Strana 34
KULTURA / POVÍDKA
Ú
plňková noc,
kdy se zdají
nejživější
sny.
Probouzím
se ještě
za tmy
s podivným
pocitem,
že něco není v pořádku, očima
bloudím po místnosti. Strop se klene
vysoko nade mnou, na zdi nad
postelí jsou police plné knih. Dveřmi
s bytelným dřevěným prahem vidím
do jídelny na čtyři židle u stolu. Tak
přece jen je všecko, jak má být!
Zavírám oči a vybavuji si sen, který
se mi zdál…
Procházely jsme se s kamarádkou
jakýmsi městem a dostaly jsme chuť
na kávu. Za chvíli jsme narazily na
tabuli nabízející kvalitní espresso,
dezerty a čerstvé polévky. Vypadalo to
na příjemnou moderní kavárnu. Ihned
jsem zamířila ke vchodu. Kamarádce
se ale na čele objevila starostlivá
vráska a pronesla větu, které jsem ve
snu vůbec nerozuměla. „No jo, ale já
nevím, jestli to tam bude přizpůsobené.
Myslíš, že jo?“
Otázku jsem nechala viset ve
vzduchu a vzala za kliku. Sebevědomě
jsem vkročila do světlého interiéru
– a okamžitě jsem se praštila do
hlavy. Leknutím jsem vykřikla. Strop
místnosti byl tak nízko, že i já se svou
dost podprůměrnou výškou jsem se
musela nepřirozeně sehnout, abych
mohla vůbec vstoupit! Moje o dost
vyšší kamarádka se zkroutila jako
paragraf a s výrazem „a jéje, už zase“
mě následovala dovnitř. Určitě by
se raději otočila a šla pryč, ale mě
popadla zvědavost. Co je tohle za
podivnosti?
Kráčím k pultu na konci místnosti
a snažím se ve své zkroucené pozici
vypadat co nejdůstojněji. Příliš se
nerozhlížím, sehnutá hlava mi to ani
nedovoluje. Za pultem sedí mladík
a čte si noviny. Na můj pozdrav
zdvihá hlavu asi tak do výše mého
pasu, teprve pak ji s mírným úlekem
zvedne až k mému obličeji. Vypadá
dost zaskočeně, náhle se však jeho
výraz změní; je zřejmé, že úmyslně
nasadil přívětivý, až úslužný úsměv.
Objednáváme si dvě kávy, které hned
připravuje druhý sedící chlapec za
pultem. Platíme a vyčkáváme, až
Klára Bílková:
Přirozené
prostředí
Ilustrace: Miroslava Kolářová Šulcová