř v jednom hotelu

  v Šanghaji je složený z osmi stovek

  dílů…“

  Na první pohled se zdá, že se naše

  sklářská kultura, celková atmosféra

  skláren, nemění. Ale to je omyl, i ve

  sklářském řemesle se odehrávají

  nové hry s odlišnými technickými li-

  mity. Patřili jsme sice po staletí mezi

  specialisty na sklo, ale dost možná

  přijde doba, kdy určité záležitosti

  nebude možné dělat. Výtvarníci bez

  vlastní pece si prostě sklárnu musí

  najímat. „Výsledkem je, že skleněná

  díla jsou drahá už kvůli vstupním ná-

  kladům,“ říká výtvarník a pokračuje.

  „Díla běžně váží kolem dvaceti třiceti

  kil. A experimenty? Mohou být nád-

  herné, ale také pěkně drahé…“

  Všechno, i sklo, má svůj čas. Jen

  ten muž v klobouku přede mnou

  jako by svou energií popíral věk

  – tři roky po sedmdesátce hodně

  vystavuje a žije dál svými zbrusu

  novými nápady. Sklo je prostě jeho

  osudem.

  

  . prosince  pořádá

  Konto Bariéry

  . aukční salon výtvarníků

  Pro informace sledujte

  www.kontobariery.cz.

  Kdo je Jiří Šuhájek

  Narodil se v r. , absolvent

  VŠUP – ateliér skla, prof. Libenský,

  Praha, Royal College of Art, Londýn.

  Výtvarník patří kpředním českým

  sklářům, známým aceněným po

  celém světě.

  Záběr jeho tvorby je široký

  – od volné foukané plastiky

  kdesignovému sklu. Má za sebou

  bezpočet výstav asvým dílem je

  zastoupený vuměleckých sbírkách

  významných galerií amuzeí po

  celém světě – od Anglie aUSA až po

  Japonsko.

  Pravidelně se zúčastňuje výtvarných

  aukcí Konta Bariéry.

  Nejsou malé a velké úkoly.

  A každý druh tvorby má své zásady,

  ale názor je třeba mít jen jeden.

• Strana 31

  SERVIS

  31

  Text: MUDr. MIROSLAV KOLIBA

  aELIŠKA KOPECKÁ

  Ilustrace: MIROSLAVA

  KOLÁŘOVÁ ŠULCOVÁ

  Pacienti trpící postižením dolních

  končetin a diabetici s neuropatií dol-

  ních končetin mají různé projevy své

  základní diagnózy. Nejméně si mnozí

  z nich uvědomují fakt, že k základní-

  mu onemocnění často patří snížená

  citlivost nohou na různé podněty. Ne-

  jednou chybí vnímání tlaku, doteku,

  bolesti, vibrací nebo schopnost vní-

  mat rozdíl teplot.

  Mnohdy si bohužel tento neviditelný

  handicap pacient uvědomí až při vzni-

  ku rány na noze. Jistě se shodneme, že

  je lepší takovýmto poraněním před-

  cházet než je pak dlouhodobě léčit.

  Ze své praxe bych doporučil něko-

  lik základních jednoduchých pravi-

  del:

  Kontrola aprevence – doporučujeme

  denní kontrolu nohou; prohlížení

  nohou je nejlepší prevence před

  zanedbáním drobného poranění.

  Dnes je možné k sebekontrole

  zakoupit zrcátko na prodloužené

  tyči. Myslete na to, že máte nohy

  se sníženou citlivostí na teplo,

  tlak a bolest, a chraňte se před

  příslušnými poraněními.

  Obuv – vybírejte obuv s nadměrkem,

  u pacientů s neuropatií dolních

  končetin doporučujeme obuv

  s nadměrkem alespoň , cm. Obuv

  má držet na noze šněrováním (nebo

  velcropáskem), nikoliv tlakem na

  prsty. Obuv musí dobře padnout

  a být dostatečně široká. Je dobré

  vědět, že obuv se vyrábí v různé

  šíři i v rámci konfekce. Zejména

  pokud nohy otékají, je zapotřebí

  dobře vybírat (z tohoto důvodu

  Poradna pro zdraví:

  Péče o nohy (s necitlivostí)

  jsme si museli sami otevřít vedle

  ambulance malou prodejnu obuvi).

