12/2020

• Strana 1

  Koupí tohoto časopisu podpoříte

  12/2020 – 1/2021

  Časopis pro ty,

  kteří se

  nevzdávají

  PŘÍBĚH AMÁLKY K.:

  Do protézy

  chytnu hada!

  (s. 18)

• Strana 2

  vecom_inz_stropne_210x280mm ri.indd 1vecom_inz_stropne_210x280mm ri.indd 1 10.12.2015 16:1610.12.2015 16:16

• Strana 3

  3

  EDITORIAL

  Není to ale v žádném případě ko-

  nec! Společně také stojíme na začát-

  ku epizody zcela nové, Můžeš bude

  dál pokračovat on-line. Už během

  prosince se můžete těšit na nové

  webové stránky www.muzes.cz,

  kde pro vás budeme chystat repor-

  táže, příběhy i rozhovory, na které

  jste byli zvyklí v tištěném časopise.

  Na stránkách se také budete moci

  přihlásit k odběru newsletteru; ve

  své e-mailové schránce tak najde-

  te pravidelně nejen avízo o nových

  textech, ale také další novinky a zají-

  mavosti. To vše otevřené a přístupné

  všem zdarma!

  Já bych vás rád k nové podobě

  Můžeš pozval jménem nejen svým

  a všech svých kolegů z redakce, ale

  i jménem našich partnerů i partnera

  ze všech nejbližšího, bez kterého by

  Můžeš zkrátka nebylo – Konta Bari-

  éry. Navážeme na práci, kterou jsme

  (i naši předchůdci) odvedli na tištěné

  Čtení pro ty,

  kteří se nevzdávají

  vecom_inz_stropne_210x280mm ri.indd 1vecom_inz_stropne_210x280mm ri.indd 1 10.12.2015 16:1610.12.2015 16:16

  Poslední bezmála tři dekády pro vás redakce vtěsné

  spolupráci sKontem Bariéry připravuje Můžeš, čtení

  pro všechny, kteří se nevzdávají. Za tu dobu prošel titul

  několika epizodami: nejdříve občasník, později dvouměsíčník,

  dnes měsíčník, na několika i několika desítkách stran,

  ve formátu novin i jako současný celobarevný časopis.

  Nyní stojíme společně svámi vzávěru epizody, která

  provázela zatím všechny jmenované podoby – vruce

  držíte poslední vydání Můžeš na papíře.

  podobě, a se stejným zájmem bude-

  me připravovat i formu novou. Věříme,

  že nám na oplátku zůstanete věrnými

  pří znivci a pomůžete nám důležitá té-

  mata rozšířit víc než kdykoli předtím.

  Čtěte nás na webu (na počítačích

  i třeba v mobilu či na tabletu), ode-

  bírejte newsletter, sledujte nás na fa-

  cebooku, sdílejte reportáže, příběhy

  a rozhovory, které vás zaujmou. Tě-

  šíme se na vás – a jako vždy přejeme

  čtení plné inspirace!

  Vzkaz pro předplatitele časopisu:

  Mnozí z vás měli časopis dostávat do

  schránek i v roce 2021. Prosíme vás,

  rozhodněte se, zda budete své ušlé

  předplatné chtít poslat zpět nebo je

  ponecháte redakci a Kontu Bariéry na

  rozvoj on-line formy Můžeš. Krátkou

  informaci nám do konce tohoto roku

  pošlete na info@muzes.cz.

  

  Štěpán Beneš, šéfredaktor

  Koupí tohoto časopisu podpoříte

  3/2020

  Časopis pro ty,

  kteří se

  nevzdávají

  Roční předplatné 240 Kč / Zvýhodněné dvouleté předplatné 380 Kč

  Koupí tohoto časopisu podpoříte

  3/2020

  Časopis pro ty,

  kteří se

  nevzdávají

  Roční předplatné 240 Kč / Zvýhodněné dvouleté předplatné 380 Kč

  NEVIDOMÝ ZPĚVÁK

  A KLAVÍRISTA

  HONZA JAREŠ:

  U hudby

  limity

  neuznávám!

  (s. 24)

  MUZES 03_2020.indd 1MUZES 03_2020.indd 1 20.2.2020 14:57:4920.2.2020 14:57:49

• Strana 4

  Pětka pro

  svobodné žití

  Ikdyž se vminulosti výše

  příspěvků na péči měnila

  klepšímu, ani současný nejvyšší

  stupeň nevystačí mnohým lidem

  stěžkým postižením na více než šest

  hodin asistence denně. To je pro mnohé

  zoufale málo aalternativou je pak už jen odchod

  do velkokapacitních zařízení ústavního typu, říká

  ředitel o.p.s. Asistence Erik Čipera (na snímku spolu

  sMichalem Novotným, který má těžké postižení avýrazná

  pomoc asistentů je pro něj existenční nutností). Asistence

  o.p.s. proto nyní navrhuje prostřednictvím kampaně avýzvy

  Poslanecké sněmovně ČR individualizovaný pátý stupeň příspěvku,

  který by měl umožnit všem lidem spostižením využívat pomoc

  druhých osob vrozsahu odpovídajícím svobodnému životu.

  

  Více se dozvíte vnaší reportáži na str. 15.

  Foto: Štěpán Lohr (Asistence, o.p.s.)

  FOTOEDITORIAL

• Strana 5

  5

• Strana 6

  REFLEKTOR

  Nemáme stejné šance

  Se Šimonem Pánkem, zakladatelem

  a ředitelem Člověka vtísni,

  o začátcích českého neziskového sektoru,

  vyspívání společnosti a naději pro budoucnost.

  Text: RADEK MUSÍLEK

  Foto: JAN ŠILPOCH

  Člověk vtísni je výraznou or-

  ganizací českého neziskového

  sektoru. Uplynulých třicet let

  spoluvytvářel odvětví, které tu

  nemělo tradici. Jak na počátky

  vzpomínáte?

  Bylo to velké dobrodružství začínat

  na koleně v pár lidech, bez struktu-

  ry, jen s energií a nadšením, což bylo

  asi velmi podobné jako v Kontu Ba-

  riéry. Reagovali jsme prostě na něco,

  co jsme doma i venku vnímali jako

  problém. S týmem jsme si vždy řek-

  li, jestli s tím můžeme něco udělat.

  Když odpověď zněla, že můžeme, tak

  je jasné, že musíme!

  Prvních deset let bylo hodně ži-

  velných na bázi kamarádství. Další

  dekáda byla o profesionalizaci a bu-

  dování struktur. Teď bych řekl, že jde

  hlavně o přesnost a korporátnost.

  Největší výzvou zůstává, aby stále

  rostla profesionalita, ale nezmizel

  svobodný aktivní duch a přátelská

  atmosféra.

  Změnila se nějak motivace vašich

  dnešních zaměstnanců?

  Máme spoustu nových zaměstnan-

  ců, ale jejich motivace je po celou

  dobu v podstatě stejná či podobná.

  Jde stále o podobný typ lidí, kteří

  mají odněkud vypěstované silnější

  sociální cítění. Každý má možná jiný

  instinkt, ale hodnoty jsou podobné.

  Co se změnilo, tak je vnímání svě-

  ta. Začínali jsme v postsovětském

  prostředí, kde spolu se svobodou

  explodovaly potlačované konflik-

  ty uvnitř společnosti. Nebyl inter-

  net, bylo drahé a náročnější někam

  cestovat. Současné generaci je tak

  někdy bližší problematika v daleko

  odlehlejších místech, jako je třeba

  Afrika.

  Často jde onáročnou práci, mění

  se váš tým hodně?

  Naši práci dělají srdcaři a to nasa-

  zení jim bere dost sil. Tady v České

  republice je poměrně velká fluktua-

  ce lidí v sociálních službách. Naší

  cílovou skupinou jsou sociálně vy-

  loučení, což je těžká práce, u které

  je náročné vidět pozitivní výsledky,

  a navíc to děláte za málo peněz.

  Někdy přijímáme lidi vědomě jen

  na dva až tři roky. Jde především

  o cizince, které nasazujeme do roz-

  vojových projektů v zahraničí. Jinak

  střední a vyšší management je vel-

  mi stabilní, v průměru ho tvoří lidé,

  kteří jsou u nás deset let. Celkově

  pro Člověka v tísni pracuje přibližně

  dva tisíce lidí a složení týmu reaguje

  na aktuální potřeby, které se mění

  doma i ve světě.

  Jaké byly vaše začátky?

  Mě osobně tehdy nová doba uchvá-

  tila a odtáhla od studia přírodovědy,

  protože jsem byl lajdák. Strhly mě

  jiné aktivity a zároveň mi hrdost

  nedovolovala odevzdat diplomovou

  práci, která by jen tak nějak prošla.

  Chtěl jsem jako skaut nebo londo-

  novský hrdina stát na správné straně

  a asi to mne vedlo k prvním humani-

  tárním akcím. Cestoval jsem do růz-

  ných míst SSSR, takže když se roku

  1988 odehrálo zemětřesení v Ar-

  ménii a viděl jsem, že náš stát nijak

  systematicky nezareagoval, přišlo mi

  přirozené se do toho s partou přátel

  pustit.

  Reagoval jste na základě pasi-

  vity státu. Není to vlastně tak,

  že státu vyhovuje, že se oněco

  nemusí starat audělají to za něj

  neziskovky, které si na to ještě

  seženou peníze od lidí afirem?

  Lidé si vždy pomáhali, vždyť je

  to i v pohádkách, od dětství jsme

  k tomu vychováváni. Altruismus je

  Máme spoustu nových zaměstnanců,

  ale jejich motivace je po celou dobu

  v podstatě stejná či podobná. Jde stále

  o podobný typ lidí, kteří mají odněkud

  vypěstované silnější sociální cítění.

  Každý má možná jiný instinkt, ale

  hodnoty jsou podobné.

• Strana 7

  7

  Jsem sociálně přemýšlející liberál,

  říká o sobě Šimon Pánek, který byl

  jednou z tváří sametové revoluce.

• Strana 8

  REFLEKTOR / POČÁTKY NEZISKOVÉHO SEKTORU V ČR

  přirozená součást společnosti. Ne-

  ziskový sektor je jednou z forem

  kvalifikované služby, kterou ale po-

  skytuje i stát. Jde o kombinaci a koo-

  peraci, obě složky přinášejí něco dů-

  ležitého, jen s jiným druhem energie.

  Jde o to, aby vlády rozuměly rozděle-

  ní rolí, aby to jako celek bylo funkční.

  Řadu lidí překvapí, když uvedu, že

  ve Velké Británii pracuje v nezisku

  více lidí než v bankovnictví. Myslím,

  že náš sektor se také vyvinul – tak

  jako vše ostatní ve společnosti. Je

  pestrý, jsou v něm zastoupeny všech-

  ny obory snad jen s výjimkou auto-

  bazarů. Najdou se zde velmi výkon-

  né a efektivní organizace, ale občas

  i nešikové a nešťastníci a samozřejmě

  není zcela imunní ani proti podvo-

  dům, byť v celku bych řekl, že jej tvoří

  sociálně a hodnotově orientovaní ne-

  sobečtí lidé s dobrým srdcem.

  Není to tak dávno, co se na hlavu

  neziskových organizací začala

  snášet palba kritiky. Jak jste to

  vnímal?

  V neziskovkách se pracuje relativ-

  ně hodně, ovšem často za poloviční

  platy, přitom ta práce přináší dobrou

  energii pro celou společnost. Když

  se objevila vlna kritiky neziskového

  sektoru, kde padala slova o vyžír-

  kách, trápilo to hlavně mladé kolegy.

  Vysvětloval jsem jim, že je to nor-

  mální a jde jen o asi deset až patnáct

  procent uživatelů sociálních sítí, je-

  jichž slovníček podporuje část ex-

  trémních či společensky vysloveně

  zlých politiků.

  Části obyvatel se nežije dobře.

  Například jakousi exekuční úzkost

  pociťují možná až dva miliony lidí

  v rodinách, kde nějaká exekuce je

  či může být. Někteří politici, bohužel

  včetně prezidenta, v nich pak přiži-

  vují svojí rétorikou pocit, že „pražská

  kavárna“ propojená s neziskem se

  má naopak dobře, a je tedy viníkem…

  Přitom viníkem je nepochybně stát,

  který celý sektor půjček a vymáhání

  téměř nereguloval, než se do tématu

  pustily neziskovky.

  Existuje část politiků, kteří nás

  vnímají jako silné politické odpůrce.

  Hlavně ti, kteří rádi staví na provoka-

  cích, mobilizačních heslech a vyme-

  zování se vůči komukoliv. U kousku

  populace to rezonuje, ale jasným dů-

  kazem, že celkově nám lidé důvěřu-

  jí, je trvalý růst počtu individuálních

  dárců. Beru to jako takový ideový

  souboj – jsme protipól temné mobi-

  lizace postavené na strachu. Je dobré

  si uvědomit, že na takové věci často

  slyší lidé ve vypjaté životní situaci.

  Když mi bylo 25, taky jsem byl scho-

  pen vypustit z pusy blbost typu: kaž-

  dý si přece za svůj život může sám.

  Práce mě naučila, že všichni roz-

  hodně nemáme stejné šance. A vy-

  spělost společnosti spočívá v tomto

  uvědomění a pomoci slabším, v na-

  rovnávání nerovností, v sociální ko-

  hezi, nikoli stratifikaci.

  Vyspíváme?

  Ano. Včetně business sféry. Stále víc

  a víc slyší na různé výzvy ke spolu-

  práci, roste chuť a množství spole-

  čensky odpovědných aktivit. Před

  deseti lety bylo nemyslitelné, aby

  někdo z korporátního prostředí pod-

  V neziskovkách se pracuje relativně

  hodně, ovšem často za poloviční platy,

  přitom ta práce přináší dobrou energii

  pro celou společnost. Když se objevila

  vlna kritiky neziskového sektoru, kde

  padala slova o vyžírkách, trápilo to

  hlavně mladé kolegy.

• Strana 9

  Mlha

  Mám ráda podzimní a zimní mlhy.

  Jsou tajemné, domy, příroda, lidé

  i předměty z nich postupně vystu

  -

  pují, ale předtím dají místo fantazii

  a představám. Zvláště v přírodě

  jsou bizarní obrazy stromů, pařezů,

  vše prostoupené vlhkostí a časem

  zimy. Kondenzovaná vodní pára,

  která mlhu vytváří, mi dělá moc

  a moc dobře na oči, které jsou léty

  unavené z počítače, někomu se

  v mlze lépe dýchá. Mlha na horách

  při inverzi před námi skrývá údolí

  a kopce vystupují jako ostrovy v ob

  -

  lacích. Mám mlhu opravdu ráda, ale

  jenom tu vodní a při procházkách.

  Na silnici mlhu ráda nemám, pro

  -

  tože ji mnoho řidičů nerespektuje,

  jezdí rychle s rizikem nedobrzdění,

  někteří bez mlhovek. Mlha je na

  silnici nebezpečná i pro chodce,

  cyklisty a lesní zvířata. Je třeba ji re

  -

  spektovat a chovat se tak, abychom

  za volantem nikomu neublížili, ale

  také abychom neohrozili řidiče

  vozidel jako chodci či na kole.

  Od slova mlha je přídavné jméno

  mlžno, což se vztahuje k počasí, ale

  také sloveso mlžit. Mlžení mi vadí,

  a to velice. Je psáno, že naše „ano“

  má být „ano“ a naše „ne“ má být

  „ne“. Někdy nevíme a pak je dobré

  přiznat barvu a na rovinu říci, že

  nevíme. Ale takové to mlžení, kdy

  nechceme něco přiznat, vymlouvá

  -

  me se, hledáme únikové cestič-

  ky, nesvědčí o dobré mysli nebo

  dokonce úmyslech. Setkáváme se

  často s tím, že někdo mlží – a pak

  si třeba za dva dny vzpomene, že

  to tak opravdu bylo. Je zvláštní, jak

  mlha dokáže být krásná, kreativ

  -

  ní a inspirativní, zatímco mlžení

  vyvolává nejistotu, nedůvěru a pocit

  neserióznosti.

  Přeji vám, abyste si dokázali mlhu

  užít, jako si ji užívám já, ale také

  abyste potkali co nejméně těch, kteří

  mlží.

  

  Autorka je lékařka,

  členka Rady Konta Bariéry.

