12/2017

• Strana 1

  Koupí tohoto časopisu podpoříte

  Proti

  samotě

  CO SE DAŘÍ

  SENIORŮM

  V LOVOSICÍCH?

  (s. 12)

  Cena jednoho výtisku 30 Kč ve volném prodeji / Roční předplatné 240 Kč / Zvýhodněné dvouleté předplatné 380 Kč

  Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

  12 / 2017–1/2018

• Strana 2

  vecom_inz_stropne_210x280mm ri.indd 1 10.12.2015 16:16

• Strana 3

  3

  EDITORIAL OBSAH

  ŠTĚPÁN BENEŠ

  Právě držíte v ruce první zimní

  dvojčíslo v novodobé historii časo-

  pisu Můžeš. Protože bude vycházet

  na začátku prosince, můžete se při

  listování v něm zároveň rozloučit

  s rokem starým i přivítat ten zbrusu

  nový.

  Pro témata, se kterými se na na-

  šich stránkách pravidelně potkává-

  te, to ale mnoho neznamená. Začít

  můžete například zajímavou repor-

  táží Radka Musílka, který se pokusil

  zmapovat časové rozdíly v denních

  činnostech v závislosti na míře po-

  stižení. Určitě tušíte, že lidé s posti-

  žením potřebují i na zdánlivě triviální

  denní maličkosti obvykle trochu víc

  času. Nebojte se, nebudeme vás nu-

  dit přesným počítáním. Přesto jsme

  se jeden takový běžný den pokusili

  v našem malém experimentu sledo-

  vat a následně porovnat, jak jej pro-

  žívá aktivní vozíčkář, vozíčkář s asi-

  stentem a mladá žena bez postižení.

  Podívat se můžete také na několik

  střípků z výcviku asistenčních psů

  – pomocníků. Už v létě si Michaela

  Zindelová na rekondičním pobytu

  brněnské Ligy vozíčkářů povídala

  s jejich trenérkou Irenou Souku-

  povou. Na podzim jsme pak sledo-

  vali, jak byla asistenční fenka Ruby

  předána své nové majitelce – a co

  všechno to pro zúčastněné znamená.

  Doporučuji vám i reportáž o tom,

  jak se daří v lovosickém klubu Sen-

  Sen rozbíjet samotu a některá další

  negativa seniorského věku. A na-

  hlédněte s námi i do skauta – na

  děti i mladé lidi s postižením jsou tu,

  možná pro mnohé překvapivě, při-

  praveni.

  Milí čtenáři, za celou redakci vám

  přeji příjemné prožití vánočních

  svátků a hladký i inspirativní start do

  nového roku. Budeme se na vás těšit

  opět v únoru. A nezapomeňte si už

  tradičně zasoutěžit o robotický vysa-

  vač! Výherce jej dostane pod vánoční

  stromek.

  

  Konce a začátky

  Příběh: Když je smůly příliš

  Auto moto: Výhled z moderních aut

  Závod s časem: Běžný den člověka s postižením i bez

  strana 20–22

  strana 26–28

  strana 6–9

  Bonusová léta po úraze:

  Václav Uher a jeho Zalitý kaktus

  O Elišce a jiných zázracích:

  Sportovci s mentálním

  a kombinovaným postižením

  strana 31–33

  strana 29–30

  vecom_inz_stropne_210x280mm ri.indd 1 10.12.2015 16:16

  Práce nekončí opuštěním nemocnice:

  Pavel Kolář

  o možnostech rehabilitace

  strana 10–11

• Strana 4

  Zvednout se na vlastní nohy

  Letohrádek Vendula, zařízení pro klienty s nejrůznějším

  postižením v Horním Bezděkově na Kladensku, jako každý rok

  peče vánoční cukroví pod usměvavým vedením kuchařky Boženky

  Tuškové. Letos to bude na sto padesát tisíc perníčků a další

  tisíce kusů vánočního cukroví. Výtěžek z pekárny patří k hlavním

  zdrojům příjmů letohrádku, který by jinak jen těžko naplnil své

  motto: „Zvednout se na vlastní nohy a udržet se tam.“

  www.letohradekvendula.com

  

  Foto: Jan Šilpoch

  FOTOEDITORIAL

• Strana 5

  5

• Strana 6

  REFLEKTOR

  Text: RADEK MUSÍLEK

  Foto: JAN ŠILPOCH

  S lehkým nadhledem lze říct, že

  průměrný člověk stráví 25 let ži-

  vota spánkem, 10 let v práci, osm

  let sledováním televize či internetu,

  čtyři roky konzumací jídla, dva roky

  v opilosti a kocovině, jeden rok se

  směje, čtyři měsíce se miluje, pět

  týdnů hádá a 1,25 dne propláče. Ku-

  řáci pak svojí neřestí stráví průměr-

  ně 45 minut z každého dne, pokud

  tedy kouří polovinu svého života, za-

  bere jim to něco přes rok. Mimocho-

  dem, 87 % života prý coby Evropané

  strávíme v uzavřených prostorách.

  Je přitom nepopiratelným fak-

  tem, že lidem s tělesným postižením

  řada úkonů prostě trvá déle. Já jsem

  si například vypočítal, že nastupuji

  a vystupuji z auta za den průměrně

  o deset minut déle než chodící člo-

  věk. To mi za rok ukrojí celkem 2,5

  dne mého života!

  Přesto má den 24 hodin pro všech-

  ny bez rozdílu a i lidé s postižením

  dokáží mít rodiny, koníčky, chodit

  do práce, nakupovat, jíst a spát. Je to

  na úkor něčeho jiného? Že bychom

  méně času věnovali neřestem? Nebo

  naopak domácím pracím?

  S prosbou o spolupráci na tomto

  drobném experimentu jsem oslovil

  Helenu Barkmanovou (20) a Micha-

  la Pragera (36). Helena je svobodná

  a bezdětná studentka VŠE v Praze,

  aktivní hráčka i trenérka curlingu.

  V tomto případě bude reprezentovat

  „ty zdravé“. Michal je ředitelem Pest-

  ré společnosti, má progresivní svalo-

  vé postižení. Pohybuje se samostatně

  pomocí elektrického vozíku, jinak

  ale potřebuje asistenci při drtivé

  většině každodenních činností. Má

  manželku a pětiletou dceru Natálku.

  Já jsem samostatný paraplegik, kte-

  rý se kromě novinařiny věnuje také

  učitelství a práci tiskového mluvčího.

  To se snažím skloubit s otcovstvím

  Tondy (4) a Vaška (1).

  Závod sčasem

  Kdysi mi jedna kamarádka řekla,

  že nechápe, jak my vozíčkáři

  můžeme vživotě stihnout stejné

  věci jako všichni ostatní. Zdá

  se jí totiž, že na mě pořád čeká

  aběžné činnosti mi zaberou

  viditelně víc času. Proč tedy

  vpraxi neporovnat, kolik toho

  (ne)stíhám vpoměru kvozíčkáři

  sasistentem amladou ženou bez

  postižení?

• Strana 7

  7

  Děti i vozíčkáři mají vlastní tempo,

  rodič s postižením si musí nechávat

  delší časové rezervy.

• Strana 8

  REFLEKTOR / ČASOVÉ ROZDÍLY V ZÁVISLOSTI NA POSTIŽENÍ

  ZASPAT NA STARTU? (RÁNO)

  Všichni tři vstáváme okolo 7. hodiny

  ráno. Michal o čtvrthodinku časněji,

  protože musí absolvovat polohování.

  To mu s ranní toaletou a snídaní za-

  bere celkem hodinu.

  Já kupodivu dokážu držet krok

  s Helenou. Je to ovšem tím, že ona si

  po zazvonění budíku ještě 11 minut

  poleží. Tenhle náskok mi umožní mít

  vyřízenou koupelnu s toaletou (25

  min.), oblékání (10 min.) a snídani

  prakticky ve stejný čas. Helena zatím

  stihne probudit mladší sestru, najít

  učebnice a odchytit kočku, která jí

  utekla z bytu na chodbu, navíc ustlat,

  což my s Michalem neřešíme – patří

  to mezi věci, které zůstanou nedodě-

  lané, případně je za nás udělají jiní.

  Těsně před osmou ranní jsme já

  i Helena připraveni odejít z domova,

  Michal ovšem má v tu chvíli v bytě

  teprve deset minut asistenta, se kte-

  rým v následující hodině absolvuje

  vstávání, usazení na vozík, hygienu,

  braní léků, oblékání a přípravu na

  odchod do práce.

  Přebírám čtyřletého syna Tondu

  a jdu s ním k autu do garáže před do-

  mem. S jeho dětským rozvláčnějším

  tempem obouvání, upoutáním do se-

  dačky a mým nastoupením vše trvá

  dalších 10 minut. Při troše štěstí by-

  chom mohli na ulici cestou do školky

  zahlédnout Helenu v autobuse, kterým

  před pár minutami vyrazila na fakultu.

  Díky tomu, že pracovnice školky

  chodí na zavolání přebírat mé dítě

  přímo k autu, je vše vyřízeno za ně-

  kolik minut a můžu vyrazit do prá-

  ce. Zatímco Helena usedá do poslu-

  chárny a já v půl deváté přicházím

  na pracoviště, Michal s asistentem

  teprve dokončuje veškeré ranní ne-

  zbytnosti, takže do zaměstnání vyrá-

  ží až o tři čtvrtě hodiny později než

  já. Jede na svém elektrickém vozíku

  a trvá mu to 15 minut – má štěstí, že

  pracuje blízko svého domova.

  PAUZA VPLÁNU (DOPOLEDNE)

  Dopoledne všichni tři trávíme pra-

  cí nebo studiem. Za zmínku stojí, že

  Helena během 15minutové přestáv-

  ky mezi přednáškami stihne: toaletu,

  svačinu, hledání další učebny a pokec

  s kamarády. Během té další opět toale-

  tu, pak přeličování, rozčesávání vlasů

  z culíku, čekání na výtah a přechod do

  učebny na druhém konci školy.

  Mně zabere jen návštěva toalety

  a jedno „vyběhnutí“ na cigaretu do-

  hromady 35 minut. Ještě velkorysej-

  ší pauzy musí mít ve svém harmono-

  gramu Michal. Po půlhodině na oběd

  (stejnou dobu mu věnuji i já s Hele-

  nou, i když v různých časech) se ve

  12.30 vydal k domovu na WC. Tam

  má totiž nezbytný zvedák. V práci je

  tak zpátky až o hodinu později.

  Chození na toaletu během dne je

  zkrátka pro vozíčkáře velkou udá-

  lostí. Nejenže mnohým zabere vyko-

  nání této základní potřeby více času,

  ale musí také řešit různé technické

  překážky. I z toho důvodu často tuto

  nezbytnost odkládají a méně pijí,

  čímž škodí svému zdraví.

  Helena pak mezi přednáškami

  hravě stihne převlékání na školní

  tělesnou výchovu, trénink samot-

  ný a následnou sprchu a obléká-

  ní. Já bych jen na tyhle poslední

  dvě činnosti potřeboval minimálně

  30 minut v optimálních podmín-

  kách. Jí stačilo sotva 15…

  CO JE VLASTNĚ NEJRYCHLEJŠÍ?

  (ODPOLEDNE)

  Michal se ve 14.30 vydává na pracov-

  ní schůzku. Trasa Černý Most – Pal-

  movka mu zabere třicet minut, proto-

  že musí přes Vysočany, navíc tramvají,

  neboť Palmovka nemá výtah. Helena

  bezbariérovost řešit nemusí. V 15.30

  jí končí škola, takže po krátkém hovo-

  ru s kamarády odjíždí domů.

  Já se pohybuji všude autem, což

  je, možná překvapivě, nejrychlejší

  způsob přepravy. Neřeším bezbarié-

  rovost spojů a odpadá mi docházení

  na zastávky i čekání na příjezd MHD.

  Navíc mohu bez problémů přesou-

  vat také děti. Odpoledne po práci tak

  vyzvedávám Tondu ve školce. Na

  hodinu se stavujeme doma. Čas vy-

  plňujeme hraním, marnými pokusy

  o úklid, venčením psa a mojí kávou.

  Pak jedeme autem do Obchodního

  centra Chodov, byť je to pěšky asi pět

  minut. Přesun nákupu i dětí se tím

  podstatně ulehčí, nehledě na to, že se

  nemusím namáhat jízdou do kopce

  a zároveň se vyhnu vrtochům počasí

  – tudíž i oblékání sebe a syna. I tak

  Díky tomu, že pracovnice školky

  chodí na zavolání přebírat

  mé dítě přímo k autu, je vše vyřízeno

  za několik minut a můžu vyrazit

  do práce.

  Helena hodně

  času věnuje sportu

  a studiu. Bez

  handicapu jí mezi

  činnostmi stačí

  kratší pauzy.

• Strana 9

  Čas? Čas!

  Lidé s mobilitou na vozíku jsou dnes

  vidět v obchodech, na ulicích, na

  pracovištích, na procházce v lese

  (pokud je jen trochu sjízdná cesta)…

  Všude, kde nejsou schody. Málokdo

  si však uvědomí, co tomu předchází.

  Chodící člověk vstane, pár kroků

  do koupelny, oblékne se, nasnídá

  a začíná den. Vozíčkář už jen

  na vstávání potřebuje více času,

  obvykle převléká pyžamo na lůžku

  (kam si ho večer připravil), protože

  jak potom vsedě s kalhotami? Od

  samého počátku dne potřebuje

  více času na běžnou všední

  činnost. To si často neuvědomují

  ani posudkové orgány, které vidí

  výsledek: že to člověk zvládne. Ale

  již nevidí a neposoudí zvýšené úsilí

  a čas, který je k tomu potřeba.

  Na vše je třeba cvik a je žádoucí

  posilovat dovednosti. Pravidelnou

  rehabilitací, ať již pod odborným

  dohledem nebo denně v domácím

  prostředí, udržuje člověk kondici

  a předchází komplikacím, které

  vznikají zkracováním šlach,

  bolestivým natažením svalů nebo

  přetížením pletenců ramenních

  při mobilitě na vozíku. Tréninkem

  je možno zlepšit a mírně urychlit

  některé činnosti, ale jednoznačně

  a vždy bude časový rozdíl mezi

  tím, jak něco zvládne paraplegik

  a tetraplegik. A pokud bychom

  chtěli srovnat potřebu časové

  dotace například na oblékání nebo

  přesun mezi dvěma místy člověka

  chodícího a člověka s mobilitou na

  vozíku, tak chodící člověk potřebuje

  vždy významně méně času.

  Vozíčkář, i při velké dovednosti

  a výborně natrénovaných

  schopnostech, bude potřebovat na

  tutéž aktivitu zásadně více času.

  To je realita, kterou je třeba vzít

  v úvahu v posudkové činnosti,

  v pracovním procesu i v běžném

  každodenním životě.

  

  Autorka je lékařka,

  členka rady Konta Bariéry.

  SLOUPEK Lii VAŠÍČKOVÉ

  9

  může vypadat (nejen) vozíčkářské

  šetření času a energie…

  Zatímco já se synem nakupuji, Mi-

  chal je rovněž od 16.45 do 18.00 se

  svojí ratolestí. Ve školce ji musel vy-

  zvednout s asistentem, protože není

  bezbariérová. Přítomnost malých dětí

  obvykle způsobuje, že vozíčkáři vše

  trvá ještě déle. To sice znají i všichni

  ostatní rodiče, nicméně těm se nestá-

  vá, že si batole zaleze pod jejich vozík

  nebo se nehnutě usídlí ve dveřích. My

  ho prostě nepřekročíme. Tak čekáme.

  Helena děti zatím nemá, takže si

  po návratu domů chvilku pohraje

  s kočkou, pozdraví se s rodinou, čtvrt

  hodinky předstírá úklid pokoje, dá si

  kávu a začne se připravovat na cur-

  lingový trénink. Do haly to má pěšky

  pár minut. Popovídá si se spoluhráč-

  kami, rozcvičí se a po hovoru s trené-

  rem začíná od 18.00 trénink na ledě.

  Právě v tu chvíli přichází Michal

  s Natálkou domů, kde se společně

  s manželkou Klárou věnují přípravě

  večeře a úklidu. Já v obchodním cen-

  tru od manželky Kateřiny přebírám

  mladšího syna Vašíka, aby mohla jít

  na večerní kurz angličtiny. Nakládání

  kočárku a upoutání obou kluků do se-

  daček mi zabere deset minut, k čemuž

  musím připočíst ještě svoje tři minuty

  s vozíkem. Naštěstí není kam spěchat.

