Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 10

REFLEKTOR / MOŽNOSTI REHABILITACE

Text: ZDENĚK JIRKŮ

Foto: JAN ŠILPOCH

Jak lidé po vážných úrazech,

nemocích, nehodách apodobných

situacích věří, že život může být

stejný jako před tím?

U nás máme velkou zkušenost

s lidmi s vážným postižením nebo

nemocí. Míra jejich handicapu je

různá, ale prakticky všichni začínají

léčení s vírou, že se opravdu zlepší,

že budou třeba opět chodit, praco-

vat, normálně žít… Jen málo pa-

cientů je pesimistických. Myslím, že

je to dobře, protože jistá dávka op-

timismu vrací síly. Proto jsem také

proti tomu, aby se okamžitě po zjiš-

tění diagnózy hned oznamovalo: ty

už chodit nebudeš, je to definitivní.

Bere to naději.

Samozřejmě tak, jak se diagnóza

přes veškerou péči potvrzuje, mu-

síme vést pacienta k úplnému a ra-

cionálnímu poznání jeho situace. Ale

zároveň mu musíme umět srozumi-

telně vysvětlit, jaké další možnos-

ti bude mít, jak hodnotný může být

jeho život. Zkrátka naší povinností je

nejen v rámci možností léčit tělo, ale

zároveň pracovat s psychikou, která

může překonávat i velmi těžké han-

dicapy.

Takže už máte osvědčené postu-

py, které stačí dodržovat?

Obecně můžete mít jistý osvědče-

ný postup, ale ten může být v kon-

krétních případech k ničemu. Kaž-

dý člověk je v jiné situaci. Má svou

minulost, svou kvalifikaci, představy

o životě. Má i nemá své vazby k oko-

lí, k rodině, ke kolegům. Rodina je

obrovsky důležitá, proto s ní pra-

cujeme už od začátku. I když je pa-

cient ještě v akutním stavu, musíme

myslet na budoucí cíl – na co nejlepší

budoucí integraci. Tedy návrat k ži-

votu v rodině, pokud možno návrat

k práci, třeba i s jinou kvalifikací.

Proto říkáme, že naše práce nekončí

v okamžiku, když postižený opouš-

tí nemocnici, ale další péče, pomoc

a nová situace musí být co nejpřes-

něji nastaveny.

Jaká je vaše zkušenost spo-

chopením vrodině? Nechají si

nejbližší postiženého člověka ra-

cionálně vysvětlit novou situaci?

Chtějí ji vůbec pochopit?

Samozřejmě, že příbuzní pocházejí

z nejrůznějších sociálních a kultur-

ních vrstev. Ne každý má dostatečně

kvalitní rodinu, abychom ji mohli už

od začátku aktivně zapojit. Ale pro

nás je důležité, abychom už na začát-

ku rehabilitace pomohli řešit třeba to

základní – bezbariérové bydlení. To

nevyřešíte za týden. Proto máme

v našem týmu i sociální pracovnici,

která už od přijetí pacienta zkoumá

jeho sociální prostředí a podmínky,

abychom paralelně s léčbou řešili

budoucí integraci.

My uplatňujeme tzv. fázový model.

V první fázi jde o léčebnou rehabi-

litaci, kdy se snažíme udržet nebo

znovu získat maximum funkčních

schopností. Paralelně s tím jde ergo-

terapie, kdy se snažíme o maximální

sebeobslužnost, tedy nezávislost na

okolí. V další fázi, tedy už době, kdy

jde o chronický stav, se snažíme, aby

se s tou situací člověk uměl vypořá-

dat. Jde o mnoho věcí – od racionální

výživy přes pravidelné rehabilitační

cvičení až třeba po získání schop-

nosti řídit automobil. To řeší různé

organizace, ale my se snažíme, aby

i tato chronická fáze dopadla dobře.

Aby člověk žil se svou rodinou a za-

čal i pracovat.

Mluvíte onávratu kpráci, případ-

ně rekvalifikaci. Jsou vtom vaši

pacienti aktivní?

Obecně se potvrzuje, že kdo má ro-

dinu a cítí za ni odpovědnost, chce

pracovat. Problém je v tom, co vám

Naše práce nekončí

opuštěním nemocnice

PAVEL KOLÁŘ:

Se špičkovým odborníkem na

rehabilitaci apříbuzné disciplíny

omožnostech ihranicích nápravy

lidských těl. Anejen jich.

Obecně se potvrzuje,

že kdo má rodinu a cítí

za ni odpovědnost, chce

pracovat. Problém je

v tom, co vám následky

úrazu nebo nemoci

umožní.