  SLOUPEK Lii VAŠÍČKOVÉ

  9

  poroval těžká nepopulární témata,

  jako jsou drogově závislí, sociální vy-

  loučení, restart lidí po výkonu tres-

  tu. CSR už není jen „corporate social

  marketing“, ale stále častěji skutečně

  corporate social responsibility (spo-

  lečenská odpovědnost firem – pozn.

  redakce), tedy odpovědnost. Za spo-

  lečnost, za budoucnost. To mne moc

  těší a naplňuje nadějí. Kvalita života

  není v bohatství.

  Třicet let není krátká doba, nepo-

  ciťujete únavu nebo vyhoření?

  Kdysi jsem měl krizi a dal jsem si dva

  roky pauzu, během které jsem pra-

  coval mimo jiné pro Václava Havla.

  Před pár lety jsem měl znovu takové

  slabší období. Souviselo to s přecho-

  dem organizace na korporátní styl

  práce a podvědomě se mi do toho

  asi moc nechtělo. Ujel mi vlak, řešil

  jsem složité osobní období a nevě-

  noval se Člověku v tísni tak, jak bylo

  potřeba, ale to se čas od času stává,

  že člověk není perfektní.

  Teď jsem spokojený, moje práce

  přináší pořád nové výzvy, což je in-

  spirující. A pokud jde o další působe-

  ní, znám ze zahraničí na podobných

  pozicích lidi, kterým je klidně 65 let.

  Ale o případné nástupce nemusím

  mít obavy. V Člověku v tísni vyrost-

  la velmi schopná nová generace, ve

  které jsou potenciální lídři o deset

  i dvacet let mladší, než jsem já.

  

  Šimon Pánek (*1967)

  Spoluzakladatel avýkonný ředitel humanitární organizace

  Člověk vtísni, jedna znejvýraznějších postav neziskového

  sektoru uplynulých  let. Coby studentský aktivista

  byl během sametové revoluce vroce  jedním ze

  studentských vůdců stávky proti komunistickému režimu,

  člen Koordinačního stávkového výboru studentů vysokých

  škol. Byl členem Občanského fóra.

  Již vroce  se stal organizátorem humanitární pomoci

  obětem zemětřesení vArménii, když společně sJaromírem

  Štětinou vyhlásili neoficiální materiální sbírku. Studoval

  Přírodovědeckou fakultu UK, obor biologie, studium

  nedokončil.

  Působil jako zahraniční specialista pro oblast Balkánu

  alidských práv vprezidentské administrativě Václava

  Havla. Rezignoval na členství ve Federálním shromáždění

  Československé republiky, kam ho ve volbách  vynesly

  preferenční hlasy.

  Vletech – byl členem týmu agentury Epicentrum

  přinášející zpravodajství zkrizových oblastí světa. Působil

  vKanceláři prezidenta republikyasoučasně se věnoval

  filmové produkci. Prezident Václav Havel ho vroce 

  vyznamenalmedailí Za zásluhyzaangažovanost ve věcech

  veřejných. Orok později získal cenu Evropan roku.

  Mezi lety  a byl předsedou české nevládní

  rozvojové organizaceFoRs. Roku  mu občanské

  sdruženíPost Bellumudělilo CenuPaměti národa. Od

  roku  do roku  působil také jako předseda dozorčí

  radyAliance , evropské sítě nevládních organizací. Od

  roku  je předseda správní rady PCSC, organizace, která

  pomáhá občanské společnosti vzemích bývalého SSSR.

  Je otcem dvou dcer, ve střídavé péči má isyna. Žije

  spartnerkou vPraze.

• Strana 10

  REFLEKTOR / SOCIÁLNÍ PODNIKÁNÍ V DOBĚ PANDEMIE

  Kavárna Bílá vrána:

  Bojujeme dál

  Obvykle tu mají otevřeno denně mezi

  devátou a dvacátou hodinou, vletošním

  roce ale museli kvůli koronaviru dvakrát

  zavřít. Složitá doba ale sociálnímu

  podniku Bílá vrána, který sídlí vcentru

  Prahy a zaměstnává lidi smentálním

  znevýhodněním, také něco dala – na jaře

  tu začali vařit obědy a díky tomu získali

  nové zakázky. I teď dělají všechno pro to,

  aby se udrželi nad vodou.

  Text: ANDREA SKALICKÁ

  Foto: ARCHIV POHODA Z.Ú.

  A JAN ŠILPOCH

  Slečna Kristýna je vyučenou cuk-

  rářkou, v kavárně Bílá vrána pracuje

  třetím rokem. Sehnat si práci pro ni

  nebylo jednoduché. „Jsem tady spo-

  kojená. Baví mě to. Obsluhuji, ob-

  jednávám obědy, uklízím stoly, po-

  máhám kuchaři v kuchyni,“ vypráví

  dívka, která je díky své práci v úz-

  kém kontaktu se zákazníky.

  Právě to pro ni bylo zpočátku ob-

  tížné, ale nevzdala se a nakonec po-

  čáteční ostych v komunikaci s hosty

  překonala – stejně jako dalších osm

  lidí s mentálním postižením, kteří tu

  trvale pracují. S jarní vlnou korona-

  viru ale o práci, a tedy i o sociální

  vazby, jež si tu pracně vytvořila, na

  čas přišla. „Po zavření kavárny jsem

  musela být doma. Docela mě to štva-

  lo, utíkaly mi tím i peníze. Teď na

  podzim sice dál můžeme chodit do

  práce, ale jen na kratší dobu,“ vypráví

  mladá slečna.

  Pro lidi s mentálním znevýhod-

  něním, kteří jsou schopní pracovat,

  je kontakt s okolím velmi důleži-

  tý. I to byl jeden z hlavních důvodů,

  proč kavárna, která není tréninková,

  ale lidem s postižením nabízí trva-

  lé zaměstnání, využívá jejich služeb.

  „Chceme, aby zákazníci, kteří s tímto

  typem postižení nemají zkušenosti,

  věděli, že tito lidé jsou schopni s od-

  povídající podporou komunikovat,

  pracovat a zařídit si, co potřebují,“ vy-

  práví Lucie Mervardová, ředitelka z. ú.

  Pohoda, který Bílou vránu provozuje.

  „Naši hosté tak vidí, že lidé s men-

  tálním znevýhodněním společnosti

  mohou také něco přinášet, mohou

  být prospěšní. Že nejsou ,jen‘ uživateli

  služeb, ale pracují a jsou užiteční,“ vy-

  světluje důvody, proč před necelými

  deseti lety, tehdy ještě v Kodymově

  ulici na Praze 5, kavárna vznikla.

  ZMĚNA STRATEGIE

  Poté, co se přestěhovala do centra

  města, si ale kavárna musela zno-

  vu hledat své zákazníky. A dařilo se

  jí – pěkný prostor vybízel i k dalším

  Na jaře i na podzim museli zavřít, přesto je koronavirus posunul dál (Bára Chomátová s kolegyní Jindřiškou).

• Strana 11

  11

  kulturním aktivitám, a tak se Bílá

  vrána postupně stala centrem ko-

  munitního dění. Pokud jde o kuchyň,

  byly v nabídce spíše lehké sendviče,

  palačinky, tapas nebo zákusky ke

  kávě. „Při prvním jarním lockdownu

  jsme ale rychle pochopili, že musíme

  přijít s něčím jiným. A protože jsme

  se vždycky hodně zaměřovali na

  maminky s malými dětmi, které na-

  vštěvují plavecký klub Raftík, sídlící

  hned vedle nás, rozhodli jsme se, že

  jim nabídneme plnohodnotné obědy.

  Ukázalo se, že to byl dobrý krok, vel-

  mi to ocenily. Nakonec se díky tomu

  rozšířila nejen nabídka, ale i okruh

  zákazníků,“ vypráví provozní Bílé

  vrány Bára Chomátová.

  Dnes tak mají v kuchyni na stří-

  dačku tři brigádníky-kuchaře, jejichž

  práci si strávníci pochvalují. „Vaří se

  jen z čerstvých surovin, a například

  polévky se nezahušťují moukou. I to

  maminky malých dětí velmi oceňují,“

  hodnotí Bára Chomátová a připomí-

  ná, že na jaře také začali jídla sami

  hygienicky balit a rozvážet, samo-

  zřejmostí pak bylo otevřené výdejní

  okénko. „Zvládali jsme to tak, jak to

  bylo v té chvíli možné,“ doplňuje ji

  ředitelka Pohody Lucie Mervardová

  a ujišťuje mě, že koronavirus kavár-

  nu posunul dál. „Pomohl nám se víc

  orientovat na zákazníka, lépe komu-

  nikovat naši nabídku, lépe se pohy-

  bovat na sociálních sítích, rychleji

  reagovat na to, co ti zákazníci chtějí,

  a celkově zefektivnit naši práci.“

  DRŽELI JSME PŘI SOBĚ

  Uspět v tíživé situaci nebylo jedno-

  duché, ale snažili se, jak jen mohli.

  Výhodou tohoto sociálního podniku

  je, že jej provozuje zapsaný ústav

  Pohoda, který poskytuje především

  sociální služby. „Už na jaře se ukáza-

  la velká soudržnost v rámci celé naší

  organizace. Navzájem jsme si pomá-

  hali, všechno šlapalo na plné obrát-

  ky,“ hodnotí zpětně ředitelka Lucie

  Mervardová. Koncem jara a v létě,

  kdy se situace trochu zklidnila, se

  nové zakázky jen hrnuly.

  Další rozlet ale znovu zastavila pod-

  zimní vládní opatření. „Na jaře jsme

  využili program Antivirus, což nám

  Práce je pro

  zaměstnance

  s mentálním

  znevýhodněním

  důležitou jistotou.

  Naši hosté vidí, že lidé s mentálním

  znevýhodněním společnosti mohou

  také něco přinášet, mohou být

  prospěšní. Že nejsou „jen“ uživateli

  služeb, ale pracují a jsou užiteční.

• Strana 12

  REFLEKTOR / SOCIÁLNÍ PODNIKÁNÍ V DOBĚ PANDEMIE

  trochu pomohlo, cítili jsme také vel-

  kou podporu lidí zvenčí. Motivovalo

  nás to, ale teď jsme znovu v obtížné

  situaci. Příjmy totiž máme jen z rea-

  lizovaných zakázek a z nákupů, kte-

  ré zákazníci učiní v kavárně. Je pro

  nás velmi důležité přežít i podzimní

  uzavření podniku,“ podotýká Lucie

  Mervardová, které je líto, že i teď na

  podzim museli vzhledem k mnohem

  závažnějším dopadům koronaviru

  a opatřením vlády zaměstnance s po-

  stižením ponechat doma. „Moc nás to

  mrzí, protože výše jejich příjmů a druh

  smlouvy nedovolují čerpat podporu

  státu, a navíc dovednosti, které získali,

  si budou muset po návratu do práce

  znovu osvěžovat. Je to pro ně nároč-

  né období. Práce je moc baví, jsou

  rádi v kontaktu s kolegy i zákazníky,

  a proto se jich tato situace velmi dotý-

  ká,“ je si vědoma paní ředitelka.

  KOMUNITNÍ SPOLUPRÁCE

  Po jarní části epidemie uspořáda-

  li v Bílé vráně výstavu fotek z doby,

  kdy byla kavárna zavřená. Přihlíže-

  jícím vyprávěli, jak zvládli jarní ob-

  tížné období. Řeč byla i o tom, jak

  vnímali lock down sami lidé s posti-

  žením. Podle provozní kavárny Báry

  Chomátové byli neskutečně šťastní,

  když po první vlně mohli znovu na-

  stoupit do práce.

  Zmiňovaná fotografická výstava je

  jen jednou z mnoha dodatečných ak-

  tivit, které se v kavárně za normální

  situace běžně odehrávají. Funguje tu

  například i Momentální scéna, kul-

  turní prostor, který dává příležitost

  lidem s postižením i bez se umělec-

  ky vyjádřit. „Pořádáme menší diva-

  delní představení, koncerty, výstavy

  obrazů i fotografií,“ líčí Lucie Mervar-

  dová, která chce s týmem kavárny

  tyto aktivity nadále rozšiřovat. „Ka-

  várnu sice provozujeme v samém

  centru Prahy, ale pravda je, že ulice

  Ve Smečkách nemá právě dobrou

  pověst. Rádi bychom to pomohli

  změnit. Kousek od Bílé vrány je pro-

  dejna mlékárny Krasolesí, je tu ma-

  teřská školka, naproti bar Ježkovy

  voči. Rádi bychom s těmito subjekty

  navázali těsnější spolupráci, ostatně

  už zjara jsme si v těžkých chvílích

  během první vlny koronaviru inten-

  zivně pomáhali,“ vzpomíná.

  Ačkoli aktuální situace není právě

  příznivá, osazenstvo Bílé vrány věří,

  že z této krize vyjde ještě silnější.

  Tento podnik k tomu potenciál má

  – s mnoha úskalími se tu už vypo-

  řádali a to, co je před nimi, je pro ně

  další, byť nechtěnou výzvou. „Nikdy

  jsme nečerpali žádné velké dotace,

  jen čas od času granty menšího cha-

  rakteru. Vždycky jsme si chtěli sami

  vydělat na svůj provoz, a proto je pro

  nás největší podporou, když lidé při-

  jdou do naší kavárny něco dobrého

  ochutnat nebo využijí našich cate-

  ringových služeb a uspořádají u nás

  třeba benefiční akci, pracovní snída-

  ni, tiskovou konferenci nebo oslavu

  narozenin. Moc rádi bychom naši

  kavárnu udrželi, vzdát se rozhodně

  nehodláme,“ uzavírá jistým a pev-

  ným hlasem Lucie Mervardová.

  

  Kavárnu sice provozujeme

  v samém centru Prahy, ale pravda je,

  že ulice Ve Smečkách

  nemá právě dobrou pověst.

  Rádi bychom to pomohli změnit.

  Lucie Mervardová

  věří, že těžkou

  dobu kavárna

  přežije.

  Nová aktivita. Od jarního lockdownu

  se tu vaří teplé obědy.

• Strana 13

  REFLEKTOR / CENA SENIOR ROKU

  13

  SENIORKA ROKU:

  Díky za to, že jsme tu

  Paní Eva Trejbalová patří k lidem,

  s nimiž hodina stráveného času nabije

  člověka energií na celý den. I proto získala

  titul Seniorka roku 2020. V86 letech

  předcvičuje jógu a motivuje kaktivnímu

  životu i mnohem mladší ženy.

  Text: LUCIE NEKVASILOVÁ

  Foto: JAN ŠILPOCH

  „Zdravím zemi, zdravím nebe, zdra-

  vím vodu, tebe, tebe, tebe… zdravím

  prostor kolem sebe, naši modrou

  planetu, díky za to, že jsme tu!“ Pě-

  tice seniorek stojí s dostatečnými

  rozestupy v kruhu a společným po-

  zdravem zahajuje lekci jógy. Kvůli

  epidemii nového koronaviru se ženy

  sešly v parku, neodradila je zatažená

  obloha ani sedm stupňů na teplomě-

  ru. „Přišly jsme, protože si moc váží-

  me naší Evičky,“ shodují se.

  Právě Evička, tedy Eva Trejbalová,

  akci v parku svolala. Pro tuhle 86le-

  Zasloužilá sokolka Eva Trejbalová

  chce vést cvičení jógy až do devadesátky,

  aby prý byla užitečná.

• Strana 14

  REFLEKTOR / CENA SENIOR ROKU

  tou dámu a cvičitelku jógy z praž-

  ského Sokola Dejvice totiž, zdá se,

  nic není problém. „Veselá mysl půl

  zdraví,“ směje se.

  Během necelé hodiny se na tráv-

  níku v parku na náměstí Interbrigá-

  dy, kousek za odstraněnou sochou

  maršála Koněva, stihnou seniorky

  protáhnout i pobavit. „Cvičení pro se-

  niory vedu proto, že chci být užitečná

  a své znalosti předávat druhým,“ vy-

  světluje paní Eva, kde ve svém věku

  bere motivaci být stále aktivní. Kvůli

  koronaviru už z tělocvičny pod širé

  nebe svoje lekce jednou přesouva-

  la letos na jaře. Teď v říjnu se situa-

  ce opakuje (reportáž vznikla 20. 10.

  2020 – pozn. autorky). Cvičení ven-

  ku, navíc za chladného počasí má

  sice svoje limity, ale taky kouzlo. „Kdo

  návrhu paní Evy využil, bude si to

  navždy pamatovat,“ vzpomíná jedna

  z účastnic venkovních lekcí seniorské

  jógy Blažena Šrámková.

