10/2016

• Strana 1

  Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

  Koupí tohoto časopisu podpoříte

  Irenea

  Virtová:

  NEVSTÁVÁM S TÍM,

  ŽE JSEM TRPASLÍK

  (s. 6)

  Samozřejmost

  samostatnosti?

  K ČEMU

  SLOUŽÍ

  STARTOVACÍ

  BYDLENÍ

  (s. 11)

  Cena jednoho výtisku 30 Kč ve volném prodeji / Roční předplatné 240 Kč / Zvýhodněné dvouleté předplatné 380 Kč

  10 / 2016

• Strana 2

  vecom_inz_stropne_210x280mm ri.indd 1 10.12.2015 16:16

• Strana 3

  3

  EDITORIAL OBSAH

  ŠTĚPÁN BENEŠ

  V době, kdy jsme v redakci chystali

  říjnové vydání, rozhořel se v Riu de

  Janeiro další oheň, tentokrát ten pa-

  ralympijský. Odstartoval dva týdny,

  kdy si svět nemohl nevšímat zdra-

  votně postižených – sociální sítě se

  plní fotografiemi a slovy obdivu, no-

  viny se věnují příběhům sportovního

  i osobního odhodlání – zkrátka han-

  dicapovaní jsou vidět, a jak mnozí

  doufají, pomůže to jim všem.

  James Moore z britského deníku

  The Independent (sám autor má zdra-

  votní handicap) však pochybuje. „Pa-

  ralympiáda, to jsou dva týdny každé

  dva roky, kdy jsou handicapovaní tzv.

  cool. Ale co potom, až oheň vyhasne?“

  píše autor a ptá se: „Zlepšuje opravdu

  nějak druhá největší sportovní akce

  světa každodenní situaci handicapo-

  vaných, nebo se zkrátka společnost

  vrátí k pohodlné ignoranci?“

  Pan James Moore to vidí spíše čer-

  ně a vybízí k širšímu, dlouhotrvají-

  címu zájmu, který přináší skutečná

  zlepšení. Nelze s ním nesouhlasit –

  hlubší poselství paralympijských her

  se může rozplynout stejně snadno

  jako hlubší poselství her olympij-

  ských, pokud je nepodpoříme ale-

  spoň svým zájmem, a ještě lépe pak

  svými činy.

  I texty aktuálního vydání časopisu

  Můžeš chtějí ukázat, že existují lidé,

  jejichž zájem je trvalý. Své o tom

  vědí například v občansky prospěš-

  né společnosti MELA. Své o tom ví

  Martin Žárský, který se rozhodl své

  zkušenosti upotřebit v nové sociální

  službě. A své o tom ví i Jitka Křížová,

  jejíž výkon v dennodenní honbě za

  samostatným a důstojným životem

  by se dal směle nazvat paralym-

  pijským. Povídala si s ní Michaela

  Zindelová. Co jsou to cvičné neboli

  startovací byty a jaké plní (a mohly

  by plnit) role, o tom vám zase poví

  Zdeněk Jirků.

  Milí čtenáři, přeji vám do podzimu

  hodně energie a vyzývám vás: nene-

  chávejme to na paralympiádě!

  

  A co potom?

  Soucit nestačí: Martin Žárský

  o nové sociální službě

  Jitka Křížová:

  Docela obyčejný příběh?

  Startovací bydlení: K čemu slouží a proč je důležité?

  strana 14–15

  strana 16–17

  strana 11–13

  Jižním Švýcarskem, druhá část:

  Bezbariérově na vrcholky hor

  strana 18–20

  Ogo: Moderní mobilita

  z Nového Zélandu

  Mela, o. p. s:

  Co bychom měli vidět denně

  strana 24–25strana 22–23

  vecom_inz_stropne_210x280mm ri.indd 1 10.12.2015 16:16

• Strana 4

  FOTOEDITORIAL

• Strana 5

  Jdeme, jedeme... putujeme

  Pět dní, třicet lidí, slovy účastníků: „někteří na kolech,

  někteří vpohorkách, odvážlivci vsandálech“, každou noc

  jinde, ale vždy na čerstvém vzduchu asvýhledem na

  nádhernou krajinu Benešovska. To bylo třiapadesát kilometrů

  na Puťáku sAsistencí 2016. Premiéra dopadla dobře – atak

  už se zbývá jen ptát: Kam se půjde příští rok?

  

  Foto: Jan Šilpoch

  5

• Strana 6

  REFLEKTOR

  Text: RADEK MUSÍLEK

  Foto: JAN ŠILPOCH

  Nejsem přívržencem hledání

  hyperkorektních označení pro lidi

  spostižením, ale přiznám se, že

  před naším setkáním jsem trochu

  váhal, jestli je pro vás přijatel-

  ná formulace člověk malého

  vzrůstu.

  Takové označení je jistě korektní. Ur-

  čitě je to mnohem lepší než trpaslík

  (směje se). To mi ale nijak nebrání

  v tom, že miluji pasáž písničky od

  The Tap Tap Řiditel autobusu, kde Dan

  Bárta zpívá hrdinovi malého vzrůstu:

  „Jestli chceš výjimku, vrať se ke Sně-

  hurce.“ Stále se mezi lidmi také setká-

  váte s označením liliput. Někteří lé-

  kaři zase dosud neopustili zavádějící

  pojem nanismus. Já osobně nejraději

  používám výraz palečci. Je to takové

  pozitivně znějící. Netroufnu si tvrdit,

  že by se líbil všem, koho se týká, ale

  lidé kolem sdružení Paleček si ho

  osvojili. Dokonce jsme ke stejnému

  názvu inspirovali i kolegy ze Sloven-

  ska. Zvolili si i logo velmi podobné

  tomu našemu, jehož autorem je můj

  tatínek. To nás může těšit.

  Sdružení Paleček jste zakládala,

  řadu let jste působila jako jeho

  předsedkyně. Proč už tomu tak

  není?

  To je složitější a nechci se k tomu

  moc vracet. Byla jsem tam třináct let

  a snažila jsem se naplnit svou před-

  stavu o poslání a fungování organi-

  zace. Chtěla jsem celorepublikovou

  působnost v oblasti osvěty, podpory

  a poradenství. Palečci se v životě mu-

  sejí potýkat s řadou překážek a je fajn,

  Nevstávám stím,

  že jsem trpaslík

  Měří jen 102 centimetry, svým elánem

  aveselou povahou ale leckoho přerůstá.

  Irenea Virtová podniká voblasti daňového

  poradenství aje aktivní na poli zlepšování

  života lidí spodobným handicapem. Ipřes

  svůj optimismus má však velmi věcný přístup

  kodvráceným stránkám své diagnózy.

  IRENEA VIRTOVÁ:

  když jim s tím někdo pomůže. Bohužel

  jsem se svými představami před pěti

  lety narazila u určité skupiny lidí. Chá-

  pu však, že oni to mohou vidět jinak.

  Sjakými překážkami se tedy lidé

  malého vzrůstu obecně nejčastěji

  potýkají?

  Začnu těmi administrativními. Podle

  vyhlášky je hranice invalidity kvůli

  malému vzrůstu 120 cm. Stačí mít

  o centimetr víc, a už máte problém

  domoci se některých věcí – důchodu,

  pomůcek atd. Většinou se to pak hra-

  je na přidružené zdravotní problémy,

  které obvykle palečkovství provázejí.

  Záleží na typu postižení, příčin ma-

  lého vzrůstu je celá řada. Laik to ne-

  rozliší a i lékaři mají někdy problém

  s přesným určením diagnózy.

• Strana 7

  7

• Strana 8

  REFLEKTOR

  Jak je to ve vašem případě?

  Já mám pseudoachondroplazii, což

  má proti nejčastější achondropla-

  zii klady i zápory. To bychom ale

  asi zacházeli do přílišných detailů.

  Odchylku od běžného vývoje u mě

  rozpoznali až ve dvou letech. Tehdy

  řekli, že mohu vyrůst až do 150 cm.

  Tak nakonec mi k tomu chybí jen 48

  cm (smích). Se svým metrem a dvě-

  ma centimetry tedy nemusím řešit

  onu administrativní hranici, mnozí

  však ano.

  Existují metody a pokusy o zvět-

  šení malých lidí. Čas od času se ob-

  jeví naděje, že vědci objevili něco

  nového, ale k takové informaci je

  potřeba přistupovat velmi obezřet-

  ně. Žádný zázračný lék zatím není,

  i když rozvoj genetiky je dynamický.

  Já osobně žádné natahování ani hor-

  monální léčbu neabsolvovala. Je to

  ošidné. Znám člověka, kterého zvět-

  šili o 28 cm, ovšem moc štěstí mu to

  nepřineslo. Má teď pocit, že nepatří

  nikam. Pro palečky je moc velký, ale

  pro ostatní je pořád příliš malý. Záro-

  veň je smutné, že se někdo zařazuje

  podle výšky svého těla.

  Akdyž se přesuneme kfungování

  vběžném životě?

  Jsem velká jako tříleté dítě, tak si

  můžete podle toho udělat představu.

  Na spoustu míst nedosáhnu nebo ne-

  vidím. Vlastní byt mám hezky upra-

  vený, stejně jako auto, ale s veřejným

  prostorem je to horší. Navíc ale mu-

  síte připočíst ony zmíněné přidru-

  žené zdravotní problémy, které se

  s věkem zhoršují – artróza, skolióza,

  bolesti, problémy s dýcháním atd.

  Dříve jsem mohla chodit, dnes už

  jezdím na delší vzdálenosti na vozí-

  ku nebo na malém kole vyrobeném

  na míru. Vyjdu jen pár schodů.

  Takhle to zní dost pesimisticky,

  zvás ale vyzařuje optimismus

  aveselá mysl…

  Měla jsem a stále mám v životě štěs-

  tí. Daří se mi v osobním i pracov-

  ním životě. Spousta lidí s podobnými

  zdravotními potížemi ovšem takové

  štěstí nemá. Nedaří se jim, jsou sami,

  a pochopitelně se tím trápí. Jsem asi

  šťastná povaha. Nic nelze paušalizovat.

  Olidech malého vzrůstu existuje

  řada předsudků; setkáváte se

  snimi?

  Mám určitou výhodu, že se občas

  objevuji v médiích. Už několikrát mi

  to v některých situacích pomohlo.

  Obecně se to zlepšuje. V 90. letech

  jsem zažila scénku, kdy jsem cesto-

  vala autobusem do Španělska a něja-

  ký postarší pár poznamenal, že moje

  přítomnost je nemorální a měla bych

  být v ústavu! Takové věci se mi už

  dnes nestávají. Hodně tomu pomá-

  há osvěta. Každý příběh v médiích

  je užitečný, lidé přebírají názory. A ta

  zmíněná písnička od The Tap Tap

  V 90. letech jsem zažila scénku,

  kdy jsem cestovala autobusem do

  Španělska a nějaký postarší pár

  poznamenal, že moje přítomnost je

  nemorální a měla bych být v ústavu!

  Takové věci se mi už dnes nestávají.

  Někdo k životu přistoupí aktivně, jiný

  naopak. A to platí bez ohledu na han-

  dicap. Vidím to na svém bratrovi bez

  postižení. Ten malý vzrůst vám ovšem

  objektivně řadu věcí komplikuje. Já

  naštěstí nevstávám s pláčem a myš-

  lenkou – bože můj, jsem trpaslík…

  Svůj domov má

  Irenea Virtová

  upravený podle

  svých potřeb.

  S veřejným

  prostorem je to

  horší...

• Strana 9

  9

  o klukovi, co nemůže s kolem do au-

  tobusu, to je prostě přesně ono. Jen

  víc takových věcí! Proto ráda poskyt-

  nu rozhovor i novinám typu Blesku.

  Sama se předsudkům také sna-

  žím předcházet. Především v oblasti

  svého podnikání. Vím, že když ně-

  koho bez varování vystavím svému

  vzrůstu, může to způsobit rozpaky,

  dokonce i pochybnosti o mém IQ.

  Když si ale předem zavoláme, komu-

  nikujeme, a já před schůzkou upo-

  zorním, že nejsem úplně konvenční

  velikosti, tak ti lidé mají čas to zpra-

  covat, podívají se na internet a vědí, že

  nejsem nějaký Marťan. Také je dobré

  dorazit na schůzku dřív a zaujmout

  předem místo. Když už sedíte za sto-

  lem, neděláte ze svého příchodu zby-

  tečnou show. Mimochodem – baví

  mě reakce dětí. Často mě osloví jen

  proto, aby zjistily, co jsem zač, jestli

  vůbec mluvím a zda jim odpovím.

  Vy jste svou kariéru vyřešila

  soukromým podnikáním; jak se

  uplatňují palečkové, které znáte?

  Je to velmi různé. Pochopitelně jsou

  profese, které se dělat nedají, ale po-

  řád zůstává k realizaci dost prostoru.

  Strašně záleží na každém konkrétním

  člověku, jak je aktivní a jaký má pří-

  stup k životu. Na příkladech Tomáše

  Cikrta, Aťky Janouškové nebo Jiřího

  Krytináře je hezky vidět, že navzdo-

  ry malému vzrůstu se ve leckterém

  oboru dá úspěšně prosadit. Obvykle

  pomůže, když vás někdo bez handi-

  capu někde doporučí; tím se odbou-

  rají potenciální předsudky.

  Se zapojením mezi lidi bez po-

  stižení jste tedy nikdy neměla

  problém?

  Nemám ráda škatulkování. Lidé

  k němu však mají tendenci. Když

  vstanu ze svého vozíku, vidím u ně-

  kterých to zmatení – tak je vozíč-

  kářka, nebo není? Co to má zna-

  menat? Naštěstí jsem ale v životě

  potkala i spoustu lidí, pro které můj

  vzrůst nebyl to nejpodstatnější. Cho-

  dila jsem na běžnou základní školu

  a nikdy jsem neměla problém třeba

  se šikanou. Jestli to bylo tím, že od

  těch šesti let si spolužáci zvykli, ne-

  vím. Dodnes je radost se s nimi vidět.

  Malý vzrůst z pohledu medicíny

  Příčinami jsou jednak systémová chronická

  onemocnění (způsobená vrozenými nebo

  získanými vadami různých tělních systémů)

  a jednak genetické choroby skeletu, které

  zahrnují velkou skupinu dědičných chorob

  skeletu označovanou kostní dysplazie

  (KD). Další příčiny malého vzrůstu jsou

  metabolické poruchy. KD často vznikají jako

  čerstvé dominantní mutace, platí pro ně

  mendelovská dědičnost s různě závažnou

  expresí mutovaného genu v rodokmenu.

  Hranice malého vzrůstu je dána

  percentilovým růstovým grafem tělesné

  výšky. Za dolní hranici normy se považuje

  3. percentil (pouze 3 % jedinců referenčního

  souboru jsou stejně velcí nebo menší).

  Například pacienti s nejčastější kostní

  dysplazií – achondroplazií mají průměrnou

  výšku žen v dospělosti okolo 123 cm, mužů

  přibližně 130 cm.

  Z hlediska klinické a sociální antropologie

  se jako hranice malého vzrůstu považuje

  pro dospělé ženy výška 140 cm, pro muže

  150 cm. Přesto se v ČR jako kritérium

  disability (handicapu, nezpůsobilosti) stále

  uvádí výška menší než 120 cm.

  Kolik je ve světě podobně

  handicapovaných?

  Přesný celosvětový počet KD není znám.

  Autoři internetového serveru dwarf.org

  došli k této kalkulaci: Frekvence

  výskytu achondroplazie se uvádí

  1 : 26 000 – 1 : 15 000 dětí. Odhaduje

  se, že achondroplazie se vyskytuje u 80 %

  tzv. malých lidí. Světová populace v roce

  2000 čítala 6 060 350 000 lidí. Z toho lze

  dojít k závěru, že výskyt kostních dysplazií

  na Zemi je v rozmezí 291 363–505

  029 osob. Dosud nikdo neprokázal, že by

  vrozených vývojových vad celosvětově

  přibývalo. Máme však lepší diagnostické

  metody (díky rozkvětu molekulární

  genetiky), a proto se každoročně popisují

  nové genetické choroby skeletu.

  Odhadujeme, že se v ČR ročně narodí

  200–300 dětí s kostní dysplazií nebo

  závažnou genetickou chorobou skeletu, což

  znamená, že v rozmezí od narození do 20

  let věku potřebuje komplexní péči přibližně

  4000–6000 jedinců s disproporcionální

  krátkou postavou.

  Možnosti léčby

  Jako konzervativní forma se v současnosti

  indikuje léčení růstovým hormonem

  (GH) u několika vybraných diagnóz

  (např. dívky s Turnerovým syndromem).

  Pro osteochondrodysplazie (např.

  achondroplazie) se účinnost GH

  neprokázala.