  SDÍKY ZA POHÁDKY (VEČER)

  Heleně v 19.00 končí trénink. Po

  team meetingu a převlékání odchází

  domů. Po pár minutách v koupelně

  jde večeřet, popovídá si s rodinou,

  dělá úkol do školy a tráví čas s koč-

  kou. Nakonec věnuje 40 minut kou-

  pelně a lehce po půl desáté jde spát.

  Prakticky ve stejný čas ke spánku

  uléhá i Michal. Tomu v 19.30 přišla

  sestra domácí péče, aby s ním pro-

  vedla hygienu a rehabilitaci. Po jejím

  odchodu následuje hodinové polo-

  hování – a pak dobrou noc.

  To já bohužel říct nemohu. Po večeři,

  co nám předem připravila manželka,

  sledujeme s kluky pohádky na Déčku.

  Nerad to dělám a přiznávám, ale za-

  plať pánbůh za Bratry v triku a Walta

  Disneyho. Mám teď ty jejich postavič-

  ky snad ještě raději než v dětství. Za-

  tímco se jeden ze synů kouká, mohu

  toho druhého například vykoupat.

  Po vykoupání a převlékání nastane

  čas na pohádku a usínání. Manžel-

  ka se vrací a přebírá štafetu, která je

  stejně většinou hlavně na ní. S úlevou

  jdu venčit psa a kouřit. Ve 21.00 však

  usedám k počítači a začínám praco-

  vat. Kolem půlnoci se odebírám na 20

  minut do koupelny a jdu spát…

  Všichni tři jsme svůj denní pro-

  gram zdárně zvládli a přitom se

  nezdá, že bychom s Michalem něco

  ošidili, přestože nám ledacos déle

  trvalo. Je to asi tím, že ve svém pro-

  gramu s prodlevami počítáme a zá-

  roveň za nás některé věci dělají jiní,

  např. v domácnosti. Já osobně často

  šidím spánek a někdy i péči o svoje

  tělo – cvičení atd. jde prostě stranou.

  Ostatně stejně jako v tento ukázkový

  den, který zkrátka není nafukovací.

  Budík nám všem zazvoní opět

  v 7.00.

  

  Michal potřebuje

  sřadou věcí

  pomoci, takže

  mu vše trvá

  nejdéle. Přesto

  je velmi aktivní.

• Strana 10

  REFLEKTOR / MOŽNOSTI REHABILITACE

  Text: ZDENĚK JIRKŮ

  Foto: JAN ŠILPOCH

  Jak lidé po vážných úrazech,

  nemocích, nehodách apodobných

  situacích věří, že život může být

  stejný jako před tím?

  U nás máme velkou zkušenost

  s lidmi s vážným postižením nebo

  nemocí. Míra jejich handicapu je

  různá, ale prakticky všichni začínají

  léčení s vírou, že se opravdu zlepší,

  že budou třeba opět chodit, praco-

  vat, normálně žít… Jen málo pa-

  cientů je pesimistických. Myslím, že

  je to dobře, protože jistá dávka op-

  timismu vrací síly. Proto jsem také

  proti tomu, aby se okamžitě po zjiš-

  tění diagnózy hned oznamovalo: ty

  už chodit nebudeš, je to definitivní.

  Bere to naději.

  Samozřejmě tak, jak se diagnóza

  přes veškerou péči potvrzuje, mu-

  síme vést pacienta k úplnému a ra-

  cionálnímu poznání jeho situace. Ale

  zároveň mu musíme umět srozumi-

  telně vysvětlit, jaké další možnos-

  ti bude mít, jak hodnotný může být

  jeho život. Zkrátka naší povinností je

  nejen v rámci možností léčit tělo, ale

  zároveň pracovat s psychikou, která

  může překonávat i velmi těžké han-

  dicapy.

  Takže už máte osvědčené postu-

  py, které stačí dodržovat?

  Obecně můžete mít jistý osvědče-

  ný postup, ale ten může být v kon-

  krétních případech k ničemu. Kaž-

  dý člověk je v jiné situaci. Má svou

  minulost, svou kvalifikaci, představy

  o životě. Má i nemá své vazby k oko-

  lí, k rodině, ke kolegům. Rodina je

  obrovsky důležitá, proto s ní pra-

  cujeme už od začátku. I když je pa-

  cient ještě v akutním stavu, musíme

  myslet na budoucí cíl – na co nejlepší

  budoucí integraci. Tedy návrat k ži-

  votu v rodině, pokud možno návrat

  k práci, třeba i s jinou kvalifikací.

  Proto říkáme, že naše práce nekončí

  v okamžiku, když postižený opouš-

  tí nemocnici, ale další péče, pomoc

  a nová situace musí být co nejpřes-

  něji nastaveny.

  Jaká je vaše zkušenost spo-

  chopením vrodině? Nechají si

  nejbližší postiženého člověka ra-

  cionálně vysvětlit novou situaci?

  Chtějí ji vůbec pochopit?

  Samozřejmě, že příbuzní pocházejí

  z nejrůznějších sociálních a kultur-

  ních vrstev. Ne každý má dostatečně

  kvalitní rodinu, abychom ji mohli už

  od začátku aktivně zapojit. Ale pro

  nás je důležité, abychom už na začát-

  ku rehabilitace pomohli řešit třeba to

  základní – bezbariérové bydlení. To

  nevyřešíte za týden. Proto máme

  v našem týmu i sociální pracovnici,

  která už od přijetí pacienta zkoumá

  jeho sociální prostředí a podmínky,

  abychom paralelně s léčbou řešili

  budoucí integraci.

  My uplatňujeme tzv. fázový model.

  V první fázi jde o léčebnou rehabi-

  litaci, kdy se snažíme udržet nebo

  znovu získat maximum funkčních

  schopností. Paralelně s tím jde ergo-

  terapie, kdy se snažíme o maximální

  sebeobslužnost, tedy nezávislost na

  okolí. V další fázi, tedy už době, kdy

  jde o chronický stav, se snažíme, aby

  se s tou situací člověk uměl vypořá-

  dat. Jde o mnoho věcí – od racionální

  výživy přes pravidelné rehabilitační

  cvičení až třeba po získání schop-

  nosti řídit automobil. To řeší různé

  organizace, ale my se snažíme, aby

  i tato chronická fáze dopadla dobře.

  Aby člověk žil se svou rodinou a za-

  čal i pracovat.

  Mluvíte onávratu kpráci, případ-

  ně rekvalifikaci. Jsou vtom vaši

  pacienti aktivní?

  Obecně se potvrzuje, že kdo má ro-

  dinu a cítí za ni odpovědnost, chce

  pracovat. Problém je v tom, co vám

  Naše práce nekončí

  opuštěním nemocnice

  PAVEL KOLÁŘ:

  Se špičkovým odborníkem na

  rehabilitaci apříbuzné disciplíny

  omožnostech ihranicích nápravy

  lidských těl. Anejen jich.

  Obecně se potvrzuje,

  že kdo má rodinu a cítí

  za ni odpovědnost, chce

  pracovat. Problém je

  v tom, co vám následky

  úrazu nebo nemoci

  umožní.

• Strana 11

  11

  následky úrazu nebo nemoci umožní.

  Když budete pilotem a ztratíte schop-

  nost ovládat nohy, ke své práci se ne-

  vrátíte. Tedy ztratíte společensky i so-

  ciálně důležité postavení. A musíte se

  rozhodnout – zatrpknu a budu se doma

  trápit, nebo zkusím třeba účetního?

  Proč bych se to nenaučil? Takže naším

  posláním je nejen léčba a rehabilitace,

  ale spoluvytváření podmínek pro dal-

  ší život. To je pro naši práci v akutním

  stadiu důležité, jinak by neměla smysl.

  Když takhle poznáváte různé lidi

  zrůzných prostředí, řekl byste, že

  se zlepšuje naše schopnost bojovat

  snepřízní, nebo jsme spíš pohodl-

  nější, tedy stále závislejší pomoci

  svého blízkého iširšího okolí?

  Samozřejmě se setkáváme s pasivi-

  tou a někdy je moc těžké ji odstranit.

  K tomu je ale také potřeba správné

  nastavení sociálního systému. Mohl

  by víc lidi motivovat, aby se chtěli

  vrátit co nejblíže k původnímu živo-

  tu. Nechci generalizovat, ale žijeme ve

  společnosti, kde se tak trochu vyplácí

  natažená ruka místo vlastní aktivity.

  A k tomu se druží i „moderní“ před-

  stava o životě vůbec. Hodně volného

  času, hodně zážitků a pohodlí. Když

  pak přijde náraz v podobě těžkého

  úrazu nebo nemoci, jako by některým

  lidem chyběl životní trénink. A po-

  stupné vytrácení víry také nepomáhá.

  Moje zkušenost je přece jenom tako-

  vá, že neštěstí může být velkým im-

  pulsem k nalezení nové životní cesty

  a nových hodnot.

  Může taková zvládnutá situace

  přinést iradost?

  Nevím, jestli jde o radost, ale zvládnout

  takovou situaci a naučit se v ní žít je

  velmi těžké. My se musíme snažit těm

  lidem pomoci.

  

  Kdo je prof. PaeDr. Pavel Kolář, Ph.D.

  Přednosta Kliniky rehabilitace atělovýchovného lékařství

  Fakultní nemocnice Motol.

  Světově uznávaný odborník na rehabilitaci aléčení stavů po

  těžkých úrazech.

  Významný spolupracovník mnoha sportovních

  reprezentačních týmů ijednotlivců. Často přednáší

  apublikuje vzahraničí.

• Strana 12

  REFLEKTOR / SAMOTA SENIORŮ

  Text: ZDENĚK JIRKŮ

  Foto: JAN ŠILPOCH

  Libuše Žamberská letos získala dru-

  hé místo v soutěži klubů SenSen

  (Senzační senioři). Vede lovosické

  seniory už dlouhá léta a nedá si po-

  koj: „Vlastně to začalo mým onemoc-

  něním zhoubným nádorem. Zvládla

  jsem to, ale když vás po ozařování

  vyprovodí domů a objednají na kon-

  trolu třeba za tři měsíce, najednou si

  řeknete: co teď? A začala jsem or-

  ganizovat cvičení. A tanečky. A vý-

  lety…“

  Povrchní pozorovatel by řekl, že

  v Lovosicích se všichni znají. Ne, ne.

  I tady se může stát, že starší člověk se

  ocitne v těžké situaci. Nemoc, úmrtí

  partnera, vážné omezení pohybu, ale

  i složitější finanční situace začnou

  najednou muže nebo ženu izolovat

  od okolí. Se svým problémem se

  uzavírá do ulity samoty a tím, třeba

  nevědomky, svůj život ještě zhoršu-

  je. Jaká je naděje, že si takového ob-

  čana vůbec někdo všimne?

  Lovosický seniorský klub Úsměv

  je úspěšný nejen svými aktivitami,

  ale také svou otevřeností – jeho akce

  Seniorské

  Lovosice

  Malé nahlédnutí do

  menšího města, kde

  se sdružili senioři nejen

  kvůli cvičení, zájezdům

  nebo jiným obvyklým

  aktivitám, ale především

  proti ničivé samotě.

  může navštívit každý, jeho činnost

  je viditelná při nejrůznějších osla-

  vách. Ale hlavně: jeho členky (mužů

  zde moc nepotkáte, stydí se?) žijí

  s opravdu otevřenýma očima. Umějí

  se nejen citlivě zeptat na problémy,

  ale také nabídnout pomoc. S lékařem,

  se sociální pracovnicí, s právníkem

  i s městským úřadem. Protože samo-

  ta někdy pramení ze studu, z falešné

  skromnosti, ze strachu, abych nevy-

  padal divně… A pomoc není podmí-

  něna pravidelným cvičením. Někdo

  pojede raději do divadla, jinému stačí

  komentovaná procházka.

  Takže: nemusejí se všichni znát,

  ale mohou o sobě vědět. Zejména,

  když se najednou „hroutí“ svět. Ma-

  rie Karfíková to zažila: „Najednou

  ode mne odešel manžel. Řeknete

  – a co má být? Rozvádí se kdekdo!

  Jenomže po tolika letech manželství

  si prostě nevíte rady. Ani se sebou,

  ani se spoustou praktických věcí.

  Nemoc, úmrtí partnera, vážné

  omezení pohybu, ale i složitější

  finanční situace začnou najednou

  muže nebo ženu izolovat od okolí.

  Cvičení se

  v Lovosicích

  stalo klíčem

  k dalším

  aktivitám.

• Strana 13

  Škodí příliš

  pomoci?

  Slyším to každou chvilku: proč

  si nepožádá o pečovatelskou

  službu nebo alespoň o donášku

  obědů až do bytu? Vždyť na to

  má nárok a nemusela by sama

  chodit nakupovat. Stejně špatně

  vidí na peníze. Obdobně: Proč

  rodiče vyjednávají svému synovi,

  když je tělesně postižen, možnost

  chodit do práce? Složitě ho pak

  tam dopravují a nakonec, kdyby

  zůstal doma, tak dostane skoro

  stejně, jako když pracuje. Stále se

  opakuje jeden slovní obrat – má

  nárok, má právo, má možnost, stát

  neboli erár mu musí dát sociální

  dávky – a občas to ještě doplňují

  povzdechem, co by oni sami za to

  dali, kdyby nemuseli pracovat.

  Je to zkreslené přenášení

  zkušeností. Práce není jen způsob

  vydělávání finančních prostředků

  nutných k životu, ale i začlenění

  do společnosti, přijetí řádu a rytmu

  dne, podobného jako mají ostatní.

  Tedy je to vyrovnání s ostatními.

  Přijmu-li místo práce raději různé

  služby a sociální dávky, vlastně

  se tím vzdávám možnosti být jako

  ti ostatní. Využíváním pomoci

  snižuji svoje schopnosti znovu

  se přizpůsobit a začlenit. Člověk

  invalidizuje. Pojem invalidní,

  který se již dnes málo používá,

  je odvozen (jako mnohé výrazy,

  které používáme) z latiny, ve které

  přídavné jméno validus znamená

  silný, mocný, působivý, účinný

  či chcete-li hodnotný. V zájmu

  každého tedy je co nejdříve sám

  sebe začlenit, nevyužívat až

  příliš možností, které nabízí stát

  či společnost, ale přijímat je jen

  dočasně, neboť každá služba

  i dávka současně člověka omezuje,

  vyčleňuje a dělá ho „invalidním“ ve

  smyslu společenském.

  

  Autorka je socioložka,

  členka rady Konta Bariéry.

  SLOUPEK Jiřiny ŠIKLOVÉ

  13

  A kde se zeptat, o koho se opřít? Kdo

  to nezažil, neví, o čem mluvím. Paní

  učitelka Dragounová, která učila už

  tolik generací a je v Úsměvu od za-

  čátku, prostě řekla: Jen pojď mezi

  nás a uvidíš, že dohromady to bude

  lepší. A bylo. Mnohem lepší.“

  VÍME OSOBĚ

  Protože na akcích Úsměvu vidíme

  mnoho žen a jen málokdy mužskou

  tvář, musí padnout otázka na zvlášt-

  nosti mužských seniorů. Paní Žam-

  berská se usměje: „Je to bída… Jsou

  mezi námi vdovy i rozvedené, ale

  dost členek manžela má. Ale dotáh-

  něte je třeba na tanečky! Za ta léta, co

  dělám cvičení, přišlo tak pět, možná

  osm chlapů. Proč? Nechci být přís-

  ná, ale nehledejme velká tajemství.

  Chlapi si prostě málo uvědomu-

  jí a přiznají, že i ve vyšším věku je

  moc důležité dělat něco pro sebe, pro

  svou fyzickou i psychickou formu.

  Radši sedí doma a čekají. Ale na co?“

  Lovosický klub má svého patro-

  nátního lékaře, má svou partnerskou

  psycholožku, předsedkyně aktivně

  pracuje v komisi komunitního plá-

  nování městského úřadu. Tam je

  prostor i pro krizovou intervenci, po-

  moc, radu nebo odborné posouzení

  složitějších komplikací. Ale hlavní

  jistota je v normální, přirozené ko-

  munikaci. Byla jsi v nemocnici? Co

  potřebuješ dál? Zamítli ti příspěvek?

  Podíváme se na to. Máš poruchu

  v bytě? Známe spolehlivého řemesl-

  níka. Někdy drobnosti, někdy vážné

  starosti se dělí mezi další lidi a tak

  jejich váha ubývá. V moderní infor-

  mační společnosti se zdá, že jen po-

  mocí internetu si vyřídíte všechno.

