01/2016

• Strana 1

  Koupí tohoto časopisu podpoříte

  Katka a Lucka:

  PŘÍBĚH O NADĚJI

  A ZÁCHRANĚ

  NA POSLEDNÍ CHVÍLI

  (s. 17)

  Strach,

  náš starý

  známý

  ZAŽÍVÁME KRIZI

  SOLIDARITY?

  (s. 6)

  Časopis pro ty,

  kteří se nevzdávají

  Cena jednoho výtisku 30 Kč ve volném prodeji / Roční předplatné 240 Kč / Zvýhodněné dvouleté předplatné 380 Kč

  01 / 2016

• Strana 2

  vecom_inz_stropne_210x280mm ri.indd 1 10.12.2015 16:16

• Strana 3

  3

  EDITORIAL OBSAH

  ŠTĚPÁN BENEŠ

  Nevím, co to je, ale uráží mě to! žer-

  tují někteří. Strach z neznámého je

  ostatně člověku přirozený – jako

  obranný instinkt. Negativním dů-

  sledkem je ignorace a nezájem,

  v horším případě pak šíření strachu

  mezi druhé. Mezi to pozitivní pak

  patří schopnost se vypořádat se stra-

  chem aktivně – alespoň minimál-

  ní snahou poznat to, čeho se bojím,

  a možná zjistit, že strach je zbytečný.

  Výjimkou nejsou ani lidé s posti-

  žením. Sami jsou objektem strachu

  druhých – v pracovních, sociálních

  i intimních vztazích. I přes všechna

  léta snahy se určitou démonizaci této

  skupiny nepodařilo vymýtit. A para-

  doxně možná i my, kteří nějaký han-

  dicap máme, se bojíme neznámého,

  a proto svoji výlučnost občas trochu

  přiživujeme. Ať už vědomě nebo ne.

  Existují však mnozí, kteří se nebo-

  jí, a stránky časopisu Můžeš tako-

  vé příběhy – o souboji se strachem,

  předsudky a nezájmem, o přetaho-

  vané s nejistotou a nepochopením,

  o odhodlání překonat překážku

  – plní velmi často. Ostatně stojí to

  i v našem podtitulu – jsme časopi-

  sem pro ty, kteří se nevzdávají.

  Nebojí se v tomto čísle ani Jan Pi-

  ňos, který v rozhovoru se Zdeňkem

  Jirků poukazuje na strašáky v našem

  okolí, a to nejen ve vztahu k aktuál-

  ní společenské situaci, ale i v obec-

  né solidaritě. A nebojí se rozhodně

  ani Lucie, která i přes svůj vlastní

  handicap neváhala nezištně pomoci

  kamarádce, která po automobilo-

  vé nehodě zůstala vážně postižena

  a prakticky bez pomoci. Nebála se,

  a proto ji dokázala zachránit za pět

  minut dvanáct.

  Někdy to není snadné, nestrkejme

  ale hlavy do písku! Před svými stra-

  chy, ani před strachy těch druhých.

  

  Strach

  z neznámého

  Kauza:

  25 tisíc občanů bez práva

  Bezbariérové řešení:

  Jak se bydlí v rodině architektů

  Jan Piňos:

  Vládnou nám zbabělci?

  strana 10–11

  strana 12–13

  strana 6–9

  Katka a Lucka:

  Příběh o záchraně

  na poslední chvilku

  strana 18–21

  Ivan Ouhel:

  O krajinách blízkých i vzdálených

  Technika:

  Autonomní vozidla pro budoucnost

  strana 29–31strana 22–23

  vecom_inz_stropne_210x280mm ri.indd 1 10.12.2015 16:16

• Strana 4

  FOTOEDITORIAL

• Strana 5

  5

  Přelet nad kukaččím hnízdem

  Rozprava o zdravém rozumu, rebelantství a hranicích lidskosti v podobě dramatického

  střetu podvodníčka McMurphyho a hlavní sestry Ratchedové v prostředí psychiatrické

  léčebny se dočkala řady adaptací. Český divák jistě zná filmové zpracování Miloše

  Formana, povedenou inscenaci nyní také uvádí i divadlo Járy Pokojského. Soubor působí

  v otevřeném uměleckém prostoru Barka a účinkují v něm herci s postižením i bez něj.

  

  Foto: Jan Šilpoch

• Strana 6

  ReflektoR

  Vedou nás

  zbabělci?

  Rozhovor o souvislostech nikoliv

  samozřejmých, ale o to důležitějších.

  Potřebujeme oprášit docela přirozenou

  solidaritu? Nestáváme se obětí vlastního

  pohodlí a slepoty kproblémům světa? Kdo

  se postaví proti stále populárnímu strachu?

  Text: ZDENĚK JIRKŮ

  Foto: JAN ŠILPOCH

  Nedávno jste se aktivně zúčastnil

  přímo na Balkáně akcí na pomoc

  uprchlíkům. Takové aktivity ne-

  mají zrovna velká ocenění učes-

  ké veřejnosti. Co se to stalo?

  Ano, strávil jsem tam několik týdnů

  a ještě se tam vrátím. Byla to ohrom-

  ná zkušenost – hrozná i krásná.

  Hrozná utrpením uprchlíků a krás-

  ná solidaritou, dobrovolnou pomocí.

  Generální tajemník OSN Pan-Ki-

  -Mun řekl: Toto není krize čísel, ale

  krize solidarity. Dodal bych, že pře-

  devším krize politiků.

  Přes všechny teroristické atentáty,

  jimž by určitě nezabránily ani dese-

  timetrové ploty kolem Evropy, přes

  žvásty různých extremistů a strašení

  nadcházející islamizací je jasné, že

  obyčejní lidé čím dál víc docela při-

  rozeně chápou, že uprchlíci pomoc

  potřebují, že nemůžeme být nečin-

  ní, když malé děti spí v polích a ce-

  lou noc pláčou zimou. Viděl jsem na

  vlastní oči tisíce lidí brodících se blá-

  tem za nadějí. Šli kolem mě a v očích

  neměli ani fanatismus, ani pomstu.

  V očích měli touhu utéci před šíle-

  nou válkou, bombardováním a vraž-

  dami. A my, lépe řečeno naši politici?

  Raději na ta místa ani nejezdí, raději

  jezdí na mezivládní schůzky. A straší

  lidi. Docela efektivně.

  Jenomže začínáme mít strach. Bo-

  jíme se uprchlíků ze Středního vý-

  chodu, protože je předchází pověst

  démonů. Ta pověst je v naší zemi

  budována tak dobře, že už jí mnoho,

  mnoho lidí uvěřilo. Včera by nenašli

  Sýrii na mapě, dnes jsou z nich znal-

  ci koránu a okamžitě vám vysvětlí,

  jaká hrůza nás čeká. A politici jim

  přitakají, když už přímo s hrůzou

  nepracují… Je to zbabělost, úplná

  ztráta odvahy postavit se k této krizi

  čelem a říci – o sto tisíc lidí se po-

  JAN PIŇOS:

• Strana 7

  7

• Strana 8

  REFLEKTOR

  starat nemůžeme, ale desetinu z nich

  dobře zvládneme. Raději ukazují na

  Italy, Řeky, případně Němce a šer-

  mují silnými řečmi o našich národ-

  ních zájmech. Co je na začátku 21.

  století náš národní zájem? Schovat

  se, zamknout na deset západů, po-

  stavit policajty na každý metr hra-

  nice, čekat, až se vichřice uprchlíků

  přežene? Ale ona se nepřežene, řeči

  o konci války v Sýrii a Iráku stejně

  klid nepřinesou, možná jen o pár ná-

  letů víc. A tím i víc uprchlíků…

  Takže?

  Takže bych především začal s vel-

  kou společenskou, a hlavně slušnou

  diskusí. Mám zkušenost, že moji

  kamarádi, kteří se vrátili nejhorších

  míst uprchlického utrpení na Balká-

  ně a začali své zážitky otevřeně vy-

  právět na školách a jiných místech,

  se setkali s docela vstřícnou ode-

  zvou. Osobní svědectví zabrala, na-

  jednou se ukázalo, že hodně lidí není

  otrlých, jen prostě nemají objektivní

  informace. To je totiž podstata kri-

  ze solidarity. Kdo nic neví o tragédii

  a jejích souvislostech, nechá se leh-

  ce zmanipulovat. Nedostatek infor-

  mací je ale jen jedna příčina. Druhá,

  a podle mě významnější, je egois-

  mus, nevšímavost k osudům dru-

  hých a mylná představa, že západní

  civilizace může zachovat dosavadní

  běh světa, status quo.

  Dvacet pět let se snažím o rozum-

  né řešení ekologických problémů. Na

  začátku nebylo těžké najít politika,

  kterého by to opravdu zajímalo a po-

  stavil se za správné, i když nepopu-

  lární řešení. Dnes? Všimněte si, jak

  ekologie vyšla v politice z módy. Pro

  novou silnici budou hlasovat všich-

  ni, omezení aut v centrech měst je

  ztráta svobody. Politické zbabělosti

  přibývá, probíhá jakási nenápadná

  normalizace – hlavně jít s davem.

  A co se nevejde do naší představy,

  odmítnout, zakázat, potlačit. Takže

  místo dialogu máme monolog a mís-

  to solidarity klídek.

  Ale my máme zkušenost svel-

  kou řadou neziskovek, aktivistů

  ilokálních politiků, kteří pomá-

  hají lidem spostižením, hledají

  pro ně nová řešení, snaží se je

  zapojit do společnosti. To přece je

  solidarita…

  Je, a často obdivuhodná. Skoro bych

  řekl, že je to jedno z mála pozitiv,

  která zbyla z étosu listopadu 1989.

  Ovšem neporovnatelně častější je

  pomáhat postiženým než přírodě,

  nebo dokonce tomu, co se nás jako-

  by netýká – lidem a přírodě v tře-

  tím světě. Naše solidarita je teprve

  v plenkách.

  Žijete většinu svého času ve

  společenství víceméně stejně

  smýšlejících lidí. Řekl byste, že

  takových ostrůvků angažovaných

  aobčansky aktivních postojů

  ubývá?

  Ano, podle mých zkušeností i socio-

  logických průzkumů to tak je. U mla-

  dých má určitě ekologické téma stále

  odezvu. Vyrůstají nové generace,

  pro které je odpovědný vztah k okolí

  i naší planetě už samozřejmý a trva-

  lý. Mají jiné modely života, spotřeby,

  vztahu ke skutečnosti. Ale co dělají

  politici – když se jim přímo nesmě-

  jí, mávnou nad nimi rukou. Společ-

  nost je prostě nastavena a udržována

  v atmosféře naprosté přednosti ma-

  teriálních hodnot před jinými.

  Uvedu jeden malý postřeh z doby,

  kdy jsem vedl Chráněnou krajinnou

  oblast Broumovsko. Neustále nám

  z Prahy nutili další džíp. Ale já neměl

  pomalu ani na benzin do toho prv-

  ního, natož na odborné podklady, na

  přijetí dalších kvalifikovaných lidí.

  Čistě materiálně založená společ-

  nost si myslí, že nepotřebuje něja-

  ké vyšší hodnoty – od přírody přes

  kvalitní kulturu až po tu solidaritu,

  protože co nejde převést na peníze,

  to je pitomost. Když totiž dneska ně-

  kdo říká, chraňme si své jistoty, co

  tím myslí? Spotřebu salámu na oby-

  vatele? Najeté kilometry na jedno

  auto? Skoro nulový počet imigrantů?

  Showbyznys na každém kroku?

  Co tedy stím?

  Na Balkáně jsem potkal stovky stu-

  dentů a čerstvých absolventů škol.

  Skvělých Čechů a Moraváků. Přijeli

  do tvrdých podmínek naprosto za-

  darmo pomáhat lidem, které nikdy

  před tím neviděli. Můžeme jenom

  věřit, že takoví budou celý život.

  A jednou nahradí ty zbabělce v naší

  politice.

  

  Kdo je RNDr.

  Jan Piňos

  Absolvent

  přírodovědecké fakulty

  brněnské univerzity.

  Aktivně se podílel

  na desítkách

  ekologických kampaní,

  za které obdržel

  mnoho cen.

  Dlouho vedl správu

  Chráněné krajinné

  oblasti Broumovsko.

  Působil i např.

  vGreenpeace jako

  ředitel kampaní.

  Nyní je mluvčím Hnutí

  Duha – Friends of the

  Earth Czech Republic.

  Mám zkušenost, že moji kamarádi,

  kteří se vrátili nejhorších míst

  uprchlického utrpení na Balkáně

  a začali své zážitky otevřeně

  vyprávět na školách a jiných místech,

  se setkali s docela vstřícnou odezvou.

• Strana 9

  Agrese

  mezi námi

  Dnes jsem náhodou otevřela na

  internetu článek, který popisoval

  reakce lidí na různé fotky, selfie

  a komentáře k aktualitám. Autoři

  obvykle nebyli podepsáni nebo

  jen přezdívkou. Jedno měly

  všechny příspěvky společné:

  Byly plné vulgarismů a urážek,

  byly psány se snahou co nejvíce

  jiného zesměšnit, pohanět, urazit,

  ponížit… samá negativa.

  Už sám fakt, že člověk ztrácí čas

  nad něčím tak bezvýznamným, je

  zarážející. K čemu je mu platné, že

  XY nějak vypadá nebo něco dělá

  či nedělá? Jeho vlastního života se

  tato fakta dotýkají jen tím, že mrhá

  čas čtením. A navíc v komentáři je

  tolik zášti, zloby a agrese. Proč?

  S tím možná úzce souvisí fakt

  popsaný v jiném článku. Mnoho

  lidí z generace narozené mezi

  polovinou sedmdesátých let

  a přelomem století, tzv. generace Y,

  trpí depresemi a mnozí z nich

  navštěvují psychiatra. Nevidí, že

  úspěchy rodičů jsou podloženy léty

  práce, a chtějí se mít také tak dobře,

  ale bez vynaloženého úsilí. Vysnili

  si obrázek světa a života, ale realita

  je jiná. Byli přesvědčeni, že vydělají

  balík peněz za minimum práce

  a že určitě budou úspěšní. Jsou

  vychováváni rodiči ve víře, že jsou

  výjimeční a jedineční. Ale svět si

  před nikým na zadek nesedne.

  Článek obsahoval jednu velmi

  dobrou radu: Sám sobě by měl

  každý říci, v čem je úžasný, v čem

  je natolik jiný a co umí zásadně

  jiného než jeho vrstevníci. Když

  nenajde odpověď, měl by s pokorou

  přijmout svou identitu takovou, jaká

  je. A snažit se nalézt ve svém životě

  smysl, vytvářet hodnoty, věnovat

  čas něčemu pozitivnímu. Ne jen

  kritizovat a napadat.

  

  Autorka je lékařka,

  členka rady Konta Bariéry.

  SLOUPEK Lii VAŠÍČKOVÉ

  9

  Text: ZDENĚK JIRKŮ

  Když se člověk pohybuje ve světě

  postižených a neziskových organi-

  zací, které jim pomáhají, má nejednu

  zkušenost s lidským nepochopením,

  ale i přímo zabedněností. Pro mnoho

  „řádných občanů“ je tělesné, mentální

  nebo kombinované postižení přímo

  viditelným znakem jakéhosi prokletí,

  které nepřišlo samo sebou. Středově-

  ké pověry žijí a přisuzují lidem s posti-

  žením a jejich rodinám přinejmenším

  těžký hřích, v horším případě spiknutí

  s ďáblem. Osvěta – neosvěta, potkává-

  me podobné tmářství docela často.