  Právě pro neskonalý elán, lidskost

  a pozitivní přístup k životu, který

  předává dál, získala letos Eva Trej-

  balová titul Seniorka roku. Na cenu,

  kterou uděluje projekt SenSen, no-

  minovaly zasloužilou sokolku právě

  její cvičenky. „Místo aby ve svých 86

  letech odpočívala, pomáhá i o dvacet

  let mladším ženám, aby na sobě pra-

  covaly a udržovaly se v kondici. Je

  pro nás vzorem hodným následová-

  ní,“ napsaly ženy do nominace.

  JÓGA JAKO TERAPIE

  Vystudovaná inženýrka chemie –

  technoložka, manželka a matka tří

  dětí to přitom sama neměla v životě

  jednoduché. Minulý režim ji kvůli je-

  jím politickým názorům připravil po

  roce 1968 o práci a ona si sáhla na

  úplné psychické dno. „Paní doktorka

  nás z toho tehdy dostávala jógou, tak

  jsem se k ní vlastně dostala,“ vzpo-

  míná paní Eva.

  Po revoluci v Náchodě, kde většinu

  života žila, zakládala Občanské fórum

  a pak se přesunula do Sokola, stala

  se cvičitelkou, náčelnicí a pak i ná-

  čelnicí celé Župy podkrkonošské. Do

  Prahy se paní Eva přestěhovala až po

  manželově smrti v roce 2016. „Mám

  tu svého anděla strážného, nejstarší

  dceru Evu. Bydlí naproti v ulici a dává

  na mě pozor,“ usmívá se. Hned se také

  přihlásila do dejvického Sokola a její

  lekce jógy pro seniory se brzy začaly

  těšit velké oblibě.

  „Vždycky mě přestanou bolet

  záda,“ pochvaluje si cvičení senior-

  ka Jana Marešová. Pětice žen v dej-

  vickém parku zatím střídá cviky

  s roztodivnými názvy – želva, páv,

  sněhulák, fénix, čáp nebo drak. „Ten

  je dobrý proti stresu,“ říká paní Eva.

  Člověk se při něm na třikrát nadech-

  ne a rameny při tom pumpuje na-

  horu, pak pořádně vydechne a ruce

  natáhne prudce dolů podél těla.

  V jednu chvíli pošmourné podzimní

  počasí rozjasní duha, to když ji ženy

  jakoby malují při jednom z protaho-

  vacích cviků. Paní Eva při tom svoje

  Cena

  Senior roku 2020

  Výjimečné seniory aseniorské

  kluby zcelé České republiky ocenil

  při příležitosti Mezinárodního dne

  seniorů (. října) již poosmé projekt

  SenSen (Senzační senioři) Nadace

  Charty . Celkem porota vybírala ze

   nominací.

  Seniorkou roku  se stala

  zasloužilá sokolka ainspirativní

  žena Eva Trejbalová zPrahy, která

  ve svých  letech vede lekce jógy

  pro seniory vTJ Sokol Dejvice.

  První místo vkategorii Nejlepší

  klub získala Stará garda kuchařů

  acukrářů ČR, která už  let aktivně

  sdružuje seniory zgastronomických

  oborů po celé republice. Ti společně

  předávají zkušenosti svým mladým

  nástupcům voboru nebo vaří

  apečou pro dobrou věc – třeba pro

  potěchu obyvatel domovů důchodců.

  Druhé místo mezi jednotlivci obsadil

  Pavel Bacík, který se podílí na

  činnosti hned několika organizací

  aspolků vPříbrami. Třetí místo

  udělila porota dvěma seniorům

  – knihovnici Jindřišce Faiglové

  zKyjova ain memoriam Karlu

  Budinovi zOrlové-Poruby. Vkategorii

  spolků se na druhé místo dostal Klub

  kolodějských seniorů, který dokázal

  semknout seniory ve městě. Třetí

  místa udělila porota dvě – Spolku

  aktivních seniorů vKaplici aKlubu

  seniorů Svitavy.

  Cílem Ceny Senior roku je upozornit

  širokou veřejnost na nejstarší

  spoluobčany, kteří ipřes svůj věk

  zůstávají aktivní, zapojují se do dění

  kolem sebe aobětavě anezištně

  pracují pro druhé. Ocenění má

  podpořit seniory vjejich činnostech

  akaktivnímu způsobu života

  motivovat tisíce dalších starších lidí.

  Vyhlášení výsledků letos proběhlo

  kvůli epidemii nového koronaviru

  bez slavnostního ceremoniálu.

  Všichni ocenění dostali kromě

  diplomů adrobných dárků také

  finanční odměnu. Celkem SenSen

  rozdělil dvě stě tisíc korun.

  Medailonky oceněných najdete

  na webu www.sensen.cz.

  „děvčata“ laskavě opravuje i chválí.

  „Jestli mi to alzheimer dovolí, chtě-

  la bych cvičit do devadesáti,“ plánuje

  se smíchem. Hodina uteče jako voda

  a parkem se sborově ozve sokolský

  pokřik: „Dnešnímu cvičení zdar,

  nazdar.“ A za týden zase.

  

  Vždycky jsem

  byla tak trochu

  rebelka, nesnáším

  nespravedlnost

  a bezohlednost,

  říká o sobě

  paní Eva.

  „Místo aby ve svých 86 letech

  odpočívala, pomáhá i o dvacet

  let mladším ženám, aby na sobě

  pracovaly a udržovaly se v kondici. Je

  pro nás vzorem hodným následování,“

  napsaly ženy do nominace.

• Strana 15

  REFLEKTOR / PŘÍSPĚVEK NA PÉČI

  Zařaďte pětku!

  žením, kteří chtějí žít důstojný samo-

  statný život, zoufale málo.“

  Podle Erika Čipery nepřicházejí ze

  strany ministerstva práce a sociál-

  ních věcí slibované systémové změ-

  ny. „Aktuální návrh novely zákona

  o sociálních službách se tomuto nej-

  zásadnějšímu nedostatku nevěnuje.

  Přináší sice dílčí změny k lepšímu,

  jako je například příslib valorizace

  příspěvku na péči, ale protože může-

  me další novelu očekávat nejdříve za

  několik let, vnímali jsme v Asistenci

  nutnost toto téma vrátit na stůl. Za

  tím účelem jsme pod heslem Zařaď-

  te pětku! připravili konkrétní návrh

  na zřízení pátého stupně příspěvku

  na péči a spustili petici www.paty-

  ASISTENCE, O. P. S., LIDEM

  SPOSTIŽENÍM NEJEN POSKYTUJE

  SLUŽBY, ALE TAKÉ SYSTEMATICKY

  PRACUJE NA ZLEPŠENÍ JEJICH

  ŽIVOTNÍCH PODMÍNEK. VNEJNOVĚJŠÍ

  INICIATIVĚ USILUJE OVZNIK PÁTÉHO

  STUPNĚ PŘÍSPĚVKU NA PÉČI. TEN

  BY VYŘEŠIL NADMĚRNOU FINANČNÍ

  NÁROČNOST SAMOSTATNÉHO ŽIVOTA

  LIDÍ STĚŽKÝM POSTIŽENÍM.

  Asistenci v čele s Erikem Čiperou se

  už v minulosti podařilo prostřednic-

  tvím občanského aktivismu napří-

  klad výrazně posunout odbourávání

  bariér v pražské hromadné dopravě

  nebo prosadit zvýšení příspěvků na

  péči ve III. a IV. stupni pro lidi žijící

  mimo pobytová zařízení. „Měli jsme

  z toho velkou radost, ale cíle jsme

  tehdy v zásadě nedosáhli,“ vysvětlu-

  je Erik Čipera. „Zvýšením se vlastně

  jen podařilo dorovnat reálnou kupní

  sílu osobní asistence, jakou měla pů-

  vodní výše příspěvku v době svého

  zavedení roku 2006. Aktuálně ten

  nejvyšší příspěvek vystačí na něja-

  kých pět šest hodin osobní asistence

  denně. To je pro lidi s těžkým posti-

  Text: RADEK MUSÍLEK

  Foto: ŠTĚPÁN LOHR (ASISTENCE, O.P.S.) A JAN ŠILPOCH

  Pátý stupeň příspěvku na péči

  by Michalovi výrazně pomohl.

  15

• Strana 16

  stupen.cz. Úspěchy z minulosti nám

  v tom dodávají odvahu i naději,“ vy-

  světluje.

  JAK BY MĚL

  PÁTÝ STUPEŇ VYPADAT?

  Na rozdíl od stávajících pevně da-

  ných příspěvků na péči je individua-

  lizovaný a odpovídá reálné potřebě

  konkrétního člověka. Zkušenost ze

  Slovenska ukazuje, že podrobným

  rozborem lze dojít k potřebnému

  rozsahu podpory od pomoci občasné

  přes každodenní až po roční. Systém

  je přehledně popsaný na stránkách

  Osobná asistencia.sk.

  Finanční prostředky by v pátém

  stupni neputovaly do ruky konkrét-

  nímu člověku s postižením, nákla-

  dy by byly propláceny konkrétnímu

  poskytovateli osobní asistence nebo

  lidem, se kterými bude mít uživatel

  služby uzavřenu smlouvu garantova-

  nou obcí či úřadem práce. Cílem je,

  aby se lidé s těžším postižením mohli

  začít spoléhat na osoby mimo rodinu

  a tím svým blízkým pečujícím uleh-

  čit. Umožní to rovněž vzájemné sou-

  žití i poté, kdy rodině dojdou síly. Pří-

  padně také žít úplně samostatně nebo

  ve sdílené domácnosti s dalšími lidmi.

  „Chápeme, že se jedná o návrh pře-

  lomový a velkou změnu. Ale v růz-

  ných variantách podobný systém fun-

  guje v řadě zemí. Nelze si vytyčit jiný

  cíl, než aby se tak stalo i v České re-

  publice. Odpadne konečně argumen-

  tace, že se přece jedná jen o příspěvek

  na péči, nikoliv o pokrytí celé péče.

  Takový přístup není řešením umož-

  ňujícím žít srovnatelným způsobem

  se všemi ostatními lidmi tam, kde si

  člověk přeje,“ vysvětluje Erik Čipera.

  Dodává, že je nepřijatelné, aby lidé

  s těžším postižením pouze z finanč-

  ních důvodů končili v ústavních za-

  řízeních, přestože to odporuje jejich

  přání. „Nebo aby vynakládali enorm-

  ní úsilí k ufinancování alespoň zá-

  kladního samostatného fungování.

  Ve své iniciativě se nenecháme brzdit

  ani aktuální pandemickou situací. Jde

  o nastavení systému pro další desítky

  let. Ostatně celý návrh novely vznikal

  v době, kdy žádná pandemie nebyla,

  a s výsledkem, se kterým se nemů-

  žeme smířit.“

  Erik i jeho kolegové budou v ná-

  sledujících týdnech a měsících hledat

  spojence, kteří se za návrh postaví.

  Osloví politiky, aby se v tématu zori-

  entovali a přijali odpovídající řešení.

  Tím nakonec nemusí být přijetí pá-

  tého stupně příspěvku na péči, ale

  jakékoliv řešení, které umožní i lidem

  s vyšší potřebou pomoci svobodně žít.

  MICHAL NOVOTNÝ –

  ZVYSOKÉ ŠKOLY DO LDN

  Za všechny příklady lidí, jimž by za-

  řazení pátého stupně výrazně po-

  mohlo, nahlédněme do života Mi-

  chala Novotného (47). Od dětství

  má těžkou formu kvadruparetické

  dětské mozkové obrny. S obtížemi

  dokáže sám částečně obsluhovat

  počítač, jinak je prakticky ve všech

  činnostech odkázán na pomoc dru-

  hých. Obtížně také mluví. Zároveň je

  však magistrem práv a žurnalistiky,

  k tomu ještě bakalář v oboru překla-

  datelství z němčiny.

  Kvůli těžkému postižení se mu

  nedaří najít práci, a tak si alespoň

  přivydělává obchodováním na burze

  přes internet. Všechny peníze však

  kromě živobytí investuje do úhrad

  osobní asistence. „Ve všední dny si

  platím asistenty od 8.00 do 20.00,

  vystřídá se jich tu tak 35. Cena za

  hodinu je 130 Kč. Měsíčně tak vy-

  dám přibližně 32 tisíc, přičemž po-

  bírám IV. stupeň příspěvku na péči

  ve výši 19 200. Rozdíl, který musím

  saturovat z vlastních zdrojů, si sami

  snadno spočítáte. Jelikož jsem se teď

  ale dostal do finanční tísně, budu to

  muset redukovat na tři hodiny den-

  ně, to znamená po hodině ráno, v po-

  ledne a večer. Noc i většinu dne tu

  budu muset zvládnout sám. Spím na

  břiše a v té pozici neudělám vůbec

  nic, nestiskl bych ani nějaké nouzo-

  vé tlačítko, takže kdyby třeba hořelo,

  Zařaďte pětku

  Petice za vznik V. stupně příspěvku na péči:

  www.patystupen.cz

  Stránky Asistence, o. p. s.: www.asistence.org

  Stránka s portréty svobodného života lidí spostižením:

  www.svobodnezit.cz

  Výpočet potřebných hodin osobní asistence na Slovensku:

  www.osobnaasistencia.sk

  Cílem je, aby se lidé

  s těžším postižením

  mohli začít spoléhat

  na osoby mimo rodinu

  a tím svým blízkým

  pečujícím ulehčit.

  Umožní to rovněž

  vzájemné soužití i poté,

  kdy rodině dojdou síly.

  REFLEKTOR / PŘÍSPĚVEK NA PÉČI

  Michalův svět

  v kostce – byt,

  asistent, internet

  a televize

• Strana 17

  17

  mám smůlu,“ konstatuje Michal, ale

  vlastně se tomu spíš směje.

  Většinu dne stráví na elektrickém

  vozíku u obrazovky televize a počí-

  tače. Návštěva kina, divadla nebo do-

  konce nějaký výlet jsou výjimečným

  nadstandardem. Dovolená je z říše

  snů. „Ale alespoň můžu vyrazit na

  balkon,“ dává průchod svému ironic-

  kému nadhledu.

  Jakkoliv se Michalova situace

  může jevit jako neradostná, on pů-

  sobí optimisticky, a především teď

  ve srovnání s minulostí zažívá hez-

  ké časy. „Když mi bylo 35, mým ro-

  dičům bylo přes 75 let a péči o mě

  přestali zvládat. To jsem zrovna

  dostudoval vysoké školy. Jednoho

  krásného dne jsem se vrátil z puťáku

  a bylo mi oznámeno, že se pojede-

  me podívat do ústavu sociální péče

  ve Snědovicích u Štětí. Když jsme

  se vrátili domů, máma mi řekla, že

  tam budu bydlet. Já chápu, že to se

  mnou měli těžké, ale mohli to se

  mnou ales poň probrat. Ocitl jsem se

  prakticky v léčebně dlouhodobě ne-

  mocných. Tak 80 % klientů tam mělo

  mentální postižení. První tři měsí-

  ce, než jsem si jakžtakž zvykl, byly

  strašné. Vztekal jsem se, ale bylo mi

  to houby platné. Rodiče si mě brali

  jednou za měsíc na týden do Prahy.“

  Naštěstí měl v hlavním městě stále

  trvalé bydliště, takže si mohl zažádat

  o bezbariérový byt. Ten sice v roce

  2011 dostal, ale místo radosti přišla

  další těžká zkouška. „Přestěhoval jsem

  se a zamiloval do jedné ženy, která mi

  začala poskytovat domácí péči. Jenže

  se z toho vyklubal spíš pětiletý domá-

  cí teror. Všechno mělo soudní dohru,

  ocitl jsem se v osobním bankrotu.

  Nechci o tom už ani moc mluvit, jsem

  rád, že je to za mnou,“ vypráví Michal.

  Od roku 2016 je stálým klientem

  Asistence a její iniciativu „Zařaďte pět-

  ku!“ vítá a podporuje. „Určitě by mi to

  ohromně pomohlo! A někdo by se měl

  vážně zamyslet nad tím, proč je dosa-

  vadní systém nastaven tak, že musím

  investovat a riskovat vlastní kapitál,

  abych si zajistil existenci – a to si roz-

  hodně nijak nevyskakuju.“

  

  Rok 1990.