  Realita je mnohem složitější, senioři

  mají rádi jednání z očí do očí. Jen tak

  se zbavují ostychu a obavy z nezná-

  mého. Však kolem sebe denně vidí

  podvodníky a další šmejdy. Mezi lo-

  vosickými seniory najdete i obranu

  proti nim.

  Stáří není a asi nemůže být idyl-

  ka. Když k nemocem a postižením

  připočítáte dost častý nezájem dětí

  o své rodiče, když se zamyslíte nad

  společností orientovanou na výkon,

  úspěch, krásu a zdatnost, prostoru

  pro seniory jako by ubývalo. Přesto-

  že se stávají nejpočetnější skupinou

  obyvatelstva. Jde jim jen o důchody

  a příplatky na léky? Ne, jde jim také

  o vlastní důstojnost. A tu v samotě

  jen těžko hledáte.

  

  Úsměv pro zdraví

  Lovosický klub Úsměv pro zdraví patří do rodiny

  seniorských klubů SenSen (www.sensen.cz).

  Více informací akontakty na lovosice.sensen.cz.

  Ludmila

  Žamberská

  (s diplomem)

  na vyhlášení

  Seniora roku

• Strana 14

  REFLEKTOR / ASISTENČNÍ PSI

  Pes na míru

  a do každého

  počasí

  Sledovali jsme malou část obtížné

  práce trenérky asistenčního psa

  i proces předání fenky mladé

  slečně s tělesným postižením.

  Co také obnáší příprava takového

  pomocníka na míru?

  Text: MICHAELA ZINDELOVÁ

  Foto: JAN ŠILPOCH

  POSLŮV MLÝN, SRPEN 2017

  Přijíždíme na reportáž na konci tý-

  denního rekondičního tábora do

  rekreačního areálu Poslova Mlýna

  u Doks. Psa by ovšem do dnešního

  domluveného termínu skutečně „ne-

  vyhnal“. Celý den prší a fouká studený

  vítr. První, co v areálu zahlédnu, je asi

  padesát lidí všeho věku pod plachtou

  obrovského stanu, někteří na vozíku.

  A samozřejmě nechybějí čtyřnozí po-

  mocníci s označením „asistenční pes“.

  Aby se mi mohla vedoucí rekon-

  dičního pobytu, trenérka asistenč-

  ních psů a odbornice na canisterapii

  Irena Soukupová věnovat, starají se

  o skupinu dvě studentky kineziolo-

  gie. Trenérka, doprovázená dvěma

  fenkami ve výcviku, Ruby a Daisy,

  mi na hned začátku krátce vysvětlí,

  proč tenhle rekondiční pobyt „pras-

  ká ve švech“: „Jde o jeden z nejlep-

  ších táborů, co se týče bezbariéro-

  vosti. Pobytový tábor pro vozíčkáře

  se tady pod záštitou Ligy vozíčkářů

  koná pravidelně už od roku 2012.“

  UŽITEČNÁ SKLÁDANKA

  Irena Soukupová vede rekondiční

  pobyty pro vozíčkáře a jejich čtyřno-

  hé pomocníky více než 10 let. Ně-

  kteří klienti se hlásí opakovaně, další

  se s nově vycvičeným psem přidáva-

  jí. „Bereme s sebou i klienty, kteří za-

  tím vlastního pejska nemají, ale zde

  se s ním seznámí a učí se, jak s ním

  pracovat,“ dodává trenérka.

  Výcvikový program probíhá každý

  den: „Cvičí se dopoledne a odpoledne

  na louce nebo v lese, pohybujeme se

  převážně venku,“ říká Irena, „a vždyc-

  ky na závěr pořádáme soutěž o pohár

  Ligy vozíčkářů. Jednotlivé disciplíny

  se přizpůsobí lidem s handicapem

  a výhrou nebývá pouze pohár. Soutě-

  žíme hlavně pro pobavení a legraci…“

  Proč se vlastně vycvičený pes

  potřebuje dostat do kondice? Irena

  vypočítává: „Název rekondiční sedí.

  Vycvičený pes umí jistou množi-

  nu činností a klient si z té naučené

  skládanky vybírá, co potřebuje. Ale

  stává se, že počet dovedností a počet

  činností se snižuje – pak je třeba to

  znovu procvičit.“

  Trenérka spolu s kolegy je na po-

  bytu pro klienty k dispozici po celé

  dny, dávají rady od rána do veče-

  ra. A co zlatavé Ruby a Daisy, které

  tak poklidně oddychují u Ireniných

  nohou, v jaké fázi výcviku jsou, kdy

  budou předané a komu? Irena už zná

  adresy jejich nových domovů. Výbě-

  rem termínu naší reportáže jsme se

  tentokrát minuli s budoucí paničkou

  víc než dvouleté Ruby, studentkou,

  která se narodila s dětskou mozko-

  vou obrnou, Štěpánkou Mendlovou

  a její rodinou. „Když začínám s vý-

  Všechno je

  u Mendlů nové –

  i tahle vycházka

  s Ruby (zleva:

  Irena Soukupová,

  Jana a Štěpánka

  Mendlovy).

• Strana 15

  15

  cvikem, už vím, kam cílím,“ odpo-

  vídá Irena ohledně výcvikové fáze,

  „protože si s budoucím klientem

  ujasníme, co očekává, a upřesníme

  si, co v silách asistenčního pejska

  skutečně je.“

  Ve chvíli, kdy se vycvičený pes

  od Ireny stěhuje, už má spolehlivě

  v hlavě vše potřebné. Musí být vý-

  borně ovladatelný, mít chuť k práci

  a dokázat se na ni plně koncentrovat.

  Plemena, která Irena cvičí, bývají

  zlatý retrívr nebo labradorský ret-

  rívr. Dosáhnou totiž snadno k vozí-

  ku a člověku na něm. Rádi aportují,

  přetahují se, podávají předměty nebo

  pomáhají se svlékáním. Musí být do-

  statečné silní, aby třeba zabrali za

  šňůrku na dveřích a dokázali je ote-

  vřít. Asistenční pes bývá pro posti-

  ženého člověka skvělý komunikační

  most, mizí i bariéra sociální opuště-

  nosti, pejsek se rád přitulí…

  Kdy se Irena ke své speciální pro-

  fesi vůbec dostala? Sama měla fen-

  ku, potomka prvního asistenčního

  psa vycvičeného v Čechách. O něco

  později se dostala do organizace,

  která asistenční psy cvičila, a zača-

  la se učit celou trenérskou abecedu

  – výběr štěňat, výcvik, secvičování,

  zacvičení doma i následné konzulta-

  ce. Ze začátku byl výcvik koníčkem,

  teď už je Irena Soukupová v oboru

  vyhledávanou specialistkou a cvičí

  pro Ligu vozíčkářů: „Každý rok se mi

  podaří vycvičit maximálně dva další

  pejsky,“ usmívá se trenérka, „a Ruby

  má pořadové číslo jedenáct…“

  BRNO, VINIČNÉ ŠUMICE,

  ŘÍJEN 2017

  Brzy po podání žádosti Mendlových

  o asistenčního psa pro dceru pro-

  běhlo v malé obci Viničné Šumice,

  kde žijí, šetření sociální poradkyně

  Ligy vozíčkářů. Je Ruby vhodná pro

  zrání Štěpánky, pro její další růst?

  A umožní rodina respektovat všech-

  ny životní potřeby psa, zabezpečovat

  hygienu, výživu a veterinární péči?

  Výsledky jasně ukázaly, že pro asi-

  stenci u studentky je vhodná právě

  Ruby.

  Mendlovi kvůli splnění všech pod-

  mínek (a aby mohl být asistenční

  pes předaný během podzimu) zce-

  la změnili své plány na letní měsíce

  a vydali se se Štěpánkou i mladší Te-

  Bereme s sebou i klienty,

  kteří zatím vlastního pejska nemají,

  ale zde se s ním seznámí a učí se,

  jak s ním pracovat.

  Na hodině v učebně školy zbývá

  Štěpánce čas i na krátké pohlazení.

• Strana 16

  REFLEKTOR / ASISTENČNÍ PSI

  rezkou na rekondiční pobyt k Dok-

  sům. „Ruby jsme měli celý týden od

  rána do večera – s trenérkou poblíž,“

  vzpomíná tatínek Michal. „Byli jsme

  pro ni zpočátku úplně neznámí. Ale

  už za tři dny jsme k sobě našli cestu.“

  V Brně jsme objevili Střední od-

  bornou školu Morava, kde Štěpánka

  studuje v třetím ročníku. Viděli jsme,

  jak ve třídě sedí Ruby po boku své

  nové paničky. A to sem fenka v do-

  provodu Ireny Soukupové dorazila

  teprve včera! Všechno probíhá jako

  na drátkách a Irena celé dění zpo-

  vzdáli sleduje. Po zvonění se Štěpán-

  ka s Ruby musí dostat k zastávce ze-

  leného autobusu domů. Mladá dívka

  si na novou roli „povelování“ dobře

  zvyká a kontakt se svým novým po-

  mocníkem zvládá.

  Byl to vlastně Štěpánčin nápad po-

  žádat o psa. „S manželem jsme to ze

  všech stran zvažovali,“ říká mamin-

  ka Jana a pokračuje: „Do rodiny při-

  bude nový člen, jako bychom adop-

  tovali dítě. Odezva na naši žádost

  byla skutečně rychlá, protože běžně

  se čeká na pejska rok až dva.“ Oče-

  kávání rodiny, kde se Štěpánkou vy-

  růstá i mladší Terezka (8), bylo zřej-

  mé – jejich starší dcera, omezená ve

  svobodě pohybu, nebude sama, ale

  s parťákem. „Štěpánka bude mít víc

  pohybu, i větší zodpovědnost a sa-

  mostatnost,“ sumarizuje táta. „Rubin-

  ka není hračka, je to živý tvor. A na-

  víc si sama pejska financuje ze svého

  invalidního důchodu…“

  DO VELKÉHO SVĚTA

  Od Ireny už všechny podstatné věci

  vědí, panička je Štěpánka, ona vy-

  dává povely. Když bude mít Ruby na

  sobě vestu s nápisem asistenční pes,

  bude poslouchat Štěpánku, pokud

  ne, může si hrát a běhat i s Terezkou.

  Dobře se tak pozná, kdy má práci

  a kdy volno.

  Od Ruby Mendlovi také očekáva-

  jí, že vedle ní se bude dcera samo-

  statnější a také že se dostane k jiné

  komunikaci nežli rodinné. „I když

  se snažíme, aby se dostala ven – po

  obci jezdí na elektrickém skútru za-

  koupeném za pomoci Konta Barié-

  ry, má upravený slavnostní kroj na

  hody, kde dělá sklepnici, jezdí pomá-

  hat do knihovny, objednala si učeb-

  nici ruštiny pro samouky,“ vypočítá-

  vá tatínek, „nástup do ,velkého světa‘

  na ni ještě čeká.“ A maminka Jana

  připojí: „Přáli bychom si pro Štěpán-

  ku elektrický vozík, je to už poslední

  věc, která jí k samostatnému pohybu

  chybí. Aby mohla vystartovat jed-

  noho dne se svým psem do světa…

  A u nás se staví někdy na kafe.“

  Poslední slovo před naším odjez-

  dem má Irena Soukupová: „Čtyř-

  denní rituál předání asistenčního

  psa není pro mne nikdy rutina – jen

  prostě přijít a pak zavřít dveře. Ště-

  pánka ví, co chce, je ochotná naslou-

  chat radám, jak má s pejskem praco-

  vat. Už to vypadá, jako by tady Ruby

  byla dávno. Mně zůstává jiná radost:

  když vidím, že si ty dvě sednou, že

  se z nich stanou skvělé partnerky

  a kamarádky. A já pojedu dál, cvičit

  svého dvanáctého pejska v pořadí…“

  Na Moravě mají dávno po svato-

  václavských hodech, je tady advent.

  Tentokrát bude doma u Mendlů

  o Vánocích o jednoho víc. Živý dárek

  a pomoc v jednom. Rubinka, pes na

  míru…

  

  Asistenční psi vLize vozíčkářů

  Více oslužbě asistenční psi:

  www.ligavozic.cz/sluzby/asistenci-psi

  www.facebook.com/ligavozickaru

  Trenérka Irena Soukupová

  Tel.:   

  E-mail: irena.bartonova@seznam.cz

  http://canisteamy-cz.webnode.cz

  www.facebook.com/irena.soukupova.

  Čtyřdenní rituál předání

  asistenčního psa není pro mne

  nikdy rutina – jen prostě přijít

  a pak zavřít dveře.

  Trenérka Irena Soukupová se dvěma

  fenkami ve výcviku...

  Předání pokračuje

  cestou autobusem

  domů, dnes ještě

  přihlíží Irena.

  Zítra už pojede

  Štěpánka s Ruby

  docela sama…

• Strana 17

  Předplaťte si

  časopis Můžeš

  Výhodné

  předplatné

  nadva roky

  za380 Kč!

  Pokud si předplatíte

  Můžeš na dva roky,

  ušetříte proti ročnímu

  předplatnému 100 Kč

  a proti volnému

  prodeji 280 Kč.

  OBJEDNÁVKY PŘEDPLATNÉHO

  PŘIJÍMÁ ČESKÁ POŠTA:

  TELEFONICKY: na bezplatné lince

  800 300 302

  ON-LINE: na adrese:

  www.postabo.cz

  E-MAILEM: postabo.prstc@cpost.cz

  PÍSEMNĚ: na adrese:

  Česká pošta, s. p.

  oddělení periodického tisku

  Olšanská 38/9, 225 99 Praha 3

  www.apicz.com

  API CZ s.r.o. | Slapy 136 | CZ-391 76 Slapy u Tábora

  T: +420 606 070 992 | E: info@apicz.com

  Automobily

  bez bariér.

  — Ruční ovládání pedálů

  — B

  ezbariérová vozidla

  —

  Úpravy sedadel

  —

  Nakládání invalidního vozíku

  —

  Ostatní individuální úpravy

• Strana 18

  REFLEKTOR / CESTOVÁNÍ BEZ BARIÉR

  Text: RADEK MUSÍLEK

  Foto: JAN ŠILPOCH

  Před dvěma lety byla v rámci prv-

  ní fáze projektu zmapována pří-

  stupnost bezmála šesti set objektů

  po celé republice. Stalo se tak díky

  spolufinancování z prostředků Ev-

  ropské unie – Evropského fondu

  pro regionální rozvoj. Pozornost se

  soustředila na národní kulturní pa-

  mátky a další pro turisty zajímavé

  objekty, a Mapy bez bariér se tak

  zařadily po bok portálů, které tako-

  vé informace poskytují, např. Vo-

  zejkmap nebo Disway.

  Nyní je však na Mapách bez bariér

  již téměř 15 tisíc záznamů a rozšiřo-

  vání průběžně pokračuje díky pro-

  pojování s již fungujícími zdroji in-

  formací. Jak uvádí manažer projektu

  Petr Hazuza, sám vozíčkář: „Mezi

  významné zdroje patří Atlas přístup-

  nosti objektů na území města Čes-

  ké Budějovice, portály Vozejkmap,

  Wheelmap a WCKompas, ale také

  Mapa přístupnosti Brna nebo roční-

  kové práce studentů Vysoké školy

  polytechnické v Jihlavě. Ke každému

  Mapy bez bariér

  rostou

  Mapy bez bariér, které

  patří do rodiny projektů

  Nadace Charty 77,

  počátkem listopadu

  letošního roku vstoupily

  do nové etapy svého

  působení. Díky začlenění

  volně publikovaných dat

  zpodobných projektů se

  stávají nejucelenějším

  domácím portálem

  opřístupnosti veřejného

  prostoru (nejen) pro

  osoby spostižením.

  Z počátečních

  stovek

  informačních

  záznamů jsou

  dnes na Mapách

  bez bariér tisíce.

• Strana 19

  19

  REFLEKTOR / TRIBUNA

  Kdo by nerad dostával dárky? Zejména

  děti, nota bene o Vánocích! Dobře si

  vzpomínám, jakou jsem měl radost, když

  se po sametové revoluci „roztrhl pytel“

  s dobrodinci, kteří chtěli potěšit „dětičky

  na vozíčku“, které byly do té doby tak

  opomíjené. Patřil jsem mezi ně. Opomíje-

  ný jsem se tedy nikdy necítil, ale autobus

  plný štědrých Santů s charitativními

  dárečky jsem vítal s nadšením. Dnes už

  nejsem dítě, časy se změnily a já konec-

  konců taky.

