06/2017

• Strana 1

  Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

  Koupí tohoto časopisu podpoříte

  Začněme

  věcně

  diskutovat

  JAN PIČMAN

  O PÉČI DOMA

  I V ZAŘÍZENÍ

  (s. 10)

  Cena jednoho výtisku 30 Kč ve volném prodeji / Roční předplatné 240 Kč / Zvýhodněné dvouleté předplatné 380 Kč

  6 / 2017

• Strana 2

  vecom_inz_stropne_210x280mm ri.indd 1 10.12.2015 16:16

• Strana 3

  3

  EDITORIAL OBSAH

  ŠTĚPÁN BENEŠ

  Na pokraji společenských změn před

  bezmála třiceti lety se ze slova ústav

  začal stávat strašák, kterého se dnes

  tak trochu bojíme vypustit z úst. Dří-

  ve zcela běžná možnost se proměni-

  la v zaklínadlo. „Přece jej/ji nedáme

  do ústavu“ označuje pomyslnou hra-

  nici vlastního selhání, která se nesmí

  překročit. Postaráme se sami, doma,

  to přece zvládneme! Jenže je tomu

  tak opravdu vždy? Musí být nutně

  ústavní péče zapovězenou variantou,

  která lidské bytosti škodí? Nechápe-

  me celý problém ve stejně extrémní

  poloze, jen pro změnu na druhé stra-

  ně barikády?

  Jan Pičman, zkušený psycholog

  a dlouholetý ředitel Jedličkova ústa-

  vu a škol v Praze, upozorňuje v roz-

  hovoru se Zdeňkem Jirků na chybějí-

  cí diskusi o výhodách či nevýhodách

  domácí a na druhé straně ústavní

  péče. Institucionální péče. Péče v za-

  řízení. Péče v organizaci. Ať už se

  budeme slovu ústav vyhýbat jakkoli,

  tato zařízení nikam nezmizela, a jak

  můžete vidět i na našich stránkách,

  proměnila se často v moderní insti-

  tuce, které říkají: nemusíte na sebe

  vzít veškerou tíhu. I my se umíme

  o člověka s postižením dobře posta-

  rat, nabídnout mu prostor k životu,

  společenské dovednosti, vzdělání,

  přátele a uplatnění.

  Další zajímavou otázku oteví-

  rá Radek Musílek ve své reportáži

  – malém průzkumu. Státní správa

  prostřednictvím zákonů, vyhlášek

  a nařízení určuje, jak bychom se

  měli stavět k bezbariérovosti či za-

  městnávání lidí s postižením. Jak si

  v obou disciplínách vede ona sama?

  Výsledkem je podnětné čtení, které

  napovídá nejen o kamenech a zdech

  českých ministerstev, ale také o li-

  dech – s postižením i bez něj…

  Přeji vám podnětné čtení a hezký

  začátek léta!

  

  Ústav,

  nebo instituce?

  Osobní asistence:

  Když jeden nemůže, druhý musí...

  Technika:

  Chytré hodinky pro nevidomé

  Státní správa: Jak jsou bezbariérová a jak zaměstnávají naše ministerstva?

  strana 12–14

  strana 20–21

  strana 6–9

  Etincelle:

  Tak trochu jiné podnikání

  strana 16–18

  Kultura:

  Jak se tlumočí hudba?

  Auto-Moto: Auta bez bariér

  strana 25–27

  strana 22–23

  vecom_inz_stropne_210x280mm ri.indd 1 10.12.2015 16:16

• Strana 4

  Z vlastních zásob

  Farma v Ledcích u Slaného patří od roku 2008 do rostoucí

  rodiny podniků spolku Etincelle. Koupit si tu po dohodě

  můžete čerstvé maso, vajíčka nebo zeleninu, tím vším také

  farma zásobuje úspěšné kavárny a pekárnu spolku v Praze

  a v Kladně. Na farmě našlo pracovní uplatnění devět lidí

  s mentálním handicapem, což je jen zlomek z celkového

  počtu lidí s postižením, kteří díky Etincelle pracují.

  Jak to všechno začalo, si přečtěte na str. 16.