  Pokroky v rozvoji molekulární biologie

  jsou perspektivní nadějí pro pacienty

  s metabolickými vadami a v posledních

  letech i pro děti s achondroplazií

  a hypochondroplazií.

  V lednu 2014 byla v USA zahájena

  klinická studie s tzv. C-typem

  natriuretického peptidu (BMN-111) pro děti

  s achondroplazií. BMN-111 stimuluje růst

  končetinového a axiálního skeletu. Růstová

  rychlost dětí ve věku 4,5–5 let se zvýšila

  průměrně na 4–6 cm za rok.

  Korekční a rekonstrukční operace horních

  a dolních končetin se indikují výhradně

  individuálně a velmi uvážlivě. Indikace

  k prodlužovacím operacím dolních končetin

  z indikace krátké postavy jsou výjimečné.

  Léčba trvá několik let a má vysoké procento

  komplikací.

  Nejčastější komplikace

  Kromě krátké postavy se nepříznivě

  uplatňuje disproporcionalita postavy,

  která různě závažně porušuje držení těla.

  Během růstu progredují biomechanicky

  závažné deformity dlouhých kostí

  a páteře, předčasně se vyvíjejí degenerativní

  změny kloubů často doprovázené tzv.

  sekundární osteoporózou. U postižených

  dochází k trvalým zdravotním následkům.

  Lidé s kostními dysplaziemi se stávají závislí

  na pomoci druhých osob a neobejdou se

  bez podpůrných ortopedicko-protetických

  pomůcek. Ti šťastnější zůstanou mobilní

  díky speciálním operacím.

  

  Prof. MUDr. IVO MAŘÍK, CSc.

  vedoucí Ambulantního centra pro vady pohybového aparátu, s. r. o.,

  popisuje nejčastější příčiny aperspektivu léčby onemocnění malého vzrůstu

• Strana 10

  REFLEKTOR

  Střední škola byla také v klidu, i když

  převážně dívčí kolektiv dospívajících

  spolužaček už byl více konkurenční.

  Moji rodiče vždy odmítali, abych

  byla v nějakém ústavu. A jsem za to

  ráda. Pokud to dítě zvládne, mělo by

  vyrůstat ve vlčí společnosti. Dává mu

  to pak větší šance na uplatnění v ži-

  votě. Je-li to možné, integrujme! Vět-

  šinová společnost si zvykne a stane

  se to normou.

  Mám spoustu přátel mezi lidmi

  bez postižení. Nevybírám si kamará-

  dy podle toho, na jak vysokou polič-

  ku dosáhnou. (Do rozhovoru vstupu-

  je partner Antonín Svoboda, urostlý

  vousatý muž: „Vždyť ona nemá ka-

  maráda pod metr osmdesát,“ a oba

  se smějí).

  Vidím, že to platí ipro partnerství.

  Vždy jsem měla partnery běžné-

  ho vzrůstu. I když si někteří palečci

  myslí, že je lepší vytvořit pár s člo-

  věkem podobné výšky. Obecně se to

  ale říci nedá. My dva jsme spolu už

  šestnáct let. Antonín má děti z pře-

  dešlého vztahu, takže mám vyře-

  šenou i tuhle otázku. U lidí malého

  vzrůstu mají geny tendenci prosadit

  se a já nemám chuť přivést na svět

  další nepovedený kousek. Nechtěla

  bych, aby mi dítě jednou řeklo, proč

  jsem ho přivedla na svět… I když by

  to čistě technicky bylo možné, nepo-

  važuji to za dobrý nápad.

  Váš názor nezměnilo ani to, že vy

  sama vedete spokojený život?

  Jak říkám, já mám štěstí v kombi-

  naci své povahy a lidí, které jsem

  potkala. Palečci to neradi slyší, ale

  myslím si, že je velmi problematic-

  ké pořizovat si dítě, když je už pře-

  dem velké riziko vrozené vady. Ze

  svého okolí znám jen dva příklady,

  kdy se ženě s podobnou diagnózou

  narodilo dítě bez postižení. Jsem ve

  svém postoji až natolik radikální,

  že nemám nic proti potratům, když

  prenatální vyšetření ukážou něja-

  kou vadu.

  Sama na sobě vidím, jak se s při-

  bývajícím věkem zhoršuje můj zdra-

  votní stav. Nedávno mi doktor zcela

  bez okolků řekl, že ve svém věku už

  vlastně přesluhuju; tak snad mi to

  ještě dlouho vydrží (směje se).

  

  Kdo je Irenea Virtová

  Narodila se vroce . Geneticky podmíněnou

  pseudoachondroplasii uní lékaři zjistili ve dvou

  letech. Od dětství byla integrována mezi dětmi bez

  postižení, na vysokou školu ji před rokem 

  nepřijali kvůli rodinnému politickému škraloupu. Živí

  se jako podnikatelka voblasti daňového poradentství.

  Vletech – působila jako předsedkyně

  občanského sdružení Paleček. Dnes provozuje

  poradenskou stránku www.ipalecek.cz, kde se

  nacházejí praktické rady pro lidi spodobným

  handicapem. Vystupuje vmédiích asnaží se

  problematiku malého vzrůstu popularizovat.

  Malý vzrůst

  nemusí bránit

  plnohodnotnému

  životu. Díky

  technickým

  úpravám lze bez

  problémů i řídit

  auto.

  Proč máme

  neziskový sektor

  Zvykli jsme si na myšlenku, že stát

  je placen z našich daní, a proto by se

  měl postarat o potřeby všech svých

  občanů. Pokud něco nefunguje, ob-

  viňujeme neschopný stát, případně

  ty, kteří ho podle nás představují. Ří-

  káme to, aniž bychom si uvědomili,

  že kdyby stát plnil opravdu všechno,

  změnili bychom se v nedospělé

  infantilní tvory.

  Myšlenku rovnosti všech opakujeme

  již minimálně od Velké francouzské

  revoluce, tedy přes 230 let. Ale ta

  myšlenka nemůže být uskutečněna

  ani zde, v bohaté střední Evropě.

  Lidé totiž nejsou standardní a po-

  třeby mají odlišné. Jsou mezi námi

  lidé různě handicapovaní, nemocní,

  staří, takoví, kteří mají zvláštní,

  nestandardní potřeby. Využívají

  sice také nemocnice, silnice, mosty,

  vlaky a tramvaje, ale potřeby mají

  nestandardní. Léky, protézami,

  úpravou bytu se od ostatních liší.

  Má stát právo pomáhat z peněz

  nás, daňových poplatníků, těm, kteří

  se odlišují od celku? Já mám určitě

  větší potřebu číst knížky než potřebu

  poslouchat hudbu. V současnosti

  potřebuji léky, které ještě před deseti

  lety pro mne nebyly vůbec nutné.

  Potřeby a nároky člověka se mění

  během jeho života. Někdy potřebuje

  více a v jiné fázi méně, takže úplné

  rovnostářství by bylo nesmyslné.

  Odlišné potřeby ale mohou zajistit

  soukromé, zájmové, nestandardní

  iniciativy, jinak řečeno – nezisko-

  vý sektor. Ten nám dává možnost

  vlastní iniciativy a angažování se.

  Navíc náklady na pomoc poskyt-

  nutou jen těm, kteří ji momentálně

  potřebují, jsou mnohem nižší.

  Kdyby se o všechno postaral stát,

  vlastně by těm, kteří v pomoci

  druhému člověku vidí smysl svého

  života, znemožnil iniciativu.

  

  Autorka je socioložka,

  členka rady Konta Bariéry.

  SLOUPEK Jiřiny ŠIKLOVÉ

• Strana 11

  11

  Mosty

  mezi rodinou

  či pobytovým

  zařízením

  asamostatným

  životem – říká

  se jim startovací

  byty. Čemu

  všemu mohou

  naučit?

  Text: ZDENĚK JIRKŮ

  Foto: JAN ŠILPOCH

  Dlouho a lopotně připravovaný zákon

  o sociálním bydlení mimo jiné počítá

  s novou kategorií bydlení – startova-

  cími byty, jež mají umožnit zejména

  mladým lépe se naučit samostatné-

  mu životu, získat dovednosti hospo-

  dyní, dokázat si, že to půjde.

  Pro lidi s postižením, kteří už tak

  mají mnoho problémů sami se se-

  bou, je překročení takové meze ještě

  stokrát důležitější. Taťána Waltrová,

  předsedkyně správní rady Nada-

  ce Jedličkova ústavu, má s těmito

  proměnami dlouholetou zkušenost:

  „Když mladí lidé s postižením při-

  jdou na střední školu, a v našem pří-

  padě často i do internátu, ocitnou se

  nejen v novém prostředí, ale i v no-

  vých vztazích. Mají ale k dispozici

  celou řadu služeb, asistencí, pod-

  porovaných aktivit, a také tranzitní

  program, který jim má pomoci při

  přechodu do samostatného života,

  a to i bydlení. Někdo by si myslel, že

  byty pro postižené potřebují hlavně

  bezbariérová řešení, přizpůsobené

  Samozřejmost samostatnosti?

  zařízení koupelen a kuchyní, vypí-

  nače v přiměřené výšce…, jenže tyto

  byty potřebují hlavně obyvatele, kte-

  ří do samostatného života nechtějí

  jen nakouknout, ale opravdu do něj

  vstoupit – a vydržet.“

  BEZ MAMINKY ATATÍNKA?

  Sám si vařit, uklízet, prát, platit slo-

  ženky, neztrácet klíče, dobře si na-

  koupit. I pro mnohé docela zdravé

  lidi je to dnes krutá představa. Dva-

  cátníků i třicátníků, kteří spoléhají na

  mama hotel, dokládají statistiky vel-

  ké množství. Taťána dodává: „Kdo je

  postižený od dětství, často si zvykne

  na soucit, nepřetržitou pomoc a ne-

  konečnou obětavost okolí. Pak je pro

  něj opravdu těžké vyrazit do někdy

  nepříjemného světa svobody, odpo-

  Jakub může díky

  startovacímu

  bydlení, které mu

  poskytla CZEPA,

  denně dojíždět

  za prací do Kutné

  Hory. Právě

  tam dokončují

  s přítelkyní

  bezbariérový byt.

  Takže ta nešťastná

  havárie na

  motorce nebude

  znamenat konec

  života, práce ani

  lásky.

• Strana 12

  REFLEKTOR

  vědnosti, ale i nějakých nebezpečí.

  Ale mezi postiženými je stále větší

  počet odvážných, sebevědomých,

  a třeba i umanutých mladých lidí,

  kteří zvednou rukavici hozenou osu-

  dem a chtějí se rvát, chtějí sami sobě

  ukázat, že umějí žít…“

  Našli jsme dvě odvážné. Jitka Ru-

  dolfová a Michaela Charvátová. Obě

  mají za sebou zkušenost z nácviko-

  vých bytů a nezdá se, že by litovaly.

  Položili jsme jim tři otázky a docela

  překvapeně poslouchali odpovědi.

  Jak jste se ocitla ve startovacím

  bydlení? Jaké byly začátky?

  Jitka: Bylo mi sedmadvacet a byd-

  lela jsem střídavě u maminky a u ta-

  tínka. Tenhle kočovný život mi nevy-

  hovoval, až jsem se v jeden moment

  rozhodla, že musím se svou situací

  něco udělat, jinak nedopadnu dobře.

  O nácvikových bytech jsem už něco

  věděla, když jsem při studiu na vy-

  soké škole hledala cosi na stránkách

  Jedličkova ústavu. Podala jsem si žá-

  dost, absolvovala pohovor s místním

  psychologem – a vyšlo to! Začátky

  byly trochu náročné, přes noc jsem

  se musela vedle školy a práce naučit

  vedení domácnosti, a především řídit

  samu sebe se vším všudy. Ale učila

  jsem se relativně rychle.

  Michaela: Nabídli mi to jako varian-

  tu v Jedličkově ústavu, když jsem se

  dostala na vyšší odbornou školu a ne-

  chtěla jsem už žít na internátě. Vybrali

  mě mezi několika zájemci a já jsem

  se mohla s pomocí maminky a rodi-

  ny nastěhovat. Začátky byly docela

  krušné. Nástup na novou školu, každé

  ráno cesta MHD nebo autem, vedení

  domácnosti, domácí studium, dobře

  využívat volný čas – to byla nestíhač-

  ka. Asi za čtvrt roku jsem si našla jistý

  řád a klapalo to. Ale přišlo i období,

  kdy mi všechno padalo na hlavu. Sta-

  čí obyčejná nemoc, nebo i zkouškové

  období, a na vedení domácnosti se to

  hned pozná. Ale i tohle v běžném ži-

  votě přijde a člověk by měl mít mož-

  nost si takovou situaci vyzkoušet.

  Co byste dnes hůře zvládala, kdy-

  byste touto zkušeností neprošla?

  Jitka: Kromě vedení domácnosti bylo

  pro mě zřejmě nejpřínosnější naučit

  se žít s asistencí. Předtím mi většinu

  péče zajišťovali rodiče, a ti tu najed-

  nou nebyli. Musela jsem zjistit, kolik

  asistence vlastně potřebuji, teď je to

  kolem sta hodin měsíčně a naučit se

  spolupracovat se spoustou asisten-

  tek. Nicméně největší výzvou podle

  mě bylo zvyknout si žít svobodně

  a stát pevně na vlastních nohách, byť

  jen přeneseně. To bylo nejtěžší, ale

  také ze všeho nejzábavnější.

  Michaela: Rozhodně mi tato zku-

  šenost pomohla lépe plánovat čas.

  Umět si jej rozdělit mezi školu, teď

  už i práci, domácnost a volno. Také

  jsem zjistila, že i když se snažím být

  maximálně samostatná, stejně ne-

  zvládnu všechno. Hlavně ve vede-

  ní domácnosti – máma, přítel nebo

  nějaká kamarádka musí občas přijít

  a jednou za čas mi s něčím pomo-

  ci; vlastně jsem pochopila, že pomoc

  druhých někdy opravdu potřebuji.

  Velká výhoda je, když člověk není

  sám. Když teď žiji s přítelem, jenž mi

  pomůže se spoustou věcí, které tře-

  ba dokážu i sama, ale trvalo by mi to

  půl dne, tak je všechno lehčí…

  Obecně – potřebují mladí lidé

  spostižením větší aintenzivnější

  trénink samostatnosti?

  Jitka: To nejspíš hodně záleží na

  míře postižení, a také na rodinném

  zázemí. Pro lidi s těžším fyzickým

  postižením je samostatnost samo-

  zřejmě složitější, neboť k ní budou

  vždycky potřebovat nějaké prostřed-

  níky. Proto je skvělé vyzkoušet si ji

  někde na půli cesty mezi chráněným

  a běžným prostředním – jako jsou

  nácvikové byty v Jedli. Rodinné zá-

  zemí ovlivňuje všechny, vozíčkáře

  možná ještě víc než jiné. Ačkoli ne-

  mám přehnaně protektivní rodiče,

  stejně jsem na jejich podpoře byla

  Některé projekty

  startovacího bydlení

  Jedličkův ústav aškoly,

  program samostatného bydlení (Praha):

  www.jus.cz/samostatnebydleni

  Česká asociace paraplegiků Czepa (Praha),

  tréninkové bydlení pro tetraplegiky (kvadruplegiky)

  aprogram Startovací bydlení:

  www.czepa.cz/cinnost/bydleni/

  treninkove-bydleni-pro-kvadruplegiky/

  www.czepa.cz/cinnost/bydleni/startovaci-bydleni/

  ParaCENTRUM Fénix, přechodný bezbariérový byt (Brno):

  www.pcfenix.cz/fakultativni-sluzby/bezbarierovy-byt

  Jitka je achce

  být samostatná.

  Věří, že si lidé

  spostižením

  nemají nic

  ulehčovat.

• Strana 13

  Mít kde bez bariér

  složit hlavu

  Spinální trauma (úrazové či neúra-

  zové), mobilita na vozíku, z rehabi-

  litačního ústavu návrat domů. Ale

  kam domů? Bydlení v poschodí bez

  výtahu či úzké dveře do koupelny,

  do domu schody, maličké WC, kam

  se s vozíkem není možno dostat,

  v koupelně se také vozík nevytočí.

  Kolik pacientů a rodin řešilo otázku:

  kam se vrátit? Zvláště pak v situaci

  legislativy k pacientům nepřátelské,

  podle níž se člověk musí nejdříve

  vrátit do svého bariérového bydliš-

  tě, a teprve potom je možné začít

  zajišťovat přiznání ZTP/P, žádost

  o příspěvek na úpravu bytu, pří-

  spěvek na péči atd. Než se všechno

  vyřídí, trvá to několik měsíců, a fakt,

  že se postižený člověk nedostane

  k lékaři, na nákup, vyřídit potřebné

  doklady na úřad, někdy se nedo-

  stane ani na WC nebo do vany… to

  úřad nezajímá; zákon je zákon a je

  třeba ho respektovat.