  Ne že bych nechtěl dnešním dětem s po-

  stižním dopřát stejnou radost, ale trochu

  přemýšlím nad signálem, který podobným

  dobrodiním vysíláme. Voláme po rovném

  přístupu, podporujeme integraci a prosa-

  zujeme inkluzi. Ale když se najde hodný

  sponzor, který zakoupí dárky pro děti ve

  speciální škole nebo neziskovce, neodmít-

  neme. Proč bychom také měli? Vždyť je to

  hezké a k Vánocům to patří! Jen nelida by

  vyřkl námitku.

  Jistě, jenže jaké poselství tím vlastně

  předáváme? Kolik dětí bez postižení dostá-

  vá dárky mimo svoji rodinu, jen tak? A ne-

  mluvím o mandarince či perníčku, kterými

  školní jídelny zpestří některý z adventních

  obědů. Mám na mysli opravdu hodnotné

  prezenty. Nevytváříme tak do budoucna

  v dotyčných dětech pocit, že na takové

  věci mají vlastně z titulu svého postižení

  nárok? Že je to normální, když dostávají

  něco extra? Jste úplně stejné jako ostatní

  děti, ale soucitné dárky vám náleží...

  Bohužel vím, že mnozí to začnou brát

  jako samozřejmost. A stejným způsobem

  pak přistupují k věcem i v dospělosti

  – milá společnosti, požaduji být tvým

  plnohodnotným členem, ale koukejte mi

  všichni jít na ruku, protože já jsem ten

  chudák, který si to zaslouží!

  Příliš příkrá slova? Možná. Předpoklá-

  dám, že se mnou mnohý čtenář nesou-

  hlasí. Samozřejmě, dárek pro radost nic

  takového sám o sobě nezpůsobí. Nemůže

  být ale nakonec dílem mozaiky?

  

  Danajské dárky

  RADEK MUSÍLEK

  glosuje rozměry

  vánočního dobrodiní

  Partneři:

  tomuto zdroji přistupujeme indivi-

  duálně a snažíme se z něj získat ma-

  ximum informací.“

  Funguje to i obráceně: data namě-

  řená přímo v rámci projektu Mapy

  bez bariér jsou také volně k dispozici

  v rámci otevřené licence a nyní nově

  dostupná i na mezinárodním portálu

  accessibility.cloud. Zásluhou kvalit-

  ního rozhraní je pak mohou využívat

  i ostatní vývojáři.

  Profesionálně zmapované objekty

  jsou vyhodnocovány podle Metodiky

  kategorizace přístupnosti objektů,

  kterou za přispění Ministerstva pro

  místní rozvoj vytvořila skupina or-

  ganizací pod vedením Pražské orga-

  nizace vozíčkářů. O každém objektu

  se zaznamenávají řádově desítky

  údajů a stupeň přístupnosti metodika

  prezentuje pomocí barev semaforu.

  Objekty na mapě jsou tedy na prv-

  ní pohled rozděleny na zelené (pří-

  stupné), žluté (částečně nepřístupné)

  nebo červené (nepřístupné).

  Červené ohodnocení objektu však

  automaticky neznamená, že je pro

  všechny nedostupný. Je to spíš dů-

  ležitá informace pro uživatele, že je

  pro návštěvu tohoto objektu nutná

  jistá příprava. Dotyčný člověk se tak

  na základě dodatečných informací

  může sám rozhodnout, jestli daný ob-

  jekt vyhovuje jeho konkrétním poža-

  davkům a zda je ochotný či schopný

  si zajistit přístup. Jedna z uživatelek

  portálu, vozíčkářka Lenka Brisudová,

  vše shrnula těmito slovy: „Velmi ráda

  cestuji. Jenže občas je těžké o daném

  místě najít relevantní informace, což

  mě už od několika výletů odradilo.

  Projekty, jako jsou Mapy bez bariér,

  pomáhají situaci zlepšit. Najdu v nich

  podrobnosti o přístupnosti řady pa-

  mátek, restaurací i ostatních služeb

  po celé republice na jednom místě.“

  Nehleďte tedy na zimu, podívejte

  se raději na www.mapybezbarier.cz

  a naplánujte si podle nich nějaký pěk-

  ný výlet!

  

  Vybrané objekty byly odborně zmapovány podle jednotných kritérií.

• Strana 20

  ŽIVOT

  Text: ZDENĚK JIRKŮ

  Foto: JAN ŠILPOCH

  Skoro před šesti lety se Simoně

  a Karlovi z České Lípy narodil Lukáš.

  Dítě chtěné a láskyplně vítané na

  svět. Když ale po nějakém čase ro-

  diče zjistili, že kluk se nevyvíjí jako

  jeho vrstevníci, nic nedbali rad oko-

  lí, že se vše dožene, upraví, zvládne.

  Vydali se ke specialistům, a dokud

  se nedočkali opravdu kvalifikované

  diagnózy, nepřestali.

  Jenomže výsledek nebyl žádným

  vítězstvím – atypický autismus se

  středně těžkou symptomatikou.

  Prakticky to znamenalo potíže se

  stabilitou, s chůzí, a hlavně nerozvi-

  nutou řeč neboli obrovské problémy

  s komunikací v době, kdy je pro kaž-

  dé dítě tak důležité objevovat svět

  právě pomocí nekonečného povídá-

  ní s mámou, tátou i ostatními.

  Pro paní Simonu to hlavně zname-

  nalo vzdát se zaměstnání, celoden-

  ně se věnovat synovi a plně se opřít

  o manžela jako spolehlivý bod, jako

  sílu, která se postará. Nešlo totiž jen

  o běžnou každodenní péči, ale také

  Když je

  smůly příliš

  Příběh, který by filmový

  dramaturg asi označil za příliš

  uměle komplikovaný. Ale život

  je někdy mnohem drsnější než

  drama na plátně…

  o opakované návštěvy specializova-

  ných pracovišť, jako třeba Centrum

  LIRA v Liberci, kde jim účinně po-

  mohli pochopit a zvládnout synův

  svět. Těžká doba a nekonečná péče

  ale přinášely a přinášejí i radost –

  Lukáš mluví, orientuje se ve světě, rád

  chodí do běžné školky s integrovanou

  třídou. Takže alespoň nějaký důvod

  k nadechnutí? Ano, až do předsil-

  vestrovského dne loňského roku.

  JEN MALÁ MULDA…

  Toho dne si pan Karel, jako už mno-

  hokrát, vyjel na běžky. Potřeboval se

  trochu provětrat, práce programá-

  tora má k přírodě opravdu daleko

  a starosti s rodinou se na zasněže-

  ných pláních Jizerských hor zdají

  trochu menší.

  Karel byl a je sportovec, žádný

  nešika. Překonat malou muldu byla

  naprostá rutina. Jenomže cosi se ne-

  povedlo, statný chlap se najednou

  ocitl na sněhu, lyže pod ním a k tomu

  strašná bolest v zádech. „A v té chví-

  li jsem věděl, že skončím na vozíku.

  Prostě věděl. I když mi pochopitelně

  nedocházelo, co to pro mne a nás

  všechny bude znamenat.“ Zvláštní

  chvilku a její následky pojmenovali

  lékaři neúprosně – fraktura bederní-

  ho obratle L1 s míšní lézí a trvalými

  následky. Neboli neúplně ochrnuté

  dolní končetiny včetně hýždí, ne-

  funkční svěrače, snížená kapacita

  močového měchýře.

  Sport hodně

  pomáhá,

  ale všechno

  nevyřeší…

• Strana 21

  21

  Měsíce rehabilitací sice přinesly

  trochu světélka v podobě zvládnutí

  několika krůčků s francouzskými

  holemi, ale stejně je to smůla – delší

  sezení u počítače, tedy ani návrat do

  práce zatím asi nepůjde. Karel cvičí,

  už dobře ovládá vozík, rád by se do-

  konce posadil na tricykl. Velká bo-

  jovnice paní Simona ho s nadhledem

  dokonce pochválí: „Před úrazem

  byla pro něj těžká nemoc i rýmička.

  Prostě chlap.“ Ale i ona už ví, jak těž-

  ké je dvojnásobné břemeno, které jí

  život nadělil. Místo kluka s postiže-

  ním dva nejbližší lidé, hodně odká-

  zaní na její pomoc… Ale její manžel

  se pere a pere. Chodí do bazénu i do

  posilovny, touží po tricyklu, protože

  i cyklistika bývala jeho koníčkem.

  Hlavně však odmítá představu, že

  by se nemohl vrátit ke své práci. Ko-

  legové se k němu zachovali skvěle.

  Karel byl a je sportovec,

  žádný nešika. Překonat malou

  muldu byla naprostá rutina. Jenomže

  cosi se nepovedlo, statný chlap

  se najednou ocitl na sněhu,

  lyže pod ním a k tomu strašná

  bolest v zádech.

• Strana 22

  ŽIVOT / PŘÍBĚH

  Nejenže mu přispěli finančně, ale

  opravdu počítají, že se mezi ně vrátí,

  i když třeba s nějakou úpravou pra-

  coviště nebo pracovního zapojení

  vůbec.

  Těžká situace Simony, Karla

  i Lukáše je také zkouškou našeho

  sociálního systému – tolik smůly

  se málokdy najde na jenom místě

  a všechny možné zákony, předpi-

  sy a vyhlášky s tím jaksi nepočítají.

  Rodina pomáhá, zejména Karlův ta-

  tínek se stal obětavým a vždy připra-

  veným taxikářem, ale bude to stačit?

  ČÍSLA, ČÍSLA

  Rodiny lidí s postižením to dobře

  znají. Po prvotním otřesu zcela při-

  rozeně začínají doléhat obavy, zda

  nový život zvládnou s novými pří-

  jmy. Mohou počítat s příspěvky na

  péči, s invalidními důchody, s dal-

  šími dávkami. Ale každá situace je

  jiná. Potřebujete automobil s ručním

  ovládáním? Musíte si opravdu při-

  platit, protože odhadnutých 300 tisíc

  jistě od státu nedostanete. Potřebuje-

  te kvalitní vozík? Běžných 80 tisíc

  jistě nedostanete. Potřebujete – jako

  Karel – sedm i více cévek za den?

  Pojišťovna jich zaplatí jen pět. Za

  rok si doplatíte 30 tisíc. Rehabilitace

  v bazénu? Jen za své. A další, třeba

  dojíždění se synem do speciálních

  center, dezinfekční prostředky, do-

  platky za léky…

  Při našich cestách za rodinami lidí

  s postižením jsme ani jednou nesly-

  šeli volání po úplném komfortu, po

  dokonalém pohodlí a bezstarost-

  ném životě. Naopak, neštěstí velmi

  často v lidech probouzí sílu, skrom-

  nost, mnohé nápady, jak si přilepšit

  vlastním přičiněním. Stejně často se

  uskromní i širší rodina. Ale v lidech

  je přirozená touha po základní jistotě

  – budeme mít z čeho žít?

  Karlův příběh tak dostává jinou bar-

  vu. Systém sociálních dávek a mate-

  riální pomoci je zformalizovaný a ne-

  umožňuje zejména samosprávám

  pružně reagovat na konkrétní situace.

  Máme celostátní tabulky, v každém

  kraji máme trochu jinou sociální po-

  litiku, máme přísnou posudkovou

  péči, máme mnoho politických de-

  Máte zájem

  o asistenčního psa?

  www.pestra.cz

  Cvičíme parťáky

  pro život.

  psí asistence

  Pestra_Inzerce.indd 1 17.10.2017 8:21:32

  klarací o spravedlnosti. Nemáme ale

  svobodu pro velkorysé obce a města,

  nemáme účinné daňové odpisy pro

  dárce konkrétním lidem, nemáme

  vlastně ani motivaci pro lidi s posti-

  žením, aby se co nejrychleji vrátili do

  práce, rekvalifikovali, pomohli sobě

  a svým rodinám.

  Nevíme, jak nakonec příběh čes-

  kolipské rodiny dopadne. Konto Ba-

  riéry už schválilo finanční pomoc

  a k další je připraveno. Jsou i jiní

  dárci. Nejlepší by však bylo, kdyby

  nová vláda – bude-li nějaká – na-

  psala jasně do svého programového

  prohlášení: Miliardy na dálnice, zá-

  bavní parky nebo umělé zasněžo-

  vání svahů zmenšíme o procento,

  o kterém mohou svobodně rozhod-

  nout samosprávy ve prospěch lidí

  s postižením.

  Jen jedno procento proti smůle,

  která může potkat každého.

  

  Při našich cestách za rodinami

  lidí s postižením jsme ani jednou

  neslyšeli volání po úplném

  komfortu, po dokonalém pohodlí

  a bezstarostném životě.

  Paní Simona má se svými

  mužskými hodně těžké břemeno.

  Ale úsměv ji neopouští.

• Strana 23

  ŽIVOT / AKTIVNĚ – SKAUTING

  TEXT: MICHAELA ZINDELOVÁ

  FOTO: JAN ŠILPOCH

  „Jmenuju se David Pham, je mi osm-

  náct a studuji sociální činnost v Jed-

  ličkově ústavu,“ představí se rychle

  a o své cestě ke skautingu říká: „Moji

  rodiče žijí v severních Čechách,

  maminka je Češka, tatínek pochází

  z Vietnamu. Jsem od narození po-

  stižený, mám mukopolysacharidózu.

  O skautu jsem doma poprvé slyšel

  od své sestřenice a do skautského

  střediska jsem se dostal v sedmi.“

  Schůzky už v první družině si Da-

  vid pořád „nese v sobě“, skautské

  hodnoty se zapisovaly do jeho zrání.

  S přáteli prožíval něco docela jiného,

  než na co byl zvyklý. Společně se učili

  být ohleduplní k okolnímu prostře-

  dí a mít vztah k přírodě. Pokaždé šlo

  o spoustu dobrodružství, nových po-

  znání, hru s postřehem, pamětí, bys-

  trostí a soustředěním. „Čekala mne

  bezvadná parta, ve které mne brali

  jako plnoprávného člena družiny a od

  začátku mne do každé činnosti zapo-

  jovali,“ vysvětluje David a pokračuje:

  „Možnost být členem Junáka nemá

  pro handicapované žádná omezení,

  snad až na výjimku technických zále-

  žitostí, tedy vozíků. V terénu mi ostat-

  ní pomáhají, aby se vozík nepoškodil,

  s lehčím typem se tak nenamáhají.“

  Student samozřejmě dávno ví,

  že jeho zájem o skauting vzrostl

  Od vlčete k roverovi

  Na jedné skupinové fotce

  Junáka Hraničář zJirkova

  můžete zahlédnout mladého

  muže na vozíku. Skaut, moderní

  hnutí sdlouhou tradicí,

  je na příchod dětí stělesným

  postižením připraven.

  empatickým přístupem vedoucího

  v Jirkově i náplní každé ze schů-

  zek. Podstatné podle Davida je, jak

  vás přijme skupina, nakolik vám

  umožní skauting provozovat. A co

  na možnost integrace dětí s těles-

  ným postižením říká Eva Měřínská,

  náčelnice Junáka? „Skauting, mo-

  derní hnutí s dlouhou tradicí, po-

  skytuje prostředí schopné přijmout

  jakékoliv dítě. Dokáže vyzdvihnout

  jeho silné stránky a nabídne mu pří-

  ležitost celostního rozvoje v partě

  kamarádů. Ve skautu jsme otevře-

  ní pro všechny bez rozdílu, tedy

  i pro děti s nějakým znevýhodně-

  ním nebo specifickými potřebami.

  Nevnímáme nic jako problém nebo

  přítěž, které bychom se měli vyhý-

  bat, ale jako příležitost k osobnímu

  rozvoji pro každého z oddílu. Na

  příchod takových dětí jsou vedoucí

  připraveni. Protože vzájemně si po-

  máhat je pro skauty a skautky dů-

  ležité.“

  David by si přál po maturitě studo-

  vat dál, speciální pedagogiku. Chtěl

  by se profesně věnovat sociálnímu

  poradenství. Zatím jen přání. To, co

  dnes už ví naprosto přesně, je, že

  skauting zůstane jeho prvořadou

  charakterovou hodnotou na celý ži-

  vot.

  

  Skauting

  Skauting je celosvětové hnutí (existuje v zemích

  ateritoriích), které se snaží ovýchovu arozvoj dětí

  amladých lidí, jejich schopností adovedností. Skautování

  je propracovaným systémem, jak dítě či mladého člověka

  připravit na život.