  

  Foto: Jan Šilpoch

  FOTOEDITORIAL

• Strana 5

  5

• Strana 6

  REFLEKTOR

  Text: RADEK MUSÍLEK

  Foto: JAN ŠILPOCH

  Zaměřili jsme se na ústavní instituce

  v podobě ministerstev, úřadu vlády

  a obou komor parlamentu. Zajímala

  nás na jedné straně fyzická dostup-

  nost – bezbariérovost těchto úřadů,

  na straně druhé jejich přístup k za-

  městnávání lidí s postižením. Inspi-

  rací k článku se stala paradoxní si-

  tuace, kdy jsem byl před nedávnem

  kvůli rozhovoru o inkluzi s minis-

  tryní školství ručně vynášen coby

  vozíčkář do prvního patra dvojící

  údržbářů.

  Dalo by se říci, že většina objektů,

  v nichž sídlí ministerstva, je více či

  méně bezbariérově přístupná. Vý-

  jimky existují zejména u historicky

  chráněných budov. Právě na takový

  příklad jsem narazil ve zmíněném

  příkladu ministerstva školství, jehož

  hlavní budova A v Karmelitské ulici

  je přístupná pouze v přízemí. Ne-

  Zpráva

  o státní správě

  Stát prostřednictvím zákonů,

  norem a vyhlášek určuje pravidla

  bezbariérovosti i zaměstnávání

  lidí s postižením. Sám by tedy

  v jejich dodržování měl jít

  příkladem. Jaká je realita státní

  správy pro ty, kteří vní pracují

  a přitom sami nějaký handicap

  mají?

  chybí tam však bezbariérová toaleta.

  Podle tiskového oddělení je k dispo-

  zici schodolez, což ovšem nelze po-

  važovat za plnohodnotné řešení, ne-

  hledě na to, že při mé návštěvě se ho

  nikdo ani nepokusil použít. Ostatní

  budovy tohoto resortu však převáž-

  ně bezbariérově přístupné jsou, což

  potvrzuje bývalá pracovnice MŠMT,

  vozíčkářka Karolína Chloubová.

  BEZBARIÉROVĚ, ALE SHÁČKY

  Deklarace oficiální bezbariérovosti

  bývá v praxi různá. Nějakým způso-

  bem se dá skutečně na většinu míst

  dostat, ale mnohdy to má jisté chy-

  táky a zdaleka ne všechny prostory

  budov jsou vozíčkářům dostupné.

  Například do budovy ministerstva

  vnitra na Letné se zdejší pracovnice

  na vozíku dostává podzemními ga-

  rážemi a musí využívat jediné bez-

  bariérové WC určené pro veřejnost

  v přízemí.

  Na některých úřadech by měl pro-

  blémy člověk s elektrickým nebo

  větším mechanickým vozíkem, pro-

  tože ne všechny výtahy jsou dosta-

  tečně prostorné. Jinde zase potře-

  bujete drobnou dopomoc ochranky,

  buď do jednoho schůdku, nebo s po-

  ložením nájezdu. Tak je tomu napří-

  klad u bočního vstupu do minister-

• Strana 7

  7

  stva financí, kde je vozíčkáři k ruce

  hlídkující pracovník Celní správy.

  Na ministerstvu zemědělství se

  ostraha zapotí s pomáháním víc,

  protože jeho prvorepublikové sídlo

  dosud bezbariérové není. Úpravy se

  však prý v brzké době plánují. Bez

  výhrad ke vstupu jsem se na opak

  v minulosti dostal s vozíkem na

  ministerstva dopravy, zdravotnictví

  i práce a sociálních věcí, hovořím-li

  ovšem o samotných budovách. Není

  výjimkou, že problém představují

  okolní komunikace (chybějící nebo

  příliš vzdálené nájezdy na přístupo-

  vé chodníky).

  O vcelku pozitivních zkuše-

  nostech až na různé okliky, prahy

  a dvoukřídlé dveře (což je nedílnou

  součástí řady starších objektů) lze

  také hovořit v souvislosti s pohybem

  na vozíku po Černínském paláci,

  tedy po ministerstvu zahraničních

  věcí.