  Osobně jsem zažil cestu vago-

  nem metra, do kterého nastoupila

  skupinka pasažérů s Downovým

  syndromem. Byli upravení, klidní,

  trochu zvědaví. A ejhle – nemalý po-

  čet dobře oblečených cestujících si

  nejprve odsedl a na nejbližší stanici

  obsadil jiný vagon. Ředitelka pražské

  Duhy, úctyhodné neziskovky pečují-

  cí o mentálně postižené, mi vyprávě-

  la, jaký odpor vzbuzovalo zřizování

  chráněného bydlení v běžných do-

  mech a kolik nesmyslů musela vy-

  vracet. Můj dobrý známý, zakladatel

  a ředitel velké neziskovky v Pardu-

  bickém kraji, mi už před lety líčil, jak

  dlouho museli překonávat protesty

  obyvatel malé obce, když chtěli zří-

  dit Domy na půl cesty. Nekonečné

  příběhy o strachu z postižených dětí

  zažily ve středočeském Slunci. Stej-

  ný problém s autisty znám z Brněn-

  ska. A mohl bych pokračovat o pro-

  testech rodičů proti integraci malých

  školáků s postižením právě do třídy,

  kam chodí jejich syn nebo dcera,

  o nechuti zaměstnat vzdělané, ale

  na celý život viditelně poznamenané

  mladé lidi, o populárním výroku pre-

  zidenta této republiky o „výhodách“

  segregovaného vzdělávání.

  Jsme na začátku 21. tak špatně in-

  formovaní, nebo nám něco brání po-

  užívat zdravý rozum? Ale informací

  je přece dost. Názorných, všude vi-

  ditelných příkladů úspěšné integrace

  postižených je přímo záplava. Příčina

  nesmyslných tvrzení a uhýbání před

  integrací bude spíš v mnoha lidech

  samotných – jinakost v nich vzbuzuje

  strach, odpor, chuť k zákazům. Pest-

  robarevný svět se jim nelíbí, znají jen

  černou a bílou. Žijí v bublinách svých

  předsudků a bojí se vyhlédnout ven.

  Až teprve vlastní bolestná zkušenost

  s postižením, vážnou nemocí nebo

  osudovým neštěstím jimi zatřese

  a uznají, že i hodně nedokonalý člo-

  věk je pořád člověkem.

  Nikomu nepřeji, aby skončil na vo-

  zíku, celoživotně omezený po vážné

  mozkové příhodě nebo nevyléčitel-

  ně nemocný. Ale každému přeji, aby

  se sám v klidu zamyslel, jestli jeho

  představa o normalitě není – slušně

  řečeno – jenom obyčejná hloupost.

  Nemusí se nahlas přiznávat, stačí,

  když uzná, že svět má a bude mít ti-

  síce barev a je to v pořádku.

  

  Hloupost? Strach?

  Staří známí…

  JEŠTĚ V POLOVINĚ MINULÉHO STOLETÍ SE V TÉTO ZEMI NAPROSTO

  BĚŽNĚ VĚŘILO, ŽE KOJÍCÍ MAMINKA NUTNĚ POTŘEBUJE ČERNÉ

  PIVO A JAKMILE SE NÁDOR V BŘIŠE PŘI OPERACI OKYSLIČÍ,

  PACIENT ZEMŘE. V KAŽDÉ HOSPODĚ SEDĚL NĚKDO, KDO TO VĚDĚL

  ZARUČENĚ... SEDÍ TAM DODNES?

  Pro mnoho „řádných občanů“ je

  tělesné, mentální nebo kombinované

  postižení přímo viditelným znakem

  jakéhosi prokletí, které nepřišlo

  samo sebou.

• Strana 10

  REFLEKTOR

  25tisíc občanů!

  Ale bez práva...

  ČÍSLO VTITULKU NENÍ OBJEVNÉ. UŽ MNOHO LET

  MEZI NÁMI ŽIJE TOLIK LIDÍ ÚŘEDNĚ ČÁSTEČNĚ

  ČI ÚPLNĚ ZBAVENÝCH SVÉPRÁVNOSTI.

  NEMUSÍME JE POZNAT NA PRVNÍ POHLED, ALE

  JISTĚ BYCHOM SNIMI NEMĚNILI. NEMOHOU

  SAMI ROZHODNOUT NIC – KDE BUDOU BYDLET,

  KDE PRACOVAT, KAM SI ZAJÍT ZA KULTUROU

  NEBO NA SPORT, JAKÝ SI KOUPIT KABÁT.

  PRÁVNÍ PURISTA BY MOHL TVRDIT, ŽE BY

  VLASTNĚ ANI NEMĚLI SAMI JEZDIT VEŘEJNOU

  DOPRAVOU, PROTOŽE ZAKOUPENÍ JÍZDENKY JE

  TAKÉ PRÁVNÍ ÚKON. AKDYŽ POTKAJÍ NĚKOHO

  SYMPATICKÉHO, KDYŽ SE DOKONCE ZAMILUJÍ,

  MAJÍ SMŮLU. OJEJICH CITOVÉM ŽIVOTĚ TAKÉ

  MUSÍ ROZHODOVAT NĚKDO JINÝ.

  Text: ZDENĚK JIRKŮ

  Foto: JAN ŠILPOCH

  ČERNÁ ABÍLÁ

  Společnost pro podporu lidí s men-

  tálním postižením v České republice

  (SPMP) má za sebou už dost projektů,

  které usilují nejen o důslednou apli-

  kaci mezinárodních úmluv do našeho

  práva, ale především o obyčejný lid-

  ský, a tedy důstojný přístup k lidem,

  kteří jsou navždy postiženi a jejich

  okolí se až příliš často soustřeďovalo

  na jejich izolaci. Novou šanci při nesl

  občanský zákoník platný od led-

  na 2014. Výslovně ukládá soudům

  přezkoumat všechna (!) rozhodnutí

  o omezení či úplném zbavení své-

  právnosti. Soud přitom nesmí vychá-

  zet jen z písemných dokumentů, ale

  musí občana vidět, mluvit s ním, znát

  jeho představy o dalším životě. Takže

  25 tisíc setkání, jednání, zkoumání!

  Pro českou justici naprosto neřeši-

  telný úkol, pro lidi čekající na změnu

  vlastního života téměř beznaděj. Kolik

  desítek let by trvalo, než by se dočkali,

  kdyby nebylo třeba projektu SPMP?

  Jeho koordinátorka Eva Kremlíková

  říká: „Spojili jsme se s právníky z or-

  ganizace QUIP a pomáháme kon-

  krétním lidem při hledání prostoru,

  jak jim navrátit plnou svéprávnost

  a zajistit vhodnou podporu. Využí-

  váme možností nového občanského

  zákoníku. Může jít například o vytvo-

  ření opatrovnické rady, ustanovení

  opatrovníka bez omezení svépráv-

  nosti, vytvoření smlouvy o nápomoci,

  zastoupení členem domácnosti. Tisí-

  ce případů samozřejmě nevyřešíme,

  ale první zlepšené osudy už máme.

  A máme také nové zkušenosti, které

  otevřeně nabízíme všem.“

  Právě tak vznikla Černá kniha,

  která shrnuje negativní osobní zku-

  šenosti lidí s mentálním postižením

  i jejich blízkých. Docela pochmurné

  čtení o jisté okoralosti nejen někte-

  rých odpovědných pracovníků, ale

  i celých úřadů. Opakem je Bílá kni-

  ha, konkrétní svědectví, která dávají

  přece jenom trochu optimismu –

  ještě nejsme k osudům lidí s posti-

  žením tak lhostejní. Zde je také pár

  návodů, jak postupovat.

  PANÍ JANA

  Pražský Barrandov je plný výstav-

  ných vil. Nikdo by neřekl, že jednu

  z nich využívá díky velkorysosti ma-

  minky jedné z klientek domov Dana,

  chráněné bydlení pro lidi s mentálním

  postižením. Tady mají bezpečí, klid,

  jídlo a veškeré služby. Tady se mohou

  poradit i najít doprovod na cestu třeba

  přes celé město. Tady také nacházejí

  oporu v touze žít trochu samostatněji.

  Paní Jana takovou touhu má – vždyť

  si našla i přítele a její sny jsou krásné:

  „Jednak jsem tady blíž mamince, kte-

  rá je dlouhodobě v nedalekém ústavu

  Palata. Skoro nevidí a neslyší. Chtěla

  bych se s ní často setkávat. Pak po-

  třebuji práci někde v obuvi. Od malič-

  ka totiž sbírám pohledy, a krabice od

  bot jsou na ně nejlepší! Také bych se

  Anna Blažková

  ze SPMP zná

  Janu (vpravo)

  tisíckrát lépe než

  všechny posudky.

• Strana 11

  Silní, ne otrlí

  Nikdy bych nechtěla být otrlá

  a nepřála bych si, aby tato

  vlastnost byla v této republice

  příliš rozšířena. Otrlost, tento těžko

  vyslovitelný pojem plný souhlásek,

  se vyskytoval v češtině již před

  staletími. A nikdy neměl dobrý

  obsah.

  Otrlý musel být voják prodírající

  se polem, které bylo poseto

  mrtvolami jeho kamarádů. Být

  otrlý znamená být zvyklý na

  hrůzu a utrpení druhého člověka

  či druhých lidí, aniž se otřásám.

  Být zvyklý na bídu, utrpení

  druhých, pokračovat v práci či

  plnění úkolů bez mrknutí oka.

  Někdy je to nutné, někdy otrlost

  předpokládá cynismus, tvrdost,

  případně i bezcitnost. Pokud

  patřím k těm, kteří tu hrůzu

  rozsévají, pak k otrlosti patří i to,

  že z hrůzy, kterou vidím, nemám

  špatné svědomí, ba ani potřebu jít

  těm druhým pomoci. Případně to

  předpokládá netušit či nevědět, co

  to je mít špatné svědomí.

  Není to hezká vlastnost, i když lidé,

  kteří žijí mnoho let v hrůze válek

  a beznaději, mají k otrlosti blíže

  než ti, jimž bylo dopřáno žít v jiné

  dimenzi. Kdyby byl otrlý celý národ,

  či lépe řečeno určitá společnost, asi

  by dlouho nepřežila. Otrlý člověk,

  podobně jako ten, kdo necítí bolest,

  by sice svými činy druhé ohromoval,

  ale i on sám by mohl brzy skončit,

  neboť by mu chybělo varování,

  obavy a zábrany, jakými je svědomí,

  ale i bolest a soucítění s druhým.

  Generalizovat, tedy

  zevšeobecňovat určitou vlastnost

  jedinců na celek, je nemožné.

  Ale je možné říci, že český národ

  toho přetrpěl hodně, ale přesto

  přežil, a mnozí právě díky tomu,

  že nejsou otrlí, umějí pomáhat –

  a také pomáhají. Jsou tedy silní, ale

  ne otrlí. S tím souhlasím.

  

  Autorka je socioložka,

  členka rady Konta Bariéry.

  SLOUPEK Jiřiny ŠIKLOVÉ

  11

  chtěla zbavit prášků, ale největší sen

  je mít vlastní domeček. Abych se pro-

  vdala a mohla mít rodinu!“

  Jana je jedna z prvních lidí, které se

  SPMP ve spolupráci s dalšími organi-

  zacemi pokouší vyvést z dosavadní-

  ho zdánlivě nepřekročitelného kruhu

  – dostávají intenzivní péči a podporu,

  a nežijí tedy samostatně. Nežijí samo-

  statně, a tedy nemohou být způsobilí

  alespoň k některým právním úko-

  nům. Nejsou právně způsobilí, a tedy

  nemohou plánovat svou budoucnost.

  Představme si třeba naši každodenní

  banalitu – platební kartu. Pro Janu a jí

  podobné lidi zatím nedostupná vy-

  moženost. Projekt Černá a Bílá nyní

  mapuje bankovní služby tak, aby

  byly alespoň zčásti přístupné lidem

  s mentálním postižením a přitom byly

  maximálně ochráněny jejich peníze.

  Princip projektu je vlastně jednodu-

  chý, ale pracný – obklopit „Jany“ kru-

  hem důvěryhodných lidí, kteří v kaž-

  dé situaci srozumitelně poradí. Pak by

  měl soud rozvázat lidem s mentálním

  postižením ruce. Měl, ale…

  ZKUŠENOST PRÁVNÍKA

  Jan Strnad ze společnosti OUIP je jed-

  ním z právníků, kteří začali soudům

  předkládat návrhy na změny statutu

  dnes nesvéprávných. Jeho zkušenosti

  nejsou zdaleka radostné: „Změna cel-

  kové právní úpravy jen pomalu pro-

  niká do rozhodovací praxe soudů i do

  povědomí veřejnosti. Historicky byl

  u nás mimořádně široce uplatňován

  jen institut zbavování, respektive ra-

  dikálního omezování svéprávnosti. Je

  přitom výrazně přeceňována ochra-

  na, kterou člověku přináší… Soudní

  řízení v praxi tradičně nepřiměřeně

  spoléhá na znalecké posouzení zdra-

  votního stavu člověka. Přitom pod-

  ceňuje posouzení jeho skutečné in-

  dividuální situace, způsobu života,

  rozhodování, formální i neformální

  podpory, kterou má k dispozici. Jen

  s ním je přitom možné realisticky

  zvážit hrozící rizika a reagovat na ně

  vhodným opatřením.“

  Ta slova jsou povědomá. Celý náš

  sociální systém je postaven na for-

  málních předpokladech, které lidé

  s jakýmkoli postižením i jejich rodiny

  musí splnit, aby měli nárok na sociál-

  ní služby a finanční podpory. Stále

  slyšíme o miliardách a miliardách. Ale

  nechceme slyšet, že situace a osu-

  dy lidí se do tabulek nevejdou, že by

  úřady práce a další orgány, třeba sa-

  mospráv, měly dostat mnohem větší

  prostor i odpovědnost při hledání nej-

  lepších řešení pro konkrétní lidi. Když

  k tomu připočteme běžnou praxi mi-

  nulých let, kdy se v „protikorupčním“

  boji vytvořila atmosféra pedantického

  lpění na přesně vyplněných formulá-

  řích, takže si nikdo nedovolí pomoci

  ani tam, kde by to krásně šlo…

  I proto nikdo neví, kdy se číslo z ti-

  tulku začne opravdu snižovat.

  

  Historicky byl u nás mimořádně

  široce uplatňován jen institut

  zbavování, respektive radikálního

  omezování svéprávnosti.

  Je přitom výrazně přeceňována

  ochrana, kterou člověku přináší…

• Strana 12

  REFLEKTOR

  Text: ZDENĚK JIRKŮ

  Foto: JAN ŠILPOCH

  Kovářova kobyla

  nechodí bosa

  Klára a Vojtěch jsou architekti,

  a když jim osud přinesl

  postiženého Kryštofa,

  museli prokázat, že umějí

  radit nejen jiným, ale i sobě.

  Víc hlav = lepší řešení

  Spolehlivé zařízení pomáhá přede-

  vším Kláře, která má se synem nej-

  víc práce, takže vítané jsou pátky

  – manžel pracuje doma. Oba zdůraz-

  ňují: amatérská řešení a různé „dobré

  rady“ z okolí se neosvědčují. Nejenže

  musíte dobře znát konstrukci domu

  či bytu, ale chce to i kus vlastní zku-

  šenosti s uspořádáním prostoru. Jiné

  oči uvidí jiné možnosti. Když už si

  pořizujete tak nákladné zařízení,

  poraďte se s architektem. To není lu-

  xus, ale naopak – opravy kutilských

  řešení nebývají levné!

  

• Strana 13

  13

  Na zvedáku

  (skoro) všude

  Kryštofova diagnóza vlastně není

  dosud přesně určena. Tak či tak, je

  nepohyblivý a ze svého pokojíčku se

  třeba do koupelny dostane jen po-

  mocí zvedáku. To ale znamenalo ve

  starším okálu vyřešit upevnění celé

  dráhy a promyšlenou konfiguraci i ke

  schodům do přízemí. Dnes všechno

  funguje dobře a ovládání suverénně

  zvládá i mladší sestra Terezka. Mi-

  mochodem, pomoc bráchovi bere

  docela normálně, ale bohužel si ho

  do svého pokoje dovézt nemůže. To

  už by technicky nešlo.