  Brněnský magistrát 1. října 2014

  pronajal ParaCENTRU Fénix třípo-

  kojový byt v domě s byty zvláštního

  určení. Byt je určen pro přechodné

  bydlení na dobu určitou lidem,

  kteří mají vlastní bydlení v úpravě.

  V jedné době ho mohou obývat

  dva klienti a asistent, platí si nájem

  i poskytované služby.

  Je to veliká pomoc v novém restartu

  do života na vozíku. Zkušenosti

  jsou dobré. Ubytovaný klient může

  v klidu, v pěkném prostředí a beze

  stresu řešit bezbariérovou úpravu

  svého bydlení, bydlí ve velkém

  městě, kde má k dispozici všechny

  služby. Může využít tuto situaci i pro

  hledání práce, komunikaci s úřady,

  případně oslovit magistrát se žádostí

  o získání bytu v Brně. A samozřejmě

  může pravidelně využívat nejen

  rehabilitaci, ale i veškeré nabídky

  ParaCENTRA Fénix.

  

  Autorka je lékařka,

  členka rady Konta Bariéry.

  SLOUPEK Lii VAŠÍČKOVÉ

  13

  závislá víc, než jsem si myslela. Pro

  všechny zúčastněné je zdravé naučit

  se tuto podporu vědomě vypnout.

  Michaela: To je individuální. Když

  jsou už doma vedeni k samostatnos-

  ti, z této služby si tolik nevezmou. Já

  vím, že bych samostatný život zvládla

  i bez toho, a tak mám tuto zkušenost

  jako můstek mezi rodinou, interná-

  tem a samostatností. Když ale mám

  říci nějaké zobecnění – ze své sou-

  časné pozice sociální pracovnice vi-

  dím, že někteří lidé na vozíku by na

  samostatný život měli, ale mama ho-

  tel je pohodlnější, a tak raději zůstá-

  vají u rodiny; asi nikdy nezískali se-

  bevědomí k takovému kroku. Někdo

  prostě na to nemá povahu nebo mož-

  nosti. V každém koutě republiky to

  také nejde, někdo není schopen vzdát

  se dosavadního bydliště a jít do větší-

  ho města. Je to opravdu individuální,

  ale zkušenost ze samostatného života

  je pro lidi se znevýhodněním důležitá,

  a čím dál víc si myslím, že by nebyla

  k zahození ani u zdravých.

  UČÍME SE VŠICHNI

  Startovací, nácvikové, na půli cesty –

  ať nazveme toto bydlení jakkoli, uka-

  zuje se, že nový zákon o sociálním

  bydlení by otevřel nové příležitosti

  nejen jejich uživatelům, ale celému

  sociálnímu systému. Z této zku-

  šenosti vychází také služba České

  asociace paraplegiků – pět bezbarié-

  rových bytů v pražských Malešicích

  je určeno pro vozíčkáře s poraněním

  míchy, kteří jsou krátce po úrazu,

  ještě nemají vyřešené vlastní byd-

  lení, ale od začátku chtějí žít aktiv-

  ně. Maximální doba pobytu je jeden

  rok, dvojnásobně dlouhou šanci mají

  tetraplegici s postižením horních

  i dolních končetin, kteří chtějí žít bez

  závislosti na rodinných příslušnících

  a zařízeních pobytových služeb.

  A tak by v mnoha obcích možná

  poprvé poznali, jaký je život lidí s po-

  stižením, jak jim přizpůsobit veřejné

  služby, dopravu, kulturní i zdravot-

  nická zařízení. Poznali by, jakým

  přínosem pro zlepšení obyčejných

  lidských vztahů může být přítomnost

  živých příkladů odvahy, vůle a touhy

  po normálním životě. A ještě něco,

  dodává Taťána Waltrová: „Čím větší

  samostatnost, tím menší společenské

  náklady. Milionkrát jsme se už pře-

  svědčili, že každá forma ústavní péče

  je drahá. Někdy bez ní nemůžeme

  být, ale když umožníme co největší-

  mu množství lidí s postižením bydlet

  a žít v běžných podmínkách, vrátí se

  nám tato investice rychle a víceméně

  natrvalo. Jen se musíme naučit počí-

  tat jinak než v ročních tabulkách.“

  

  Kdo je postižený od

  dětství, často si zvykne

  na soucit, nepřetržitou

  pomoc a nekonečnou

  obětavost okolí. Pak

  je pro něj opravdu

  těžké vyrazit do někdy

  nepříjemného světa

  svobody, odpovědnosti,

  ale i nějakých nebezpečí.

  Taťána zná život

  postižených dobře.

  A nemyslí si,

  že nejvíce jim

  pomáhá soucit.

• Strana 14

  REFLEKTOR

  Text: ZDENĚK JIRKŮ

  Foto: JAN ŠILPOCH

  Přicházíte snovou sociální služ-

  bou. Proč?

  Během mé dlouholeté praxe v so-

  ciální sféře jsem poznal mnoho,

  mnoho případů, z nichž jsem po-

  stupně pochopil, že sice máme roz-

  vinutý systém péče, ale když dojde

  ke konkrétní situaci, k naléhavé po-

  třebě, najednou jsou člověk i jeho

  okolí v téměř bezvýchodné situaci.

  Stručně řečeno: přicházejí k sociál-

  nímu systému nepřipraveni. A kri-

  zová situace, která je postihla, se tím

  může i prohlubovat.

  Buďme konkrétnější. Vrepublice

  máme asi 350000 občanů, kteří

  pobírají příspěvek na péči. Prošli

  tedy určitou procedurou, která

  jim má přinést iinformace omož-

  nostech péče…

  Má, ale velmi často se jedná jen o ad-

  ministrativní akt. Musíte splnit určitá

  kritéria daná přepisy, ale už celkem

  nikoho nezajímá, jaké služby vyu-

  žíváte, jaké jsou možnosti zlepšení

  vaší situace, kde máte najít třeba od-

  borné pracoviště – prostě dostal jste

  Soucit nestačí

  SMartinem Žárským,

  veteránem sociální sféry,

  o zcela nové službě - jak

  získat nejen informace,

  ale i řešení, které je

  vhodné právě pro vás.

  Těžké situace byste

  neměli řešit sami.

  Nová služba Martina Žárského by brzy

  měla najít kvalifikované následovníky.

• Strana 15

  15

  dávku a je na vás a vaší rodině, jak

  budete dál žít. Buďto si umíte služ-

  by najít a využít, nebo ne. A když ne,

  zůstává pomoc na vašich nejbliž-

  ších, což často u pečující osoby vede

  k úplnému vyčerpání, k opuštění za-

  jímavého zaměstnání, ke ztrátě spo-

  lečenských kontaktů…

  Takže vy umíte pomoci spomocí?

  Jsem přesvědčen, že v mnoha ro-

  dinách je situace nedobrá jen proto,

  že si nevědí rady a neumějí získat

  a zpracovat informace o možnos-

  tech řešení. Proto je nutný individu-

  ální rozbor konkrétní situace. Žádný

  zákon ani vyhláška nemohou po-

  stihnout problémy jednotlivce a jeho

  okolí. Já jsem připraven přijít do rodi-

  ny, probrat všechny podklady, poznat

  prostředí i vztahy, upozornit na sku-

  tečné možnosti a navrhnout řešení.

  Samozřejmě jen se souhlasem zain-

  teresovaných. Jsem připraven při-

  jmout i zmocnění, a pak dohodnuté

  kroky realizovat samostatně. K tomu

  patří i mé znalosti odborných praco-

  višť a jednotlivých specialistů.

  Tak si vezměme příklad – vrodi-

  ně žije celkem vpohodě senior,

  anajednou se jeho stav začíná

  zhoršovat, už nemůže být sám,

  potřebuje nepřetržitou péči. Co

  můžete nabídnout?

  Především víme, že pokud nedošlo

  třeba k vážnému úrazu nebo těžkému

  onemocnění, nevzniká takový stav ze

  dne na den. Ale když nastane, okolí si

  neví rady. Buďto se najde jednotlivec,

  který se obětuje a bez jakékoli přípra-

  vy a kvalifikace se do té těžké práce

  pustí, nebo se hledá ústav, domov se-

  niorů, stacionář. A najednou zjišťují,

  že volné kapacity nejsou, pečovatel-

  ská služba nemůže pomáhat celý den,

  žádnou specializovanou neziskovou

  organizaci neznají, o skutečných

  možnostech případného zlepšení sta-

  vu mnoho nevědí. Z velkého elánu se

  stává únava, krize ve vztazích, vlna

  bezradnosti… Dobře vím, že sociální

  pracovníci samospráv toho mají víc

  než dost, úřad práce vyřídí příspěvky,

  zdravotníci dodají diagnózy, případně

  doporučení do nemocnice, ale nikdo

  z nich nemá čas a možnosti zabývat

  se touto situací komplexně, propojit

  všechny možnosti do jednoho ře-

  tězce, případně vyřídit věci tak, aby

  opravdu fungovaly ve vzájemné pod-

  poře.

  Jste tedy jakýmsi koordináto-

  rem?

  Zdaleka ne. Individuální sociální prá-

  ce není vůbec založena na seřazení

  podkladů a potvrzení do společných

  desek. Jak už jsem říkal, především

  musíte mít čas na poznání konkrétní

  situace. Opakovaně probírat okolnos-

  ti dané situace se zainteresovanými

  členy rodiny, pravdivě je informovat

  o jejich právech a možnostech jejich

  naplnění, nedělat nic proti jejich vůli

  a nic jim nevnucovat. Na koordinaci

  by dnes už stačil počítač. Jenomže

  sociální práce je především pocho-

  pení lidí a jejich života. Ale pozor,

  zdaleka nejde jen o umění vcítit se

  do těžké situace, přinášet chlácholivá

  slova, umět politovat! Kvalifikovaný

  sociální pracovník si především musí

  vědět rady. Chcete-li, spojit informace

  o možnostech péče s naprosto uni-

  kátními informacemi o konkrétním

  člověku. Takže ne pouhá koordinace

  služeb, ale originální cíle a postupy,

  neopakovatelné v dalších případech.

  Zní to možná odvážně, ale díky mé

  dlouholeté praxi v této sféře se do-

  mnívám, že to umím.

  Když říkáte, že chcete lidem

  nabídnout mnohem větší využití

  kvalifikovaných profesionálů,

  uměl byste pomoci itěm, kteří

  vrodinách pomáhají?

  Tohle zatím není nikde zakotveno.

  Představte si dceru, která pečuje ve

  svých padesáti šedesáti letech o po-

  měrně starou maminku. Nechce nebo

  nemůže ji dát do nějakého zařízení,

  takže se prostě stará od rána do ve-

  čera. Mnoho úkonů se musí naučit,

  mnoho informací je pro ni nových,

  prožívá velké fyzické i psychické za-

  tížení, předčasně ukončila svou pro-

  fesní kariéru. Pak přijde konec… A my

  vidíme nejen smutného, ale přede-

  vším obrovsky unaveného člověka,

  který má před sebou další život. Ta-

  kovým stavům musíme předcházet.

  Proto jsem velkým zastáncem sdíle-

  né péče. Nejen v systému, ale i uvnitř

  rodin. Včas si uvědomit, že čas péče

  se blíží, a toto břemeno by nemělo

  spadnout jen na jednoho. Je naprosto

  nutné, abychom uměli pracovat s lid-

  mi tak, aby s těmito situacemi počíta-

  li, aby se připravovali, aby uměli při-

  jmout i tyto těžké situace.

  Chcete-li vstupovat do kon-

  krétních životů, jak si poradíte

  stradiční nedůvěrou ke všemu

  novému, neznámému?

  Myslím, že řešením je neúřední lid-

  ský přístup, umění srozumitelně

  všechno vysvětlit, a ovšem také čas,

  kdy budete trpělivě naslouchat.

  

  Kdo je Mgr. Martin Žárský

  Absolvent katedry sociální práce na FF UK. Od roku  do

  roku  pracoval ve veřejné správě. Byl ředitelem odboru

  sociálních služeb MPSV, náměstkem pro nepojistné sociální

  dávky Generálního ředitelství úřadů práce. Podílel se na

  vzniku zákona osociálních službách, působil vorgánech EU.

  Více informací oslužbě www.martin-zarsky.cz

  Žádný zákon ani vyhláška

  nemohou postihnout problémy

  jednotlivce a jeho okolí. Já jsem

  připraven přijít do rodiny, probrat

  všechny podklady, poznat prostředí

  i vztahy, upozornit na skutečné

  možnosti a navrhnout řešení.

• Strana 16

  ŽIVOT

  ně náročnou logistiku každého dne: „Na všechny příjem-

  né záležitosti včetně spánku mi zůstávají víkendové dny,“

  připouští, „a často cestu domů proklimbám.“

  K dětství téhle kdysi malé holčičky neodmyslitelně pat-

  řilo, že se jí v pokoji velmi záhy objevil cestovní kufřík.

  Její mamince hned po porodu sdělili, že Jitka zřejmě nikdy

  nebude chodit. Všechno záviselo na cvičení a rehabilitaci.

  A maminka se tomu intenzivně věnovala. Spolu s Hamzo-

  vou léčebnou Luže-Košumberk, kde se lékařskému týmu

  podařilo její stav stabilizovat. „Od tří let jsem tam jezdila,

  vždy na čtyři měsíce,“ ohlédne se Jitka, „dětská mozková

  obrna totiž vyžaduje opakované týdny léčby; až potom cí-

  títe nějaké uvolnění.“ Byla vlastně pořád na cestě.

  Do školy začala chodit v Jedličkově ústavu v Praze,

  asi v jedenácti letech přišli psychologové podle posudků

  na to, že dívenka přes svou dyslexii a dysgrafii prospívá

  natolik, že může chodit do běžné základní školy doma,

  v Mníšku. Ale co dál, po devítce? Jitka dlouho přemýšlela

  o nějaké sociálně-právní specializaci.

  Docela obyčejný

  příběh?

  Projíždím večerním vlakem kolem

  budovy vcentru Prahy, kde jsem

  společnou cestu sJitkou Křížovou

  začínala. Zítra odstartuje její práce

  právě na tomto místě. Každá minuta

  na trase Praha–Jaroměř azpět

  sdenní náloží 250 kilometrů má své

  místo. Ato se Jitka sama při rychlém

  přesouvání směrem kautobusovému

  nádraží opírá ofrancouzské hole, své

  náhradní nohy.

  Text: MICHAELA ZINDELOVÁ

  Foto: JAN ŠILPOCH

  „Je fakt, že jsem si už prošla i fází

  na vozíku, jeden čas jsem už cho-

  dila i bez berlí, teď dojdu kousek po

  rovné podlaze, víc nic.“ To všechno

  souvisí s diagnózou, s níž se narodi-

  la. Prosím, seznamte se – Jitka Kří-

  žová, 32 let, optimistická a tvrdošíj-

  ná, prostě dubnový Beran. „Existují

  přece i horší situace, než je dětská

  mozková obrna, kterou mám já,“ ko-

  mentuje stručně. „Pohybově i myš-

  lenkově jsem na tom slušně. Já nikdy

  nerezignuji; tak mě vychovala máma

  spolu s léčebnými zařízeními.“

  POŘÁD NA CESTĚ

  Nechápu vůbec, kde vlastně na

  všechno v životě bere čas, protože

  jízdní řád každého dne má daný har-

  monogram. Jitka vstává v Jaroměři

  v půl čtvrté, doma je v sedm večer.

  Přesněji řečeno, jediný vhodný a pří-

  mý autobusový spoj, který musí při

  cestě domů stihnout, jede v 16.40 –

  a v 18.47 zastaví pár metrů od jejího

  domu. Dnes se jedná o čas věnovaný

  natáčení našeho rozhovoru. Pomalu

  se sbližuji s tím promyšleným kolo-

  točem, kdy musí eliminovat zbyteč-

  né prostoje a dopravní problémy.

  Odpolední spojení do Jaroměře

  vlakem je podstatně komplikova-

  nější, takže ho Jitka volí jen v nouzi.

