Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 8

REFLEKTOR

Jak je to ve vašem případě?

Já mám pseudoachondroplazii, což

má proti nejčastější achondropla-

zii klady i zápory. To bychom ale

asi zacházeli do přílišných detailů.

Odchylku od běžného vývoje u mě

rozpoznali až ve dvou letech. Tehdy

řekli, že mohu vyrůst až do 150 cm.

Tak nakonec mi k tomu chybí jen 48

cm (smích). Se svým metrem a dvě-

ma centimetry tedy nemusím řešit

onu administrativní hranici, mnozí

však ano.

Existují metody a pokusy o zvět-

šení malých lidí. Čas od času se ob-

jeví naděje, že vědci objevili něco

nového, ale k takové informaci je

potřeba přistupovat velmi obezřet-

ně. Žádný zázračný lék zatím není,

i když rozvoj genetiky je dynamický.

Já osobně žádné natahování ani hor-

monální léčbu neabsolvovala. Je to

ošidné. Znám člověka, kterého zvět-

šili o 28 cm, ovšem moc štěstí mu to

nepřineslo. Má teď pocit, že nepatří

nikam. Pro palečky je moc velký, ale

pro ostatní je pořád příliš malý. Záro-

veň je smutné, že se někdo zařazuje

podle výšky svého těla.

Akdyž se přesuneme kfungování

vběžném životě?

Jsem velká jako tříleté dítě, tak si

můžete podle toho udělat představu.

Na spoustu míst nedosáhnu nebo ne-

vidím. Vlastní byt mám hezky upra-

vený, stejně jako auto, ale s veřejným

prostorem je to horší. Navíc ale mu-

síte připočíst ony zmíněné přidru-

žené zdravotní problémy, které se

s věkem zhoršují – artróza, skolióza,

bolesti, problémy s dýcháním atd.

Dříve jsem mohla chodit, dnes už

jezdím na delší vzdálenosti na vozí-

ku nebo na malém kole vyrobeném

na míru. Vyjdu jen pár schodů.

Takhle to zní dost pesimisticky,

zvás ale vyzařuje optimismus

aveselá mysl…

Měla jsem a stále mám v životě štěs-

tí. Daří se mi v osobním i pracov-

ním životě. Spousta lidí s podobnými

zdravotními potížemi ovšem takové

štěstí nemá. Nedaří se jim, jsou sami,

a pochopitelně se tím trápí. Jsem asi

šťastná povaha. Nic nelze paušalizovat.

Olidech malého vzrůstu existuje

řada předsudků; setkáváte se

snimi?

Mám určitou výhodu, že se občas

objevuji v médiích. Už několikrát mi

to v některých situacích pomohlo.

Obecně se to zlepšuje. V 90. letech

jsem zažila scénku, kdy jsem cesto-

vala autobusem do Španělska a něja-

ký postarší pár poznamenal, že moje

přítomnost je nemorální a měla bych

být v ústavu! Takové věci se mi už

dnes nestávají. Hodně tomu pomá-

há osvěta. Každý příběh v médiích

je užitečný, lidé přebírají názory. A ta

zmíněná písnička od The Tap Tap

V 90. letech jsem zažila scénku,

kdy jsem cestovala autobusem do

Španělska a nějaký postarší pár

poznamenal, že moje přítomnost je

nemorální a měla bych být v ústavu!

Takové věci se mi už dnes nestávají.

Někdo k životu přistoupí aktivně, jiný

naopak. A to platí bez ohledu na han-

dicap. Vidím to na svém bratrovi bez

postižení. Ten malý vzrůst vám ovšem

objektivně řadu věcí komplikuje. Já

naštěstí nevstávám s pláčem a myš-

lenkou – bože můj, jsem trpaslík…

Svůj domov má

Irenea Virtová

upravený podle

svých potřeb.

S veřejným

prostorem je to

horší...