  ÚPRAVY NA MÍRU

  O svoje zkušenosti s přístupností

  nejen ministerstva životního pro-

  středí se s námi podělila vozíčkářka

  Jitka Burianová, která zde působí

  s přestávkou od roku 2009: „Úroveň

  bezbariérovosti je čím dál lepší. Bylo

  to v pohodě od začátku, ale průběž-

  Jitka Burianová si

  pochvaluje přístup

  kolegů i neustále

  se zlepšující

  podmínky

  bezbariérovosti.

• Strana 8

  REFLEKTOR / LIDÉ S POSTIŽENÍM VE STÁTNÍ SPRÁVĚ

  ně ještě dodělali nájezd na chodník

  kolem budovy, čímž mi velmi zkrá-

  tili cestu na tramvaj. V nedávné době

  také proběhla rekonstrukce toalet.

  Já sídlím v přízemí, kde se právě

  bezbariérové WC nachází. Jinak má

  MŽP dalších sedm pater a čtyři vý-

  tahy. Jsou zde vyhrazena tři speciální

  parkovací místa za budovou a to nej-

  lepší většinou zabírám já. Občas mu-

  sím na úřad vlády. Tam to také jde,

  ale s parkováním je to horší, takže

  raději volím MHD.“

  Samotný úřad vlády i obě komo-

  ry parlamentu jsou v převážné míře

  dostupné, přestože se jedná o his-

  torické prostory. Ostatně v nedávné

  minulosti ve všech těchto institucích

  zdárně zvládla pracovat politička na

  vozíku Daniela Filipiová.

  To, že se některé úpravy dělají až

  v souvislosti s příchodem zaměst-

  nance nebo po ochrnutí některého

  za stávajících, pak dokládá příklad

  vrchního ministerského rady Karla

  Korynty z ministerstva financí, kte-

  rý před bezmála šesti lety usedl na

  vozík kvůli problémům s páteří. Pro

  jeho potřeby byly dvě části budovy

  propojeny jakýmsi můstkem, pro

  který se záhy vžilo interní označení

  „Karlův most“. Je to dokladem nejen

  ochoty zaměstnavatele, ale také

  smyslu pro humor. O ten někdy není

  nouze i díky tomu, že vozíčkáři mu-

  sejí často využívat různé postranní

  vchody do jinak velmi střežených

  budov. Jednu takovou situaci popi-

  suje Jitka Burianová: „Nedávno mě

  na úřad vlády pustili bezbariérovým

  vchodem bez kontroly, což bylo asi

  tím, že nejde o oficiální vstup. Jenže

  při odchodu už mě nechtěli jen tak

  pustit ven…“

  STAVĚT NA OCHOTĚ

  Bezbariérovost je jedna věc, přístup

  k zaměstnancům s postižením dru-

  há. Nejprve si řekněme, že všechna

  ministerstva i další zmíněné úřady

  mají ve svých řadách osoby s růz-

  nými druhy postižení. Často jsou to

  však počty, na které by vám stači-

  ly prsty obou rukou, což v poměru

  k celkovému počtu zaměstnanců

  rozhodně nenaplňuje povinnou čtyř-

  procentní kvótu. V tomto ohledu lze

  pochválit pouze ministerstvo práce

  a sociálních věcí.

  Pochopitelně do celkového počtu

  zaměstnanců zahrnujeme jen oso-

  by pracující přímo v úřadě. Bylo by

  absurdní vyčítat absenci lidí s han-

  dicapem u policie, hasičů nebo mezi

  vojáky. I když se, samozřejmě v řa-

  dách civilních zaměstnanců, takoví

  najdou i u armádních či bezpečnost-

  ních sborů.

  Jestliže co do kvantity zaměstná-

  vání osob s postižením státní správa

  selhává, a není tudíž vzorem ostat-

  ním, nějaké kladné body přece jen

  sbírá. A to od samotných zaměst-

  nanců s postižením. Všichni námi

  oslovení totiž potvrdili, že mají dob-

  ré zkušenosti s přístupem ostatních

  kolegů ke své osobě. Ať už se jedná

  o ty, u nichž se handicap dostavil až

  během kariéry, nebo o ty, kteří s po-

  stižením už na svoje místo nastoupili.