  Před sebou

  studijní úspěchy,

  ale i krize a obavy.

• Strana 18

  ŽIVOT

  Do protézy

  chytnu hada

  Slovní spojení „těžká puberta“

  bude pro Amálku Kosovou

  a její rodiče navždy spojené

  s úplně jinými starostmi,

  než bývají v tomto věku obvyklé.

  Skoro čtyři roky bojovala

  s nádorem, který ji nakonec

  připravil o ruku. Teď začíná

  nový život s bionickou protézou,

  na kterou jí přispěje

  Konto Bariéry.

  Text: RADEK MUSÍLEK

  Foto: JAN ŠILPOCH

  Před čtyřmi lety se Amálce (15) na

  pravé ruce objevila malá bulka, kte-

  rá zprvu vypadala nenápadně a ani

  lékaři jí nevěnovali moc pozornos-

  ti. Postupně však rostla, začínala

  už také vyvolávat křeče, až ortoped

  z motolské nemocnice navrhl ope-

  rativní odstranění. Nikdo z rodi-

  ny v tu chvíli netušil, čemu budou

  v následujících letech čelit. „Tepr-

  ve v této chvíli jsme přešli do péče

  onkologů. Když byla bulka na jaře

  2017 odstraněna, řekli nám, že jde

  o vcelku agresivní, ale nezhoubnou

  fibromatózu. Bohužel to nevyřízli

  celé, což jsme v tu chvíli ještě ne-

  věděli,“ vzpomíná maminka Tereza

  Kosová.

  PRO POMOC DO CIZINY

  V roce 2018 bulka vyrostla znovu,

  ještě větší. Následovala druhá ope-

  race a potvrzení fibromatózy. Místo

  uklidnění se ale situace spíše zdra-

  matizovala. Za pouhé dva měsíce

  vyrostl nádor opět, a to do velikosti,

  která mu dříve trvala rok. Další růst

  potvrdila i magnetická rezonance.

  Paní Kosová je lékařka v oboru

  gynekologie a porodnictví, takže se

  v medicíně vyzná. S manželem Mar-

  tinem, který byl kdysi také medik,

  byť nakonec z osobních důvodů pře-

  šel na studium filozofie, cítili, že by

  možná měli začít pátrat po způsobu

  léčby na vlastní pěst v cizině. „Naše

  úvaha byla jednoduchá. Fibromatóza

  je totiž velmi vzácné onemocnění,

  takže jsme si říkali, že s její léčbou

  budou mít větší zkušenosti v zemi,

  kde žije mnohem víc obyvatel,“ vy-

  světluje tatínek.

  V hledání na svoje náklady dospěli

  až do Paříže, kde dvě prestižní kli-

  niky odhalily, že se nejedná o fibro-

  matózu, ale o sarkom – zhoubný ná-

  dor pojivové tkáně. „To bylo hrozné

  trauma. Jako doktorka jsem si určité

  Obavy z amputace

  u Amálky i rodičů

  vystřídala úleva.

• Strana 19

  19

  věci uvědomovala víc než ostatní.

  Navíc dodnes vnitřně zpracovávám

  to profesní selhání mých tuzem-

  ských kolegů,“ popisuje svoje pocity

  Tereza Kosová.

  Na začátku loňských prázdnin

  v Motole zahájili Amálčinu velkou

  chemoterapii. „Začala jsem brát

  hrozně moc léků, bylo mi strašně

  špatně. Dostala jsem z toho i epilep-

  tický záchvat, při němž jsem si zlo-

  mila kost. V puse se mi udělaly tak

  bolestivé afty, že se prakticky nedalo

  jíst. K tomu jsem přišla o vlasy i řasy,

  a to víte, že i v takové situaci mi zá-

  leželo na vzhledu. A že bych měla

  o ruku přijít, to jsem si absolutně ne-

  připouštěla,“ líčí martyrium dnes už

  usměvavá a veselá Amálka.

  „Nosil jsem Amálku po bytě na ru-

  kou, strašně zhubla, neměla vůbec

  sílu,“ říká s pohnutím tatínek a ma-

  minka s nemenší empatií dodává:

  „Bylo hrozně těžké alespoň navenek

  pro ni udržet jakýs takýs optimis-

  mus. Zejména když léčba nezabírala.

  Dceři jsme raději vůbec neřekli, že

  jde o zhoubný nádor.“

  A raději jí neřekli ani o riziku vel-

  ké amputace, pokud by komplika-

  ce provázely experimentální léčbu,

  kterou navrhl onko-ortoped Zde-

  něk Matějovský z pražské Bulovky.

  Spočívá v odpojení ruky od oběhu

  a napuštění látkou, jež by měla ná-

  dor zničit. Ruka musí být na měsíc

  „přišita“ k tříslu. V České republice

  tento zákrok přitom na dítěti ještě

  nikdo neprovedl. „Asi jsem ráda, že

  mi rodiče všechno neřekli. Netušila

  Bylo hrozně těžké alespoň navenek

  pro Amálku udržet jakýs takýs

  optimismus. Zejména když léčba

  nezabírala. Dceři jsme raději vůbec

  neřekli, že jde o zhoubný nádor.

• Strana 20

  ŽIVOT / PŘÍBĚH

  jsem, že mi jde o život, zabývala jsem

  se jen tím, co bude s rukou. I když je

  pravda, že ta velká chemoterapie mě

  vyděsila. Do té doby jsem to tak váž-

  ně neprožívala,“ svěřuje se Amálka.

  Ani experiment však na nádor ne-

  zabral. V únoru letošního roku tak

  došlo na operaci, při které měl být

  nádor odstraněn společně s kusem

  dlaně, hřbetu ruky a několika prsty.

  Lékaři slíbili, že se pokusí zachovat,

  co jen půjde. Po osmiapůlhodinovém

  zákroku zbyl na pravé ruce palec,

  malíček a prsteníček. „Jenže během

  rehabilitace mě v létě ruka začala

  bolet. Oni to sice přičítali tomu stavu

  po operaci, ale já cítila, že to je velmi

  podobný typ bolesti, jaký jsem měla

  s tím nádorem. Zase to tam rostlo,

  což potvrdily výsledky histologie,“

  popisuje Amálka letošní prázdniny.

  Prakticky okamžitě bylo rozhodnu-

  to o odstranění zbytku ruky. „Šlo to

  rychle, naštěstí ani nebyl moc čas

  nad něčím přemýšlet. V půlce srp-

  na došlo na amputaci nad zápěstím

  a dneska už musím říct, že jsem

  ráda.“

  BEZ RUKY, ALE SPOKOJENÁ

  Jakkoliv mohou její slova znít pa-

  radoxně, lidé, kteří zažili podobnou

  situaci, by její slova jistě potvrdili.

  Radikální řez často utne táhlé trá-

  pení a stane se novým odrazovým

  můstkem. „Hlavou se nám honily

  různé myšlenky: jak to ponese, co

  na to řekne okolí? Nikdy ale neza-

  pomenu ten pocit, když jsme spolu

  po tak dlouhé době poprvé vlezly do

  Berounky, paži zabalenou do igelitu

  a nad hlavou, plné jizev na těle i na

  duši, ale s vírou, že všechno zlé je za

  námi,“ vyznává se maminka Tereza.

  Celá situace je pro všechny zú-

  častněné bezpochyby ještě čerstvá,

  ale úleva je patrná. Amálka už s při-

  rozenou bezstarostností mládí spřá-

  dá plány, někdy i trochu ke zděšení

  maminky. „Ráda jsem lezla na stěně,

  což rozhodně zase zkusím. Určitě

  to půjde, stejně jako plavání. Taky

  si chci udělat zbrojní pas a řidičák

  na motorku. Budu hodně cestovat.

  Ráda bych navštívila Bali a Austrálii,“

  odkrývá své vize. Rodiče ji hodlají

  podporovat, přinejmenším v něčem

  z toho, o čem Amálka sní. Jistě méně

  dramatické jsou další ze zálib jejich

  dcery: jízda na koni, malování, focení

  nebo pěstování orchidejí a chov krá-

  líka. Mnohé z toho už zvládá levou

  rukou, na niž se coby původní pra-

  vák musela přeučit.

  Škola šla poslední dobou pocho-

  pitelně dost stranou. „Do školy jsem

  Brzy se přeučila

  na psaní levou

  rukou a dnes

  opět kreslí.

  Ráda jsem lezla na stěně,

  což rozhodně zase zkusím. Určitě

  to půjde, stejně jako plavání. Taky

  si chci udělat zbrojní pas a řidičák

  na motorku. Budu hodně cestovat.

  Ráda bych navštívila Bali a Austrálii.

• Strana 21

  21

  se těšila celý rok. A sotva se do ní na

  chvíli vrátím, tak mi ji zase zavřeli,“

  naráží Amálka na současná opatření

  proti šíření nemoci covid-19. Stej-

  ně tak si trochu posteskla, že přišla

  o dost „kamarádů“, ovšem na dru-

  hou stranu to prověřilo ty skutečně

  pravé. „Mám dvě velké kamarádky –

  sestřenici Zuzku a Čechokanaďanku

  Elishku Ruth, se kterou jsme si celou

  dobu psaly přes deníky, jež jsme si

  pak poštou přeposílaly. Teď se chys-

  tám k ní na chalupu,“ usmívá se.

  S ostatními prý vztahy dost

  ochladly. „Pokud se někdo jen tak

  ze zvědavosti vyptává, říkám mu, že

  je to moje věc, ať se nestará. Ovšem

  přes tu ruku jsem poznala taky

  spoustu nových skvělých lidí. Skvě-

  lý protetik Honza Maleš z Otto Boc-

  ka mě seznámil s několika lidmi po

  amputacích nebo z rehabilitace mám

  nového kamaráda s nezhoubným

  nádorem na mozku. A i díky Kontu

  Bariéry jsem poznala hrozně fajn lidi,

  co jsou na tom třeba i hůř, ale vedou

  bezva život,“ říká Amálka Kosová

  s vhledem, který mnoho jejích vrs-

  tevníků nemá.

  I za pár týdnů, na něž se mohla

  vrátit do lavice, však stačila ledacos

  zažít: „Učitelé si vůči mně servítky

  moc neberou. Češtinářka mě hned

  vyzkoušela z Máje se slovy, ať se

  předvedu, když jsem si udělala roč-

  ní prázdniny v nemocnici. Jiná mě

  zase v jídelně vrátila na konec fronty,

  protože jsem si podle ní pořádně ne-

  umyla ruce,“ směje se a zároveň tro-

  chu zlobí čerstvá deváťačka, kterou

  prý mají naopak rády učitelky, jež se

  netěší všeobecné oblibě. „Mám ráda

  biologii a chemii. Chci se hlásit na

  gympl a pak jít na veterinu. Možná

  budou prudit, že to s umělou rukou

  nezvládnu, tak to bych pak odjela

  do ciziny, ideálně do Španělska. Ale

  osobně si myslím, že bionická pro-

  téza je spíš výhoda. Můžu ji měnit,

  třeba podle barvy. Kdo to má? Ale

  hlavně bych do ní mohla třeba chytat

  jedovaté hady,“ vypočítává s úsmě-

  vem přednosti své nové pomůcky.

  SOLIDARITA VKAŽDÉ DOBĚ

  S novou protézou se Amálka tepr-

  ve sžívá, prozatím dostala na trénink

  bionickou ruku z náhradních sou-

  částek, aby si zvykla na její použí-

  vání (během našeho setkání poprvé

  podala tatínkovi skleničku s pitím)

  a aby jí také zesílilo předloktí.

  Až bude vše ideálně připraveno,

  bude možné pořídit novou bionic-

  kou ruku, na kterou Konto Bariéry

  sbíralo prostředky. Amálčin pří-

  běh vyvolal vlnu solidarity i v této

  komplikované době. Tatínek Martin

  oslovil své kolegy v mezinárodní

  společnost MAI INSURANCE BRO-

  KERS, s. r. o., a ti na novou ruku

  přispěli částkou 535 tisíc korun.

  Ještě o něco víc přinesl charitativní

  bazárek Kup si karmu s výtěžkem

  545 tisíc. Vybrané peníze poslouží

  na pořízení protézy, na její nezbyt-

  nou údržbu a na Amálčiny vysně-

  né sportovní aktivity. „Víte, po té

  hromadě stresu jsme najednou byli

  mezi tolika ochotnými a pozitivními

  lidmi, že to byl úplný balzám,“ říká

  o pomoci vděčně Tereza Kosová.

  Nezbývá než poděkovat všem dár-

  cům a držet palce, aby se Amálce

  plány zdárně podařilo naplnit!

  

  Ráda by se jednou

  stala veterinářkou

  a cestovala.

• Strana 22

  ŽIVOT / TECHNIKA – CHYTRÁ DOMÁCNOST

  Text: ŠTĚPÁN BENEŠ

  Foto: ARCHIV AUTORA

  Představujme si na chvíli člově-

  ka na vozíku. Má rodinu, práci, ale

  také horší motoriku, a tak mu každá

  drobnost, se kterou se nemusí prát,

  ušetří energii. Koneckonců nejen

  jemu, ale také jeho nejbližším. Díky

  technologiím mu nemusejí s věcmi,

  které mu nejdou, neustále pomáhat.

  Teď přijíždí domů po dlouhém dni.

  Garážová vrata stoupají vzhůru na

  pokyn ovladače (dnes to jde i z mo-

  bilu nebo chytrých hodinek, jak

  chcete) a po zaparkování si pomocí

  aplikace v chytrém telefonu otvírá

  zadní dveře u své dodávky. Stejně

  ovládá i plošinu pro vozíčkáře – vy-

  klopit, sjet dolů, zpět nahoru, zaklo-

  pit a znovu zavřít – to vše na displeji

  chytrého telefonu. (Plošiny americ-

  ké firmy BraunAbility lze obohatit

  o bluetooth přijímač a následně ovlá-

  dat pomocí speciální aplikace. A po-

  kud si zrovna telefon vybijete nebo

  zapomenete doma? Samozřejmě jde

  vše udělat i z náhradního ovladače.)

  Přijíždí k domovním dveřím. Se

  zámkem se dávno nepere, to mu ne-

  jde – a co teprve, když na klíně veze

  z auta hromadu věcí. Chytrý zámek

  instalovaný z vnitřní strany dveří

  odemkne sám, jakmile pozná jeho

  mobil – stejně jako bezklíčové ode-

  mykání automobilu!

  Chytré zámky nabízejí hned ně-

  kolik zajímavých funkcí. Odemy-

  kání na rozpoznaný mobil v kapse

  uživatele mezi ně běžně patří stejně

  jako odemčení prostřednictvím ap-

  likace v mobilu či chytrých hodin-

  kách. Odemykat či zamykat jde také

  na dálku, přes internet. Tato funkce

  usnadňuje práci a nabízí také bonus

  pro ty, kteří se k zámku vždy ales-

  poň jednou vrátí, aby se ujistili, že je

  opravdu zamčený. Teď stačí zkontro-

  lovat displej mobilu.

  Dobré ráno, byte!

  Produkty z kategorie „chytrá domácnost“ dokážou ušetřit čas

  i energii, lidem spostižením pak technika mnohdy umí jejich

  nevýhodu kompenzovat. Nemusíte na ně mít nachystané

  statisíce, dostupné jsou už i od několika stokorun.

  Chytrý zámek

  zvnitřní strany

  dveří umí na

  kratší vzdálenost

  poznat váš telefon

  asám odemkne.

  Zamknout můžete

  na dálku třeba

  zložnice.

  IKEA uvádí na trh svůj

  sortiment pro chytrou

  domácnost postupně.

  Začala osvětlením...

  a patří mezi ty

  dostupnější.

• Strana 23

  23

  Mezi pokročilé funkce patří i udí-

  lení přístupů – zámek odemkne

  vašim dětem či partnerce, na dálku

  odemknete přátelům a pozvete je

  dál. Nebo odemknete na dálku dě-

  tem, když zapomenou klíče. Zámek

  jde samozřejmě v případě nouze

  odemknout i standardním klíčem.