  Ráno ovšem po kolejích cestuje, ji-

  nak by dorazila do zaměstnání poz-

  dě. Před sedmou už bývá před bu-

  dovou firmy, kde v půl osmé pouští

  počítač. Jitka přiznává, že jde o hod-

• Strana 17

  17

  Ovšem to by musela přidat baka-

  lářské studium: „Můj velký problém

  jsou jazyky; na škole se většinou vy-

  žaduje znalost dvou řečí, a já měla

  problém i s jednou!“ přiznává otevře-

  ně: „Skončila jsem na středním stupni

  a šla hned pracovat.“ Na svém prvním

  místě skončila pro reorganizaci, ale

  rychle, po čtrnácti dnech, získala tip

  na místo v nadnárodní společnos-

  ti, kde přijímají osoby se zdravotním

  postižením. „V roce 2008 jsem na-

  stoupila jako brigádník, později jsme

  se dohodli na plném úvazku. Ve své

  práci archivuji dokumentaci – podle

  daných kritérií. Slušná práce, a navíc

  mám kontakt s lidmi. Naučila jsem se

  dělat svou práci, jak to nejlíp jde. To,

  co pro to dělám, mi přijde normální,“

  říká. „A to včetně dojíždění. Ještě se

  mi nestalo, že bych nezvládla, co sku-

  tečně chci! Beru život, jak jde, přizpů-

  sobím se mu.“

  OD VZTAHU KADRENALINU

  KE KLIDU DOMOVA

  Jitka zapomněla poznamenat ma-

  ličkost - že ji doma, na konci každé

  cesty, čeká přítel Miroslav. Nikdy

  totiž nerezignovala na běžný život

  se vším všudy. Přitaká energicky:

  „Hodně věcí jsem si musela vždycky

  zařizovat sama, ovšem být samostat-

  ná šlo, jak to bývá, někdy líp, někdy

  hůř.“ Rozhodně se nebojí zkusit co-

  koliv nového: „Chystám se seskočit

  padákem, cestovat do Japonska…

  Těch lákavých adrenalinových zá-

  ležitostí je hodně! Ráda v každém

  ohledu testuji své limity, asi to v sobě

  mám,“ připouští. Baví ji ale také ruční

  práce, hraje ráda na počítači strate-

  gické hry nebo skládá puzzle – při

  podobných činnostech prý vypne

  motor…

  Se svým přítelem Miroslavem,

  odborníkem v oboru počítačových

  technologií, se seznámila v lázních;

  má podobné postižení jako ona. Byli

  kamarádi a po pár letech se přidala

  k jejich vztahu ještě „jiná“ dimenze.

  Původně sice bydlela v Praze, ale

  v Jaroměři pracoval a bydlel on. Když

  se dohodli na společné adrese, vzala

  to jako příjemný fakt.

  „Už jsme spolu strávili téměř de-

  set let, mám zázemí a jistotu,“ říká.

  Na svůj vztah sice nemají papír, zato

  společné projekty ano. Teď se právě

  zaměřují na společné bydlení s bez-

  bariérovou úpravou, kde se počítá

  se zcela pragmatickými podmínka-

  mi – pro případ, že by se ocitli na

  vozíku.

  Společný domov pro život i pod-

  nikání. A dost možná místo i pro

  rodinu. Jitčino postižení není ge-

  netické, proto není riziko možného

  mateřství velké. „Uvidíme, až přijde

  ta chvíle – zatím se podobným plá-

  nům vyhýbáme.“

  Naše cesta autobusem končí. Pří-

  běh mladé ženy s hřívou rezavých

  vlasů, která bývala doma jen chvilku.

  Říkávala, že je doma všude. Pend-

  lovala. Neplánovala. Neměla čas si

  pravý domov vytvořit. A teď? Staví to

  vysněné místo pečlivě jako obrázek

  z jednotlivých kousků puzzle. Co na

  tom, že cestuje za prací už dlouhých

  osm let. I tentokrát dosáhne svého

  cíle! Dokáže to. Řeknete si: tak běž-

  ný, obligátní motiv? Ale ne, vůbec

  není obyčejný, je na něm totiž Jitčin

  domov.

  

  Tady končí

  kolotoč každého

  pracovního dne

  Jitky, za každý

  časový prohřešek

  se platí...

  K dětství téhle kdysi malé holčičky

  neodmyslitelně patřilo, že se jí

  v pokoji velmi záhy objevil cestovní

  kufřík. Její mamince totiž hned po

  porodu sdělili, že Jitka zřejmě nikdy

  nebude chodit. Všechno záviselo na

  cvičení a rehabilitaci.

• Strana 18

  ŽIVOT/CESTOVÁNÍ

  Text: ŠTĚPÁN BENEŠ

  Foto: AUTOR, IRENA ŠŮCHOVÁ,

  LEANDER WENGER (ZERMATT),

  BELLINZONA TURISMO

  Zermatt je především vyhlášené ly-

  žařské středisko světové smetánky

  (to poznáte hlavně na cenách za uby-

  tování), ale i horolezeckým centrem,

  kde se život rozhodně nezastaví ani

  v letních měsících. Leží na konci údo-

  lí Mattertal ve výšce 1620 m n. m.

  a od přehrady Grande Dixence sem

  autem dojedete přibližně za dvě ho-

  diny. Přehrada sice leží jen dvě údolí

  vedle a vzdušnou čarou není od Zer-

  mattu daleko (jak jsme se dozvěděli

  minule, právě Zermatt je jedním ze

  zdrojů pro vodní rezervoár přehra-

  dy), avšak obtížnější trasa horskými

  údolími prodlouží stokilometrový

  úsek skoro o třetinu času.

  MĚSTO TICHA

  Se svým autem se navíc budete

  muset rozloučit ještě o něco dříve,

  Švýcarsko –

  země kontrastů?

  (GRAND TOUR ŠVÝCARSKEM, 2. ČÁST)

  Vprvní části textu o cestě jižním

  Švýcarskem zanechal autor čtenáře

  na vršku Grande Dixence, největší

  gravitační přehrady světa,

  ve švýcarském kantonu Valais.

  Další zastávkou v této pestré směsici

  je Zermatt…

  Castelgrande, největší ze tří hradů Bellinzony.

  Dnes klidné městečko zažilo v minulosti řadu bojů.

• Strana 19

  19

  v sedm kilometrů vzdáleném Täshi.

  Do Zermattu je spalovacím moto-

  rům vjezd zakázán a návštěvníky

  tam dopravuje kyvadlová vlaková

  linka. V Täshi stojí moderní vlakový

  terminál s parkovacími prostory pro

  bezmála dvě tisícovky vozů, který

  je plně bezbariérový včetně toa-

  let na euroklíč. Na nástupiště pustí

  vozíčkáře zaměstnanec zvláštním

  turniketem a do vlaku je přístup

  bezproblémový; nástupní ostrůvek

  je v jedné rovině s dveřmi a dělí je

  přitom jen minimální mezera.

  Těch 15 minut ve vlaku z Täsche

  do Zermattu funguje trochu jako brá-

  na do jiného světa. Zermatt bez aut

  vyzařuje obrovský klid, a hlavně ti-

  cho, u kterého si návštěvník teprve

  uvědomí, na kolik zvukového smogu

  si ve svém životě zvykl – zejména

  žije-li ve velkém městě, je to v Zer-

  mattu opravdu změna. Po ulicích se

  pohybují jen elektrická vozítka, která

  slouží hotelům ke svážení hostů a za-

  vazadel, zásobování, nebo místním

  (extrémně drahým!) taxislužbám.

  Taxi tu ale nepotřebujete, městečko

  samo má zhruba šest tisíc stabilních

  obyvatel, celkový počet se zvedá se

  střídajícími se sezonami. Projít se

  můžete bez bariér po hlavním bul-

  váru i vedlejšími uličkami, dokonce

  historickým centrem. Malebný kos-

  tel v centru má jedno specifikum,

  kterým je hřbitov horolezců; o kou-

  sek dál už je vidět na hrdě se tyčící

  Matterhorn.

  Dech beroucí vyhlídka na alpské

  vrcholky je z Gornergratu, horské

  stanice ve výšce bezmála tří tisíc

  met rů nad mořem. Jede k ní dal-

  ší vlak; odjíždí dvakrát za hodinu

  z Zermattu, a je to něco, co byste

  neměli vynechat. Dole je stanice

  bezbariérová, nahoře pomůže vo-

  zíčkáři z vlaku informovaná obslu-

  ha v podobě čtveřice silných rukou.

  Problém by snad mohly mít jen elek-

  trické vozíky. Většina stanice Gor-

  nergrat je pro pohyb bezbariérová

  (je tu i výtah, který pomůže překonat

  převýšení) a kromě samotného Mat-

  terhornu nabízí například úchvatný

  ledovec Grenzgletscher. Pozor! Je-li v samotném Zer-

  mattu v polovině července 20 stupňů nad nulou, na Gor-

  nergratu to může být klidně jenom šest – a ne každému

  stačí zahřátí od sluníčka.

  KLID ITEMPERAMENT

  Mluvíme-li o Švýcarsku jako o zemi kontrastů, není asi

  větší, než se ze Zermattu vydat dál za východ do italsky

  mluvící části. Dopoledne můžete stát ve výšce tří tisíc

  metrů nad mořem a při šesti stupních Celsia se oddávat

  horskému klidu, o pár hodin později už můžete v Locar-

  nu, jedné z metropolí kantonu Ticino, ležícího u jezera

  Lago Maggiore, zažívat vedro nad 30 stupňů a pravý

  italský dopravní chaos. I cesta mezi těmito dvěma mís-

  ty může být zajímavá, zvolíte-li cestu z části přes italské

  území. Značek si nevšimnete, ale že jste v Itálii, poznáte

  okamžitě podle uvolněných mravů na rozbité silnici.

  Průjezd směrem přes Domodossolu nabízí jinak úchvat-

  né výhledy na okolní hory, náhorní plošinu Simplon, kde se

  Lucernské jezero oplývá atmosférou

  začátku minulého století.

  Zastavte se ve Weggis!

  Zermatt je perlou

  zasazenou do

  údolí. Auta sem

  nesmějí, zato

  výhledy na okolní

  vrcholky jsou dech

  beroucí.

  V regionu Ticino

  se italsky nejen

  mluví - vliv jižního

  souseda je zde

  patrný na každém

  kroku.

• Strana 20

  ŽIVOT

  dá občerstvit a nadýchat se horského

  vzduchu, a následný sjezd na italské

  území (zde pozor na kvalitní brzdové

  obložení!). Ve zmíněné italské části se

  pak připravte na sice dvouproudou,

  ale velmi úzkou silnici na okraji srázu,

  kterou si užijí zejména šoféři se želez-

  nými nervy – o jejichž pocuchání se

  vydatně starají nejen Italové vracející

  se ze Švýcarska domů ze zaměstnání,

  ale i místní motorkáři či řidiči auto-

  busů! Úsek má zhruba 12 kilometrů,

  ale bezesporu budou nejdelší ve vaší

  řidičské kariéře.

  V Locarnu na návštěvníka dýchne

  atmosféra malých italských městeček,

  zároveň však obohacená o švýcar-

  skou pořádkumilovnost. Jde o zvláštní

  kombinaci, na kterou jsou místní ve-

  lice pyšní a při jakékoli zmínce ji ne-

  váhají dávat na odiv. Město je známé

  svým filmovým festivalem (promítá se

  i pod otevřeným nebem na náměstí)

  a je oblíbené mezi hvězdami šoubyz-

  nysu. Na bezbariérovosti se snaží pra-

  covat podobně jako ostatní švýcarská

  města; limitující je zde ale fakt, že zá-

  stavba stoupá do kopců okolo jezera.

  I tak je tu ale patrná maximální sna-

  ha vyrovnat podmínky pro všechny

  a v rovinném centru nenarazil autor

  na jedinou překážku.

  TŘI HRADY

  Locarno a sousední Ascona pat-

  ří k oblíbeným letoviskům u břehů

  jezer, kam se dá vlakem z Curychu

  dojet za několik hodin – a mnoho

  přepracovaných Švýcarů tak také

  činí. Oblast severoitalských jezer si

  oblíbila i řada hvězd, u jezera Como

  má například rezidenci herec Geor-

  ge Clooney.

  Navštivte ale určitě i Bellinzonu,

  hlavní město regionu Ticino, která

  vyniká nejen svými třemi hrady, ale

  proti sousedním rušným letoviskům

  i klidnou atmosférou. Strategicky

  položené město je dominantou ob-

  lasti, která v minulosti patřila k Itálii,

  a za svou historii viděla nemálo vá-

  lečných půtek. Centrum Bellinzony

  je na vozíku schůdné, ovšem občas

  jsou cesty složeny z nepopulárních

  kočičích hlav, které na druhé straně

  přidávají městu na atmosféře. V cen-

  tru zaparkujete v podzemních par-

  kovištích, která nabízejí vyhrazená

  místa přímo u výtahů (zpoplatněná).

  Příjemná je i místní architektura

  – určitě se jděte podívat na náměstí

  s krásným kostelem – a největší z hra-

  dů, Castelgrande, je dostupný výtahem

  – uvnitř ovšem bude vozíčkář potře-

  bovat pomoci přes kostky. Na nádvoří

  hradu se konají kulturní akce a je tu

  výhled na celé město a okolní vrchol-

  ky, takže výstup na ně za to určitě stojí.

  Uvidíte odtud i dva další hrady, Men-

  tebello a Sasso Corbaro – všechny tři

  jsou od roku 2000 na seznamu Svě-

  tového dědictví UNESCO.

  NA SEVER

  Rozhodnete-li se své putování jižním

  Švýcarskem v Bellinzoně ukončit,

  cestou zpět do České republiky ur-

  čitě ještě narazíte na několik míst

  hodných pozornosti. Cestou na sever

  si můžete opět vybrat trasu horským

  průsmykem Tremola, který beze-

  sporu nabízí další řidičský zážitek,

  o který ale nebudete ochuzeni ani

  při druhé alternativně – průjezdu

  Gotthardským tunelem. Na délku

  měří 16 kilometrů, pokud ale jízdu

  tunelem špatně snášíte i na praž-

  ském Strahově, ani se sem nepouš-

  tějte. Silnice je zde pouze dvouprou-

  dá (v současné době jsou ve výstavbě

  další dva pruhy) a vjezd do tunelu je

  regulován světly na příjezdové dál-

  nici z obou stran tak, aby nedochá-

  zelo k zácpám. Chytnete-li dopravní

  špičku, chvilku si v koloně postojí-

  te. Tunel sám byl dokončený v roce

  1980 a známý je bohužel hlavně

  kvůli požáru dvou kamionů, který

  zde v roce 2001 stál život 11 lidí.

  Gotthardský tunel proveze řidiče

  mezi dvěma kantony a je z něj kou-

  sek k Lucernskému jezeru, jež je ob-

  klopeno malými městy s romantikou

  začátku minulého století. Zde se určitě

  vyplatí zastavit; k doporučení se nabízí

  například Weggis. V tomto článku už

  na ně ale, žel, není prostor. Více o této

  oblasti si můžete přečíst v článku Rad-

  ka Musílka, který o cestě Švýcarskem

  vyšel v Můžeš přesně před rokem.

  

  Cesta byla realizována s podporou

  Switzerland Tourism a jeho partnerů.

  Děkujeme.

  Švýcarsko – tipy

  Chystáte-li se do Švýcarska anejste si jisti jakýmkoli

  aspektem cesty, případně hledáte doporučení atipy,

  obraťte se na českou kancelář Swisstourism:

  stprag@switzerland.com +   

  Na www.mojesycarsko.com najdete řadu zajímavých

  informací ojednotlivých destinacích idoporučených

  trasách včeském jazyce.

  Bezbariérová místa mapuje zčásti místní projekt

  Paramap (paramap.ch)

  Zermatt – informace pro návštěvníky na www.zermatt.

  ch/en/ (vangličtině, němčině afrancouzštině), případně

  www.svycarsko.com (česky – iodalších místech)

  Průsmyk Simplon – informace dostupné na

  www.myswitzerland.com/en-us/simplon-pass.html

  Region Ticino – obecně na www.ticino.ch/en/, Locarno –

  Ascona na www.ascona-locarno.com/en/, Bellinzona

  na www.myswitzerland.com/en/bellinzona.html

  Lucernské jezero, Weggis – informace ooblasti

  na www.wvrt.ch/en/ (anglicky, německy)

  Gornergrat –

  to je přístupná

  vyhlídka nejen

  na Matterhorn,

  ale i na ledovec

  Grenzgletcher

  a další impozantní

  vrcholky.

  Zermatt bez aut

  vyzařuje obrovský

  klid, a hlavně ticho,

  u kterého si návštěvník

  teprve uvědomí,

  na kolik zvukového

  smogu si ve svém

  životě zvykl.

• Strana 21

  Předplaťte si

  časopis Můžeš

  Výhodné

  předplatné

  nadva roky

  za380 Kč!

  Pokud si předplatíte

  Můžeš na dva roky,

  ušetříte proti ročnímu

  předplatnému 100 Kč

  a proti volnému

  prodeji 280 Kč.

  OBJEDNÁVKY PŘEDPLATNÉHO

  PŘIJÍMÁ ČESKÁ POŠTA:

  TELEFONICKY: na bezplatné lince

  800 300 302

  ON-LINE: na adrese:

  http://www.postabo.cz

  E-MAILEM: postabo.prstc@cpost.cz

  PÍSEMNĚ: na adrese:

  Česká pošta, s. p.

  oddělení periodického tisku

  Olšanská 38/9, 225 99 Praha 3

  Automobily

  bez bariér.