  Doporučujeme nosit ponožky

  i doma. Ponožky volte raději

  bavlněné, neměly by škrtit kolem

  kotníku!

  Péče opokožku – není snadné najít

  vhodný krém na nohy, nicméně se

  vyplatí hledat. Z naší zkušenosti

  doporučujeme spíše pěny s obsahem

  urey různé koncentrace. Pěny

  nenechávají nohy mastné a přitom

  pokožku dobře vyživí. Dnes je trh

  zaplaven různými přípravky, je

  spíše problém vhodně vybrat. Rada

  odborníka je k nezaplacení. Kdo

  navštěvuje pravidelně pedikúru (lépe

  přístrojovou) a vybral si pracovníka

  stále se vzdělávajícího, má o starost

  méně, protože ten má dostatečný

  rozhled a zkušenosti, na který druh

  pokožky jaký přípravek zvolit.

  Prevence poranění nohou – dbejte

  na kontroly obuvi před obutím,

  vyklepávejte ji; pravidelně totiž

  ošetřujeme poranění cizím tělesem,

  které se nějakým způsobem dostalo

  do boty. Často vytahujeme střep skla,

  který tam nějak zabloudil.

  Dbejte na hygienu nohou –

  pravidelné mytí je nutné, v letních

  dnech i častější. Nutná je ale kontrola

  teploty vody ke koupeli. Poranění

  horkou vodou jsou častá, přitom stačí

  tak málo – kontrola teploty vody

  teploměrem nebo rukama. Nejednou

  jsme viděli poranění plosek od

  horkého písku po dovolené.

  Pravidelné odstraňování zhrubělé

  kůže je nesmírně důležité. Mnozí

  pacienti si různým způsobem

  obrušují nohy sami, nic nedbají

  na skutečnost, že v současné

  době je dostupná odborná péče

  zkušených a stále se vzdělávajících

  pedikérek. Nejenže ošetří nohy,

  také je zkontrolují, seznámí klienta

  s jejich stavem a s možným řešením

  problému. Najdou pro něho nejlepší

  kosmetiku pro péči o nohy, poradí

  s výběrem obuvi.

  U klientů nepohyblivých provedou

  ošetření na lůžku nebo na vozíku.

  U těchto klientů se řeší spíše nehty

  než pokožka, neboť kdo nechodí, ne-

  mívá mozoly a hrubou kůži, jež vzni-

  ká tlakem při chůzi. Nehty však jsou

  velmi často postiženy plísní (infekce

  z lázní, společných sprch, bazénů

  apod.), jsou vysoké, tlačí nebo zarůs-

  tají. Nic z toho není pro odborníka ne-

  řešitelný problém.

  

  Autor je lékařem

  diabetologické ambulance Vratimov,

  autorka je expertkou na přístrojovou

  pedikúru z Litomyšle.

  Dbejte na kontroly obuvi před obutím,

  vyklepávejte ji; pravidelně totiž

  ošetřujeme poranění cizím tělesem,

  které se nějakým způsobem dostalo

  do boty. Často vytahujeme střep skla,

  který tam nějak zabloudil.

• Strana 32

  SERVIS

  Text: DANIELA LIDINSKÁ,

  PETRA VOTOČKOVÁ

  Příspěvky pro osoby se zdravotním

  postižením představují důležitou fi-

  nanční pomoc, která může ulehčit

  život s handicapem.

  Ojaké příspěvky se jedná? Jde o:

  a) příspěvek na mobilitu

  b) příspěvek na zvláštní pomůcku

  PŘÍSPĚVEK NA MOBILITU

  Kdo má nárok

  na příspěvek na mobilitu?

  osoba starší jednoho roku, která

  má nárok na průkaz osoby se

  zdravotním postižením označený

  symbolem ZTP nebo ZTP/P

  opakovaně se v kalendářním

  měsíci za úhradu dopravuje

  nebo je dopravována a nejsou jí

  poskytovány pobytové sociální či

  zdravotní služby

  Výše příspěvku na mobilitu

  činí za kalendářní měsíc  Kč

  vyplácí se zpětně, to znamená

  do konce kalendářního měsíce

  následujícího po kalendářním

  měsíci, za který náleží

  pokud o to požádáte, může být

  tento příspěvek vyplácen jednou

  splátkou vždy za tři kalendářní

  měsíce, za které náležel

  Na co si dát pozor?

