Strana 15
15
Občas, sám vozíčkář, stojím v němém
úžasu nad tím, jaké architektonické
libůstky si na našince někdo vymyslel.
Ačkoliv – to není přesné. Můj údiv
vůbec není němý. Nejprve si zanadávám
pod fousy, následně svou neblahou zku-
šenost dávám k dobru ve společnosti.
Postěžovat si mezi přáteli je však stejně
bezzubé jako chodit neustále do restau-
race, s níž nejste spokojeni. U hospody
máte dvě jednoduché možnosti: Buď
jednoho dne svou nespokojenost ob-
sluze vyjevíte a budete čekat nápravu,
nebo prostě změníte lokál. S architek-
turou veřejného prostoru je to složitější.
Je vám předložen hotový produkt, na
němž se už obtížně něco mění, a pokud
ano, tak se změna prosazuje velmi
složitě. A změna lokality? Tak to je už
úplně mimo realitu. Kolik lidí může
opustit bydliště, protože nejsou spokoje-
ni s architektonickou koncepcí okolí?
Proto si říkám, jak moc důležitá je
komunikace o (bez)bariérách se za-
interesovanými. Jistě, existují normy
a předpisy. Jenže ze zkušenosti vím, že
osobní přístup konkrétního člověka je
při jejich realizaci naprosto klíčový. Ne-
mluvím o nějaké zlé vůli, ale o způsobu
uvažování, co, jak a komu má sloužit.
Podezřele často jsem se u architektů
setkal s názorem, že ty předepsané
normy jsou spíš jen šikana. Oni je znají
a jsou nuceni je dodržovat, nejsou však
mnohdy vnitřně přesvědčeni o jejich
užitečnosti. Řeší tedy problém bez
praktického vhledu, často za těmi čísly
a čárami nevidí živého člověka, jemuž
to ulehčí život, nebo nemají reálnou
představu o jeho potřebách.
Uvědomil jsem si to na dvou pří-
kladech, které jsem nedávno zažil.
Jeden známý mě požádal o konzultaci
parkovacích míst pro vozíčkáře u vel-
kého stavebního projektu, na němž
právě pracuje. Když už jsme ale seděli
nad plány, začal jsem se víc zajímat
a trochu šťourat. Pozastavil jsem se nad
nízkou kapacitou výtahu, do něhož se
vejde jen jeden vozíčkář. Zkušenosti
z podobného už existujícího projektu
přitom ukazují, že je to málo. Můj
známý mě ujistil, že se o tom ještě
povede debata. Na druhou stranu však
řekl, že v případě nutnosti určitě každý
rád vozíčkáři pomůže i po schodech!
Myslel to dobře, jenže ukázal, jak mu
chybí představa o realitě vozíčkářského
života. Větší výtah by přitom v projektu
nepředstavoval žádný problém. Snad
na něj po našem rozhovoru dojde.
Druhý příklad považuji za ještě lepší.
Náhodou jsem vyslechl debatu dvou
projektantů o rekonstrukci vesnické
hospody. Řešili následující: předpisy
jim nařizují vybudování bezbariérového
WC, ale to pro ně představuje kompli-
kaci prostorového uspořádání. Navíc
prý do sálu stejně vedou tři schody,
takže bezbariérové toalety jsou vlastně
zbytečné. Jednoho z mužů napadlo, že
ty schody jsou vlastně skvělá výmluva,
proč by se mohli z povinnosti oficiálně
vyvázat.
V tomto bodě jsem se drze vmísil do
diskuse. „Pánové, ale my nechodící také
potřebujeme na záchod…“ Jeden z dvo-
jice mi bezelstně odpověděl: „To chápu,
ale vy byste se tam kvůli těm schodům
přece vůbec nedostal.“ Nedal jsem se
odbýt. „Víte, jednak existuje jistá naděje,
že mi někdo do těch schodů pomůže,
ale především mě zaráží, proč raději
neřešíte, jak překonat ty schody a celý
prostor zpřístupnit? Místo toho koumá-
te, jak se ze všeho vyvléknout.“ Jejich
logika byla neochvějná. „My vám rozu-
míme, jenže v té vesnici jakživo žádný
vozíčkář nebyl, tak proč to řešit?“ Po-
znamenal jsem něco o tom, že už zítra
tam někdo na vozíku být může, a popřál
pánům hezký večer. Jakou stopu v nich
naše krátká debata zanechala, netuším.
Na mne rozhodně zapůsobila.
Fond dalšího vzdělávání, příspěvková
organizace ministerstva práce a so-
ciálních věcí, zveřejnil krátkou zprávu
z výzkumu Využívání podpůrných
sociálních a zdravotních služeb. Nejde
o vyčerpávající materiál, jeho závěry
ale o zdejším sociálním panoramatu
leccos napoví.
Dozvídáme se například, že nejvíce
jsou se systémem seznámeni rodiče
zdravotně postižených potomků. Vědí,
kam se obrátit a jakou péči mohou do-
stat. Pravidelný čtenář našeho časopisu
ale už tuší, že i přes to rodiny obvykle
volí péči v domácím prostředí – i když
jim na to stát rozhodně nepřispěje tolik,
kolik by stála péče o handicapovaného
člověka trvale umístěného v sociálním
zařízení. Aniž by tento fakt nějak vyčís-
lil, výzkum si toho vlastně mimoděk
všímá: pokud něco tahle uvědomělá
skupina poptává, jsou to odlehčovací
služby, které by jim v dennodenní péči
daly prostor pro pořádný nádech.
Na opačnou stranu výzkum umístil
mladé lidi starající se o své rodiče,
prarodiče nebo seniory obecně. Jejich
informovanost je prý mizivá. Výzkum
to považuje za překvapivé, dále se však
už otázce nevěnuje – tedy až na závěr:
že na nedostupnost pečovatelských
služeb v domácím prostředí si stěžují
úplně všichni.
Dostatečná informovanost je pro
fungování sociální politiky státu jistě
důležitá. Neméně dobře by ale měla
fungovat reflexe, jaký druh služeb je
potřeba a kde jsou nejvíc k užitku.
Trend je přitom už nějakou dobu čitel-
ný: lidé pečující doma to často suplují
z vlastní kapsy, protože pro narůstající
potřeby příspěvky na péči jednoduše
nestačí.
Normy jako šikana?
RADEK MUSÍLEK
glosuje mnohdy
svérázný přístup
k bezbariérovým stavbám
ŠTĚPÁN BENEŠ
se zastavuje nad stavem
sociální politiky
Nepřehledná
péče