  VYPÍNAČE VMOBILU

  Zavře za sebou vstupní dveře, ko-

  nečně je doma. Tady nemusí jezdit

  ke každému vypínači, složitě zata-

  hovat rolety či regulovat teplotu ne-

  poddajnou hlavicí na topení. Použije

  mobil nebo vydá hlasový příkaz…

  S cenově dostupnými chytrými

  dálkově ovládanými roletami přišla

  na český trh před nedávnem spo-

  lečnost IKEA. Seženete je ve dvou

  propustnostech (polopropustné

  a nepropustné) a hned v několika

  šířkách. Ovládat je můžete zvlášt-

  ním bezdrátovým tlačítkem, které

  lze přišroubovat či nalepit kamkoli,

  nebo přes aplikaci v mobilním tele-

  fonu. Fungují prosté povely nahoru/

  dolů, ale také samozřejmě zatahová-

  ní do jakékoli mezipolohy.

  Na trhu můžete vybírat také z ne-

  přeberného množství „chytrého

  osvětlení“. Ovládat jde celé lampy

  nebo lustry, ale i jednotlivé žárov-

  ky zvlášť. Stejně jako u rolet i světla

  můžete obsluhovat pomocí libovolně

  umístitelných ovladačů či pomocí

  telefonu, tabletu nebo i chytrých ho-

  dinek. Obvykle vedle jednoduchého

  rozsvícení a zhasnutí můžete i měnit

  barevné spektrum či libovolně stmí-

  vat. V nabídce najdete i pohybová

  čidla, která lze s osvětlením propojit,

  nebo samostatné dálkově ovládané

  zásuvky, do kterých můžete podle

  libosti zapojit i věci, které „smart“

  samy o sobě nejsou (například kla-

  sický větrák či lampu s několika

  žárovkami). Ovládat z mobilních za-

  řízení můžete například i vestavné

  osvětlení ve skříňkách.

  Nekončí to zdaleka jen u světel,

  rolet a zámků. Obdobně kontrolovat

  můžete i vytápění – ať už pomocí

  termostatu či připojených chytrých

  hlavic na topení. Zařízení se snadno

  instalují a nabízejí i pokročilé funk-

  ce – lze je například zautomatizovat,

  Ovládání domácnosti dnes zvládnete

  z mobilu. Ten vás také upozorní,

  pokud je něco v nepořádku, nebo prostě

  jen, že děti přišly zrovna domů.

  Na trhu můžete vybírat také

  z nepřeberného množství „chytrého

  osvětlení“. Ovládat jde celé lampy nebo

  lustry, ale i jednotlivé žárovky zvlášť.

  Hlavice topení

  či chytré zásuvky

  dnes patří k běžně

  dostupnému

  sortimentu.

  Analytika ukáže

  i přesnou

  spotřebu.

• Strana 24

  ŽIVOT / TECHNIKA – CHYTRÁ DOMÁCNOST

  aby udržovala nastavenou teplotu

  či reagovala na změny venkovních

  podmínek.

  Jednotlivých výrobků je dnes sku-

  tečně celá řada a není v možnostech

  tohoto textu představit je všechny.

  Přehled získáte vyhledáváním pod

  heslem „chytrá domácnost“ a v eko-

  systému, ve kterém pracujete (Apple

  Homekit, Google Asistant či Amazon

  Alexa).

  Podobně zajímavé, jako je sorti-

  ment dostupných zařízení, jsou však

  i možnosti jejich propojení a případ-

  ná interakce. Připojením do domácí

  wi-fi sítě získáváte nejen pohodlné

  ovládání ze svých mobilních zařízení

  (a v kapse nebo na zápěstí tak může-

  te mít vlastně jeden univerzální ovla-

  dač pro všechno ve své domácnosti),

  ale i užitečné možnosti automatizace

  a kombinování jednotlivých funkcí.

  Dáte-li si s propojením a nastavením

  práci, odměnou může být spous-

  ta ušetřené energie. To platí dvojitě,

  máte-li postižení.

  SPLNÍM TVÁ PŘÁNÍ

  … Nejenže si tak doma může cokoli

  rozsvítit a zhasnout, může si dokon-

  ce tvořit kombinace různých osvět-

  lení pro různé příležitosti. Stačí říct

  nebo kliknout na „dívám se na film“

  Tipy pro chytrou domácnost

  Rolety sdálkovým ovládáním: cenově dostupné rolety

  nabízí IKEA – Fyrtur (nepropustné) aKadrilj (polopropustné),

  vrůzných rozměrech, vcenách tři až čtyři tisíce korun za

  kus.

  Chytré osvětlení: vyrábí řada firem. Cenově dostupný

  sortiment nabízí již zmíněná IKEA (www.ikea.cz), tradiční

  je řada výrobků Philips HUE (www.philips-hue.com), své

  výrobky nabízí ičínské Xiaomi (www.xiaomi-czech.cz) či

  tvořivé Nanoleaf (www.nanoleaf.me – vanglickém jazyce).

  Chytré zásuvky, bezpečnostní kamery či různé senzory

  seženete uznačky EVE (www.evehome.com – vanglickém

  jazyce). Hlavice topení či termostaty vyrábí například

  Netatmo (www.netatmo.com). Za pozornost stojí ichytrý

  zámek Nuki (www.nuki-lock.cz).

  Své výrobky unás prodává icelá řada dalších výrobců,

  vinternetových obchodech hledejte pod kategorií „smart

  home“ či „chytrá domácnost“.

  Chytrá kamera

  (nahoře) pomůže

  sdomácí

  bezpečností.

  Upozorní vás, kdo

  přišel domů či zda

  se neděje něco

  nestandardního.

  Pokojové senzory

  (vpravo nahoře)

  zase ohlídají

  ideální hodnoty

  vlhkosti, teploty

  akvality vzduchu.

  a osvětlení pohasne podle potřeby.

  Hlasové příkazy či ovládání z mo-

  bilních zařízení fungují i na jiné věci

  – večer řekne „dobrou noc“, světla se

  zhasnou, rolety sjedou dolů a dveře

  se samy zamknou. A ráno, když se

  probudí, stačí zase vyslovit „dobré

  ráno“. Rolety pustí do místnosti slu-

  neční paprsky a z reproduktorů se

  ozve oblíbené rádio.

  Na mobilu vidí, kdo zvoní přede

  dveřmi, a může s ním pomocí inter-

  komu komunikovat či dveře otevřít.

  Chytrou chůvičkou může sledovat

  novorozence v postýlce, i když je

  v pracovně. Může zkontrolovat, jaká

  je v místnosti vlhkost a kvalita vzdu-

  chu nebo z chůvičky přehrát uko-

  lébavku. Funguje i jako vysílačka –

  tak může malé slyšet jeho hlas.

  Z mobilu zatopí, i když není nikdo

  doma. Může to nechat i na stroji, aby

  se tak stalo automaticky, v závislosti

  na venkovní teplotě. Chytrá kamera

  doma sleduje místnost, ale rozpozná

  také, stejně jako chytrý zámek, kdo

  přišel domů. Ví tak, kdy se vrátila

  manželka či děti. Může být v klidu,

  mobil by mu dal také vědět, když se

  bude doma dít cokoli nestandardního.

  Zní to možná trochu jako sci-fi,

  avšak všechno, co je výše popsáno,

  je dnes velmi snadno možné. Nemu-

  síte utratit statisíce, pořídit se dá do-

  slova od několika stovek, a tak se do

  ulehčení vyplatí investovat například

  i v nájemním bytě. Většinu věcí si

  můžete při stěhování odnést s sebou.

  Začít můžete i jedním jediným na

  dálku ovládaným světlem, ke které-

  mu byste jinak museli vstávat… Ale

  pozor, může to být návykové!

  

• Strana 25

  VÁNOČNÍ SOUTĚŽ

  ČASOPISU MŮŽEŠ

  Chcete vyhrát robota,

  který uklízí sám ivdobě

  vaší nepřítomnosti?

  Vysavač iRobot Roomba 976

  může vyhrát ten, kdo odpoví

  na soutěžní otázku

  Odpovědi posílejte do 11. prosince 2020 na info@muzes.cz

  (do předmětu uveďte IROBOT – SOUTĚŽ) nebo písemně

  na adresu Redakce Můžeš, Melantrichova 5, 110 00 Praha 1

  (rozhoduje datum doručení).

  Kdo

  je autorem/

  autorkou letošní

  vánoční pohlednice

  Konta Bariéry?

  Ze správných odpovědí vylosujeme

  výherce, který do Vánoc obdrží iRobot.

  Více informací ovysavači

  vlistopadovém Můžeš.

  25

• Strana 26

  ŽIVOT / STIPENDISTÉ KONTA BARIÉRY

  Beruška,

  co má ráda sítě

  Jezdí na koni, plave, řídí auto, ale

  především studuje České vysoké

  učení technické v oboru kybernetické

  bezpečnosti. Jana Berušková je zkrátka

  další z řady stipendistů Konta Bariéry,

  které je radost podporovat v jejich aktivitě.

  Text: RADEK MUSÍLEK

  Foto: JAN ŠILPOCH

  Jana (26), které přátelé přezdíva-

  jí Beruška, se narodila s artrogry-

  pózou, což je komplexní postižení

  kloubů a svalů. V jejím důsledku má

  podstatně omezenou hybnost hor-

  ních i dolních končetin. Vozík však

  používá jen na delší vzdálenosti, pro-

  tože dokáže chodit, zvládne i kratší

  schody.

  Před čtyřmi lety si udělala také

  řidičský průkaz. „Kvůli zhoršenému

  pohybu kloubů jsem prostě taková

  pomalejší a některé věci sama ne-

  zvládnu. Třeba česání nebo obléká-

  ní ponožek. Když je zbytek oblečení

  dost vytahaný, tak do toho už se na-

  soukat dokážu. Elegantní garderoba

  tak musí jít stranou,“ směje se a roz-

  hodně si nestěžuje. „Určitě patřím

  mezi ty šťastnější, protože jsem dost

  samostatná, což platí i o mém stu-

  diu,“ dodává mladá žena.

  NEJSEM JEDINÁ HOLKA

  V roce 2014 nastoupila Jana na

  Fakultu informačních technologií

  ČVUT, kde momentálně navštěvuje

  2. ročník magisterského studia ky-

  bernetické bezpečnosti, což v pra-

  xi znamená především zajišťování

  ochrany počítačových sítí. Připravuje

  se na psaní diplomové práce.

  Přiznává, že se občas setká s pře-

  kvapením některých lidí, jaký obor

  si to vybrala coby dívka. „Kluci sice

  převažují, ale zase taková rarita ne-

  jsem. Ještě se mi nestalo, že bych

  byla v učebně jediná holka. Že se

  chci věnovat informačním techno-

  logiím, jsem věděla už na gymplu

  a bylo to čistě ze zájmu. O praktič-

  nosti pro budoucí pracovní uplatnění

  jsem začala přemýšlet až později,“

  říká rodačka z Berouna.

  V rodném městě absolvovala běž-

  nou základní i střední školu. „Mu-

  sím zaklepat, že jsem nikdy v žád-

  né škole nenarazila na problém

  plynoucí z mého postižení. A po-

  kud jde o aktuální studijní podpo-

  ru, využívám jen prodloužený čas

  u zkoušek, protože pomaleji píšu.

  Občas mi s něčím pomůžou spolu-

  žáci, ale asistenci nemám. Někdy si

  sama tlačím vozík a vezu si na něm

  těžkou tašku – to může působit pře-

  kvapivě a komicky,“ poznamenává

  Jana s nadhledem.

  Fakultě informačních technologií

  dala přednost před Fakultou elekt-

  rotechnickou. Jistou roli v tom se-

  hrál i fakt, že FIT má novou budovu,

  jejíž bezbariérovost Jana pomáhala

  mapovat. Z Berouna je svým autem

  Jízda na koni

  je nejen zábava,

  ale také nezbytné

  cvičení.

• Strana 27

  27

  v pražských Dejvicích za půl hodiny

  a jen asi deset minut jí to od školy

  trvá na Strahov, kam dojíždí za para-

  plaváním s Kontaktem bB.

  Teď tedy vlastně moc nedojíždí,

  protože výuka je kvůli pandemii co-

  vidu-19 distanční a bazény zavřené.

  „Já jsem vlastně docela domácí typ,

  takže nouzový stav snáším dobře.

  Na on-line výuku jsem si zvykla už

  na jaře, ale ten bazén mi fakt chybí.

  A to i zdravotně,“ vysvětluje Jana,

  pro kterou je pravidelná rehabilitace

  a pohyb zásadní.

  STUDOVAT ISPORTOVAT

  S pravidelným plaváním pod hlavič-

  kou Kontaktu bB začala na doporuče-

  ní fyzioterapeutky okolo roku 2000.

  „Svého času jsem měla i závodní am-

  bice. Startovala jsem na mistrovství

  světa a Evropy. Tam se mi podařilo

  dostat i do finále, což byl můj největ-

  ší úspěch. Dnes už za normálních

  okolností plavu jen rekreačně tak

  dvakrát až třikrát týdně. Maximálně

  se zapojím do českého poháru, do

  zahraničí už nejezdím. Vše se muse-

  lo podřídit hlavně studiu.“

  Po jeho dokončení s titulem Ing.

  by si ráda našla práci a začala sa-

  mostatně bydlet. „Zatím žiji s rodiči.

  Společně jsme nedávno upravili byt,

  takže je pak vyšoupnu a můžu začít,“

  směje se plánu, který je pochopitelně

  společnou rodinnou vizí. Jana věří,

  že sama bydlet zvládne, ale asi se to

  neobejde bez asistence, ať už rodičů,

  nebo placené služby. Doufá, že ča-

  sem žít sama nebude.

  Úbytek pohybu bez bazénu se snaží

  dohnat domácím cvičením a protaho-

  váním. Jedna fyzická aktivita přece jen

  Janě zůstala – jízda na koni. „Začalo to

  jen jako rehabilitační záležitost, ale ča-

  sem mě přestalo bavit nechat se vodit

  bez otěží v ruce. Tak jsem se v Jez-

  deckém klubu Šerm Lochovice začala

  věnovat paradrezuře. Svého koně sice

  nemám, ale jezdím stabilně na jednom

  zdejším, který je vycvičen na hipote-

  rapii. To je na jednu stranu výhoda, ale

  na druhou stranu je zase trochu po-

  malejší než závodní,“ říká Jana.

  V sedle je tak jednou týdně a při-

  znává, že už z něj párkrát i spadla.

  Ovšem v minulosti zaznamenala

  soutěžní úspěchy. Stala se republi-

  kovou mistryní a obsadila 3. místo

  v domácím poháru. Jednou si za-

  závodila až na Britských ostrovech.

  „Paradrezura je na vrcholové úrovni

  finančně dost náročná. I proto ji pro-

  vozuji spíš pro zábavu. Vždyť ten vý-

  jezd do Anglie nás tehdy přišel na sto

  tisíc korun,“ vzpomíná mladá aktivní

  žena, která neopomněla přidat dík

  Kontu Bariéry, že jí už tehdy na tento

  podnik částečně přispělo a momen-

  tálně ji prvním rokem prostřednic-

  tvím stipendia podporuje ve studiu.

  Plány a elán Janě nechybí. Až na-

  plní ty školní a pracovní, možná

  se prý zase víc vrátí ke sportu. „Na

  paralympiádu bych se pochopitelně

  podívala ráda. A bylo by to spíš s tím

  plaváním, ale to jsou zatím jen takové

  úvahy. Teď je největší priorita škola.

  Dá-li pánbůh, tak to pak třeba jednou

  bude rodina,“ uzavírá Jana.

  

  V době korony

  jsou koně

  a lidé vítaným

  zpestřením.

• Strana 28

  KULTURA

  Architektka s velkým A

  Díla první dámy architektury září mezi rivaly

  z jiných význačných stylů – jejím výrazovým prostředkem

  jsou zejména ocel a sklo. Stabilním podpisem

  Evy Jiřičné zůstává elegance, lehkost a prosvětlenost.

  Navrhuje to všechno celý život pro své potěšení…

  Prožíváme těžké chvíle Evropy

  isvěta: brexit acovid. Jak tyto

  zdravotní, ale také politické

  okolnosti zasáhly váš privátní

  iprofesní osud?

  Trávím daleko víc času doma, dřív

  jsem – kromě rána a večera – prak-

  ticky doma nebyla. Jsem pořád na

  telefonu nebo na počítači. Vědomě

  jsem také mimo jiné zredukovala

  londýnský ateliér, protože několik

  mých partnerů odešlo do penze. A to

  jsou všichni mladší než já! Snažím se

  pracovat i žít, jak můžu.