  Nárok na výplatu příspěvku na

  mobilitu nemáte v případě, že jste

  po celý kalendářní měsíc v péči

  zdravotnického zařízení (například

  pokud jste v nemocnici či v lázních).

  PŘÍSPĚVEK

  NA ZVLÁŠTNÍ POMŮCKU

  Nárok na příspěvek

  na zvláštní pomůcku

  Příspěvek je poskytován osobám,

  jejichž zdravotní stav je dlouhodo-

  bě nepříznivý (tedy podle poznatků

  současné vědy trvá nebo má trvat

  déle než jeden rok)

  starším jednoho roku

  starším tří let (v případě příspěv-

  ku na úpravu bytu)

  starším  let (v případě pořízení

  vodicího psa)

  Co jsou zvláštní pomůcky?

  Zvláštní pomůcky jsou zjednodu-

  šeně řečeno věci, které lidé s han-

  dicapem potřebují pro sebeobslu-

  hu, usnadňují jim pohyb doma či

  venku, pomáhají jim komunikovat,

  vzdělávat se či pracovat. Dělí se do

  několika kategorií, podle druhu po-

  stižení.

  Výše příspěvku na zvláštní pomůcku

  – jak se liší podle ceny pomůcky?

  POMŮCKA STOJÍ

  MÉNĚ NEŽ   KČ

  Příspěvek je poskytnut jen osobě,

  která má příjem nižší než osminá-

  sobek životního minima (spoluúčast

  činí  % z předpokládané nebo již

  zaplacené ceny zvláštní pomůcky,

  nejméně však  Kč).

  POMŮCKA STOJÍ

  VÍCE NEŽ   KČ

  V tomto případě se příspěvek stano-

  ví tak, aby spoluúčast osoby činila

   % z předpokládané nebo již

  zaplacené ceny zvláštní pomůcky.

  Maximální výše příspěvku na zvlášt-

  ní pomůcku činí   Kč (s vý-

  jimkou příspěvku na pořízení scho-

  dišťové plošiny, jehož maximální

  výše činí   Kč).

  Výše příspěvku na motorové vo-

  zidlo se stanoví s přihlédnutím

  k četnosti a důvodu dopravy, příjmu

  osoby a příjmu osob s ní společně

  posuzovaných a celkovým sociálním

  a majetkovým poměrům. Maximální

  výše příspěvku na motorové vozidlo

  činí   Kč.

  Součet vyplacených příspěvků na zvláštní pomůcku

  nesmí v  kalendářních měsících po sobě jdoucích

  přesáhnout částku   Kč (  Kč v případě

  pořízení schodišťové plošiny).

  CO MOŽNÁ NEVÍTE…

  Příspěvek na zvláštní pomůcku nelze poskytnout,

  jestliže se jedná o zdravotnický prostředek, který je

  částečně nebo plně hrazen z veřejného zdravotního

  pojištění anebo je osobě zapůjčen příslušnou zdravot-

  ní pojišťovnou.

  Příspěvek lze poskytnout též na zvláštní pomůcku,

  která byla zakoupena v průběhu  kalendářních mě-

  síců před dnem zahájení řízení o poskytnutí příspěvku.

  Příspěvek je možné poskytnout i na pomůcku, která

  není výslovně uvedena v příslušné vyhlášce, ovšem za

  podmínky, že ji krajská pobočka úřadu práce považuje

  za srovnatelnou s některou z pomůcek, která ve vy-

  hlášce uvedena je.

  Vrácení příspěvku na zvláštní pomůcku nebo jeho po-

  měrné části – nezapomeňte se informovat na krajské

  pobočce úřadu práce, v jakých případech musíte či ne-

  musíte příspěvek vracet.