  — Ruční ovládání pedálů

  — B

  ezbariérová vozidla

  —

  Úpravy sedadel

  —

  Nakládání invalidního vozíku

  —

  Ostatní individuální úpravy

  API CZ s.r.o. | Slapy 136 | CZ-391 76 Slapy u Tábora

  T: +420 606 070 992 | E: info@apicz.com

  www.apicz.com

• Strana 22

  ŽIVOT

  Blanka Hasáková je drobná elegantní

  seniorka, která má ale už přes pade-

  sát let velkou starost – její dva synové

  jsou postiženi mentální retardací. Oba

  našli vlídné přijetí a péči v kolínské

  neziskovce MELA, a právě matka po

  tolika letech starostí umí posoudit, zda

  je toto místo to pravé: „Tady mě nejvíc

  překvapilo, jak individuálně se ke kli-

  entům přistupuje, to je velká věc…“

  Stručná, ale spokojená slova potvr-

  zují zdejší pověst. Vlastně jsme svěd-

  ky zvláštního jevu – lidé s postižením

  získají ke svému stacionáři, chráně-

  nému bydlení nebo jiné formě péče

  takový vztah, že zařízení je pro ně

  doslova nepostradatelné, a když tře-

  ba přijde nemoc nebo jiná překážka,

  doslova strádají a všemožně se sna-

  ží vrátit se co nejdříve do oblíbeného

  prostředí. A ještě jednu pochvalu má

  paní Blanka: „Víte, my s manželem

  jsme už starší rodiče a neustálá péče

  o syny je dost těžká. Takže i pro nás je

  tahle jistota velká pomoc, víme, že je

  o ně po celý den postaráno.“

  Rodiče postižených dětí kromě

  jiných těžkostí a překážek také ne-

  jednou řeší nejtěžší problém – co

  bude, až my tu nebudeme? Hasákovi

  vybudovali ve svém domě pro oba

  syny chráněné bydlení a chystají se

  jednou celou vilku odkázat právě

  zdejšímu sdružení, aby mohla slou-

  žit i dalším. Takových postojů není

  mnoho, ale přibývají. Stejně jako

  přibývá lidí s postižením, třeba Dow-

  novým syndromem, kteří navzdory

  ještě nedávno platným učebnicím žijí

  do úctyhodného věku. Změna v me-

  dicíně? Ani ne, spíše změna v sys-

  tému péče, který čím dál více učí

  samostatnosti, schopnosti žít mezi

  zdravými, postavit se co nejvíce na

  vlastní nohy.

  NEZASTAVITELNÁ DVOJICE

  Zakladatelé Mely, manželé Lydie

  a Milan Kratinovi, jsou v dnešním

  světě trochu mimořádní – rodiče

  dcery a syna přijali do pěstounské

  péče další tři děti, a hlavně – práce

  pro postižené se stala jejich celoži-

  votní náplní. Paní Lydie, psycholožka

  a speciální pedagožka, na to má jaksi

  vysvědčení, její muž se postupně stal

  organizátorem a manažerem, který

  si prostě skoro vždy umí poradit. Jen

  Co bychom

  měli vidět

  denně

  Obecně prospěšná

  společnost MELA

  vKolíně znovu

  a znovu pomáhá

  knormálnímu životu.

  Text: ZDENĚK JIRKŮ

  Foto: JAN ŠILPOCH

  Je tady bezpečí,

  klid, a hlavně

  práce na celý den.

• Strana 23

  23

  stručně vypočítá: „Dnes nabízíme

  chráněné bydlení v Kolíně a Sedlča-

  nech pro lidi s mentálním a kombino-

  vaným postižením, a také s chronic-

  kým psychiatrickým onemocněním;

  máme sociálně-terapeutickou dílnu,

  denní stacionář, poskytujeme sociál-

  ní rehabilitaci i odborné poradenství.

  Prostě fungujeme…“

  Prostě fungujeme. Dvě slova a tisíce

  starostí. Protože každý osud, se kte-

  rým se potkají, je jedinečný. Protože

  administrativa a povinná hlášení jsou

  hora, která hrozí zavalením. Proto-

  že získat kvalitní spolupracovníky je

  v rámci platných mzdových předpi-

  sů moc, moc těžké. Protože shánět

  sponzory musí pomáhat i jeden ze

  synů. Fungujeme. Jen málokde na-

  jdete veřejně vyhlášené cíle – zvlád-

  nout každodenní péči o sebe sama

  a svou domácnost u 50 % uživatelů.

  Zvládnout užívání veřejně dostup-

  ných služeb u 20 % uživatelů. Roz-

  voj rozumových schopností u 30 %.

  Rozvoj pracovních dovedností a ná-

  vyků u 30 %. Podpora při využívání

  volného času u 100 %, podpora v na-

  vazování a udržovaní přátelských

  vztahů u 100 % postižených.

  Každý si může zkontrolovat, zda

  Mela své cíle plní. Každý z rodičů nebo

  příslušných sociálních autorit může

  posoudit, jak se zdejší klienti mění,

  i když jejich diagnózy vypadají úpl-

  ně beznadějně. Kde je začátek takové

  proměny? Paní Lydie rezolutně odpoví:

  „V řádu. Oni potřebují pořádek ve svém

  životě a naši pracovníci dobře vědí, že

  nesmějí od základních pravidel pobytu

  ustoupit. Je čas práce nebo jiné činnosti,

  je čas oběda, je i přestávka na kouření.

  Ale když ustoupíte, za chvilku se vám

  celý systém péče rozpadne a začínáte

  znovu. Mé dlouholeté zkušenosti říkají,

  že chlácholením a tolerancí nepořádku

  jejich životy nezlepšíte. To neznamená,

  že bychom měli režim jako v kasár-

  nách. Ale v normálním životě přece

  musíme dodržovat jistá pravidla. A my

  s nimi chceme jít normálnímu životu

  vstříc.“

  K budování mostu k normální-

  mu životu patří i zdejší výlety, cesty

  po památkách, co největší kontakt

  s atmosférou venku. Prostor bývalé

  banky také umožnil nevídanou akti-

  vitu – odsunutím velké příčky vzni-

  ká prostor pro divadlo. Ano, zde se

  zkouší a s úspěchem hraje, zde se

  i těžce postižení stávají dramatický-

  mi postavami.

  NOVÁ SITUACE, NOVÁ SLUŽBA

  Mela nabízí také péči o klienty, kteří

  by jistě jinak skončili v domovech se

  zvláštním režimem. Poprvé slyšíme,

  že určitá duševní onemocnění mo-

  hou vést k mentální retardaci. A také

  velké chyby ve výchově a rodinné

  péči. Zkrátka zde je jiskřička naděje,

  zejména pro mladší, jejichž duše je

  hluboce zasažena intenzivním po-

  žíváním alkoholu nebo drog, rodin-

  ným násilím, rozpadem přirozených

  lidských vazeb. Tedy nikoli vrozená,

  ale získaná mentální retardace, čas-

  to velmi hluboká, vedoucí osobnost

  třeba až zpět do dětství. Jeden z pří-

  kladů – manažer závislý na drogách,

  autonehoda, vážný úraz hlavy, dnes

  naprosto apatická bytost úplně zá-

  vislá na pomoci okolí.

  Mela se nyní stará o více než osm-

  desát našich spoluobčanů. My, nor-

  mální, jsme až příliš často rádi, když

  je nevidíme. Raději hledáme nevšední

  zážitky a jsme přesvědčeni, že sem

  nebudeme muset nikdy přijít. Naše

  škoda. Kdybychom lépe uměli pomá-

  hat lidem, jako to dělají manželé Kra-

  tinovi, zažili bychom větší radost než

  na exotických plážích. Protože tady

  jsou k vidění i opravdové zázraky –

  synové paní Hasákové dnes chodí

  úplně sami na hokejové zápasy, a do-

  konce se projíždějí na kolech. Inženýr

  Kratina říká: „Asi to s tím dodržová-

  ním předpisů nebude stoprocentní,

  ale tím se nám vlastně přibližují.“

  

  Mela, o. p. s.

  Poskytuje služby chráněného bydlení, denního stacionáře,

  sociální rehabilitace aodborného poradenství. Funguje tu

  také úspěšná sociálně-terapeutická dílna.

  Více informací najdete on-line na: www.melaops.cz

  Divadlo tu žije,

  a tak se

  z Ing. Kratiny

  stal k tomu

  všemu

  i principál.

• Strana 24

  ŽIVOT/TECHNIKA

  Text: ŠTĚPÁN BENEŠ

  Foto: OGO TECHNOLOGY

  Kevin a Marcus – druhý jmenovaný

  je posledních 12 let paraplegikem –

  jsou přátelé žijící na Novém Zélandu.

  Při provozování společného koníčka

  – polní lukostřelby – Kevin sledo-

  val, jak se Marcus na svém mecha-

  nickém vozíku v lese trápí. A tak se

  tento povoláním produktový inženýr

  rozhodl, že pomůže nejen Marcuso-

  vi, ale všem lidem s handicapem.

  Tenhle krátký, skoro pohádkový

  příběh stojí na začátku projektu Ogo,

  nového pokusu o osobní transportér

  pro handicapované uživatele. Pokud

  se vám podle fotografií zdá, že už jste

  něco podobného viděli, nejste dale-

  ko od pravdy. Ogo využívá gyrosko-

  pické samovyvažovací technologie

  – obdobné, jako jsou ve vozítkách

  Segway, respektive jejich mutace

  pro handicapované uživatele – Gen-

  ny. O genny i o její terénní variantě

  už byla na těchto stránkách řeč; co

  tedy Kevin dělá jinak?

  STAČÍ SE NAHNOUT...

  Ač je technologie v podstatě stej-

  ná, Kevinův tým inovoval systém

  ovládání. Genny uvedete do chodu

  nahnutím těla dopředu pro rozjezd

  a dozadu pro brzdění i couvání, do

  stran pak pomocí řídítek, která vy-

  růstají z přední části šasi. Ogo celé

  ovládání včetně pohybu do stran

  převádí na pohyblivý sedák. Uživatel

  tedy veškerý pohyb včetně zatáčení

  kontroluje pohyby těla a nemusí vy-

  užívat řídítka.

  Pohyb samotné sedačky je samo-

  zřejmě nepatrný, asi jako kdybyste

  seděli na počítačovém joysticku. Je-li

  stabilita trupu dobrá a svaly dosta-

  tečně silné, nemusí uživatel pro po-

  hyb na ogu vůbec použít ruce, a má

  je tak i při pohybu volné – stejně jako

  při chůzi. Ještě handicapovanějším

  uživatelům s menší trupovou sta-

  bilitou nabízí ogo možnost chytit se

  rukama šasi po obou stranách, a sta-

  bilitu tak zčásti nahradit. Ruce už

  sice nejsou tak volné, ale stále není

  Koukej:

  bez rukou!

  Možnost pohybovat se na vozíku

  bez použití rukou – to je vize

  pro budoucnost osobní mobility.

  Naplní ji na Novém Zélandu?

  Na asfaltu

  ivbahně,

  tam se silný

  samohyb určitě

  vozíčkáři hodí.

  Na ogu si navíc

  neušpiní ruce.

  Kdo jej vyzkoušel,

  nešetří nadšením.

  Jen ta cena...

• Strana 25

  25

  TÝDNE

  PRO INKLUZI

  2016

  Zúčastněte se akcí na podporu začleňování dětí se znevýhodněním

  do běžných škol: diskusí, workshopů, filmových projekcí, kulatých

  stolů, seminářů a koncertů

  Připojte se vlastní aktivitou a přizvěte lidi z Vašeho okolí:

  výletem, hrou, divadelním představením, společným učením

  či výtvarnou dílnou

  od 17. do 23. 10.

  Rodiče

  Školy

  Organizace

  a spolky

  Veřejné

  instituce

  Média

  Více informací sledujte

  na stránkách akce

  tydenproinkluzi.cz

  Připojte se k 6. ročníku

  Pořádá Rytmus – od klienta k občanovi, o.p.s. ve spolupráci se školami,

  organizacemi a veřejnými institucemi v České republice

  nutné používat zvláštní řídítka – po-

  hyb je přirozenější. Sedadlo je samo

  o sobě prohnuté s vyvýšenými boky,

  poskytuje tedy určitou boční oporu

  a zabraňuje sklouznutí do strany.

  Na prezentačních videích společ-

  nosti používají ogo i handicapovaní

  s vysokou páteřní lézí a minimální

  trupovou stabilitou – a jsou spoko-

  jeni. Benefity v používání oga vidí

  i fyzioterapeuti – na rozdíl od drtivé

  většiny mechanických i elektric-

  kých vozíků nutí ogo svého uživatele

  zapojovat trupové a zádové svalstvo,

  což má skoro vždy pozitivní tera-

  peutický efekt. Kevin si k vylepšová-

  ní prototypu zve i zájemce s různými

  handicapy, kteří mu s co nejširší po-

  užitelností pomáhají.

  BUDOUCNOST, ALE STÁLE LUXUS

  Vozítko se sklopenou stupač-

  kou měří na délku 77 centimetrů,

  s rozloženou pak 90. Se zádovou

  opěrkou na místě je metr vysoké,

  složíte-li ji, má pouhých 61 centi-

  metrů. Široké je 64 centimetrů. To

  jsou rozměry, s nimiž nebudou mít

  problém ani moderní malé kombíky,

  kam se běžný elektrický vozík nemá

  šanci dostat. Váha 65 kilogramů je

  také skoro o polovinu nižší, než má

  elektrický vozík, ogo však unese až

  dvojnásobek své vlastní váhy. Ujet

  by mělo podle údajů výrobce až

  40 kilometrů rychlostí 20 kilomet-

  rů v hodině. K dispozici je i terénní

  verze s většími koly, schopná pře-

  konávat i obtížnější terén – obdobně

  jako Genny X Road. Kevinův tým se

  produkční model chystá ještě dále

  rozvíjet, aby ho mohli využívat na-

  příklad i děti nebo lidé s mohutnější

  postavou.

  Ogo je v současné chvíli ještě stále

  ve stadiu prototypu, sériová produk-

  ce je přislíbena na konec letošního

  nebo na začátek roku příštího. Ka-

  menem úrazu bude, podobně jako

  u genny, pořizovací cena. Není ještě

  sice ještě pevně stanovena, očekává

  se však částka okolo 20 tisíc no-

  vozélandských dolarů. I přes veške-

  rou snahu držet náklady co nejníže

  a zpřístupnit tak inovativní osobní

  transportér co největšímu počtu

  lidí, se při současném kurzu jedná

  o částku přesahující 350 000 ko-

  run; za podobnou cenu se prodává

  v ČR i zmíněná genny. Výrobce sli-

  buje dostupnost oga po celém světě,

  do ČR by tedy neměl být problém jej

  dovézt, chybět však může – alespoň

  zpočátku – dostupnost servisu.

  Kevin se svým týmem bohužel

  neslavil úspěch ani při pokusu za-

  financovat projekt pomocí crowd-

  fundingové platformy IndieGoGo. Fi-

  nancování však pokračuje, podpořit

  projekt můžete i vy na oficiálních

  stránkách – výše prvotního finan-

  cování se bude promítat i do ceny

  produkčního modelu.

  „SEGWAY, NO WAY?“

  Otázkou v současném nastave-

  ní zůstává i klasifikace podob-

  ných vozítek. Nákup genny

  není v současné chvíli v České republice, na rozdíl od

  klasických elektrických vozíků, podporován pojišťov-

  nou, neboť vozítko není klasifikováno jako kompenzační

  pomůcka. Ogo čeká s největší pravděpodobností podob-

  ný problém. Teoreticky by se ho tedy měl dotýkat i zákaz

  podobných osobních transportérů v centru Prahy a na

  památkově chráněných místech. Dohadování se strážci

  zákona, zda na vozítku sedíte z pouhého rozmaru nebo

  proto, že je to váš elektrický vozík, není příjemné, ani

  když nakonec zřejmě vyváznete bez postihu. Nehledě na

  to – pověst segwaye a jemu podobných strojů za posled-

  ní dva roky značně utrpěla, a to se jen sotva může proje-

  vit zvýšením zájmu, a následně postupně klesající cenou

  téhle technologie.

  

  Srukama ibez rukou

  Ogo technology:

  www.ogotechnology.com

  (vangličtině, dostupné fotografie

  ividea, možnost pomoci

  sfinancováním)

  Genny Mobility:

  www.gennymobility.com/cz

  (informace zčásti včeštině)

  Na rozdíl od drtivé

  většiny vozíků nutí

  ogo svého uživatele

  zapojovat trupové

  a zádové svalstvo.

  Jako elektrický vozík –

  jen na dvou kolech

  a s volnýma rukama

• Strana 26

  KULTURA

  Obdařena mnoha talenty se dostala

  k architektuře i k divadelní scéno-

  grafii. Nadešel čas skla. Potřebovala

  si mezi profesními cestami vybrat –

  a sklo vyhrálo. „Já šla ze scénografie,

  přišla jsem ke sklu jinudy než třeba

  Libenský, ten divadelní pohled se ve

  mně přetavil,“ komentuje Dana Zá-

  mečníková sama. Na jedné straně

  jako architektka ctí věci jednoduché,

  čisté a racionální, na druhé straně je

  v ní silná touha vyjadřovat se pomocí

  velkého příběhu.