  

  Na detailech také záleží

  V přízemí se dvě místnosti promě-

  nily ve velký prostor, na schodech

  přibyla plošina. I tak jsou chvíle, kdy

  musí Klára napnout síly. A nezapo-

  mene poradit – nenechte se unést jen

  technickým řešením, design a barvy

  jsou stejně důležité. My jsme trvali

  na předložení dokumentace, detailů

  uchycení nosných prvků do podlahy

  a stropu, typů vypínačů. A šedé barvě

  konstrukce (vlastně zábradlí scho-

  diště) plošiny. A šlo to. Stejně i barva

  dalších pomocníků je důležitá. Trávíte

  tu nejvíce času, nepřistupujte na zby-

  tečné kompromisy. A znovu – rada

  architekta není nikdy drahá. Myslím

  dobrého architekta...

  

• Strana 14

  REFLEKTOR / TRIBUNA

  „Jdete na LPS?“ zeptají se mě v recepci po-

  slanecké sněmovny a já přikývnu. Sleduji,

  jak tady ze všech sil bojují s plošinou, která

  nereaguje na předpokládanou účast zdra-

  votně postižených osob. Má příprava na

  celodenní konferenci o lékařské posudko-

  vé službě (dále jen LPS) spočívá jen v tom,

  že se podívám na internetové komentáře

  a brzy je zavřu. Rozčílí mě směs nevědo-

  mosti a stížností – ozve se pokaždé, když

  se ke slovu dostane anonymita počítače…

  Nejlepší, co jsem na cestu do Sněmovní

  ulice získala, bylo přečtení článku kolegy

  Radka Musílka, který do Můžeš (číslo

  3/2015) napsal zajímavou investigativní

  reportáž. V nadsázce popsal svůj příběh, až

  haškovsky podanou story, která se mu ne-

  dávno přihodila během vyřizování žádosti

  o zvýšení příspěvku na péči. Jeho popis

  jednání před kolegiem ministerských

  sudiček jako by dopředu mapoval vše, co

  uslyším během jednání.

  Více než stodvacetihlavé auditorium až

  do odpoledne sledovalo vystoupení od-

  borníků na jediné téma – co dál s institucí

  lékařské posudkové služby – s tradicí

  dlouhou devadesát let, stejně dlouhou, jako

  má historie pojištění. Akce sama se konala

  pod záštitou Ing. Radky Maxové z Výboru

  pro sociální politiku PS ČR. Jediná po-

  slankyně, která byla ochotna se za cestu

  změn dlouhodobě bít. Dosavadní výsledky

  svolaných odborných kulatých stolů jsou

  ale zatím tristní. A čas neúprosně běží…

  Hned na počátku posluchači polohlasem

  okomentovali neúčast klíčového řečníka,

  ministerského ředitele z odboru sociálního

  pojištění – omluvil se, aniž by předal něja-

  ké materiály… Po několika prezentacích si

  poskládám základní data problematiky do

  smysluplného řetězce: Ministerstvo práce

  a sociálních věcí se s lékařskou posudko-

  vou službou ocitlo ve značně složité situa-

  ci. V celé oblasti jejího fungování je znát

  rostoucí zacyklovanost systému, a přitom

  už v roce 2016 musí dojít u posudkových

  služeb k radikálnímu rozhodnutí. Ale

  kudy jít – cestou změn některých položek

  legislativy, nebo by se předmětem trans-

  formace měla stát celá vyhláška?

  Co tak žene stagnující problematiku

  dopředu? Komplikuje ji věková struktura

  posudkových lékařů. V současné době

  máme kolem čtyř stovek lékařů posudkové

  služby a jeden každý z nich musí provést

  ročně 1222 posouzení! Věk mnoha lékařů

  překračuje šedesátku, a navíc byli zařazeni

  do státní služby. Bez nutné změny zákona

  k datu 1. 7. 2017 skončí 137 lékařů –

  překročí 70 let, což stanoví zákon pro státní

  úředníky jako limitní věk. Možný akutní

  nedostatek specialistů je alarmující, odchod

  téměř třetiny lékařů může způsobit kolaps

  systému. Posudkové lékařství je navíc nad-

  standardní obor, neboť vyžaduje nejen zna-

  lost více medicínských oborů, ale i právní

  znalosti. Ovšem požadavky na odměňování

  nově příchozích lékařů se nemění, očekává

  se proto zastavení příchodu nových posil.

  LPS rozhoduje o míře invalidity nebo

  statutu osoby zdravotně znevýhodněné.

  Dále posuzuje přiznání průkazů OZP, míru

  závislosti na pomoci druhé osoby, nárok

  na kompenzační pomůcku či prodloužení

  pracovní neschopnosti při delší nemoci.

  Příliš mnoho kompetencí, nemyslíte?

  Není divu, že se u vytížených profesionálů

  často vyskytuje symptom vyhoření, jak

  konstatuje předseda Národní rady občanů

  se zdravotním postižením ČR Václav Krása

  a dodává: „Jedná se o velmi odlišné čin-

  nosti a domnívám se, že není možné, aby

  vše dokázal jeden posudkový lékař.“ Vyře-

  šit by se měl i nejčastější problém – aby se

  někdy nerozhodovalo jen z kanceláře, kte-

  rá pracuje bez klientovy účasti. U příspěv-

  ku na péči občas chybí posudek sociálního

  právníka. Celá záležitost by se ale neměla

  posuzovat jen z medicínského, ale také ze

  sociálního hlediska. Václav Krása dosavad-

  ní systém kritizoval slovy: „Při hodnocení

  míry závislosti není brán jako hlavní po-

  sudek stanovisko sociálního pracovníka,

  ale prioritní je vždy posudek posudkového

  lékaře. Je to v zásadním rozporu s tím, že

  posudkový lékař hodnotí zpravidla pouze

  podle dokumentace zdravotní stav, kdežto

  sociální pracovník provádí sociální šetření

  v místě bydliště, a tudíž má daleko větší

  vhled do klientových potřeb.“ Klient by

  také měl při každém kroku chápat, co se

  s ním děje a jak vypadá řešení jeho problé-

  mu. Mezi připravované proklientské kroky

  má patřit i přátelštější jednání, zmizí tristní

  materiální vybavenost a zlepší se úroveň

  interiérů. Další vizí je návrh, že by o klien-

  tovi neměla rozhodovat jen jedna osoba,

  ale komise s odborníky z různých oborů.

  Statisticky spočítané je také průměrné

  vyřízení jedné žádosti, tedy 35 dní,

  často to bývá i více… Především námitky

  a odvolání proti rozhodnutí se protahují.

  Pro všechny, kteří netuší, jak vzniklou

  situaci vyřešit, přinášíme dobrou informa-

  ci: v Praze vznikla před rokem bezplatná

  kancelář ombudsmana pro zdraví – pro ty,

  kteří si nevědí rady se svými právy nebo

  nesouhlasí s vyřízením svého podnětu.

  Rozsáhlé agendě posudkových lékařů

  by mohly ulehčit i podklady připravené

  nelékařskými týmy. Tento personál by

  mohl vyřizovat průkazky nebo zdravotní

  pomůcky – předpřipravoval by posudek.

  Podobná praxe existuje i ve světě. Summa

  summarum – na konferenci jednoznačně

  zaznělo, že je potřeba udělat rychlé kroky

  ke stabilizaci celého systému. Další při-

  pravované kulaté stoly by měly přinést

  koncepční řešení a sjednocení názorů na

  to, jak si kdo představuje fungování LPS.

  Než jsem dopsala svůj komentář, dostala

  se mi do rukou zpráva z ministerského

  centra, kde to ze všech stran zvoní slovy

  zefektivnění a zatraktivnění. Nemám

  ráda přejatá slovesa s předponou z, jejich

  účinnost mi bůhvíproč účinná nepřipadá.

  Ke stabilizaci LPS povedou podle tiskové

  zprávy z konce listopadu 2015 tato defi-

  novaná opatření – krátkodobá, střednědo-

  bá a dlouhodobá. Nedokážu si představit

  časové zadání pro všechny tři nastavené

  kategorie. K řešení tedy dojde jako obvykle

  za pět minut dvanáct? Nezbývá než doufat,

  že se tak stane dřív, než odtiká 12.15.

  

  Jakou změnu pro lékařskou posudkovou službu?

  MICHAELA ZINDELOVÁ

  komentuje konferenci

  o budoucím směřování

  českých posudkových lékařů

  Kam se obrátit o radu?

  Kancelář ombudsmana pro zdraví

  více na www.ombudstmanprozdravi.cz

  nebo ochrance@ombudsmanprozdravi.cz

  Praha , Národní 

• Strana 15

  15

  Občas, sám vozíčkář, stojím v němém

  úžasu nad tím, jaké architektonické

  libůstky si na našince někdo vymyslel.

  Ačkoliv – to není přesné. Můj údiv

  vůbec není němý. Nejprve si zanadávám

  pod fousy, následně svou neblahou zku-

  šenost dávám k dobru ve společnosti.

  Postěžovat si mezi přáteli je však stejně

  bezzubé jako chodit neustále do restau-

  race, s níž nejste spokojeni. U hospody

  máte dvě jednoduché možnosti: Buď

  jednoho dne svou nespokojenost ob-

  sluze vyjevíte a budete čekat nápravu,

  nebo prostě změníte lokál. S architek-

  turou veřejného prostoru je to složitější.

  Je vám předložen hotový produkt, na

  němž se už obtížně něco mění, a pokud

  ano, tak se změna prosazuje velmi

  složitě. A změna lokality? Tak to je už

  úplně mimo realitu. Kolik lidí může

  opustit bydliště, protože nejsou spokoje-

  ni s architektonickou koncepcí okolí?

  Proto si říkám, jak moc důležitá je

  komunikace o (bez)bariérách se za-

  interesovanými. Jistě, existují normy

  a předpisy. Jenže ze zkušenosti vím, že

  osobní přístup konkrétního člověka je

  při jejich realizaci naprosto klíčový. Ne-

  mluvím o nějaké zlé vůli, ale o způsobu

  uvažování, co, jak a komu má sloužit.

  Podezřele často jsem se u architektů

  setkal s názorem, že ty předepsané

  normy jsou spíš jen šikana. Oni je znají

  a jsou nuceni je dodržovat, nejsou však

  mnohdy vnitřně přesvědčeni o jejich

  užitečnosti. Řeší tedy problém bez

  praktického vhledu, často za těmi čísly

  a čárami nevidí živého člověka, jemuž

  to ulehčí život, nebo nemají reálnou

  představu o jeho potřebách.

  Uvědomil jsem si to na dvou pří-

  kladech, které jsem nedávno zažil.

  Jeden známý mě požádal o konzultaci

  parkovacích míst pro vozíčkáře u vel-

  kého stavebního projektu, na němž

  právě pracuje. Když už jsme ale seděli

  nad plány, začal jsem se víc zajímat

  a trochu šťourat. Pozastavil jsem se nad

  nízkou kapacitou výtahu, do něhož se

  vejde jen jeden vozíčkář. Zkušenosti

  z podobného už existujícího projektu

  přitom ukazují, že je to málo. Můj

  známý mě ujistil, že se o tom ještě

  povede debata. Na druhou stranu však

  řekl, že v případě nutnosti určitě každý

  rád vozíčkáři pomůže i po schodech!

  Myslel to dobře, jenže ukázal, jak mu

  chybí představa o realitě vozíčkářského

  života. Větší výtah by přitom v projektu

  nepředstavoval žádný problém. Snad

  na něj po našem rozhovoru dojde.

  Druhý příklad považuji za ještě lepší.

  Náhodou jsem vyslechl debatu dvou

  projektantů o rekonstrukci vesnické

  hospody. Řešili následující: předpisy

  jim nařizují vybudování bezbariérového

  WC, ale to pro ně představuje kompli-

  kaci prostorového uspořádání. Navíc

  prý do sálu stejně vedou tři schody,

  takže bezbariérové toalety jsou vlastně

  zbytečné. Jednoho z mužů napadlo, že

  ty schody jsou vlastně skvělá výmluva,

  proč by se mohli z povinnosti oficiálně

  vyvázat.

  V tomto bodě jsem se drze vmísil do

  diskuse. „Pánové, ale my nechodící také

  potřebujeme na záchod…“ Jeden z dvo-

  jice mi bezelstně odpověděl: „To chápu,

  ale vy byste se tam kvůli těm schodům

  přece vůbec nedostal.“ Nedal jsem se

  odbýt. „Víte, jednak existuje jistá naděje,

  že mi někdo do těch schodů pomůže,

  ale především mě zaráží, proč raději

  neřešíte, jak překonat ty schody a celý

  prostor zpřístupnit? Místo toho koumá-

  te, jak se ze všeho vyvléknout.“ Jejich

  logika byla neochvějná. „My vám rozu-

  míme, jenže v té vesnici jakživo žádný

  vozíčkář nebyl, tak proč to řešit?“ Po-

  znamenal jsem něco o tom, že už zítra

  tam někdo na vozíku být může, a popřál

  pánům hezký večer. Jakou stopu v nich

  naše krátká debata zanechala, netuším.

  Na mne rozhodně zapůsobila.

  

  Fond dalšího vzdělávání, příspěvková

  organizace ministerstva práce a so-

  ciálních věcí, zveřejnil krátkou zprávu

  z výzkumu Využívání podpůrných

  sociálních a zdravotních služeb. Nejde

  o vyčerpávající materiál, jeho závěry

  ale o zdejším sociálním panoramatu

  leccos napoví.

  Dozvídáme se například, že nejvíce

  jsou se systémem seznámeni rodiče

  zdravotně postižených potomků. Vědí,

  kam se obrátit a jakou péči mohou do-

  stat. Pravidelný čtenář našeho časopisu

  ale už tuší, že i přes to rodiny obvykle

  volí péči v domácím prostředí – i když

  jim na to stát rozhodně nepřispěje tolik,

  kolik by stála péče o handicapovaného

  člověka trvale umístěného v sociálním

  zařízení. Aniž by tento fakt nějak vyčís-

  lil, výzkum si toho vlastně mimoděk

  všímá: pokud něco tahle uvědomělá

  skupina poptává, jsou to odlehčovací

  služby, které by jim v dennodenní péči

  daly prostor pro pořádný nádech.

  Na opačnou stranu výzkum umístil

  mladé lidi starající se o své rodiče,

  prarodiče nebo seniory obecně. Jejich

  informovanost je prý mizivá. Výzkum

  to považuje za překvapivé, dále se však

  už otázce nevěnuje – tedy až na závěr:

  že na nedostupnost pečovatelských

  služeb v domácím prostředí si stěžují

  úplně všichni.

  Dostatečná informovanost je pro

  fungování sociální politiky státu jistě

  důležitá. Neméně dobře by ale měla

  fungovat reflexe, jaký druh služeb je

  potřeba a kde jsou nejvíc k užitku.

  Trend je přitom už nějakou dobu čitel-

  ný: lidé pečující doma to často suplují

  z vlastní kapsy, protože pro narůstající

  potřeby příspěvky na péči jednoduše

  nestačí.

  

  Normy jako šikana?

  RADEK MUSÍLEK

  glosuje mnohdy

  svérázný přístup

  k bezbariérovým stavbám

  ŠTĚPÁN BENEŠ

  se zastavuje nad stavem

  sociální politiky

  Nepřehledná

  péče

• Strana 16

  REFLEKTOR / ZÁPISNÍK

  Zraní-li se atlet věnující se některému

  z extrémních sportů, na patře mnohých už

  se nevyhnutelně připravuje věta: může si za

  to sám, nemusel tolik riskovat. Nemůžeme

  si však nevšimnout, že jejich kousky přesto,

  nebo právě pro risk baví miliony lidí, kteří

  neváhají naplnit velké sportovní haly nebo

  žasnou u internetových videí.

