Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 16

Návrat

k normálu?

Držitelka Nobelovy ceny za

literaturu, polská spisovatelka

Olga Tokarczuková, se v časopise

The New Yorker nedávno

zamýšlela nad „Novým světem za

mými okny“. V domácí karanténě

si jako správná spisovatelka

pozorně všímala svého okolí.

Viděla svět zpomalit a ztišit se.

Viděla souseda, přepracovaného

právníka, kterak poprvé nespěchá

do práce a v teplákách na zahradě

poklízí suché větve. Viděla

mladý pár venčit zestárlého psa

a nechávat jej v klidu určovat

tempo. Vzpomínala na dětství, kdy

jsme měli tolik času, že bylo možné

jej bezúčelně utrácet přemýšlivým

pohledem z okna či zkoumáním

mravenců. „Může to být tak, že

virus nezpůsobil trhlinu v normalitě,

ale naopak nás do ní vrátil? Že

nenormální je právě uspěchanost

věcí okolo nás?“ ptá se spisovatelka.

Všímá si samozřejmě reálných

negativ. Mnoha lidí, které situace

připravila o práci, bolestivé

připomínky rozdílu v sociálních

vrstvách, iluze světa bez hranic,

živné půdy pro extremistické

pohledy. Pandemie nám ale také

podle jejích slov připomněla, že

jsme si jako lidské bytosti všichni

rovni a že jakkoli se cítíme tváří

tvář nebezpečí slabými, pořád

jsou okolo nás lidé, kteří jsou

ještě zranitelnější – naši rodiče,

prarodiče… lidé s postižením.

Kam to vlastně uháníme?

A nepřehlížíme v tom spěchu něco?

Přikládám ke spisovatelčiným

úvahám otázky, které si

v posledních měsících kladu:

Opravdu se chceme vrátit do

přesně stejného stavu, který jsme

před několika měsíci opustili?

Můžeme využít šanci stát se

uvážlivější, citlivější společností?



Autor je šéfredaktorem Můžeš.

SLOUPEK Štěpána BENEŠE

REFLEKTOR / SENIOŘI A SPOLEČNOST

o těch lidech něco důležitého ví,

a hlavně dobrovolně rezignuje na je-

jich energii, na jejich možný přínos

společnosti a koneckonců na jejich

lidskou důstojnost.

Aod toho není daleko ksepara-

ci seniorů, kjejich společenské

izolaci.

Dokonce v případech, kdy už zůstá-

vá rozum stát. V této zemi každý den

umírají stovky lidí. Zcela přirozeně

a zcela neodvratně. K našim lepším

zvykům patří, že když je to jen trochu

možné, snažíme se doprovázet své

blízké v posledních chvílích života.

A najednou to bylo zakázáno. Lidé

umírali bez rozloučení a posledního

setkání se svými nejbližšími. Komu

v této situaci hrozilo nějaké nebez-

pečí? Jen zjednodušené představě,

že někdo z ministerstva nebo vlády

ví, co je pro lidi dobré. Přitom osa-

mělost, dokonce úplná opuštěnost je

pro těžce nemocného horší než fy-

zická bolest.

Ovšem někdo by řekl, že vevážné

celospolečenské situaci musíme

jistá omezení snést.

Ale jistě, ovšem začít třídit lidi s ná-

rokem na přístrojovou podporu pod-

le věku, jako to udělali v Itálii, to už

nemá s civilizovanou společností co

dělat. Sám jsem kdysi zažil situaci,

kdy v jednom dětském transplantač-

ním oddělení najali psycholožku, aby

vyšetřovala inteligenci dětí, a podle

toho chtěli rozhodovat, které dítě má

nárok na transplantaci a které ne. To

bylo v devadesátých letech a ta doba

je jistě pryč, ale není třídění lidí podle

věku totéž? Kdo vůbec má oprávně-

ní rozhodnout o naději a beznaději?

Můžete mít různé zákony, vyhlášky

a předpisy pro celý národ, ale zá-

kladní etický princip se vždy týká

jedince, konkrétního člověka a jeho

bezprostředního okolí.

Není to jen jiný projev nadutosti,

která se holedbá: já jsem scho

-

pen určit tvoji cenu?

Přesně. A je to nadutost dosti rozšíře-

ná. Přitom už tisíce let víme, že každý

jedinec má především svou nenahra-

ditelnou hodnotu. Bez ohledu na to,

čím byl a je, bez ohledu na čas, který

mu ještě zbývá. Když začneme určo-

vat jen jakousi cenu jedince, jsme na

nejlepší cestě najít také ty „bezcenné“.

A v souvislosti s epidemií se tako-

vé úvahy, takové doslova primitivní

účty objevily i veřejně. Když dopustí-

me úvahy typu koho se ještě vyplatí

zachraňovat a koho ne, prohlašuje-

me sami sebe za nesmrtelné, proto-

že i nad námi přece jinak může být

vynesen ortel – ten člověk už nemá

žádnou cenu. A to chceme?



PhDr. Jaroslav Šturma (*)

Dětský psycholog, ředitel centra Paprsek.

Věnuje se zejména dětem s postižením a za tuto práci byl

několikrát významně oceněn doma i v zahraničí.

Dlouholetý člen Rady Konta Bariéry.

Dnes už emeritní

ředitel Paprsku

má stále práce

nad hlavu.