  Hezký příklad pozornosti vůči

  svým potřebám uvádí opět Jitka

  Burianová: „V případě, že se chystá

  nějaká rekonstrukce, která by se mě

  měla týkat, většinou se se mnou jdou

  kolegové radit, jak to provést. Kam

  mi třeba přesunout parkovací místo

  atp.“ Obdobně kladně hovoří Karel

  Korynta o služebním řidiči, který mu

  nad rámec svých povinností pomá-

  há s pohybem na vozíku při cestách

  mimo budovu úřadu.

  V některých případech zaměstna-

  vatel dokonce neváhá pro svého pra-

  covníka, jemuž osud zkomplikoval

  život, vytvořit nové uplatnění. Tak je

  tomu třeba v situaci Ivana Vorla, kte-

  rý byl coby voják vážně zraněn při

  bojové misi v Afghánistánu a dnes

  Karel Korynta se

  na vozík dostal

  v průběhu svojí

  kariéry. A i když to

  neočekával, mohl

  v ní pokračovat.

  Ivan Vorel může po válečném zranění

  díky podpoře nadřízených dál pracovat.

• Strana 9

  Doma,

  nebo v ústavu?

  Ideálem všech je stonat pod

  dohledem laskavé maminky. Tak

  to mají rády děti a v dospělosti

  se to projevuje touhou být v péči

  svých blízkých. To se přenáší až

  do vysokého stáří. Je to hezká

  představa, ale skutečnost se od ní

  podstatně liší. Většina lidí stoná

  v nemocnici či dokonce v nějakém

  ústavu, jedná-li se o dlouhodobé

  onemocnění. Odkládáme tam své

  blízké? Je příčinou náš nezájem

  o příbuzné?

  Je to složitější. Příčinou není,

  jak se občas staromilsky uvádí,

  nezájem mezi generacemi, nechuť

  posloužit rodičům, kteří se o nás

  starali, ale i nemožnost poskytnout

  v domácnosti odbornou lékařskou

  péči. Včetně zmírnění bolesti a také

  rychlého nasazení léků. Dnes

  víme, že injekce, infuze a připojení

  k dýchacím přístrojům je účinnější

  než náčinek z horkých otrub

  v pytlíčku. Povzdech, že dříve se

  dospělé děti dokázaly postarat

  o své rodiče či prarodiče, zatímco

  dnes je dávají do nemocnic,

  není jen důsledek rozbitých

  mezigeneračních vztahů. Je to

  také pozitivní důsledek lepší a na

  vědeckých poznatcích postavené

  zdravotní péče. Je to dražší pro

  společnost, méně osobní, ale asi

  lepší pro pacienta.

  Zamysleme se nad tím a mluvme

  o své představě o prožívání

  nemoci se svými blízkými. Mluvme

  s nimi o tom ale včas, než jsme

  nemocni. Pak již všechny diskuse

  vypadají jako promyšlený kalkul:

  jako vyčítání, citové vydírání či

  snaha „neobtěžovat“. Kdo z nás

  ale umí včas nastolit takovouto

  diskusi a kdo z našich blízkých to

  bude poslouchat i v době, kdy jsme

  všichni zdraví?

  

  Autorka je socioložka,

  členka rady Konta Bariéry.

  SLOUPEK Jiřiny ŠIKLOVÉ

  9

  působí jako civilní zaměstnanec na

  pozici lektor-instruktor při 22. zá-

  kladně vrtulníkového letectva v Ná-

  měšti nad Oslavou. Podle vlastních

  slov měl velké štěstí v podobě skvě-

  lých nadřízených i lékařů, díky nimž

  se vše podařilo. Zdůrazňuje však, že

  jde o jeho čistě individuální zkuše-

  nost a nemůže mluvit za druhé.

  NIC SE NESTANE SAMO

  Vraťme se na závěr našeho malého

  průzkumu ještě na chvíli na minis-

  terstvo financí. Náměstkem pro ří-

  zení sekce majetku státu je Ondřej

  Závodský, od narození nevidomý.

  Domnívá se, že státní správa je

  i přes určité dílčí komplikace otevře-

  na uplatnění lidí s postižením, ale po-

  ukazuje na důležitý utvářecí aspekt,

  kterým je přístup samotných handi-

  capovaných: „Nikdy bych nechtěl, aby

  moji práci někdo hodnotil skrze moje

  postižení. Podstatné jsou výsledky,

  které odvádím. S výkonem své práce

  nemám problém a naše ministerstvo

  mi ve všem potřebném vychází vstříc.