  V Americe, kde jsou extrémní sporty

  nesmírně populární, vznikla zajímavá

  iniciativa Road2Recovery (cesta k zotavení);

  dnes už je aktivní také v Evropě. Ukazuje

  prstem na fanoušky a žádá: tihle lidé se

  starají o vaši zábavu i inspiraci, proto jim

  pomozte ve chvíli, kdy je toho zapotřebí.

  Systémem crowdfundingu (drobných

  příspěvků od jednotlivců, jichž však

  internetová kampaň oslovuje obrovské

  množství) pak vybírá peníze pro atlety, kteří si

  při extrémním sportování přivodí úraz, nebo

  dokonce smrt. Když se například nedávno při

  skydivingu zabila velmi populární legenda

  extrémního sportování Erik Roner (zůstala

  po něm žena a dvě děti), podařilo se od jeho

  fanoušků vybrat už přibližně sto padesát tisíc

  amerických dolarů na podporu těch, kteří mu

  byli nejblíže. Více než polovinu z plánovaných

  sto tisíc dolarů už také nashromáždili

  fanoušci Paula Basagoitia, který si v říjnu

  poranil páteř při cyklistickém freeride závodu

  Red Bull Rampage.

  Ať už je náš názor na extrémní sporty

  jakýkoli, iniciativě lze zatleskat za velmi

  podařené propojení těch, kteří jsou jinak

  často jen pasivními konzumenty oné zábavy,

  s těmi, kteří pro ně tuto zábavu obstarávají.

  Často bohužel na úkor svého zdraví.

  • • •

  „Představte si, že nevíte, jak vypadá úsměv

  Mony Lisy nebo slunečnice od Vincenta Van

  Gogha. Lidé vám o nich vyprávějí, a tak

  víte, že existují – a přesto ten pohled nikdy

  nemůžete zažít. Pro miliony lidí se zrakovým

  postižením je to realita,“ uvádí ve Finsku žijící

  designér Marc Dillon své prezentační video

  k projektu Unseen Art (Neviděné umění). Za

  přispění nadšenců chce vybrat třicet tisíc

  dolarů a oslovit zástup počítačových expertů

  na tvorbu 3D modelů, aby zkusili převést

  ta nejznámější malířská díla do prostorové

  formy.

  Takový model je totiž velmi snadné

  zhmotnit pomocí 3D tiskárny, kdekoli

  by bylo potřeba – na univerzitách,

  v knihovnách nebo za pomoci

  specializovaných firem, které se 3D

  tiskem zabývají. Marcův nápad spočívá ve

  volném sdílení; pokud se mu nápad podaří

  realizovat, počítačové modely budou volně

  ke stažení a k dispozici každému, kdo o ně

  projeví zájem. Aby svůj nápad vyzkoušel

  v praxi, nechal vymodelovat a vytisknout

  celý portrét Mony Lisy. Osahalo a „uvidělo“

  ji pak několik lidí se zrakovým handicapem.

  „Není to typická kráska,“ říká nevidoucí

  dáma… „Má poměrně dlouhý nos,“ směje se.

  Marc možná našel inspiraci

  i v experimentu Touchable Memories

  (Hmatatelné vzpomínky) singapurské firmy

  Pirate 3D. Zde podle starých fotografií

  vytvářeli malé plastové sošky, prostorové

  ztvárnění dvourozměrných fotografií

  a obrázků, které nevidomým pomáhaly

  vzpomenout si na významné nebo prostě

  jen pěkné momenty ze života, podobně

  jako to děláme my při prohlížení fotografií.

  Mladému italskému muzikantovi vytvořili

  model obalu jeho hudebního alba. Staršímu

  kameramanovi, který přišel o zrak ve stáří –

  a přesto se mu podařilo natočit dokumentární

  film, jehož scény má detailně v hlavě, ale

  nikdy je neviděl – pak zhmotnili jednu z nich,

  a konečně pak mladíkovi a mladé ženě

  scénky z fotografií, které jim připomněly

  dětství.

  3D tiskem dnes vznikají i medicínské

  protézy nebo obroučky na brýle za poměrně

  nízkých nákladů, ale hlavně s vidinou,

  že si malé objekty každodenní potřeby

  nebo designované prototypy, které dříve

  vyžadovaly hodiny práce a úsilí, bude brzy

  každý moci vytvořit sám doma. Prezentační

  video společnosti Pirate 3D ostatně končí

  slovy: Technologie je jen nástroj. Dejme jí

  smysl!

  

  (šb)

  Cesta k zotavení a úsměv Mony Lisy

• Strana 17

  Předplaťte si

  časopis

  můžeš

  Výhodné předplatné

  nadva roky za380 Kč!

  Proč si předplatit časopis Můžeš:

  1. Podpoříte Konto Bariéry.

  2. Ušetříte, při předplatném nadva roky je to 280 Kč.

  Objednávám předplatné

  časopisu Můžeš

  roční předplatné za240 Kč

  dvouleté předplatné za380 Kč

  JMÉNO APŘÍJMENÍ:

  NÁZEV ORGANIZACE:

  FORMA ÚHRADY:

  ULICE: ČÍSLO POPISNÉ:

  MĚSTO:PSČ:

  TELEFON:

  Vyplněný objednávkový kupon zašlete naadresu:

  Redakce časopisu MŮŽEŠ, Melantrichova 5, 11000 Praha 1

  Chcete-li

  roční předplatné

  změnit nazvýhodněné

  dvouleté, kontaktujte

  bezplatnou linku

  České pošty

  800300302

  složenkou

  převodem (uveďte jméno acelou adresu)

  číslo účtu: 772772772/0800

  fakturou

  Pokud si předplatíte

  Můžeš na dva roky,

  ušetříte proti ročnímu

  předplatnému 100 Kč

  a proti volnému

  prodeji 280 Kč.

• Strana 18

  ŽIVOT

  Katka

  a Lucka

  Příběh Kateřiny

  Bémové a Lucie

  Boučkové

  by mohl být námětem

  na hollywoodský

  scénář. Nechyběly

  by vněm dramatické

  okamžiky, silné emoce

  ani ryzí lidská vřelost,

  které není lhostejný

  osud druhého člověka.

  Jenže zatím chybí

  happy end. Nebo ne?

  Text: RADEK MUSÍLEK

  Foto: JAN ŠILPOCH

  Když někomu vážný úraz obrátí život

  naruby, většinou mu nejvíc pomůže

  rodina, partner nebo nejbližší přáte-

  lé. Kdo z nás by však čekal, že v kri-

  tické chvíli podá pomocnou ruku

  téměř cizí mladá žena s postižením?

  Ale od začátku: Lucie Boučková

  (24) od dětství hůř chodí následkem

  dětské mozkové obrny. To jí sice za-

  bránilo ve vysněné práci zdravotní

  sestřičky, ale její touhu pomáhat dru-

  hým lidem to neumenšilo. V praž-

  ském Jedličkově ústavu a školách

  odmaturovala na sociálně-správním

  oboru a následně ještě vystudovala

  vyšší odbornou školu stejného za-

  měření. Dnes žije v rodném Liberci,

  odkud pochází i Kateřina Bémová

  (35). Lucčin starší bratr byl před lety

  Katčiným přítelem a i po jejich roz-

  chodu spolu obě mladé ženy udržo-

  valy kontakt, byť nijak úzký.

  Zatímco Lucie studovala v Praze,

  Kateřině se narodil dnes pětiletý syn.

  I přesto si uměla užívat života, ob-

  klopena byla četnými přáteli – prostě

  žádná ušlápnutá mamina. Pak ovšem

  přišel zlomový prosincový den roku

  2013. Jako spolujezdec utrpěla váž-

  ná zranění hlavy při střetu osob-

  ního automobilu s tramvají, upadla

  do čtyřměsíčního kómatu a lékaři jí

  nedávali příliš velké šance. Když se

  to Lucie dozvěděla, bez váhání za ní

  vyrazila.

  Nadějné prognózy nepřicházely

  ani po probuzení. V důsledku poško-

  zení mozku přestala Kateřina ovládat

  své tělo, nemohla sedět, dokonce ani

  jíst a mluvit. V očích řady zdravotní-

  ků se stala pouze přežívající tělesnou

  schránkou. A tak po několikaměsíč-

• Strana 19

  19

  ním nemocničním pobytu skončila

  v léčebně dlouhodobě nemocných.

  „Když jsem ji tam přišla navštívit,

  byla jsem zděšená,“ vzpomíná Lu-

  cie. „Vypadalo to jako poslední šta-

  ce, pokusy o zlepšení jejího stavu

  se rovnaly nule. Sebrali jí i televizi

  s odůvodněním, že to prý stejně ne-

  vnímá. Vrátila jsem se domů, celý

  večer jsem probrečela a nakonec se

  rozhodla jednat,“ říká mladá žena,

  která jinak působí vcelku plachým

  dojmem. Její slova potvrzují, že ná-

  vazná péče o lidi po poranění mozku

  má v České republice zatím hodně

  prostoru ke zlepšování. Bez osobní

  iniciativy blízkých jsou vyhlídky ně-

  kterých lidí neradostné.

  ODRAZ ODE DNA

  Začalo hledání zařízení, které by

  Kateřinu přijalo i přes její závažný

  zdravotní stav. Skoro všude ji však

  odmítali s poukazem na nutnost

  krmení sondou, tracheostomii… Lu-

  cie se k problému postavila věcně

  a prakticky – za takovou pomoc byla

  Katčina rodina velmi ráda, proto-

  že se probírala z počátečního šoku.

  V jistém slova smyslu se Lucčino

  postižení stalo výhodou: „Mám také

  určitý handicap a pohybuji se v té-

  hle komunitě. Znám řadu lidí s růz-

  nými problémy a vím, že i oni to

  nějak zvládají. Není to pro mě trau-

  matizující prostředí. Osobní životní

  zkušenost mi v dané situaci hodně

  pomohla.“

  Během pátrání na internetu a oslo-

  vování různých zařízení se Lucie

  dostala až k Adeli Medical Centru

  ve slovenských Piešťanech, kde se

  provozuje rehabilitační metoda The-

  rasuit, zvaná též kosmický oblek. Jde

  o speciální postroj zpevňující tělo

  a umožňující zavěšení do různých

  Mám také určitý handicap

  a pohybuji se v téhle komunitě.

  Znám řadu lidí s různými problémy

  a vím, že i oni to nějak zvládají.

  Není to pro mě traumatizující

  prostředí. Osobní životní zkušenost

  mi v dané situaci hodně pomohla.

  Kateřina

  našla v Lucii

  kamarádku, která

  jí v nejobtížnějších

  chvílích života

  nejvíc pomohla.

• Strana 20

  ŽIVOT

  cvičebních poloh. Ponechme teď

  stranou diskusi, která se o této ná-

  kladné a zdravotní pojišťovnou ne-

  hrazené terapii vede. Jedni ji opěvují,

  především blízcí pacientů, druzí ji

  považují za kontroverzní. Lucii oslo-

  vil především vstřícný přístup tam-

  ního zařízení, jemuž nevadila žádná

  z Katčiných komplikací.

  „Problém byla cena plánované-

  ho pobytu – tři sta tisíc korun. Dala

  jsem výzvu na svůj facebookový

  profil, kde si jí všimla Ilona Kotková.

  Ta ji uveřejnila ve skupině Liberecké

  maminky, což vyvolalo překvapivě

  silnou pozitivní odezvu. Přihlásilo se

  přes padesát lidí, kteří byli ochotni

  podpořit veřejnou finanční sbírku,“

  popisuje Lucie sílu sociálních sítí.

  Na nich dnes také existuje komunita

  Bojujeme s Kačenkou, která o ve-

  řejné sbírce informuje. Přes spolek

  Pomoc v nouzi Liberecko se v únoru

  2015 podařilo veřejnou sbírku vy-

  psat. „Bylo s tím hodně administra-

  tivy a začátek nebyl zrovna raketový,

  příbuzní Katky, kteří se postupně

  víc a víc zapojovali, si totiž nejprve

  nepřáli medializaci celého příběhu.

  To se pak finance shánějí obtížněji,“

  vysvětluje Katčina kamarádka, která

  pro ni dělala prakticky profesionální

  fundraising – ve svém volném čase

  jako dobrovolnice.

  Sbírka se nakonec rozjela s až

  překvapivou rychlostí, možná i díky

  tomu, že v Liberci Kateřinu kdekdo

  znal. Podpořila ji i místní charitativní

  M. K. show Martina Krause. Takže

  už v březnu 2015 mohla Kateřina se

  svou maminkou a ošetřovatelkou od-

  jet na Slovensko. Na týden za ní vy-

  razila i Lucie se svými rodiči. Bylo to

  podle jejích slov intenzivní a někdy až

  drsné, rozhodně žádný oddech. „Mi-

  Metoda Therasuit

  je pro někoho

  kontroverzní,

  ale pro Kateřinu

  znamenala odraz

  ode dna.

• Strana 21

  21

  nimálně šest hodin denně tam člověk

  tvrdě maká,“ popisuje své dojmy.

  POKROK DÍKY REHABILITACI

  Výsledky se dostavily vcelku brzy,

  i když pro nezainteresovaného člo-

  věka mohly být zpočátku nepatrné.

  Lucie však byla nadšená. „Podařilo

  se nám Katku nastartovat zpět do

  života. A asi to bylo za pět minut dva-

  náct. Slovenští lékaři říkali, že kdyby

  se čekalo ještě půl roku, naděje na

  zlepšení by se přiblížily nule,“ popi-

  suje Lucie, která musí Katčin příběh

  vyprávět za ni. Její kamarádka však

  souhlasně přikyvuje. Ačkoliv díky

  intenzivní logopedii už občas nějaké

  to slovo řekne, mluvení je zatím jen

  vysněným cílem. Také paměť se te-

  prve probouzí ze spánku a její poru-

  chy budou Kateřinu pravděpodobně

  provázet po celý život.

  Piešťanský pobyt se stal pomyslným

  i skutečným bodem zvratu. Po návratu

  začalo vše vypadat růžověji. Lucie už

  před odjezdem na Slovensko dokázala

  Kateřině zajistit místo v programu sa-

  mostatného bydlení libereckého Jed-

  ličkova ústavu. V něm našly propojení

  vlídného domáckého prostředí s kva-

  litní péčí a intenzivní rehabilitací.

  Dnes už Kateřina není netečný

  ležák. Sedí na svém novém vozíku

  a postupně rozhýbává ruce, takže

  dokáže i kousek sama popojet po

  místnosti. Umí už také normálně jíst.

  Především se však zajímá o dění ko-

  lem sebe – ráda poslouchá hudbu,

  dokonce byla i na koncertě. Stýká se

  s ostatními obyvateli samostatného

  bydlení, navštěvují ji přátelé a rodi-

  na. Chodí s nimi na výlety po městě.

  Vánoce strávila s pomocí své sestry

  u maminky. Nedávno jí Lucie s ko-

  legyní Lenkou Halamovou společně

  připravily velkou oslavu 35. naroze-

  nin, kam přišla popřát rodina, přá-

  telé i dárci. Bohužel tam chyběl její

  syn. Od svého úrazu ho neviděla. Je

  to však příliš citlivé téma, o kterém

  jsme spolu dál nemluvili.

  DOBRÝ KONEC?

  V rámci libereckého Jedličkova

  ústavu provozuje společnost Sare-

  ma fyzioterapii a nově také obdobu

  metody Therasuit. Kateřina patřila

  k prvním pacientům, a vlastně se tak

  spolupodílela na jejím rozjetí. Měsíč-

  ní náklady stoupají až na 38 tisíc ko-

  run. Lucie se proto tuto částku snaží

  pokaždé sehnat od dárců a dosud se

  jí to úspěšně daří. Jejích schopností si

  všimli i pracovníci Saremy – a přijali

  ji dokonce na pozici terénní sociální

  pracovnice. Jako profesionálka teď

  shání finance na rehabilitaci nejen

  pro Kateřinu, ale i pro další klienty.