  JAK ZÍSKAT TYTO PŘÍSPĚVKY?

  Vyplácení příspěvku na mobilitu i příspěvku na zvláštní

  pomůcku je v kompetenci Úřadu práce České republi-

  ky – krajské pobočky a pobočka pro hlavní město Prahu

  (více informací naleznete na portálu MPSV: http://portal.

  mpsv.cz/soc/dzp).

  

  Ve spolupráci sredakcí časopisu Můžeš připravuje

  tým informačního serveru Poradimesi.cz

  Nenašli jste, co jste hledali?

  Máte vlastní zkušenost či dobrou radu,

  okterou byste se chtěli podělit sostatními?

  Napište, jsme tu pro vás! redakce@poradimesi.cz

  spříspěvky pro osoby zdravotně postižené

  NEPŘEHLÉDNĚTE

  Zákon č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám

  se zdravotním postižením, má speciální úpravu pro

  pořízení motorového vozidla.

  Vyhláška č.388/2011Sb. v příloze č. 1 uvádí celý

  Seznam druhů a typů zvláštních pomůcek určených

  osobám se zdravotním postižením, na jejichž pořízení

  se příspěvek poskytuje.

• Strana 33

  Aktuálně zlegislativy

  Nová dávka nemocenského pojištění,

  tzv. dlouhodobé ošetřovné

  Text: LUCIE MARKOVÁ

  V říjnu probíhá meziresortní připo-

  mínkové řízení k návrhu zákona,

  kterým se mění zákon č. /

  Sb., o nemocenském pojištění, ve

  znění pozdějších předpisů a další

  související zákony. Jedná se o návrh,

  kdy se do systému nemocenského

  pojištění zavádějí dvě nové dávky,

  a to dlouhodobé ošetřovné a dávka

  otcovské poporodní péče (zkráceně

  otcovská).

  Cílem nové dávky dlouhodobé

  ošetřovné je finančně zajistit pojiš-

  těnce po dobu, po kterou nemůže

  vykonávat pracovní činnost, protože

  pečuje o osobu vyžadující poskyto-

  vání dlouhodobé péče. Dlouhodobé

  ošetřovné by mělo být podle návrhu

  poskytováno po dobu maximálně

   dnů, a to na návrh ošetřujícího

  lékaře, který pečuje o osobu, jejíž

  zdravotní stav vyžaduje dlouhodobé

  ošetřování. Po dobu hospitalizace

  osoby závislé na péči by se podpůrčí

  doba nepočítala. Změna v zákoníku

  práce č. / Sb. by zajistila,

  že po dobu čerpání dlouhodobého

  ošetřovného (maximálně  dní)

  nemůže zaměstnavatel osobu, která

  dlouhodobě pečuje, propustit z pra-

  covního poměru.

  Zda návrh novel zákonů uspěje

  v legislativním procesu, prozatím

  není jasné, o výsledku budu čtenáře

  Můžeš samozřejmě informovat.

  CHYSTANÁ NOVELA ZÁKONA

  ODÁVKÁCH PRO OSOBY

  SE ZDRAVOTNÍM POSTIŽENÍM

  Národní rada osob se zdravotním

  postižením (dále jen NRZP) ve spo-

  lupráci s poslanci KDU-ČSL vy-

  pracovala komplexní návrh novely

  zákona č. / Sb., o posky-

  tování dávek osobám se zdravotním

  postižením. Novela bude v druhém

  říjnovém týdnu projednávána v Po-

  slanecké sněmovně.

  Základní systémovou změnou ná-

  vrhu je zrušení posuzování příjmu

  žadatele o příspěvek na zvláštní po-

  můcku, pokud žadatel nežádá, aby

  byl zproštěn % spoluúčasti z po-

  řizovací ceny pomůcky. Současně

  se navrhuje zcela zrušit posuzování

  příjmů osob, které žijí ve společné

  domácnosti se žadatelem o příspě-

  vek na zvláštní pomůcku.