  Skautskou myšlenku Baden-Powella přinesl do českých

  zemí před více než sto lety Antonín Svojsík. Český

  skauting byl za dobu existence třikrát rozpuštěný aopět

  obnovený. Už koncem roku  byl svolán řádný sněm

  Českého junáka – svazu skautů askautek.

  Od roku  se čeští skauti vrátili ktradičnímu názvu

  Junák – český skaut z. s. – má vsoučasnosti  tisíc

  členů. Jedná se skutečně omoderní hnutí sdlouhou

  tradicí.

  Více informací na www.skaut.cz

  Poplatky za činnost se liší vjednotlivých městech imezi

  konkrétními oddíly. Vždy záleží na aktivitách, které jsou

  znich hrazeny.

  Roční členský příspěvekse pohybuje okolo

  – korun avětšinou zahrnuje registraci

  iprostředky na zabezpečení fungování oddílu.

  Sregistrací mají děti nárok zdarma na časopis pro svou

  věkovou kategorii. Poplatky za výpravy se pohybují od

  sta korun, za dvoutýdenní tábor se platí – Kč.

  Kromě tábornického vybavení je třeba si pořídit skautský

  kroj (ten stojí přibližně  Kč).

  První Davidova cesta doma, v Jirkově,

  vede pokaždé do skautského oddílu.

  23

• Strana 24

  ŽIVOT / LEHOKOLO – ALTERNATIVA K HANDBIKU

  Text: MARTIN KOPEČEK

  Foto: AUTOR

  Když se řekne lehokolo, může v nás

  název evokovat obrázek šlapacího

  gauče jedoucího krajinou či atrak-

  ce od kolotočářů, vždyť se u toho dá

  přece ležet! Člověk opravdu jede,

  leží, ale realita je na hony vzdálená

  pojízdnému cirkusu.

  Pevný rám i „skládačka“, v obojím

  provedení dnes několik firem nabízí

  lehokola ve všemožných konfigura-

  cích. Výhoda skládacího lehoko-

  la je, že je dáme šikovně do kufru

  auta, což oceníme především při

  balení na dlouhé výpravy. Z osobní

  zkušenosti, pokud to prostor umož-

  ňuje, mohu však doporučit dávat

  kolo do auta nesložené. Lépe se

  nakládá a odpadá neustálá montáž

  a demontáž.

  Jelikož jsou klasické modely leho-

  kol určeny hlavně zákazníkům bez

  výraznějšího pohybového omeze-

  ní, je potřeba se podívat hlouběji do

  nabídky výrobců. Nás budou zajímat

  především tříkolové varianty leho-

  kol, určené většinou pro pohodlnou

  jízdu na větší vzdálenosti. Ta mají

  vepředu kola dvě a vzadu jedno. Ide-

  ální varianta, pokud nemáme stabili-

  tu a potřebujeme se bezpečně rozjet

  a zastavit.

  Když se řekne lehokolo

  VZRUŠUJÍCÍ REHABILITACE

  Pro rozjezd a dopomoc se šlapá-

  ním, když nám nohy tolik neslouží,

  je dnes na trhu také velká nabídka

  elektromotorů. Zvolit můžete od jed-

  noduchého pákového ovládání na ří-

  dítkách až po sofistikované elektro-

  motory s automatickým přidáváním

  výkonu v závislosti na způsobu jízdy.

  S elektrickým pohonem už se stává

  trike jak prostředkem například pro

  cestu do práce, tak i rehabilitační

  pomůckou pro sport a zábavu. Ne-

  musíme nohy cvičit zavřeni v pokoji

  u televize, ale místo toho můžeme

  vyrazit na cyklostezku nebo třeba do

  lesa na houby. Při cestě do zaměst-

  nání si zase člověk krásně pročistí

  hlavu, jen je potřeba mít kde kolo za-

  parkovat a v ideálním případě si ho

  nechat pojistit proti krádeži.

  Díky nízkému posedu a těžišti je

  tento typ kola zároveň velmi bez-

  pečný. Zvládne i extrémní sjezdy

  a při troše tréninku také nějakou

  tu řezanou zatáčku. Průchodnost

  terénem je vysoká, motor dopo-

  může i s měkkým terénem a nízké

  sezení udrží stabilitu na výbornou.

  Rychlost jízdy je srovnatelná s kla-

  sickým jízdním kolem, nikoho tedy

  nezdržujeme. Při skládací varian-

  tě lze kolo navíc lehce přepravit na

  hřebenovky hor kabinkovou nebo

  sedačkovou lanovkou.

  Pro jízdu je až nezbytnost dokoupit

  boty s nášlapy. Díky nim i přes ne-

  hybný kotník chodidlo přesně drží ve

  vymezeném úhlu a noha se nám ne-

  dostává do řetězu nebo řízení. Není

  tedy potřeba používat žádné „fixáto-

  ry“ či obinadla, jednoduše zacvakne-

  me rukama botu do vázání a může-

  me vyrazit.

  Kolo může být osazeno různými

  typy přehazovaček a brzdových sys-

  témů, nejrůznějšími typy odpruže-

  ní či způsoby řízení. Vždy záleží na

  tom, co považujeme za důležité a na

  co nám stačí naše peněženka. Při

  jízdě sedíme a jsme zároveň pevně

  zapřeni zády v opěradle. Vzdálenost

  cyklisty od pedálů je polohovatelná.

  Ne vždy je všechno vhodné pro každého

  auvýběru správné kompenzační

  pomůcky to platí dvojnásob. Je nutné

  zvolit speciální handbike, když používám

  jak vozík, tak francouzské hole? Je nutné

  vtomto případě ještě více přetěžovat

  záda aramena, když mi částečně fungují

  stehenní svaly? Alternativa existuje.

  Pro rozjezd a dopomoc

  se šlapáním, když nám

  nohy tolik neslouží, je

  dnes na trhu také velká

  nabídka elektromotorů.

  Houbaření nebo

  rybaření dostává

  s lehokolem nový

  rozměr.

• Strana 25

  25

  Pokud někdo chce ulevit bolavému

  krku, je možné přikoupit hlavovou

  opěrku. Pozor si musíme dávat při

  vyšších rychlostech, kdy je díky pev-

  né nápravě potřeba zatáčky vybírat

  s respektem.

  BEZ NABÍJEČKY NEVYJÍŽDĚT!

  Není problém ujet za den na lehokole

  kolem sta kilometrů a přitom naložit

  i stan a spacák na přídavný nosič či

  rovnou vyrazit s expedičním vozí-

  kem. Ten se dá jednoduše zapřáh-

  nout za kolo a uvezeme na něm i in-

  validní vozík s plnou polní.

  Baterku je dobré před cestou dobít

  naplno, ale doporučuji vzít s sebou

  vždy raději nabíjecí kabel a někde při

  obědě poprosit personál o zapojení

  vyndavací baterie do elektrické zá-

  suvky. V cyklobrašně je místa přece

  dost a nabíječka je jen další doplněk

  k základnímu nářadí, náhradní duši

  a sadě lepení. Už se mi nejednou

  stalo, že motoru došla „šťáva“ a vždy

  je to jako naschvál v největším deš-

  ti nebo v místě nejvzdálenějším od

  civilizace. V tom lepším případě vás

  pak čeká zbytečné zdržení, když se

  musí někdo obětovat a dělat tažného

  koně s pomocí lana. Neměli bychom

  také zapomenout lehokolo osadit

  vlaječkou – sedíme nízko a opravdu

  nejsme na silnici vidět! Helma je pro

  bezpečnou jízdu nezbytností.

  Při výběru cyklopomůcky je ideální

  si vše osahat a vyzkoušet. Neváhejte

  oslovit výrobce jak v ČR, tak v zahra-

  ničí a vyzkoušejte si vše na testovací

  jízdě. Možná právě elektrický trike je

  pro vás ideální šlapací varianta pro

  cestování bez kompromisů.

  

  Lehokolo – základní informace

  Co hledat: lehokolo, trike, recumbent bicycle

  Cena selektromotorem: od  Kč

  Pojištění: od  Kč

  Rozměry: cca  cm, šířka  cm

  Hmotnost lehokola: od  kg + baterie od  kg

  Nosnost: do  kg

  Dojezd na plné nabití baterie: vzávislosti na terénu

  adopomoci motoru, ale od  km výše

  Rozměry kol: podle výrobce –“

  Vhodné pro: paraparéza, DMO, RS, SMA atd. – nutná

  částečná síla vnohou

  Pozornosti

  ostatních prostě

  neujedete.

  Sundáme

  opěrku, povolíme

  bezpečnostní

  závlačku a kolo je

  během okamžiku

  složené.

• Strana 26

  ŽIVOT / AUTO-MOTO

  Text: PETR BUČEK

  Foto: TCS, ARCHIV AUTORA

  Vyšší karoserie vozů SUV sice při-

  náší řidičům lepší přehled o dění

  před sebou, pokud zrovna jedou za

  nižšími auty, ale při parkování, cou-

  vání a jiném manévrování se ukáží

  nevýhody robustních kabin. Za horší

  Zmoderních aut

  je špatný výhled

  Test švýcarského autoklubu TCS porovnal výhled

  z69 aut různých kategorií. Srovnání ukázalo,

  že ze stále oblíbenějších aut SUV řidiči nemají

  tak dobrý výhled jako zmalých vozů, kombíků nebo

  velkoprostorových aut. Mnoho lidí shandicapem

  současný trend neocení – vozíčkářům se do

  vysokých SUV navíc ivětšinou hůře nastupuje.

  výhled mohou také malé rozměry

  zadních oken.

  Nejlíp je naopak vidět z malých

  aut a kombíků, zjistil autoklub TCS.

  Například z městského miniau-

  ta pro dva cestující, jakým je Smart

  ForTwo, spatří řidič při couvání pře-

  kážku vysokou 50 centimetrů už ze

  vzdálenosti 1,9 metru. Naproti tomu

  z Fordu Edge, který patří mezi SUV,

  je možné uvidět stejný předmět až

  ze vzdálenosti 12,5 metru. Pokud je

  Olga Vikturnová,

  vozíčkářka

  Nedávno jsem se pustila do

  vybírání nového auta. Pohybuji se

  spomocí mechanického invalidního

  vozíku. Navštívila jsem několik

  prodejen aut abyla jsem velmi

  překvapená, jak špatně jsou pro mě

  současná vozidla přístupná, když se

  unich neprovede řada speciálních

  vozíčkářských úprav.

  Protože jsem drobnější postavy,

  měla jsem svýběrem vozu vždy

  problém. Před  lety jsem si

  pořídila Toyotu Aygo. Tehdejší

  model tohoto minivozu mi

  umožnil nejen dobré nastupování

  avystupování, ale zároveň

  ibezproblémový výhled do

  všech stran. Jako řidička jsem

  používala také Škodu Fabia. Při

  vypumpování sedačky směrem

  nahoru jsem zní relativně viděla,

  ale měla jsem už málo místa na

  nohy pod volantem. Tvar sedaček,

  který počítá snataženýma

  nohama řidiče, nenechává dost

  prostoru na spastické nohy,

  spokročilou denní hodinou ivíce

  pokrčené.

  Usoučasných typů vozů mám

  obdobný problém jako vmalé

  škodovce, bez ohledu na značku.

  Pokud je vůz nižší, nebyl by

  problém do něj nastoupit, třeba

  ispomocí přesedacího prkénka.

  Ale ve výhledu dopředu mi brání

  vysoká palubní deska anízké

  posazení sedaček. Navíc mi několik

  prodejců potvrdilo, že páčky na

  změnu výšky sedačky by jistě

  nezvládly pravidelné zatížení

  při zvedání asnižování sedadla

  několikrát za den.

  Pokud je vůz vyšší, je pro mě

  nemožné nastoupit bez speciálního

  zvedacího zařízení, které mě sice

  usadí, ale zase nedosáhnu na

  vozík, abych ho mohla nějakým

  způsobem složit analožit do vozu,

  ohnutí ze sedačky mi totiž má páteř

  umožní jen vomezeném rozsahu.

  Navíc se autem vsoučasnosti

  pohybuji téměř denně ajsem

  nucena nastupovat občas

  znerovného terénu či za

  nepříznivých povětrnostních

  podmínek – takové situace vyžadují

  co nejsnazší anejrychlejší přesun

  mě ivozíku.

  Popularitu vozů SUV proto moc

  nechápu. Myslím, že současný

  trend obecně nemyslí moc na lidi,

  kteří nemají vysokou postavu, bez

  ohledu na to, zda mají či nemají

  handicap.

  

  Pohledem řidičky shandicapem

• Strana 27

  27

  Auta snejlepším

  anejhorším

  výhledem podle

  testu autoklubu TCS

  MALÉ VOZY ( % bodů ze 

  možných vcelkovém hodnocení)

  Nejlepší výhled

  Smart ForTwo (r. v. ) ★★★★★

  Fiat Panda () ★★★★

  Opel Adam () ★★★★

  Toyota Aygo () ★★★★

  Hyundai i () ★★★★

  Mini Cooper () ★★★★

  Renault Twingo () ★★★★

  Honda Jazz () ★★★★

  (žádné malé auto nedostalo vtestu

  horší než tříhvězdičkové hodnocení

  avtestu nepropadlo)

  KOMPAKTNÍ TŘÍDA AUT ( %)

  Nejlepší výhled

  Subaru Impreza () ★★★★

  VW Golf () ★★★★

  (žádné kompaktní auto nedostalo

  vtestu horší než tříhvězdičkové

  hodnocení avtestu nepropadlo)

  KOMBÍKY ( %)

  Nejlepší výhled

  Škoda Octavia kombi () ★★★★

  Toyota Auris kombi () ★★★★

  Seat Leon kombi () ★★★★

  VW Passat () ★★★★

  (žádné kombi nedostalo vtestu

  horší než tříhvězdičkové hodnocení

  avtestu nepropadlo)

  LIMUZÍNY ( %)

  Nejlepší výhled

  Toyota Prius () ★★★★

  Hyundai Ioniq () ★★★★

  Opel Insignia () ★★★★

  Nejhorší výhled

  Jaguar XE () ★★

  Mercedes třídy E () ★★

  SUV ( %)

  Nejlepší výhled

  Peugeot  () ★★★★

  Suzuki SX () ★★★★

  Nejhorší výhled

  Peugeot  () ★★

  Ford Edge () ★★

  Mercedes GLC () ★★

  Lexus NX () ★★

  MPV ( %)

  Nejlepší výhled

  Nissan Note () ★★★★

  Citroën C Picasso () ★★★★

  Nejhorší výhled

  Renault Grand Scénic () ★★

  Vysoká karoserie

  vozů SUV

  komplikuje výhled

  při parkování.

  Nízké předměty

  nebo malé osoby

  řidič snadno

  přehlédne.

  Totéž platí při

  couvání. Na vině

  jsou i malá zadní

  okna robustních

  vozů SUV.

  Peugeot 3008

  v testu

  zklamal. Řidiči

  nezaručuje tak

  dobrý výhled

  jako malá auta

  nebo kombíky.

