07-08/2020

• Strana 1

  Koupí tohoto časopisu podpoříte

  7-8/2020

  Časopis pro ty,

  kteří se

  nevzdávají

  Roční předplatné 240 Kč / Zvýhodněné dvouleté předplatné 380 Kč

  TRIATLONISTA HONZA TOMÁNEK:

  Podstatné nejsou

  medaile, ale cesta

  (s. 25)

• Strana 2

  vecom_inz_stropne_210x280mm ri.indd 1vecom_inz_stropne_210x280mm ri.indd 1 10.12.2015 16:1610.12.2015 16:16

• Strana 3

  3

  EDITORIAL OBSAH

  ŠTĚPÁN BENEŠ

  Není o tom pochyb. Jsme jedna pro-

  pojená společnost, a proto dlouho-

  dobější důsledky posledních, krizo-

  vých měsíců pocítíme – ať už zcela

  nepatrným, nebo naopak kritickým

  dílem, na chvilku nebo delší dobu,

  tak či onak – všichni.

  Mnohé se nám ukázalo, včetně

  křehkosti našeho sociálního systé-

  mu. Nemálo lidí s postižením, senio-

  rů a jejich blízkých, kteří se o ně

  starají, se velmi rychle ocitlo v ohro-

  žení. Počínaje zdravotním stavem,

  který by při expozici viru zname-

  nal zvýšené riziko, přes komplikace

  v podobě nedostupných zdravotnic-

  kých pomůcek a stoupajících cen

  (pamatujete si časy, kdy rouška stála

  korunu padesát?) až po stovky rodi-

  čů či jiných neformálních pečujících,

  kteří museli kvůli zavřeným služ-

  bám zůstat se svými blízkými doma,

  bez jistoty slušné podpory v podobě

  ošetřovného, bez rady a bez pomoci.

  Jak vypovídá jedna z maminek těž-

  ce postiženého potomka v reportáži

  Radka Musílka, zkuste v klidu upo-

  slechnout rady politiků, nepanikařit

  a nehromadit zásoby, když kvůli ce-

  lodenní péči nemůžete samostatně

  ven a neseženete ani triviální zdra-

  votnický materiál.

  Máme-li v konceptu zdravotnické

  a sociální péče pro další léta záva-

  zek zvyšovat podporu neformální

  péče v domácím prostředí, byl tohle

  bezesporu zatěžkávací test, v němž

  jsme sice tak úplně nepropadli, ale

  na jedničku s hvězdičkou to jistě

  také nebylo. V lecčems jsme obstáli,

  ke zbytku jsme alespoň obdrželi ná-

  povědu…

  Milí čtenáři, vítejte u letního dvoj-

  čísla časopisu pro všechny, kteří se

  nevzdávají. Přeji si, aby dopady po-

  sledních měsíců na vás a vaše blízké

  byly co nejmenší. A budete-li se chtít

  o své zkušenosti podělit, napište

  nám do redakce.

  

  Opravdu poslední

  nepříjemnost?

  Bez nadací se neobejdeme. S Vladanem Princem o moderní protetice

  a zdravých krocích pro společnost.

  strana 6–10

  Nehledejme cenu, ale hodnotu.

  Jaroslav Šturma o seniorech

  ve společnosti.

  Vrchol v hloubi ledovce.

  Příběh Jakuba Uhra, nadaného

  stipendisty Konta Bariéry.

  Pomáhám ze strachu. Fotograf

  Robert Vano o životě i o charitě.

  Z outsidera fenoménem.

  Herec Jakub Albrecht

  a osudy Bezrukého Frantíka.

  Opravdu poslední nepříjemnost? Reportáž

  o nezbytnosti sociálních služeb.

  strana 15–16

  strana 17–19

  strana 28–30

  strana 31–33

  strana 11–14

  vecom_inz_stropne_210x280mm ri.indd 1vecom_inz_stropne_210x280mm ri.indd 1 10.12.2015 16:1610.12.2015 16:16

• Strana 4

  FOTOEDITORIAL

  Rodinky na Vltavě

  V polovině června mohl Sportovní klub vozíčkářů Praha uspořádat jednu ze svých tradičních

  vodáckých akcí pro lidi s postižením a jejich rodiny. Každoroční sjíždění vody doplňuje

  doprovodný program pro děti, letošní, třetí ročník si za téma zvolil pravěk. A jak akci

  zhodnotili na facebooku samotní účastníci? „Sejít se mnoho rodin, vodu všichni užít, celou

  akci vést Velký Kámen, děti naučit mamuty lovit, placky skvělé dělat, a hlavně vodáci dobří

  být, sami jezy jezdit, pro vozíčkáře velký zážitek, oni užít, my asistenty pravěké nejlepší mít,

  my jim děkovat moc. My těšit na další akce!“

  

  Více na www.skvpraha.prg

  Foto: Jan Šilpoch

• Strana 5

  5

• Strana 6

  REFLEKTOR

  Text: ŠTĚPÁN BENEŠ

  Foto: JAN ŠILPOCH

  Na pojem bionická protéza

  narážíme dnes běžně. Co taková

  moderní protéza umí?

  Začněme u protetiky dolních kon-

  četin, tam se dnes bavíme hlav-

  ně o funkčnosti kolenního kloubu

  a chodidla. Technické možnosti sa-

  hají od jednoduché mechaniky přes

  hydraulická řešení, pak máme ko-

  lenní klouby hybridní, které kombi-

  nují mechaniku se základní kontrolní

  elektronikou. Až pak se dostáváme

  ke kolenním kloubům s určitou mí-

  rou vlastní „inteligence“, které se dají

  označit jako bionické. Takové klouby

  se snaží předvídat pohyb a reagu-

  jí proaktivně, nečekají na to, co se

  stane. Mechanické či elektromecha-

  nické klouby se pořád ještě seřizují

  šroubovákem, bionické komponenty

  už v komplikovaném počítačovém

  programu.

  Aco protézy rukou?

  U horních končetin nemůžeme po-

  jem „bionická“ použít. Elektronika

  tu slouží k řízení a kontrole, ruka

  sama nic neřeší, nepředvídá. Pohyb

  na horní končetině je obecně hůře

  předvídatelný, je to mnohem složi-

  tější nástroj než končetina dolní.

  Vrcholem u náhrad rukou jsou

  dnes protézy myoelektrické. V pa-

  hýlovém lůžku protézy, které přes-

  VLADAN PRINC:

  Bez nadací se neobejdeme

  ně přiléhá na zbytek končetiny, jsou

  zabudované senzory, které sledu-

  jí myoproud přicházející do svalu

  z nervového systému. Změříme jej

  a pak protéze vysvětlíme, co daný

  naměřený signál znamená. Celý ře-

  tězec končí tím, že se na konci něco

  pohne. Je to už osmdesát let starý

  princip, ale díky rozvoji elektroniky

  a senzorů umíme dnes daleko lépe

  protézu řídit. I jednoduchý pohyb byl

  dříve náročný na ovládání, teď jsme

  schopni například dopočítat odpor

  uchopovaného předmětu a neroz-

  máčknout jej, i když uživatel stále

  dává příkaz k sevření.

  Je těžké naučit se takovou proté-

  zu ovládat?

  V myoprotéze neovládáte například

  úchop stejnými svaly jako přiroze-

  ně, ale přeneseně jiným svalem. To

  se musí hodně trénovat. Propojení

  protézy na nervovou soustavu, její

  ovládání, to je největší výzva dnešní

  protetiky. Umíme vyrobit ruku, kte-

  rá provádí stejné pohyby jako ruka

  zdravá, avšak uživatel nebude scho-

  pen ji uřídit. Opět nám ale pomáhá

  elektronika – místo dvou snímačů

  jich máme plné lůžko a klientovi řek-

  neme: zkus si představit, že zavíráš

  ruku! Změříme, co se v tu chvíli v pa-

  hýlu děje, a pak naprogramujeme do

  protézy, že to znamená zavřít ruku.

  Systém ovládání je tedy přiroze-

  nější, líp se s ním učí, uživatele tolik

  nezatěžuje. Pracujeme s podvědo-

  mým vnímáním končetiny, a jsme

  tedy paradoxně rádi, pokud jsou po

  amputacích přítomné tzv. fantomové

  pocity. Pro člověka je snazší praco-

  vat s protézou, když si na jejím místě

  dovede představit svoji ruku. Pereme

  se samozřejmě s tím, aby šlo o poci-

  ty a nebyly to bolesti, které umějí být

  velmi nepříjemné.

  Pomineme-li problém ovládání,

  dovedou dnešní protézy nahradit

  plnohodnotně končetinu? Dokáže

  se sní člověk dokonale sžít?

  Já bych opravdu rád řekl, že dove-

  dou, ale tak to není. Předně je obrov-

  ský rozdíl mezi dolní a horní konče-

  tinou. Nohy dnes dokážeme nahradit

  daleko lépe, a když je člověk ochotný

  věnovat čas sobě i tréninku, zvládne

  vlastně vše. Známe řadu handicapo-

  vaných lyžařů, turistů, vodáků…

  U horních končetin je to složitější.

  Je tam daleko víc kostí, svalů, nervů,

  daleko větší rozsah pohybu, navíc

  funkce hmatové a komunikační. Na-

  hradit tohle všechno ještě neumíme.

  Neznamená to však, že nemáme uži-

  vatele, pro které je protéza ta „jejich“

  ruka. To je případ hlavně dětí, které

  jsou protézou vybavené odmalička.

  To, že vstanou a nasadí si ruku, jim

  přijde úplně přirozené.

  Svedoucím protetikem Ottobock

  onejmodernějších umělých končetinách,

  strnulosti vsystému azdravých krocích

  pro společnost.

  Vrcholem u náhrad rukou jsou

  dnes protézy myoelektrické.

  V pahýlovém lůžku protézy, které

  přesně přiléhá na zbytek končetiny,

  jsou zabudované senzory,

  které sledují myoproud přicházející

  do svalu z nervového systému.

• Strana 7

  7

  Inteligentní – bionický – kloub

  zvyšuje bezpečnost chůze.

  Nastavení každému uživateli

  na míru je však v protetice nutností.

• Strana 8

  REFLEKTOR / MODERNÍ PROTETIKA

  Dokáže se snejmodernější proté-

  zou naučit každý, nebo je někdy

  lepší využít něco technologicky

  jednoduššího?

  Naučit se dá všechno, v každém

  věku. Jde spíše o to, co od protézy

  očekáváte. Na začátku si proto mu-

  síme s klienty ujasnit, co je jejich

  cílem, kam se chtějí přes postižení

  vrátit. Někdy je to třeba jen zvlád-

  nout vyzvednout vnoučata ze škol-

  ky, nakrmit králíky, u jiného je to

  zase touha brázdit svahy na lyžích.

  Často je třeba podřídit protézu za-

  městnání, člověk se pohybuje napří-

  klad v prašném prostředí, ve vlhku.

  Někdy je pak vrcholnou elektroniku

  lepší opustit a jít cestou jednodušší

  mechaniky, která bude spolehlivě

  fungovat.

  Zmínil jste, že princip myoelek-

  trické protézy je osmdesát let

  starý. Jak vypadaly protézy

  ajejich společenské přijetí před

  pětadvaceti či padesáti lety?

  Nejstarší protézy fungovaly podob-

  ně jako vypínač světla v místnosti.

  V lůžku byly k dispozici dva vypí-

  nače a amputovaný je buď zapnul,

  nebo vypnul, spustil se motor a ruka

  se zavřela nebo otevřela. Zvládala

  jen jeden pohyb. Moderní elektro-

  nikou jsme dosáhli na vyšší citlivost

  – dokážeme pohybovat prsty zvlášť,

  dokážeme přesouvat palec do jiných

  pozic…

  Problém nevidím v technice, ale

  v přístupu. Zdravotní systém je tra-

  dičně nastaven tak, že když něco

  funguje, dlouhá léta to dokáže zkost-

  natěle převládat. Novinky musí být

  dobře otestované, trvá dlouho, než

  se zavede něco nového – ať už je to

  operační postup, medikament či pro-

  tetická pomůcka. S původní myoru-

  kou se uživatel musel velmi nesnad-

  no učit. Celá léta se pak tradovalo, že

  podobně komplikované protetické

  vybavení má smysl dělat pouze pro

  lidi s oboustrannou amputací, kteří

  jsou na protézy absolutně odkázá-

  ni v sebeobsluze. Že ti jediní mají

  motivaci se složité ovládání naučit.

  Dnes ale umíme protézu řídit daleko

  intuitivněji, uživatel ji snadno zapo-

  jí do běžného života. Smysl má tedy

  pokročilé pomůcky vyrábět i pro lidi

  s postižením na jedné končetině.

  Tím ale trpí pacienti, kterým by

  moderní pomůcka pomohla vy

  -

  lepšit kvalitu života – jen kdyby

  se tak vešli do škatulky…

  Jsou tu i další parametry, které sys-

  tém nedovede pružně nahlédnout:

  pokud se vše naučíte dělat jen jed-

  nou rukou, trénujete jen jednu po-

  lovinu těla – jak po stránce svalové,

  tak po stránce propojení s nervovým

  systémem, senzoriky a pohybové

  kontroly. To vede k nerovnováze

  v organismu a může se stát, že ži-

  jete po mnoha stránkách hodnotný

  život, avšak přetěžujete určitou část

  těla a v pokročilém věku vás začnou

  brzdit druhotná postižení. Vybavení

  bionickou či pokročilou myoelek-

  trickou protézou naopak umožňuje

  člověku přirozeně zatěžovat celý

  systém. Studie nám například uka-

  zují, že pokud děti s protetickými

  vadami nedostanou pomůcku včas,

  obvykle v pubertě končí s těžkou

  skoliózou páteře. Zvlášť u malých

  dětí je podstatné zachytit správný

  moment. Moderním přístupem je

  využívat protetiku, abychom člověka

  s postižením uchránili od dalších po-

  tenciálních komplikací. Je dobře, že

  se rozvíjí spolupráce protetiky s fy-

  zioterapií.

  Péče musí být kontinuální, úhrado-

  vý systém to ale zatím neumí takhle

  chápat. Prioritně jsme stále placeni

  jen za ty pomůcky.

  Co můžeme udělat, abychom

  zkostnatělé přístupy změnili?

  Z mého pohledu je naprosto klíčová

  spolupráce s nadacemi. Je důležité,

  Nové materiály,

  3D tisk, počítačové

  zpracování.

  Technika není

  problém, mezi

  uživatele

  amoderní náhradu

  se však často

  staví zkostnatělý

  systém.

• Strana 9

  9

  že se například u dětí s vrozenými

  vadami na začátku najdou sponzo-

  ři, dárci, kteří chtějí pomáhat. Máme

  tak možnost ukázat zdravotnímu

  systému, že to funguje. Například

  u protetiky horních končetin se nám

  s pomocí nadací a darů povedlo za

  posledních deset let vybavit protéza-

  mi nesčetně dětí a dotáhli jsme to tak

  daleko, že dnes je šance u vrozených

  vad horních končetin vyrábět dětem

  moderní protézy na úhradu zdravot-

  ní pojišťovny. Ukázali jsme společně

  zdravotnímu systému, že to nejsou

  vyhozené peníze.

  Přicházejí tedy lepší časy?

  Myslím, že role nadací bude neza-

  stupitelná ještě velmi dlouho. Vždyc-

  ky bude něco, co má pro koncové

  uživatele smysl, a systém zdravot-

  nictví na to není připraven. Působí

  to jako obrovský nadstandard, pa-

  cientům to však neskutečně vylep-

  ší kvalitu života. A to je nesmírně

  zdravé i pro druhou stranu: pro dár-

  ce, pro společnost. Vidíme moderní

  pomůcky v televizi, v časopisech,

  jsme díky tomu k lidem s postiže-

  ním otevřenější. Když jsem začínal,

  potkat někoho s protézou v podstatě

  nešlo. Lidé se je snažili skrýt a my je

  vyráběli tak, aby vypadaly jako dru-

  há, zdravá končetina. Dnes je přístup

  úplně jiný, spousta lidí se za své po-

  stižení už nestydí. Nám protetikům

  to přináší skvělou věc – můžeme dě-

  lat protézy funkční i pěkné, můžeme

  dělat barvy, moderní design, i naše

  práce se tak stává hezčí.

  Konto Bariéry jen vloňském

  roce podpořilo třináct moderních

  protéz. Zejména mladí lidé se za

  syrovou techniku na místě své

  končetiny nestydí aještě se třeba

  chlubí spolužákům…

  Dříve jsme měli hodně uživatelů,

  kteří sice měli velmi hezkou nohu,

  ale velmi špatně s ní chodili. Dnes

  jim jde hlavně o co nejlepší zvládnutí

  chůze. Fakt, že se přes těžké posti-

  žení umím pohybovat tak, že zvlád-

  nu všechno, je z mého pohledu lepší

  než mít hezky vyplněnou nohavici.

  Je ale nutné nezapomenout, že i ta

  nejmodernější protéza nemusí být

  sama o sobě řešením. Někdy pře-

  vládne nadšení, že když si pořídím

  to nejlepší, smažu tím své postižení

  a ruka nebo noha mi doroste. Ztrátu

  končetiny však nedovedeme vyléčit,

  můžeme ji lépe nebo hůře kompen-

  zovat, snažit se naplnit kvalitu života,

  ale člověk si musí uvědomit, že život

  bude jiný. Může být krásný, kvalitní,

  mnohdy i kvalitnější, než mají lidé,

  kteří mají všechno zdravé, ale život

  je to zkrátka jiný. I ty nejdražší bio-

  nické nohy vždycky chodí jen tak,

  jak dokáže chodit jejich uživatel.

  Ptal jsem se, jak vypadaly proté-

  zy vminulosti. Kde ale svůj obor

  vidíte třeba za dvacet let?

  Protetika velmi rychle přejímá nej-

  modernější technologie, dokážeme

  dnes zpracovávat všechny moderní

  materiály, využíváme 3D tisku. Pa-

  Cesta kprotéze

  Když přijde člověk okončetinu, měl by se podle Vladana Prince

  zkontaktovat sdobrým protetikem co nejdříve. Lze si tak

  stanovit reálná očekávání avyhnout se vzdušným zámkům.