  Aniž by to plánovala, nezištná pomoc

  kamarádce vyústila v profesní příle-

  žitost, kterou do té doby marně hle-

  dala. Kdyby to takhle pěkně na světě

  fungovalo vždycky…

  Jaká bude další kapitola Katčina

  příběhu, zatím nikdo neví. Pokrok, je-

  hož (nejen) s Lucčinou pomocí dosáh-

  la, je skutečně pozoruhodný a snad

  bude pokračovat. Pod happy endem

  si ale každý může představovat něco

  jiného a tváří v tvář dramatickému

  životnímu zvratu se měřítka hodnot

  posouvají. Dnes se podle svých slov

  tlumočených Luckou, ve které našla

  nejlepší kamarádku, cítí dobře. Sa-

  mozřejmě s výjimkou bolestného od-

  loučení od malého synka.

  

  Dnes už Kateřinu zajímá dění kolem ní, vyráží na procházky,

  navštěvuje ji rodina i přátelé.

  Podařilo se nám Katku nastartovat

  zpět do života. A asi to bylo za pět

  minut dvanáct. Slovenští lékaři říkali,

  že kdyby se čekalo ještě půl roku,

  naděje na zlepšení by se přiblížily nule.

• Strana 22

  ŽIVOT / TECHNIKA

  Vidět, nevidět, řídit!

  Text: MARTIN KOPEČEK

  Foto: ARCHIV AUTORA

  Nejnovější vývoj na poli nezávislé-

  ho řízení se dá rozdělit do několika

  kategorií. Kompletní autonomní ří-

  zení, poloautomatické řízení, kdy si

  řidič a robotický systém v určitých

  chvílích řízení předávají, a konečně

  varianta, kdy nevidomý řidič ovládá

  volant se speciálními prvky tak jako

  člověk bez zrakového omezení.

  ODVEZ MĚ DO PRÁCE!

  Velkou úlohu při udávání moder-

  ního trendu robotického řízení má

  částečně tajné vědecko-technolo-

  gické oddělení Google X společnosti

  Google. To přišlo kolem roku 2010

  s ambiciózním plánem na vytvoření

  automatického řidiče, který kom-

  pletně obslouží automobil v provozu

  – a cestující mu pouze zadá požado-

  vaný cíl cesty.

  S využitím digitálních map a spe-

  ciálně vybavených automobilů zna-

  ček Toyota a Lexus se již v roce

  2012 mohla společnost pochlubit

  půlmilionem najetých kilometrů

  bez nehody. Nutno dodat, že se jed-

  nalo o provoz předem naplánovaný

  a probíhající v předvybraných loka-

  litách. Základem automobilu je sys-

  tém složený z variace speciálních

  senzorů, jako radary snímající okolí

  vozu, vícepaprskový laserový ske-

  ner pro identifikaci objektů před vo-

  zem, dalekonosné radary pro sledo-

  vání situace za vozem, ultrazvukové

  senzory naopak sloužící k identifi-

  kaci objektu v blízkosti vozidla po

  celém jeho obvodu. Vozidlo ve 360°

  kolem sebe rozpoznává jízdní pruhy,

  semafory, dopravní značení, sleduje

  pohyb ostatních účastníků silničního

  provozu atd. Tato čidla s drobnými

  obměnami a vychytávkami dnes vy-

  užívají v podstatě všechny vývojové

  týmy na světě. Aktuálně společnost

  Google vyvíjí i svůj vlastní elektro-

  mobil a má smělé plány tyto robo-

  tizované automobily uvést na trh už

  kolem roku 2017.

  Být pánem

  nad svým

  automobilem

  je pro všechny

  se zdravým

  zrakem zcela

  samozřejmá

  a běžná

  záležitost.

  Nic však není

  ztraceno

  ani pro lidi

  svadou vidění

  – nahlédněme

  pod pokličku

  autonomního

  řízení vozidel.

  Hladký průběh

  cesty zajišťuje

  mnoho

  rozpoznávacích

  systémů.

  Salonek, či obývací pokoj?

  I to je pohled do automobilové

  budoucnosti.

• Strana 23

  23

  či projel plynule zatáčku. Řidič sedí na

  speciální podložce, kde opět pomocí

  signálu do zad a nohou rozliší velikost

  zrychlení či naopak brzdění. Vědecký

  tým pod vedením pro-

  fesora Dennise Honga

  vytvořil i ruční zobrazo-

  vač vozovky před autem.

  Řidič tak jednou rukou

  ovládá volant a druhou,

  jako při čtení Braillova

  písma, detekuje na podložce změnu

  profilu vozovky.

  Byly uskutečněny první úspěšné

  jízdy na testovacím okruhu a ne-

  ustálý vývoj tohoto ovládání přináší

  slibné výsledky pro budoucí rozší-

  ření – když už ne plně do běžného

  provozu, pak alespoň části této tech-

  nologie mohou pomáhat.

  Společnosti Mercedes, Toyota,

  Volkswagen, Volvo a další jsou mož-

  ná v autonomním řízení ještě o kus

  dále. Zaměřují se ale pouze na čás-

  tečně autonomní systémy, kdy při ne-

  komplikované jízdě, například mimo

  městskou zástavbu, počítač komplet-

  ně přebírá řízení a vám nic nebrání

  vypít si kafíčko a přečíst nejnovější

  zprávy. Ve chvíli, kdy se blíží oblast

  s větším provozem, systém v určitém

  časovém intervalu předá řízení zpět

  plně řidiči. Pokud řidič nereaguje, au-

  tomobil zastaví na bezpečném místě

  poblíž. Výrobci vozidel jsou ve svých

  plánech trochu skromnější a počítají

  s rozšířením své nabídky o tyto vozy

  kolem roku 2020.

  ŘIDIČÁKY PRO NEVIDOMÉ

  Zkusit si opravdové řízení mohou

  dnes už i lidé s vážnější vadou zra-

  ku. Vývojářský tým Virginia Tech

  vylepšil systém počítačového vidění

  o speciální prvky ovládání tak, aby

  i nevidomý nebo slabozraký řidič

  zažil pocit kompletní nadvlády nad

  svým strojem.

  Uživatel má nasazeny rukavice, kte-

  ré mají na prstech vibrační senzory. Ty

  pro různé změny směru jízdy upozorní

  zachvěním určitým počtem prstů buď

  na levé či pravé ruce, a dávají tak řidiči

  informaci, o kolik má pootočit volan-

  tem, aby se například vyhnul překážce

  ČÍ JE TO VINA?

  Nejlépe se obecně pro všechny typy

  autonomního řízení osvědčila jízda

  na dálnici. Naopak největším oříškem

  je pro vývojáře jízda ve městě, kde je

  provoz několikanásobně kompliko-

  vanější. Je třeba dodat, že s rozšířením

  autonomních vozidel přichází také

  mnoho otázek ohledně odpovědnosti

  za dopravní nehody. Bude postihován

  cestující, provozovatel komunikace,

  nebo výrobce automobilu?

  Rozruch například způsobila spo-

  lečnost Volvo, která přislíbila garanci

  veškeré odpovědnosti při selhání ve

  chvílích, kdy byl použit automatický

  režim. Možná tedy bude i společnos-

  tí, která v této problematice udá nový

  směr. Je nutné také vyladit situace,

  které mohou vzniknout při poruše

  automobilu a při nepříznivých vli-

  vech počasí, jako je silný déšť nebo

  mlha, kdy se citlivost čidel rapidně

  snižuje.

  Automobil ovládaný robotem je

  rovněž snadný cíl elektronického

  útoku zvenčí a bude nutné zajis-

  tit odpovídající způsob softwarové

  ochrany. Jistě by nikdo z nás nechtěl

  kvůli nedokonalosti systému skončit

  díky žertu několika hackerů upro-

  střed rybníka.

  I přes veškeré problémy související

  s vývojem a uvedením do provozu je

  zde mnoho výhod, které nám v bu-

  doucnosti používání autonomních

  vozidel může přinést: Nejlepší řidič

  je samozřejmě počítač, který v přípa-

  dě ideálních algoritmů nedělá chyby.

  Počítač nespí, počítač netrpí zdravot-

  ními komplikacemi a nerozptyluje ho

  zbytek neposedné posádky.

  Snížit by se tak mohl počet váž-

  ných dopravních nehod a smrtel-

  ných zranění spolu s výhodou mož-

  né jízdy vyšší rychlostí. Doprava se

  zase může zrychlit – díky lepšímu

  řízení provozu. Když dostane auto-

  mobil informace elektronicky, ne-

  bude zapotřebí tolika dopravních

  značení. Přes všechny jmenované

  výhody bude jistě mnoho řidičů i na-

  dále preferovat osobitý pocit držení

  volantu. Doufejme, že budeme mít

  i za mnoho let v budoucnosti vždy na

  výběr, zda nás bude vozit robot nebo

  šlápneme do pedálů sami.

  

  Zkusit si opravdové

  řízení mohou dnes

  už i lidé s vážnější

  vadou zraku.

  Kromě

  bezpilotních

  doručovacích

  dronů testuje

  společnost Google

  i vlastní autonomní

  vozidlo.

  Futuristické

  vize a koncepty

  autopilota rostou

  jako houby

  po dešti.

• Strana 24

  ŽIVOT / MAPY BEZ BARIÉR

  Text: RADKA LEJČKOVÁ

  Foto: JAN ŠILPOCH

  Před každým výletem či dovolenou

  musí člověk s handicapem pečlivě

  plánovat. Získat informace o tom,

  zda má objekt bezbariérový vstup,

  jak je řešeno parkoviště nebo zda-

  li jsou na toaletách madla, není ale

  vždy úplně snadné. Zjišťování bývá

  zdlouhavé a stojí hodně času stráve-

  ného na internetu nebo telefonová-

  ním. Cílem projektu Nadace Charty

  77 – Konta Bariéry, Mapy bez bariér,

  je celý proces zjednodušit a poskyt-

  nout využitelné údaje o přístupnosti

  oblíbených turistických cílů.

  První fáze projektu, zmapování

  téměř šesti set objektů po celé České

  republice a kategorizace naměřených

  dat, je nyní úspěšně dokončena. Úda-

  je přitom využijí nejen lidé se zdra-

  votním postižením, dostupnost infor-

  mací o přístupnosti ocení také aktivní

  senioři, rodiny s kočárky či další

  skupiny osob s omezenou pohybli-

  vostí. „V následujících fázích projektu

  budou do mapy přidávány informa-

  ce i o dalších typech objektů. Takže

  portál Mapy bez bariér usnadní svým

  uživatelům nejen plánování volnoča-

  sových aktivit, ale především zvlá-

  dání každodenních životních situací,“

  říká Petr Hazuza, vozíčkář, který se

  na vzniku projektu spolupodílel.

  Kvalitních, detailních a ucelených

  informací o přístupnosti objektů

  v České republice je, i přes existen-

  ci projektů, jako jsou Vozejkmap.cz

  nebo Disway.cz, poměrně málo. Ně-

  které obce si objednávají profesionál-

  ní mapování budov veřejného zájmu,

  není jich však mnoho. Naměřená data

  jsou navíc nejednotná, zaznamená-

  vaná do rozdílných formulářů podle

  odlišné metodiky, dostupná v rozlič-

  ných tištěných i on-line formátech.

  Nejednotnost dat znemožňuje jejich

  další strojové zpracování a tvorbu

  nadstavbových aplikací.

  Červená, žlutá, zelená

  Týmy mapařů navštívily osobně 594

  vybraných objektů a zaznamenaly

  všechny údaje významné pro pohyb

  Na hrad

  i do muzea –

  bez bariér

  Cestovatelé stělesným

  postižením se mohou těšit na

  nový projekt Konta Bariéry –

  Mapy bez bariér. Vznikl díky němu

  soubor informací o přístupnosti

  téměř šesti set objektů po celé

  České republice. Nejde o první

  pokus podobného druhu, dosud

  však internet nabízel převážně

  data rozdílné úrovně a zpracovaná

  nejednotnou metodikou. Pokud se

  to podaří změnit, uživatelům se

  dostane do rukou užitečný nástroj

  pro plánování výletů.

  Mapovací

  týmy změřily

  množství

  objektivních

  dat, v tomto

  případě

  na zámku

  Hořovice.

• Strana 25

  osob s omezenou mobilitou: data

  o šířce dveří, o přítomnosti nájezdo-

  vé rampy a jejím sklonu, rozměrech

  výtahové kabiny nebo přístupnosti

  a vybavenosti toalet. Podle metodi-

  ky je celková přístupnost objektů

  pro vozíčkáře na mapě znázorněna

  pomocí barevných symbolů – zele-

  ný symbol označuje plně přístupný

  objekt bez nutnosti asistence, žlutě

  označený objekt je přístupný s asis-

  tencí, červený symbol zastupuje ne-

  přístupný objekt. Barevný symbol je

  však jen prvotní informace, u daného

  objektu je možné rozkliknout detail-

  ní popis a zjistit, jaká jsou případná

  omezení, například schodiště nebo

  úzké dveře. Text plný čísel a jiných

  údajů není sice literárním dílem, ale

  představuje exaktní informace bez

  rizika subjektivního pohledu měři-

  tele. Vozíčkář a redaktor měsíčníku

  Můžeš Radek Musílek k tomu do-

  dává: „Některé ze zmapovaných ob-

  jektů jsem měl možnost navštívit už

  dříve. Jsem rád, že jejich popis odpo-

  vídá mé zkušenosti z daného místa.

  Jen si musíte umět všechny ty údaje

  představit jako reálnou situaci. Když

  si přečtete rozměry kabinky toalet, je

  potřeba si z toho odvodit, zda se tam

  s vozíkem otočíte.“

  Handicapovaní, senioři nebo rodi-

  če s kočárky mají rozdílná omeze-

  ní a jsou ochotni či schopni zvládat

  různé typy bariér. Dodatečné a pře-

  devším jednoznačné informace jim

  v plánování výletů mohou významně

  ulehčit. „Informace o bariérách jsou

  nesmírně důležité. Potenciální ná-

  vštěvník ví, s čím má počítat, na co

  se připravit. Proto se snažíme zájem-

  cům poskytnout co nejvíce objektiv-

  ních dat. V řadě případů se majitelé

  či správci s bariérami příkladně po-

  týkají a daří se jim objekty z větších

  částí zpřístupňovat,“ vysvětluje Mar-

  tin Pičman, manažer projektu.

  Na hrad ido muzea

  Pozornost projektu Mapy bez ba-

  riér se v roce 2015 soustředila na

  národní kulturní památky a další

  turisticky atraktivní místa. 594 vy-

  braných a zmapovaných objektů je

  rozprostřeno po celém území České

  republiky a jsou mezi nimi napří-

  klad divadla, církevní stavby, hrady

  a zámky, muzea a galerie, knihovny,

  památníky i radnice, věže…

  Hradů a zámků, míst, na která vý-

  letníci míří nejčastěji, prověřil tým

  Map bez bariér na 150. Nechybí no-

  toricky známá místa ani méně popu-

  lární, ale třeba o to lákavější lokality.

  Zmapovány jsou i dvě stovky muzeí

  a galerií, tedy objektů, které lze na-

  vštívit celoročně.

  Mapa s údaji o zmapovaných ob-

  jektech má primárně elektronickou

  podobu na adrese www.mapybez-

  barier.cz. „Velmi důležitým atributem

  projektu je fakt, že všechny naměře-

  né údaje jsou k dispozici jednotliv-

  cům i organizacím v rámci licence

  otevřených dat. Lze je proto zahrnout

  do svých projektů a služeb a použít je

  pro jakoukoliv jinou mapovou aplika-

  ci,“ zdůrazňuje Martin Pičman. Uživa-

  telé tak mají možnost data o přístup-

  nosti objektů nalézt i na portálech,

  které znají a běžně používají.

  

  Mapy bez bariér

  Projekt Mapy bez bariér funguje

  na internetové adrese www.

  mapybezbarier.cz.