• Strana 28

  ŽIVOT / AUTO-MOTO

  PRODEJCI

  UNICAR

  Škoda

  www.unicar.cz

  OSTRAVA

  Vítkovická , Ostrava

  Tel.:   -

  E-mail: novevozy@unicar.cz

  AUTO JAROV

  Škoda, Volkswagen,

  Seat, Audi, Honda

  www.autojarov.cz

  PRAHA

  Osiková , Praha 

  Tel.:  

  E-mail: pipek@autojarov.cz

  AUTO HLAVÁČEK

  Škoda, Kia

  www.hlavacek.cz

  OLOMOUC

  Týnecká /, Olomouc

  Tel.:   

  E-mail: maly@hlavacek.cz

  OPAVA (Kia)

  Těšínská /

  Opava-Předměstí

  Tel.:   

  E-mail: kohut@hlavacek.cz

  PROSTĚJOV (Kia)

  Plumlovská , Prostějov

  Tel.:   

  E-mail: riedl@hlavacek.cz

  AUTOBOND GROUP

  Kia, Toyota, Ford, Suzuki, Subaru,

  Nissan, Mitsubishi

  www.autobond.cz

  PRAHA

  (Kia, Nissan, Mitsubishi)

  Kolbenova /, Praha -Vysočany

  Tel.:   

  E-mail: michal.dolezal@autobond.cz

  PLZEŇ(Kia, Ford)

  Koterovská , Plzeň-Slovany

  Tel.:   -

  E-mail: milan.horna@autobond.cz

  KARLOVY VARY

  (Kia, Nissan, Mitsubishi)

  Studentská ,

  Karlovy Vary-Doubí

  Tel.:  

  E-mail:tomas.klesa@autobond.cz

  OSTRAVA

  (Kia, Toyota, Nissan,

  Suzuki, Subaru)

  Krmelínská -, Ostrava-Hrabová

  Tel.:   -

  E-mail:petra.dybalova@autobond.cz

  OPAVA(Toyota)

  Ostravská , Opava

  Tel.:  

  E-mail:toyotaopava@autobond.cz

  TŘINEC (Toyota)

  Frýdecká , Třinec

  Tel.:   

  E-mail: toyotatrinec@autobond.cz

  AUTOCENTRUM

  DOJÁČEK

  Citroën, Fiat, Fiat Professional,

  Jeep, Lancia, Chevrolet

  www.dojacek.cz

  PRAHA

  Kolbenova /, Praha 

  (Citroën, Fiat, Jeep, Lancia)

  Tel.:   

  E-mail: citroen@dojacek.cz

  USeřadiště , Praha 

  (Fiat, Fiat Professional)

  Tel.:   

  E-mail: vasak@dojacek.cz

  Vršovická , Praha 

  (Fiat, Fiat Professional)

  Tel.:   

  E-mail: fiat.vrsovicka@dojacek.cz

  Přípotoční c, Praha 

  (Citroën, Chevrolet)

  Tel.:   -

  E-mail: citroen@dojacek.cz

  AMB

  Ford

  www.fordamb.cz

  PRAHA

  Severní , Ořech – Praha-západ

  Pražský okruh – Exit 

  Tel.: –

  E-mail: svoboda@fordamb.cz

  ÚPRAVCI

  JOSEF HURT

  www.rucniovladani.cz

  TÝNEC NAD LABEM

  Bambousek 

  Tel.  

  E-mail:info@rucniovladani.cz

  API CZ

  www.apicz.com

  SLAPY UTÁBORA

  Slapy 

  Tel.: 

  E-mail: info@apicz.com

  INVACAR

  www.invacar.com

  KATOVICE

  Průmyslová , Katovice

  Tel.:  

  E-mail: info@invacar.com

  MAVE

  www.mave.cz

  LIPTÁL

  Liptál 

  Tel.:   

  E-mail: mave@mave.cz

  FINANCOVÁNÍ

  ČSOB LEASING

  www.csobleasing.cz

  CELÁ ČR

  Na Pankráci /,   Praha 

  (ina ostatních pobočkách)

  Tel.: +   

  info@csobleasing.cz

  E-mail: petr.bucek@bariery.cz

  Partneři Auta bez bariér (projekt Konta Bariéry)

  poradí handicapovaným svýběrem vozu, sjeho úpravou,

  financováním, pojištěním isvyřízením státního příspěvku

  aodpočtu DPH – www.autabezbarier.cz.

  PRODEJCI AUT

  ÚPRAVCI

  FINANCOVÁNÍ

  toto auto blíž k překážce, řidič ji ne-

  vidí.

  Autoklub varuje, že špatná vidi-

  telnost při couvání může být nebez-

  pečná hlavně pro malé děti. Řidiči

  některých SUV je mohou při cou-

  vání snadno přehlédnout. Proto se

  stávají nezbytnou výbavou aut nejen

  parkovací senzory, ale také couvací

  kamera.

  Podobný výsledek přineslo srov-

  nání výhledu z aut při pomalé jízdě

  vpřed, když v blízkém okolí napří-

  klad parkují jiná vozidla. V této dis-

  ciplíně uspěla Škoda Octavia. Její

  řidič bez problémů viděl na náraz-

  ník vedle stojícího auta i při krát-

  kém rozestupu mezi oběma vozy,

  který činil jen 92 cm. Mnohem

  hůře si vedlo SUV v podobě Peu-

  geotu 3008. Řidič francouzského

  vozu získal stejný přehled až tehdy,

  když byl od vedlejšího auta vzdále-

  ný 2,7 metru.

  Vítězem srovnání se stala katego-

  rie malých aut. Získala 74 procent.

  Následovaly kombíky se 69 procen-

  ty. Třetí příčka patřila vozům kom-

  paktních rozměrů, jako jsou Volks-

  wagen Golf nebo Renault Mégane

  (64 %). Za nimi skončily v testu TCS

  limuzíny neboli sedany typu Audi A4

  či Opel Insignia (v hodnocení získaly

  63 procent).

  Předposlední místo ze srovnávací-

  ho testu si odnesly velkoprostorové

  vozy, kterým připadlo také 63 pro-

  cent. Mezi ně patří Kia Carens, Cit-

  roën C4 Picasso či Renault Scénic.

  Poslední, šestá příčka připadla s 59

  procenty na SUV. Jejich řidiči musí

  být opatrní, robustní karoserie jim

  komplikuje výhled při parkování,

  couvání nebo jiných manévrech, kdy

  je zapotřebí pozorovat blízké okolí

  vozidla.

  

  Novinky vpříspěvku

  Novinky platné od . ledna 

  ohledně výše státního příspěvku

  na zakoupení automobilu adoby,

  na kterou je poskytován,

  přinášíme vtomto vydání

  Můžeš na stranách  a .

• Strana 29

  29

  Text: ZDENĚK JIRKŮ

  Foto: ARCHIV aJAN ŠILPOCH

  Nejde přitom v prvé řadě o krá-

  su postavy či ladné tělesné křivky.

  Jde o posílení všeho, co lidská těla

  a duše potřebují k normálnímu nebo

  skoro normálnímu životu.

  Kateřina vystudovala fakultu těles-

  né výchovy a sportu až po narození

  dvou dětí. Po letech obdivu k vrcho-

  lovému sportu a aktivnímu sporto-

  vání našla nejen celoživotní povolá-

  ní, ale také způsob, jak objevovat ve

  svých svěřencích skryté schopnosti,

  talent k pohybu a možnost získávat

  sebedůvěru. A o tu jde snad nejvíc.

  „Když dáte třeba i člověku s mentál-

  ním postižením příležitost soutěžit,

  správně ho připravíte, motivujete

  a naučíte soustavně na sobě praco-

  vat, najednou uvidíte, jak i on může

  být dobrý, může vyhrát. Nejen kvůli

  medailím a diplomům, ale také kvů-

  li sobě, svému okolí, chcete-li kvůli

  osudu, který mu nepřál.“

  Takhle zapracovala i s Eliškou.

  Dívce s mentálním a kombinova-

  ným postižením umožnila stanout na

  stupních vítězů v její kategorii v me-

  O Elišce a jiných zázracích

  Součástí komplexní péče

  o klienty v Dětském

  centru Paprsek je

  fyzioterapie vmnoha

  svých podobách,

  včetně sportovních

  a pohybových aktivit.

  Klientům se tu po léta

  věnuje Kateřina Křápová.

  zinárodní konkurenci. Eliška začínala

  na běžkách, ale na delší vzdálenosti

  to nebylo, postižené horní končetiny

  limitovaly používání hůlek. Tak při-

  šel nápad se sjezdovkami. Kateřina

  nezapře kvalifikovanou trenérku:

  „Eliška najednou mohla využít skluz

  a cit pro lyže. Ale musela se naučit

  spoustu dalších věcí – vyjet na vle-

  ku, nastoupit, vystoupit, bezpečně

  ovládat lyže v určitých rychlostech

  a na nerovnostech a také reagovat

  Kateřina umí snad

  všechny sporty.

  S medailemi je

  život veselejší...

  ŽIVOT / SPORTOVCI S MENTÁLNÍM A KOMBINOVANÝM POSTIŽENÍM

• Strana 30

  na překážky. K tomu patří základ-

  ní technika jízdy – dlouhé, střední

  a krátké oblouky. A zdánlivá drob-

  nost – zvyknout si na sjezdové boty.“

  Většina těch, kdo někdy stáli na

  zasněženém svahu, ví, že na běžné

  ježdění stačí prostě okouknout ty

  ostatní, malá nápověda, návštěva ly-

  žařské školy a tak dlouho to zkoušet,

  až to půjde. U sportovců s mentálním

  a kombinovaným postižením je ale

  potřeba mnohem drobnější a mno-

  hem trpělivější práce. Nejprve jízda

  na laně, pak mírné svahy, pak i těžší

  zledovatělé povrchy. Vše s pozor-

  ným dohledem trenérky, s nekoneč-

  nou vytrvalostí, s cílem…

  PROČ TO VŠECHNO?

  Jaký cíl mohou mít sportovci s po-

  stižením? Určitě ne prolomit světové

  tabulky zdravých. Ve svých katego-

  riích ovšem mohou ze sportu udělat

  také dost prestižní záležitost.

  Když se v roce 2015 Eliška nomi-

  novala na Světové hry Speciálních

  olympiád, které se konaly v březnu

  letošního roku v rakouském Schlad-

  mingu, byl to úspěch. Když pak zís-

  kala bronzovou medaili v obřím sla-

  lomu a za dva dny zlatou ve slalomu,

  to už byla doslova senzace. A její tre-

  nérka? „Vždycky mě fascinovala do-

  konalost pohybu. Už od dětství jsem

  sportovala a sledovala olympijské

  hry, mistrovství světa i další soutěže.

  Když byl před dvanácti lety založen

  sportovní oddíl SK Paprsek, objevila

  se šance umožnit dětem s mentál-

  ním a kombinovaným postižením

  pravidelně sportovat a účastnit se

  závodů v plavání, stolním tenisu, ly-

  žování nebo přehazované. Výborná

  je i boccia. Pro naše svěřence je pro

  život skvělé i pochopení fair play.

  Přejí úspěch i druhým, to je také

  jejich doména, tím se liší od zdravé

  populace. Někdy jsou totiž z domova

  zbytečně hýčkáni, ale v dospělosti

  budou muset poznat reálný život…“

  Kateřina ví, že sport je důleži-

  tý také pro rodiče dětí i dospělých

  s mentálním postižením. Často právě

  při závodech poprvé pocítí úspěch. Po

  letech péče, každodenní trpělivé prá-

  ce a otázek, zda to všechno má smysl,

  najednou uvidí medaili na krku svých

  dětí, uvidí nadšení z úspěchu, uvidí

  velké poděkování za roky obětování.

  Eliška má před sebou ještě dal-

  ší a další závody a Kateřina nikdy

  nekončící proud dětí, kterým osud

  mnoho nepřál. Nebudou z nich

  hvězdy profesionálního sportu ani

  pohádkově placené primadony. Ale

  budou mít lepší předpoklady projít

  životem, naučit se bojovat, pracovat

  na sobě. Je to málo?

  

  Když dáte třeba i člověku s mentálním

  postižením příležitost soutěžit, správně

  ho připravíte, motivujete a naučíte

  soustavně na sobě pracovat, najednou

  uvidíte, jak i on může být dobrý,

  může vyhrát. Nejen kvůli medailím

  a diplomům, ale také kvůli sobě,

  svému okolí, chcete-li kvůli osudu,

  který mu nepřál.

  K dobrém výkonu

  patří i schopnost

  soustředění.

  Eliška se už

  naučila vážně

  závodit.

  ŽIVOT / SPORTOVCI S MENTÁLNÍM A KOMBINOVANÝM POSTIŽENÍM

• Strana 31

  31

  KULTURA

  Bonusová léta po úraze

  Text: MICHAELA ZINDELOVÁ

  Foto: JAN ŠILPOCH

  Říkáte, že jste po svém úrazu

  začal psát jinou knihu, než jste

  psal do té doby… Můžete nám

  podstatné „kapitoly“ – před ipo –

  přiblížit?

  První kapitolou je bezesporu dět-

  ství. Jsem kluk z podlesí, vyrůstal

  jsem se dvěma staršími sourozen-

  ci v nádražní budově poblíž Loun.

  Můj táta byl velmi činorodý a měl

  rád všeho hodně – dříví, kaktu-

  sů, včel a záhonů, takže jsme mu-

  seli pořád pracovat. Když jsem se

  v naivních patnácti rozhodoval,

  čím budu, všechno přehlušila touha

  řezat s motorovou pilou jako táta,

  a tak jsem se učil dřevorubcem na

  lesnickém učilišti v Křivoklátě. Tam

  začala druhá kapitola.

  V rámci praxe jsme lezli na stro-

  my, za celkem dobře placený sběr

  jedlových šišek jsem si koupil svou

  první kytaru, dělal jsem mýtní těž-

  bu a řezal motorovkou jedna bá-

  seň. V jedné volné chvíli jsme se ale

  s kluky houpali ze stromu na strom

  v porostu mladých borovic a já spadl

  a zlomil si páteř.

  Byl jsem ve třeťáku, pár měsíců

  před závěrečkami. Na dětském ARO

  za mě další měsíc dýchal dýchací

  přístroj, slavil jsem tam Vánoce, Sil-

  vestra i osmnácté narozeniny. Tak

  začala třetí kapitola. Bral jsem to tak,

  Sám se charakterizuje

  jako kvadruplegik

  zčeledi „poúrazovité,

  kůň, který se dostal na

  vozík kvůli vlastní konině“.

  Víte, že vozíčkář může

  zažít spoustu legrace

  ahumorných situací?

  Václav Uher nám dává do

  svého života nahlédnout

  vknížce Zalitý kaktus.

  Kluk z podlesí

  se už etabloval

  v Praze. A se

  svým vozíkem

  se rád vydává

  i za „hranice

  všedních dní“...

• Strana 32

  KULTURA / VÁCLAV UHER – ZALITÝ KAKTUS

  že není důvod cokoliv z předchozího

  života ukončovat, studium jsem si

  přerušil, kytaru ani snowboard si ne-

  prodal a čekal jsem na to, až to roz-

  chodím a ke všemu se vrátím. Všich-

  ni mě v mé víře hodně podporovali,

  takže jsem se cítil jako hrdina příbě-

  hu, který dobře skončí. Do kontaktu

  s realitou jsem se dostal až při stu-

  diu Obchodní akademie v Janských

  Lázních, potkal jsem nové přátele

  a začal dělat nové věci. Tak se začaly

  otevírat další kapitoly.

  Kde se ve vás vzala ta vyprávěcí

  schopnost?

  Hodně jsem čerpal od táty, on rád

  mluvil, rád vyprávěl, rád se poslou-

  chal. Asi jsem po něm. Měl pozorný,

  empatický vhled do maličkostí a byl

  moudrý. To bych chtěl mít taky.

  Jak jste došel knázvu vašeho

  blogu (apozději iknihy) Zalitý

  kaktus?

  Nese v sobě spojitost s mým dět-

  stvím, kdy táta vášnivě rád kaktusa-

  řil a hodně mých vzpomínek se mi

  s kaktusy váže. Vnímal jsem i něja-

  kou hlubší spojitost, kaktus je vel-

  mi odolný, dokáže přežít na poušti

  a ve stísněných podmínkách doká-

  že i rozkvést! I ta knížka je jakýmsi

  květem v ne zcela ideálních podmín-

  kách.

  Jaká byla vlastně cesta od blogu

  kvytištěné knize?

  Začal jsem psát pro radost. V roce

  2014 jsem na facebooku vkládal

  první texty z mé cesty za sestrou ze

  Španělska. Krátké pointované útva-

  ry mi sedly, mělo to sledovanost a já

  pořád kolem sebe slyšel: napiš kníž-

  ku, napiš knížku! Tyhle ambice jsem

  skutečně nikdy neměl, ale aby se mi

  vzpomínky nepoztrácely, soustředil

  jsem je v blogu.

  Když jejich počet narostl, napadlo

  mě vybrané texty vytisknout a na

  Vánoce (patnáct let po úraze), jako

  formu poděkování darovat všem,

  kteří při mně stáli, když jsem byl na

  tom špatně. Pak následovala souhra

  šťastných náhod. Blogy jsem skládal

  tematicky, redigoval je a pracoval na

  korekturách. Oslovil jsem kamaráda

  Davida Konopáče a on mi k textům

  vytvořil humorně přiléhavé ilustra-

  ce. Knížku jsem vytiskl, dal rodině,

  přátelům, předal řediteli lesnického

  učiliště, kterému jsem slítl ze stromu,

  starostce mé rodné vsi, kterou jsem

  jako dítě zlobil, nebo vedoucímu lé-

  kaři dětského ARO, panu Dlaskovi,

  který mi zachránil život. O knížce

  jsem se zmínil i na facebooku, což

  vyvolalo zájem mých přátel, a já na-

  konec musel natisknout více než dvě

  stě kusů knížky a před Vánocemi je

  rozeslat do různých koutů ČR.