  První protézu je možné začít dělat vřádu několika týdnů

  od amputace – vytvoří se sádrový odlitek, mluví se otom,

  jak bude první protéza vypadat. Bývá většinou jednodušší,

  její úkol je zvládnout nácvik, sžití se snáhradou. Následuje

  někdy až roční období, kdy se člověk učí sprotézou žít,

  absolvuje rehabilitace, nácvik pohybových stereotypů. Teprve

  pak je možné udělat další, pokročilejší protézu uzpůsobenou

  tomu, co člověk za rok zvládl, na jakou aktivitu se dostal.

  Výroba protéz je individuální acenový rozptyl mezi nimi

  značný. Umyoelektrických protéz horních končetin se cena

  pohybuje mezi  tisíci až , milionu korun, protézy dolních

  končetin sbionickým kloubem stojí přibližně  tisíc až

  , milionu. Cena závisí na použitém systému, komponentech

  aúrovni amputace (vpředloktí nebo paži, respektive ve

  stehně nebo kyčli).

  Pořízením protézy však cyklus nekončí. Standardně vydrží

  zhruba dva roky, bionické klouby išest, itak je ale několikrát

  potřeba něco opravit, vyměnit, upravit podle pahýlu. Oto

  je důležitější si dobře vybrat protetika amít jej poblíž kvůli

  pravidelným návštěvám.

  trný je nástup elektroniky, čím dál

  víc pomůcek ji obsahuje a čím dál

  víc práce dnes už děláme na počíta-

  čích. Utíkáme tak trochu od řemesla.

  Osobně tomu příliš nefandím, vní-

  mám to tak, že to je hodně o dotýkání,

  a když si vyšetřím pahýl, prohmatám

  jej, dostanu do rukou informace, které

  skenováním a počítačovým modelo-

  váním zatím nepřenesu. Obrovskou

  výhodou české protetiky je ale skvěle

  fungující vzdělávání, většina okolních

  zemí nám jej závidí. Máme tu vysoko-

  školáky, kteří umějí s moderní tech-

  nikou to, o čem já mám pocit, že jde

  pouze rukama. Musíme však dobře

  ohlídat, aby počítačové zpracování

  nevedlo ke konfekci – protetika musí

  zůstat individuální.

  Elektronika v protézách nám ale

  jednoznačně přináší zvýšenou jistotu

  a tím kvalitu života. Chůze s bionic-

  kým kolenním kloubem je mnohem

  bezpečnější, člověk se nemusí pořád

  plně soustředit na to, jak jde, zda je

  tam kamínek nebo obrubník. Bariéry

  Novinky musí být dobře otestované,

  trvá dlouho, než se zavede něco

  nového – ať už je to operační postup,

  medikament či protetická pomůcka.

• Strana 10

  REFLEKTOR / MODERNÍ PROTETIKA

  Jak to všechno

  zvládnout?

  Často se těšíme na neděli nebo

  jiný den, kdy budeme mít volněji,

  kdy nemusíme do práce, v klidu

  si můžeme udělat něco doma,

  na chalupě, zahrádce nebo ho

  jen tak prolenošit. Já sama občas

  cíleně nezapínám několik večerů

  počítač, abych si dokázala, že

  opravdu nemusím a mohu si vzít

  hezkou knihu, posedět s manželem

  u sklenky vína či mít jen tak

  volno, aniž by se mi honily hlavou

  myšlenky na to, co jsem měla

  dělat a neudělala.

  Je mnoho rodičů, často maminek,

  které se svým dítětem zůstaly

  samy, kteří si toto nemohou

  dovolit. Kterým starost a péče

  o dítě nebo jinou blízkou osobu

  nedovoluje vysadit, prostě nic

  nedělat a věnovat se sobě. V noci

  opakovaně musí vstávat, nevyspí

  se, ale ráno je čeká běžný den se

  všemi starostmi a nutnou prací.

  Nikdo se neptá, zda jsou odpočaté,

  a ony se vždy postarají, zajistí, co

  je potřeba, i na úkor svůj i vlastního

  zdraví. Kdo to neprožil, nemůže

  vědět a nemůže porozumět.

  Veliký dík za všechny odlehčovací

  služby, za stacionáře, kde může

  matka své dítě s postižením na

  pár hodin umístit s vědomím, že

  je o něj postaráno, že mu tam je

  dobře. A ona sama může dobít

  energii, chvíli se zastavit, něco

  udělat, třeba i dojít ke kadeřnici,

  cokoliv, co právě cítí a vnímá

  jako svoji potřebu, aby zvládala

  péči dále a nezničila se úplně. Ale

  jsou to i rodiny, které se starají

  dnem i nocí o svého seniora, aby

  mohly jet na pár dní společně na

  dovolenou a prožít dny jinak.

  Jak velice jsou tyto služby důležité,

  ukázaly i dny nouzového stavu,

  kdy byly instituce uzavřeny.

  

  Autorka je lékařka,

  členka Rady Konta Bariéry.

  SLOUPEK Lii VAŠÍČKOVÉ

  mnohdy nejsou fyzické či technické,

  ale psychické. Ztráta končetiny s se-

  bou nese i ztrátu hmatových funkcí,

  amputovaný musí daleko víc kont-

  rolovat opticky všechno kolem sebe,

  protože nemá prostřednictvím pro-

  tézy žádný vjem. I tady bude v příš-

  tích letech na čem pracovat a už dnes

  vidíme první pokusy s přenosem

  vnímání tepla a chladu. Snažíme se

  do protézy dostat cit.

  Komunikace mezi člověkem

  aprotézou tedy přestane být

  jednosměrná…

  Je to jen otázka času. Tvrdím, že bu-

  doucnost našeho oboru neleží v klo-

  nování a pěstování umělých konče-

  tin, které se budou transplantovat.

  Vidím ji v biomechanice – končetina

  bude mechanická, ale bude tak dob-

  ře propojená s lidským tělem, že s ní

  půjde dělat úplně všechno.

  Největší handicap, který zatím

  máme, je životnost. Neumíme vyro-

  bit součástky protézy, aby vydržely

  stejně jako reálný kloub. Umělým

  materiálům chybí schopnost obnovy.

  Lidské tělo si stále umí leccos samo

  opravit, to na umělé náhradě proza-

  tím vytvořit neumíme.

  Zhruba před deseti lety proběhla

  médii zpráva odvou mladících po

  úrazu, kteří končetinu sice stále

  měli, ale byla natolik nefunkční,

  že jim způsobovala jen komp

  -

  likace abolesti. Povedlo se jim

  přesvědčit sympozium lékařů

  ateologů, aby jim končetina

  byla amputována anahradila ji

  moderní protéza. Tehdy padaly

  protesty ketickému rozmě

  -

  ru takového podniku. Nastane

  taková doba? Budeme preferovat

  umělou náhradu před nefunkčním

  originálem?

  Otázka je to jednoznačně eticko-

  -morální, ale tohle se dnes už svým

  způsobem děje. Obvykle jde o dlou-

  hou dobu se nehojící rozdrcené patní

  kosti a podobné případy. Lékaři se je

  snaží několik let zachránit, pa cienty

  to však pořád bolí, pohybují se tře-

  ba o francouzských holích, velmi

  špatně. Máme klienty, kteří ve finále

  přesvědčili lékaře, aby se amputova-

  lo – a kvalita života se tím výrazně

  zlepšila, zbavili se bolesti a fungují

  velmi dobře.

  Pokud bychom spekulovali o bu-

  doucnosti, mám jen hrůzu z vize ně-

  kterých vědeckofantastických filmů

  – abyste si nemohl někde na černém

  trhu pořídit silnější ruce jen proto, že

  na to zrovna máte peníze. Stavu, kdy

  bychom se mohli podobně vylepšo-

  vat pro větší a větší výkon, se dou-

  fám nedočkáme.

  

  Bc. Vladan Princ (*)

  Ukončené studium na střední avysoké škole voboru

  ortotik-protetik,  let praxe vČeské republice aNěmecku.

  Od roku  pracuje pro Ottobock ČR jako ortotik-protetik

  aposledních  let zde vede oddělení ortotiky aprotetiky. Od

  roku  je členem profesní organizace FOPTO (Federace

  ortopedických protetiků technických oborů), jíž se stal

  vminulém roce prezidentem.

  Intenzivně se věnuje popularizaci oboru avzdělávání

  budoucích ortotiků-protetiků, fyzioterapeutů aergoterapeutů

  na vysokých školách vPlzni aPraze.

• Strana 11

  REFLEKTOR / PÉČE V NOUZOVÉM STAVU

  11

  Už opravdu poslední

  nepříjemnost?

  Text: RADEK MUSÍLEK

  Foto: JAN ŠILPOCH

  JAROSLAVA KOFLÁKA (23) zastih-

  lo uzavření škol a dalších služeb ve

  finální fázi příprav k maturitě v obo-

  ru sociální činnost v pražském Jed-

  ličkově ústavu a školách, kde nejen

  studuje, ale také od pondělí do pátku

  bydlí a využívá sociálních služeb. Od

  14 let je ochrnutý na všechny kon-

  četiny. Při nevydařeném skoku do

  vody si poranil míchu, hýbe jen hla-

  vou a je zcela odkázán na péči okolí.

  Jarda ovládá vozík

  bradou, několik

  týdnů si ale

  svobodu pohybu

  neužil.

  Nouzový stav uplynulých

  měsíců v sobě ukrývá

  nesčetně příběhů

  jednotlivců i celých rodin.

  Vedle obvyklé zátěže

  přinášel lidem zejména

  stěžkýmpostižením

  další komplikace – dražší

  či nedostupné pomůcky,

  nejasnou podporu státu,

  výpadky rehabilitace

  nebo uzavření

  odlehčovací péče. Často

  tak pečujícím rodinám

  nezbylo víc než těžce

  udržovaný optimismus.

• Strana 12

  REFLEKTOR / PÉČE V NOUZOVÉM STAVU

  Jaroslav žije se svými rodiči

  v malém panelákovém bytě v Lysé

  nad Labem, ve druhém patře bez

  výtahu. „Domů se dostávám pomocí

  schodolezu, na který mě musí ně-

  kdo posadit, většinou mamka. Není

  to žádný med, takže když někam

  vyrazím s kamarády, vracím se ra-

  ději až ráno,“ dodává se šibalským

  úsměvem tenhle skoro dvoumet-

  rový mladík. Nouzový stav ho však

  odstřihl od kamarádů i spolužáků.

  „Venku jsem byl za dva měsíce asi

  třikrát. Jsem náchylný k nemocem.

  Mám problémy s dýcháním, takže

  tohle chytit by bylo asi fatální, jsem

  riziková skupina,“ konstatuje realis-

  ticky.

  Panice ale nepodléhal. „Zkrátka

  jsem byl pořád doma s našima. Po

  všech těch věcech, co jsem zažil, mi

  pár týdnů mezi čtyřmi stěnami ne-

  připadá jako nějaká hrůza,“ říká Jar-

  da a jeho maminka Emilia dodává:

  „Jsme zvyklí na horší situace. Spíš

  nás tíží bydlení, které pro Jardu není

  vůbec vhodné. Většinu času musel

  být v posteli, protože byt je tak malý,

  že ani s mechanickým vozíkem se

  po něm nepohybuje snadno.“

  Čas Jardovi krátila hlavně četba

  a studium, po čase mu však podle

  jeho slov začala chybět intelektová

  zátěž. Říká ale, že to doma všichni

  nesli dobře, bez ponorkové nemoci.

  Ke slovu přišel také domácí moto-

  med a cvičení, na externí rehabilitaci

  bylo potřeba na čas zapomenout.

  Pokud Jarda není v Jedli, spočívá

  péče o něj především na mamince

  – nejinak tomu pochopitelně bylo

  i v době korony. „Šla jsem hned na

  ošetřovačku. Zpočátku nebylo moc

  jasné, na jak dlouho to půjde. To je

  ale vcelku typická zkušenost, ani

  v jiných věcech za normální situace

  vám nikdo moc nedokáže poradit.

  Když se to Jardovi stalo, spoustu věcí

  jsme si museli zjistit sami,“ svěřuje

  se paní Emilia s pocity, které jsou

  rodičům dětí s postižením bohužel

  poměrně důvěrně známé.

  Jarda i jeho maminka jsou po-

  zitivně naladění lidé, takže s urči-

  tým nadhledem říkají, že to vlastně

  všechno zvládli dobře. „Myslím, že

  někteří moji spolužáci ze střední to

  nesli daleko hůř. Hlavně ti, co mají

  Většinu nouzového

  stavu strávil

  v posteli

  s počítačem

  a knihami.

• Strana 13

  13

  těžší postižení od dětství a nemají

  moc širších sociálních vazeb,“ pře-

  mýšlí Jarda nahlas.

  Teď, když nejhorší odeznělo, se

  může s vervou pustit do hledání lep-

  šího bydlení v Praze. Jarda by tam

  rád i s rodiči zůstal, aby zde studo-

  val vysokou školu v oboru sociálně-

  -charitativní práce.

  MONIKA BABICKÁ (55) se s man-

  želem stará o svoji starší dceru Šár-

  ku (32), která má závažné kombi-

  nované postižení – dětská mozková

  obrna, těžké mentální postižení

  s prvky autismu a také zraková

  vada. „Dcera vyžaduje péči 24 ho-

  din denně. Je na vozíku, nemluví,

  musíme ji i krmit, sama udrží v ruce

  maximálně rohlík. Potřebuje udržo-

  vat svoje zvyky. Její největší radostí

  je poslech hudby, rádia a mluvené-

  ho slova. To je její svět a realita,“ vy-

  světluje paní Babická.

  Za normálních okolností Šárka už

  od svých devíti let každodenně do-

  jíždí do denního stacionáře Modrý

  klíč, kde její maminka zároveň pra-

  cuje na fyzioterapii, což je šťastná

  kombinace. Jenže zařízení muselo

  v době nouzového stavu zavřít a bylo

  tomu tak až do konce května. „Když

  to všechno začalo, už jsem se Šárkou

  byla na OČR, protože byla nastyd-

  lá. Tak jsem plynule pokračovala po

  celou dobu. Večer nebo o víkendech

  mi pomáhal manžel. Panovala ovšem

  legislativní nejistota, jak to s dlouho-

  dobou péčí bude, počátky provázela

  nejistota na všech frontách. Politici

  na některá místa prostě odmítá jít.

  Dostane záchvat odporu. Trvalo mi

  deset let, než jsem ji přiměla vstoupit

  do nedalekého velkého obchodního

  centra. Ven na procházky ale jinak

  chodí moc ráda, jen se nesmím za-

  stavit. Kdyby bývali udělali ještě zá-

  kaz vycházení, tak by to bylo úplně

  nejhorší,“ konstatuje paní Babická

  s viditelnou úlevou.

  Politici nám třeba

  z televize říkali, ať

  nepanikaříme a neděláme

  si zbytečně zásoby. Jenže

  když kvůli svému dítěti

  nemůžete běžně fungovat,

  chcete si zabezpečit vše

  nezbytné. Navíc třeba

  takové gumové rukavice

  je problém sehnat ještě

  dnes.

  Případný úplný

  zákaz vycházení

  by Šárka

  i maminka

  nesly hodně

  těžce.

  nám třeba z televize říkali, ať nepa-

  nikaříme a neděláme si zbytečně zá-

  soby. Jenže když kvůli svému dítěti

  nemůžete běžně fungovat, chcete si

  zabezpečit vše nezbytné. Navíc třeba

  takové gumové rukavice je problém

  sehnat ještě dnes,“ říká paní Babická.

  Situace je o to složitější, že nemů-

  že s dcerou prostě vyrazit pěšky na

  nákup nebo za pochůzkami. „Šárka

• Strana 14

  REFLEKTOR / PÉČE V NOUZOVÉM STAVU

  Roušku Šárka nejprve zkoušela

  sundávat, pak ji kupodivu na čas při-

  jala, ale po pár týdnech už ji bojkoto-

  vala definitivně. To vše paní Babická

  považuje spíš za technické detaily.

  „Celá ta situace byla náročná hlav-

  ně psychicky. Je těžké být pořád na

  jednom místě zavřený s takto těžce

  postiženým potomkem. A to nejsem

  senior a mám manžela, i v takové si-

  tuaci někteří rodiče jsou, nedovedu

  si to ani představit. Ponorková ne-

  moc už se začínala rozjíždět. Do toho

  všeho se vám honí hlavou, co by se

  s dcerou dělo, kdybychom to chytili

  my! Myslím, že to všechno skončilo

  právě včas.“

  Skončilo? Některé důsledky pře-

  trvávají. Šárce se například výraz-

  ně méně chce dojíždět do Modrého

  klíče. Tamtéž paní Babická vidí, jak

  se na klientech podepisuje výpa-

  dek pravidelné fyzioterapie. Navíc

  ti starší 50 let budou prý moci na-

  stoupit nejdřív v září. A tak právě ti,

  kteří už často nemají rodiče, žijí teď

  s dopomocí a ve velké sociální izo-

  laci. Dalším z viditelných důsledků je

  zdražení hygienických a zdravotních

  pomůcek.

  V době uzávěrky tohoto vydání je

  pro Šárčiny rodiče v nedohlednu také

  vidina letní odlehčovací péče. „Re-

  spitní péči za normálních okolností

  využíváme tak čtyřikrát do roka na

  víkend v Modrém klíči a jednou na

  dva týdny během prázdnin posíláme

  Šárku na letní pobyt v Centru so-

  ciálních služeb Tloskov. Můžeme tak

  jet na dovolenou nebo řešit nějakou

  svízelnou situaci. Kupříkladu nám

  odlehčovací péče pomohla po povod-

  ních v roce 2002, po nichž jsme se

  přesunuli do pražských Kunratic do

  bytu zvláštního určení. Těžko si tak

  náročnou akci představit v kombinaci

  s péčí o Šárku. Letos to ovšem zatím

  vypadá, že nikam nepojede, kéž by to

  byla už opravdu poslední nepříjem-

  nost,“ uzavírá paní Babická.

  

  Šárka má svůj

  svět, ve kterém

  hraje hlavní roli

  poslech hudby

  a rádia.