  Doplňuje arozšiřuje komplexní služby,

  které Nadace Charty – Konto

  Bariéry poskytuje lidem spostižením.

  Je spolufinancován zfondů Evropské

  unie. Konto Bariéry garantuje pětiletou

  udržitelnost projektu aspolečně

  spartnery chce inadále aktivně šířit

  myšlenku Map bez bariér.

  Vprvní fázi bylo profesionálně

  zmapováno podle jednotné metodiky

   objektů – převážně kulturních

  památek ainstitucí po celé České

  republice. Počet zmapovaných objektů

  bude vdalších fázích rozšiřován.

  Všechna momentálně ivbudoucnu

  získaná data budou volně kdispozici

  vrámci licence otevřených

  dat. Mohou je tak převzít ijiné

  organizace aaplikace.

  25

  Mezi zmapované objekty patří i hrad Točník.

  Gotika pochopitelně nebyla zcela bez bariér.

• Strana 26

  a odpovídající úpravě řízení. „Někteří zase naopak přichá-

  zejí se zcela jasnou představou a dopředu vědí, které auto

  se jim hodí,“ říká Jan Šmíd z brněnské společnosti Autocen-

  trum ROS, která je dalším partnerem projektu.

  Dealerská část webu Auta bez bariér připomíná ma nuál,

  který má prodejci poradit vždy, když se v showroomu ob-

  jeví zákazník s handicapem. Za získání manuálu a účast

  v projektu Auta bez bariér platí dealeři roční poplatek.

  Vybrané peníze skončí opět u motoristů s postižením

  nebo u rodin s handicapovaným dítětem či rodičem.

  Konto Bariéry předá získané prostředky těm, kteří na

  nákup nového auta nedosáhnou ani přes všechny státní

  podpory.

  Právě s jejich získáním mají handicapovaní mnohdy

  problémy: „Prodej Škody Yeti se kvůli státnímu příspěvku

  táhl téměř celý rok. Náš handicapovaný zákazník s ne-

  mocnou páteří o něj nejdříve usiloval marně, nakonec ho

  ŽIVOT / AUTO-MOTO

  Text: PETR BUČEK

  Foto: JAN ŠILPOCH

  Mezi partnery Aut bez bariér patří

  například dealerství Auto Jarov, kte-

  ré v Praze nabízí vozy značek Ško-

  da, Volkswagen, Seat, Audi a Honda.

  Jaké tam mají zkušenosti s prodejem

  aut lidem s postižením? „Zájem han-

  dicapovaných zákazníků se v jed-

  notlivých případech hodně liší. Letos

  jsme jednomu klientovi prodali Ško-

  du Superb kombi za milion korun,

  ale častěji předáváme handicapova-

  ným vozy typu Škoda Fabia kombi,

  které stojí okolo čtvrt milionu,“ uvádí

  Radek Pipek, prodejce na vozíku pů-

  sobící u dealera Auta Jarov.

  V Ostravě je partnerem projektu

  Auta bez bariér společnost Unicar,

  prodejna vozů Škoda. „U nás jsme

  letos prodali handicapovaným asi

  15 aut. Bohužel nám chybí model

  Roomster, který byl u zákazníků

  s postižením hodně žádaný, ale jeho

  výroba byla ukončena. Zájem se pře-

  sunul k modelům Rapid a Yeti. Právě

  nyní připravujeme k úpravě pro han-

  dicapovaného řidiče yetiho s poho-

  nem všech kol,“ říká Eva Gelnarová

  z dealerství Unicar.

  „Konto Bariéry se vlastně autům

  pro handicapované věnuje už od roku

  2004; od té doby pořizujeme se spo-

  lečností Globus prostřednictvím spo-

  lečného fondu velkoprostorové auto-

  mobily pro organizace, jež pomáhají

  postiženým,“ vzpomíná Božena Jirků,

  ředitelka Konta Bariéry. Předloni pak

  Dva roky projektu

  Auta bez bariér

  MEZI ČETNÉ PROJEKTY KONTA BARIÉRY PATŘÍ I AUTA

  BEZ BARIÉR. UŽ DVA ROKY RADÍ HANDICAPOVANÝM

  SVÝBĚREM NOVÉHO VOZU.

  Konto Bariéry rozšířilo pomoc han-

  dicapovaným motoristům spuštěním

  projektu Auta bez bariér.

  DEALEŘI VYJDOU

  HANDICAPOVANÝM VSTŘÍC

  Podle zkušeností dealerů aut zapoje-

  ných do projektu Auta bez bariér lidé

  s postižením nezřídka nemají vůbec

  představu, jak při nákupu dopravního

  prostředku postupovat, nemají jasno

  o jeho financování, nemají představu

  o vhodném modelu vozu, vybavení

  Podle zkušeností dealerů aut

  zapojených do projektu Auta bez

  bariér lidé s postižením nezřídka

  nemají vůbec představu, jak při

  nákupu dopravního prostředku

  postupovat, nemají jasno o jeho

  financování, nemají představu

  o vhodném modelu vozu, vybavení

  a odpovídající úpravě řízení.

• Strana 27

  27

  INVACAR – úpravce aut

  www.invacar.com

  KATOVICE

  Průmyslová , Katovice

  Tel.:  

  E-mail: info@invacar.com

  AUTO HLAVÁČEK

  Škoda, Kia

  www.hlavacek.cz

  OLOMOUC

  Týnecká /, Olomouc

  Tel.:   

  E-mail: maly@hlavacek.cz

  AUTO JAROV

  Škoda, Volkswagen,

  Seat, Audi, Honda

  www.autojarov.cz

  PRAHA

  Osiková , Praha 

  Tel.:  

  E-mail: pipek@autojarov.cz

  API CZ – ÚPRAVCE AUT

  www.apicz.com

  SLAPY UTÁBORA

  Slapy 

  Tel.: 

  E-mail: info@apicz.com

  UNICAR

  Škoda

  www.unicar.cz

  OSTRAVA

  Vítkovická , Ostrava

  Tel.:   -

  E-mail: novevozy@unicar.cz

  AUTOCENTRUM DOJÁČEK

  Citroën, Fiat, Fiat Professional,

  Jeep, Lancia, Chevrolet

  www.dojacek.cz

  PRAHA

  Kolbenova /, Praha 

  (Citroën, Fiat, Jeep, Lancia)

  Tel.:   

  E-mail: citroen@dojacek.cz

  USeřadiště , Praha 

  (Fiat, Fiat Professional)

  Tel.:   

  E-mail: vasak@dojacek.cz

  Vršovická , Praha 

  (Fiat, Fiat Professional)

  Tel.:   

  E-mail: fiat.vrsovicka@dojacek.cz

  Přípotoční c, Praha 

  (Citroën, Chevrolet)

  Tel.:   -

  E-mail: citroen@dojacek.cz

  AUTOBOND GROUP

  Kia, Toyota, Ford, Suzuki,

  Subaru, Nissan, Mitsubishi

  www.autobond.cz

  PRAHA (Kia, Nissan, Mitsubishi)

  Kolbenova /

  Praha -Vysočany

  Tel.:   

  E-mail:

  vojtech.parizek@autobond.cz

  PLZEŇ (Kia, Ford)

  Koterovská , Plzeň-Slovany

  Tel.:  –

  E-mail: tomas.klesa@autobond.cz

  KARLOVY VARY

  (Kia, Nissan, Mitsubishi)

  Studentská 

  Karlovy Vary-Doubí

  Tel.:  

  E-mail: tomas.klesa@autobond.cz

  OSTRAVA

  (Kia, Toyota, Ford, Suzuki, Subaru)

  Krmelínská –

  Ostrava-Hrabová

  Tel.:  –

  E-mail:

  petra.dybalova@autobond.cz

  OPAVA (Toyota)

  Ostravská , Opava

  Tel.:  

  E-mail: toyotaopava@autobond.cz

  HAVÍŘOV (Toyota)

  Před Tratí /, Havířov

  Tel.:  

  E-mail:

  toyotahavirov@autobond.cz

  AUTO INZAT

  Renault, Dacia

  www.autoinzat.cz

  DVŮR KRÁLOVÉ NAD LABEM

  Preslova , tel.: 

  E-mail: martin.bartos.inzat@

  dealer.renault.cz

  AMB

  Ford

  www.fordamb.cz

  PRAHA

  Severní , Ořech – Praha-západ

  Pražský okruh – Exit 

  Tel.: –

  E-mail: svoboda@fordamb.cz

  AUTOCENTRUM ROS

  Škoda, VW, Audi

  www.rosauto.cz

  BRNO

  Poříčí c

  Tel.   

  E-mail: jan.smid@rosauto.cz

  Přehled partnerů Auta Bez Bariér

  (prodejci a úpravci aut)

  Dealeři zapojení do projektu Auta bez bariér poradí

  handicapovaným svýběrem vozu isjeho úpravou,

  ataké svyřízením všech formalit spojených skoupí auta.

  Cestou

  necestou

  Touha dostat kamkoliv sebe a své

  blízké je pro nás, pohybově limito-

  vané, všudypřítomná. Možnosti

  4 x 4 v autech jsou již na první do-

  jem impozantní. Leckdo o takovém

  autě sní.

  Pamatuji se na své jízdy s vozem

  Audi Allroad. Jezdil jsem napřed

  s kamarádem na lyžařském skútru

  po šumavských zasněžených

  loukách a sjezdovkách. V jednom

  okamžiku mě na terénním zlomu

  málem ztratil, což není vzhledem

  k mé stabilitě a stokoňovému skút-

  ru nic zvláštního.

  Chytlavé bylo, že jsme vzápětí totéž

  objeli v Audi s pohonem všech

  kol quattro, které vyjelo všechno.

  A také ubrzdilo. Tehdy bylo rozhod-

  nuto. Chtěl jsem se ujistit, že v létě

  nezůstanu u řeky a v zimě dojedu

  tam, kam ve sněhu není možné

  vozíčkáře dorvat. Bez lanovky.

  Je však třeba dát dohromady pro

  a proti, a zvláště my, měšťané žijící

  v nížině, si musíme položit otáz-

  ku: je to opravdu nutné? Ptám se

  takto například ve chvíli, kdy všude

  překážejí ty srandovně vyhlížející

  dámy v letech, které dávají na odiv

  svá obrovská terénní auta v zácpě

  na magistrále.

  Prostupnost terénem je ale zejmé-

  na u neterénních civilních aut, kte-

  rá zapojují 4 x 4 jenom v trakční

  nouzi, překvapující. Třeba systém

  Haldex u cenově celkem dostupné

  oktávky. Dává nám imobilním po-

  cit jistoty a v konsenzu s ochránci

  přírody i možnost podívat se tam,

  kde vlastně nemáme bez svých

  končetin co dělat. A to je super po-

  cit. Pozor však na známé Murphy-

  ho pravidlo, které jsem prožil

  a opakuji ho: Když auto s pohonem

  všech kol uvízne, tak vždy na

  zvláště nedostupném místě!

  

  Autor je bývalý automobilový

  závodník, člen rady Konta Bariéry.

  SLOUPEK Martina KOVÁŘE

  27

  VÝZVA PRO DEALERY AUT:

  Zapojte se do projektu Auta bez bariér,

  pošlete zprávu e-mailem na adresu

  petr.bucek@bariery.cz.

  Děkujeme!

  Více na: www.autabezbarier.cz

  však získal,“ vzpomíná Eva Gelnarová

  z ostravského dealerství Unicar.

  „Také jsme letos řešili problémy

  s vrácením DPH u zákazníka ze

  Šumavy. Tamní úřednice měla asi

  s tímto procesem méně zkušeností

  a vše se táhlo dlouhou dobu. V Praze

  je většinou průběh hladší,“ tvrdí Ra-

  dek Pipek z Auto Jarov.

  KDE NAJDU INFORMACE?

  Internetové stránky projektu Auta

  bez bariér (www.autabezbarier.cz)

  tvoří pět hlavních částí: Přinášejí ak-

  tuální informace o státním příspěv-

  ku, o možnosti vrácení DPH při kou-

  pi auta, nezapomínají ani na úpravy

  vozidel, jejich financování a pojištění.

  Stránkám dominuje mapka s pře-

  hledem partnerů projektu. Uvedení

  prodejci a úpravci aut nejen poradí

  s výběrem vozu, ale také se stáním

  příspěvkem, odpočtem DPH a úpra-

  vou například na ruční ovládání (se-

  znam partnerů se pravidelně objevuje

  také na stránkách magazínu Můžeš).

  Druhá část webových stánek slouží

  dealerům aut. Těm poradí, jak postu-

  povat při prodeji auta řidiči na vozíku

  nebo s jiným postižením.

  

  Partneři projektu

  Auta bez bariér

  nabízejí nejen

  škodovky, ale

  také auta dalších

  značek.

• Strana 28

  ŽIVOT / AKTIVNĚ – STOLNÍ TENIS

  Text: MICHAELA ZINDELOVÁ

  Foto: JOSEF ŠPALEK

  Vítek (12 let) je z Aše; narodil se

  manželům Josefovi a Andree Špal-

  kovým po dvou letech manželství.

  „Vítek se narodil s vývojovou vadou

  dolních končetin,“ vysvětluje jeho

  táta Josef a pokračuje: „Ve dvou le-

  tech jsme začali jezdit do Prahy na

  ortopedii a protetiku k prof. Dunglovi

  a brzy samostatně chodil. O synovu

  skutečně kvalitní náhradu se stará

  protetická firma Otto Bock.“

  Sport získával v běžném rytmu

  jejich dní velký prostor – odmalička

  si táta se synem házeli míčem a rádi

  si celé hodiny v obýváku pinkali. Jo-

  sef Špalek dobře vnímal, že kluk má

  dobrý postřeh… Sport má v genové

  výbavě asi po něm, před lety býval

  sám devítinásobný medailista v běhu

  na dlouhé tratě. K otcovské roli se

  přidávala další, trenérská činnost.

  Rok poté, co se Vítek naučil chodit,

  začal jezdit na kole a běhat na běž-

  kách. A v deseti letech už sám plaval.

  V roce 2010 dostal Vítek stůl

  na stolní tenis, ve stejném roce byl

  už přihlášený v místní jednotě TJ

  Jiskra Aš – v oddíle s tradicí pod

  vedením trenéra Radka Jánského.

  V současné době Vít trénuje pět-

  krát v týdnu pod vedením zkuše-

  ného Petra Gavlase. Na nejrůznější

  typy turnajů začali Špalkovi jezdit

  od počátku: „Soupeřil se silnými

  zdravými soupeři, kterým už bylo

  i šestnáct,“ říká tatínek, „nevadi-

  lo, že jsme prohrávali. Když získal

  slušnou výkonnost, překročili jsme

  hranice regionu.“ A vždycky pozi-

  tivně naladěný Vít stručně dodá:

  „Díky pinčesu mám hodně přátel.“

  Na Karlovarském žebříčku mlad-

  ších žáků v roce 2014/15 figurovalo

  jméno Víta Špalka z oddílu Jiskra Aš

  na prvním místě a v celorepublikovém

  žebříčku nejmladšího žactva, v sezoně

  2013/14 skončil Vítek na 21. místě.

  Doma má Vítek už asi jedenáct pohárů

  a třicet pět medailí… „Je reálné, že by

  tak za tři roky mohl porážet nejlepší

  hráče na světě mezi handicapovaný-

  mi sportovci,“ tvrdí otec. Jeho umístění

  v republikovém turnaji (mezi zdravý-

  mi dětmi) by se letos mělo pohybovat

  okolo dvacátého místa.

  

  Jen tak si zapinkat?

  Petr Bureš

  předseda komise stolního

  tenisuČeského svazu tělesně

  postižených sportovců stojících,

  trenér ( let)

  Existujeme stále pod hlavičkou Český

  svaz tělesně postižených sportovců

  (více na www.cstps.cz), máme sedm

  oddílů stolního tenisu afúzujeme

  ivzdálenější místa. Na adrese www.

  pinec.eu se snažíme podávat aktuální

  informace. Stále organizujeme

  mistrovství ČR jednotlivců idružstev,

  aby členská základna změřila

  akonfrontovala svou tréninkovou píli

  sostatními hráči.