  Řada lidí s postižením, přičemž mohu

  hovořit hlavně za prostředí lidí se zra-

  kovým postižením, ale očekává, že na

  ně všude všichni čekají a budou za ně

  řešit jejich potřeby. Když si však ne-

  umíte prakticky nic sami zařídit, ni-

  kdo to za vás dělat nebude.“ Tento ne-

  švar podle něj vzniká už ve školství,

  resp. vzdělávání lidí s postižením…

  Za úplně vzorový příklad napl-

  ňování vlastních norem stát jako

  zaměstnavatele označit nelze. Čísla

  nejsou závratná a podmínky bezba-

  riérovosti mají i svoje rezervy. Přesto

  státní správa zaměstnávání handica-

  povaných uzavřená rozhodně není.

  Napomoci změnám mohou i sami

  lidé s postižením, mají-li co profes-

  ně nabídnout. Jak totiž ukazuje pra-

  xe, jakmile někde člověk s postiže-

  ním působí, nechybí vůle vyjít vstříc

  a podmínky vylepšit.

  

  Ondřej Závodský

  považuje za hlavní

  to, jakou člověk

  dovede odvést

  práci. Téma

  handicapu

  je druhotné.

  Jak zaměstnávají?

  Čísla udávají počet zaměstnanců s postižením

  z celkového počtu zaměstnanců.

  Ministerstvo pro místní rozvoj  / 

  Ministerstvo životního prostředí (ústřední orgán)  / 

  Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy  / 

  Ministerstvo práce a sociálních věcí  / 

  Ministerstvo zahraničních věcí (ústřední orgán)  / 

  Ministerstvo financí /

  Ministerstvo kultury  / 

  Ministerstvo dopravy  / 

  Ministerstvo spravedlnosti  / 

  Ministerstvo průmyslu a obchodu  / 

  Ministerstva zdravotnictví, vnitra a zemědělství

  nám údaje v uzávěrce neposkytla.

• Strana 10

  REFLEKTOR / PÉČE DOMA, NEBO V ZAŘÍZENÍ?

  Text: ZDENĚK JIRKŮ

  Foto: JAN ŠILPOCH

  Máte dlouholeté zkušenosti

  sústavní péčí olidi s postiže-

  ním, ale znáte také osudy mnoha

  rodin, které se rozhodly pečovat

  osvé blízké doma. Co vám vadí

  vsoučasné diskusi ovýhodách té

  či oné formy péče?

  Především mi vadí, že věcná disku-

  se skoro neexistuje. A používají se

  poněkud divné argumenty. Nedávno

  jste v jednom článku uvedli, že hodi-

  na asistence v domácí péči stojí kli-

  enta sto až sto třicet korun, náklady

  jsou zhruba tři sta. Zatímco pobyt

  v nějakém zařízení stojí třicet tisíc

  měsíčně. Když to takhle postavíme

  vedle sebe, moc se mi to nezdálo.

  Snažil jsem se zjistit reálná čísla

  a podívejme – náklady na asisten-

  ci mohou být třeba až sto tisíc, když

  Začněme

  věcně diskutovat

  Jan Pičman je nepřehlédnutelnou

  autoritou českého systému péče

  olidi spostižením. Iproto, že má

  pozoruhodnou životní zásadu

  – nemlčí, ikdyž může se svými

  názory čekat více nesouhlasu

  než podpory. Apak, je také velmi

  pozorný čtenář našeho časopisu.

  Tak vznikl itento rozhovor.

  docela jednoduše vynásobíme po-

  čty potřebných hodin počtem dnů

  za měsíc. Tím samozřejmě nechci

  říci, že máme okamžitě všechno

  změnit a masivně budovat pobyto-

  vá zařízení. Ale potřebujeme začít,

  zejména v případech opravdu těž-

  kých postižení, docela normálně

  mluvit o pobytových zařízeních jako

  o dobré alternativě. Zatím jsou spíš

  označována někdy i neslušnou ná-

  lepkou.