• Strana 15

  Text: ZDENĚK JIRKŮ

  Foto: JAN ŠILPOCH

  Pane doktore, jak se vlastně zro-

  dila psychóza jakéhosi strachu ze

  seniorů?

  Nejen strachu, ale dokonce velké ilu-

  ze, že seniorům vlastně děláme dobře,

  když je izolujeme a skoro vyřadíme

  z našeho života. Začali jsme se bát, že

  oni jsou ložiskem nákazy a možným

  nebezpečím. To je ovšem obyčejná

  hloupost. Ve skutečnosti jde o dávno

  známou iluzi – svět, jak ho známe,

  patří hlavně těm výkonným. A tedy:

  výkonní, zdraví, chcete-li krásní, je-

  dou naší společností a jakousi radlicí

  hrnou do stran a přímo do příkopů ty

  slabší, nemocné, postižené, protože

  oni prý překážejí, zdržují, komplikují

  každodenní snahu o štěstí, bohatství,

  radost ze života.

  Říkáte iluze, ale ta je sakrament-

  sky živá ačiperná…

  Ve skutečnosti je to tak – v koloběhu

  života, sdílení a předávání lidských

  zkušeností se znovu a znovu opa-

  kuje obyčejná pravda. Nejzranitel-

  nější jsou děti a senioři. Vím ze své

  praxe, že když se řekne „dětský psy-

  cholog“, tak to zní skoro stejně jako

  „dědský psycholog“. A docela to sedí.

  Zkrátka stále více si uvědomuji, jak

  blízko jsou si začátek i konec života.

  Je mnohokrát ověřené, jak naše zá-

  žitky z dětství, vklady našich rodičů

  do nás, ovlivňují hluboce, dokonce

  bych řekl nepřekonatelně náš život

  v dospělosti, právě tu naši výkonnost

  a úspěšnost.

  Ve skutečnosti se základní lidské

  potřeby v průběhu života nemění.

  Nehledejme cenu, ale hodnotu

  Spsychologem a dlouholetým členem

  Rady Konta Bariéry Jaroslavem Šturmou

  o zvláštním jevu: potřebujeme opravdu seniory?

  Dětem je rádi přiznáváme, mimo-

  chodem i proto, že dítě si svým zje-

  vem umí o péči a pomoc říci. Senior

  má tutéž potřebu ochrany, komuni-

  kace, lásky, ale jinou tvářnost svého

  těla, jinak k nám vědomky i nevě-

  domky hovoří. A to nás může mást…

  Vy jste jistě vživotě potkal mno-

  ho seniorů, kteří dokonce nechtě-

  li dát najevo svou potřebu nějaké

  pomoci, svou slabost. Třeba jen

  zdůvodu své hrdosti. To je pak

  velký prostor pro manipulaci sje

  -

  jich životem, pro rozhodování bez

  ohledu na ně…

  Bohužel tak to je a zatím si s tím

  společnost moc neví rady. Hlavní

  příčina je v naprosto mechanickém

  uplatňování pojmu senior. Veřejnost

  i politici si zvykli, že určujícím fakto-

  rem je kalendářní věk. Ale praktický

  život nám každodenně ukazuje, že

  taková informace je skoro bezcenná.

  Na kaž dém kroku najdeme osmde-

  sátileté jinochy i padesátileté starce.

  A nezáleží jen na fyzickém vzhledu

  a kondici. Zkrátka když sama spo-

  lečnost začne lidi rozdělovat podle

  data narození – jako se to stalo ne-

  dávno při zvládání epidemie – nic

  tím vlastně neřeší, vytváří iluzi, že

  Jaroslav Šturma

  je nejslavnějším

  žákem

  legendárního

  profesora

  Matějčka.

  REFLEKTOR / SENIOŘI A SPOLEČNOST

  15

• Strana 16

  Návrat

  k normálu?

  Držitelka Nobelovy ceny za

  literaturu, polská spisovatelka

  Olga Tokarczuková, se v časopise

  The New Yorker nedávno

  zamýšlela nad „Novým světem za

  mými okny“. V domácí karanténě

  si jako správná spisovatelka

  pozorně všímala svého okolí.

  Viděla svět zpomalit a ztišit se.

  Viděla souseda, přepracovaného

  právníka, kterak poprvé nespěchá

  do práce a v teplákách na zahradě

  poklízí suché větve. Viděla

  mladý pár venčit zestárlého psa

  a nechávat jej v klidu určovat

  tempo. Vzpomínala na dětství, kdy

  jsme měli tolik času, že bylo možné

  jej bezúčelně utrácet přemýšlivým

  pohledem z okna či zkoumáním

  mravenců. „Může to být tak, že

  virus nezpůsobil trhlinu v normalitě,

  ale naopak nás do ní vrátil? Že

  nenormální je právě uspěchanost

  věcí okolo nás?“ ptá se spisovatelka.

  Všímá si samozřejmě reálných

  negativ. Mnoha lidí, které situace

  připravila o práci, bolestivé

  připomínky rozdílu v sociálních

  vrstvách, iluze světa bez hranic,

  živné půdy pro extremistické

  pohledy. Pandemie nám ale také

  podle jejích slov připomněla, že

  jsme si jako lidské bytosti všichni

  rovni a že jakkoli se cítíme tváří

  tvář nebezpečí slabými, pořád

  jsou okolo nás lidé, kteří jsou

  ještě zranitelnější – naši rodiče,

  prarodiče… lidé s postižením.

  Kam to vlastně uháníme?

  A nepřehlížíme v tom spěchu něco?

  Přikládám ke spisovatelčiným

  úvahám otázky, které si

  v posledních měsících kladu:

  Opravdu se chceme vrátit do

  přesně stejného stavu, který jsme

  před několika měsíci opustili?

  Můžeme využít šanci stát se

  uvážlivější, citlivější společností?

  

  Autor je šéfredaktorem Můžeš.

  SLOUPEK Štěpána BENEŠE

  REFLEKTOR / SENIOŘI A SPOLEČNOST

  o těch lidech něco důležitého ví,

  a hlavně dobrovolně rezignuje na je-

  jich energii, na jejich možný přínos

  společnosti a koneckonců na jejich

  lidskou důstojnost.

  Aod toho není daleko ksepara-

  ci seniorů, kjejich společenské

  izolaci.

  Dokonce v případech, kdy už zůstá-

  vá rozum stát. V této zemi každý den

  umírají stovky lidí. Zcela přirozeně

  a zcela neodvratně. K našim lepším

  zvykům patří, že když je to jen trochu

  možné, snažíme se doprovázet své

  blízké v posledních chvílích života.

  A najednou to bylo zakázáno. Lidé

  umírali bez rozloučení a posledního

  setkání se svými nejbližšími. Komu

  v této situaci hrozilo nějaké nebez-

  pečí? Jen zjednodušené představě,

  že někdo z ministerstva nebo vlády

  ví, co je pro lidi dobré. Přitom osa-

  mělost, dokonce úplná opuštěnost je

  pro těžce nemocného horší než fy-

  zická bolest.

  Ovšem někdo by řekl, že vevážné

  celospolečenské situaci musíme

  jistá omezení snést.

  Ale jistě, ovšem začít třídit lidi s ná-

  rokem na přístrojovou podporu pod-

  le věku, jako to udělali v Itálii, to už

  nemá s civilizovanou společností co

  dělat. Sám jsem kdysi zažil situaci,

  kdy v jednom dětském transplantač-

  ním oddělení najali psycholožku, aby

  vyšetřovala inteligenci dětí, a podle

  toho chtěli rozhodovat, které dítě má

  nárok na transplantaci a které ne. To

  bylo v devadesátých letech a ta doba

  je jistě pryč, ale není třídění lidí podle

  věku totéž? Kdo vůbec má oprávně-

  ní rozhodnout o naději a beznaději?

  Můžete mít různé zákony, vyhlášky

  a předpisy pro celý národ, ale zá-

  kladní etický princip se vždy týká

  jedince, konkrétního člověka a jeho

  bezprostředního okolí.

  Není to jen jiný projev nadutosti,

  která se holedbá: já jsem scho

  -

  pen určit tvoji cenu?

  Přesně. A je to nadutost dosti rozšíře-

  ná. Přitom už tisíce let víme, že každý

  jedinec má především svou nenahra-

  ditelnou hodnotu. Bez ohledu na to,

  čím byl a je, bez ohledu na čas, který

  mu ještě zbývá. Když začneme určo-

  vat jen jakousi cenu jedince, jsme na

  nejlepší cestě najít také ty „bezcenné“.

  A v souvislosti s epidemií se tako-

  vé úvahy, takové doslova primitivní

  účty objevily i veřejně. Když dopustí-

  me úvahy typu koho se ještě vyplatí

  zachraňovat a koho ne, prohlašuje-

  me sami sebe za nesmrtelné, proto-

  že i nad námi přece jinak může být

  vynesen ortel – ten člověk už nemá

  žádnou cenu. A to chceme?

  

  PhDr. Jaroslav Šturma (*)

  Dětský psycholog, ředitel centra Paprsek.

  Věnuje se zejména dětem s postižením a za tuto práci byl

  několikrát významně oceněn doma i v zahraničí.

  Dlouholetý člen Rady Konta Bariéry.

  Dnes už emeritní

  ředitel Paprsku

  má stále práce

  nad hlavu.

• Strana 17

  ŽIVOT

  Vrchol v hloubi ledovce

  Ze sluchu

  mu zbylo jen

  pár procent,

  má poruchu

  imunity.

  Zároveň je

  to však

  inteligentní

  sportovec

  svědeckými

  ambicemi.

  Studuje fyzickou

  geografii na

  vysoké škole,

  vrámci studia

  ho čeká pobyt

  na Špicberkách

  aAntarktidě.

  Jakub Uher

  tak více než

  právem patří

  mezi stipendisty

  Konta Bariéry.

  Text: RADEK MUSÍLEK

  Foto: JAN ŠILPOCH

  Na první pohled

  ani poslech byste

  na úspěšném mladém

  muži žádný handicap

  nepostřehli.

  17

• Strana 18

  Studujete a potřebujete nanční podporu?

  Konto Bariéry vyhlašuje 22. ročník Stipendia Bariéry

  pro akademický rok 2020/2021.

  Stipendium je určeno pro středoškoláky a vysokoškoláky s handicapem. Konto Bariéry vyplácí

  až 4 tisíce korun měsíčně, což je chápáno jako sociální podpora nezávislá na výsledcích studenta.

  Projekt je nancován z Aukčních salonů výtvarníků.

  Přihlášku ke stipendiu mohou podat studenti, kteří:

  • k datu podání žádosti nepřesáhli 30 let věku

  • podávají žádost na daný stupeň vzdělání (SŠ, Bc., Mgr.) poprvé

  • nejsou studenty doktorandského studia

  Žádosti zasílejte do 31. srpna 2020.

  ŽIVOT / PŘÍBĚH

  Se ztrátou sluchu se Jakub (23) už

  narodil. V levém uchu mu zbylo

  sedm procent, na druhé straně do-

  konce jen čtyři. Přesto subjektivně

  zvuk lépe vnímá uchem pravým,

  v němž také nosí sluchadlo. S jeho

  pomocí a dokonalou schopností

  odezírat dokáže výborně komuni-

  kovat. Během celého našeho setkání

  jsme si jen dvakrát přesně nerozu-

  měli, také jeho mluva je vynikající.

  Spisovná a s precizní výslovností.

  Neznalý posluchač by si vůbec ne-

  musel všimnout, že tento člověk je

  odmalička prakticky hluchý.

  BEZ ZNAKOVKY AIMPLANTÁTU

  Obrovskou zásluhu na Jakubových

  komunikačních i dalších schopnos-

  tech mají kromě něj samotného pře-

  devším rodiče. Ti se pro svého syna

  rozhodli udělat maximum, a tak

  se neváhali přesunout ještě v jeho

  předškolním věku z rodné Ostravy

  do Prahy, kde mu vybrali školu pro

  sluchově postižené od mateřinky až

  po gymnázium „V mluvení mě cvi-

  čila hlavně mamka a pomáhala mi

  rovněž přítomnost mladší sestry,

  která se coby batole také učila. První

  slovo jsem řekl ve třech letech. Prý

  to byla žába. Znakovou řeč jsem si

  nikdy neosvojil. Nepoužívali jsme ji

  ani ve škole, až na jednoho spolu-

  žáka ze základky. Se znakujícími se

  vždy nějak domluvím, ale vlastním

  volným stylem. Ostatně mezi nesly-

  šícími mám vlastně jen jednoho ka-

  maráda,“ líčí Jakub.

  V mladším věku byl prý lékaři

  tlačen do kochleárního implantá-

  tu. Strašili ho, že se bez něj ocitne

  v sociální izolaci se všemi důsledky,

  které to obnáší. On se však rozhodl

  jinak. „Hrál jsem a stále hraji florbal,

  což je dost kontaktní sport, při kte-

  rém by se mohlo ledacos přihodit,

  nehledě na další rizika,“ vysvětluje

  své důvody Jakub. Sociální izola-

  cí rozhodně netrpí, koneckonců při

  studiích na vysoké škole si našel

  i současnou přítelkyni. Přesto při-

  znává, že občas ve společnosti na-

  stanou situace, ve kterých mu není

  úplně nejlépe: „Ve velkém množství

  lidí a hlučném prostředí, kde mluví

  jeden přes druhého a ne tváří v tvář,

  mi některé věci unikají. Třeba právě

  mezi spoluhráči tomu tak často bývá,

  kdy se všichni něčemu smějí, ale já

  nevím čemu. Druhou otázkou pak je,

  že jsem na poněkud jiné vlně zájmů

  než většina kluků z kabiny.“

  OD EXTRALIGY KVĚDĚ

  Jakub opravdu není tuctový mla-

  dík svého věku. Se zaujetím mluví

  o geografii a dalších vědeckých té-

  matech, florbal i jiné sporty (třeba

  šnorchlování s tatínkem) má ovšem

  rád, ačkoliv teď poněkud ustoupily

  na druhou kolej zájmu. Před zraně-

  ním a studiem hrál dokonce florba-

  lovou extraligu (!) a dnes hájí barvy

  týmu Bulldogs Brno v druhé nejvyšší

  soutěži. Sluchový handicap mu při-

  tom nejen není na překážku, ale do-

  konce v něm spatřuje určité výhody:

  „Jednak mě třeba neruší burácení

  fanoušků, ale především se domní-

  vám, že mám kvůli nedostatku slu-

  chu skvěle vyvinuté periferní vidění.“

  Potíže se sluchem mu nepřekáže-

  jí ani při aktuálně nejpreferovanější

  činnosti – studiu fyzické geografie na

  Masarykově univerzitě v Brně, která

  podle Jakubových slov vytváří skvě-

  lé zázemí a podporu pro studenty

  s postižením. „Během přednášek

  mám vedle sebe zapisovatele, kte-

  rý do počítače přepisuje veškerou

  komunikaci v posluchárně, včetně

  otázek a reakcí studentů na předná-

  šejícího. Jsem tedy úplně v obraze

  a mám hned k dispozici kompletní

  Během přednášek mám vedle sebe

  zapisovatele, který do počítače

  přepisuje veškerou komunikaci

  v posluchárně, včetně otázek a reakcí

  studentů na přednášejícího. Jsem

  tedy úplně v obraze a mám hned

  k dispozici kompletní zápis.

  Momentálně žije

  hlavně geografií,

  nebojí se ani

  vyrazit do světa.

• Strana 19

  Studujete a potřebujete nanční podporu?

  Konto Bariéry vyhlašuje 22. ročník Stipendia Bariéry

  pro akademický rok 2020/2021.

  Stipendium je určeno pro středoškoláky a vysokoškoláky s handicapem. Konto Bariéry vyplácí

  až 4 tisíce korun měsíčně, což je chápáno jako sociální podpora nezávislá na výsledcích studenta.

  Projekt je nancován z Aukčních salonů výtvarníků.

  Přihlášku ke stipendiu mohou podat studenti, kteří:

  • k datu podání žádosti nepřesáhli 30 let věku

  • podávají žádost na daný stupeň vzdělání (SŠ, Bc., Mgr.) poprvé

  • nejsou studenty doktorandského studia

  Žádosti zasílejte do 31. srpna 2020.

  zápis. Trochu obtížnější je to při te-

  rénní práci, kdy se přednášející po-

  hybuje a nemám přepis k dispozici.

  To se pak musím držet co nejblíž,

  abych všechno zachytil,“ líčí Jakub.

  Nepředpokládá však, že by se měl

  během vědecké kariéry setkat s ně-

  jakými zásadními komplikacemi či

  předsudky.

  Vše kolem studia popisuje s nefal-

  šovaným zápalem, dokonce nám při-

  nesl ukázat i svou čerstvou bakalář-

  skou práci. Zaměřil se na pevninské

  ledovce, které ho doslova uchvátily,

  podobně jako pohyby kontinentů.

  Přiznává, že ho k tomuto oboru mož-

  ná přitáhla jeho záliba v katastrofic-

  kých filmech všeho druhu. „Ledov-

  ce jsou fascinující pradávné útvary

  plné tajemství, které zároveň formují

  a ovlivňují naši planetu. Hrozně rád

  bych odhalil něco z toho, co se hlu-

  boko v nich a pod nimi ukrývá. Mož-

  ná i neznámé viry, když to trochu

  vztáhnu k současné situaci. Každo-

  pádně hodlám ve studiu dál pokra-

  čovat a mám velkou naději, že bych

  mohl podniknout badatelskou vý-

  pravu na Špicberky a do Antarktidy.“

  Jakuba příliš netrápí ani fakt, že tu-

  zemsko není zrovna ledovcovým rá-

  jem a že by kvůli tomu musel v bu-

  doucnu přesídlit do zahraničí. Zdatně

  totiž ovládá i angličtinu, přesto ji prý

  bude muset ještě hodně zlepšit, pro-

  tože se bez ní v oboru rozhodně

  neobejde. „Angličtina mi jde někdy

  paradoxně lépe než čeština, určité

  výrazy mi naskočí nejdřív v ní. Také

  je zajímavé, jak není vždy úplně

  snadné nějakou věc z jednoho jazy-

  ka vyjádřit stejným způsobem v tom

  druhém,“ přemítá hloubavý mladík.

