Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 32

Cena

Senior

roku

2020

Nominujte svoje favority

do dvou kategorií:

Senior/ka roku

Nejlepší klub roku

Více na www.sensen.cz

Česko hledá

nejsenzačnějšího

seniora

KULTURA / BEZRUKÝ FRANTÍK

jící ruce nohama. Měl zřejmě odlišně

rostlé kyčle. Dokázal se nohou i oho-

lit. Začal jsem na tom makat a dřít po

odpoledních, večerech, někdy i po

nocích. Věděl jsem jedno – to, co

se Frantík učil celé roky, já nemůžu

stihnout. Nakonec jsem se specia-

lizoval na drobnou motoriku, začal

jsem psát a malovat nohou. Snažil

jsem se najít Frantíkův charakter,

co svedl jako člověk. Divadlo, jak

známo, unese zkratku, takže nebylo

nutné si uvázat kravatu nohou. Sta-

čí, že v jeden okamžik mám kravatu

v puse a konstatuju: Mně to nejde!

Nastane na okamžik tma, a když se

rozsvítí, mám už ji uvázanou na krku.

A prohlásím: Já to dokázal! Divadlo

tohle všechno může a dovoluje.“

Na prvních reprízách měli prý

herci i strach, že některé dialogy

mohou diváky urazit. Ale při čas-

tém smíchu zjišťovali, že publikum

má humor daleko černější než oni,

že si dokážou z toho všeho na scéně

dělat daleko větší legraci. „Uklidnění

mi dodaly dialogy s lidmi, kteří před-

stavení viděli, i těmi, co v Jedličkově

ústavu pracují nebo mají nějaké po-

stižení,“ gestikuluje herec: „Dokázalo

mi to, že si z handicapu umíme sice

dělat legraci, ale neurážíme. Jen tím

násobíme sílu Frantíkova životního

příběhu.“

Hra vypráví hořkosladce: přede-

vším o silné vůli Františka Filipa

s vydobytím si místa v životě i ve

světě. Nechybějí ani scény o dis-

kriminaci, předsudcích, dobových

paradoxech. Smích střídá dojetí,

především při krásných dopisech

Františka mamince – ty děj nejen

moderují a posunují, ale představují

nám kluka i dospělého muže, hrdé-

ho vždy na to, odkud pochází. „On

opravdu celý život posílal domů pe-

níze, věděl, že rodiče jsou chudí, že

mají spoustu dalších dětí,“ připomíná

Jakub Albrecht.

CO CHCI, TO DOKÁŽU!

Od začátku dělal Frantík všechno,

co ostatní děti běžně rukama, svýma

nohama. I když si klade otázku „Proč

nejsem kompletní?“, nepřipouš-

tí si, že je „kripl“. Podle skutečnosti

se i na scéně objeví v obecné škole

v Jamném speciální lavice, ve které

se učil. „Jeho první učitel byl velmi

empatický, ale Frantíkův osud be-

zesporu modelovaly především roky

strávené v Jedličkově ústavu v Praze,

v čase prvního ředitele Františka Ba-

kuleho. Ten ještě víc podporoval tvr-

dohlavou píli, díky níž se Frantíkovi

podařilo vymanit se osudu „chudá-

ka“. „Naučil ho myslet pozitivně, vy-

růstal z něj cílevědomý člověk, který

uměl naplnit Bakuleho heslo: Chci,

a proto umím. Víte, pro něj žádný

kopec nebyl dost vysoký…“ doplňuje

herec.

Frantík se dostal do Bakuleho

třídy před první světovou válkou,

když v ústavu vznikala myšlenka

na výrobu protéz – ve vzniklé díl-

ně se stal Frantík i pokladníkem,

protože v něm jeho učitel bystře

odhadl obchodnické sklony. Frantík

uměl dokonale nahrazovat ruce no-

hama a skvěle toho využíval. Nic

moc ho nevykolejilo, na školním

turné pěveckého sboru se setkal

dokonce s americkým prezidentem

Hardingem, se kterým si potřá-

sl nohou. Henry Ford mu věnoval

vůz spe ciálně upravený tak, aby ho

mohl řídit nohama. František Filip

se dvakrát oženil a měl děti, za-

žil úspěchy i popularitu. Otevřel si

výletní kavárnu U Frantíka, o které

vždycky snil. Po roce 1948 mu ji

ale zabavili. Jeho poslední léta ne-

byla příliš šťastná.

INOVÁTOR VMNOHA SMĚRECH

Zajímalo mne, jak herecký předsta-

vitel Frantíka vnímal, jak by ho cha-

rakterizoval: „Pro ženy byl skutečně

svůdník,“ vypočítává: „Elegantně ob-

lečený, nosil vlasy sčesané dozadu,

uměl s ženami jednat. Moje před-

stava je totožná s prvorepublikovým

džentlmenem, měl humor a vtip. Do-

kázal sedět v kavárně, prezentoval

se jako velmi chytrý člověk a popíjel

kávu nohou. Napsal autobiografické

knížky, unikátní, i když literárně jen

průměrné – a nohou signoval výtis-

ky. Nebál se novinek, byl novátor, za

Jakub Albrecht (*)

Vystudoval herectví na Vyšší odborné škole herecké vPraze.

Vletech – byl členem činoherního souboru Divadla

F. X. Šaldy vLiberci, kde ztvárnil řadu rolí: Klubko (Sen noci

svatojánské), Dobčinskij (Revizor), Trofimov (Višňový sad)

amnoho dalších. VDivadle F. X. Kalby, které zprvu působilo

vrámci Divadla F. X. Šaldy, hrál například vinscenacích her

Tomáše Dianišky Přísně tajné, Hrubá nemravnost, LS Down,

Dianiška je Bůh, Logo.

Členem souboru Divadla pod Palmovkou je od ledna 

(Happy Chicken, Faust, Rok na vsi, Žítkovské bohyně,

Zamilovaný Shakespeare adalší). Má za sebou několik

televizních ifilmových rolí.

Za roli Frantíka vBezrukém Frantíkovi získal Cenu divadelní

kritiky  za nejlepší mužský herecký výkon roku.