Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 30

KULTURA / ROBERT VANO

zkušeností, které by si vyučil podle

svého. V tomto ohledu jsem byl ide-

ální kandidát, protože jsem neuměl

vůbec nic. Poslal nás na školu do

Londýna, což bylo jako sen. Jenže po

návratu mě časem přestalo bavit být

za bezejmenného nýmanda, který

dělá vizáže pro slavné fotografy. Těm

se všichni klaněli, byli v roli režisérů,

zatímco mě neznali ani jménem. Na-

víc to byli většinou z mého pohledu

staří chlapi, což mě nudilo, tak jsem

se rozhodl s tím něco dělat.

Jak to šlo?

Hodně mě ovlivnil slavný fotograf

Horst. Ten vždycky tvrdil, že repor-

tážní fotka je o ničem: Vyjdeš na uli-

ci, vyfotíš pár bezdomovců, a máš

výstavu. Ale zkus pod tlakem pořád-

ně nafotit slavnou herečku s autem

a šaty za miliony! Také mě navedl

k focení kluků, když je mám rád.

Trvalo však 15 let, než jsem se pro-

sadil. V Americe platí, že jsi fotograf,

když ti někde publikují fotku. Moje

první veřejná práce za honorář byly

boty pro jednoho obchodníka.

Díky Horstovi a dalším jsem se

toho spoustu naučil. Nutil nás třeba

hodně chodit do galerií. Pamatuji si,

jak jsem přišel k Moně Lise a civěl

jsem na ni – jen proto, že to dělali

všichni kolem, a nechtěl jsem být za

tupce, který hned zase půjde dál. Pak

jsem si o tom ale něco přečetl a po-

stupně dospěl k určitému poznání.

Co ses naučil při charitativní

práci slidmi, kteří mají nějaké

postižení?

V první řadě jsem zjistil, co všechno

za potíže existuje. Když mě oslovily

slané ženy, tak mě napadlo: Co to

vlastně je? Znám sladký život i slad-

ké ženy, ale slané? Nebo žádost o na-

focení motýlích křídel… Moje první

reakce byla, že motýly nefotím, jen

lidi. Teprve postupně jsem zjistil, jaké

utrpení se za těmito poetickými ná-

zvy skrývá. O tomhle v televizi ne-

uslyšíte, tam pořád řeší, jak se opra-

vuje dálnice D1…

Samotná práce je pak s těmito lid-

mi z mého pohledu dost podobná té

komerční. Jiné je to asi pro produkci

celé akce, ale ke mně už přicházejí

lidé, kteří přesně vědí, kdy a co mají

dělat. Podobně jako v profesionálním

modelingu. Rozdíl je snad v tom, že

jsem mnohdy překvapen, do čeho

jsou navzdory svým postižením

ochotní jít. Byť mají své limity a ne-

můžu je komandovat bez omezení.

Já bych si třeba netroufl po nich chtít,

aby je přes rameno házel olympijský

vítěz Krpálek nebo aby jim na hlavu

vysypal kýbl puků hokejista Pleka-

nec.

Člověk se neustále učí. Třeba když

mě autem vezl šéf a trenér sportovců

z Jedličkova ústavu Pavel. Já vůbec

netušil, že po úrazu neslyší. Normál-

ně mluvil a umí odezírat, takže jsem

si nejdřív říkal, že když mi dvakrát

během jízdy nereagoval na kon-

verzaci, tak že má asi blbou náladu.

Teprve pak mi jeho kolegové odha-

lili jádro problému. Divil jsem se, jak

tedy může řídit? (Já sám to neumím.)

Lakonicky poznamenal, že řídí díky

očím, rukám a nohám, ovšem uši

k tomu nepotřebuje…

Ale už jsem ti toho řekl dost. V ča-

sopisech jsem vždycky nesnášel

ukecané lidi, protože kvůli jejich

„moudrům“ pak zbylo míň místa na

moje fotky.



Robert Vano (*)

Narodil se maďarským rodičům vNových Zámcích na

Slovensku. Vroce , po maturitě na gymnáziu, místo

nástupu na vojnu emigroval přes Jugoslávii aItálii do

Spojených států, kde se po řadě dělnických profesí uchytil

jako kadeřník avizážista. Byl asistentem módních fotografů,

jako jsou například Horst P. Horst, Marco Glaviano nebo

Giovanni Castell.

Od roku  je samostatným fotografem. Působil vNew

Yorku, Paříži aMiláně. Od roku  nastálo žije vPraze,

kde fotografoval pro módní časopisy Cosmopolitan,

Harper’sBazaar či Vogue. Vletech – pracoval jako

umělecký ředitel včeském vydání časopisu Elle apoté do

roku  jako kreativní ředitel vagentuře Czechoslovak

models. Od té doby je fotografem na volné noze.

Dělá hlavně černobílé portréty aakty na klasický film,

používá také už málo užívanou techniku platinotypie.

Spolupracuje se světovými značkami, pořádá workshopy.

Vroce  mu byla udělena Evropská cena Trebbia za tvůrčí

činnost. Upříležitosti jeho . narozenin vznikl dokumentární

film Robert Vano – Příběh člověka, který lze najít viVysílání

České televize.

www.robertvano.cz

Mezi jeho

charitativní

projekty patřila

itvorba kalendáře

se známými

olympioniky

asportovci zSC

Jedličkova ústavu

Praha. Obdivuje,

do čeho se lidé

spostižením

dokáží vrhnout.

Krkolomné

kompozice by si

jim sám netroufal

navrhnout.