  NAPŘÍMIT SE KCÍLI

  Sám o sobě tvrdí, že má lehkou for-

  mu Aspergerova syndromu. Jeho

  inteligence a zaujetí pro vše, co dělá,

  může posluchači skutečně určité

  autistické rysy vykazovat, zejmé-

  na když popisuje svůj přísně syste-

  matický program učení rozvržený

  na časové jednotky s pravidelnými

  pauzami na okysličení, osvěžení,

  jídlo a pohyb. „Lidé mi říkají, že se

  z takového přístupu musím zbláznit,

  já si ale myslím, že je lepší měsíc pe-

  danticky dřít a pak mít úplné volno

  než si kazit léto opravnými termí-

  ny zkoušek po prázdninách. Mimo

  studium jsem jinak neuspořádaný

  chao

  tik,“ dodává s úsměvem.

  Jakub skutečně určitým způsobem

  vybočuje, ale zdá se, že jen v tom

  dobrém. Umí se zaměřit a upřít své

  schopnosti na to, co ho zajímá. Navíc

  mu příroda nadělila ještě fotografic-

  kou paměť. Jednu slabost však při-

  znává – počítačové hry, kterým v ur-

  čitém období dost propadl. I v nich

  byl velmi dobrý, se zodpovědností

  sobě vlastní je teď ovšem cíleně od-

  sunul stranou.

  Zálibě v technice dává průchod

  skrze sledování trendů ve vývoji

  sluchadel. Zkouší, jak fungují jejich

  různé programy – poslechové módy,

  užívá si, že už je lze přímo propojit

  s telefonem. Mimochodem ta drob-

  ná, užitečná a drahá hi-tech věcička

  není v uchu skoro vidět, zejména při

  trochu odrostlých vlasech. Momen-

  tálně ji využívá jen v jednom uchu,

  protože v druhém se mu pravidelně

  tvořily záněty. Doufá, že to vyřeší slí-

  bená plastika zvukovodu.

  Nejen se záněty, ale i se spous-

  tou jiných nemocí má Jakub bohu-

  žel bohaté zkušenosti. Od dětství

  jej provází imunitní deficit, dodnes

  musí pravidelně dostávat speciál-

  ní injekce. Kvůli nim dojíždí autem

  každé čtyři týdny do pražského

  Motola až ze vzdálené Lednice, kde

  bydlí u prarodičů, kterým pomáhá

  s obhospodařováním vinohradu. I to

  ho velmi baví a zajímá. Sklízí ne-

  jen pomyslné hrozny rodinné péče

  a vlastní píle, ale i ty skutečné. Obo-

  je jistě sladké.

  

  V mluvení mě cvičila

  hlavně mamka

  a pomáhala mi rovněž

  přítomnost mladší sestry,

  která se coby batole také

  učila. První slovo jsem

  řekl ve třech letech. Prý

  to byla žába. Znakovou

  řeč jsem si nikdy

  neosvojil.

  19

• Strana 20

  ŽIVOT / TECHNIKA – ON-LINE SLUŽBY PRO LIDI S POSTIŽENÍM

  Na úřad on-line,

  potraviny až domů

  Text: ŠTĚPÁN BENEŠ

  Foto: AUTORA

  ÚŘAD NA DÁLKU

  Datová schránka je obdoba e-mailu,

  která však umožňuje elektronicky

  podepsanou komunikaci s úřady. Při

  zakládání datové schránky je ověřo-

  vána vaše totožnost a u všeho, co ze

  své schránky odešlete, si tedy pří-

  jemce může být jistý, že je to právě

  od vás.

  Technologie je tu s námi už od

  roku 2009, v posledních letech však

  zájem o ni stabilně stoupá a křivka

  zřetelně vyrazila vzhůru během kri-

  zových měsíců. Stoupal počet nově

  zřízených schránek a zlepšila se

  i propagace celého systému.

  I když se o schránkách obecně příliš

  nemluví, benefit pro lidi s postižením

  je značný – desítky ušetřených cest

  za úředníky, které je možno nahradit

  z domova pomocí počítače připojené-

  ho k internetu. Dvojkolejnosti – tedy

  že by vám chodily domů dál obálky

  s pruhem i poté, co si založíte datovou

  schránku – není potřeba se obávat.

  Pokud máte datovku, úřady mají po-

  vinnost s vámi primárně komunikovat

  touto formou. Samy úřady pak mají

  povinnost datovou schránku mít.

  Obsluha není složitá, schránka

  funguje obdobně jako váš e-mail.

  Označíte příjemce (každý subjekt

  má svoje ID datové schránky, pří-

  padně jej můžete vyhledat podle ná-

  zvu), můžete specifikovat číslo jed-

  nací i k čím rukám má vaše zpráva

  dorazit a jednoduše přidáte přílohy.

  S odesláním se zpráva podepíše vaší

  identitou, a úřad tak ví, že je od vás.

  Oslovovat tímto způsobem můžete

  například Českou správu sociálního

  zabezpečení, úřady práce, finanční

  úřady, vaši pojišťovnu a další.

  Založíte ji oproti krátké vyplněné

  žádosti na nejbližším CzechPointu.

  Pokud vlastníte občanku s čipem,

  můžete si datovou schránku zalo-

  žit i přes internet z domova, pomocí

  portálu eidentita.cz. K načtení elek-

  tronické občanky potřebujete čtečku

  čipových karet (stojí okol dvou až tří

  stovek) a odpovídající software, kte-

  rý je dostupný zdarma.

  K přihlášení do schránky nejčas-

  těji slouží jméno a heslo, případně

  identifikační proces přes QR kód

  a chytrý mobilní telefon, použít mů-

  žete i zmíněnou e-občanku.

  DOKLADY AFORMULÁŘE

  K datové schránce se váže i projekt

  Portál občana, součást konceptu di-

  gitalizace státní správy. K portálu je

  možné se přihlásit právě údaji z da-

  tové schránky (a samozřejmě přes

  eidentita.cz), rozhraní nabízí přehled

  údajů, které o vás státní správa vede,

  údaje a platnost vašeho pasu, občan-

  ského či řidičského průkazu nebo

  například přehled vašich trestných ři-

  dičských bodů. Nahrávat sem můžete

  i vlastní doklady a dokumenty.

  Dá se tu on-line požádat o výpis

  z registru osob, bodového hodnoce-

  ní řidičů, insolvenčního rejstříku či

  rejstříku trestů, který vám pak bude

  ŠÍŘENÍ KORONAVIRU NAPOMOHLO ROZVOJI MNOHÝCH

  ON-LINE SLUŽEB. ZNAPLŇUJÍCÍCH SE VIZÍ

  O POHODLNÉM SVĚTU ZÍTŘKA MOHOU TĚŽIT

  VŠICHNI – ZEJMÉNA LIDÉ SPOSTIŽENÍM A SENIOŘI.

  doručen do datové schránky. Vyžádat

  si můžete i potvrzení o studiu. Projekt

  nabízí také odkazy na důležité formu-

  láře u ČSSZ či Finanční správy.

  Portál občana je stále v rané vý-

  vojové fázi, smyslem samozřejmě

  je, aby v následujících letech nabídl

  mnohem více funkcí. V přípravě je

  například modul zdravotnické do-

  kumentace. Jak konstatuje z oficiál-

  ních dokumentů David Klimeš, ko-

  mentátor ČRo a serveru Aktuálně.

  cz v jednom ze svých květnových

  newsletterů, projekt digitalizace je

  zatím ve své první polovině, mnohé

  jeho součásti (například portál řešení

  elektronického zdravotnictví) nejsou

  ani u dvaceti procent. Rozvoj dato-

  Komunikovat

  súřady dnes může

  být stejně snadné

  jako napsat e-mail.

  Elektronizace

  státní správy

  pomůže

  nejen lidem

  spostižením.

• Strana 21

  21

  vých schránek je zhruba v půli cesty

  stejně jako systém elektronického

  podání.

  Na závěr: s podáním různých for-

  mulářů umí pomoci také server Po-

  dejto.cz. Přehledně zde vyhledáte

  tematickou oblast a systém pomocí

  vašeho přihlášení k datové schránce

  připraví formulář k odeslání, dokonce

  automaticky předvyplní vaše údaje.

  BEZ TAHÁNÍ LAHVÍ

  Asi bychom dnes těžko hledali ně-

  koho, kdo alespoň jednou nezaslechl

  o službách rozvozu potravin Rohlík.

  cz a Košík.cz. Už před koronavirovým

  obdobím postupně stoupala jejich po-

  pularita, plošná opatření pak nahrála

  rozvážení potravin až ke dveřím do

  karet. Obě platformy nestíhaly přijí-

  mat nálož objednávek, která byla hor-

  ší než během vánočních svátků.

  Výhody rozvozu potravin pro lidi

  s postižením a seniory jsou očivid-

  né, zejména u větších nákupů či při

  transportu balíků pitné vody, u kte-

  rých se zapotí nejeden člověk bez

  handicapu. V sortimentu obvykle

  najdete i základní drogerii a v přípa-

  dě Rohlík.cz i základní léky dostupné

  bez receptu.

  Možná zatím netušíte, že obě

  jmenované platformy se snaží vyjít

  vstříc speciálně lidem s postižením

  a seniorům. Rohlík.cz má program

  Rohlík bez bariér, který nabízí drži-

  telům průkazů ZTP a ZTP/P, nevido-

  mým a seniorům nad 65 let dopravu

  zdarma na hodinová okna od pondělí

  do čtvrtka mezi 10. a 15. hodinou,

  garanci výnosu těžkých nákupů až

  k bytu (i do patra bez výtahu) a mož-

  nost objednávky po telefonu s asis-

  tencí. Program Plná péče u Košík.cz

  nabízí služby stejné, jen peníze za

  dopravu od pondělí do čtvrtka mezi

  9. až 16. vrací zpětně zákazníkovi na

  účet formou kreditů použitelných na

  další nákup.

  Limitem je u obou služeb geografic-

  ká dostupnost, nevozí všude. Rohlík.

  cz během koronavirového období

  sice spustil přidruženou službu Su-

  chýrohlík.cz, která nabízela trvanlivé

  potraviny a drogerii k rozvozu do celé

  ČR, na konci května ji však uzavřel.

  Košík.cz zvolil opačný postup a služ-

  bu rozvozu omezeného sortimentu

  po celé ČR zavedl v květnu do pilot-

  ního provozu. Kompletní sortiment

  potravin však po celé republice za-

  tím z logistických důvodů nerozváží

  ani jedna ze služeb. Zda jezdí Rohlík.

  cz či Košík.cz na vaši adresu, snadno

  zjistíte na jejich webových stránkách,

  oblast pokrytí je poměrně široká.

  LÉKY (SKORO) AŽ DOMŮ

  Bavíme-li se o dlouhých frontách

  a přetížených obchodech, podobně

  jako potraviny je možné objednávat

  i léky – například na serverech Lé-

  kárna.cz či Pilulka.cz, e-shop provo-

  zuje i síť lékáren Dr. Max. K dispozici

  je samozřejmě pouze sortiment do-

  stupný bez receptu a doprava není

  tak pohodlná jako u zavedených roz-

  vozů potravin. Lékárna.cz doruču-

  je prostřednictvím odběrných míst

  Zásilkovny, České pošty nebo kurýra

  In Time. Pilulka pak nabízí obdobně,

  navíc je tu PPL a vlastní rozvozové

  auto pro Prahu a blízké okolí, které

  slibuje dodat zboží skladem v týž

  den.

  Léky tedy sice nedostanete tak

  snadno až ke dveřím, doručuje se

  zato po celé České republice. Ve

  všech zmíněných případech však

  chybí podstatný element – poučení

  či promluva s kvalifikovaným far-

  maceutem, který by vám v případě

  pochybností poradil. On-line lékárny

  tedy sice ušetří cestu i fronty, je ale

  potřeba nakupovat s rozmyslem.

  V nově získané setrvačnosti se

  možná k podobnému systému uchýlí

  i více prodejců a služeb, komfort pro

  lidi s postižením či seniory by tak

  mohl růst. Příkladem může být na-

  příklad Hartmann, společnost vyrá-

  bějící zdravotní pomůcky. Na konci

  května představila službu Hartmann-

  HOME, která do několika pracov-

  ních dní přiveze zdarma až ke dve-

  řím v diskrétním balení sortiment

  inkontinenčních pomůcek MoliCare.

  Více informací o této službě hledejte

  www.lekarnahartmann.cz.

  

  Pečovatelské služby vokolí

  Na internetu se během krizového stavu objevila také on-line

  mapa pečovatelských služeb po celé České republice, včetně

  příslušných telefonních kontaktů, e-mailů aodkazů. Vychází

  zdatabází Ministerstva práce asociálních věcí ČR aAsociace

  poskytovatelů sociálních služeb.

  Najdete ji na www.mapapecovatelskychsluzeb.cz.

  Rozvoz potravin nabízí speciální programy pro zákazníky

  s postižením. U Košík.cz mají program Plná péče...

  ... a u Rohlík.cz Rohlík bez bariér. Oba

  programy zvýhodňují například dopravu

  či komfort doručení.

• Strana 22

  ŽIVOT / CESTOVÁNÍ – BEZBARIÉROVÁ DOVOLENÁ V ČESKU

  Dobrodružství za rohem

  Řada handicapovaných cestovatelů

  může při hledání bezbariérové do-

  volené přispět svými zkušenostmi.

  Sama redakce Můžeš v minulých

  letech procestovala řadu zajímavých

  míst Česka, a projdete-li si volně

  přístupný archiv našeho časopisu

  (k dispozici na adrese www.muzes.

  cz/casopis/archiv/), najdete pro své

  letní toulky řadu tipů.

  Vzali jsme naše čtenáře například

  na Praděd (duben 2012), Jizerskou

  hřebenovku (květen 2012), elek-

  trárnu Dlouhé stráně (září 2012),

  procestovali jsme s vámi filmové

  zámky (říjen 2012), Českolipsko (ří-

  jen 2013) nebo Kutnou Horu (únor

  2014). Podívali jsme se na Macochu

  (červenec 2014) a do Pelhřimova

  (březen 2015), navštívili jsme zá-

  mek Lemberk v Lužických horách

  (září 2014), projeli jsme bezbarié-

  rové trasy v lesích u Svitav (listopad

  2014), pražskou Botanickou zahra-

  du (květen 2015) i Hradec Králové

  a Pardubicko (červenec 2015).

  KRAJINOU SKAL

  Oblast Českého ráje, plná rozekla-

  ných skalních útvarů, zámků, hradů

  a hustých lesů v trojúhelníku mezi

  Mladou Boleslaví, Jičínem a Turno-

  vem, láká turisty odnepaměti. Do-

  stupná je i výletníkům s postižením,

  byť je nutno počítat s omezeními.

  V roce 2016 podnikl časopis Můžeš

  několik krátkých zastávek v oblas-

  ti – na bezbariérové turistické trase,

  zámku Hrubá Skála a zámku Sych-

  rov. Jak výprava dopadla a na co se

  můžete při svých toulkách těšit, čtě-

  te v našem on-line archivu v letním

  dvojčísle 2016.

  Informace o přístupnosti jednot-

  livých památek a turistických cílů,

  včetně seznamu doporučených tu-

  ristických tras, tipů na ubytování

  a stravování, najdete na www.ces-

  kyrajbezbarier.cz.

  TURISTÉ NA VOZÍKU

  Inspiraci nejen pro letní výlety nabízí

  od roku 2008 i Klub českých turistů

  (dále jen KČT). Mapuje vozíčkářské

  trasy a značí je pomocí metodiky

  zpracované s Pražskou organizací

  vozíčkářů podle přístupnosti od mod-

  rých přes částečně přístupné červe-

  né až k obtížně přístupným černým

  trasám. Redakce Můžeš v minulosti

  otestovala dvě takové trasy – v již-

  ních Čechách okolo Třeboně (hledej-

  te v našem archivu červnové vydání

  2015) a v Praze v Kunratickém lese

  (únor 2015). Letáčky k jednotlivým

  trasám, obsahující mapu a popis, si

  lze vyžádat na kontaktním e-mailu

  KČT – kct@kct.cz.

  Klub má dokonce i samostatnou

  sekci Zdravotně postižených turistů

  (v roce 2019 v počtu 169 členů).

  Zaměřuje se na pohybové aktivi-

  ty v přírodě, poznávání zajímavých

  míst a turistické akce s výběrem

  vhodně dlouhých tras. Více informa-

  cí na kct.cz/turistika-zdravotne-po-

  stizenych-turistu.

  PŘÍRODNÍ RÁJE

  Mezi další oblíbené lokality patří

  v České republice oblasti Česko-sas-

  kého Švýcarska, Šumavy a Krkonoš.

  Položím Praze

  knohám moře,

  rozhodl se ve slavném

  filmu Jára Cimrman.

  Podařilo se mu to

  jen na okamžik,

  zážitků amalebných

  míst však nabízí

  Česká republika

  ibez moře dostatek.

  Ochuzeni rozhodně

  nezůstávají ani lidé

  spostižením.

  Text: ŠTĚPÁN BENEŠ

  Foto: JAN ŠILPOCH – ARCHIV REDAKCE

  Oblast Dolních Vítkovic

  je překvapivě k vozíčkářům

  poměrně vstřícná.

  Milovníci industriálních

  památek budou nadšení.

• Strana 23

  23

  Česko-saské Švýcarsko je maleb-

  nou oblastí, o níž se řadu informací

  dozvíte na internetových stránkách

  www.ceskesvycarsko.cz. Existuje

  i pěkný průvodce bezbariérovými

  možnostmi, na internetových strán-

  kách ale nebyl v době uzávěrky to-

  hoto čísla k dohledání a provozova-

  telé na náš dotaz nereagovali. Ptát se

  můžete na on-line kontaktech nebo

  například v turistickém centru Dům

  Českého Švýcarska v Krásné Lípě.

  Německá část celé oblasti je in-

  formačně sdílnější a brožuru má

  volně dostupnou na svých interneto-

  vých stránkách www.saechsische-

  -schweiz.de/cz/temata-na-dovo-

  lenou/saske-svycarsko-bez-barier.

  html. Brožura je dvojjazyčná, stejně

  jako internetové stránky.