  Dále v návrhu najdeme dal-

  ší úpravy zákona, jako například

  zvýšení příspěvku na mobilitu pro

  držitele průkazu ZTP/P na  Kč

  měsíčně či rozšíření přílohy zákona,

  kde jsou uvedeny jednotlivé diagnó-

  zy opravňující nárok na příspěvek

  na zvláštní pomůcku. NRZP také

  navrhuje zkrácení lhůty pro opětov-

  né poskytnutí příspěvku na poříze-

  ní motorového vozidla, a to z  na

   let.

  Kompletní návrh novely záko-

  na lze nalézt na stránkách NRZP

  (www.nrzp.cz) v sekci Aktuality.

  KOMUNIKAČNÍ SOUBOR

  PŘI JEDNÁNÍ SLIDMI

  SPORUCHAMI

  AUTISTICKÉHO SPEKTRA

  Začátkem září byl na tiskové konfe-

  renci Úřadu vlády České republiky

  za účasti zástupce Ministerstva prá-

  ce a sociálních věcí ČR představen

  tzv. komunikační soubor, který si

  klade za cíl přiblížit a ozřejmit od-

  borné i laické veřejnosti jednoduché

  zásady komunikace s lidmi s PAS.

  Má také pomoci rozpoznat osobu,

  s níž by tento způsob komunikace

  33

  spříspěvky pro osoby zdravotně postižené

  bylo vhodné použít. Lékařům, zdra-

  votnickému personálu, záchraná-

  řům, hasičům, policii, úředníkům,

  pracovníkům sociálních služeb,

  pedagogickým a dalším pracovní-

  kům různých resortů pomůže lépe

  zvládnout i pro ně zátěžovou a ná-

  ročnou situaci, která je důsledkem

  nedorozumění plynoucího z nedo-

  statku informací. Komunikační sou-

  bor vznikl ve spolupráci s rodinami,

  ve kterých lidé s poruchami autis-

  tického spektra žijí.

  Jednotlivé dokumenty – Infor-

  mační leták, Komunikační klíč

  v popisné i zkrácené verzi, De-

  satero komunikace s pacientem

  s poruchou autistického spektra,

  Průkaz osoby s PAS a Komunikač-

  ní profil držitele průkazu – jsou ke

  stažení na webových stránkách

  MPSV zde: www.mpsv.cz/files/

  clanky//Komunikacni.sou-

  bor.PAS.pdf

  

  Autorka je ředitelka z.ú. DEBRA ČR

  Začátkem září byl na tiskové

  konferenci Úřadu vlády České

  republiky za účasti zástupce

  Ministerstva práce a sociálních věcí

  ČR představen tzv. komunikační

  soubor, který si klade za cíl přiblížit

  a ozřejmit odborné i laické veřejnosti

  jednoduché zásady komunikace

  s lidmi s PAS. Má také pomoci

  rozpoznat osobu, s níž by tento způsob

  komunikace bylo vhodné použít.

• Strana 34

  SLOVO MÁ...

  BOŽENA JIRKŮ

  bozena.jirku@bariery.cz

  Málokdy píšu na této stránce o oslavách. Dnes mi

  to ale dovolte. Měli jsme totiž hned dvě – bene-

  fiční pořad na obrazovce České televize Pomáhej

  s humorem a také jsme již počtvrté udělovali cenu

  Senior roku. Obojí se povedlo.

  U televizních obrazovek s námi byly statisíce di-

  váků a já doufám, že mezi nimi bylo hodně z těch

    pravidelných dárců, kteří podporují Konto

  Bariéry, tuhle unikátní a neopakovatelnou veřej-

  nou sbírku, každý měsíc. Z ohlasů vím, že hodně

  diváků bylo i z řad těch, kterým jsme pomohli. Ne-

  vím, jestli víte, že všichni účinkující nás podpořili

  tím, že vystoupili v pořadu bez nároku na honorář.

  Našimi podporovateli jsou tedy Lucie Bílá, Miro

  Žbirka, Václav Moravec, Leoš Mareš. Lukáš Pavlá-

  sek, Radek Banga, Bára Poláková a Pavel Liška,

  Jirka Lábus, David Novotný a Jitka Schneidrová,

  Anička Polívková, Lenka Krobotová, Tomáš Sed-

  láček, Tomáš Měcháček, úžasné blogerky, skupi-

  na Portless a řada dalších účinkujících. Velké díky

  patří dvěma důležitým lidem. Jednoho nevidíte,

  je to režisér Michael Čech, druhý je na obrazovce

  celý večer, a to je moderátor Libor Bouček. Pořad

  byl superúspěšný, milionů se sešla na našem kon-

  tě spousta a jsem ráda, že nám to dává jistotu do

  další práce.