  Nakonec se váš dárek dostal na

  knihkupecké pulty. Ale vy sám

  jste nakladatelství srukopisem

  neobcházel…

  Vnímal jsem i nějakou hlubší spojitost,

  kaktus je velmi odolný, dokáže přežít

  na poušti a ve stísněných podmínkách

  dokáže i rozkvést!

  Svou knížkou chtěl

  Václav napřed

  potěšit všechny,

  kteří byli blízko

  jeho cesty. Brzy si

  jí ale všiml velký

  nakladatelský

  dům.

• Strana 33

  33

  Některého z mých příspěvků, který

  se týkal Centra Paraple, si všimla

  jeho bývalá ředitelka Alena Kábr-

  tová, a poslala text i panu Zdeňkovi

  Svěrákovi. Nakonec to dopadlo tak,

  že o Zalitý kaktus projevilo zájem

  vydavatelství Grada, došlo k rozší-

  ření obsahu, doplnění ilustrací, ofi-

  ciálnímu křtu knihy v paláci Luxor

  Zdeňkem Svěrákem – a uvedení Za-

  litého kaktusu na knižní trh. Příběh

  té knížky je pro mě zázrak. Moc si

  vážím i role pana Svěráka, toho, že

  si knížka nalezla a stále nachází své

  čtenáře.

  Mimo jiné nadšeně píšete oelek-

  trickém vozíku, svém parťákovi

  do pohody inepohody…

  Elektrický vozík je pro mě tím, čím

  je padák na zádech výsadkáře nebo

  surf na mořské vlně. Představuje pro

  mě svobodný pohyb in natura. Každý

  rok podnikám výpravy, které dělají

  z „ležáků“ jezdce. V roce 2016 jsme

  jeli z Kvildy do Prahy a v tomto roce

  jsme projeli jižní Moravu.

  S elektrickým vozíkem každý rok

  cestuji i za sestrou do Španělska.

  Před dvěma lety jsem se za ní a sy-

  novci vydal neohlášeně úplně sám.

  Letěl jsem do Sevilly, kde jsem strá-

  vil celou noc, a ráno pokračoval do

  Palmy del Río, kde moje sestra žije.

  Když jsem se u ní doma na Vánoce

  objevil, jako bych v praxi potvrdil

  názor mého fyzioterapeuta, který

  vždycky říkal: „Být nepohyblivý pře-

  ce neznamená být nemohoucí.“

  Ráno po nabití bývá na ovládacím

  panelu mého vozíku sedm čárek.

  Sedm čárek jako sedm bojovníků,

  se kterými denně dobývám území.

  Každý večer vozíček usíná poblíž mé

  postele, zapojený v nabíječce, aby-

  chom druhý den mohli znovu vy-

  kročit do nového dne společně. Je to

  můj parťák.

  Vposlední době jste se pustil ido

  moderátorství – tohle vystoupení

  naživo je docela něco jiného než

  psaní. Jaké to bylo poprvé?

  Moje moderátorství probíhá v rámci

  večerů projektu Centra Paraple, Pod

  parapletem, nebo moderuji plesy pro

  handicapované. Na první dlouhé in-

  terview se Zdeňkem Svěrákem jsem

  se připravoval celé dva měsíce. Mo-

  derování je opravdu těžké, za nikoho

  se nelze schovat, všechno se děje

  na scéně a naživo. Hodně záleží na

  formulaci otázek, na tom, jak roz-

  hovor „řídíte“, jakou návaznost volí-

  te, aby se osobnost sedící vedle vás

  cítila dobře, pak bude totiž odpoví-

  dat v pohodě, která se přenese i na

  posluchače. Velkou moderátorskou

  moudrost obdivuji u pana Marka

  Ebena, který byl v květnu také naším

  hostem. Velmi si téhle práce vážím…

  Klub vznikající na platformě uni-

  verzity, ve které se angažujete, je

  zřejmě zcela mladá akvizice…

  S Metropolitní univerzitou Praha

  jsme letos na podzim založili spor-

  tovní oddíl Školy bez bariér, který

  tvoří studenti a absolventi Metropo-

  litní univerzity. Jsme na samotném

  začátku, ale pravidelně se účastníme

  běžeckých závodů, kde naši studenti

  startují na svých vozíčcích. Někdo by

  si řekl, co je to za závod, když jen dr-

  žíme páčku v ruce, nemáme na sobě

  nic z té rozmanité běžecké výstroje

  a nebolí nás těla. Ale ona účast je ně-

  kdy víc než samotné závodění!

  Další spolupráci s jinými sportov-

  ními kluby a organizaci větších spor-

  tovních událostí i v jiných sportech

  plánujeme na rok 2018, kdy bude

  Metropolitní univerzita slavit patnáct

  let od založení projektu Škola bez

  bariér.

  Ale to není vaše první setkání se

  sportem...

  V Janských Lázních byl vychova-

  tel Petr Alina, který nám ukázal, že

  se dá hrát florbal na elektrickém

  vozíku. S nadšením nám ten sport

  přiblížil a my za jeho pomoci začali

  na internátu akademie Powerchair

  Hockey hrát. Všichni jsme společně

  začínali, takže nikdo nebyl zvýhod-

  něný před druhým. Všem nám to jelo

  nesnesitelně pomalu, všichni jsme

  usilovali o rychlejší stroje, hledali

  jsme grif na ovládání vozíku i hokej-

  ky. Po třinácti letech je tenhle sport

  úplně někde jinde. Máme v ČR ligu,

  pořádáme mezinárodní turnaje a vy-

  jíždíme i do zahraničí, Česká repre-

  zentace se také dvakrát zúčastnila

  mistrovství Evropy.

  Jaké máte další plány?

  Co se týče psaní, docela jsem se

  zahltil jinými aktivitami, takže ve

  vlastním psaní moc nepokračuji. Ale

  píši teď pro jiné. Pracuji na osvěto-

  vé publikaci o životě po poškoze-

  ní míchy a na knížce rozhovorů,

  která vznikne při příležitosti oslav

  15. výročí Školy bez bariér Metropo-

  litní univerzity Praha.

  Vaše nová „životní knížka“ se

  utěšeně zaplňuje – akdyž ktomu

  přidáme vaši přítelkyni, jste

  šťastný muž…

  Každý rok po úraze vnímám jako bo-

  nus. Letos těch bonusových let je už

  sedmnáct. Půjčil bych si na odpověď

  výrok ze své knížky: Život na vozíku

  není horší, je prostě jiný a oproti ži-

  votu před úrazem má jednu zásadní

  výhodu – ještě nebyl ukončený.

  

  Život na vozíku není horší,

  je prostě jiný a oproti životu před

  úrazem má jednu zásadní výhodu –

  ještě nebyl ukončený.

  Václav Uher:

  Zalitý kaktus, Grada, edice Cosmopolis, 2017, www.grada.cz

  Více informací: zalitykaktus.blogspot.cz

• Strana 34

  KULTURA / POVÍDKA

  Ú

  plňková noc,

  kdy se zdají

  nejživější

  sny.

  Probouzím

  se ještě

  za tmy

  s podivným

  pocitem,

  že něco není v pořádku, očima

  bloudím po místnosti. Strop se klene

  vysoko nade mnou, na zdi nad

  postelí jsou police plné knih. Dveřmi

  s bytelným dřevěným prahem vidím

  do jídelny na čtyři židle u stolu. Tak

  přece jen je všecko, jak má být!

  Zavírám oči a vybavuji si sen, který

  se mi zdál…

  Procházely jsme se s kamarádkou

  jakýmsi městem a dostaly jsme chuť

  na kávu. Za chvíli jsme narazily na

  tabuli nabízející kvalitní espresso,

  dezerty a čerstvé polévky. Vypadalo to

  na příjemnou moderní kavárnu. Ihned

  jsem zamířila ke vchodu. Kamarádce

  se ale na čele objevila starostlivá

  vráska a pronesla větu, které jsem ve

  snu vůbec nerozuměla. „No jo, ale já

  nevím, jestli to tam bude přizpůsobené.

  Myslíš, že jo?“

  Otázku jsem nechala viset ve

  vzduchu a vzala za kliku. Sebevědomě

  jsem vkročila do světlého interiéru

  – a okamžitě jsem se praštila do

  hlavy. Leknutím jsem vykřikla. Strop

  místnosti byl tak nízko, že i já se svou

  dost podprůměrnou výškou jsem se

  musela nepřirozeně sehnout, abych

  mohla vůbec vstoupit! Moje o dost

  vyšší kamarádka se zkroutila jako

  paragraf a s výrazem „a jéje, už zase“

  mě následovala dovnitř. Určitě by

  se raději otočila a šla pryč, ale mě

  popadla zvědavost. Co je tohle za

  podivnosti?

  Kráčím k pultu na konci místnosti

  a snažím se ve své zkroucené pozici

  vypadat co nejdůstojněji. Příliš se

  nerozhlížím, sehnutá hlava mi to ani

  nedovoluje. Za pultem sedí mladík

  a čte si noviny. Na můj pozdrav

  zdvihá hlavu asi tak do výše mého

  pasu, teprve pak ji s mírným úlekem

  zvedne až k mému obličeji. Vypadá

  dost zaskočeně, náhle se však jeho

  výraz změní; je zřejmé, že úmyslně

  nasadil přívětivý, až úslužný úsměv.

  Objednáváme si dvě kávy, které hned

  připravuje druhý sedící chlapec za

  pultem. Platíme a vyčkáváme, až

  Klára Bílková:

  Přirozené

  prostředí

  Ilustrace: Miroslava Kolářová Šulcová

• Strana 35

  35

  nám kávu předá. Mladík nás však po

  chvíli ujišťuje, že nápoje samozřejmě

  přinese, přece si je nebudeme složitě

  přemísťovat samy! Ať jen si v klidu

  vybereme stůl.

  Uklidněny příjemnou obsluhou

  a naladěné na voňavou kávu se

  obracíme zpátky do místnosti.

  Kavárnička je plná stolků různých

  barev, velikostí a výšek, trochu jako

  nábyteček v domě pro panenky.

  S údivem však zjišťujeme, že

  u žádného z nich není ani jediná

  židle! Zmateně stojím uprostřed

  a teprve teď si konečně uvědomuji,

  že všichni, koho jsme tu potkali, sedí

  na vozíku. Manželský pár u zeleného

  stolku v rohu, tři veselé studentky

  u červeného stolu pod oknem i oba

  obsluhující mladíci – všichni si sedí

  na své vlastní kolečkové židli. Jen my

  dvě, podivně zkroucené pod sotva

  stošedesáticentimetrovým stropem, se

  tu tyčíme jako mimozemšťané zrovna

  spadlí z Marsu.

  Zatímco se mi v hlavě odvíjí

  náhlé poznání, objeví se vedle nás

  číšnice, pochopitelně také vozíčkářka,

  a na šikovném pojízdném pultíku

  veze naši objednávku. V obličeji

  se jí při pohledu na nás odehraje

  podobná série výrazů, s jakou

  jsme se setkaly při objednávání. Se

  závěrečným přeochotným úsměvem

  nám na žlutý stůl, u nějž jsme se

  zastavily, skládá naši objednávku.

  Nedá se nic dělat, máme kávu,

  budeme ji pít. Opatrně tedy zkouším

  slečně naznačit, že si nemáme na co

  sednout. Zatváří se ustaraně. „To je

  vlastně pravda…“ Chvíli se bezradně

  rozhlíží a pak se začne omlouvat. „No,

  víte, on pan majitel chtěl kavárnu už

  dávno přizpůsobit, ale ono je to tak

  složité… Navíc památkáři… No, zkrátka,

  my ještě přizpůsobení nejsme.“ Ve tváři

  jí zřetelně čtu mírný soucit. Náhle se jí

  však obličej rozzáří. „Ale víte co? Teď si

  vzpomínám, že vlastně koupil dvě židle,

  aby tu bylo aspoň základní vybavení!

  Někde je máme! My jsme je časem

  uklidili, víte, sem nepřijde vztyčenec,

  jak je rok dlouhý, když to tu není

  přizpůsobené. Dali jsme je do úklidové

  místnosti, já vám je hned přivezu!“

  A radostně míří do rohu, otevírá nízké

  dveře a vytahuje několik pojízdných

  kyblíků, mop, starou ceduli a konečně

  také dvě zaprášené, zřetelně už pár

  měsíců nepoužívané židle. U pultu

  si vyžádá hadr, židle pečlivě otírá

  a nakonec je s výrazem maximální

  hrdosti přisouvá k našemu stolu.

  Srdečně děkujeme na všecky

  strany a sedáme si na židle. Bohužel

  se nám to příliš nedaří. Stůl je tak

  nízko, že se nám pod něj nohy nechtějí

  vejít. Studentky od sousedního stolu

  nám s hihňáním vysvětlují, že jsme

  si vybraly žlutý stůl, který je pro

  vozíčkáře malého vzrůstu na nízkých

  mechanických vozících! A že by

  snad bylo lepší přesunout se támhle

  k modrému, ten je pro električáky.

  Jediný pohled mi ale stačí na to, abych

  odhadla, že ten je zase tak vysoký, že

  bych kávu měla až pod bradou. Jistě

  je tu i nějaká barva stolu, který má

  normální výšku, ale připadám si při

  vší té pozornosti tak trapně, že raději

  statečně dřu stehny o svůj žlutý stolek

  a soustředím se na kávu.

  Pozornost opadla, konečně.

  Popovídaly jsme si, dopily kávu

  a chystaly se k odchodu. Opět se

  zkrouceným krkem pod stropem

  jsem očima zapátrala po toaletách.

  Kamarádka pochopila můj pohled

  a tiše mi povídá: „Prosím tě, nechceš

  si radši odskočit v nákupním centru?

  Je tady za rohem a je parádně

  přizpůsobené…“ Vřele souhlasím.

  Když jsme konečně narovnaly záda

  na čerstvém vzduchu, ohlédla jsem se

  ještě na ceduli nad kavárnou. Stál na

  ní název: PŘIROZENÉ PROSTŘEDÍ.

  

• Strana 36

  SERVIS

  Text: LUCIE MARKOVÁ

  Dávky a výhody pro osoby se zdravotním

  postižením stanovuje zákon č. 329/2011

  Sb., ve kterém od 1. ledna 2018 nasta-

  ne několik již avizovaných změn. Protože

  opakování je matka moudrosti, dovolte mi

  shrnout stručně nároky osob se zdravot-

  ním postižením podle tohoto zákona včetně

  změn od 1. ledna 2018:

  Zákonem č. / Sb.

  se řídí tyto nároky:

  Příspěvek na mobilitu

  Příspěvek na zvláštní pomůcku

  Průkaz osoby se zdravotním postižením

  PŘÍSPĚVEK NA MOBILITU

  Nárok na příspěvek na mobilitu má oso-

  ba starší jednoho roku, která je držitelem

  průkazu osoby se zdravotním postižením

  ve II. či III. stupni (ZTP, ZTP/P) a zároveň

  se opakovaně v kalendářním měsíci za

  úhradu dopravuje nebo je dopravována

  (stvrzuje se čestným prohlášením).

  Podmínkou je, že osobě nejsou posky-

  továny pobytové sociální služby (domov

  pro osoby se zdravotním postižením,

  domov pro seniory, domov se zvláštním

  režimem, zdravotnické zařízení ústavní

  péče), nicméně i osoba v ústavní péči si

  může v případech hodných zvláštního

  zřetele podat žádost o příspěvek na mo-

  bilitu.

  Výše příspěvku bude nově činit za kalen-

  dářní měsíc 550 Kč (tj. 6600 Kč/ročně).

  Nárok na výplatu příspěvku na mobilitu

  se zastaví, pokud je osoba, která příspě-

  vek pobírá, celý měsíc hospitalizována ve

  zdravotnickém zařízení, a to od prvního

  do posledního kalendářního dne včetně –

  podmínka pro zastavení výplaty příspěv-

  ku tedy není splněna, pokud do zdravot-

  nického zařízení nastoupíte první den

  v měsíci nebo budete propouštěn/a po-

  slední den v měsíci. Informaci o hospita-

  lizaci musí příjemce příspěvku ohlásit do

  osmi dnů na příslušné krajské pobočce

  Úřadu práce.

  PŘÍSPĚVEK NA ZVLÁŠTNÍ POMŮCKU

  Obecně platí, že nárok na příspěvek má

  osoba, která má některou z tzv. těžkých

  vad nosného a pohybového ústrojí, těžké

  zrakové či sluchové postižení (uvedené

  v příloze k zákonu č. 329/2011 Sb. –

  k dispozici např. na webu www.portal.

  gov.cz v sekci „vyhledávání v zákonech“),

  a to charakteru dlouhodobě nepříznivé-

  ho zdravotního stavu (pozn. dlouhodobě

  nepříznivý zdravotní stav je stav, který

  trvá déle než rok nebo podle poznatků

  lékařské vědy lze předpokládat, že bude

  trvat déle než rok).