  Občas si vyjdu s přáteli na ve-

  čeři, pořád cvičím, karimatku mám

  pořád poblíž sebe. Pokud mám čas,

  zarezervuji si hodinu pilates (jóga je

  komplikovanější, při některých po-

  zicích jsem raději, když u mě někdo

  stojí). Snažím se také chodit pěšky,

  odhaduju, že každý den je to kolem

  deseti kilometrů. Osobně mi schá-

  zejí také koncerty nebo divadlo. Já

  nemám v hudbě ani v divadelních

  žánrech žádná omezení. Ráda se

  podívám na historickou hru stejně

  jako současnou záležitost. Důležité

  je, abych si odnesla nějaké emoce,

  myšlenky pro přemýšlení. Aby to, co

  vnímám, mělo hloubku.

  Situaci kolem samozřejmě v žád-

  ném případě neignoruju. Nechci pře-

  stoupit žádná, byť nepříjemná pra-

  vidla. Za situace, kdy lidi umírají, se

  mají pravidla dodržovat. I když ome-

  zení jsou velmi drastická. Jako nej-

  horší vnímám odchody nemocných,

  a také to, že tolik lidí ztrácí zaměst-

  nání, že nemají pocit jistoty.

  Vroce vašeho životního jubilea

  jste vystavila své práce vDoxu.

  Pro příchozí bylo zajímavé dívat

  se na kompozici vašich realizací,

  které představily všestrannost

  dosavadní tvorby.

  Začátek téhle výstavy byl nepláno-

  vaný, měla jsem se stát alternativou

  za někoho, komu se stanovený ter-

  mín nehodil – jedna výstava z plánu

  Doxu prostě vypadla. Během roku

  2019 se podnikatel Jiří Kejval této

  možnosti chopil a celý projekt výsta-

  vy inicioval. Bez něj by se nic nerea-

  lizovalo: shromáždit na jednom mís-

  tě věci, které jsou v Anglii, a také ty

  z Prahy, dá totiž hodně práce…

  Hlavním exponátem se stalo moje

  skleněné schodiště, které leželo pat-

  náct let někde ve skladu – jen dát ho

  do parády byla fuška! Jiří Kejval se

  svým týmem pracoval na začátku

  tisíciletí v Paříži, kde společnost, pro

  kterou jsem vytvořila interiér bu-

  tiku se schodištěm, zbankrotovala.

  Museli jsme schodiště rozmontovat

  a uložit v Praze. A najednou se na-

  skytla příležitost ukázat ho zrenovo-

  vané v expozici – v současné době

  schodiště zamířilo jako exponát do

  muzea ve Zlíně. Všechno se odehrálo

  v časovém presu. Dost možná, kdy-

  bychom DOX plánovali, byl by vý-

  sledek ještě o něco lepší. Ale jak se

  na Moravě říká, kdyby člověk věděl

  dřív „o tem, co bude potem“, nikde by

  „nechyběl“.

  Obrovská návštěvnost vaší archi-

  tektonické výstavy byla dost jas-

  nou odpovědí na otázku, zda lidé

  mají větší zájem oarchitekturu…

  Pokud bych na otázku dokázala

  odpovědět, byla bych šťastná – ne

  osobně, ale jménem všech kolegů.

  Návštěvnost v pražském Doxu mě

  samozřejmě moc potěšila. Architek-

  tura byla dlouhou dobu popelkou. Ale

  tím, že se lidé čím dál víc zajímají o to,

  Maminka se snažila

  své děti vychovat tak,

  abychom se nezlomily,

  opakovala nám, že každý

  problém se musí vyřešit

  – ať jde o komplikovanou

  nebo nepříjemnou věc.

  Nejde obejít, jde jen řešit.

  Text: MICHAELA ZINDELOVÁ

  Foto: JAN ŠILPOCH, TOMÁŠ TŘEŠTÍK, JANA PERTÁKOVÁ, JAN BARTOŠ, ARCHIV AI – DESIGN

• Strana 29

  29

  kde a v jakém prostředí žijí, si uvědo-

  mují, co architektura v jejich osobních

  i pracovních životech „dělá“. Ty tisíce

  příchozích byly dost možná i důsle-

  dek toho, že se o mně píše, protože se

  zase do něčeho pustím.

  Kromě cen amedailí se na vašem

  kontě objevují knižní medailo

  -

  ny – mimo jiné jste křtila během

  pražské výstavy také monogra

  -

  fii, dlouhý rozhovor sKarlem

  Hvížďalou. Televizní artoví diváci

  viděli také dokumentární film

  ovašem životě.

  Jsem za to moc vděčná, a vlastně ne-

  vím, jak jsem si to všechno zaslou-

  žila. Není to rozhodně tak, že bych

  o takové projekty bojovala. Vždycky

  se ale někdo objevil, kdo mi věc na-

  bízel. V dokumentu jsem se snažila,

  abych „nerušila“, aby kamera nebyla

  moc blízko – stydím se předvádět.

  Zpřízvisek, která vás označují,

  zní skvěle „královna oceli“ –

  svým způsobem vtom zaznívá

  jistá pevnost, dost možná neob

  -

  lomnost.

  Myslím, že jde o pozůstatek mamin-

  činy výchovy. Když se rozhodnu, že

  něco udělám, tak to tak bude. Tohle

  jsem nezasela, ale moje maminka

  přísně dohlížela na své nejstarší dítě,

  Eva Jiřičná (*1939)

  Architektka českého původu, žije apracuje vLondýně, kde vroce

   založila vlastní ateliér – Eva Jiricna Architects Limited.

  Opatnáct let později spolu sPetrem Vágnerem založila vPraze

  ateliér AI – DESIGN. Se svými týmy pracuje na veřejných

  isoukromých projektech, které zahrnují návrhy nových budov,

  rekonstrukce historických budov, mosty, výstavy, interiéry

  ajedinečné objekty (vstup do Victoria & Albert Museum vLondýně,

  Kongresové centrum advě univerzitní budovy Tomáše Bati ve

  Zlíně, Nová oranžerie vKrálovské zahradě Pražského hradu,

  hotel Josef vPraze, úprava kostela svaté Anny pro Nadaci Vize

  , rodinná vila vpražské Troji). Vsoučasné době pracuje vČeské

  republice na několika projektech – vPraze, Pardubicích, Plzni, Zlíně

  avOstravě.

  Zrukoukrálovny Alžbětypřevzalaarchitektka Řád britského impéria.

  Získala čestné doktoráty aprofesury na několika univerzitách

  (například Southampton Institute, VUT Brno, University of Sheeld,

  VŠUP Praha). Její ateliéry získaly četná mezinárodní ocenění za design

  apráce Evy Jiřičné jsou pravidelně publikovány včasopisech aknihách

  ve světě. Pracuje vmezinárodních porotách architektonických soutěží

  aintenzivně přednáší osvé práci po celém světě.

  Vroce , před svým životním jubileem, byla jako inspirativní

  seniorská osobnost uvedena do Zlaté síně SenSen (Nadace Charty ).

• Strana 30

  KULTURA / EVA JIŘIČNÁ

  a důsledně na mne aplikovala způso-

  by, jak se má člověk na světě chovat.

  Já jsem se narodila během okupace

  Zlína německou armádou. Museli

  jsme se stěhovat do místa, kde měli

  architekti pracovat na poválečné

  obnově města. Maminka se snažila

  své děti vychovat tak, abychom se

  nezlomily, opakovala nám, že kaž-

  dý problém se musí vyřešit – ať jde

  o komplikovanou nebo nepříjemnou

  věc. Nejde obejít, jde jen řešit. Kromě

  jiného se jako součást do mé výcho-

  vy promítla maminčina úspornost,

  tahle záležitost se také objevuje na

  mých stavbách.

  Převzala jste štafetu po otci, ale

  ve Zlíně, proslulém cihlovou vý

  -

  stavbou – máte realizované pro-

  jekty sdocela odlišnou filozofií.

  Doba se mění, baťovské plány byly

  už rozjeté, když můj otec jako archi-

  tekt k Baťovi nastoupil (1937). Než

  se orientoval a vlastně „rozkoukal“,

  byla výstavba u konce, i když se boty

  pořád prodávaly i vyvážely. Myslím

  si, že člověk musí jít s dobou, pro-

  tože architektura je odraz, zrcadlo

  doby. To, co dělal Baťa, bylo vynikají-

  cí, odvážné, ale čas se změnil – město

  i naše životy se změnily. Architektura

  na to všechno musí svým způsobem

  reagovat. My jsme také ve Zlíně ne-

  dělali bytovky, ale univerzitní budovu

  – a stavět z cihel byla už jiná historie

  a připadalo nám, že městu nepřísluší.

  Kdy jste se se svým univerzitním

  centrem, prvním zdnešní trojice

  staveb, do rodného města vrátila?

  V Brně, kde jsem na přelomu tisíciletí

  dostala doktorát, jsem potkala Petra

  Sáhu z Univerzity Tomáše Bati ještě

  dřív, než se stal rektorem. Už teh-

  dy měl se zlínskou univerzitou vel-

  ké plány a domlouval se s městem.

  Zeptal se mě, zda bych nechtěla na

  nových budovách pracovat. Takhle

  mě ale oslovuje hodně lidí, a často to

  vůbec nevyjde. Odpověděla jsem, ale

  velmi ráda. Přikládala jsem nabíd-

  ce jen společenskou váhu. Ale prof.

  Sáha nebyl člověk, který maří slova,

  do šesti týdnů mě pozval do Zlína

  a začala se odvíjet celá historie zlín-

  ských staveb. A přiznávám, že pře-

  vzetí pomyslné tatínkovy štafety bylo

  plné respektu – pro mě osobně šlo

  o velmi emoční okamžik.

  Projevuje se architektura gen-

  derově, je ženská ruka varchi-

  tektuře rozeznatelná? Vy sama

  jste získala Cenu Jane Drewové

  za přínos žen varchitektuře.

  Dokážete uprojektu říct, zda jde

  opráci ženy nebo muže?

  Dnes v pražském ateliéru pracujeme

  v týmu, kde je zhruba polovina žen

  a polovina mužů. Ta situace je ale od-

  lišná, v začátcích jsem pracovala jako

  jediné femininum na patře. Architek-

  tura byla donedávna ryze mužskou

  profesí. Ženy vidí architekturu jiný-

  ma očima, přinášejí tak jiný aspekt

  do této tvůrčí činnosti. Samozřejmě,

  že profese vyžaduje své, já potřebo-

  vala pro svou práci, do které jsem se

  zbláznila, „prostor“, někdy i na úkor

  privátního života. Ale doba se mění,

  například Viktorie Souček, moje ně-

  kdejší studentka z UMPRUM, zvládá

  obojí – mateřství i architekturu –

  senzačně, jsem na ni pyšná!

  Má Česko hrůzu zmoderní archi-

  tektury? Aco vám unás chybí?

  Já jsem domů dvaadvacet let nemoh-

  la vůbec jezdit. Teď se už cítím být

  trochu součástí zdejší architektonic-

  ké scény. Ale když vidím, co se za

  půlstoletí postavilo v Londýně a co

  od sametové revoluce v Praze, je mi

  to trochu líto. V Praze je mnoho bu-

  dov, ale podobné kopie najdete i v ji-

  ných evropských metropolích. Bylo

  by hezké, kdyby se postavilo něco

  jiného. Za současné situace nejsem

  právě příznivcem administrativních

  center, růstu kanceláří. Dříve se

  stavěly budovy na celá staletí, nyní

  ale navrhujeme budovy, které už na

  staletí nejsou – a asi je to tak dob-

  ře, vše se v našich životech rapidně

  mění. Navíc v situaci, kdy je ohrože-

  na sama planeta, musíme přinášet

  nové nápady. Stavby jsou od toho,

  aby žily a fungovaly. V architektuře

  se to v budoucnosti musí významně

  projevit. Změna v pohledu na stavby

  a veřejný prostor jistě přijde…

  Vjednom svém rozhovoru jste

  prohlásila, že se vČeské republi

  -

  ce nedá postavit vůbec nic.

  Ano, získat vše, co vyžaduje každý

  projekt, až k povolení, není možné.

  Každý se bojí udělat rozhodnutí. Ale

  Čtvrtstoletí

  spolupráce

  Evy Jiřičné

  a Petra Vágnera

• Strana 31

  31

  žádný rozdíl. Já nemám žádný sen

  o tom postavit v Praze vysokou bu-

  dovu, nechci se tak proslavit. V mém

  věku se mi jedná o jediné – pracovat

  na něčem, o čem si myslím, že dává

  smysl. Na Žižkově chceme pomoci

  k nalezení receptu, jak se má met-

  ropole vyrovnat s faktem, že se do

  Prahy každý rok přistěhuje více než

  deset tisíc lidí. Když celý prostor za-

  stavíte, nezbude vám místo na žád-

  nou občanskou vybavenost. Proto

  jsme do projektu navrhli velké zelené

  balkony a spoustu zeleně mezi domy,

  budoucí obyvatelé by nemuseli trávit

  čas jen mezi čtyřmi stěnami. Součas-

  ná dlouhá diskuse může ovšem vést

  také k tomu, že projekt zapadne.

  Pracujete vČesku na více stav-

  bách – ty vPardubicích, Plzni

  nebo vOstravě vám ale dělají

  radost, ne?

  Ano, třeba v Ostravě jde o věžák ze

  sedmdesátých let, soutěž na reno-

  vaci jeho dvaadvaceti pater jsme vy-

  hráli. Teď se dům pokusíme předělat,

  aby se nemusel bourat.

  Dostali jsme také povolení na ná-

  stavbu na nemocnici v Plzni-Lochotí-

  ně pro hematologicko-onkologické

  oddělení a jejich centrum transplan-

  tace kostní dřeně. Půjde o dvoupatro-

  vou budovu na střeše nemocnice.

  Pracujeme také na projektu, ve

  kterém děláme celá dvě patra při re-

  vitalizaci pardubického zámku. Bo-

  hužel se toho sama nemohu účastnit,

  takže máme s kolegy z AI – DESIGN

  videokonference i třikrát denně.

  V Pardubicích chtějí ze zámku udělat

  památku, která má i komerční vy-

  užití. Mě nejvíc zajímá najít přes sta-

  letí nějakou souvislost se současným

  světem. Vždycky je radost, když před

  vámi někdo něco začne a vy musíte

  původní myšlení pochopit a navázat

  na něj. Myslím, že těm souvislostem

  jsou všichni, včetně památkářů, na-

  kloněni.

  Na stavbách nebývá jméno jejich

  tvůrce. Nevadí vám, že kladete

  neviditelné šlépěje?

  Vůbec mi ta „neviditelnost“ nevadí.

  Dělala jsem mnoho věcí v Londýně,

  ale některé z nich už zmizely, budovy

  pokud se něco zásadního nepřihodí,

  republika se stane skanzenem. Po-

  tom to dopadne tak, že se postaví ty

  nejhorší věci, protože propadnou sí-

  tem s tím, že na nich nezáleží. A po-

  staví se budovy, které si to, co se týče

  hodnoty architektury, nezaslouží.

  V celém systému se musí něco přiho-

  dit, protože povolení rychlost i kvalitu

  architektury významně brzdí.

  Projevuje se to na vašich připra-

  vených projektech?

  My čekáme přes šest let, abychom

  mohli začít stavět v Praze, v Revoluč-

  ní ulici. Další projekty na Rohanském

  ostrově „stojí“ přes osm let, ve Zlíně

  jsme stavěli Kongresové centrum

  sedm roků, a v Brně stavíme bytovky

  už třináct let! Příšerně dlouhá doba!

  Kolik budov se mohlo za tu dobu po-

  stavit! I pokud by se něco nepovedlo,

  české přísloví přece říká, že chybami

  se člověk učí. Čím víc se toho posta-

  ví, tím víc budou lidé schopni dělat

  dobré budovy. Nestavět je ohromná

  škoda.

  Hodně se diskutovalo adisku-

  tuje obytových věžích, které by

  změnily tvář současného Žižkova

  vlokalitě budovy Telecom.