  V případě Krkonoš mohou zájemci

  hledat informace v obsáhlé brožuře

  Krkonoše bez bariér, podle stejno-

  jmenného projektu Správy KRNAP.

  Krkonošský národní park přibližuje

  nejen vozíčkářům, ale i seniorům,

  rodinám s kočárky a malými dět-

  mi, na testu TOP 10 tras se podílel

  Klub vozíčkářů Trutnov – s pomocí

  mechanických i elektrických vozí-

  ků. Brožura však obsahuje tras hned

  dvaadvacet, s obsáhlými informace-

  mi.

  Veškeré informace a brožury

  jsou dostupné na stránkách Správy

  KRNAP – www.krnap.cz/krkonose-

  -bez-barier-1/. Najdete tu i on-line

  mapu oblasti (pozor: chcete-li si v ní

  zobrazit trasy pro výletníky s posti-

  žením, musíte mít zaškrtnutou vrst-

  vu „Turistické trasy“ a zároveň vrst-

  vu „Krkonoše bez bariér“).

  Projekt mapující přístupnost Šu-

  mavy www.sumava-bezbarier.eu

  nebyl při uzávěrce tohoto textu bo-

  hužel dostupný, a nezbývá tedy než

  doufat, že brzy bude. K dispozici je

  informační brožura, která obsahuje

  tipy na ubytování, skoupá je však na

  informace stran výletů (hledejte na

  www.trianoncechy.cz/Brozura_Su-

  mava.pdf).

  Vozíčkáři pochodí i v Jizerských

  horách, na stránkách www.jizerska-

  ops.cz/trasy-pro-handicapovane/ je

  k dispozici přehled sedmi vybraných

  tras pro vozíčkáře a rodiny s kočár-

  ky. Vysočinou na vozíku pak prová-

  zejí soukromé stránky Jindřicha Jo-

  náka: www.vysocinounavoziku.ji.cz.

  Krásný výhled nabízejí stále oblí-

  benější stezky v korunách stromů.

  V ČR si je můžete užít v Krkonoších

  (Janské Lázně, www.stezkakrkono-

  se.cz) a na Lipně (www.stezkako-

  runamistromu.cz). Obě mají bezba-

  riérový přístup.

  PAMÁTKY, STARŠÍ INOVÉ

  Ani hrad či zámek nemusí být lidem

  s postižením zapovězen. Redakce

  V Jizerských

  horách se

  cestovatelům

  s postižením

  nabízí hned

  několik možností.

  Klub českých turistů mapuje trasy

  pro výletníky s postižením.

• Strana 24

  Můžeš navštívila například zámek

  Kynžvart, historické sídlo Metter-

  nichů (text najdete v zářijovém vy-

  dání 2018) a také areál Pražského

  hradu (leden 2015).

  Hodnotnou publikaci pro výletní-

  ky s postižením vydal Národní pa-

  mátkový ústav za finanční podpory

  Ministerstva kultury ČR. Dvoudíl-

  ný sborník Jak dobýt hrad: památ-

  ŽIVOT / CESTOVÁNÍ – BEZBARIÉROVÁ DOVOLENÁ V ČESKU

  Kde hledat inspiraci?

  Tipy aužitečné nástroje pro cestování spostižením lze hledat

  po celém internetu:

  Kdispozici je několik on-line map mapujících

  bezbariérovost jednotlivých oblastí amíst. Obsáhlé údaje

  obsahuje už imapa České republiky. Hledejte například na

  portálech Vozejkmap.cz, Mapybezbarier.cz, Wheelmap.org

  či Disway.org. Poslední jmenovaný je spíš komunitním

  portálem.

  Zkuste si projít portály určené cestovatelům, ujednotlivých

  tipů pak lze hledat samostatné ubytování. Portál

  Kudyznudy.cz má část věnovanou bezbariérovému

  cestování (www.kudyznudy.cz/aktuality/borte-bariery).

  Server Neposedime.cz obsahuje užitečné cestopisy atipy

  unás ivzahraničí, za kterými stojí manželé stělesným

  postižením – vozíčkáři.

  Využijte sociální sítě Facebook, požádejte opřijetí do

  specializovaných zájmových skupin – například skupina

  Dovolená avýlety na vozíku.

  Bariéry mizí každým rokem. Nebojte se proto sami oslovit

  místa, která se vám zalíbí – jistě najdete bezbariérové

  ubytování imožnosti.

  ky takřka bez bariér je obsáhlým

  a zčásti ilustrovaným průvodcem po

  českých hradech, zámcích a dalších

  památkách, který by rozhodně ne-

  měl ujít vaší pozornosti. Na jednotli-

  vých místech se zastavuje do detailu

  a přidává k nim kompletní kontaktní

  informace.

  První díl vyšel v roce 2007, dru-

  hý o dva roky později (kontakty tedy

  nemusejí být v některých případech

  aktuální, vyhledávejte podle zájmu

  sami.) Ke stažení ve formátu PDF

  jsou obě publikace na stránkách

  výše uvedeného průvodce Vysoči-

  nou na vozíku – www.vysocinouna-

  voziku.ji.cz/pamatkybezbarier.pdf

  a www.vysocinounavoziku.ji.cz/

  jdh2.pdf. Druhý díl publikace je do-

  stupný zdarma ke stažení i v e-sho-

  pu Národního památkového ústavu

  na www.npu.cz.

  Máte-li raději památky moderněj-

  ší, vydejte se bez obav do Dolních

  Vítkovic. Areál je překvapivě dob-

  ře přístupný i lidem na vozíku (text

  Radka Musílka hledejte v listopado-

  vém vydání 2017).

  

  Pokud sami navštívíte nějaké zajímavé

  místo, objevíte bezbariérovou trasu,

  okteré se příliš neví, nebo zažijete něco,

  oco byste se rádi podělili sostatními

  čtenáři, neváhejte se na naši redakci

  obrátit.

  Můžeš

  podpořit

  dobrou

  věc!

  INZERUJ

  VČASOPISE

  MŮŽEŠ

  OBJEDNÁVKY

  INZERCE:

  Veronika Vojtíková

  tel.:

  725 208 298

  e-mail:

  veronika.vojtikova@muzes.cz

  Vozík? Nevadí! Podívat se můžete

  do útrob země (Macocha)...

  ... i nad vrcholky

  stromů

  (bezbariérově

  přístupné stezky

  vkorunách stromů

  – Lipno aJanské

  Lázně).

• Strana 25

  25

  ŽIVOT / PARATRIATLONISTA JAN TOMÁNEK

  Text: ANDREA SKALICKÁ

  Foto: JAN ŠILPOCH

  Na vozík se Honza dostal před osm-

  nácti lety nešťastnou náhodou. Tehdy

  patnáctiletého čerstvého gymnazistu

  smetlo spolu s kamarádem při před-

  jíždění auto, když se vraceli z fotba-

  lového tréninku. Jen Honza přežil.

  Dnes říká, že měl štěstí, protože vy-

  vázl jen s „kosmetickými vadami“.

  I když měl fraktury na obou no-

  hou a krvácení do mozku, nedošlo

  k úrazu páteře. Naděje, že bude cho-

  dit, byla zpočátku velká. „Ochrnul

  jsem sekundárně, a to hlavně proto,

  že jsem se kvůli nárazu extrémně

  prohnul v páteři. Mícha prokrváce-

  la, natekla a rozvinul se spinální šok.

  Někteří lékaři říkali, že otok splask-

  Rád se poznávám

  vextrémních

  situacích

  „PRO ŽIVOT JSOU PODSTATNÉ TY MOMENTY, KDY PADÁME NA DNO.

  VÍTĚZSTVÍ NÁM TOLIK NEDÁ, JEN HEZKÝ POCIT, KTERÝ JE POMÍJIVÝ,

  TÍM PÁDEM BEZCENNÝ,“ ŘÍKÁ ŠPIČKOVÝ HANDICAPOVANÝ

  SPORTOVEC HONZA TOMÁNEK, KTERÝ REPREZENTUJE ČESKOU

  REPUBLIKU HNED VNĚKOLIKA DISCIPLÍNÁCH.

  Radost z posunutí osobního maxima.

  V závodě je nejdůležitější vydat vše,

  vítězství je až druhořadé.

• Strana 26

  ŽIVOT / PARATRIATLONISTA JAN TOMÁNEK

  ne a že to rozchodím, jiní tak opti-

  mističtí nebyli,“ vzpomíná usměvavý

  třicátník.

  Zpočátku držela Honzu nad vodou

  vyhlídka na zlepšení zdravotního

  stavu. Říkal si, že když bude hodně

  cvičit, svůj stav zvrátí. „Po půl roce,

  roce ani do dvou let od nehody se ale

  nic nezměnilo, a tak jsem začal vo-

  zík brát jako realitu. Šlo to relativně

  snadno, protože mi tehdy osud při-

  hrál sport. Nejprve to pro mě byl jen

  psychorelax, ale postupem času se

  stal mou životní náplní,“ líčí.

  VE VŠEM PERFEKTNÍ

  Jeho prvním sportem se stala cyklis-

  tika, které se hodně věnoval už před

  nehodou. První dva roky šlo spíše

  o volnočasovou aktivitu, i když už

  objížděl první závody. Poté, co na-

  vázal spolupráci s trenérem, se ale

  začal výkonnostně posouvat. „Dá se

  říci, že od roku 2010 jsem se jízdě

  na handbiku začal věnovat vrcholo-

  vě. Dařilo se mi nejen u nás, ale sbí-

  ral jsem medaile i v Evropě a patřil

  jsem do evropské TOP 10. Semlel

  mě ale koloběh závodů. Jezdil jsem

  na ně proto, že chci medaili, a začal

  mi unikat smysl. Moc jsem se nechal

  pohltit ambicemi a sportovně i lid-

  sky jsem vyhořel. Bez medaile jsem

  byl frustrovaný,“ rekapituluje Honza,

  který se tehdy nutně rozhlížel po ji-

  ném sportu.

  Nakonec se nadchl pro běžecké ly-

  žování a stal se de facto jeho průkop-

  níkem u nás. Zároveň mu učaroval

  triatlon. Celoroční záliba v handcyc-

  lingu, běžkování v zimě a sezonní tri-

  atlon si ale časem vybraly svou daň

  v podobě zdravotních problémů. „Se

  svou povahou jsem chtěl být ve všem

  perfektní, všemu dát sto procent, tělo

  to ale nemohlo zvládnout. Před třemi

  lety, poučen vzestupy a pády, jsem se

  rozhodl, že trochu polevím. Rozhodl

  jsem se, že se budu v zimě věnovat

  jen běžkám a v létě se zaměřím na

  dlouhý triatlon,“ vypráví Honza.

  MEDAILE UŽ NEJSOU MOTIVACÍ

  Právě rok 2017 byl pro něj přelomo-

  vý, dařilo se mu, nač sáhl. Jako prv-

  nímu českému vozíčkáři u nás se mu

  povedlo zdolat Jizerskou 50 a dva

  týdny nato dokončil patrně jako prv-

  ní člověk na světě vsedě slavný Va-

  sův běh. „Jizerka byl dlouhou dobu

  můj cíl – a pak s najednou octnete

  na startu závodu, který má 90 ki-

  lometrů. A i to se povedlo. Úspěšná

  byla i triatlonová sezona a na podzim

  jsem ještě vybojoval titul mistra svě-

  ta v polovičním Ironmanu,“ vypočítá-

  vá sportovec, který se tak mohl začít

  coby profesionál sportem živit.

  Aktuálně směřují jeho sny hlavně

  k ultravýkonům. Chce se posunout

  na vytrvalostní distanci, ostatně na

  sociálních sítích ho najdete pod pře-

  zdívkou paramaniak. Baví ho pozná-

  vat sám sebe v extrémních situa-

  cích. „Medaile jsou jen třešničkou

  na dortu, dnes už mě spíše láká ta

  cesta k nim. Úspěch vás naplní jen

  na okamžik. Pak sedíte večer v ho-

  telu a máte pocit, že jste něco ztra-

  til, i když jste dosáhl vysněného cíle.

  Cíle, za kterým se ženete rok nebo

  dva. V tu chvíli vytahuju ten pomysl-

  ný šuplík a dívám se dál, po tom, co

  bych chtěl ještě dokázat,“ vyznává se

  Honza Tománek.

  Vrcholový sport pro něj znamená

  i hodně cestování, ale to je pro něj za

  odměnu, protože cestuje rád. Letos

  Jan Tománek (*)

  Jeden znašich nejúspěšnějších vytrvalostních

  handicapovaných sportovců se narodil vPříbrami. Věnuje se

  handcyclingu, triatlonu amedaile sbírá ivběžeckém lyžování.

  Jako první český sportovec s postižením dokončil

  Jizerskou  aVasův běh, nejnáročnější běžkařský závod

  na světě. Vroce  se stal mistrem světa v. Ironmanu

  vkategorii Physically Challenged (, km plavání,

   km cyklistika, , km běh).

  Honza soupeří převážně se zdravými sportovci. „Je to

  perfektní pocit. Hlavně na běžkách je to nesrovnatelná dřina,

  protože na rozdíl od zdravých běžkařů zabírám jen třetinovou

  svalovou hmotou atřetinovou silou. Přesto se obvykle

  umísťuji vpolovině startovního pole,“ chlubí se právem.

  www.honzatomanek.com

• Strana 27

  27

  na jaře však zůstal – stejně jako my

  všichni – doma. Původně směřoval

  veškeré úsilí ke konci června, kdy

  měl v plánu absolvovat poloviční-

  ho Ironmana v americkém Texasu.

  Z toho ale kvůli koronavirové pande-

  mii sešlo. „V březnu obvykle odlétám

  na svůj první tréninkový kemp na

  Kanárské ostrovy nebo na milovanou

  Mallorku. Letos to nevyšlo i kvůli

  chirurgickému zákroku, který jsem

  musel podstoupit,“ popisuje Honza

  letošní netradiční sezonu, která čí-

  tala i šestitýdenní rekonvalescenci.

  Od dubna je už ale zdravotně v po-

  řádku a trénuje doma na Dobříšsku

  a v Povltaví. „Sportovně nestrádám,

  jen vyhlížím, kdy se zaplní termínov-

  ka nejen tuzemskými akcemi a kdy

  bude možné někam vycestovat a za-

  závodit si,“ těší se Honza.

  YOU ARE MY HERO

  Jako mladý kluk snil o studiu archi-

  tektury, půdorysy si kreslil už na

  prvním stupni základní školy. Jenže

  pak přišla nehoda a jeho život nabral

  jiný směr. „Architektura je dodnes

  můj koníček, baví mě, láká, ale stu-

  dovat ji už nebudu. Den má jen 24

  hodin a nedá se do něj vklínit všech-

  no,“ říká absolvent Vysoké školy

  tělesné výchovy a sportu Palestra,

  který je sám sobě také manažerem,

  takže se intenzivně věnuje i marke-

  tingu a hledání sponzorů.

  Jedna sezona jej přijde na milion

  čtyři sta tisíc. Když slyším, co všech-

  no musí zvládnout, napadá mě, jest-

  li z toho má – stejně jako valná část

  sportovců bez postižení – nějaké

  peníze. Rychle mě vyvádí z omylu:

  „Žádné prize money většinou nemá-

  me, jen málo závodů je dotovaných.

  A pokud jsou, pak vám to pomůže

  pokrýt maximálně hotel nebo večeři.“

  Peníze ho tak k lepším výkonům ni-

  kdy nemotivovaly. Říká o sobě, že je

  spíše idealista, který si jde za svým.

  S vůlí ani s motivací problémy

  nemá, ostatně o obojím přednáší

  studentům. „Má lektorská činnost je

  spíše koníček, nedělám to kvůli zis-

  ku. Rád předávám své zkušenosti,

  a když máte dobré posluchače, napl-

  ňuje vás to. Říkáte si, že vaše zdán-

  livě jednoduchá sportovní činnost

  má nějaký hlubší smysl,“ podotýká

  Honza, který věří, že u sportu ještě

  dlouho zůstane.

  Až jeho kariéra skončí, rád by se

  uplatnil například ve sportovním

  marketingu. Teď ale dává rodák

  z Dobříše, který co nevidět začne

  spolu se svou přítelkyní stavět dům,

  stále ještě přednost profesionálnímu

  sportu. Odměnou je pro něj i to, že

  svými výkony inspiruje okolí. „Před-

  stavte si, že jedete na 80. kilometru

  na handbiku a dalších deset máte

  před sebou. A ve chvíli, kdy vás do-

  jíždí zdravý a stejně zpěněný triatlo-

  nista, slyšíte, jak procedí mezi zuby:

  „You are my hero!“ a zvedne palec

  nahoru. To je přesně ten moment,

  který je pro mě mnohem cennější

  než jakýkoli mistrovský titul. Není to

  jen o sebestředném sportovci, kte-

  rý chce sám sebe někam posouvat,

  ale o lidské sounáležitosti. V tu chvíli

  si říkám, že tady nejsem zbytečně,“

  uzavírá Honza Tománek.

  

  Nejúplnější přehled grantů

  a výzev pro neziskovky.

  www.grantovydiar.cz

  Honza měří síly

  převážně se

  zdravými sportovci

  – a velmi úspěšně!

• Strana 28

  KULTURA

  Pomáhám ze strachu

  Uznávaný fotograf Robert Vano pracoval pro slavné

  časopisy a osobnosti světové módy. Má za sebou úspěchy

  i divoké období jak z filmového plátna. Přesto proti mně

  v jedné žižkovské kavárně nesedí namyšlená celebrita,

  ale drobný chlapík s duší kluka, který si dvacet let kupuje

  stejné tenisky a nezapomíná na charitu.

  Text: RADEK MUSÍLEK

  Foto: ARCHIV ROBERTA VANA

  Známe se zfocení kalendáře pro

  Sportovní club Jedličkova ústavu

  Praha, což není zdaleka jediný

  charitativní projekt, který jsi pod

  -

  pořil. Jak ses ktomu dostal?

  Pro různé neziskovky fotím už přes

  deset let. Oslovují mě samy. Snad

  proto, že se jim líbí moje fotky. Mož-

  ná i proto, že teď už vědí, že neumím

  a nechci říct ne. Pro sportovce z Jed-

  ličkova ústavu i pro ústav samotný

  jsem dělal celkem třikrát. Byla to

  moc fajn spolupráce.