  Pomáhat se dá s humorem, to je hlavní poslání

  našeho televizního pořadu. V tom se chceme od-

  lišit od dalších charitativních večerů na obrazov-

  kách. Daří se nám to? Podle ohlasu diváků snad

  ano a celý rok o tom budeme zpívat v písničce,

  jejíž text i melodie mi už měsíc bzučí v hlavě.

  Mezinárodní den seniorů jsme oslavili udělová-

  ním cen Senior roku  v Pražské křižovatce.

  Krásné prosluněné odpoledne, nádherná atmosfé-

  ra, prostředí plné energie, která sálala ze zhruba

   senzačních seniorů, kteří přijeli z celé repub-

  liky. Miluji tahle setkání, nabíjejí mě. Ze  no-

  minovaných mohli ceny dostat jen někteří, a tak

  jsem viděla slzy radosti, ale i lesklé oči těch, kte-

  ří se na pódium nedostali. Jsme prostě soutěživí

  v každém věku – a další příležitost bude. Za rok,

  při pátém ročníku nádherné ceny a krásné akce.

  Ale na vás se těším už za měsíc.

  

  Vaše

  Vydává Spolek přátel Konta Bariéry

  vespolupráci sNadací Charty 77

  Šéfredaktor: Štěpán Beneš

  e-mail: stepan.benes@muzes.cz

  Redakce:

  Zdeněk Jirků

  e-mail: zdenek.jirku@muzes.cz

  Radek Musílek

  e-mail: radek.musilek@muzes.cz

  Jan Šilpoch

  e-mail: jan.silpoch@muzes.cz

  Michaela Zindelová

  e-mail: michaela.zindelova@muzes.cz

  Manažerka redakce:

  Veronika Vojtíková

  e-mail: veronika.vojtikova@muzes.cz

  Mobil: 725 208 298

  Korektorka:

  Martina Čechová

  Adresa redakce:

  Melantrichova 5, 11000 Praha 1

  Mobil: 725 208 298

  Web: www.muzes.cz. E-mail: info@muzes.cz

  Nevyžádané příspěvky se nevracejí.

  Cena jednoho výtisku je 30 Kč,

  pro předplatitele 20 Kč.

  Celoroční předplatné 240 Kč.

  Zvýhodněné dvouleté předplatné 380 Kč.

  ISSN 1213-8908.

  Toto číslo vychází vlistopadu 2016.

  Vychází zafinanční podpory

  Ministerstva zdravotnictví ČR

  a Magistrátu HMP

  Art director:

  Jiří Bušek

  Grafická úprava asazba:

  Jan Bělovský

  Tisk:

  Grafotechna Print, s. r. o.,

  Lýskova 1594/33, Praha-Stodůlky

  Rozesílá:

  Postservis Praha, Poděbradská 39, Praha 9

  Volný prodej:

  Česká pošta, s. p.

  Ilustrace natitulní straně:

  Miroslava Kolářová Šulcová

  Partneři redakce:

  Slavili jsme na dvou frontách

  POMÁHEJ POMOCÍ NOSU

  Hudba: Ondřej Ládek (Xindl X), text: Tomáš Roreček

  Svět umí být tak úžasný a skvělý...!

  Fakt dokonalý místo pro život...

  Některým z nás však staví do cest bariéry...

  Na vozíku je horou každý schod...

  Svět je místo plný krásných okamžiků...

  A každý z nás má dostat stejnou šanci...

  Ti, co chodí po svých, i ti na vozíku...

  Jenže je to občas taky o financích...

  Ref.: Pomáhat se dá s humorem,

  jednoduše a bez patosu:

  koupí červeného nosu...!

  Tak na nic nečekej, (more...!)

  a za slovo mě vem´...!