  Rady pro

  začátečníky:

  Aby šel tenista nahoru, musí ve své

  kategorii hrát se zdravými. Stolní

  tenis je dlouhodobá záležitost,

  hodně záleží na dobrém trenérovi

  achuti hrát, tvrdí Petr Bureš.

  Trénovat se musí minimálně dvakrát

  týdně. Čím víc sportovec do toho

  snažení dá, tím víc může chtít.

  Hlavní tíha – času inákladů – ovšem

  spočívá na pomoci rodiny. Pro ty,

  kdo začínají: opálce se poraďte

  strenérem nebo zkušeným hráčem!

  Doporučujeme kupovat kvalitnější

  dřevo (cca  Kč) alevnější potahy

  (kolem  Kč). Stůl je nákladný

  (  korun), ale vzahradě stejně

  postačí jen na rekreační hraní.

  Vhodné oblečení na stolní tenis –

  sálová obuv, šortky atričko.

  Kde začít?

  Vedle oddílů pro stojící sportovce

  stělesným handicapem je vČR na

  velmi dobré úrovni istolní tenis

  vozíčkářů. Vhlavním městě se mu

  věnují například ve Sportovním klubu

  vozíčkářů Praha (www.skvpraha.

  org), kontakty na další organizace

  asportovní kluby napříč celou

  republikou, stojících či vozíčkářů,

  najdete na stránkách věnovaných

  stolnímu tenisu ujednotlivých

  asociací handicapovaných sportovců

  (www.cstps.cz awww.caths.cz).

  Seznam oddílů pro nehandicapované,

  kde je také možné za určitých

  podmínek začít, najdete na stránkách

  České asociace stolního tenisu –

  www.ping-pong.cz.

  Velkému talentu

  stolního tenisu,

  Vítu Špalkovi,

  se sbírka trofejí

  slibně rozrůstá...

  Při letmé ukázce vtelevizi vidím,

  jak chlapec sprotézou na noze

  smečuje přes stůl. Hala je plná

  zdravých účastníků turnaje.

  Co mezi nimi dělá ten modrooký kluk?

  O krajinách

  blízkých

  i vzdálených

• Strana 29

  29

  KULTURA

  Text: MICHAELA ZINDELOVÁ

  Foto: JAN ŠILPOCH

  Malíř Ivan Ouhel (nedávno oslavil sedmdesátku) má rád

  samotu ateliéru, kde denně maluje a kreslí. Jak říká, čmá-

  rá pořád. Čerstvý jubilant vystavoval nedávno v Praze své

  práce na papíře, mapu celé své profesní linie. Ateliérem tiše

  prochází žena Ivana Ouhela (dále Ivan) Eva Adamcová (pro-

  fesí grafička, dále Eva), která mu pomáhá při všem, co právě

  dělá, třeba otočit více než metrové plátno. Zapojila se tedy

  i do našeho rozhovoru. Eva s Ivanem spolu poprvé vystavo-

  vali v roce 1977 – už jako partneři. Co jejich vztah vydrží,

  si vyzkoušeli hned za pár let.

  O krajinách

  blízkých

  i vzdálených

  Nevím, proč moje první

  asociace, když jsem

  vstoupila do ateliéru Ivana

  Ouhela plného rozměrných

  pláten, byl film oamerickém

  malíři Jaksonu Pollockovi.

  Vymačkané tuby sbarvami,

  rozmalovaný olej přichycený

  na zdi, změť stékajících

  barev na zemi. Všude

  kolem kompozice krajin

  plné geometrických tvarů.

  To je osnova malířovy

  krajiny – blízké ivzdálené.

  Nositelem významu je často

  expresivně naléhavá barva.

  Své obrazy malíř signuje,

  až když obraz odchází

  zateliéru; do poslední chvíle

  na každém znich pracuje.

  Malíř tráví

  ve svém ateliéru

  pár hodin

  každý den...

• Strana 30

  KULTURA

  Vím už, že jste při cestě vzhůru

  měl úraz… Co zůstalo aco se

  změnilo?

  Ivan: Během chvíle se na další roky

  všechno otočilo. Měl jsem v šestatři-

  ceti mozkovou příhodu…

  Eva: Celý rok byl Ivan po nemoc-

  nicích, stále ležel, moc mu pomoh-

  li v Kladrubech, kde ho postavili na

  nohy. Dnes chodí o berlích, dokonce

  cestujeme. Ivan se přes problémy

  mohl k malování vrátit, a to je fajn - já

  se také občas vracím k vlastní práci...

  Ivan: Dodnes chodím cvičit a na te-

  rapii. Mé nejlépe investované peníze!

  Kde jste vté době byl na své pro-

  fesní cestě?

  Ivan: Já jsem byl, myslím, na vrcholu…

  Eva: Stalo se to v roce 1981, a dlou-

  ho Ivanovi nikdo nedával moc šancí…

  Ivan: V Kladrubech jsem znovu začal

  malovat, chodil jsem na arteterapii.

  Moje ruka byla – hlavně zpočátku

  – neohrabaná… I výraz namalované

  krajiny byl docela jiný.

  Eva: Později začalo uvolňování kon-

  cem 80. let, činnost obnovila Umě-

  lecká beseda a vznikla skupina

  12/15 – Ivan je členem obou těchto

  skupin… To už zase maloval velké

  oleje…

  Podruhé jste se narodil jako

  malíř…

  Ivan: Ke svému povolání cítím etiku

  na druhou. Beru svou profesi moc

  vážně. Změnil jsem hodně životní

  styl. Hodně mě omezuje, že prostě

  nevydržím stát… Ale musím jít dál!

  Eva: Pohyb je pro Ivana omezující

  faktor, je spíše introvert.

  Je podle vás horší se sproblémem

  narodit, nebo jistý handicap získat?

  Ivan: Jistě to druhé. Co si teď strašně

  opatruju, je zrak. Podstatné médium

  – pro kontakt s vnějškem, se svět-

  lem, s barvou.

  Vateliéru vidím malé obrázky

  zúplných začátků…

  Ivan: Kreslil jsem odmala. Zvířata

  s krajinou, řeku… Na takové karto-

  ny a plátýnka. Moji tátové – kromě

  mého vlastního otce – byli Slavíček,

  Preisler, Prucha. Když jsem začínal

  kreslit a líbily se mi domky v Hos-

  tivaři, seskočil jsem z kola a začal

  jsem kreslit. Často jsem maloval také

  lodě na Vltavě. Jak jsem něco silného

  viděl, musel jsem za tím…

  Rodiče proti vašemu směřování

  nic nenamítali?

  Eva: Táta by ho raději viděl jako mu-

  zikanta. Sám byl totiž výborný fago-

  tista.

  Ivan: Jen podotýkal, že jako malíř budu

  slavný až po smrti. Táta za mnou přišel

  na klauzury, ve čtvrtém ročníku. Díval

  Olej na plátně Žlutá (2013, 140 x 130 cm)

  byl úspěšně vydražený na poslední aukci KB.

• Strana 31

  31

  se dlouho na vystavené věci, pak mě

  pohladil a řekl, že se mu to líbí.

  Na AVU jste se vroce 1968 dostal

  napoprvé, což bylo velké vítězství.

  Ivan: Přišel jsem rovnou z terénu, byl

  jsem vykreslený… Na výjimku ze zá-

  kona (neměl jsem ještě dokončenou

  střední školu) jsem se dostal do ate-

  liéru Karla Součka.

  Malíř Otakar Nejedlý kdysi pro-

  hlásil: „Panebože, tolik krásných

  žen, ajsem jenom krajinář!“

  Eva: Ivan sice studoval ve figurálním

  ateliéru, ale „pod lavicí“ maloval kra-

  jiny. A Karel Souček to respektoval.

  Ivan: Měli jsme v ateliéru pořád mo-

  delku, ale málo platné… Rád vzpomí-

  nám na povinné malování v plenéru,

  škola Součkova jezdila do Ostrovců,

  do jižních Čech. Krásné roky. Ale

  měl jsem i figurální období, na klau-

  zurách jsem měl nejen krajiny, ale

  také akty. V různých obdobích jsem

  se k figurám vracel.

  Eva: Legendární a figurativní byla tře-

  ba výstava v Divadle v Nerudovce, kde

  Ivan vystavoval sérii figur v lidském

  měřítku. A později také vytvořil prů-

  svitné Figury (1980), kde siluety vy-

  povídaly o tehdejší atmosféře u nás.

  Předpokládám, že na škole jste

  se potkal se svou ženou…

  Ivan: Potkali jsme se později, na svatbě

  našeho kamaráda. Absolvoval jsem,

  na začátku jsem se živil, jak se dalo.

  Malovat jsem ale nikdy nepřestal.

  Eva: Hezké období jsme prožili, když

  Ivan pod vedením Olbrama Zoubka

  restauroval sgrafita na zámku v Li-

  tomyšli. Prošli jsme spolu pár bytů

  a ateliérů, pak se nám narodil syn

  Tomáš…

  Ivan: On se nikdy nechtěl stát malí-

  řem, je dost komunikativní, pracuje

  v ochraně přírody a zvířat, roky jez-

  dí do Indonésie. Před časem založil

  malou firmu Bamboo design, kde

  se na různé akce připravují přírodní

  projekty, často kombinace kamene

  a bambusových tyčí. Jde vždycky

  o poměrně rozměrné věci a Tomáš

  je i navrhuje.

  Co nového je kolem vás teď?

  Ivan V roce 2009 mi vyšla výpravná

  čtyřdílná publikace, nedávno jsem

  měl retrospektivní výstavu kreseb

  v pražském Vltavínu.

  Eva: Letos na podzim Ivana čekala

  velmi příjemná prezentace ve Wine

  Food (dovážejí italské potraviny);

  jeho majitel vždy vydává svůj nový

  katalog s prezentací jednoho výtvar-

  níka a Ivana požádali o výtvarný do-

  provod.

  Ivan: Firma s italskými produkty

  mě vrací k začátkům, kdy jsme se

  vydali na cestu na benátské Bienále

  – tam jsem se také seznámil s malí-

  řem Mimmem Rosellim, s nímž jsme

  stále v kontaktu. A najednou se Itálie

  objevila zase.

  Vhlavní roli se uvás objevuje

  krajina. Která je vám vzdálená

  akterá blízká?

  Ivan: Jistě nejvíc témat je z Česka.

  Ale je pravda, že zážitky z cest, po-

  citové mapy z Itálie, Bretaně, Kréty,

  Skotska nebo Kanady vnášely do

  mých obrazů pokaždé inovaci – stej-

  ně jako setkání s tropickou krajinou

  Indonésie. Je úplně jedno, jak je co

  daleko – jen nálada chvíle, vůně oka-

  mžiku mě musí oslovit.

  

  Kdo je Ivan Ouhel

  Narodil se . února  vOstravě, od roku  žije

  vPraze. Vletech  až  studoval na AVU vPraze

  vateliéru prof. Karla Součka. Vletech  byl svými díly

  zastoupen na Bienále vBenátkách, od roku  je členem

  volného sdružení / Pozdě, ale přece, aod roku  je

  členem Umělecké besedy. Pravidelně vystavuje od roku

  , jeho dílo je zastoupeno kromě NG vřadě českých

  galerií ivsoukromých sbírkách. Vroce  Gema Art

  vydalo jeho čtyřdílnou monografii. Svými díly malíř obeslal

  asi deset výtvarných aukcí Nadace Konto Bariéry.

  Soupis výstav abibliografii najdete na www.ouhel.cz

  Kdo je Eva Adamcová

  Narodila se . července  vPraze, absolvovala

  Střední výtvarnou školu vPraze. Grafička se zabývá

  kombinovanou technikou (řez plazmou do plechů), otiskává

  různě prořezané plechy, ponechává si volnost vpoužití

  mnoha technik. Vposledních letech, možná vsouvislosti

  scestováním, získalo její dílo na intenzitě, barevnosti,

  šťavnatosti. Zúčastňuje se výstav doma ivzahraničí: 

  (Ostrava),  (Velká Británie),  (Muzeum Brandýs nad

  Labem, České muzeum stříbra Kutná Hora),  (Valašské

  Meziříčí),  (Vrchlabí). Je zastoupena ve sbírkách NG

  Praha, dále včeských galeriích avsoukromých sbírkách.

  Alena Potůčková:

  Nejvíce ze všeho zajímá Ivana Ouhela

  svobodné malířské gesto. Nesoutěží

  s nikým, nepotřebuje se vřazovat do

  kontextů uměleckého provozu, těší se

  z možnosti tvořit.

  K plátnům

  se malíř v čase

  vrací, signuje je,

  až když „jdou“

  z ateliéru...

• Strana 32

  SERVIS

  Text: DANIELA JUKLOVÁ

  Ilustrace: MIROSLAVA

  KOLÁŘOVÁ ŠULCOVÁ

  Pokud v jakémkoliv slova smyslu

  nejsme úplně zdrávi, může se oby-

  čejné prochladnutí stát noční můrou.

  Červený nos či promrzlé ruce a nohy

  nám mohou způsobit nepříjemnosti

  až do léta. Zejména lidem s poško-

  zením pohybového aparátu, s neu-

  rologickými potížemi, cukrovkou

  a řadou dalších onemocnění dokáže

  zima přinést řadu komplikací.

  POZOR NA OMRZLINY

  Snížená pohyblivost vede ke zpo-

  malení krevního oběhu, tudíž tkáně

  nejsou dostatečně zásobeny krví.

  V buňkách proto chybí kyslík a ne-

  zbytné živiny. Dochází k postup-

  nému poškozování nervů i svalů

  a následně k necitlivosti v místech

  vystavených nepříznivým vlivům,

  jako je vlhko, silný mráz či vítr.

  Ohrozit může i delší čas strávený

  na větru a v teplotách blížících se

  nule.

  Naše babičky říkaly, že mráz

  kopřivu nespálí. Oslabený člověk je

  však spíše křehká květina a násled-

  ky pro něj mohou být různé: od rýmy

  přes potíže s močením až k těžkým

  omrzlinám vedoucím k odumře-

  ní tkání. Čtvrtý stupeň omrzlin je

  nejkritičtějším bodem uvedených

  následků a někdy končí amputací

  končetin. Mělo by nás proto zajímat,

  jak omrzlinu poznáme a jak moc

  nás ohrožuje. Pro pořádek si všech-

  ny stupně omrzlin a jejich projevy

  uveďme:

  1. stupeň: kůže je voskově bílá,

  chladná a necitlivá. Po zahřátí (10

  min.) dochází k návratu citlivosti

  do končetiny a úplnému uzdravení

  (končetina přechodně červená, bolí,

  může otékat), trvale může přetrvávat

  místní přecitlivělost k chladu.

  Poradna pro zdraví:

  Mráz kopřivu nespálí

  2. stupeň s puchýři a fialovým

  zbarvením kůže, které se objevují až

  za jeden až tři dny, je přechodným

  stadiem mezi vratným poškozením

  při prvním stupni a nevratným po-

  škozením.

  3. stupeň se projevuje až po ně-

  kolika dnech zčernáním a úplným

  ztvrdnutím postižené části těla.

  4. stupeň je konečné stadium, kdy

  postižená tkáň odpadá a toxické lát-

  ky, které vznikají jejím rozpadem,

  ohrožují celý organismus.

  Omrzliny vznikají zejména na

  akrální, tedy koncové či okrajové

  části lidského těla – prsty na rukou

  a nohou, boltce uší, nos, tváře, hor-

  ní části stehen a lýtka. Je zřejmé,

  že ohrožení se zvyšuje následkem

  omezené pohyblivosti či snížené cit-

  livosti. Zvlášť citlivou skupinou jsou

  lidé upoutaní na vozík.