  Začala vytvářet scénické kompo-

  zice, ovšem třeba dávná plastika Na

  procházce (1981) měla jen několik

  desítek centimetrů. Pak se rozmách-

  la k tabulovému deskovému sklu,

  povětšinou o rozměrech jedenkrát

  jeden metr. Snaží se o abstraktnost,

  ale do díla přimíchá vzpomínku. „Asi

  můj největší boj, ale vždy se mi zá-

  znam skutečnosti někam do rohu

  dostane,“ připouští Dana, „potřebu-

  ju mít tu story, vazby a souvislosti.“

  Dost možná jí sama reflexnost skla,

  odraz nebe na skle ležícím na zemi,

  vybízí k návratům…

  Zkusila jste být někdy sklu ne-

  věrná?

  Při hledání skutečně nadešel jeden

  čas – kolem začátku tisíciletí –, kdy

  jsem vyměnila sklo za plexisklo.

  Vytvořila jsem cyklus s fotografie-

  mi zpracovanými na počítači. Pokus

  jít mimo stereotyp. Plexisklo má

  hodně možností, lákavé mi připa-

  daly ty jeho ostré tóny, mat a ne-

  mat… Ale pokorně jsem se ke sklu

  vrátila. Zdá se mi, že vrstvení skla

  má nekonečné možnosti; někdy jde

  jenom o jedno sklo, jindy o víc. Vy-

  tvářím tak druhý plán, věci se objeví

  jako by posunuté, plastika získává

  prostor a hloubku.

  Už v80. letech jste začala kromě

  vlastní tvorby působit vzahraničí

  jako pedagog. Ale individuality

  nepředávají rády své zkušenosti,

  nebo ano?

  Já bych s tím označením pedagog

  byla opatrnější. Prostě jsem jezdila do

  škol na workshopy, jednalo se o ně-

  kolikatýdenní úvazek. Samozřejmě,

  že to byla taková divná doba, kdy se

  nikam moc jezdit nedalo. Ven se ale

  nepouštěli především sochaři a ma-

  líři – avantgarda, sklář-výtvarník, se

  v podstatě považoval za řemeslníka.

  I proto mohla najednou na světovém

  sklářském nebi zasvítit hvězda tako-

  vého kalibru, jako byl prof. Stanislav

  Libenský. On se svou paní, Jaroslavou

  Brychtovou, stáli u počátků mých cest

  na workshopy: jednou v proslulé ško-

  le Pilchuck ve státě Washington pro-

  mítali práce sklářských výtvarníků.

  Moje snaha o novou dimenzi v práci

  se sklem se studentům líbila, a pro-

  to jsem později svůj obor přednášela.

  Hostování má docela jiné parametry.

  Třeba asijští studenti jsou pracovi-

  tí, dělají do úmoru. Chtějí od člověka,

  který přicestoval s jiným pohledem,

  získat co nejvíc.

  Ikdyž jste procestovala všechny

  kontinenty avaše práce jsou za-

  stoupené ve světových sbírkách,

  právě země asijského kontinentu

  jsou vám osobně hodně blízké.

  Práce Dany

  Zámečníkové na

  skleněném, často

  dvojitém nebo

  vícevrstevnatém

  „plátně“, vytvářejí před

  divákem zvláštní prostor.

  Jedná se odávné odrazy

  voknech, letmý pohled

  do deníku otevřeného

  na určité stránce. To, že

  velmi oblíbenou knihou

  výtvarnice zůstává

  celoživotně Alenka vříši

  divů, je jejímu vnímání

  blízké. Výtvarnice

  postává před skleněným

  zrcadlem nálezů aztrát.

  Text: MICHAELA ZINDELOVÁ

  Foto: JAN ŠILPOCH

  Daniny práce

  si vážím nejen

  pro její učitelský dar,

  ale i pro její významný

  umělecký přínos.

  prof. Stanislav Libenský

  Sama před

  skleněným zrcadlem

• Strana 27

  Kdo je Dana Zámečníková ()

  Architektka asklářská výtvarnice. Dokončila Fakultu

  architektury Českého vysokého učení technického vPraze,

  studovala také uprofesora Josefa Svobody na UMPRUM

  scénografii asoučasně pracovala ve Školce, vproslulém

  architektonickém studiu SIAL architekta Karla Hubáčka vLi-

  berci. Postupně začala kromě práce architekta ascénografa

  malovat apoužívat sklo pro své objekty – od poloviny . let

  pracuje jako sklářská výtvarnice. Často vyučovala apřed-

  nášela vzahraničí. Od osmdesátých let vystavuje po celém

  světě, její práce jsou zastoupeny vprestižních sbírkách

  amuzejích. Výtvarnice pravidelně věnuje svá díla na výtvarné

  aukce Nadace Konto Bariéry.

  27

  Máte pravdu, nedokážu si to sama

  vysvětlit, ale vždycky jsem jako prv-

  ní sáhla po exotické věci z východu.

  Malajsie, Thajsko, Čína, Japonsko…

  Jistě, moje zážitky násobilo poznání,

  nevnímala jsem cizí kraje jako turis-

  ta. Přijet pracovat, třeba i nakrátko,

  dává možnost poznat zemi také jinak.

  I provázení bylo jiné a nepřestávám

  za to být vděčná. Velké cesty mám

  myslím za sebou, ale vytvořila jsem

  kolem sebe, na naší zahradě, východ-

  ní milieu. A když se na ni podívám, je

  tak krásná, že z ní mohu čerpat více

  energie, než z čehokoliv jiného.

  Kdybyste měla vyjmenovat něko-

  lik profesních jedniček, které jste

  během let poznala, kdo by knim,

  svýjimkou vašich blízkých profe-

  sorů Josefa Svobody aStanislava

  Libenského, patřil?

  Oba jsem potkala ve vrcholných

  zlatých obdobích. Hned na začátku

  jsem se ocitla mezi architekty, pány

  Hubáčkem a Masákem – byla jsem

  v týmu chlapů skoro jediná ženská.

  Dokázali být mezi sebou jako ar-

  chitekti dost tvrdí. Patří k nim i můj

  muž Marian Karel; také pracuje

  se sklem, poznali jsme se za stu-

  dií. Jsme ve vyjádření úplně odliš-

  ní, a přitom máme rádi stejné věci.

  Měla jsem to štěstí setkat se v USA

  již v osmdesátých letech s manžely

  Mládkovými, Janem Mládkem, sku-

  tečným aristokratem, a jeho ženou

  Medou Mládkovou. Ta se objevuje

  v mém životě opakovaně. Je to člo-

  věk, který mne ovlivnil, už proto,

  že měla vždycky vizi na mnoho let

  dopředu. Ze ženského světa stavím

  jistě nejvýše tuhle charismatickou

  osobnost.

  Nedávno skončila uMedy, vMu-

  zeu Kampa, výstava 7 + 1 mistři

  českého skla. Byla mimo jiné

  připomínkou výstavy zroku 1983,

  která se tehdy konala vNew

  Yorku.

• Strana 28

  KULTURA

  Meda Mládková byla u obou jako ku-

  rátorka; především u první šlo o pře-

  lomový čin, ta expozice totiž přiblížila

  americkému publiku českou sklář-

  skou scénu. Meda měla již tehdy do-

  konalý přehled o aktuální české tvor-

  bě, jména, která zvolila, patřila a patří

  mezi prvotřídní. Při vyslovení jejího

  jména se mi vybaví více období: jistě

  to, když jsme pracovali před otevře-

  ním v exteriéru muzea. Její energický

  potenciál výrazně posunoval věci dál.

  Nikdy také nezapomenu na záplavy

  v roce 2002, kdy jsem měla v So-

  vových mlýnech dílo Intimity, esen-

  ci příběhů, které si nosíme v sobě.

  Nikdo nepředpokládal, že voda řeky

  vystoupí tak vysoko, a tak má insta-

  lace zůstala na místě – a nezbylo z ní

  vůbec nic. Ale zpět k paní Mládkové;

  jako cenné vnímám, že neslevila ze

  svých vizí, nikdy si nepřiznává, že na

  něco nemá – s ohledem na věk, na

  sílu. Má své plány před sebou.

  Pokoušíte se porozumět si stech-

  nologií?

  Zásada je, že nic nového nechci vzdát

  a něco jsem se s počítačem naučila.

  Vůbec se mu nebráním a vítám, když

  mi někdo pomůže. Jen na někte-

  ré nové aplikace rezignuju, protože

  stihnout a naučit se všechno –, to ne-

  jde. Necítím se limitovaná technikou,

  snažím se najít si vlastní pozici.

  Když někdo otevře vaši webovou

  stránku, objeví hned na úvod

  vzkazy, které graficky připomí-

  nají psané texty výtvarníka Jiřího

  Koláře.

  Úvod mé stránky se skutečně váže

  na domov a nákupy, termíny – lís-

  tečky popsané poznámkami, prav-

  divý záznam mých dní. Mám jich

  schovány haldy. Už se nemusíte ptát,

  co plánuju. Chystám se uchopit, vý-

  tvarně zpracovat tuhle denní nálož

  vzpomínek. Půjde o skutečný zá-

  znam událostí, koláž z mého života.

  Já v zásadě dělám stále stejné věci,

  stejné okruhy témat. Samozřejmě

  se pořád snažím najít lepší způsob,

  jak vyjádřit svou představu a využít

  specifické možnosti skla. Ale jinak

  se hodně věcí opakuje: mívám vždy

  téma, zadání, nenajde se tu moc pro-

  storu pro improvizaci. Přes pevný

  předpoklad někdy vše nevyjde, jak

  si člověk představuje –, a pak bývám

  i příjemně překvapená. Dojde totiž

  k napětí, a dost možná strachu, na-

  kolik bude záležitost adekvátní. Jsem

  zvědavá, jaký bude příští výsledek,

  jak se odrazí v mých sklech.

  Když stojíte před novým úkolem,

  řeknete si třeba pro sebe: na to

  už nemám?

  Ne, zatím ne. Změnila jsem ovšem

  některé okolnosti vzniku skleněné

  plastiky. Sklo je podle mého názo-

  ru nejsložitější disciplína, složité je

  hlavně vypalování. Také instalovat

  sklo je těžká věc, a náročná nejen

  fyzicky. Do některých technic-

  kých věcí se mi už prostě nechce.

  Ale mám blízko k Ivanu Pokorné-

  mu, asis tentu na UMPRUM; když

  potřebuju, přijde a spolupracuje se

  mnou. A na posledním sklářském

  sympoziu v Novém Boru jsem se

  potkala nejen s novými výtvarníky,

  ale hlavně se Zdeňkem Kudláčkem

  a ostatními ze studia Kolektiv. S těmi

  se klidně mohu pustit do dalších re-

  alizací. Kdykoliv se mnou půjdou do

  čehokoliv. Prostě čas se mění, v Čes-

  ku bývalo dřív běžné, normální, že si

  výtvarníci všechno dělali sami. Ale

  nové sezony přinášejí i zcela netu-

  šené a nové úhly pohledu; dřív jsem

  si to neuměla představit, i když jsem

  vnímala, že jinde se už jedná o zcela

  běžnou záležitost. Od doby, kdy vím,

  že mohu pracovat s Ivanem Pokor-

  ným nebo se Zdeňkem Kudláčkem,

  se už nebojím jakékoliv výzvy.

  

  Dano, pokuste se

  chytit světlo,

  snažte se ho pochopit

  a dát mu program.

  prof. Josef Svoboda

  7. prosince 2016 pořádá

  Konto Bariéry

  13. aukční salon výtvarníků

  Pro informace sledujte

  www.kontobariery.cz.

  3G/My family 1,

  170 x86 x11

  Leptané malované

  sklo s digitálním

  tiskem, ryté

  ISABELL III,

  lehané sklo,

  sítotisk,

  malované, ryté

  sklo, nalepované

  střípky,

  80 x 80 cm

• Strana 29

  Text: MICHAELA ZINDELOVÁ

  Foto: JAN ŠILPOCH

  Jana mi pevně stiskne ruku a chce

  nejdřív vědět, s kým má co do čině-

  ní. V prvních minutách odtažitá a ve

  střehu: je zvyklá si věci prozkou-

  mat. Na začátku ji tipuji na pragma-

  tičku, ale na konci společné hodiny

  bych ji definovala jako křehkou by-

  tost s komplikovanou duší. Zajíma-

  vá mladá žena, která se ráda směje.

  Dohodly jsme se, že se mohu zeptat

  na cokoliv. První otázka směřuje

  k nazrávání myšlenky na knihu Za-

  měřená nepřítomnost. „Bylo to na

  vysoké, kde jsme se zabývali zku-

  šenostním přesahem filozofie do

  filmu, do literatury či hudby. Chtěla

  jsem se pokusit o odpověď na otáz-

  ku, jak si od narození nevidomý

  člověk ustavuje svět. A také proč je

  pro mě svět viditelný, leč neviděný.

  Viditelnost světa se děje v každé mé

  zkušenosti, existuje v tom nějaká

  dynamika.“

  O KRÁSE STÁT

  NA VRCHOLU KOPCE

  Zkušenosti typu „já jsem jiná“, zača-

  la Jana shromažďovat přibližně od

  svých čtyř let. „Jak dítě roste, píše

  Poslepu…

  Ale na dobré lodi!

  29

  na stroji, ne tužkou, nemá knížky

  jako sourozenci. Moje jinakost se

  konstituovala ve škole,“ říká. „Svět

  si nevidomí zpřístupňují díky jiným

  smyslům, mám intenzivní předsta-

  vy. Nevím, zda jsou podobné vaše-

  mu vnímání, protože všechno, co

  vidím, je světlo a malinko obrysy.

  Čerpám množství informací za po-

  moci vlastní zkušenosti a pokouším

  se vykonávat i činnosti, při nichž

  je nevidomost velkou překážkou.

  Někdy stačí k výstavbě domu, k do-

  mýšlení celku, jediná cihla.“

  Napadne mě, zda pro nevidomé-

  ho bývá lepší, když rozpoznává věci

  a zvuky po boku vidoucího? Jana

  mi otevřeně sdělí, že je pro ni moc

  složité najít člověka, který přesně

  odhadne, co jí má popisovat a co ne.

  Aby jen nedokresloval okolnosti,

  které nepobírá. Tak třeba jez po-

  znala na vodě, když s kamarádem

  jezdila na kánoi. Míra komunika-

  ce a snažení zprostředkovat něco

  z vnímání vidoucího je kompliko-

  vaná. Zajímá mě, zda sní sny a co

  má skutečně moc ráda. Malinko

  se pousměje –, tak prý znějí časté

  dotazy z vidoucího světa: „Sny se

  mi zdají různorodé, podobají se mé

  zkušenosti v bdělém stavu. Někdy

  se kolem mě míhají kopce, stro-

  ŘÍKÁME NASLEPO, POSLEPU, ALE KDYŽ VIDÍME,

  VLASTNĚ NEZNÁME SKUTEČNÝ OBSAH TĚCHTO

  OZNAČENÍ. JAK SI PORADILA S FAKTEM BÝT

  NEVIDOMÁ OD NAROZENÍ JANA MORAVCOVÁ (38)?

  MAGISTERSKÝ TITUL NA UNIVERZITĚ KARLOVĚ,

  JEJÍ PRÁCE – ZAMĚŘENÁ NEPŘÍTOMNOST – BYLA

  OBHÁJENA, VYTIŠTĚNA A POKŘTĚNA LETOS I JAKO

  KNIHA. JE JEDNOU Z NEJLEPŠÍCH PRŮVODKYNÍ NA

  PRAŽSKÉ NEVIDITELNÉ VÝSTAVĚ. DOBRÉ SKÓRE, NE?

  my, i se svou zelenou nebo hně-

  dou barvou – ale já nevím, jestli je

  můj sen reálný. Nedozvím se, zda

  jsou správné mé sny o barvách,

  o hvězdách…“ líčí Jana a pak měkce

  dodává: „Miluji, když ráno lezete na

  nějaký kopec, začne svítat a vy pro-

  cházíte pásmy, kde se mění listnaté

  stromy za jehličnaté, začnou zpívat

  ptáci. Konečně jsem nahoře! Na vr-

  cholu, kde stojím s někým, s kým

  jsem se tam vyšplhala, si pomyslím:

  Kdybych k tomu všemu ještě viděla,

  tak bych to prostě neunesla!“

  Jana se těší

  pokaždé na ohlasy

  lidí, se kterými

  stráví společnou

  hodine ve tmě.