  Proč nikdy neodmítneš? Určitě

  máš hodně svojí práce…

  Teď zrovna mám díky koroně snad

  první prázdniny od gymplu, takže si

  to vlastně vcelku užívám. Ale jinak se

  držím zásady, kterou mi předal můj

  dědeček – ten pracoval na zahradě.

  A když jsem mu jako dítě pomáhal,

  tak říkal, že štěstí je, když člověk

  v životě dělá, co ho baví. Neměl by

  ale nikdy zapomenout, že stejně jako

  zahradník musí zemi vrátit ales poň

  třetinu úrody, aby mohlo vzejít zase

  něco dalšího. Nemůžeš všechno

  sklidit, zavařit a sežrat! Tak se toho

  snažím držet a něco vracet. Bojím se,

  že kdybych to nedělal, špatně by se

  mi to vrátilo…

  Bojíš se Boha? Vím, že jsi věřící.

  Já nevím, jestli Bůh je, jak vypadá,

  jestli je to kluk nebo holka. Ale vě-

  řím, že nad námi něco existuje. Moje

  babička vždycky říkala, že na konci

  života budeme všichni skládat účet.

  Tak se snažím, abych si v tom ne-

  beském computeru zajistil pár hvěz-

  diček, které mi pak pomohou. Pře-

  četl jsem různé texty, od Bible přes

  Buddhu až po hinduismus, abych byl

  připraven, co na mě bude pak čekat.

  Bojím se všeho, co neznám, koro-

  ny stejně jako Boha. Kdybych v něj

  nevěřil, možná bych teď na všech-

  ny kašlal, protože já v zásadě nerad

  někam chodím. Je mi dobře v mém

  světě. Je mi například špatně z toho,

  že bych se teď měl jít fotit někam ven

  pro váš časopis.

  Koronavirus tě děsí?

  Ano, ale vlastně mi ta situace kolem

  zároveň vyhovovala. Mým guru se

  stal vietnamský prodavač z večerky

  za rohem. Povídá: My nosíme roušky

  normálně, furt, i když spíme. A podí-

  vejte, kolik lidí se nakazilo ve Viet-

  namu. Prakticky nikdo! Roušku už

  budu nosit snad pořád, protože jsem

  zjistil, jak v ní vypadám mladší. Ne-

  dávno mě dokonce nechtěli pustit do

  obchodu, když byl ten čas vyhrazený

  pro seniory. Super, vypadám, jako by

  mi bylo o dvacet let míň!

  Motivuje tě kpomáhání druhým

  ito, že jsi sám prožil těžké chvíle?

  Podle mě má člověk v hlavě filtr,

  který postupně odblokuje všech-

  no špatné, co se mu v životě dělo.

  Já měl takové hodně divoké deseti-

  letí v USA, z něhož si prakticky nic

  nepamatuju. V zásadě se mi ale nic

  špatného nedělo.

  Uvědomuji si, jak se člověk jinak

  rozhoduje na základě věku. Hodně

  riskantní a dobrodružný byl útěk

  z Československa v roce 1967. Bál

  jsem se, jestli ta cesta přes dráty

  nedopadne špatně. Lezli jsme v Ju-

  goslávii na WC oknem ze zapečetě-

  ného vlaku a drželi se pak pod ním.

  Vím, že do toho bych dneska určitě

  nešel. Jenže když je člověk mladý,

  tak si vlastně ani nepřipouští, že by

  se mu mohlo něco stát. To si dnes

  Nemůžeš všechno sklidit, zavařit

  a sežrat! Snažím se toho držet

  a něco vracet. Bojím se, že kdybych

  to nedělal, špatně by se mi to vrátilo…

• Strana 29

  uvědomuji velmi dobře, takže mám

  větší pochopení pro druhé.

  Čtvrtstoletí vAmerice bylo pro

  tvůj život zcela zásadní etapou.

  Cítíš se víc Američanem, nebo

  někým jiným?

  Jsem od všeho tak trochu. Narodil

  jsem se jako slovenský Maďar, tak

  na dětství vzpomínám hlavně tak. Od

  roku 1967 do počátku 90. let jsem

  žil v USA, a jelikož to bylo nejzásad-

  nější období, tak obvykle odpoví-

  dám, že jsem život prožil v Americe.

  Jenže v Praze už teď vlastně žiju déle

  než tam, což mě také pochopitelně

  ovlivnilo. Mám to tedy pestré, ale ur-

  čitě vím, že nejsem třeba Číňan.

  Jak ses vlastně prosadil? Neuměl

  jsi jazyk abylo ti jen 19 let…

  Já se nedostal na DAMU, takže jsem

  měl nastoupit na vojnu. S kama-

  rádem a jeho přítelkyní jsme tedy

  raději zvolili útěk. Vtipné bylo, že

  v táboře pro utečence mi pak v USA

  nabídli, že když hned nastoupím do

  probíhající války ve Vietnamu, do-

  stanu okamžitě občanství. Říkal jsem

  si: Tak já uteču před vojnou v Pardu-

  bicích, a pak se mám nechat zastřelit

  někde ve Vietnamu? To jsem raději

  rovnýma nohama skočil do řady děl-

  nických profesí a postupně se naučil

  práci i jazyk. Přijel jsem totiž vyba-

  ven znalostí jen dvou anglických slo-

  víček: yellow submarine – žlutá po-

  norka, tehdy slavná píseň od Beatles.

  Mojí první prací tehdy byl třísměn-

  ný provoz dávání lahví na Coca-Colu

  do bedýnek. Dodnes si vzpomínám

  na vedoucí Ingrid, což byla taková

  gestapačka z Rakouska. Půl roku

  u pásu byla fakt dřina bez kompro-

  misů. Přes další profese, jako bylo

  mytí nádobí a podobné, jsem se do-

  stal k práci kadeřníka. Tu nám na bídl

  imigrační úřad, protože se u toho

  nemuselo moc mluvit. Moje tehdejší

  bytná mi říkala, ať se toho držím, že

  jde o lukrativní džob, protože lidem

  rostou vlasy ve všech režimech, do-

  konce i po smrti, takže se ze mě sta-

  ne bohatý člověk.

  Shodou okolností si mě brzy vy-

  bral do týmu slavný kadeřník Vidal

  Sassoon. Hledal úplné nováčky bez

  Slavný fotograf,

  který se nerad fotí,

  snímek vylovil z archivu.

  29

• Strana 30

  KULTURA / ROBERT VANO

  zkušeností, které by si vyučil podle

  svého. V tomto ohledu jsem byl ide-

  ální kandidát, protože jsem neuměl

  vůbec nic. Poslal nás na školu do

  Londýna, což bylo jako sen. Jenže po

  návratu mě časem přestalo bavit být

  za bezejmenného nýmanda, který

  dělá vizáže pro slavné fotografy. Těm

  se všichni klaněli, byli v roli režisérů,

  zatímco mě neznali ani jménem. Na-

  víc to byli většinou z mého pohledu

  staří chlapi, což mě nudilo, tak jsem

  se rozhodl s tím něco dělat.

  Jak to šlo?

  Hodně mě ovlivnil slavný fotograf

  Horst. Ten vždycky tvrdil, že repor-

  tážní fotka je o ničem: Vyjdeš na uli-

  ci, vyfotíš pár bezdomovců, a máš

  výstavu. Ale zkus pod tlakem pořád-

  ně nafotit slavnou herečku s autem

  a šaty za miliony! Také mě navedl

  k focení kluků, když je mám rád.

  Trvalo však 15 let, než jsem se pro-

  sadil. V Americe platí, že jsi fotograf,

  když ti někde publikují fotku. Moje

  první veřejná práce za honorář byly

  boty pro jednoho obchodníka.

  Díky Horstovi a dalším jsem se

  toho spoustu naučil. Nutil nás třeba

  hodně chodit do galerií. Pamatuji si,

  jak jsem přišel k Moně Lise a civěl

  jsem na ni – jen proto, že to dělali

  všichni kolem, a nechtěl jsem být za

  tupce, který hned zase půjde dál. Pak

  jsem si o tom ale něco přečetl a po-

  stupně dospěl k určitému poznání.

  Co ses naučil při charitativní

  práci slidmi, kteří mají nějaké

  postižení?

  V první řadě jsem zjistil, co všechno

  za potíže existuje. Když mě oslovily

  slané ženy, tak mě napadlo: Co to

  vlastně je? Znám sladký život i slad-

  ké ženy, ale slané? Nebo žádost o na-

  focení motýlích křídel… Moje první

  reakce byla, že motýly nefotím, jen

  lidi. Teprve postupně jsem zjistil, jaké

  utrpení se za těmito poetickými ná-

  zvy skrývá. O tomhle v televizi ne-

  uslyšíte, tam pořád řeší, jak se opra-

  vuje dálnice D1…

  Samotná práce je pak s těmito lid-

  mi z mého pohledu dost podobná té

  komerční. Jiné je to asi pro produkci

  celé akce, ale ke mně už přicházejí

  lidé, kteří přesně vědí, kdy a co mají

  dělat. Podobně jako v profesionálním

  modelingu. Rozdíl je snad v tom, že

  jsem mnohdy překvapen, do čeho

  jsou navzdory svým postižením

  ochotní jít. Byť mají své limity a ne-

  můžu je komandovat bez omezení.

  Já bych si třeba netroufl po nich chtít,

  aby je přes rameno házel olympijský

  vítěz Krpálek nebo aby jim na hlavu

  vysypal kýbl puků hokejista Pleka-

  nec.

  Člověk se neustále učí. Třeba když

  mě autem vezl šéf a trenér sportovců

  z Jedličkova ústavu Pavel. Já vůbec

  netušil, že po úrazu neslyší. Normál-

  ně mluvil a umí odezírat, takže jsem

  si nejdřív říkal, že když mi dvakrát

  během jízdy nereagoval na kon-

  verzaci, tak že má asi blbou náladu.

  Teprve pak mi jeho kolegové odha-

  lili jádro problému. Divil jsem se, jak

  tedy může řídit? (Já sám to neumím.)

  Lakonicky poznamenal, že řídí díky

  očím, rukám a nohám, ovšem uši

  k tomu nepotřebuje…

  Ale už jsem ti toho řekl dost. V ča-

  sopisech jsem vždycky nesnášel

  ukecané lidi, protože kvůli jejich

  „moudrům“ pak zbylo míň místa na

  moje fotky.

  

  Robert Vano (*)

  Narodil se maďarským rodičům vNových Zámcích na

  Slovensku. Vroce , po maturitě na gymnáziu, místo

  nástupu na vojnu emigroval přes Jugoslávii aItálii do

  Spojených států, kde se po řadě dělnických profesí uchytil

  jako kadeřník avizážista. Byl asistentem módních fotografů,

  jako jsou například Horst P. Horst, Marco Glaviano nebo

  Giovanni Castell.

  Od roku  je samostatným fotografem. Působil vNew

  Yorku, Paříži aMiláně. Od roku  nastálo žije vPraze,

  kde fotografoval pro módní časopisy Cosmopolitan,

  Harper’sBazaar či Vogue. Vletech – pracoval jako

  umělecký ředitel včeském vydání časopisu Elle apoté do

  roku  jako kreativní ředitel vagentuře Czechoslovak

  models. Od té doby je fotografem na volné noze.

  Dělá hlavně černobílé portréty aakty na klasický film,

  používá také už málo užívanou techniku platinotypie.

  Spolupracuje se světovými značkami, pořádá workshopy.

  Vroce  mu byla udělena Evropská cena Trebbia za tvůrčí

  činnost. Upříležitosti jeho . narozenin vznikl dokumentární

  film Robert Vano – Příběh člověka, který lze najít viVysílání

  České televize.

  www.robertvano.cz

  Mezi jeho

  charitativní

  projekty patřila

  itvorba kalendáře

  se známými

  olympioniky

  asportovci zSC

  Jedličkova ústavu

  Praha. Obdivuje,

  do čeho se lidé

  spostižením

  dokáží vrhnout.

  Krkolomné

  kompozice by si

  jim sám netroufal

  navrhnout.

• Strana 31

  KULTURA / BEZRUKÝ FRANTÍK

  Text: MICHAELA ZINDELOVÁ

  Foto: JAN ŠILPOCH A ARCHIV

  JEDLIČKOVA ÚSTAVU V PRAZE

  Přestože se inscenace o životních

  osudech Františka Filipa z Jamného

  nad Orlicí (1904–1957), Bezruký

  Frantík, hrála od premiéry v září

  2019 na menší, studiové scéně Palm

  O, velmi rychle ji vytleskávalo ne-

  jen publikum – stejně pozitivně hru

  hodnotila i divadelní kritika. Suk-

  ces byl tak silný, že v nominacích

  na Ceny divadelní kritiky figurovali

  kromě představitele Frantíka (Jaku-

  ba Albrechta) také autoři hry – To-

  máš Dianiška a Igor Orozovič (v ka-

  tegorii Poprvé uvedená česká hra

  roku 2019). Beznadějně vyprodané

  studiové hlediště se na začátku nové

  sezony zamění za zdejší velkou scé-

  nu Divadla pod Palmovkou.

  Jakub Albrecht ztvárnil roli Frantí-

  ka v soustředěné herecké kreaci

  a ve vynikající fyzické formě, na po-

  mezí smíchu a pláče, v rytmu černé-

  ho humoru, s dojemnými místy. Díky

  zapůjčenému záznamu inscenace

  z divadla jsem grotesku o klukovi,

  který sice nemohl nikdy obejmout

  svou milou, ale stal se díky své vůli

  a pozitivitě fenoménem, zhlédla. Ka-

  leidoskop scén nás provází v krát-

  kých vypointovaných situacích

  pozoruhodným osudem Františka

  Filipa, a to hned v několika odliš-

  Z outsidera fenoménem

  Herec Jakub Albrecht získal za bezchybnou kreaci Františka

  Filipa – známého jako Bezruký Frantík – jen pár měsíců

  po premiéře stejnojmenné hry Cenu za nejlepší mužský

  herecký výkon. Inscenace se těší velké popularitě,

  pozitivitou a černým humorem dokáže

  snadno nakazit každého.

  ných společenských situacích – za

  mocnářství, v době první republiky

  a posledními léty jeho života po roce

  1948. Také hudba připomíná ryt-

  mus doby. Jedná se o originální hru,

  a to pro zvláštnost námětu i unikát-

  ní zpracování. Hned od počátečního

  výkřiku maminky je jasno, oč běží:

  „On nemá ručičky! Jak si bude vázat

  tkaničky?! Děcko nešťastný…“

  NOHAMA MÍSTO RUKOU

  Role Františka Filipa byla skutečně

  značně složitá na kompletní ucho-

  pení, psychické i fyzické. Jak jste

  dostával Frantíka „pod kůži“,

  ptám se příjemného Jakuba

  Albrechta: „Náměty o psy-

  chicky narušeném jedin-

  ci jsme už na jevišti viděli,

  stejně jako handicapované

  na vozíku. Ale podle mne

  osud člověka, který má hla-

  vu na správném místě a zcela

  v pořádku, ale narodil se bez

  rukou, zpracovaný ještě nebyl,“

  říká zamyšleně.

  O svém obsazení se dozvěděl

  tři čtvrtě roku před první zkouš-

  kou, získal tedy čas na to, aby se

  s rolí seznámil. Nezískal v angažmá

  žádné speciální podmínky, musel

  plnit další běžné povinnosti v Diva-

  dle pod Palmovkou, zkoušel další

  inscenaci, večer hrál… „Začal jsem se

  zvýšenou pohyblivostí, protože Fran-

  tišek nahrazoval ve všem své chybě-

  31

  Čáp mu prý

  „ukousl“ ručičky,

  ale nohama

  Frantík dokázal

  všechno...

• Strana 32

  Cena

  Senior

  roku

  2020

  Nominujte svoje favority

  do dvou kategorií:

  Senior/ka roku

  Nejlepší klub roku

  Více na www.sensen.cz

  Česko hledá

  nejsenzačnějšího

  seniora

  KULTURA / BEZRUKÝ FRANTÍK

  jící ruce nohama. Měl zřejmě odlišně

  rostlé kyčle. Dokázal se nohou i oho-

  lit. Začal jsem na tom makat a dřít po

  odpoledních, večerech, někdy i po

  nocích. Věděl jsem jedno – to, co

  se Frantík učil celé roky, já nemůžu

  stihnout. Nakonec jsem se specia-

  lizoval na drobnou motoriku, začal

  jsem psát a malovat nohou. Snažil

  jsem se najít Frantíkův charakter,

  co svedl jako člověk. Divadlo, jak

  známo, unese zkratku, takže nebylo

  nutné si uvázat kravatu nohou. Sta-

  čí, že v jeden okamžik mám kravatu

  v puse a konstatuju: Mně to nejde!

  Nastane na okamžik tma, a když se

  rozsvítí, mám už ji uvázanou na krku.

  A prohlásím: Já to dokázal! Divadlo

  tohle všechno může a dovoluje.“

  Na prvních reprízách měli prý

  herci i strach, že některé dialogy

  mohou diváky urazit. Ale při čas-

  tém smíchu zjišťovali, že publikum

  má humor daleko černější než oni,

  že si dokážou z toho všeho na scéně

  dělat daleko větší legraci. „Uklidnění

  mi dodaly dialogy s lidmi, kteří před-

  stavení viděli, i těmi, co v Jedličkově

  ústavu pracují nebo mají nějaké po-

  stižení,“ gestikuluje herec: „Dokázalo

  mi to, že si z handicapu umíme sice

  dělat legraci, ale neurážíme. Jen tím

  násobíme sílu Frantíkova životního

  příběhu.“

  Hra vypráví hořkosladce: přede-

  vším o silné vůli Františka Filipa

  s vydobytím si místa v životě i ve

  světě. Nechybějí ani scény o dis-

  kriminaci, předsudcích, dobových

  paradoxech. Smích střídá dojetí,

  především při krásných dopisech

  Františka mamince – ty děj nejen

  moderují a posunují, ale představují

  nám kluka i dospělého muže, hrdé-

  ho vždy na to, odkud pochází. „On

  opravdu celý život posílal domů pe-

  níze, věděl, že rodiče jsou chudí, že

  mají spoustu dalších dětí,“ připomíná

  Jakub Albrecht.