  Mluví se pořád o výšce plánovaných

  budov, to ale neudělá ve výsledku

  Návštěva

  prince Charlese

  (2000) během

  rekonstrukce

  kostela

  sv. Anny (Pražské

  křižovatky) –

  po levici Václava

  Havla architektka

  Eva Jiřičná

  Uvedení do Síně

  slávy SenSenu

  (2018) – zprava

  Božena Jirků,

  Eva Jiřičná

  ačlenové

  Správní rady KB,

  Jiřina Šiklová

  aMartin Bojar

• Strana 32

  KULTURA / EVA JIŘIČNÁ KULTURA / Z KNIŽNÍCH NOVINEK

  a obchody se postaví a zase zmizí. Dě-

  lám v týmu lidí, kde vládnou výborné

  profesní vztahy – a když třeba něco

  děláme v muzeu, kde projdou miliony

  návštěvníků, nikdo při prohlídce ne-

  myslí na to, že tady Jiřičná něco „vy-

  smolila“. Všichni jsou rádi, že mohou

  ten prostor podvědomě vnímat.

  Takže pokud si někdo v Pardubi-

  cích na zámku vzpomene, že jsme

  to dělali my, je mi to upřímně docela

  jedno. Ale pokud tam někdo přijde,

  aby si poslechl dobrou muziku, bude

  mít pěkný zážitek na večer – to je

  potěšení. Skutečně nemám žádnou

  touhu mít desku na domě. Nemám

  žádnou touhu o tom ani přemýšlet.

  Herečka Chantal Poullain defino-

  vala stárnutí jako „cestu vzhůru

  na kopec súsměvem“. Jak na to

  pohlížíte vy?

  Snažím se stárnutí nevnímat. I když

  vím, že život může kdykoliv skončit

  a může mi zbývat jen velmi krát-

  ká doba. Divím se, že se na mě stále

  někdo obrací, abych něco navrhla,

  ale dělám to ráda. Dokud mi aktivita

  a elán vydrží, budu dělat, co můžu…

  

  Navigace životem

  ipandemií

  Koncem října, na začátku další vlny

  koronaviru, vyšly dvě novinky dopsané

  opůl roku dříve. Vjedné Michaela

  Hošková semocionální věcností

  popsala život sautistickým dítětem.

  Avdruhé, určené dětem, se Ivona

  Březinová dokázala na pandemii – téměř

  vpřímém přenosu – podívat humorně

  asnadhledem…

  Text: MICHAELA ZINDELOVÁ

  Michaela Hošková:

  Matěj maluje mapy

  Nakladatelství Portál, 2020

  Průvodcem na cestě autisty Matěje,

  od početí po nedávnou současnost, se

  stává jeho máma Michaela. Synovu

  diagnózu popisuje s odvážnou ote-

  vřeností. Kniha rozhodně nevy znívá

  lítostivě, i když popisuje problémy,

  které nastávají v jejich běžném životě:

  při dopravě, na hřišti, kde hra s dětmi

  „nevychází“, nebo během nakupování.

  Mnoho věcí se musí Matějovi přizpů-

  sobit, manželé se přestěhují do klidu,

  obklopeni vysokými zdmi domu, aby

  sousedy nerušil dětský křik. Všechno

  pro toho malého, „podivného kluka“.

  Krok za krokem se učili v autismu

  orientovat, snažili se také, aby přitom

  nekleslo k nulovým hodnotám jejich

  partnerství.

  Matěj (Maty) se narodil s poruchou

  autistického spektra, malé ukřičené

  miminko převrátilo Haškovým život

  vzhůru nohama. V roce a půl se stalo

  jednou z možných variant umístě-

  ní do specializovaného zařízení. Ale

  máma se rozhodla, že svého syna

  uzdraví. Michaela zůstala doma,

  s organizovaným denním režimem

  zůstával syn klidný. Po doklopýtání

  do věku Matějových čtyř let se vyno-

  řila další otázka: co dál? Přestěhovali

  se, ale boj o růst mezi zdravými dět-

  mi v mateřské školce musela rodina

  vzdát. Maminka zjistila, že Matyho

  baví vláčky na kolejích. Hra ho uklid-

  ňovala stejně jako sporty – bavilo ho

  kolo, plavání a tenis.

  Záchranný „kruh“ pro další roky

  přinesla doba inkluze a osobní asi-

  stent, především mezi prvňáky. Ro-

  diče se všemožně snažili, aby Maty

  dostal šanci jako ostatní a učil se

  s nimi. Kapitoly o škole vyznívají

  oprávněně jako hold inkluzi. Navíc

  asistent pomáhal mimo jiné dobíjet

  baterky i samotné Michaele, které se

  někdy nechtělo být jen máma ve sta-

  bilní roli „jednotky rychlého nasaze-

  ní“. Začala na internetu psát úspěšný

  „Dokud mi vydrží elán, budu dělat,

  co můžu,“ říká slavná architektka.

• Strana 33

  33

  módní blog. Časem do rodiny přibylo

  také nové miminko, Matějova sest-

  ra Sofie. Vyjádření sourozeneckého

  vztahu sehrává v příběhu velmi dů-

  ležitou linii – nebyla pro malé děv-

  čátko vždy jednoduchá.

  Situace se začala radikálně mě-

  nit až objevem mapy. Při jednom

  dopravním přesunu dala maminka

  synovi pro zabavení do ruky papíro-

  vou dopravní mapu a nastal pozoru-

  hodný klid. Brzy měli doma mnoho

  map, Matěj si vybíral jen ty doprav-

  ní (první vlastní mapu nakreslil pro

  město Cardi, ve kterém neexis-

  tovalo metro). Zápal pro malování

  rostl, k fixkám přibývaly pastelky,

  vodovky a tempery. Později Matěj

  vytvořil mapu české historie od Vel-

  ké Moravy, která se stala hitem na

  přehlídce Designblok. Mapy se pro

  něj staly klíčem k chápání mnoha

  situací, zvládal lépe pohyb po světě,

  přestup z prvního stupně na druhý,

  až do středoškolského studia, s vý-

  tvarnou specializací. V době puber-

  ty Maty někdy své spolužáky pře-

  vyšoval, jindy se choval jako malé

  dítě, které pociťuje strach z vlastní

  dospělosti. Začala ho zajímat móda,

  navrhl úspěšnou kolekci s výtěžkem

  ve prospěch dětí s autismem. Rodiče

  zjišťovali, že Maty má spoustu vloh,

  a mohli začít budovat značku MAA-

  PPI (část zisku z jeho map podporuje

  děti s postižením).

  Kdy se vlastně Michaela rozhodla

  pro knížku? „Bylo to v době, když

  Matěj končil devítiletku a já viděla,

  že jsme to se školou a asistentem

  dokázali,“ řekla nám autorka a po-

  kračovala: „Jinakost je brána na

  mnoha místech zatím hodně ,jinak‘.

  Chtěla jsem v knížce ukázat svůj

  pohled na jiný, ale obohacující Ma-

  tějův svět. A věnovala jsem ji všem,

  kteří se nevzdali nepřízni osudu,

  našli si svou cestu. Prvními čtená-

  ři se stala moje rodina. Nepoddali

  jsme se okolnostem a bojovali jsme

  společně za nejlepší možný život

  celé rodiny včetně Matěje. Mapy pro

  něj navždy zůstanou vášní, závis-

  lostí, láskou a bezpečím. Ušli jsme

  se synem velký kus cesty a další

  nás ještě čeká…“ Na prahu nové eta-

  py stojí po různých peripetiích mla-

  dý muž – se zájmem o architekturu,

  design a umění…

  Knížku Matěj maluje mapy ve vel-

  mi výpravné podobě na trh připra-

  vilo nakladatelství Portál, na citlivé

  grafické úpravě se podílela Jana Va-

  halíková.

  

  Ivona Březinová:

  Vire, padni!

  Nakladatelství Albatros, 2020

  Především tvorbou orientovanou na

  dětské publikum, s kluky i holkami

  v hlavních rolích, je známá spisova-

  telka Ivona Březinová. Nebojí se ani

  bolavých témat, nemocí nebo posti-

  žení. Jak nám ke své knižní novince

  sama sdělila, její nový příběh vznikal

  záhy po dialogu s nakladatelstvím

  Albatros – hovořili o spisovatelči-

  ně dalším námětu. Ivona Březinová

  napsala Vire, padni! letos na jaře,

  v době plné emocí (vždycky ji zají-

  mala témata přežití, pandemie), ale

  nečekala, že tentokrát nepůjde o sci-

  -fi žánr.

  Knížka určená dětem od deseti let

  se dá těžko definovat jen jako vtipný

  text. Dialogy sice ženou děj rych-

  le dopředu a čtenář dlouho netuší,

  jak rozehraná partie s koronavirem

  skončí… Ovšem mezi kapitolami se

  objevují předěly z definic součas-

  ných slov, která je třeba právě v sou-

  časnosti dobře chápat. Třeba bakte-

  rie, viry, inkubační doba, autorka se

  nevyhýbá ani vážnějším tématům

  a faktům – úmrtnost, smrtnost nebo

  zásady přežití při epidemii. Sama vy-

  světluje: „Psala jsem tentokrát svůj

  příběh v přímém přenosu, v první

  jarní vlně koronaviru. Jistě i proto mě

  napadlo kombinovat příběh rodiny,

  která se ,utká´ s virem, a potřebné

  poučení v minikapitolách.“

  Obyčejná rodina se třemi dětmi

  a dědečkem v neobyčejném čase

  „úpí“, ovšem čtenář se baví! Humor-

  né čtení na okraj složitých aktuál-

  ních situací je skvěle namixovaný

  koktejl. Celý příběh dokonale násobí

  ilustrace Lukáše Fibricha (kmenový

  kreslíř časopisu ABC má na svém

  kontě mnoho dětských knížek a ně-

  kolik kreslených filmů).

  

• Strana 34

  KULTURA / ZIMNÍ POVÍDKA

  N

  echtěla jsem k naší paní

  doktorce původně vůbec

  chodit, ale když se všechny

  další možnosti ukázaly

  marný, nezbylo než se tam

  objednat. Sestřičce jsem

  nakukala pár potíží, jinak by

  mě nevzala. Ale v ordinaci

  jsem hned na začátku šla

  s pravdou ven: „Paní doktorko, já hlavně cejtím hroznej

  strach. Hroznej!“

  „Z čeho? Sestra mi tady napsala, že nemáte ani

  teplotu, kašlete málo, klouby vás nebolí a hlava také ne.

  Podle mne jde jen o lehké nachlazení…“

  „Já vím, ale co se děje kolem mne, je tak nebezpečný,

  že ani válka by nebyla tak strašná…“

  „Ale nepřehánějte, co je podle vás tak hrozivé?“

  „Celej náš barák. Všude pokyny, jak se máme v tý

  epidemii chovat, ale nikdo to nedodržuje! Vezmu to od

  přízemí. Bulíčkovi mají sotva roční dítě a u nich doma

  najdete šest akvárií. Časovaná bomba! Četla jsem na

  webu PŠT, že právě rybičky jsou nejvíc nakažený.

  Mlčej si, plavou a přitom vypouštěj plyny plný infekce.

  Bez zápachu, bez barvy, zato projdou i stěnama

  a stropem! Z čeho jinýho by měl Bulíček najednou tak

  divně kudrnatý vlasy? Černoch přece není! Vedle nich

  Krákorová. Dřív chodila jako baletka, teď, po začátku

  koronáče kulhá jako nakopnutej fotbalista. Já se jí

  otevřeně zeptala, co za tím je. Ale ona jen mávla rukou…

  Pak jsem se dozvěděla, že vykládá něco o vodě v koleni.

  To se přece dneska dá vytáhnout raz dva. Ale vona s tím

  laboruje už přes měsíc. A ještě si tahá domů takovýho

  vometáka, samozřejmě bez roušky!

  První patro. Především Kuřátkovi.

  Vona dělá v knihovně a jak maj teď

  zavříno, půjčuje knížky hlavně starejm

  dědkům a bábám ze svého. Má jich

  doma plný police, teda těch knížek.

  Mimochodem, kde k nim asi přišla?

  Neměla by se v tý knihovně udělat

  inventura? Copak je půjčování teď

  povolený? Kolika rukama to všechno

  projde a vrací se to do našeho domu.

  Vedle Pupák. Vodjakživa číslo. Nudista,

  fotograf nahatých holek, taky malíř.

  Jo, umělec! V sedmdesáti se courá

  po městě v krátkejch kalhotech.

  Chlupatý nohy jak orangután. Jenom

  v těch chlupech co přinese do baráku

  bacilů. A k tomu ty jeho fousy až na

  prsa. Ptáci by tam mohli hnízdit. To je

  hygiena? Druhý patro. Největší hrůza.

  Doktor Vejvoda, dělá na pitevně. Nikdo

  to přesně neví, ale prej si nosí vzorky

  z práce domů. Prej nestíhaj… Takže

  s plnou taškou uřezaných kousků

  z mrtvol chodí po našem domě. Musela

  jsem se ho na to otevřeně zeptat!

  A víte, co mi odpověděl? Prej když

  si nestihne nakoupit, tak nenápadně

  něco prorostlejšího v práci ušmikne!

  Nemohla jsem spát a druhej den letěla

  k policajtům. Vysmáli se mi. Vy ale jako

  lékařka musíte vědět, jak šíleně je to

  nebezpečný. A vedle Klouzek, voják.

  Já ho viděla v televizi, jak pomáhal

  v jednom starobinci… Plno nakažených

  a von se tam vychloubal, že šli do toho

  Zdeněk Jirků:

  Ostražitost

  se vyplácí

• Strana 35

  nejhoršího – a pár dní nato ho potkám

  na schodech. Sice s rouškou, ale ještě

  mi salutoval, kašpar! Přece je musej

  držet v karanténě…“

  Lékařka mi skočila do řeči: „Armáda

  to bedlivě kontroluje. A kolik máte ve

  vašem domě opravdu nakažených?“

  Na to jsem byla připravená: „Úředně

  nikoho. A to je největší záhada. Se

  mnou na patře bydlí profesor Zbýzek.

  Kdybyste slyšela, jak kašle! Skoro mi

  přitom vopadává vomítka. To jsou

  přece jasný příznaky, ne? Je mu taky

  skoro osmdesát. Sice se o něj stará

  dcera, chodí za ním třikrát do tejdne,

  ale ten kašel…“

  „Já pana profesora dobře znám.

  Má těžké astma, takže se kašli

  úplně nevyhne. Ale jinak je celkem

  v pořádku. A chodí pravidelně na

  kontroly…“

  „Takže pravidelně na kontroly. Do

  nejhoršího prostředí. To jste mě teda

  neuklidnila. Já už nevím, co dělat.

  Kam se vrtnout… Nemáte na to nějaký

  prášky?“

  „Prášky ne, ale odborníka bych pro

  vás měla.“

  „Odborníka? Snad ne psychiatra? To

  mi doporučovali ti policajti.“

  „Kdepak, ale určitě by vás zajímalo,

  co si o tom všem myslí paní Margot…“

  „Margot? Neznám…“

  „Nejlepší věštkyně široko daleko.

  Říká se o ní, že tuhle epidemii

  předpověděla už předloni. A dokonce

  ví, co a kdo ji způsobil.“

  „Tak s tou chci mluvit. Konečně

  pevnej bod! Moc vám děkuju, paní

  doktorko. Moc. A přijdu vám říct, jak

  jsem dopadla.“

  Vystřelila jsem z ordinace

  a pelášila k paní Margot. Proč jí

  nikdy neukážou v televizi? Ale já

  mám času dost a ráda jí s osvětou

  pomůžu. Moc ráda!

  

  35

  Ilustrace: MIROSLAVA KOLÁŘOVÁ ŠULCOVÁ

• Strana 36

  SERVIS

  MŠMT může výrazně

  zkomplikovat

  integraci dětí

  ve školách

  Ministerstvo školství, mládeže atělovýchovy

  (dále MŠMT) se rozhodlo vdobě, kdy by se mělo

  spíše zabývat podporou apomocí vzdělávacím

  institucím vrámci distančního vzdělávání při

  pandemii koronaviru, připravit zásadní novelu

  vyhlášky, která řeší integraci dětí se speciálními

  vzdělávacími potřebami anadaných žáků ve školách.

  Návrh, který mění tuto vyhlášku,

  byl podán (zřejmě symbolicky) za-

  čátkem školního roku 2020/2021.

  Text sice oficiálně končí tím, že stá-

  vající principy inkluze mají zůstat

  zachovány, nicméně zároveň nazna-

  čuje omezení v přidělování asisten-

  tů pedagoga dětem se specifickými

  vzdělávacími potřebami. Vypadá

  to, že asistenti by zůstali přiděleni

  jen dětem s mentálním postižením,

  autismem či poruchami chování.