• Strana 30

  KULTURA

  POKUS PŘIBLÍŽIT SVĚTY

  Letos Jana Moravcová držela v ruce

  poprvé svou knížku, napsanou pů-

  vodně pro akademické publikum,

  ale ve druhém plánu pro kohokoliv,

  protože každý dostává šanci vskočit

  do tématu. Sama dodává, že je něco

  docela jiného držet v ruce knihu

  s vůní tisku a šustěním stránek.

  Jako by kniha mohla lépe žít vlast-

  ním životem, než nějaké elektro-

  nické cosi. Na expresivním jazyce je

  dobře znát fakt, že Jana vystudovala

  český jazyk a literaturu. Jak vlastně

  tenhle text s mnoha odkazy na lite-

  raturu vznikal? „Naštěstí jde sou-

  časná technika rychle dopředu; to,

  co používám já, je z mnoha hledisek

  zastaralé, ale pro vznik textu přija-

  telné…,“ vysvětluje autorka. „Všech-

  ny příkazy zadávám z klávesnice.

  Používám běžný počítač vybavený

  speciálním softwarem pro nevido-

  mé s možností odečítat z obrazov-

  ky. Všechno, co je text – bez ohledu

  na jazyk –, přečte umělý hlas, a to

  ve vybraném jazyce. V kombinaci

  klávesnice + hlas + možnosti číst

  v Braillově písmu se dá vytvářet

  a číst jakýkoliv text.

  Podobné speciální záležitosti stojí

  desítky tisíc. A literatura? Když Jana

  začínala studovat, nutně potřebo-

  vala scanner; dnes ho už tak často

  nepoužívá, protože přibývají digita-

  lizované knihy. Když píše, má ote-

  vřenou spoustu podkladů, překlepy

  se dají ověřit hlasovým záznamem,

  číst může po větách a slovech za

  pomoci kurzoru. „Člověk, pokud

  nevidí, se musí učit stále nové věci,“

  konstatuje autorka věcně. Když ona

  končila základní školu, speciální

  počítače ještě nebyly, na druhém

  stupni se naučila číst na čtecím za-

  řízení, a šlo o náročné učení.

  KAŽDÁ PROHLÍDKA

  JE VLASTNĚ PREMIÉRA

  Jana patří k průvodcům na praž-

  ské Neviditelné výstavě. Provádí

  v češtině, ale také anglicky a ve

  španělštině. Jak se vlastně do týmu

  dostala? Krátce po státnicích v roce

  2010 potkala náhodou spolužačku

  ze střední školy. Ta jí návštěvu Ne-

  viditelné výstavy doporučila. Jed-

  nou se skutečně na Novoměstskou

  radnici vypravila, ale na první po-

  hled se zdálo, že než se rozkouká,

  komentovaná prohlídka skončí. Na-

  vzdory svým pochybnostem Jana

  při výběru průvodců uspěla. Nako-

  nec v ní zvítězila jistá zabejčenost

  – tak to alespoň zkus! „Dlouho tr-

  valo, než jsem si uvědomila, že je to

  příjemné. Potřebovala jsem se v da-

  ném prostoru zabydlet,“ vzpomíná

  na svou zkušební dobu Jana. „Ne-

  mizí pro mne pocit novosti, i když

  se pohybuji ve stejném prostředí.

  A lidé? Opakuje se jistý okruh otá-

  zek, někdy přijde i nečekané setká-

  ní – z řad návštěvníků jsem vylovila

  i svého budoucího učitele španělšti-

  ny. Při prohlídce v angličtině se mě

  zeptal, zda neuvažuji o španělštině.

  A já jsem se do toho jazyka zamilo-

  vala. Jde sice o řeč zatím ve výstav-

  bě, ale možnost mluvit má pro mne

  větší váhu než stud.“ Každá skupina

  má odlišný rytmus, průvodce musí

  rychle odhadnout, co si dovolí říci

  a jakým tónem, co už jde přes čáru,

  protože přešlapy mohou být hodně

  nepříjemné. Provádění v Janě posi-

  luje pocit, že „oni i já si utvrzujeme,

  že máme více společného než růz-

  ného. Z toho asi roste má jistota…,“

  ukončila tohle téma.

  Občas Jana Moravcová na vysoké

  vedla s profesorem diskusi o tom,

  že je „jednostrannej zatracenej in-

  telektuál – a on mi vyprávěl, jak

  ho podobný přetlak přiměl jít na

  čas pracovat na loď“. Udělala bych

  totéž, pomyslela si. Ale podařilo se

  jí obojí: „Zůstávám intelektuálem,

  a mohu mít i pocit dělníka, který za

  prací zaklapne dveře… Je to dobrá

  loď,“ uzavírá naše setkání.

  

  Neviditelná výstava

  Komentovaná prohlídka

  zatemněných aspeciálně

  vybavených místností, které se

  snaží netradičně představit svět

  nevidomých. Návštěvníci zažijí,

  jak je složitý pohyb aovládání

  ijednoduchých činností.

  Neviditelná výstava byla vroce

   původně koncipována jako

  dvouletý projekt, ale vzhledem

  kúspěchu oslavila letos již páté

  výročí. Stálá výstava na pražské

  Novoměstské radnici zaměstnává

   nevidomých nebo částečně

  nevidomých lidí.

  Více na www.neviditelna.cz

  Zaměřená

  nepřítomnost –

  pohled jako

  interpretace světa.

  Kniha Jany Moravcové,

  zpracovaná jako pokus oanalýzu

  světa nevidomého; toho, co se

  mu zviditelnosti světa může jevit

  ajak ktomu dochází. Autorka se

  nezříká šance obohatit pohled

  na náš společný svět vdalší

  publikaci.

  Více www.kosmas.cz

  Když Jana začínala studovat, nutně

  potřebovala scanner; dnes ho už tak

  často nepoužívá, protože přibývají

  digitalizované knihy.

  Vlastní zkušeností

  se denně pokouší

  uchopit věci, které

  se jí nedávají

  „celé“...

• Strana 31

  SERVIS

  31

  Text: prim. MUDr. PETR POPOV

  Ilustrace: MIROSLAVA

  KOLÁŘOVÁ ŠULCOVÁ

  Závislost na alkoholu je vážný pro-

  blém, který se nevyhýbá ani lidem se

  zdravotním postižením. Nelze jedno-

  značně říci, že by osoby s handica-

  pem měly vyšší nebo naopak nižší

  sklony k závislosti. Nicméně pravi-

  delná, ba dokonce nadměrná kon-

  zumace alkoholu může prohlubovat

  jejich zdravotní problémy a působit

  ještě destruktivněji než u běžné po-

  pulace. Opomenout nesmíme ani

  fakt, že životní situace některých lidí

  s postižením může propuknutí zá-

  vislosti nahrávat – vyrovnávání se

  s poúrazovým stavem, osamělost,

  frustrace, deprese atd. Zároveň i al-

  kohol sám často přivozuje nevratné

  zdravotní následky, které způsobí

  doživotní postižení člověka.

  ČEŠI: NADPRŮMĚR

  Dlouhodobě vysoká spotřeba alko-

  holu v České republice (16,6 litru na

  osobu starší 15 let za rok) je spojena

  nejen se řadou zdravotních rizik, ale

  i sociálních problémů. Krátkodobě se

  zájem české veřejnosti o problema-

  tiku alkoholu zvýšil v období meta-

  nolové aféry, ale vysoký počet otrav

  etylalkoholem zůstává dlouhodobě

  bez odezvy. Hlavní příčinou 70 pro-

  cent všech úmrtí souvisejících s al-

  koholem je právě neléčená či špatně

  léčená závislost na alkoholu. Zvýšení

  počtu léčených pro závislost na alko-

  holu je tedy zásadní předpoklad pro

  snížení nemocnosti a úmrtnosti na

  důsledky jeho konzumace.

  Podle zprávy Světové zdravotnické

  organizace z roku 2011 je vysoká

  spotřeba alkoholu příčinou nejzá-

  važnějších zdravotních rizik zejména

  v Evropě, kde je takto postiženo 14

  milionů lidí. Mezi českými muži pije

  Poradna pro zdraví:

  Závislost na alkoholu

  alkoholické nápoje rizikově a škodli-

  vě 29,2 % a dalších 3,8 % mužů má

  s alkoholem vážný problém vyžadu-

  jící odbornou pomoc. U českých žen

  se jedná o 9,3 % rizikově a problémo-

  vě pijících a 0,3 % žen s vážným pro-

  blémem. ČR má nejvyšší průměrnou

  spotřebu alkoholu mezi všemi evrop-

  skými zeměmi.

  Během metanolové aféry u nás

  došlo na dočasný zákaz prode-

  je a nalévání alkoholických nápojů

  s obsahem větším než 20 procent

  alkoholu. Zákaz byl odůvodněn ze-

  jména snahou zabránit dalším úmr-

  tím, kterých byly čtyři desítky.

  V předcházejících letech se v ČR

  pohybovaly počty zemřelých násled-

  kem otravy metylalkoholem (jedo-

  vatým, tzv. dřevným lihem) od nuly

  do tří za rok. Přitom ve stejném ob-

  dobí od roku 2004 každoročně ze-

  mřelo na otravu etylalkoholem (tedy

  běžnými lihovinami) více než tři sta

  osob, v roce 2005 to bylo příčinou

  dokonce 416 úmrtí. Nikdy to neved-

  lo k vyhlášení prohibice či k přijetí

  zásadních, skutečně systémových

  opatření, která by ovlivnila celkovou

  vysokou konzumaci alkoholu.

  Vysoká průměrná spotřeba alko-

  holu v České republice má své ne-

  gativní konsekvence nejen v oblasti

  tělesného, ale zejména duševního

  zdraví. Nejčastější diagnóza, pro kte-

  rou byli v roce 2011 pacienti hospi-

  talizováni v psychiatrických lůžko-

  vých zařízeních v ČR, byla duševní

  porucha a porucha chování vyvolaná

  užíváním alkoholu.

  ZÁKLADNÍ PREVENCE

  Jak poznáte, že vy nebo někdo ve va-

  šem okolí má problém s alkoholem?

  Tyto otázky mohou pomoci zjistit

  stav věci:

  Měli jste někdy pocit, že byste měli

  své pití omezit či s ním přestat úpl-

  ně?

  Cítili jste se někdy zahanbeni tím,

  že vás někdo kritizoval za vaše

  pití?

  Cítili jste se kvůli pití někdy pro-

  vinile?

  Dali jste si někdy po ránu drink,

  abyste překonali kocovinu či abys-

  te se uvolnili?

  Jedna kladná odpověď je signálem,

  že možná máte nějaký problém s al-

  koholem. Více než jedna kladná od-

  pověď značí, že problém zde s vel-

  kou pravděpodobností opravdu je.

  Pokud máte pocit, že vy nebo něk-

  do vám blízký problém s alkoholem

  má, je důležité co nejdříve vyhledat

  lékaře nebo jiného odborníka. Tento

  test a řadu dalších informací k pro-

  blematice alkoholismu naleznete na

  www.alkoholik.cz

  

  Autor je primářem

  na Klinice adiktologie 1. lékařské

  fakulty Univerzity Karlovy

  a Všeobecné fakultní nemocnice

  v Praze.

  Krátkodobě se zájem české veřejnosti

  o problematiku alkoholu zvýšil

  v období metanolové aféry.

• Strana 32

  SERVIS

  Text: DANIELA LEBEDOVÁ,

  PETRA VOTOČKOVÁ

  Se zkratkou OZP jste se již mnoho-

  krát setkali. Je to osoba se zdravot-

  ním postižením. Ale co znamená

  OZZ?

  Osoby se zdravotním postižením

  (OZP) jsou fyzické osoby, které jsou

  orgánem sociálního zabezpečení

  uznány (podle ustanovení § 67 zá-

  kona č. 435/2004 Sb., zákon o za-

  městnanosti):

  a.) invalidními ve třetím stupni,

  b.) invalidními v prvním nebo dru-

  hém stupni,

  c.) zdravotně znevýhodněnými.

  Osoby zdravotně znevýhodněné

  (OZZ) jsou specifická skupina osob

  se zdravotním postižením; nejsou

  invalidní, ale dlouhodobě nepříznivý

  zdravotní stav jim omezuje schop-

  nost pracovního uplatnění.

  OSOBY ZDRAVOTNĚ

  ZNEVÝHODNĚNÉ

  Za osobu zdravotně znevýhodněnou

  (dále jen OZZ) je uznán občan, který

  má zachovánu schopnost vykonávat

  soustavné zaměstnání nebo jinou vý-

  dělečnou činnost, ale jeho schopnost

  být nebo zůstat pracovně začleněný,

  vykonávat dosavadní povolání nebo

  využívat dosavadní kvalifikaci či zís-

  kat novou, je podstatně omezena.

  Příčinou tohoto omezení je dlouho-

  době nepříznivý zdravotní stav, kte-

  rý má podle poznatků lékařské vědy

  trvat déle než jeden rok a podstatně

  omezuje tělesné, smyslové nebo du-

  ševní schopnosti, a tím i schopnost

  pracovního uplatnění. Kritéria jsou

  uvedena v právních předpisech (ze-

  jména v ustanovení § 67 zákona č.

  435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve

  znění pozdějších předpisů).

  Žádost o status OZZ může podat

  občan ČR starší 15 let, jenž ukončil

  povinnou školní docházku, ale i cizi-

  nec, který v České republice pracu-

  je. Osoba mladší 15 let nebo osoba,

  která neukončila povinnou školní

  docházku, je v řízení zastoupena zá-

  konným zástupcem.

  Status OZZ lze vyřídit na přísluš-

  né okresní správě sociálního zabez-

  pečení, Pražské správě sociálního

  zabezpečení nebo Městské správě

  sociálního zabezpečení Brno.

  CO MOŽNÁ NEVÍTE

  Status OZZ slouží pouze pro rozšíře-

  ní možnosti uplatnění na pracovním

  trhu. Z toho důvodu si zaměstnava-

  tel, který zaměstnává OZZ, může za-

  žádat o příspěvek na zaměstnávání

  OZZ od úřadu práce.

  Občan, jemuž bude přiznán status

  OZZ, tímto aktem nezíská žádný ná-

  rok na poskytování peněžního pří-

  spěvku či dávky.

  Pokud je osoba se statusem OZZ

  v evidenci úřadu práce, má nárok na

  bezplatnou poradenskou činnost za-

  měřenou na volbu zaměstnání nebo

  na teoretickou a praktickou přípra-

  vu pro výkon vhodného zaměstnání

  apod.

  Status OZZ nemůže získat osoba,

  u které probíhá řízení o přiznání in-

  validního důchodu, nebo osoba, kte-

  rá již byla uznána invalidní v jakém-

  koliv stupni invalidity.

  Doba platnosti statusu OZZ se sta-

  noví zpravidla na 3 až 5 let, může však

  být stanovena i na dobu neurčitou.

  Status OZZ se automaticky neobno-

  vuje, občan o něj musí znovu požádat.

  O statusu OZZ nelze rozhodovat

  zpětně.

  NA CO SI DÁT POZOR?

  Uznání invalidity nebo statusu OZZ

  neznamená, že se osoba automaticky

  stane držitelem průkazu OZP přizná-

  vaného podle zákona č. 329/2011 Sb.,

  o poskytování dávek osobám se zdra-

  votním postižením (průkazy TP, ZTP

  a ZTP/P).

  Průkaz OZP je možné získat pouze

  v samostatném řízení, které je zahájeno

  na základě žádosti podané u příslušné-

  ho kontaktního pracoviště krajské po-

  bočky ÚP ČR.

  Jaké příspěvky může dostat za-

  městnavatel, pokud zaměstná OZZ?

  Pokud zaměstnavatel přijme osobu

  zdravotně znevýhodněnou, může mu

  ÚP ČR poskytnout příspěvek na zřízení

  chráněnného pracovního místa:

  je určen na pořízení potřebného vy-

  bavení zřizovaného pracovního místa

  podmínkou je, že pracovní místo

  musí být obsazeno minimálně tři roky

  výše příspěvku se odvíjí od statusu

  zaměstnance – osoby zdravotně zne-

  výhodněné, osoby invalidní (stupeň I,

  II nebo III) nebo osoby s těžším zdra-

  votním postižením; počtu takovýchto

  zaměstnanců v dané organizaci a aktu-

  ální výše průměrné mzdy v národním

  hospodářství.

  

  Ve spolupráci sredakcí časopisu Můžeš

  připravuje tým informačního serveru

  Poradimesi.cz

  Nenašli jste, co jste hledali?

  Máte vlastní zkušenost či dobrou radu,

  okterou byste se chtěli podělit sostatními?

  Napište, jsme tu pro vás! redakce@poradimesi.cz

  se zkratkamiOZP a OZZ

  Průkaz OZP je možné získat

  pouze v samostatném řízení,

  které je zahájeno na základě

  žádosti podané u příslušného

  kontaktního pracoviště

  krajské pobočky ÚP ČR.