  Postavili jsme si – ve snaze co

  nejvíce umožnit postiženým

  kontakt se světem – jakousi

  názorovou klec, ze které se nám

  nechce?

  Ta klec se týká především posti-

  žených samotných. Málo jim dá-

  váme na výběr, málo jim nabízíme

  alternativy. My prostě máme rádi

  nějakou zázračnou ideologii, boj za

  jeden modýlek a chceme do něj do-

  slova nacpat život sám. Ale život ta-

  kový chválabohu není. Samozřejmě

  jde i o čistě osobní zájmy – jestliže

  se někdo živí asistencí, bojuje za ni.

  A když je hlučnější, ostatní se stáh-

  nou. Je to staré známé kyvadlo –

  snaha rušit ústavy, speciální školy

  a další zařízení byla pochopitelnou

  reakcí na systém péče před Listo-

  padem. Ale podle mne nastal čas

  začít mluvit o všech souvislostech

  péče.

  Jak se ztohoto pohledu promě-

  ňuje požadavek na péči kvalitní,

  kvalifikovanou aodborně vede-

  nou?

  To je skoro nejpodstatnější problém.

  Málokterá rodina má takovou sílu,

  aby zvládla dobrou péči o těžce po-

  stižené. A tak shání peníze na asis-

  tenci, někdo obětuje svou práci, ně-

  kdo poslední roky aktivního života.

  Pak se může stát a stává se, že ten

  nejobětavější nakonec potřebuje péči

  sám. Je vyčerpaný, doslova vyhoře-

  lý a místo jednoho žadatele o péči

  máme jako společnost dva.

  Ještě kté kleci… Nevytvořili jsme

  takovou společenskou atmosféru,

  vkteré je umístění rodinného pří-

  slušníka do pobytového zařízení

  důkazem naší okoralosti, našeho

  nedostatku citu?

  Zčásti to tak bude. Vidím dvě příči-

  ny – o pobytových zařízeních, jejich

  JAN PIČMAN:

  Je to staré známé kyvadlo – snaha rušit ústavy,

  speciální školy a další zařízení byla pochopitelnou

  reakcí na systém péče před Listopadem.

  Ale podle mne nastal čas začít mluvit

  o všech souvislostech péče.

• Strana 11

  11

  kvalitě a funkcích se moc nemluví,

  a proto ani není zájem o jejich roz-

  šiřování. Druhá věc je opravdu ve-

  řejné mínění. Znám rodiny, které

  mají postiženého doma a doslova se

  bojí hledat nějaké pobytové zaříze-

  ní, protože to by byl důkaz nekva-

  lity té rodiny. Přece když je rodina

  dobrá, musí se umět postarat! Ne-

  musí… Nikdo z nás nemá právo bez

  podrobné znalosti situace odsuzovat

  rodiče nebo jiné příbuzné, že raději

  volí ústav nebo jiné zařízení, než aby

  doma ze všech sil a často s malým

  efektem zajišťovali péči, jen aby je

  sousedi nepomluvili.

  Jaké by tedy bylo optimum?

  Jak už jsem říkal – nabídnout alter-

  nativy. Výhodou pobytových zaříze-

  ní – a já vůbec nevolám po nějakých

  kombinátech pro pět stovek klientů

  – je totiž i nabídka všech možných

  činností. Péče o postižené přece

  není jen jídlo, teplo a pravidelné

  podávání léků. Tito lidé, i s velkým

  postižením, potřebují program, re-

  habilitaci, třeba i nějaké vzdělávání,

  smysluplnou práci, kontakt s ostat-

  ními a mnoho jiných kvalit, které

  doma jen těžko zajistíme. Každý,

  kdo tu situaci trochu podrobněji

  zná, ví, že postižené nejvíc trápí sa-

  mota. Žádná televize ani počítač jim

  nenahradí sociální kontakt se zná-

  mými lidmi. Takže jsme zase u al-

  ternativní nabídky.

  Už jste říkal, že absolutní

  lpění na domácí péči může ničit

  irodiny samotné. Je to velký

  problém?

