Strana 29
Text: MICHAELA ZINDELOVÁ
Foto: JAN ŠILPOCH
Jana mi pevně stiskne ruku a chce
nejdřív vědět, s kým má co do čině-
ní. V prvních minutách odtažitá a ve
střehu: je zvyklá si věci prozkou-
mat. Na začátku ji tipuji na pragma-
tičku, ale na konci společné hodiny
bych ji definovala jako křehkou by-
tost s komplikovanou duší. Zajíma-
vá mladá žena, která se ráda směje.
Dohodly jsme se, že se mohu zeptat
na cokoliv. První otázka směřuje
k nazrávání myšlenky na knihu Za-
měřená nepřítomnost. „Bylo to na
vysoké, kde jsme se zabývali zku-
šenostním přesahem filozofie do
filmu, do literatury či hudby. Chtěla
jsem se pokusit o odpověď na otáz-
ku, jak si od narození nevidomý
člověk ustavuje svět. A také proč je
pro mě svět viditelný, leč neviděný.
Viditelnost světa se děje v každé mé
zkušenosti, existuje v tom nějaká
dynamika.“
O KRÁSE STÁT
NA VRCHOLU KOPCE
Zkušenosti typu „já jsem jiná“, zača-
la Jana shromažďovat přibližně od
svých čtyř let. „Jak dítě roste, píše
Poslepu…
Ale na dobré lodi!
29
na stroji, ne tužkou, nemá knížky
jako sourozenci. Moje jinakost se
konstituovala ve škole,“ říká. „Svět
si nevidomí zpřístupňují díky jiným
smyslům, mám intenzivní předsta-
vy. Nevím, zda jsou podobné vaše-
mu vnímání, protože všechno, co
vidím, je světlo a malinko obrysy.
Čerpám množství informací za po-
moci vlastní zkušenosti a pokouším
se vykonávat i činnosti, při nichž
je nevidomost velkou překážkou.
Někdy stačí k výstavbě domu, k do-
mýšlení celku, jediná cihla.“
Napadne mě, zda pro nevidomé-
ho bývá lepší, když rozpoznává věci
a zvuky po boku vidoucího? Jana
mi otevřeně sdělí, že je pro ni moc
složité najít člověka, který přesně
odhadne, co jí má popisovat a co ne.
Aby jen nedokresloval okolnosti,
které nepobírá. Tak třeba jez po-
znala na vodě, když s kamarádem
jezdila na kánoi. Míra komunika-
ce a snažení zprostředkovat něco
z vnímání vidoucího je kompliko-
vaná. Zajímá mě, zda sní sny a co
má skutečně moc ráda. Malinko
se pousměje –, tak prý znějí časté
dotazy z vidoucího světa: „Sny se
mi zdají různorodé, podobají se mé
zkušenosti v bdělém stavu. Někdy
se kolem mě míhají kopce, stro-
ŘÍKÁME NASLEPO, POSLEPU, ALE KDYŽ VIDÍME,
VLASTNĚ NEZNÁME SKUTEČNÝ OBSAH TĚCHTO
OZNAČENÍ. JAK SI PORADILA S FAKTEM BÝT
NEVIDOMÁ OD NAROZENÍ JANA MORAVCOVÁ (38)?
MAGISTERSKÝ TITUL NA UNIVERZITĚ KARLOVĚ,
JEJÍ PRÁCE – ZAMĚŘENÁ NEPŘÍTOMNOST – BYLA
OBHÁJENA, VYTIŠTĚNA A POKŘTĚNA LETOS I JAKO
KNIHA. JE JEDNOU Z NEJLEPŠÍCH PRŮVODKYNÍ NA
PRAŽSKÉ NEVIDITELNÉ VÝSTAVĚ. DOBRÉ SKÓRE, NE?
my, i se svou zelenou nebo hně-
dou barvou – ale já nevím, jestli je
můj sen reálný. Nedozvím se, zda
jsou správné mé sny o barvách,
o hvězdách…“ líčí Jana a pak měkce
dodává: „Miluji, když ráno lezete na
nějaký kopec, začne svítat a vy pro-
cházíte pásmy, kde se mění listnaté
stromy za jehličnaté, začnou zpívat
ptáci. Konečně jsem nahoře! Na vr-
cholu, kde stojím s někým, s kým
jsem se tam vyšplhala, si pomyslím:
Kdybych k tomu všemu ještě viděla,
tak bych to prostě neunesla!“
Jana se těší
pokaždé na ohlasy
lidí, se kterými
stráví společnou
hodine ve tmě.