• Strana 33

  Aktuálně zlegislativy

  Bude existovat hranice odchodu do důchodu…

  aneb Vážně vydržím do sedmdesáti?

  Text: LUCIE MARKOVÁ

  Naše země je jedna z mála evrop-

  ských zemí, která nemá stanovenou

  maximální hranici odchodu do dů-

  chodu. V rámci Evropské unie je 13

  zemí, v nichž se odchází do důchodu

  v 65 letech. V 11 zemích pak mají

  tuto hranici ještě nižší (údaje jsou

  převzaty z tiskové zprávy MSPV ze

  dne 30. 8. 2016).

  Rozhodnutí, zda v České republice

  bude jako v jiných zemích EU věk

  odchodu do důchodu pevně určen,

  případně v kolika letech, učiní zřej-

  mě vláda. Návrh změny zákona pak

  bude muset projít celým legislativním

  procesem. Ministerstvo práce a so-

  ciálních věcí předkládá dvě věkové

  varianty – 65 a 67 let. Pro srovnání –

  v 65 letech odcházejí lidé do důchodu

  např. v Belgii, Dánsku, Chorvatsku,

  Nizozemsku, Španělsku a ve Velké

  Británii. Nejnižší věkovou hranici pro

  odchod do důchodu mají Francouzi,

  a to pouhých 60 let. Naopak nejpoz-

  ději se odchází do penze v Německu,

  a to v 67 letech. Ministryně práce

  a sociálních věcí Michaela Marksová

  navrhuje hranici 65 let, kterou pova-

  žuje za reálnou i s ohledem na řadu

  náročných profesí. Vychází mimo

  jiné ze závěrů odborné komise pro

  důchodovou reformu, která navrh-

  la, aby očekávaná doba strávená ve

  starobním důchodu byla pro všechny

  generace stejná a činila v průměru

  čtvrtinu celkové doby života.

  Současný automatický mechanis-

  mus prodlužuje dosažení důchodo-

  vého věku každý rok o dva měsíce

  bez jasného ukončení tohoto navy-

  šování. Někteří mladí lidé se tedy

  nyní mohou s pomocí důchodové

  kalkulačky zveřejněné na strán-

  kách MPSV dozvědět i to, že půjdou

  do důchodu např. v 70 letech. Tato

  skutečnost je vzhledem k nárokům

  současné doby na pracovní tempo

  zaměstnanců dosti děsivá, v případě

  náročných manuálních profesí pak

  velmi těžko představitelná.

  Návrh stropu odchodu do starob-

  ního důchodu není urgentní; v této

  chvíli bude ještě 14 let trvat, než se

  objeví první případy osob, které by

  odcházely do starobního důchodu

  později než v 65 letech.

  Pro klid duše mladých pracujících

  a dlouhodobé plánování veřejných

  rozpočtů by však tohle rozhodnutí

  mělo padnout v co nejbližším časo-

  vém horizontu.

  NOVELA ZÁKONÍKU PRÁCE

  MÁ ZAMEZIT ZNEUŽÍVÁNÍ

  AGENTURNÍHO ZAMĚSTNÁVÁNÍ

  Ministryně práce a sociálních věcí

  Michaela Marksová chce prosadit

  opatření, která upravují oblast agen-

  turního zaměstnávání. Nově by měl

  licenci na jeho provozování získat

  jen subjekt, který složí peněžitou

  kauci. Pro prokázání finanční způ-

  sobilosti by se v případě účinnosti

  novely zavedla jednotná kauce ve

  výši 500 000 korun.

  Návrh má dále za cíl bránit zne-

  užívání takzvaného řetězení smluv

  u agenturních zaměstnanců a lépe de-

  finuje a upravuje přestupky a správní

  delikty v této oblasti. „Kaucí chceme

  eliminovat účelové zakládání agentur

  práce, jejichž prostřednictvím do-

  chází k obcházení zákonů v oblasti

  zdravotního pojištění a sociálního za-

  bezpečení,“ uvedla ministryně práce

  a sociálních věcí Michaela Marksová.

  Ministerstvo změnami reaguje na

  současný vývoj v oblasti agenturního

  33

  zaměstnávání. V novele Zákoníku práce je navrhováno

  nové ustanovení, podle něhož je agentura povinna zajis-

  tit, aby zaměstnanec nebyl dočasně přidělen k výkonu

  práce u firmy, u které je současně zaměstnán v základ-

  ním pracovněprávním vztahu anebo koná v témže měsí-

  ci práci na základě dočasného přidělení jinou agenturou.

  Porušení se hodnotí jako správní delikt, resp. přestupek.

  Za to je možné uložit pokutu až do výše jednoho milionu

  korun a při opakovaném porušení může dojít k odejmu-

  tí povolení agentuře. Pokuta by mohla být nově uložena

  jak agentuře práce, tak i firmě, pro kterou agenturní za-

  městnanec pracuje. Díky zavedení nových skutkových

  podstat přestupků a odpovídajících sankcí včetně posti-

  hu firem budou mít agentury práce podle ministerstva

  snazší přístup k informacím o pracovních a mzdových

  podmínkách srovnatelného zaměstnance.

  LETEM SVĚTEM INTERNETEM… NOVÝ

  PORADENSKÝ WEB PRO OBĚTI TRESTNÝCH ČINŮ

  Informační web nazvaný MÁTE SVÁ PRÁVA, dostupný na

  www.matesvaprava.cz, je určen pro oběti trestných činů

  z nenávisti, zvlášť zranitelné oběti i širokou veřejnost.

  Poradna je zřízena a provozována obecně prospěšnou

  společností In IUSTITIA.

  Každý člověk, který se stal obětí nebo svědkem trestné

  činnosti, se na webu dozví, jak nyní postupovat. Dočte

  se zde, jaká má práva, jak podat trestní oznámení, jak se

  připravit na jednání u soudu, jak získat náhradu škody od

  pachatele a mnoho dalších informací. Každá sekce obsa-

  huje základní vysvětlení problematiky, nejčastější dotazy

  a vzory důležitých dokumentů.

  Pokud zájemce nenalezne odpověď na svůj dotaz, je

  zde k dispozici on-line poradna.

  

  Autorka je ředitelka z.ú. DEBRA ČR

  Ministryně práce a sociálních věcí

  Michaela Marksová chce prosadit

  opatření, která upravují oblast

  agenturního zaměstnávání.

  Nově by měl licenci na jeho

  provozování získat jen subjekt,

  který složí peněžitou kauci.

• Strana 34

  SLOVO MÁ...

  BOŽENA JIRKŮ

  bozena.jirku@bariery.cz

  Tak nějak mi připadalo setkání na přelomu léta

  a podzimu, které se uskutečnilo na Výstavišti

  v Letňanech. Hned tak mě něco nepřekvapí,

  ale tahle akce a celý její průběh jsou přece je-

  nom mimořádné, a proto se u nich zastavím.

  Přijížděla jsem a před hlavní halou stálo dva-

  advacet krasavců, načančaných osmimístných

  Fordů Tourneo Custom s nádhernými polepy,

  které propagují naši spolupráci se sítí řetězců

  Globus, a především projekt Auta bez bariér.

  Na dveřích každého vozu jiné logo: logo dva-

  ceti dvou organizací, které tato auta dostaly

  a které si je už v ten den odvezly do svých pů-

  sobišť po celé republice.

  Dlouho jsem nezažila tolik slov díků a tolik

  dojetí. Ať je to, jak chce, v neziskovém sek-

  toru vyrostly desítky, stovky organizací, které

  umějí dělat svoji práci skvěle, umějí bojovat

  i o financování své činnosti; na takhle velkou

  věc, jako je automobil málem za milion korun

  (před skvělou 30% slevou, kterou nám po-

  skytl Ford Motor Company), ale dosáhne má-

  lokdo. Každá organizace stručně představila

  svou činnost, a tak jsme se všichni hodně do-

  zvěděli o tom, co dělá třeba Jasněnka v Uni-

  čově, Česká maltézská pomoc v Českých

  Budějovicích, Arkádie v Teplicích, Černí koně

  v Jirnech u Prahy, Dingo v Kutné Hoře, Cent-

  rum Hájek u Plzně, Hewer v Praze, Hnutí hu-

  manitární pomoci v Blansku, Centrum zdra-

  votně postižených Libereckého kraje a třináct

  dalších organizací.

  Díků jsem posbírala hodně, teď ale musím

  děkovat já. Za skvělý nápad majitelů a vede-

  ní našeho mnohaletého partnera, sítě hyper-

  marketů Globus. Slavili 20 let působení na

  trhu u nás. Jejich velkorysost a úplně normální

  uvažování – jsme úspěšní, tak se o to podělme

  s těmi, kdo takové štěstí v životě neměli, znám

  už 15 let. Tolik let jsou našimi partnery. Tento-

  krát tvrdím, že je to charita roku. Za čtyři mě-

  síce věnoval Globus a jeho zákazníci na účet

  projektu 14,3 milionu korun, a to je myslím

  neopakovatelné. Za všechny děkuji jednateli

  Jörgu Bauerovi – stál při předávání na pódiu

  vedle mě; je to ostřílený obchodník a sporto-

  vec. V jeho očích jsem několikrát zahlédla slzy,

  úsměv z jeho tváře ale po celé odpoledne ne-

  zmizel.

  Poslední dík patří Lucii Bílé, Evě Holubové

  a Ondřeji Hejmovi. Své tváře dali zcela nezišt-

  ně ve prospěch téhle velké charity. Děkuji jim

  za to!

  

  Vaše

  Vydává Spolek přátel Konta Bariéry

  vespolupráci sNadací Charty 77

  Šéfredaktor: Štěpán Beneš

  e-mail: stepan.benes@muzes.cz

  Redakce:

  Zdeněk Jirků

  e-mail: zdenek.jirku@muzes.cz

  Radek Musílek

  e-mail: radek.musilek@muzes.cz

  Jan Šilpoch

  e-mail: jan.silpoch@muzes.cz

  Michaela Zindelová

  e-mail: michaela.zindelova@muzes.cz

  Manažerka redakce:

  Veronika Vojtíková

  e-mail: veronika.vojtikova@muzes.cz

  Mobil: 725 208 298

  Korektorka:

  Martina Čechová

  Adresa redakce:

  Melantrichova 5, 11000 Praha 1

  Mobil: 725 208 298

  Web: www.muzes.cz. E-mail: info@muzes.cz

  Nevyžádané příspěvky se nevracejí.

  Cena jednoho výtisku je 30 Kč,

  pro předplatitele 20 Kč.

  Celoroční předplatné 240 Kč.

  Zvýhodněné dvouleté předplatné 380 Kč.

  ISSN 1213-8908.

  Toto číslo vychází vříjnu 2016.

  Vychází zafinanční podpory

  Ministerstva zdravotnictví ČR

  a Magistrátu HMP

  Art director:

  Jiří Bušek

  Grafická úprava asazba:

  Jan Bělovský

  Tisk:

  Grafotechna Print, s. r. o.,

  Lýskova 1594/33, Praha-Stodůlky

  Rozesílá:

  Postservis Praha, Poděbradská 39, Praha 9

  Volný prodej:

  Česká pošta, s. p.

  Foto natitulní straně:

  Jan Šilpoch

  Partneři redakce:

  Předčasné Vánoce vLetňanech?

  Za čtyři měsíce věnoval Globus

  a jeho zákazníci na účet

  projektu 14,3 milionu korun,

  a to je myslím neopakovatelné.

  Za všechny děkuji jednateli

  Jörgu Bauerovi – stál při

  předávání na pódiu vedle

  mě; je to ostřílený obchodník

  a sportovec.

• Strana 35

  INVACAR – úpravce aut

  www.invacar.com

  KATOVICE

  Průmyslová , Katovice

  Tel.:  

  E-mail: info@invacar.com

  AUTO HLAVÁČEK

  Škoda, Kia

  www.hlavacek.cz

  OLOMOUC

  Týnecká /, Olomouc

  Tel.:   

  E-mail: maly@hlavacek.cz

  OPAVA (Kia)

  Těšínská /

  Opava-Předměstí

  Tel.:   

  E-mail: kohut@hlavacek.cz

  PROSTĚJOV (Kia)

  Plumlovská , Prostějov

  Tel.:   

  E-mail: riedl@hlavacek.cz

  AUTO JAROV

  Škoda, Volkswagen,

  Seat, Audi, Honda

  www.autojarov.cz

  PRAHA

  Osiková , Praha 

  Tel.:  

  E-mail: pipek@autojarov.cz

  API CZ – ÚPRAVCE AUT

  www.apicz.com

  SLAPY UTÁBORA

  Slapy 

  Tel.: 

  E-mail: info@apicz.com

  UNICAR

  Škoda

  www.unicar.cz

  OSTRAVA

  Vítkovická , Ostrava

  Tel.:   -

  E-mail: novevozy@unicar.cz

  AMB

  Ford

  www.fordamb.cz

  PRAHA

  Severní , Ořech – Praha-západ

  Pražský okruh – Exit 

  Tel.: –

  E-mail: svoboda@fordamb.cz

  AUTOCENTRUM ROS

  Škoda, VW, Audi

  www.rosauto.cz

  BRNO

  Poříčí c, Tel.:   

  E-mail: jan.smid@rosauto.cz

  AUTOCENTRUM DOJÁČEK

  Citroën, Fiat, Fiat Professional,

  Jeep, Lancia, Chevrolet

  www.dojacek.cz

  PRAHA

  Kolbenova /, Praha 

  (Citroën, Fiat, Jeep, Lancia)

  Tel.:   

  E-mail: citroen@dojacek.cz

  USeřadiště , Praha 

  (Fiat, Fiat Professional)

  Tel.:   

  E-mail: vasak@dojacek.cz

  Vršovická , Praha 

  (Fiat, Fiat Professional)

  Tel.:   

  E-mail: fiat.vrsovicka@dojacek.cz

  Přípotoční c, Praha 

  (Citroën, Chevrolet)

  Tel.:   -

  E-mail: citroen@dojacek.cz

  AUTOBOND GROUP

  Kia, Toyota, Ford, Suzuki, Subaru,

  Nissan, Mitsubishi

  www.autobond.cz

  PRAHA(Kia, Nissan, Mitsubishi)

  Kolbenova /,

  Praha -Vysočany

  Tel.:   

  E-mail: libor.vimr@autobond.cz

  Kontaktní osoba: Libor Vimr

  PLZEŇ(Kia, Ford)

  Koterovská , Plzeň-Slovany

  Tel.:   -

  E-mail: milan.horna@autobond.cz

  Kontaktní osoba: Milan Horna

  KARLOVY VARY

  (Kia, Nissan, Mitsubishi)

  Studentská ,

  Karlovy Vary-Doubí

  Tel.:  

  E-mail:tomas.klesa@autobond.cz

  Kontaktní osoba: Tomáš Klesa

  OSTRAVA

  (Kia, Toyota, Nissan, Suzuki, Subaru)

  Krmelínská -, Ostrava-Hrabová

  Tel.:   -

  E-mail:petra.dybalova@autobond.cz

  Kontaktní osoba: Petra Dybalová

  OPAVA(Toyota)

  Ostravská , Opava

  Tel.:  

  E-mail:toyotaopava@autobond.cz

  Kontaktní osoba: Petr Valášek

  HAVÍŘOV(Toyota)

  Před Tratí /, Havířov

  Tel.:  

  E-mail:toyotahavirov@autobond.cz

  Kontaktní osoba: Karel Žáček

  Přehled partnerů Auta Bez Bariér (prodejci a úpravci aut)

  Dealeři zapojení do projektu Auta bez bariér poradí handicapovaným svýběrem vozu isjeho úpravou,

  ataké svyřízením všech formalit spojených skoupí auta.

  VÝZVA

  PRO DEALERY

  AUT:

  Zapojte se do projektu

  Auta bez bariér,

  pošlete zprávu

  e-mailem na adresu

  petr.bucek@bariery.cz.

  Děkujeme!

  Více na:

  www.autabezbarier.cz

• Strana 36

  Informace pro zkvalitnění

  životavozíčkářů

  Rady, návody, události, videa

  a kompletní nabídka mechanických

  aelektrických vozíků na novém webu

  Volejte: Prozkoumejte:

  +420 377 825 044 www.mujvozik.cz

  Pojeďte s námi!

  Partnerem pro

  hendikepované

  jsme od roku 1919.

  Rádi vám na vyzkoušení přivezeme kamkoliv po ČR například oblíbené elektrické vozíky:

   B600 se sedačkou Recaro

  Spolehlivost prověřená stovkami uživatelů

   C1000 DS

  Ovladatelnost vám přiroste rychle k srdci

   B600 se sedačkou Recaro, bradovým

  ovládáním a elektrickým polohováním

  NÁŠ TIP

  2016-02 Ottobock inzerce Muzes.indd 1 2/12/2016 8:08:10 AM