Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 32

KULTURA / VÁCLAV UHER – ZALITÝ KAKTUS

že není důvod cokoliv z předchozího

života ukončovat, studium jsem si

přerušil, kytaru ani snowboard si ne-

prodal a čekal jsem na to, až to roz-

chodím a ke všemu se vrátím. Všich-

ni mě v mé víře hodně podporovali,

takže jsem se cítil jako hrdina příbě-

hu, který dobře skončí. Do kontaktu

s realitou jsem se dostal až při stu-

diu Obchodní akademie v Janských

Lázních, potkal jsem nové přátele

a začal dělat nové věci. Tak se začaly

otevírat další kapitoly.

Kde se ve vás vzala ta vyprávěcí

schopnost?

Hodně jsem čerpal od táty, on rád

mluvil, rád vyprávěl, rád se poslou-

chal. Asi jsem po něm. Měl pozorný,

empatický vhled do maličkostí a byl

moudrý. To bych chtěl mít taky.

Jak jste došel knázvu vašeho

blogu (apozději iknihy) Zalitý

kaktus?

Nese v sobě spojitost s mým dět-

stvím, kdy táta vášnivě rád kaktusa-

řil a hodně mých vzpomínek se mi

s kaktusy váže. Vnímal jsem i něja-

kou hlubší spojitost, kaktus je vel-

mi odolný, dokáže přežít na poušti

a ve stísněných podmínkách doká-

že i rozkvést! I ta knížka je jakýmsi

květem v ne zcela ideálních podmín-

kách.

Jaká byla vlastně cesta od blogu

kvytištěné knize?

Začal jsem psát pro radost. V roce

2014 jsem na facebooku vkládal

první texty z mé cesty za sestrou ze

Španělska. Krátké pointované útva-

ry mi sedly, mělo to sledovanost a já

pořád kolem sebe slyšel: napiš kníž-

ku, napiš knížku! Tyhle ambice jsem

skutečně nikdy neměl, ale aby se mi

vzpomínky nepoztrácely, soustředil

jsem je v blogu.

Když jejich počet narostl, napadlo

mě vybrané texty vytisknout a na

Vánoce (patnáct let po úraze), jako

formu poděkování darovat všem,

kteří při mně stáli, když jsem byl na

tom špatně. Pak následovala souhra

šťastných náhod. Blogy jsem skládal

tematicky, redigoval je a pracoval na

korekturách. Oslovil jsem kamaráda

Davida Konopáče a on mi k textům

vytvořil humorně přiléhavé ilustra-

ce. Knížku jsem vytiskl, dal rodině,

přátelům, předal řediteli lesnického

učiliště, kterému jsem slítl ze stromu,

starostce mé rodné vsi, kterou jsem

jako dítě zlobil, nebo vedoucímu lé-

kaři dětského ARO, panu Dlaskovi,

který mi zachránil život. O knížce

jsem se zmínil i na facebooku, což

vyvolalo zájem mých přátel, a já na-

konec musel natisknout více než dvě

stě kusů knížky a před Vánocemi je

rozeslat do různých koutů ČR.

Nakonec se váš dárek dostal na

knihkupecké pulty. Ale vy sám

jste nakladatelství srukopisem

neobcházel…

Vnímal jsem i nějakou hlubší spojitost,

kaktus je velmi odolný, dokáže přežít

na poušti a ve stísněných podmínkách

dokáže i rozkvést!

Svou knížkou chtěl

Václav napřed

potěšit všechny,

kteří byli blízko

jeho cesty. Brzy si

jí ale všiml velký

nakladatelský

dům.