Strana 28
KULTURA
Pomáhám ze strachu
Uznávaný fotograf Robert Vano pracoval pro slavné
časopisy a osobnosti světové módy. Má za sebou úspěchy
i divoké období jak z filmového plátna. Přesto proti mně
v jedné žižkovské kavárně nesedí namyšlená celebrita,
ale drobný chlapík s duší kluka, který si dvacet let kupuje
stejné tenisky a nezapomíná na charitu.
Text: RADEK MUSÍLEK
Foto: ARCHIV ROBERTA VANA
Známe se zfocení kalendáře pro
Sportovní club Jedličkova ústavu
Praha, což není zdaleka jediný
charitativní projekt, který jsi pod
-
pořil. Jak ses ktomu dostal?
Pro různé neziskovky fotím už přes
deset let. Oslovují mě samy. Snad
proto, že se jim líbí moje fotky. Mož-
ná i proto, že teď už vědí, že neumím
a nechci říct ne. Pro sportovce z Jed-
ličkova ústavu i pro ústav samotný
jsem dělal celkem třikrát. Byla to
moc fajn spolupráce.
Proč nikdy neodmítneš? Určitě
máš hodně svojí práce…
Teď zrovna mám díky koroně snad
první prázdniny od gymplu, takže si
to vlastně vcelku užívám. Ale jinak se
držím zásady, kterou mi předal můj
dědeček – ten pracoval na zahradě.
A když jsem mu jako dítě pomáhal,
tak říkal, že štěstí je, když člověk
v životě dělá, co ho baví. Neměl by
ale nikdy zapomenout, že stejně jako
zahradník musí zemi vrátit ales poň
třetinu úrody, aby mohlo vzejít zase
něco dalšího. Nemůžeš všechno
sklidit, zavařit a sežrat! Tak se toho
snažím držet a něco vracet. Bojím se,
že kdybych to nedělal, špatně by se
mi to vrátilo…
Bojíš se Boha? Vím, že jsi věřící.
Já nevím, jestli Bůh je, jak vypadá,
jestli je to kluk nebo holka. Ale vě-
řím, že nad námi něco existuje. Moje
babička vždycky říkala, že na konci
života budeme všichni skládat účet.
Tak se snažím, abych si v tom ne-
beském computeru zajistil pár hvěz-
diček, které mi pak pomohou. Pře-
četl jsem různé texty, od Bible přes
Buddhu až po hinduismus, abych byl
připraven, co na mě bude pak čekat.
Bojím se všeho, co neznám, koro-
ny stejně jako Boha. Kdybych v něj
nevěřil, možná bych teď na všech-
ny kašlal, protože já v zásadě nerad
někam chodím. Je mi dobře v mém
světě. Je mi například špatně z toho,
že bych se teď měl jít fotit někam ven
pro váš časopis.
Koronavirus tě děsí?
Ano, ale vlastně mi ta situace kolem
zároveň vyhovovala. Mým guru se
stal vietnamský prodavač z večerky
za rohem. Povídá: My nosíme roušky
normálně, furt, i když spíme. A podí-
vejte, kolik lidí se nakazilo ve Viet-
namu. Prakticky nikdo! Roušku už
budu nosit snad pořád, protože jsem
zjistil, jak v ní vypadám mladší. Ne-
dávno mě dokonce nechtěli pustit do
obchodu, když byl ten čas vyhrazený
pro seniory. Super, vypadám, jako by
mi bylo o dvacet let míň!
Motivuje tě kpomáhání druhým
ito, že jsi sám prožil těžké chvíle?
Podle mě má člověk v hlavě filtr,
který postupně odblokuje všech-
no špatné, co se mu v životě dělo.
Já měl takové hodně divoké deseti-
letí v USA, z něhož si prakticky nic
nepamatuju. V zásadě se mi ale nic
špatného nedělo.
Uvědomuji si, jak se člověk jinak
rozhoduje na základě věku. Hodně
riskantní a dobrodružný byl útěk
z Československa v roce 1967. Bál
jsem se, jestli ta cesta přes dráty
nedopadne špatně. Lezli jsme v Ju-
goslávii na WC oknem ze zapečetě-
ného vlaku a drželi se pak pod ním.
Vím, že do toho bych dneska určitě
nešel. Jenže když je člověk mladý,
tak si vlastně ani nepřipouští, že by
se mu mohlo něco stát. To si dnes
Nemůžeš všechno sklidit, zavařit
a sežrat! Snažím se toho držet
a něco vracet. Bojím se, že kdybych
to nedělal, špatně by se mi to vrátilo…