Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 12

REFLEKTOR

vědnosti, ale i nějakých nebezpečí.

Ale mezi postiženými je stále větší

počet odvážných, sebevědomých,

a třeba i umanutých mladých lidí,

kteří zvednou rukavici hozenou osu-

dem a chtějí se rvát, chtějí sami sobě

ukázat, že umějí žít…“

Našli jsme dvě odvážné. Jitka Ru-

dolfová a Michaela Charvátová. Obě

mají za sebou zkušenost z nácviko-

vých bytů a nezdá se, že by litovaly.

Položili jsme jim tři otázky a docela

překvapeně poslouchali odpovědi.

Jak jste se ocitla ve startovacím

bydlení? Jaké byly začátky?

Jitka: Bylo mi sedmadvacet a byd-

lela jsem střídavě u maminky a u ta-

tínka. Tenhle kočovný život mi nevy-

hovoval, až jsem se v jeden moment

rozhodla, že musím se svou situací

něco udělat, jinak nedopadnu dobře.

O nácvikových bytech jsem už něco

věděla, když jsem při studiu na vy-

soké škole hledala cosi na stránkách

Jedličkova ústavu. Podala jsem si žá-

dost, absolvovala pohovor s místním

psychologem – a vyšlo to! Začátky

byly trochu náročné, přes noc jsem

se musela vedle školy a práce naučit

vedení domácnosti, a především řídit

samu sebe se vším všudy. Ale učila

jsem se relativně rychle.

Michaela: Nabídli mi to jako varian-

tu v Jedličkově ústavu, když jsem se

dostala na vyšší odbornou školu a ne-

chtěla jsem už žít na internátě. Vybrali

mě mezi několika zájemci a já jsem

se mohla s pomocí maminky a rodi-

ny nastěhovat. Začátky byly docela

krušné. Nástup na novou školu, každé

ráno cesta MHD nebo autem, vedení

domácnosti, domácí studium, dobře

využívat volný čas – to byla nestíhač-

ka. Asi za čtvrt roku jsem si našla jistý

řád a klapalo to. Ale přišlo i období,

kdy mi všechno padalo na hlavu. Sta-

čí obyčejná nemoc, nebo i zkouškové

období, a na vedení domácnosti se to

hned pozná. Ale i tohle v běžném ži-

votě přijde a člověk by měl mít mož-

nost si takovou situaci vyzkoušet.

Co byste dnes hůře zvládala, kdy-

byste touto zkušeností neprošla?

Jitka: Kromě vedení domácnosti bylo

pro mě zřejmě nejpřínosnější naučit

se žít s asistencí. Předtím mi většinu

péče zajišťovali rodiče, a ti tu najed-

nou nebyli. Musela jsem zjistit, kolik

asistence vlastně potřebuji, teď je to

kolem sta hodin měsíčně a naučit se

spolupracovat se spoustou asisten-

tek. Nicméně největší výzvou podle

mě bylo zvyknout si žít svobodně

a stát pevně na vlastních nohách, byť

jen přeneseně. To bylo nejtěžší, ale

také ze všeho nejzábavnější.

Michaela: Rozhodně mi tato zku-

šenost pomohla lépe plánovat čas.

Umět si jej rozdělit mezi školu, teď

už i práci, domácnost a volno. Také

jsem zjistila, že i když se snažím být

maximálně samostatná, stejně ne-

zvládnu všechno. Hlavně ve vede-

ní domácnosti – máma, přítel nebo

nějaká kamarádka musí občas přijít

a jednou za čas mi s něčím pomo-

ci; vlastně jsem pochopila, že pomoc

druhých někdy opravdu potřebuji.

Velká výhoda je, když člověk není

sám. Když teď žiji s přítelem, jenž mi

pomůže se spoustou věcí, které tře-

ba dokážu i sama, ale trvalo by mi to

půl dne, tak je všechno lehčí…

Obecně – potřebují mladí lidé

spostižením větší aintenzivnější

trénink samostatnosti?

Jitka: To nejspíš hodně záleží na

míře postižení, a také na rodinném

zázemí. Pro lidi s těžším fyzickým

postižením je samostatnost samo-

zřejmě složitější, neboť k ní budou

vždycky potřebovat nějaké prostřed-

níky. Proto je skvělé vyzkoušet si ji

někde na půli cesty mezi chráněným

a běžným prostředním – jako jsou

nácvikové byty v Jedli. Rodinné zá-

zemí ovlivňuje všechny, vozíčkáře

možná ještě víc než jiné. Ačkoli ne-

mám přehnaně protektivní rodiče,

stejně jsem na jejich podpoře byla

Některé projekty

startovacího bydlení

Jedličkův ústav aškoly,

program samostatného bydlení (Praha):

www.jus.cz/samostatnebydleni

Česká asociace paraplegiků Czepa (Praha),

tréninkové bydlení pro tetraplegiky (kvadruplegiky)

aprogram Startovací bydlení:

www.czepa.cz/cinnost/bydleni/

treninkove-bydleni-pro-kvadruplegiky/

www.czepa.cz/cinnost/bydleni/startovaci-bydleni/

ParaCENTRUM Fénix, přechodný bezbariérový byt (Brno):

www.pcfenix.cz/fakultativni-sluzby/bezbarierovy-byt

Jitka je achce

být samostatná.

Věří, že si lidé

spostižením

nemají nic

ulehčovat.