  Obrovský. Tady, nedaleko našeho

  ústavu, znám maminku se synem,

  kterému je nyní asi čtyřicet. On je

  mírně mentálně postižený, skoro

  nevidí, má i nějaké problémy s cho-

  váním. Před mnoha a mnoha lety

  matce řekli, že nejlepší bude, když se

  o něj bude starat doma. Jenomže síly

  valně ubývají a dnes je to tak, že oni

  dva se vlastně navzájem ničí. Bohu-

  žel takových případů je víc.

  Mají lidé dost informací oskuteč-

  ných možnostech péče?

  Asi to bude lepší v Praze a jiných

  velkých městech. Ale dnes si kva-

  litní informace můžete koneckonců

  sehnat všude. Problém je nabídka

  služeb. Tabu, které se vznáší nad

  pobytovými zařízeními, způsobilo,

  že i samosprávy spíše podporují asi-

  stenci nebo denní stacionáře a nová

  zařízení pro dlouhodobé pobyty ne-

  budují nebo jen málo. Takže můžete

  mít sebelepší konzultaci, ale nemáte

  reálnou možnost najít místo. Změnu

  k lepšímu uvidíme, až to tabu pad-

  ne. Až veřejně, bez hysterie a jed-

  nostranností budeme diskutovat

  o alternativách včetně ekonomic-

  kých souvislostí.

  

  PhDr. Jan Pičman

  (*1951)

  Vsedmdesátých letech vystudoval

  jednooborovou psychologii na FFUK

  vPraze. Potépracoval šest let

  vpedagogicko-psychologické poradně

  pod vedením dr. Zdeňka Taxe,pokračoval

  vpráci dětského klinického psychologa

  vDětské psychiatrické léčebně vRočově.

  Později působil jako psycholog na Klinice

  dětské onkologie FNM.

  Vroce  přijal výzvu vést pražský

  Jedličkův ústav. Jako ředitel vněm

  působil dvacet let. Za jeho působení

  se původní ústav sociální péče

  apřidružená škola staly respektovaným

  zařízením pro vzdělávání arehabilitaci

  mladých lidí převážně stělesným

  postižením.Vté době vzniklo kolem JÚŠ

  iněkolik nezanedbatelných menších

  neziskových organizací (Asistence,

  Sportovní klub, TAP, Borůvka, Nadace

  JÚ, Nadační stipendijní fond JÚ), které

  společně vytvořily Centrum služeb

  Vyšehrad.

  Od roku  pracuje vJÚŠ opět jako

  psycholog.

  Ve svém volnu rád tráví čas

  pstruhařinou na menších říčkách. Je

  ženatý, se svojí manželkou Ivanou se

  stará odvě dospívající dcery.

  Znám rodiny, které

  mají postiženého doma

  a doslova se bojí hledat

  nějaké pobytové zařízení,

  protože to by byl důkaz

  nekvality té rodiny.

• Strana 12

  REFLEKTOR / OSOBNÍ ASISTENCE

  První liga vBrně

  Následující text není ohokeji,

  ale očinnosti mnohem důležitější –

  opomoci lidem. Liga vozíčkářů působí

  vmoravské metropoli už od roku 1990

  ajejí pověst ji řadí hned na samotný

  vrchol pomyslné tabulky neziskových

  organizací. Takže ne obrankách, bodech

  avteřinách, ale ohodinách ahodinách

  péče opostižené.

  Text: ZDENĚK JIRKŮ

  Foto: JAN ŠILPOCH

  Andrea bydlí v domě s pečovatel-

  skou službou v pozoruhodně malé

  garsonce. Značnou část prostoru

  zabírá elektrický vozík. Jeho uži-

  vatelka má kombinované postižení

  už od narození a bez lehce ovlada-

  telných koleček by těžko mohla být

  tím, čím je – absolventkou speciální

  pedagogiky, dobrovolnicí v domo-

  vě důchodců i aktivní členkou své

  církve, kde také šíří kvalifikované

  informace o světě lidí s nelehkým

  osudem.

  Těžký život? Určitě, ale úsměv An-

  dree nechybí. A síla také ne. Vždyť

  má na starosti ještě více postiženou

  mladší sestru, které je dokonce opa-

  trovníkem. Dva osudy spojuje nejen

  tento malý byteček (Andrea už pra-

  cuje na nějakém lepším bydlení), ale

  i roky poznamenané jen nevelkou

  podporou rodičů. A také pomoc asi-

  stentů.

