Strana 12
REFLEKTOR
vědnosti, ale i nějakých nebezpečí.
Ale mezi postiženými je stále větší
počet odvážných, sebevědomých,
a třeba i umanutých mladých lidí,
kteří zvednou rukavici hozenou osu-
dem a chtějí se rvát, chtějí sami sobě
ukázat, že umějí žít…“
Našli jsme dvě odvážné. Jitka Ru-
dolfová a Michaela Charvátová. Obě
mají za sebou zkušenost z nácviko-
vých bytů a nezdá se, že by litovaly.
Položili jsme jim tři otázky a docela
překvapeně poslouchali odpovědi.
Jak jste se ocitla ve startovacím
bydlení? Jaké byly začátky?
Jitka: Bylo mi sedmadvacet a byd-
lela jsem střídavě u maminky a u ta-
tínka. Tenhle kočovný život mi nevy-
hovoval, až jsem se v jeden moment
rozhodla, že musím se svou situací
něco udělat, jinak nedopadnu dobře.
O nácvikových bytech jsem už něco
věděla, když jsem při studiu na vy-
soké škole hledala cosi na stránkách
Jedličkova ústavu. Podala jsem si žá-
dost, absolvovala pohovor s místním
psychologem – a vyšlo to! Začátky
byly trochu náročné, přes noc jsem
se musela vedle školy a práce naučit
vedení domácnosti, a především řídit
samu sebe se vším všudy. Ale učila
jsem se relativně rychle.
Michaela: Nabídli mi to jako varian-
tu v Jedličkově ústavu, když jsem se
dostala na vyšší odbornou školu a ne-
chtěla jsem už žít na internátě. Vybrali
mě mezi několika zájemci a já jsem
se mohla s pomocí maminky a rodi-
ny nastěhovat. Začátky byly docela
krušné. Nástup na novou školu, každé
ráno cesta MHD nebo autem, vedení
domácnosti, domácí studium, dobře
využívat volný čas – to byla nestíhač-
ka. Asi za čtvrt roku jsem si našla jistý
řád a klapalo to. Ale přišlo i období,
kdy mi všechno padalo na hlavu. Sta-
čí obyčejná nemoc, nebo i zkouškové
období, a na vedení domácnosti se to
hned pozná. Ale i tohle v běžném ži-
votě přijde a člověk by měl mít mož-
nost si takovou situaci vyzkoušet.
Co byste dnes hůře zvládala, kdy-
byste touto zkušeností neprošla?
Jitka: Kromě vedení domácnosti bylo
pro mě zřejmě nejpřínosnější naučit
se žít s asistencí. Předtím mi většinu
péče zajišťovali rodiče, a ti tu najed-
nou nebyli. Musela jsem zjistit, kolik
asistence vlastně potřebuji, teď je to
kolem sta hodin měsíčně a naučit se
spolupracovat se spoustou asisten-
tek. Nicméně největší výzvou podle
mě bylo zvyknout si žít svobodně
a stát pevně na vlastních nohách, byť
jen přeneseně. To bylo nejtěžší, ale
také ze všeho nejzábavnější.
Michaela: Rozhodně mi tato zku-
šenost pomohla lépe plánovat čas.
Umět si jej rozdělit mezi školu, teď
už i práci, domácnost a volno. Také
jsem zjistila, že i když se snažím být
maximálně samostatná, stejně ne-
zvládnu všechno. Hlavně ve vede-
ní domácnosti – máma, přítel nebo
nějaká kamarádka musí občas přijít
a jednou za čas mi s něčím pomo-
ci; vlastně jsem pochopila, že pomoc
druhých někdy opravdu potřebuji.
Velká výhoda je, když člověk není
sám. Když teď žiji s přítelem, jenž mi
pomůže se spoustou věcí, které tře-
ba dokážu i sama, ale trvalo by mi to
půl dne, tak je všechno lehčí…
Obecně – potřebují mladí lidé
spostižením větší aintenzivnější
trénink samostatnosti?
Jitka: To nejspíš hodně záleží na
míře postižení, a také na rodinném
zázemí. Pro lidi s těžším fyzickým
postižením je samostatnost samo-
zřejmě složitější, neboť k ní budou
vždycky potřebovat nějaké prostřed-
níky. Proto je skvělé vyzkoušet si ji
někde na půli cesty mezi chráněným
a běžným prostředním – jako jsou
nácvikové byty v Jedli. Rodinné zá-
zemí ovlivňuje všechny, vozíčkáře
možná ještě víc než jiné. Ačkoli ne-
mám přehnaně protektivní rodiče,
stejně jsem na jejich podpoře byla
Některé projekty
startovacího bydlení
Jedličkův ústav aškoly,
program samostatného bydlení (Praha):
www.jus.cz/samostatnebydleni
Česká asociace paraplegiků Czepa (Praha),
tréninkové bydlení pro tetraplegiky (kvadruplegiky)
aprogram Startovací bydlení:
www.czepa.cz/cinnost/bydleni/
treninkove-bydleni-pro-kvadruplegiky/
www.czepa.cz/cinnost/bydleni/startovaci-bydleni/
ParaCENTRUM Fénix, přechodný bezbariérový byt (Brno):
www.pcfenix.cz/fakultativni-sluzby/bezbarierovy-byt
Jitka je achce
být samostatná.
Věří, že si lidé
spostižením
nemají nic
ulehčovat.