  CO CHCI, TO DOKÁŽU!

  Od začátku dělal Frantík všechno,

  co ostatní děti běžně rukama, svýma

  nohama. I když si klade otázku „Proč

  nejsem kompletní?“, nepřipouš-

  tí si, že je „kripl“. Podle skutečnosti

  se i na scéně objeví v obecné škole

  v Jamném speciální lavice, ve které

  se učil. „Jeho první učitel byl velmi

  empatický, ale Frantíkův osud be-

  zesporu modelovaly především roky

  strávené v Jedličkově ústavu v Praze,

  v čase prvního ředitele Františka Ba-

  kuleho. Ten ještě víc podporoval tvr-

  dohlavou píli, díky níž se Frantíkovi

  podařilo vymanit se osudu „chudá-

  ka“. „Naučil ho myslet pozitivně, vy-

  růstal z něj cílevědomý člověk, který

  uměl naplnit Bakuleho heslo: Chci,

  a proto umím. Víte, pro něj žádný

  kopec nebyl dost vysoký…“ doplňuje

  herec.

  Frantík se dostal do Bakuleho

  třídy před první světovou válkou,

  když v ústavu vznikala myšlenka

  na výrobu protéz – ve vzniklé díl-

  ně se stal Frantík i pokladníkem,

  protože v něm jeho učitel bystře

  odhadl obchodnické sklony. Frantík

  uměl dokonale nahrazovat ruce no-

  hama a skvěle toho využíval. Nic

  moc ho nevykolejilo, na školním

  turné pěveckého sboru se setkal

  dokonce s americkým prezidentem

  Hardingem, se kterým si potřá-

  sl nohou. Henry Ford mu věnoval

  vůz spe ciálně upravený tak, aby ho

  mohl řídit nohama. František Filip

  se dvakrát oženil a měl děti, za-

  žil úspěchy i popularitu. Otevřel si

  výletní kavárnu U Frantíka, o které

  vždycky snil. Po roce 1948 mu ji

  ale zabavili. Jeho poslední léta ne-

  byla příliš šťastná.

  INOVÁTOR VMNOHA SMĚRECH

  Zajímalo mne, jak herecký předsta-

  vitel Frantíka vnímal, jak by ho cha-

  rakterizoval: „Pro ženy byl skutečně

  svůdník,“ vypočítává: „Elegantně ob-

  lečený, nosil vlasy sčesané dozadu,

  uměl s ženami jednat. Moje před-

  stava je totožná s prvorepublikovým

  džentlmenem, měl humor a vtip. Do-

  kázal sedět v kavárně, prezentoval

  se jako velmi chytrý člověk a popíjel

  kávu nohou. Napsal autobiografické

  knížky, unikátní, i když literárně jen

  průměrné – a nohou signoval výtis-

  ky. Nebál se novinek, byl novátor, za

  Jakub Albrecht (*)

  Vystudoval herectví na Vyšší odborné škole herecké vPraze.

  Vletech – byl členem činoherního souboru Divadla

  F. X. Šaldy vLiberci, kde ztvárnil řadu rolí: Klubko (Sen noci

  svatojánské), Dobčinskij (Revizor), Trofimov (Višňový sad)

  amnoho dalších. VDivadle F. X. Kalby, které zprvu působilo

  vrámci Divadla F. X. Šaldy, hrál například vinscenacích her

  Tomáše Dianišky Přísně tajné, Hrubá nemravnost, LS Down,

  Dianiška je Bůh, Logo.

  Členem souboru Divadla pod Palmovkou je od ledna 

  (Happy Chicken, Faust, Rok na vsi, Žítkovské bohyně,

  Zamilovaný Shakespeare adalší). Má za sebou několik

  televizních ifilmových rolí.

  Za roli Frantíka vBezrukém Frantíkovi získal Cenu divadelní

  kritiky  za nejlepší mužský herecký výkon roku.

• Strana 33

  všech okolností uvažoval obchodně,

  dokázal si spočítat, že když napíše

  o svém postižení, knížka se bude

  prodávat daleko líp… Dokázal moti-

  vovat: Lidi, nejste na tom tak strašně,

  jak si myslíte!“

  Ze scény během představení Ja-

  kub Albrecht téměř neodchází, hra-

  je většinou ve volné košili. Přivázali

  vám ruce? Jak se „bezrukost“ na

  jevišti vlastně dělá? ptám se na zá-

  věr: „Dlouho jsme řešili, jak postavu

  ztvárnit, nakonec jsme se s kostýmní

  výtvarnicí shodli na rukou spojených

  za zády, ve speciálně ušitém neopre-

  nu, přes který mám tílko – nosím

  sako, kalhoty, kšandy. Takhle hraju

  celé představení, jsem v tom ,zavře-

  ný‘ a po představení mi zůstanou na

  prstech varhánky, jako když zůsta-

  nete dlouho ve vaně…“

  Žádný slavnostní večer se tento-

  krát pro Ceny divadelní kritiky neko-

  nal… „Já jsem byl s tímhle komorním

  pojetím vyhlášení spokojený,“ přeru-

  ší mě Jakub Albrecht. „Díval jsem se

  s kamarády, dali jsme si skleničku.

  Pomyslel jsem si: No dobře, něco to

  přinese divadlu, jde především o zvi-

  ditelnění života Františka Filipa…

  A pojedeme dál!“

  

  Cena

  Senior

  roku

  2020

  Nominujte svoje favority

  do dvou kategorií:

  Senior/ka roku

  Nejlepší klub roku

  Více na www.sensen.cz

  Česko hledá

  nejsenzačnějšího

  seniora

  33

  František Filip (*)

  Podnikatel aspisovatel narozený vJamném nad Orlicí. Trpěl

  vrozeným nevyvinutím končetin, přišel na svět bez rukou. Atak

  se naučil nohama všechno – od psaní až po řízení automobilu.

  Energický ainteligentní mladík podnikal, otevřel siobchod

  suměleckými předměty, později výletní restauraci vRožnově

  pod Radhoštěm nebo vedl brněnskou tiskárnu apsal knihy

  (Bezruký Frantík píše osobě).

  Vedl plnohodnotný život. Rok  bohužel všechno změnil,

  František Filip oté době prohlásil: „Pak už jsem nebyl pan

  podnikatel, ale jenom mrzák.“ Vroce  zemřel.

• Strana 34

  KULTURA / LETNÍ POVÍDKA

  M

  ůj syn, čtyřicetiletý úspěšný

  manažer mezinárodní

  firmy, se rozhodl, že

  my, jeho sedmdesátiletí

  rodiče, jsme malé děti.

  Samozřejmě k tomu došel

  pod všeobecným tlakem,

  který nedávno zachvátil

  tuto krajinu. Niagara

  zaručených, vědecky ověřených, mezinárodně potvrzených

  a všemožnými autoritami zdůrazněných informací, že

  jakýsi koronavirus vyhubí třetinu lidstva, druhou třetinu

  doživotně zmrzačí a poslední třetinu nechá umřít hladem,

  ho dovedla k dramatickým rozhodnutím. Především nám

  zakázal opouštět byt, chodit na jakékoli nákupy, stýkat se

  s našimi přáteli, vybírat si poštu ze schránky, pohybovat

  se i po bytě bez roušky, a poručil přijímat potraviny jen

  z e-shopů, kde je bude on osobně objednávat a také platit!

  Zůstali jsme zkoprnělí. Vzdělaný a světaznalý člověk

  opravdu věří, že nastal konec světa a kmotřička smrt

  klepe na naše dveře? Kde zůstaly zdravý rozum, krásný

  pocit svobody a naše spokojené stáří, ve kterém jsme

  i díky našim dětem nemuseli počítat každou korunu?

  Argumentovali jsme naším životem – podívej, ty strašpytle,

  my pamatujeme raketovou kubánskou krizi, kdy spousta

  panikářů věřila, že proti ozáření pomůže potírání celého

  těla octem! Tahali plné tašky tohoto zázraku, který se tehdy

  prodával ve skleněných lahvích za osmdesát haléřů za litr.

  Co s tím pak dělali, kdoví, ale byli ostražití… Připomněli jsme

  našemu prorokovi i srpnový vpád, tu mockrát prokletou

  internacionální pomoc, kde se také šířily zaručené zprávy

  o nedostatku mouky a ruských vagonech plných Čechů

  a Slováků určených do sibiřských táborů. Tenkrát byly ulice

  plné skutečných tanků, ale největší nebezpečí v podobě

  prověrkových komisí zatím tiše dřímalo jako neodhalený

  virus v krvi.

  A jiné a jiné… Marně. Naše zkušenost byla nic, jeho

  informační zdroje doslova z celé zeměkoule tvrdily jasně:

  Lidstvo je na okraji propasti! Přitom ani on, ani my, ani

  nikdo další z rodiny neznal jediný případ onemocnění,

  natož úmrtí. Proč tedy máme

  nakupovat do zásoby? Na kontinentě,

  který má nejvyspělejší zemědělství

  na světě, kde se denně řeší, jak sklidit

  obrovskou úrodu všeho možného?

  „Možná bude dost potravin,“ řekl nám,

  „ale nebude ruka, která by vám je přes

  pult podala. Podívejte se na Itálii –

  mrtvoly na chodbách nemocnic, celé

  stránky novin s úmrtními oznámeními,

  a vy mi tvrdíte, že to nebude tak

  strašné? Bude! Vy jste typičtí čeští

  důchodci, co si žijou ve své bublině…

  Myslíte, že když vám nehrozí bída,

  když potřebujete doktora jen jednou

  za čas, když nejezdíte v trabantu, tak

  jste v bezpečí. Ale vy teď nemůžete jet

  ani na chalupu! Jednak je to zakázané,

  jednak by vás tam místní napíchli na

  vidle!“

  „Ale my pojedeme. Tak úplně

  zakázané to není a místní přece nejsou

  blázni.“ Zakroutil hlavou, vyskočil

  a začal křičet: „Právě, že jsou! Dneska

  jsou skoro všichni blázni! Jeden

  straší druhého, zaručených zpráv

  o pohotovosti krematorií a povinných

  prohlídkách všech bytů je plná

  republika. Každý člověk je potenciálně

  nakažený, tím pádem nebezpečný.

  Každý teď může být vrahem nebo

  aspoň podezřelým. Nemůžete se

  divit, když vesničani postaví barikády

  a nikoho cizího do obce nepustí.

  Nemůžete se divit, když každého,

  kdo pokašlává, vyhodí z tramvaje.

  Pochopte přece, že lidi mají pekelný

  strach! Ten virus není vidět a v televizi

  lidi každý den slyší, že očkování

  nebude, lék nebude, jen postelí pro

  kritické případy mají nemocnice

  připravit desetkrát víc! Vy nemůžete

  jít proti proudu, ten vás smete. Buď

  se nakazíte a umřete, nebo si budete

  dál lebedit a lidi vás uštěkají. Kdo

  se nebude bát a podle toho chovat,

  je provokatér a dostane co proto!

  Takže přesně dodržovat opatření

  a neblbnout!“

  Velký manažer odešel a my jsme

  se rozesmáli. Takhle špatně vychovat

  dítě! Co všechny ty školy a stipendia

  v zahraničí? Co ta jeho perfektní

  angličtina, díky které si čte informace

  z celého světa? A kontakty od Ameriky

  po Čínu? Na chalupu jsme jeli, žádné

  vidle po nás nikdo neházel, běžný

  nákup jsme také zvládli, a když jsme

  Zdeněk Jirků:

  Bude hůř

• Strana 35

  nebudou mazat! Obrovská chudoba

  přinese kriminalitu, kvůli stokoruně

  se bude běžně vraždit. Počítejte

  s tím, že do některých ulic vůbec

  nebude možné chodit, tam povládnou

  gangy. Třicet procent lidí bez práce,

  jen s malými podporami… Poroste

  prostituce, lidi budou prodávat i děti.

  Možná se dožijeme i katastrofy ve

  veřejných službách, popelnice nebude

  mít kdo vyvážet, záchranky nebudou

  jezdit, policie taktak zabrání nejhorším

  zločinům, ale spíš se stáhne a bude

  chránit sama sebe.“

  „A když ne? Co když se všechno za

  čas srovná a zůstane jen vzpomínka,

  jak jsme běhali v rouškách a drželi

  jsme rozestupy u pokladen jako

  poslušné ovečky?“ Na takové

  argumenty jen zuřivě kroutil hlavou.

  „To je hloupost. Nejlepší ekonomové

  světa předpokládají obrovské

  propady a nevídanou krizi. Bude

  hůř! Bude to moc špatné!“ Nemohli

  jsme se ubránit otázce: „A nejsou to

  náhodou ti samí ekonomové, kteří

  se ve svých předpovědích vždycky

  spletou a pak jen tiše mumlají: my se

  tak namáháme a ta kráva skutečnost

  si dělá, co chce?“

  Náš skvěle informovaný syn

  tentokrát odešel bez pozdravu. Snad

  si nezapomněl nasadit roušku! I když

  v jeho mercedesu to už povinné není.

  

  pak panu řediteli světové opatrnosti

  hlásili, že máme pro něj i skvělé

  nakládané okurky, řekl jen: Jste šílenci,

  já vás varoval!

  Dny epidemie běžely, otravných

  omezení neubývalo, ale nějak jsme si

  zvykli. Pak přišly první dobré zprávy

  o skvělé a efektivní práci zdravotníků,

  první úlevy v dopravě i nakupování

  a začínalo svítat nad vyděšenou a už

  dost unavenou českou krajinou. Tak

  přišel na kontrolu i náš syn. A hned

  začal s chmurnými čísly: „Hromadám

  mrtvol jsme se vyhnuli, ale počkejte,

  až budou chodníky plné polehávajících

  lidí bez práce. Pod mosty bude

  narváno, banky se s neplatiči hypoték

  Ilustrace:

  MIROSLAVA

  KOLÁŘOVÁ

  ŠULCOVÁ

  35

• Strana 36

  SERVIS

  VÝBĚR Lucie MARKOVÉ

  Žádost o příspěvek na péči lze podat na

  krajské pobočce úřadu práce podle mís-

  ta trvalého pobytu občana, nicméně to

  neznamená, že musíte jet do krajského

  města. Krajské pobočky ÚP i pobočka pro

  hlavní město Prahu mají síť kontaktních

  míst spadajících pod danou pobočku. Žá-

  dost tedy podáváte na kontaktním místě,

  pod které spadáte podle místa svého tr-

  valého bydliště. Potřebné kontaktní údaje

  naleznete na www.uradprace.cz.

  Formuláře žádosti najdete přímo na

  příslušné pobočce. Pokud preferujete

  možnost vyplnit si formulář předem či

  elektronicky, lze jej najít přes výše uve-

  dený odkaz, který vás přesměruje na web

  www.mpsv.cz. Zde jej lze vyplnit i inter-

  aktivně, stáhnout a uložit či jen vytisknout

  prázdný formulář.

  Osobní návštěva kontaktního pracoviš-

  tě ÚP ČR není vždy nutná. Žádosti lze po-

  dávat kromě kanceláře či přepážky pra-

  covníků také přes podatelnu ÚP ČR, zaslat

  poštou, prostřednictvím datové schránky

  nebo elektronicky. Na výše uvedeném

  portále jsou k dispozici také názorné po-

  můcky, jak formuláře vyplnit.

  CO PŘILOŽIT KŽÁDOSTI

  AJAK JI MOHU OVLIVNIT

  K žádosti je nutno přiložit také vyplněný

  formulář „Oznámení o poskytovateli po-

  moci“, kde uvedete všechny osoby nebo

  poskytovatele sociálních služeb, kteří se

  na péči o vás (či o vaši osobu blízkou nebo

  dítě, za které formulář vyplňujete) budou

  podílet či již podílejí. Někdy člověk do-

  předu neví, nemá třeba ještě vyjednánu

  žádnou sociální službu a čeká právě na

  výsledek řízení o příspěvku na péči. V tom

  případě je vhodné vyplnit prozatím rodin-

  né příslušníky a další pečující či služby pak

  upřesnit stejným formulářem ve chvíli, kdy

  se poskytovatelé pomoci upřesní.

  Před podáním žádosti o příspěvek na

  péči doporučuji zkontrolovat u ošetřující-

  ho lékaře, zda má k dispozici všechny ko-

  pie aktuálních lékařských zpráv o vašem

  zdravotním stavu od specialistů, případně

  potřebná vyšetření absolvovat tak, aby

  zdravotnická dokumentace obsahovala co

  nejvíce aktuálních informací. Zvyšuje se

  tak šance na relevantní posouzení ze stra-

  ny České správy sociálního zabezpečení.

  POSKYTOVATELÉ POMOCI

  Poskytovatelem pomoci může být někdo

  z vašich blízkých, registrovaná sociální

  služba (podle zákona o sociálních služ-

  bách č. 108/2006 Sb.) anebo také např.

  vaše sousedka, známá či např. kamarád,

  kteří nejsou ani osobou „blízkou“ ani za-

  městnancem žádné registrované sociál-

  ní služby a ani tuto činnost nevykonávají

  jako podnikatelé. V takovém případě se

  jedná o tzv. asistenta sociální péče a úřad

  práce vyžaduje k žádosti a oznámení

  o poskytovateli pomoci doložit také pí-

  semnou smlouvu s tímto pomocníkem.

  Vzor smlouvy s asistentem sociální péče

  má zpracován např. brněnská Liga vozíč-

  kářů, v případě zájmu se tedy obraťte na

  jejich poradnu.

  Seznam poskytovatelů registrovaných

  sociálních služeb naleznete v elektronic-

  kém Registru poskytovatelů sociálních

  služeb (http://iregistr.mpsv.cz/). Využít

  lze služby osobní asistence, pečovatelské

  služby (v případě potřeby terénních služeb

  v domácím prostředí) či služby pobytové

  (např. domovy pro seniory, domovy pro

  osoby se zdravotním postižením, týdenní

  stacionáře a další podle specifických po-

  žadavků klienta – tedy osoby závislé na

  pomoci druhých).