  Víš, fakt podle nosa poznáš nejen kosa...

  A dobří lidi přece umí pustit chlup...!

  Tak už ze sebe přestaň dělat pštrosa...

  Chytni se za nos - a náš nos si kup...!

  Ref.: Pomáhat se dá s humorem...

  Občas holky divně čumí...

  Pak se ptám, zda tuší,

  že mám s sebou čtyři gumy

  a celkem pět duší...?

  Nezaběhnu se vám, slečny,

  na to je dost spoleh...

  Zkrátka, je to jedinečný,

  mít chlápka na kolech...!

  Ref.: Pomáhat se dá s humorem...

• Strana 35

• Strana 36

  pomáhá

  Domácí roboti společnosti iRobot byli vyvinuti ktomu, aby pomáhali při každodenním

  boji snečistotami. Tento úkol plní již ve více než 15 milionech domácností po celém

  světě. Víme, že usnadňovat život je důležité zejména uhandicapovaných lidí. Proto

  společnost Certus Mercatus, s.r.o., přišla sprojektem iRobot pomáhá.

  Cílem projektu je usnadnit úklid domácnosti zdravotně handicapovaným lidem

  prostřednictvím nejnovějších technologií. V rámci projektu iRobot pomáhá získají

  držitelé průkazu TP, ZTP nebo ZTP/P jedinečnou slevu 20 % na roboty značky iRobot.

  Obklopte se inteligencí

  iRobot má opravdu nepřekonatelné vlastnosti. Zajede tam,

  kam nikdo celý rok. Do nedostupných koutů, kolem nohou

  nábytku nebo podél lišt. Na kobercích dokáže přidat výkon

  anezamotává se do dlouhých třásní. iRobot vyčistí stejně dobře

  plovoucí podlahu, lino nebo parkety. Žádná změna povrchu

  robota nepřekvapí – zkrátka mu to myslí!

  Snadné používání

  Roboti od iRobotu se snadno používají ajsou nenároční na

  údržbu. Péči oně proto zvládne prakticky každý. Zvednout

  Roombu ze země je velmi snadné, váží pouze 3,6 kg. Pro ještě

  větší pohodlí lze použít dálkové ovládání. Roomba měří devět

  centimetrů na výšku, proto může být umístěna v dokovací

  stanici pod jakýmkoliv standardně profilovaným nábytkem.

  Většina robotů iRobot Roomba má funkci odloženého úklidu,

  která umožňuje naprogramovat robota tak, aby uklízel

  vdnech ačasech, které majiteli nejvíce vyhovují.

  Získejte iRobota se slevou

  Kvyužití nabídky stačí navštívit stránky na adrese www.irobot.cz, vybrat si robota podle

  svých potřeb a na e-mailovou adresu objednavky@mercatus.cz zaslat objednávku

  spolu sofoceným průkazem TP, ZTP nebo ZTP/P. Robot bude následně zaslán na adresu

  držitele průkazu. Vpřípadě jakýchkoliv dotazů se majitel robota může obrátit na naši

  zákaznickou infolinku na čísle 840111220. Záruční servis navíc zahrnuje bezplatný

  svoz robota zbytu majitele ajeho opětovné doručení do vlastních rukou.

  Martin Zach doporučuje!

  „Robotický vysavač iRobot Roomba využívám doma ina chalupě ajsem sním

  nadmíru spokojen. Manipulace je snadná a ovládání naprosto jednoduché.

  Roombu doporučuji nejen vozíčkářům, ale všem, kteří chtějí přijít domů amít

  uklizeno.“ Martin Zach (Muž roku 2009)

  Roomba 866

  je nejprodávanější

  robotický vysavač.

  S iRobotem už

  nikdy nebudete

  uklízet tak

  jako dříve.

  Nejnovější model

  Roomba 980

  disponuje smart

  technologií,

  takže svůj

  úklid si snadno

  a jednoduše

  naplánujete přes

  mobilní aplikaci

  iRobot HOME.

  Mediálními partnery projektu iRobot pomáhá jsou Konto Bariéry,

  časopis MŮŽEŠ, Liga vozíčkářů a časopis VOZÍČKÁŘ.