  ZACHRÁNĚNI OBLEČENÍM

  Podobně nepříjemnou komplikací

  jako omrzliny jsou i infekce a záně-

  ty močových cest. Dochází k nim

  snadno v důsledku nedostatečně

  zvolených vrstev oděvu, příliš těsní-

  cích částí oblečení nebo dnes velmi

  populární nedbalé elegance odha-

  lující celé části těla. Zánět většinou

  poznáme podle častějšího nucení

  k močení, úniků moči, pálení a řezá-

  ní při močení, bolesti v oblasti beder/

  ledvin či zvýšené teploty až zimnice.

  Pokud nás trápí pouze častější

  nucení k močení, situace se dá za-

  chránit samoléčbou. V případě, že

  už se dostavily úniky moči nebo

  bolesti v bedrech, je nutné vyšetře-

  ní odborným lékařem. Ten stanoví

  rozsah problému a doporučí ne-

  zbytnou léčbu.

  ALKOHOL NEZAHŘEJE

  Jak se tedy i přes zdravotní omezení

  stát kopřivou v mraze? Nejlépe včas-

  nou a účinnou prevencí. Musíme ji

  posilovat celoročně. Respektovat

  rozmary počasí, nepodléhat mód-

  ním trendům a spíše se řídit úslovím

  zima se nestydí. Dbejme na přiměře-

  né vrstvení suchého oblečení a dů-

  kladné zahalení méně pohyblivých

  částí těla. Také je třeba promazávat

  pokožku ochrannými krémy a rov-

  něž se vyplatí každodenní otužování,

  pobyt na čerstvém vzduchu a pestrá

  strava s dostatečným příjmem mi-

  nerálů i vitaminů v přírodní formě.

  Zdraví dokážou posílit i bylinkové

  čaje a extrakty jako echinacea, lípa,

  heřmánek, meduňka, mateřídouška,

  lichořeřišnice či brusinky.

  Vyvarujte se ovšem oblíbené kon-

  zumace alkoholu „na zahřátí“. Na-

  opak v dostatečné míře pijte teplé

  nealkoholické tekutiny, které z vás

  učiní odolnou kopřivu.

  

  Autorka je vedoucí ošetřovatelského

  úseku Centra Paraple

  Naše babičky říkaly, že mráz kopřivu

  nespálí. Oslabený člověk je však spíše

  křehká květina a následky pro něj

  mohou být různé: od rýmy přes potíže

  s močením až k těžkým omrzlinám

  vedoucím k odumření tkání.

• Strana 33

  DOTAZY a ODPOVĚDI

  Dobrý den, mám dvojčata na vozíku, teď se nám vyřizuje

  žádost na příspěvek kzakoupení pomůcky – vozidla. Jelikož

  příspěvek dostanou obě děti, budou muset být vystaveny dvě

  kupní smlouvy. Ale ve velkém technickém průkaze může být

  uveden pouze jeden majitel vozidla. Chci se tedy zeptat, jak

  se to bude řešit, protože majitel vozidla musí také platit po-

  vinné ručení, ale děti nejsou plnoleté. Myslela jsem, že bych

  byla vtechnickém průkaze zapsaná já, já ovšem nebudu

  majitelka. Ptala jsem se ina dopravním inspektorátu, ale ani

  tam mi nedokázali odpovědět. Věděli byste vy? Děkuji za vaši

  odpověď.

  ODPOVĚĎ: Dobrý den, většinou se situace udětí shandicapem

  aspříspěvkem na zakoupení vozidla na toto dítě řeší tak, že

  majitelem vozu je oficiálně dítě (tak to říká zákon č. /

  Sb., odávkách pro osoby se zdravotním postižením), ale

  provozovatelem vozu, ke kterému jdou práva apovinnosti, už

  je rodič – povinné ručení apod. se pak již tedy řeší sprovozo-

  vatelem vozu, rodičem.

  Pokud má být ve velkém technickém průkazu jen jedno jméno

  majitele vozu, měl by vám přímo úřad práce jako kontrolor

  příspěvku na zakoupení auta říci apotvrdit, že pak bude maji-

  telem vtechnickém průkazu jen jedno zdětí, na kupní smlouvě

  by ovšem měly být děti obě – jako spolumajitelé – vzastou-

  pení zákonného zástupce/provozovatele – tedy vás. Chápu,

  že systém je kostrbatý azákon vůbec nepostihuje specifické

  případy, kdy příspěvek dostanou sourozenci, rodina pak zobou

  příspěvků kupuje dohromady jedno auto. Držím palce, ať se

  situaci podaří vyřešit pro vás co nejjednodušeji.

  

  Dobrý den, máme nárok na příspěvek na pořízení vozu pro

  naši tělesně postiženou dceru achtěli bychom pořídit ojeté

  auto např. vNěmecku přímo od tamního prodejce (nepůjde

  tedy okoupi od českých překupníků vozů). Apředpoklá-

  dejme, že bude uonoho vozu možnost odpočtu DPH (zcelé

  ceny, nikoli jen zobchodnické přirážky). Máme nárok na

  vrácení DPH pro ZTP aojakou výši DPH půjde? Výši platnou

  vČR, nebo vNěmecku? Ajak pak vrácení DPH probíhá?

  Protože pokud kupuji auto vEU anárokuji si odpočet DPH

  na DIČ, pak (alespoň tedy podle mých informací) je mi auto

  prodáno rovnou bez německé DPH aonic už žádat nemu-

  sím. Ale jak je to potom vpřípadě nároku na vrácení DPH pro

  ZTP? Děkuji.

  ODPOVĚĎ: Dobrý den, nárok na vrácení DPH vzniká podle

  našich informací jen ve chvíli, kdy je DPH zaplaceno vČR; pak

  lze uplatnit nárok na jeho vrácení na příslušeném finančním

  úřadu. Nárok na tuto výhodu pro osoby shandicapem nalezne-

  te vzákoně č. / Sb., § .

  Případ ale samozřejmě doporučuji konzultovat přímo na

  příslušném finančním úřadě, který by vám měl být nápomocen

  při celém postupu. Přeji vám dobré pořízení.

  

  PORADNA Lucie MARKOVÉ

  V listopadovém čísle časopisu Mů-

  žeš jsme vás informovali o valori-

  zaci důchodů od roku 2016. Pů-

  vodně měla být zvýšena základní

  výměra důchodu o 40 Kč a pro-

  centní výměra měla zůstat stejná.

  Vláda chtěla tuto nízkou valorizaci

  kompenzovat každé osobě jed-

  norázovým příspěvkem 900 Kč,

  který měl být vyplacen k únorové

  splátce důchodu.

  Poslanci nyní ale nečekaně roz-

  hodli o zvýšení tohoto jednorázo-

  vého příspěvku k důchodu, a to

  na částku 1200 Kč, vyplacenou

  k únorové splátce důchodu. Zvý-

  šení sice ještě neprošlo celým le-

  gislativním procesem, očekává se

  ale shoda napříč politickým spek-

  trem.

  JSEM „NESCHOPNÝ PRÁCE

  ZA MIMOŘÁDNÝCH PODMÍNEK“,

  CO STÍM?

  Osoby s invalidním důchodem III.

  stupně, které si při invalidním dů-

  chodu přivydělávají, se zřejmě už

  s větou „schopen…“ či „neschopen

  práce za mimořádných podmínek“

  setkaly. Bývá uvedena v posudku

  o invaliditě a mnohdy v případě va-

  rianty „neschopen práce za mimo-

  řádných podmínek“ děsí zaměstna-

  vatele a rozčiluje klienty. Posudkoví

  lékaři ji do posudku o invaliditě od

  novely zákona a vyhlášky k 1. 1.

  2010 uvádějí na základě svého od-

  borného názoru, nicméně bez jas-

  ně stanovených kritérií, a proto se

  napříč ČR tyto posudky liší případ

  od případu. Přitom zákonem není

  zakázáno pracovat – bez ohledu na

  znění výše uvedené věty.

  Negativní vymezení „neschopen

  práce za mimořádných podmí-

  nek“ většinou vyvolává u zaměst-

  navatelů handicapovaných osob

  otázku, zda takovou osobu vůbec

  mohou zaměstnat, zda může pra-

  covat. Toto vymezení pak negativ-

  ně ovlivňuje i možnost evidovat se

  jako uchazeč o zaměstnání na úřa-

  du práce a při splnění podmínek

  doby pojištění pak čerpat podporu

  v nezaměstnanosti či podporu při

  rekvalifikaci.

  V této věci mám pro vás pozitiv-

  ní zprávu – podle nové metodiky

  posuzování míry invalidity, kterou

  používají posudkoví lékaři, by se už

  věta „neschopen práce za mimo-

  řádných podmínek“ neměla při vy-

  hotovování nových posudků použí-

  vat. Teď je třeba dotáhnout změny

  i v návazném zákoně o zaměstna-

  nosti č. 435/2004 Sb., kde se tyto

  dvě skupiny (podle věty „schopen/

  neschopen práce za mimořádných

  podmínek“) rozlišují a mají vliv na

  možnost výplaty podpory v ne-

  zaměstnanosti či při rekvalifikaci.

  Taktéž je třeba dořešit dosavadní

  platné posudky, které ještě větu

  obsahují, a komplikují tak někte-

  rým osobám s handicapem pra-

  covní uplatnění.

  

  Lucie Marková

  Poradenství Konta Bariéry

  lucie.markova@bariery.cz

  Aktuálně

  zlegislativy

  Bude valorizace důchodů

  vroce 2016 nakonec vyšší?

  33

• Strana 34

  SLOVO MÁ...

  BOŽENA JIRKŮ

  V obyvatelích Evropy i naší republiky se v po-

  slední době mísí strach a touha s ním bojovat;

  nejen okázalou statečností, ale i pomocí těm,

  jichž se část společnosti bojí.

  Strach často pramení z neznámého; není to

  tak dávno, kdy lidé s handicapem byli pro vět-

  šinovou společnost něčím neznámým; dnes

  jsou nedílnou součástí našeho společenství,

  strach ale může ovlivnit možnosti, jak lidem

  s postižením pomáhat.

  Často je totiž podstatou získávání peněz vět-

  ší shromáždění lidí – diváků, fanoušků, kup-

  ců na benefičních koncertech, pořadech, tur-

  najích nebo aukcích. A právě to může být do

  budoucna rizikem, které dárci nebudou chtít

  podstupovat. Bude tedy řešením jen pomáhá-

  ní na dálku? Někdy se mi totiž zdá, že se část

  mezilidských vztahů přestěhovala pouze na

  sociální sítě a odehrává se ve virtuální realitě.

  Dobře, i to může být, ale dárcovství tím může

  pozbýt osobní rozměr, který máme na charitě

  tak rádi. Osobní kontakt, poděkování, sezná-

  mení s tím, kdo peníze získá...

  Věřím, že tomu tak nebude, že se veřejná

  shromáždění lidí nestanou prostorem, který

  obývají pouze hlasití aktivisté, kteří touží dát

  najevo, že se nebojí.

  BILANCOVÁNÍ MINULÉHO ROKU

  Na přelomu starého a nového roku mě napa-

  dají ale i jiné myšlenky – radostné! Předběžná

  čísla, výsledky nadace, vypadají moc dobře.

  Dařilo se nám stejně jako v předchozích letech,

  neztratili jsme důvěru malých ani velkých dár-

  ců, opět se naše pomoc pohybuje v desítkách

  milionů korun, a to mě těší.

  Konto Bariéry je nesporně vlajková loď nadace

  i lidí se zdravotním postižením. Naše konstato-

  vání, že pomáháme vždy a všem, není reklamní

  slogan. Je to prostě stručný popis naší práce.

  SenSen – projekt pro senzační seniory mě

  nepřestává překvapovat. Žasnu nad lidmi

  v celé republice, které jsme naším programem

  oslovili a získali pro spolupráci. I na stránkách

  časopisu vám budeme představovat nositele

  našich cen Senior roku, úžasné lidi z celé re-

  publiky, kteří jsou hybateli života v malých ob-

  cích i ve velkých regionech.

  Možná ještě nevíte, co je SenSen Café? Jsou

  to vzpomínkové workshopy pro seniory v pro-

  středí kaváren, knihoven či muzeí. Senioři se

  setkají se zajímavými lidmi, získávají i netra-

  diční zkušenosti – např. čerstvě: jaké to je být

  televizním moderátorem.

  Další témata jsou před nimi. Baví je to, jsou

  nadšení. Účastníci workshopů získávají sou-

  časně i informace o Národní kronice, unikát-

  ním archivu vzpomínek, který nadace budu-

  je společně s Národním muzeem a do něhož

  může uložit svůj příběh každý, kdo má zájem

  uchovat ho pro budoucí generace.

  Škola digitální fotografie, Začínáme s table-

  tem, Přeplavme svůj La Manche ve štafetovém

  plavání, Druhý život dětské knihy – jenom část

  programu, který senzačním seniorům nabízí-

  me na rok 2016.

  Pozitivní zprávy, velké plány, žádné obavy.

  To musí být mottem práce nadace a nezisko-

  vého sektoru.

  

  Přeji vám šťastný,

  spokojený a klidný rok 2016!

  Vaše

  Vydává Spolek přátel Konta Bariéry

  vespolupráci sNadací Charty 77

  Šéfredaktor: Štěpán Beneš

  e-mail: stepan.benes@muzes.cz

  Redakce:

  Zdeněk Jirků

  e-mail: zdenek.jirku@muzes.cz

  Radek Musílek

  e-mail: radek.musilek@muzes.cz

  Jan Šilpoch

  e-mail: jan.silpoch@muzes.cz

  Michaela Zindelová

  e-mail: michaela.zindelova@muzes.cz

  Manažerka redakce:

  Kateřina Uhrová

  e-mail: katerina.uhrova@muzes.cz

  mobil: 722966510

  Korektorka:

  Martina Čechová

  Adresa redakce:

  Melantrichova 5, 11000 Praha 1

  Mobil: 722966510. Telefon: 224242973

  Web: www.muzes.cz. E-mail: info@muzes.cz

  Nevyžádané příspěvky se nevracejí.

  Cena jednoho výtisku je 30 Kč,

  pro předplatitele 20 Kč.

  Celoroční předplatné 240 Kč.

  Zvýhodněné dvouleté předplatné 380 Kč.

  ISSN 1213-8908.

  Toto číslo vychází vlednu 2016.

  Vychází zafinanční podpory

  Ministerstva zdravotnictví ČR

  aMinisterstva pro místní rozvoj ČR.

  Art director:

  Jiří Bušek

  Grafická úprava asazba:

  Jan Bělovský

  Tisk:

  Grafotechna Print, s. r. o.,

  Lýskova 1594/33, Praha-Stodůlky

  Rozesílá:

  Postservis Praha, Poděbradská 39, Praha 9

  Volný prodej:

  Česká pošta, s. p.

  Ilustrace natitulní straně:

  Miroslava Kolářová Šulcová

  Partneři redakce:

  Dopadnou na charitu obavy

  zdění kolem nás? Nevěřím tomu

• Strana 35

  Děkujeme našim předplatitelům zato,

  že nás pravidelně čtou ajsou věrni

  časopisu, který přináší lidem

  spostižením avšem těm, kteří se jim

  snaží pomáhat, užitečné informace.

  VÁNOČNÍ SOUTĚŽ

  ČASOPISU MŮŽEŠ

  Vysavač iRobot Roomba 866

  v ceně 14 989 Kč vyhrála

  Jana Kocmanová z Domažlic

  Správná odpověď na soutěžní otázku:

  Do Zlaté síně SenSenu byla v rámci

  Ceny Senior roku 2015 uvedena Dana Zátopková.

  Proč si předplatit

  časopis Můžeš:

  Doručování pravidelně

  první den vměsíci.

  Nemalá finanční úspora.

  Ojedinělé čtení,

  které jinde nenajdete.

  Stálý přehled oprávních

  úpravách týkajících se

  lidí spostižením.

  Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

• Strana 36