  V současné době však asistenti pe-

  dagoga výrazně pomáhají začleňo-

  vat do standardního procesu vzdě-

  lávání například také děti s tělesným

  postižením, chronicky nemocné či

  děti s vadou řeči. Z návrhu není zce-

  la jasné, zda by těmto dětem asis-

  tenti měli v běžných školách zůstat

  či nikoli.

  MŠMT zareagovalo na dotaz dení-

  ku Právo, že zatím není jasné, kdy by

  měla vyhláška vejít v platnost a účin-

  nost, a ani to, zda by měla místa asi-

  stentů pedagogů omezovat či nikoli.

  Teprve nedávno skončilo připomín-

  kové řízení. Nyní by měly následovat

  debaty s odborníky ve vzdělávacím

  sektoru. Proti návrhu novely vyhlášky

  se zvedla vlna odporu ze strany od-

  borných asociací, rodičovských a pa-

  cientských organizací i z akademické

  obce. Podvýbor pro regionální školství

  dokonce zaslal MŠMT žádost, aby ak-

  tuální znění vyhlášky stáhlo.

  MŠMT sice namítá, že cílem není

  úspora finančních prostředků, ale

  upřesnění pravidel, snížení admini-

  strativy a více cílená pomoc, nicmé-

  ně toto vysvětlení ve světle návrhu

  a jeho důsledků pro vzdělávání dětí

  s postižením skutečně pokulhává.

  

  Když nemocnice

  kvůli covidu-19

  neumožňují

  rodičům být

  usvých dětí

  Nemocnice se v České republice nyní nachá-

  zejí v obtížné pandemické situaci, kdy kvůli

  výraznému tlaku zvyšují kapacity lůžek pro

  nemocné s covidem-19, omezují plánované

  výkony a trpí nedostatkem odborného per-

  sonálu, který je ohrožen v první linii nákazou

  koronavirem. V této obtížné situaci si naši

  přetížení zdravotníci zaslouží více než jindy

  náš obdiv a poděkování.

  Nicméně i přes tyto pocity solidarity si

  dovoluji upozornit na citlivý problém: některé

  nemocnice v současné době přistupují k vý-

  raznému omezení až znemožnění pobytu

  rodičů u svých dětí v průběhu hospitalizace,

  a to i přesto, že rodiče jsou ochotní se podrobit

  veškerým bezpečnostním opatřením, která

  jsou samozřejmě nutná. Prakticky totožným,

  kterými musí procházet zdravotníci. Tyto

  situace jsou však v přímém rozporu s me-

  todickým pokynem, který vydalo na jaře mini-

  sterstvo zdravotnictví.

  Spolek Juno Moneta ve jménu svého projek-

  tu Osvěta rodičů nyní na základě negativních

  zkušeností rozesílá do nemocnic výzvu, ve

  které popisuje, jak děti právě v této situaci

  více než kdy jindy potřebují pevný opěrný bod

  v podobě blízké osoby. Upozorňuje, že pří-

  tomnost rodiče přece personálu prokazatelně

  s dítětem pomáhá, mimo jiné jej uklidňuje

  psychicky. Rodiče mají snahu respektovat mi-

  mořádná opatření a specifické situace. Spolek

  doufá, že se jim díky výzvě podaří snížit počet

  traumatizovaných dětí.

  Téma podobného charakteru, a to přítom-

  nost otců či jiné blízké osoby u porodu dítěte,

  se řešilo již v rámci jarní vlny koronavirových

  opatření, i v tomto případě oficiálně minister-

  stvo zdravotnictví uznalo, že účast této osoby

  při porodu spíše celému procesu pomáhá

  a tento pohled by měl převažovat nad rizikem

  nákazy nemoci covid-19.

  

  Proti návrhu novely

  vyhlášky se zvedla

  vlna odporu ze

  strany odborných

  asociací, rodičovských

  a pacientských

  organizací

  i z akademické obce.

• Strana 37

  VÝBĚR Lucie MARKOVÉ

  37

  V minulém čísle časopisu Můžeš jsme vás

  informovali o návrhu zákona ministerstva

  práce a sociálních věcí o speciální jedno-

  rázové dávce „rouškovné“. Dávka měla

  pomoci kompenzovat zvýšené životní

  náklady některým skupinám obyvatel

  v souvislosti s onemocněním covid-19

  a související ekonomickou situací a opat-

  řeními vlády (zvýšení cen potravin, nut-

  nost zajistit si ochranné pomůcky apod.).

  V původním návrhu se jednalo o jedno-

  rázovou dávku ve výši 5000 Kč pro osoby

  pobírající starobní, invalidní či pozůsta-

  lostní důchod. Jak jsme vás již informova-

  li v minulém čísle časopisu, k návrhu se

  objevilo několik pozměňovacích návrhů,

  před 3. čtením se jich nakonec sešlo do-

  konce 12, a to od poslanců z různých po-

  litických stran. Dva z pozměňovacích ná-

  vrhů řešily způsob financování příspěvku,

  a to formou tzv. daňové asignace neboli

  zjednodušeně řečeno přesměrováním

  části daně z příjmu ekonomicky aktivních

  osob na jejich ekonomicky neaktivní rodi-

  če/prarodiče či rodinné příslušníky.

  Další pozměňovací návrh rozšiřoval

  oprávněné osoby, které by mohly dostat

  příspěvek, o osamělé rodiče a o rodiče po-

  bírající rodičovský příspěvek, dávku stano-

  voval na 6000 Kč a uváděl, že se o ni musí

  požádat, neměla by tedy býti vyplacena au-

  tomaticky, jak tomu bylo v původním návr-

  hu zákona. Další z pozměňovacích návrhů

  se snažil k zákonu „přilepit“ také změnu

  stávajícího zákona o důchodovém pojiště-

  ní, a to ve věci stanovení jiných kritérií pro

  navyšování důchodů seniorům v nejvyšší

  věkové skupině (stoletých). Další pozmě-

  ňovací návrh pak snižoval jednorázovou

  dávku na 1500 Kč místo 5000 Kč, a to

  s odůvodněním chybného výpočtu nárůstu

  spotřebitelských cen a zároveň s ohledem

  na zvýšené výdaje státu v souvislosti s ko-

  ronavirovou pandemií. Zbylé pozměňovací

  návrhy byly spíše formálního charakteru

  a týkaly se úpravy sněmovního tisku do

  legislativně běžné podoby.

  Ve 3. čtení v poslanecké sněmovně byl

  nakonec schválen návrh zákona praktic-

  ky v původní podobě. Výše příspěvku tedy

  zřejmě bude činit 5000 Kč a bude vypla-

  cen automaticky v prosinci 2020 všem

  lidem, kteří pobírají důchod – a to starob-

  ní, invalidní či pozůstalostní. Ke dni 2. 11.

  2020 (kdy vznikl tento článek) se návrh

  zákona nachází v senátu, musí tedy ještě

  projít úspěšně senátem a musí jej pode-

  psat prezident.

  

  Aktuální stav zákona

  ojednorázové dávce

  tzv. rouškovném

  Grantový diář

  mimořádně zdarma

  zveřejňuje výzvy

  týkající se koronaviru

  Nadace Neziskovky.cz provozuje

  již mnoho let tzv. grantový diář,

  který uveřejňuje aktuálně otevřené

  výzvy pro získání (nejen) finančních

  prostředků pro neziskový sektor,

  ale např. i jednotlivce. Odebírání

  grantového diáře je běžně zpoplat-

  něno, nicméně nadace se rozhodla

  zdarma zobrazovat mimořádné

  výzvy týkající se pomoci v rámci

  pandemie koronaviru. Jedná se

  o výzvy zaměřené na neziskové

  organizace i jednotlivce s různým

  typem postižení. Najdete je na:

  www.grantovydiar.cz

  

  Autorka pracuje

  jako manažerka sociálních služeb

  v neziskové organizaci.

  Ráda bych vám představila skvělou kni-

  hu Ano, můžeme! s podtitulem Kámasútra

  pro vozíčkáře. Kniha se věnuje sexualitě lidí

  po poškození míchy a je určena zejména

  těm, kteří se chtějí dozvědět o možnostech

  v nové životní situaci, a jejich partnerům,

  ale vhodná je i pro studenty medicínských

  oborů, pracovníky ve zdravotních a sociál-

  ních službách a pro všechny zvídavé čte-

  náře. Na knize se velkou měrou podílela

  mimo jiné spinální specialistka organizace

  CZEPA Zdeňka Faltýnková, která se sexua-

  litě vozíčkářů věnuje dlouhodobě.

  V první části knihy se citlivě otevíra-

  jí pestrá témata jako partnerství, vztah

  k sobě samému, sexuální asistence, sexu-

  ální násilí a mnoho jiných, která by sama

  mohla být zpracována v samostatných

  publikacích. Druhá část knihy se věnu-

  je praktickým radám a návodům, ať už

  se týkají přípravy na sexuální akt nebo

  vhodných poloh a sexuálních pomůcek,

  které jsou názorně ukázány na ilustracích

  ToyBox provázejících celou knihu. Kniha

  je v prodeji od 7. 10. 2020. Lze ji sehnat

  například na e-shopu Centra Paraple

  www.paraple.cz.

  

  Nová kniha Ano, můžeme!

  aneb Kámasútra pro vozíčkáře

• Strana 38

  SLOVO MÁ...

  Vydává Spolek přátel Konta Bariéry

  vespolupráci sNadací Charty 77

  Melantrichova 504/5

  110 00 Praha 1

  IČ: 62933833

  Šéfredaktor: Štěpán Beneš

  e-mail: stepan.benes@muzes.cz

  Redakce:

  Radek Musílek

  e-mail: radek.musilek@muzes.cz

  Jan Šilpoch

  e-mail: jan.silpoch@muzes.cz

  Manažerka redakce:

  Veronika Vojtíková

  e-mail: veronika.vojtikova@muzes.cz

  Mobil: 725 208 298

  Korektorka:

  Martina Čechová

  Adresa redakce:

  Melantrichova 5, 11000 Praha 1

  Mobil: 725 208 298

  Web: www.muzes.cz. E-mail: info@muzes.cz

  Nevyžádané příspěvky se nevracejí.

  ISSN 1213-8908

  Registrováno Ministerstvem kultury:

  MK ČR E 6622

  Periodicita: 10x ročně.

  Toto číslo vychází vprosinci 2020.

  Vychází zafinanční podpory

  Ministerstva zdravotnictví ČR

  aMagistrátu HMP.

  Art director:

  Jiří Bušek

  Grafická úprava asazba:

  Jan Bělovský

  Tisk:

  Grafotechna Print, s. r. o.,

  Lýskova 1594/33, Praha-Stodůlky

  Rozesílá:

  Postservis Praha, Poděbradská 39, Praha 9

  Foto natitulní straně:

  Jan Šilpoch

  Partneři redakce:

  BOŽENA JIRKŮ

  bozena.jirku@bariery.cz

  Kolik let se s vámi na stránkách ča-

  sopisu Můžeš dělím o to, čím žije

  nadace? Co nás v nadaci, v Kontu

  Bariéry a v neziskovém světě vůbec

  trápí, čím žijeme a co bychom chtěli

  změnit? Píšu ráda i o tom, co se nám

  daří, co chystáme. Časopis má letitou

  historii a tyhle „zprávy o stavu na-

  šeho světa“ vymyslel a řadu let psal

  jeden ze zakládajících členů Konta

  Bariéry, věhlasný dětský psycholog

  prof. Zdeněk Matějček. Ráda jsem

  štafetu po něm převzala a moc mě

  těšilo se s vámi na stránkách Můžeš

  potkávat.

  Dnes tedy naposledy? Ale nijak

  nostalgicky. Takový je život. Tištěný

  časopis už do ruky dostávat nebude-

  te. Témata, která nastoloval na papí-

  ře, bude připomínat v on-line verzi

  a věřím, že se stejnou, ne-li větší

  důrazností a nápaditostí. Najdete nás

  na adrese www.muzes.cz i na face-

  booku.

  

  Těším se na vás a na názory kaž-

  dého z vás.

  Vaše Božena Jirků

  bozena.jirku@bariery.cz

  P. S.: Mnoho z vás,

  našich čtenářů,

  využilo nabízeného

  výhodného předplatného

  a časopis jste měli dostávat

  i v roce 2021.

  Situace se změnila, a tak

  vás prosím, rozhodněte

  se, zda peníze za ušlé

  předplatné chcete

  vrátit anebo je Kontu

  Bariéry ponecháte na

  rozvoj připravované

  elektronické verze.

  Omlouváme se, ale věřím,

  že vás s novým Můžeš

  nezklameme.

  O kraťoučkou informaci

  prosím na můj e-mail

  anebo přímo do redakce na

  info@muzes.cz.

  Rozloučení?

  Ale ne!

  800 303 304

  V O L E J T E Z D A R M A

  www.altech.cz

   Rádi poradíme i ohledně vyřízení finančního příspěvku od ÚP na pořízení některého z našich zařízení

   Zavolejte nebo napište ještě dnes, osobní konzultace i cenová nabídka jsou vždy ZDARMA

  • schodišťové plošiny šikmé

  • vertikální plošiny

  • schodišťové sedačky

  • stropní zvedací systémy

  • schodolezy

  • nájezdové rampy

  • bazénové zvedáky

  ALTECH - PRO SPOKOJENÝ ŽIVOT BEZ

  ALTECH PRO SPOKOJENÝ ŽIVOT BEZ BARIÉR

  protože každý člověk bez rozdílu si zaslouží

  důstojný a komfortní život. A pokud jenom

  trochu dokážeme zlepšit kvalitu života lidí,

  kterým osud nebyl nakloněn, je to pro nás ta

  opravdová satisfakce.. Stavte se na prohlídku

  naší expozice, kde si můžete všechny produkty z

  naší nabídky nejenom prohlédnout, ale i

  vyzkoušet na reálném schodišti.

  Altech OK.indd 1Altech OK.indd 1 16.11.2020 14:37:4416.11.2020 14:37:44

• Strana 39

  800 303 304

  V O L E J T E Z D A R M A

  www.altech.cz

   Rádi poradíme i ohledně vyřízení finančního příspěvku od ÚP na pořízení některého z našich zařízení

   Zavolejte nebo napište ještě dnes, osobní konzultace i cenová nabídka jsou vždy ZDARMA

  • schodišťové plošiny šikmé

  • vertikální plošiny

  • schodišťové sedačky

  • stropní zvedací systémy

  • schodolezy

  • nájezdové rampy

  • bazénové zvedáky

  ALTECH - PRO SPOKOJENÝ ŽIVOT BEZ

  ALTECH PRO SPOKOJENÝ ŽIVOT BEZ BARIÉR

  protože každý člověk bez rozdílu si zaslouží

  důstojný a komfortní život. A pokud jenom

  trochu dokážeme zlepšit kvalitu života lidí,

  kterým osud nebyl nakloněn, je to pro nás ta

  opravdová satisfakce.. Stavte se na prohlídku

  naší expozice, kde si můžete všechny produkty z

  naší nabídky nejenom prohlédnout, ale i

  vyzkoušet na reálném schodišti.

  Altech OK.indd 1Altech OK.indd 1 16.11.2020 14:37:4416.11.2020 14:37:44

  FlexiRamp™

  apicz.com

  flexiramp.com

  Zůstaňte aktivní

  s bezbariérovými vozy

  od API CZ

  Svoboda pohybu

  • Bezbariérová vozidla

  • Ruční ovládání pedálů

  • Úpravy sedadel

  • Nakládání invalidního vozíku

  • Ostatní individuální úpravy

  FlexiRamp-210x138.indd 1 05.02.20 18:56

• Strana 40

  www.ottobock.cz

  Jonáš a Jakub už mají nové moderní protézy. Žijí teď mnohem aktivnější

  a zdravější život. Jsou hrdí na to, že mají ruce „jako ze sci-fi “.

  A to díky vám, čtenářům, přispěvatelům a propagátorům ojedinělé

  práce Konta Bariéry. Díky vám žije po amputaci nebo vrozené vadě lépe

  dalších 18 mladých lidí, kterým jste pomohli k protéze.

  Děkujeme za to a přejeme vám, ať jste v novém roce plni pozitivní

  energie, zdraví a chuti i nadále pomáhat druhým.

  Tým Ottobock

  2020-12 Ottobock inzerce Muzes_Jonas a Jakub.indd 12020-12 Ottobock inzerce Muzes_Jonas a Jakub.indd 1 10.11.2020 11:31:0110.11.2020 11:31:01