  Součet vyplácených příspěvků na zvlášt-

  ní pomůcku nesmí v 60 kalendářních

  měsících (tj. pět let) přesáhnout částku

  800 000 Kč nebo 850 000 Kč v přípa-

  dech, pokud byl poskytnut příspěvek na

  zvláštní pomůcku na pořízení zdvihací

  plošiny.

  Dávka se poskytne pouze na nezdravot-

  nické pomůcky, které nejsou ani částeč-

  ně hrazeny ze zdravotního pojištění ane-

  bo které si žadatel nemůže zapůjčit od

  zdravotní pojišťovny.

  Příspěvek se poskytuje na zvláštní po-

  můcku v základním provedení, které

  osobě vzhledem k jejímu zdravotnímu

  postižení plně vyhovuje a splňuje pod-

  mínku nejmenší ekonomické náročnosti

  (tato podmínka se nevyžaduje u motoro-

  vého vozidla).

  O příspěvek lze požádat až 12 měsíců

  zpětně.

  Konkrétní výčet pomůcek pro jednotli-

  vé zdravotní handicapy určuje vyhláška

  388/2011 Sb. (k dohledání opět ve výše

  uvedeném odkazu na www.portal.gov.cz).

  Věková podmínka: Nárok na příspěvek

  má osoba starší jednoho roku, v přípa-

  dě příspěvku na úpravu bytu a u vozidla

  osoba starší tří let.

  Výše příspěvku:

  a) pokud bude cena pořizované pomůc-

  ky nižší než 10 000 Kč, příspěvek se

  poskytne pouze v případě, že žadatel,

  případně společně posuzované osoby,

  nedosahují příjmu alespoň ve výši os-

  minásobku životního minima.

  b) pokud je cena pomůcky vyšší než

  10 000 Kč, je stanovena spoluúčast

  žadatele 10 % z předpokládané nebo

  již zaplacené ceny zvláštní pomůcky

  (minimum 1000 Kč).

  Maximální výše příspěvku na zvláštní po-

  můcku nesmí překročit 350 000 Kč (u pří-

  spěvku na zdvihací plošinu 400 000 Kč).

  U příspěvku na zvláštní pomůcku na

  stropní zvedací systém, zdvihací plošinu

  či schodišťové sedačky je nutný souhlas

  vlastníka nemovitosti s provedením in-

  stalace a provozem zařízení (nepožadu-

  je se logicky, pokud vlastníkem je sám

  žadatel). Souhlas vlastníka nemovitosti

  může být nahrazen také rozhodnutím

  soudu. V této souvislosti musí žadatel

  předložit Úřadu práce dva návrhy řešení

  odstranění bariér včetně ceny.

  PŘÍSPĚVEK NA ZVLÁŠTNÍ POMŮCKU

  NA POŘÍZENÍ MOTOROVÉHO VOZIDLA

  Nárok má osoba starší tří let, podmínkou

  je, že se osoba opakovaně v kalendářním

  měsíci dopravuje nebo je dopravována

  (stvrzuje se čestným prohlášením).

  Výše příspěvku se stanoví vzhledem

  k příjmu žadatele a příjmu osob společně

  s ním posuzovaných. Od 1. 1. 2018 se

  již neposuzují četnost a důvody dopravy

  ani sociální a majetkové poměry žada-

  tele a jeho rodiny. Příspěvek bude nově

  poskytnut na 84 kalendářních měsíců –

  sedm let (tato lhůta neplatí, pokud oso-

  ba tento příspěvek nebo jeho poměrnou

  část vrátila, popř. bylo od jeho vrácení

  upuštěno). Pro výpočet výše příspěvku

  na auto podle nových kritérií od 1. led-

  na 2018 je třeba spočítat si životní mi-

  nimum jednotlivce či rodiny v případě

  společně posuzovaných osob a porovnat

  ho s příjmy stanovenými:

  Životní minimum jednotlivce je  Kč.

  Vpřípadě posuzování více osob je ŽM pro první

  dospělou osobu  Kč, pro každou další

  dospělou osobu  Kč, pro nezaopatřené

  děti do šesti let věku  Kč, ve věku – let

   Kč ave věku – let  Kč. Za příjem

  JE POVAŽOVÁN příjem zaměstnance, příjem

  Změny v dávkách a výhodách pro osoby se zdravotním postižením od 1. 1. 2018

• Strana 37

  37

  OSVČ, příjem zinvalidního/starobního důchodu,

  příjem znájmu, dávky nemocenského pojištění,

  podpora vnezaměstnanosti, výživné, vybrané

  dávky státní sociální podpory (přídavky na děti,

  rodičovský příspěvek), příspěvek na živobytí.

  Mezi příjmy SE NEPOČÍTÁ příspěvek na péči

  (příjemcem je klient), příjem zpříspěvku na

  péči, pokud ho pobírá fyzická osoba zokruhu

  společně posuzovaných osob (pečující rodinný

  příslušník), náhrady škody, nadační příspěvky,

  stipendia, příspěvek na mobilitu, příspěvek na

  zvláštní pomůcku.

  Pokud vám ÚP přizná příspěvek na nákup

  motorového vozidla, můžete po jeho za-

  koupení požádat finanční úřad o vrácení

  zaplaceného DPH, a to v některých pří-

  padech i u ojetého vozu. Bližší informace

  např. na webu www.czepa.cz v sekci Čin-

  nost / Poradenství pro OZP.

  PRŮKAZ OSOBY

  SE ZDRAVOTNÍM POSTIŽENÍM

  (SOZNAČENÍM TP, ZTP, ZTP/P)

  Nárok na průkaz má osoba starší jed-

  noho roku s tělesným, smyslovým nebo

  duševním postižením. Musí se jednat tzv.

  o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav

  (viz popis výše u příspěvku na zvlášt-

  ní pomůcku), který podstatně omezuje

  schopnost osoby v pohybu či orientaci.

  Konkrétní zdravotní indikace z oblas-

  ti pohybového, smyslového i duševní-

  ho omezení naleznete opět ve vyhlášce

  č. 388/2011 Sb., v příloze č. 4.

  Výhody pro držitele jednotlivých prů-

  kazů si můžete vyčíst opět například na

  www.portal.gov.cz, a to v zákoně 329/

  2011 Sb., paragraf 36.

  PARKOVACÍ KARTA,

  VYHRAZENÉ PARKOVACÍ MÍSTO

  ADÁLNIČNÍ ZNÁMKY

  Pokud vlastníte průkaz ZTP nebo ZTP/P,

  vydá vám obecní úřad s rozšířenou pů-

  sobností parkovací průkaz pro osoby se

  zdravotním postižením.

  Pokud se budete přepravovat nebo bu-

  dete-li přepravován/a vaší rodinou nebo

  osobou blízkou po zpoplatněné dálnici

  a máte přiznaný průkaz ZTP či ZTP/P,

  nemusíte platit dálniční poplatek v ČR.

  Upozornění pro rodinu či osobu blízkou:

  Pokud se při dálniční kontrole ze strany

  policie či celní správy prokážete potvrze-

  ním, že zdravotně postižená osoba blízká,

  pro kterou jedete do zdravotnického za-

  řízení nebo se od ní vracíte, je držitelem

  průkazu ZTP či ZTP/P a v současné době

  je umístěna ve zdravotnickém zařízení,

  nebudete pokutováni za nepřítomnost

  dálniční známky ve vašem autě.

  Majitel vozidla s přiznaným průkazem

  ZTP nebo ZTP/P si může požádat o vy-

  hrazené parkovací místo v místě svého

  bydliště.

  

  Změny v dávkách a výhodách pro osoby se zdravotním postižením od 1. 1. 2018

  Valorizace

  důchodů

  od 1. 1. 2018

  ajak si ji

  vypočítat

  Valorizace důchodů bude od

  ledna 2018 vyšší, než tomu bý-

  valo v minulých letech. Do zvý-

  šení se totiž poprvé promítne

  polovina růstu reálných mezd

  v roce 2016, zatímco doposud

  byl růst mezd zohledněn pouze

  jednou třetinou. Na základě úda-

  jů Českého statistického úřadu

  se základní výměra důchodu

  k 1. lednu 2018 zvýší o 150 Kč

  na 2700 Kč. Ke stejnému datu

  bude zvýšena i procentní výmě-

  ra důchodů, a to o 3,5 procenta.

  PŘESNÉ ZVÝŠENÍ

  SVÉHO DŮCHODU

  SI MŮŽETE SAMI SPOČÍTAT:

  Výše základní výměry v roce

  2017 činila 2550 Kč, zbylá část

  vašeho důchodu je tedy tzv. pro-

  centní výměra.

  

  PŘÍKLAD:

  Invalidní důchod III. stupně fiktivní

  paní Vomáčkové činí   Kč.

  Ztoho je základní výměra  Kč

  aprocentní výměra  Kč.

  Základní výměra se od ledna 

  zvedá o Kč, tedy na  Kč.

  Procentní výměra

  se zvyšuje o, procenta

  – tedy  x , =  Kč.

  Nová výše důchodu bude tedy činit

   +  =   Kč.

  Autorka je ředitelka

  z. ú. DEBRA ČR

  NOVĚ: Odstupňování

  výše příspěvku

  na nákup motorového

  vozidla podle příjmů:

  )

    Kč – bude-li příjem

  žadatele, příp. společně

  posuzovaných osob nižší nebo roven

  osminásobku životního minima nebo

  je-li tento příspěvek poskytován nezletilé

  osobě

  )

    Kč – bude-li příjem

  žadatele, příp. společně

  posuzovaných osob vyšší než

  osminásobek životního minima, ale nižší

  nebo roven jeho devítinásobku

  )

    Kč – bude-li příjem

  žadatele, příp. společně

  posuzovaných osob vyšší než

  devítinásobek životního minima, ale nižší

  nebo roven jeho desetinásobku

  )

    Kč – bude-li příjem

  žadatele, příp. společně

  posuzovaných osob vyšší než násobek

  životního minima, ale nižší nebo roven

  jeho násobku

  )

    Kč – bude-li příjem

  žadatele, příp. společně

  posuzovaných osob vyšší než násobek

  životního minima, ale nižší nebo roven

  jeho násobku

  )

    Kč – bude-li příjem

  žadatele, příp. společně

  posuzovaných osob vyšší než násobek

  životního minima

• Strana 38

  SLOVO MÁ...

  Vydává Spolek přátel Konta Bariéry

  vespolupráci sNadací Charty 77

  Melantrichova 504/5

  110 00 Praha 1

  IČ: 62933833

  Šéfredaktor: Štěpán Beneš

  e-mail: stepan.benes@muzes.cz

  Redakce:

  Zdeněk Jirků

  e-mail: zdenek.jirku@muzes.cz

  Radek Musílek

  e-mail: radek.musilek@muzes.cz

  Jan Šilpoch

  e-mail: jan.silpoch@muzes.cz

  Michaela Zindelová

  e-mail: michaela.zindelova@muzes.cz

  Manažerka redakce:

  Veronika Vojtíková

  e-mail: veronika.vojtikova@muzes.cz

  Mobil: 725 208 298

  Korektorka:

  Martina Čechová

  Adresa redakce:

  Melantrichova 5, 11000 Praha 1

  Mobil: 725 208 298

  Web: www.muzes.cz. E-mail: info@muzes.cz

  Nevyžádané příspěvky se nevracejí.

  Cena jednoho výtisku je 30 Kč,

  pro předplatitele 20 Kč.

  Celoroční předplatné 240 Kč.

  Zvýhodněné dvouleté předplatné 380 Kč.

  ISSN 1213-8908

  Registrováno Ministerstvem kultury:

  MK ČR E 6622

  Periodicita: 12x ročně.

  Toto číslo vychází vprosinci 2017.

  Vychází zafinanční podpory

  Ministerstva zdravotnictví ČR.

  Art director:

  Jiří Bušek

  Grafická úprava asazba:

  Jan Bělovský

  Tisk:

  Grafotechna Print, s. r. o.,

  Lýskova 1594/33, Praha-Stodůlky

  Rozesílá:

  Postservis Praha, Poděbradská 39, Praha 9

  Volný prodej:

  Česká pošta, s. p.

  Foto natitulní straně:

  Jan Šilpoch

  Partneři redakce:

  BOŽENA JIRKŮ

  bozena.jirku@bariery.cz

  Blíží se konec roku a já s oblibou říkám,

  že Vánoce a celé období kolem nich, to

  jsou pro nadaci žně. Sbíráme úrodu dob-

  ré práce za celý rok. Tak to opravdu chá-

  pu a tak to také je. Jak to v praxi vypadá?

  Schůzky se sponzory, večírky firem, kde

  nadaci, její práci a výsledky prezentuje-

  me, žebříčky nejrůznějšího zaměření, ve

  kterých se nadace umísťuje.

  Mám radost z našich čestných umístě-

  ní, z rekordních příjmů. I rok 2017 bude

  ve finanční bilanci velice úspěšný. Pod-

  statné je ale to, že od nás opravdu ne-

  odejde nikdo bez pomoci. A to je nejlepší

  pocit z práce, kterou děláme.

  Často se mě někdo zeptá, jak to dě-

  láme, jak nadaci financujeme. Nedávno

  jsem úplně neformálně mluvila o na-

  šich zkušenostech s ředitelem Knihovny

  Václava Havla Michaelem Žantovským

  a jedním z členů správní rady této insti-

  tuce Jacquesem Rupnikem. Vyprávěla

  jsem jim o tom, jak nadace získává fi-

  nance, a oba na mě kulili oči a vůbec ne-

  chtěli věřit. A ono to přitom opravdu není

  těžké. Ráda přeháním a říkám, že pokud

  nadace má dobrý program a dobré jmé-

  no a důvěru, jde to samo.

  Víte, že o zajímavé způsoby získává-

  ní peněz se s vámi ráda dělím i na této

  stránce. Jsem ráda, že to, s čím se svěřu-

  ji, a dělám to ráda a opravdu nezištně, in-

  spiruje i spoustu organizací v regionech,

  které si nekladou tak velké cíle jako my

  v Praze, ale dokážou firmy ve městě,

  kde působí, i lidi kolem sebe přesvěd-

  čit o smysluplnosti práce, kterou dělají,

  a získat na ni finance. To mě těší a s ra-

  dostí sleduji rozkvět neziskového sekto-

  ru a skvělé lidi v něm po celé republice.

  Právě teď, na přelomu roku, by měla

  být naše práce, práce pro lidi, kteří to po-

  třebují, co nejvíc vidět. Nemyslím tím je-

  nom na Konto Bariéry, myslím na všech-

  ny neziskovky v celé republice. Všichni

  jsou více nakloněni tomu sáhnout do

  své peněženky a přispět na dobrou věc.

  Zúročme naši celoroční práci a získejme

  více finančních prostředků. My se bude-

  me snažit oslovit dárce novou kampaní,

  která upozorní na to, že Konto Bariéry je

  tady už 25 let. Budeme trošku slavit, ale

  ne moc. Budeme hlavně děkovat za to,

  že můžeme díky důvěře dárců pomáhat

  spolu s nimi už 25 let!

  Děkujeme!

  Přeji vám všem hezké Vánoce a šťast-

  ný vstup do nového roku 2018. Budu se

  s vámi všemi těšit na naše pravidelná se-

  tkávání na této stránce.

  

  Vaše

  Vlna pomoci a solidarity

  po celý rok

• Strana 39

  VÁNOČNÍ SOUTĚŽ

  ČASOPISU MŮŽEŠ

  Chcete vyhrát robota,

  který uklízí sám ivdobě

  vaší nepřítomnosti?

  Vysavač iRobot Roomba 866

  v ceně 14 989 Kč může

  vyhrát ten, kdo odpoví

  na soutěžní otázku:

  Odpovědi posílejte do11. prosince 2017

  nainfo@muzes.cz nebo písemně naadresu

  Redakce Můžeš, Melantrichova 5, 11000 Praha 1.

  Ze správných odpovědí vylosujeme

  výherce, který do Vánoc obdrží iRobot.

  Více informací ovysavači

  vlistopadovém Můžeš.

  Víte, jak se

  jmenuje integrační

  program, se kterým

  letos společnost

  SAP Services

  uspěla v soutěži

  Zaměstnavatel

  bez bariér?

• Strana 40