Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 8

REFLEKTOR / ŠKOLY VE ZDRAVOTNICKÝCH ZAŘÍZENÍCH

Průchová s tím, že každá škola při

nemocnici má vlastní koncept a pří-

stup. „Například v Pardubicích jdou

přímo cestou herní terapie. My ještě

pořád chceme i učit. V Brně zase kaž-

dá z učitelek učí všechno, my se stří-

dáme podle předmětů, jako to bývá

v běžné škole.“

Zorganizovat v motolské škole

výuku, to může být někdy oříšek

i pro zkušeného manažera. „Začíná

se ranní schůzkou učitelek, kde se

domluvíme, kdy kdo kam půjde. Vy-

učování probíhá, kde to jen jde – na

pokojích, v herně i v jídelně. Totéž

platí pro délku výuky; někdo snese

jen pár minut denně. Děti hospitali-

zované krátkodobě se učí především

základní předměty – matematiku,

český jazyk a cizí jazyky, dlouho-

době hospitalizované se učí všech-

ny předměty,“ vypočítává ředitelka

Vlasta Průchová. Přidává se k ní ko-

legyně Jaroslava Volfová: „Nejdéle si

u nás pobudou pacienti na hemato-

onkologii a na psychiatrii, s těmi se

dá pracovat v delším horizontu sys-

tematičtěji.“ Právě dětská psychiatrie

je jediné oddělení, kde existují kla-

sické školní učebny a rozvrh hodin.

Ještě na jedno specifikum si mu-

sejí zdejší vyučující zvyknout – pří-

tomnost rodičů. „Na to nejsou běžní

učitelé zvyklí. Rodiče se někdy ak-

tivně zapojují, kladou otázky k pro-

bírané látce. Jiní ale zase využijí pří-

chod učitelky jako pauzu a zajdou si

na kávu. Zejména na onkologii pak

s námi navážou úzký kontakt, ne-

zřídka se nám svěřují. Nejsme pro-

fesionální terapeuti, ale určitě to má

psychologický přínos,“ říká ředitelka

Vlasta Průchová.

Sára Smolíková, žákyně . třídy, se

v Motole léčí s cystickou fibrózou. Na

pokoji je se svou maminkou Lenkou

a obě jsou za přítomnost učitelek

rády: „Škola mě tu baví a jsem ráda,

že tolik nezameškám. Pak bych to

musela dohánět. Je tu pomalejší tem-

po, dělám hlavně češtinu, angličtinu

a matiku, někdy si ještě odpoledne

vezmu dobrovolné úkoly,“ vypráví

usměvavá Sára. A maminka dodá-

vá: „Oceňuji, že se jí učitelka může

věnovat individuálně. Poradí jí třeba

různé vychytávky, na jejichž vysvět-

lování v běžné škole není čas.“

Přestože se jedná o psychicky ná-

ročnou práci, vyučující se zde prý

moc nemění. To svým příkladem

ukazují i obě dámy pracující ve škole

při motolské nemocnici: působí zde

už bezmála třicet let. „Jde sem ten,

koho to zajímá a baví. I když si to

lidé asi nemyslí, je to zábavná práce,

u které si užijete i legraci. Nejhezčí je,

když po čase uvidíte uzdravené dítě,“

uzavírá ředitelka Průchová a její ko-

legyně přitakává.

Počátky pokusů ovyučování dětí

vnemocnicích unás spadají do 19. století.

Prvním oficiálním léčebným ústavem, ve

kterém se děti kromě léčby také učily, byl

ústav vLuži-Košumberku. Zakladatel MUDr.

František Hamza vroce 1901 vybudoval

zařízení, které poskytovalo rehabilitační péči

dětem stuberkulózou zrůzných sociálních

vrstev. Soustavná vzdělávací péče oděti

ztohoto ústavu začala vroce 1908. Stala

se inspirací pro vznik dalších podobných

zařízení. Školy při nemocnicích začaly obecně

vznikat později než školy při léčebnách

aústavech. Vpražské Thomayerově

nemocnici to bylo např. roku 1929.

(Martina Plassová: Vzdělávání žáků na

základních školách při zdravotnických

zařízeních, Pedagogická fakulta MU, 2012)

JANSKÉ LÁZNĚ:

REHABILITACE IZNÁMKY

Na rozdíl od Motola vzdělávání při

dětské léčebně Vesna v Janských

Lázních daleko víc připomíná klasic-

kou školu. Jsou zde jednotlivé učeb-

ny, děti mají rozvrh hodin zahrnující

všechny předměty kromě tělocviku,

výtvarné a hudební výchovy. Znám-

kuje se a po propuštění se klasifika-

ce odesílá do domovské školy. Kdysi

tu i zvonilo, ale to už patří minulosti.

Žáky s některými diagnózami hlasi-

tý zvuk lekal. Děti do základní školy

docházejí na tři hodiny denně, aby

se jim do denního programu vešly

i všechny ozdravné procedury.

Časté střídání žáků, pestrost jejich

diagnóz i rozdílný vzdělávací pro-

gram z jejich domovských škol – to

jsou specifika, která místní škola

sdílí s největší pražskou nemocnicí.

Poradit si s nimi však musí jen je-

denáctka vyučujících. „Složení tříd

se nám mění prakticky denně. Děti

zde většinou pobývají čtyři až šest

týdnů, ale nejsou přijímány a pro-

pouštěny v turnusech. Každý má

jiné učebnice, v učivu jsou na růz-

ných místech, úroveň jejich znalostí

je také odlišná. Léčí se tu děti s roz-

I když nejsou

pro učitelky

vnemocnici bílé

pláště povinné,

většinou je nosí.

Jejich přístup

kžákům-

pacientům je však

velmi neformální.

Více o školách z reportáže:

ZŠ aMŠ při FN Motol:

www.skolamotol.cz

Jedna zpěti škol při nemocnicích na území Prahy.

ZŠ aMŠ při dětské léčebně Vesna:

www.zsmsdlado.cz/o-skole