  JAK PROBÍHÁ ŘÍZENÍ

  OPŘÍSPĚVKU NA PÉČI

  Na základě podané žádosti provede so-

  ciální pracovník či pracovnice úřadu

  práce ve vaší domácnosti tzv. sociální

  šetření, při kterém se zjišťuje schopnost

  samostatného života a potřeby pomoci

  v přirozeném sociálním prostředí. (So-

  ciální šetření lze provést také v průběhu

  hospitalizace osoby ve zdravotnickém za-

  řízení lůžkové péče, jestliže je této osobě

  poskytována u jednoho nebo postupně

  u více poskytovatelů zdravotních služeb

  následná nebo dlouhodobá lůžková péče

  pro tutéž nemoc nebo úraz trvající nepře-

  tržitě déle než 60 dnů.)

  Ze sociálního šetření je vypracová-

  na zpráva, kterou pobočka úřadu práce

  zasílá spolu s kopií žádosti o příspěvek

  a s žádostí o posouzení zdravotního sta-

  vu příslušné okresní správě sociálního

  zabezpečení (dále OSSZ; v Brně MSSZ,

  v Praze PSSZ) podle místa vašeho trva-

  lého bydliště. Lékařská posudková služba

  (LPS) příslušné OSSZ si od vašeho ošet-

  řujícího lékaře vyžádá aktuální informace

  o vašem zdravotním stavu; na základě

  těchto informací, výsledku sociálního šet-

  ření, výsledků funkčních vyšetření, popř.

  vyšetření provedeného samotným po-

  sudkovým lékařem je pak zpracován po-

  sudek vašeho zdravotního stavu, kde je

  uvedeno, které základní životní potře-

  by samostatně nezvládáte a potřebujete

  u nich pomoc či dohled.

  Posudek pak LPS zasílá zpět na pří-

  slušnou pobočku úřadu práce. Příslušná

  pobočka ÚP vás po shromáždění všech

  podkladů písemně vyzve, abyste se

  k těmto podkladům vyjádřili. Doporu-

  čuji tuto možnost využít a v případě, že

  na místě zjistíte, že např. při posuzování

  chyběla důležitá lékařská zpráva, můžete

  ji doložit a požádat o opětovné posouzení

  LPS. Po vypořádání vašeho vyjádření se

  k podkladům (popř. po uplynutí lhůty na

  vyjádření, pokud tuto možnost nevyužije-

  te) vydá pobočka úřadu práce rozhodnu-

  tí o příspěvku. V něm najdete informaci

  o stupni přiznaného příspěvku na péči

  a jeho výši a je zde také uvedeno, kolik

  základních životních potřeb podle posud-

  ku LPS nezvládáte, což je podkladem pro

  přiznaný stupeň příspěvku.

  JAK DLOUHO ŘÍZENÍ MŮŽE TRVAT

  Lhůta na vydání rozhodnutí o příspěv-

  ku na péči činí 60 dnů, řízení na krajské

  SERIÁL NA TÉMA PŘÍSPĚVEK NA PÉČI – DÍL 2

  Jak opříspěvek na péči požádat

• Strana 37

  pobočce úřadu práce se přerušuje na

  dobu pro zpracování posudku LPS OSSZ

  (45 dnů, popř. lze ze závažných důvodů

  prodloužit o 30 dnů). Celková lhůta na vy-

  dání rozhodnutí činí tedy 105 dnů (popř.

  135 dnů v případě závažných důvodů pro

  prodloužení lhůty).

  CO DĚLAT, KDYŽ SROZHODNUTÍM

  NESOUHLASÍM

  Pokud vám příspěvek na péči nebyl při-

  znán, byl přiznán v nižším stupni, než

  jste předpokládali, nebo byl např. ode-

  jmut, můžete do 15 dnů od data doruče-

  ní rozhodnutí o příspěvku podat odvolání

  k Ministerstvu práce a sociálních věcí ČR

  (MPSV). Odvolání se podává prostřednic-

  tvím krajské pobočky úřadu práce (resp.

  kontaktního místa), která vydala rozhod-

  nutí. Tato pobočka ještě může své roz-

  hodnutí sama přezkoumat a změnit, což

  v praxi není příliš běžné, ale tuto možnost

  ze zákona má. Pokud na rozhodnutí trvá,

  předá vaše odvolání k vyřízení svému

  nadřízenému orgánu, tedy MPSV. Zdra-

  votní stav pak pro účely odvolacího říze-

  ní posuzuje lékařská posudková komise

  MPSV.

  Lhůta na vydání rozhodnutí v odvola-

  cím řízení činí 90 dnů, lhůta na zpracová-

  ní posudku LPK MPSV činí 60 dnů (lze ze

  závažných důvodů o 30 dnů prodloužit).

  Celková lhůta odvolacího řízení je tedy až

  150 dnů (popř. 180 dnů v případě pro-

  dloužení ze závažných důvodů).

  V případě neúspěchu odvolání lze po-

  dat ve věci příspěvku na péči správní

  žalobu k příslušnému krajskému sou-

  du podle místa vašeho trvalého byd-

  liště (pokud máte trvalé bydliště v Praze,

  podáváte žalobu k Městskému soudu

  v Praze). Lhůta na podání žaloby činí dva

  měsíce od data doručení rozhodnutí

  z odvolacího řízení.

  Vzory odvolání i správní žaloby lze

  nalézt taktéž na webu Ligy vozíčkářů –

  v rámci informačního portálu. V odvolání

  doporučuji vždy použít argumentaci, proč

  s rozhodnutím nesouhlasíte, a podpořit ji

  ideálně příklady, „důkazy“ či lékařským

  vyjádřením (odkazem na lékařské zprá-

  vy).

  

  Autorka je členkou předsednictva

  České asociace paraplegiků – CZEPA.

  PORADNA Pohyblivost.cz

  Pohyblivost.cz

  Psychologická poradna pro handicapované, jejich rodiny

  apřátele, pro osoby po úrazech avšechny další zájemce

  nejen kpříspěvkům ajiným možným výhodám nebo dávkám.

  Se svými dotazy se můžete obracet

  na Mgr. Lenku Jiřičnou, tel. 511 119 400

  nebo 511 110 116, e-mail:poradna@pohyblivost.cz.

  Využít můžete ikontaktní formulář dostupný přímo

  na webu www.pohyblivost.cz.

  Dobrý den, jak postupovat useniora, který je umístěn vdomově pro seniory?

  Zajímají mě především formuláře, které je potřeba vyplnit při žádosti opříspěvek

  na živobytí iodoplatek na bydlení. Je třeba brát vúvahu, že klient domova

  pro seniory nemá žádný jiný příjem kromě starobního důchodu. Také že vdomově

  pro seniory má klient kdispozici pouze smlouvu oposkytnutí sociální služby,

  kde je uvedena úhrada za ubytování astravu dohromady. Mockrát vám děkuji

  za případné objasnění této problematiky.

  ODPOVĚĎ: Ve svém dotazu se ptáte, jaké

  formuláře je potřeba vyplnit pro podání

  žádosti na doplatek na bydlení nebo pří

  -

  spěvek na živobytí pro seniora umístěného

  vdomově pro seniory. Předně vysvětlím

  poskytované základní služby domova pro

  seniory podle zákona osociálních službách

  č. / Sb. § . Ten uvádí:

  () Vdomovech pro seniory se poskytují

  pobytové služby osobám, které mají sní

  -

  ženou soběstačnost zejména zdůvodu

  věku, jejichž situace vyžaduje pravidel

  -

  nou pomoc jiné fyzické osoby.

  () Služba podle odstavce  obsahuje tyto

  základní činnosti:

  a) poskytnutí ubytování,

  b) poskytnutí stravy,

  c) pomoc při zvládání běžných úkonů

  péče ovlastní osobu,

  d) pomoc při osobní hygieně nebo

  poskytnutí podmínek pro osobní

  hygienu,

  e) zprostředkování kontaktu se spole

  -

  čenským prostředím,

  f) sociálně terapeutické činnosti,

  g) aktivizační činnosti,

  h) pomoc při uplatňování práv, opráv

  -

  něných zájmů apři obstarávání

  osobních záležitostí.

  To vpraxi znamená, že uživatel má obvykle

  vjedné smlouvě oposkytování sociální

  služby automaticky zahrnuty všechny body

  §  odstavec . Uživatel má být před pod

  -

  pisem smlouvy seznámen spravidly služby,

  domovním řádem, ceníkem adalšími

  dokumenty daného zařízení. Stěmito doku

  -

  menty se mají právo seznámit ijemu blízké

  osoby. Pokud se potřebujete ujistit ovýši

  jednotlivých položek, vyhledejte sociálního

  pracovníka daného zařízení apožádejte ho

  onahlédnutí do potřebných dokumentů.

  Uživatel umístěný vpobytovém zaříze

  -

  ní hradí ze svého starobního důchodu

  apříspěvku na péči vyjmenované základní

  služby. Ze zákona mu musí zůstat kapesné

  ve výši  % starobního důchodu, viz § ,

  odstavec  zákona osociálních službách.

  Pokud jsou náklady na pobyt uživatele

  vyšší, než je jeho příjem, tuto částku doplácí

  rodina uživatele.

  Jiná situace vzniká, pokud uživatel bydlí

  vdomě pro seniory vběžném bytě ajsou

  mu poskytovány např. služby pečovatelské

  služby. Zde může požádat na spádovém

  úřadu práce podle trvalého bydliště opří

  -

  spěvek na bydlení.

  Co se týče příspěvku na živobytí, nárok by

  vobou případech mohl vzniknout pouze

  za specifických podmínek, kdy uživatel má

  dietní omezení. Diety taxativně vyjmenová

  -

  vá zákon opomoci vhmotné nouzi akvy-

  řízení dávky je nezbytné odborné lékařské

  potvrzení.

  Všechny potřebné tiskopisy žádostí jsou

  kdispozici na úřadech práce, případně

  velektronické verzi na webovém portále

  MPSVhttps://www.mpsv.cz/web/cz/for

  -

  mulare.

  

  37

• Strana 38

  800 303 304

  V O L E J T E Z D A R M A

  www.altech.cz

   Rádi poradíme i ohledně vyřízení finančního příspěvku od ÚP na pořízení některého z našich zařízení

   Zavolejte nebo napište ještě dnes, osobní konzultace i cenová nabídka jsou vždy ZDARMA

  • schodišťové plošiny šikmé

  • vertikální plošiny

  • schodišťové sedačky

  • stropní zvedací systémy

  • schodolezy

  • nájezdové rampy

  • bazénové zvedáky

  SP-OMEGA, nejoblíbenější schodišťová plošina našich

  zákazníků, umožňuje překonávat schodiště přímá,

  víceramenná, ale i točitá a to dokonce i velmi úzká. Navíc

  ve složeném stavu zabírá na schodišti minimum místa.

  Altech OK.indd 1Altech OK.indd 1 10.06.2020 9:28:0910.06.2020 9:28:09

  SLOVO MÁ...

  Vydává Spolek přátel Konta Bariéry

  vespolupráci sNadací Charty 77

  Melantrichova 504/5

  110 00 Praha 1

  IČ: 62933833

  Šéfredaktor: Štěpán Beneš

  e-mail: stepan.benes@muzes.cz

  Redakce:

  Radek Musílek

  e-mail: radek.musilek@muzes.cz

  Jan Šilpoch

  e-mail: jan.silpoch@muzes.cz

  Manažerka redakce:

  Veronika Vojtíková

  e-mail: veronika.vojtikova@muzes.cz

  Mobil: 725 208 298

  Korektorka:

  Martina Čechová

  Adresa redakce:

  Melantrichova 5, 11000 Praha 1

  Mobil: 725 208 298

  Web: www.muzes.cz. E-mail: info@muzes.cz

  Nevyžádané příspěvky se nevracejí.

  Cena jednoho výtisku je 30 Kč,

  pro předplatitele 24 Kč.

  Celoroční předplatné 240 Kč.

  Zvýhodněné dvouleté předplatné 380 Kč.

  ISSN 1213-8908

  Registrováno Ministerstvem kultury:

  MK ČR E 6622

  Periodicita: 10x ročně.

  Toto číslo vychází včervenci 2020.

  Vychází zafinanční podpory

  Ministerstva zdravotnictví ČR

  aMagistrátu HMP.

  Art director:

  Jiří Bušek

  Grafická úprava asazba:

  Jan Bělovský

  Tisk:

  Grafotechna Print, s. r. o.,

  Lýskova 1594/33, Praha-Stodůlky

  Rozesílá:

  Postservis Praha, Poděbradská 39, Praha 9

  Foto natitulní straně:

  Jan Šilpoch

  Partneři redakce:

  BOŽENA JIRKŮ

  bozena.jirku@bariery.cz

  Je to letos podivný rok a utíká nějak

  rychleji než jindy. Asi se mi to jenom

  zdá, ale prázdniny jsou tady, a přitom

  třeba děti si školu moc neužily, že?

  Náš život se hodně změnil. Také to tak

  cítíte? Minule jsem si na této stránce

  kladla otázky: Co bude s nadací? Co

  bude s dárci? Co bude s našimi klienty?

  Troufnu si říci, že odpovědi už znám.

  Dobrá zpráva je, že nadace má důvěru

  příznivců a podporovatelů. Ujistili jsme

  se o tom i v těch divných dnech. Příběhy

  našich klientů je nenechaly lhostejnými

  a my jsme kromě běžné práce Konta

  Bariéry získali navíc velkou část peněz

  na protézu pro Vladimíra, který z hoří-

  cího domu vytáhl svoje dvě malé děti.

  Nejmenší klouček tam bohužel zůstal,

  spolu s tátovou končetinou, o kterou

  kvůli pekelnému popálení přišel. Věřím,

  že bude mít brzy novou funkční protézu

  právě díky štědrým dárcům. Takových

  příběhů mám po ruce spoustu. Třeba

  méně dramatických, ale stejně naléha-

  vých. Příklad: malý Dominik, kterému

  jsme chtěli pomoci k lepšímu vozíku.

  Potřebná částka byla na účtu za necelý

  týden. A tak bych mohla pokračovat.

  Konto Bariéry a nadace ale nejsou je-

  nom sbírky. V květnu a červnu se sešla

  Rada Konta Bariéry na svých pravidel-

  ných plánovaných zasedáních a rozdě-

  lila mezi desítky našich klientů zhruba

  dva miliony korun. Vyhlásili jsme také

  další ročník Stipendia Bariéry. Jest-

  li máte blízko sebe nějakého studenta,

  který by tohle stipendium potřeboval,

  dejte mu prosím vědět.

  Žijeme teď také cenou Senior roku.

  Už poosmé hledáme nejsenzačnějšího

  seniora, seniorku anebo báječný klub.

  Opět chceme podpořit seniory, kte-

  ří neztrácejí zájem o dění kolem sebe

  a k aktivnímu životu motivují i své okolí.

  Rozbíjíme stereotypy pohledů na nej-

  starší generaci. Možná je to letos potře-

  ba ještě víc než kdy jindy. Vidíte někoho

  takového kolem sebe? Dejte nám vědět,

  nominujte ho.

  Být ředitelkou Konta Bariéry přináší

  i nečekaná setkání a zážitky. Na mém

  stole zazvonil nedávno telefon. Pracov-

  nice České spořitelny z Liberce měla

  pro mě zprávu od svého dlouholetého

  klienta. Dává do pořádku svůj majetek

  a končící investované peníze, několi-

  kamilionovou částku, převádí na účet

  Konta Bariéry. Nemá v rodině niko-

  ho, kdo by peníze využil lépe než my.

  Chce, aby pomohly vozíčkářům. Víte,

  už jsem v nadaci zažila leccos, ale tohle

  zatím ne. Peníze už jsou na účtu a já se

  chystám na cestu za více než devade-

  sátiletým dárcem do Liberce. Chci mu

  poděkovat osobně a kromě velké kytky

  předat i děkovný certifikát pro mimo-

  řádného dárce!

  Tak co říkáte, není ta práce v nadaci

  nádherná a nezačala ta druhá polovina

  roku senzačně? Já si myslím, že ano.

  Užijte si pěkné prázdniny, snad už bez

  roušek a velkých omezení.

  

  Vaše Božena Jirků

  Rok je za svojí

  polovinou.

  Jaká byla?

  Jaká bude

  ta druhá?

• Strana 39

  800 303 304

  V O L E J T E Z D A R M A

  www.altech.cz

   Rádi poradíme i ohledně vyřízení finančního příspěvku od ÚP na pořízení některého z našich zařízení

   Zavolejte nebo napište ještě dnes, osobní konzultace i cenová nabídka jsou vždy ZDARMA

  • schodišťové plošiny šikmé

  • vertikální plošiny

  • schodišťové sedačky

  • stropní zvedací systémy

  • schodolezy

  • nájezdové rampy

  • bazénové zvedáky

  SP-OMEGA, nejoblíbenější schodišťová plošina našich

  zákazníků, umožňuje překonávat schodiště přímá,

  víceramenná, ale i točitá a to dokonce i velmi úzká. Navíc

  ve složeném stavu zabírá na schodišti minimum místa.

  Altech OK.indd 1Altech OK.indd 1 10.06.2020 9:28:0910.06.2020 9:28:09

  FlexiRamp™

  apicz.com

  flexiramp.com

  Zůstaňte aktivní

  s bezbariérovými vozy

  od API CZ

  Svoboda pohybu

  • Bezbariérová vozidla

  • Ruční ovládání pedálů

  • Úpravy sedadel

  • Nakládání invalidního vozíku

  • Ostatní individuální úpravy

  FlexiRamp-210x138.indd 1 05.02.20 18:56

• Strana 40

  Projekt RUN and HELP Konta Bariéry

  každoročně rozběhá tisíce lidí po celé

  České republice a pomáhá fi nancovat

  pomůcky pro hendikepované děti.

  Lukáš, Michalka, Vašík a Simonka

  si už se svými běžeckými protézami

  plní sportovní sny.

  Letos na novou protézu

  paže čeká 12letá Lucinka.

  Pojďte se hýbat a pomáhat společně

  s námi a Kontem Bariéry!

  www.runandhelp.cz | www.ottobock.cz

  Lukáš ve videu:

  Pestré dětství není nadstandard.

  2020-06 Ottobock inzerce Muzes_RunAndHelp.indd 1 10.06.2020 15:27:44