  PRÁCE, KTERÁ NEMÁ

  PRACOVNÍ DOBU

  Svou premiéru si tady odbyla před

  dvěma lety i Vendula Grünvaldová,

  kterou – jako mnohé jiné – přived-

  lo k této práci studium. A poznala už

  i těžší chvilky: „Nejhorší snad není

  konkrétní pomoc konkrétnímu člo-

  věku. To se naučíte, včetně i docela

  intimních úkonů s osobní hygienou.

  Ale někomu může vadit časová ne-

  jistota – máte plán na večer a někdo

  potřebuje pomoci hned. Nemůžete

  odmítnout a bez ohledu na svůj pro-

  gram musíte jít. Asistence musí být

  jistota. Když jeden nemůže, druhý

  musí…“

  Vendula je dnes hlavně sociální

  pracovnicí v centrále ligy a ručí kli-

  entům za jistotu – snaží se asistenta

  sehnat i mimo všechny harmono-

  gramy. A když to jinak nejde, nastou-

  pí sama. Protože asistent není jen

  pomocník při běžných i neběžných

  činnostech, ale také člověk, kterému

  je možné leccos říci, který poradí

  i zařídí mnohé věci venku, tam v tom

  někdy i nepřátelském světě.

  Když máte asistenta, je i obyčejné napití hračka.

• Strana 13

  13

  I proto je „životnost“ asistentů ne-

  dlouhá. V Lize vozíčkářů mají sice

  i rekordmany třeba už s desetiletou

  praxí, ale čísla z prvních čtyř měsíců

  letošního roku jsou krutá – z růz-

  ných důvodů odešlo patnáct, přišlo

  čtrnáct asistentů. Zdánlivě žádný

  problém, jenomže… Každý nový

  obětavec si nevystačí s odhodláním

  a potřebou pomáhat, musí se mnoho

  věcí naučit. Také vztahu, který nemá

  přerůst do silných citových vazeb.

  Vendula říká: „Je to především prá-

  ce. Sice plná pochopení, vstřícnosti

  a naprosto individuální, ale práce.

  I klienti nás většinou, a to je dobře,

  neberou jako náhradu jiných vztahů.“

  Je to trochu jako v nemocnici.

  K asistenci patří intimita, ale i chlad-

  nokrevná a kvalifikovaná profesio-

  nalita. Snad i proto zájemců o tuto

  práci není mnoho. O to jsou cennější.

  Ale v jejich odměnách to neuvidíte,

  na mnohem lepší výdělky dosahují

  třeba nepříliš kvalifikovaní skladní-

  ci nebo různé pomocné síly. Zkrát-

  ka tudy cestička k bohatství nevede.

  Andrea také ví, že dostává víc než

  jen běžnou pečovatelskou pomoc:

  „Asistent má člověka především roz-

  víjet. A dělá to. Zdánlivě je také pe-

  čovatelkou. Ale ta si udělá své a jde

  dál. Kdežto třeba tady s Vendulou si

  můžeme nejen říci, ale i naplánovat

  něco pro svět venku. To je mnohem

  důležitější než uklizený pokoj a vy-

  prané prádlo.“

  ČAS VELKÝCH STAROSTÍ

  Brněnská Liga vozíčkářů má dnes

  čtyřicet asistentů a asistentek. Málo?

  Dost? Klidně by jich mohlo být i tře-

  ba o deset víc. Mluvčí ligy Ladislava

  Blažková říká jasně: „Jsou špatně

  placení a prestiž této práce je malá.

  Většinou nám pomáhají studen-

  Nejhorší snad není

  konkrétní pomoc

  konkrétnímu člověku.

  To se naučíte, včetně

  i docela intimních úkonů

  s osobní hygienou. Ale

  někomu může vadit

  časová nejistota – máte

  plán na večer a někdo

  potřebuje pomoci hned.

  Procházka

  je výborná,

  ale sama se

  Andrea neoblékne.

• Strana 14

  REFLEKTOR / OSOBNÍ ASISTENCE

  Mohu

  zůstat doma?

  Stálé téma domácí versus ústavní

  péče. Kdo z nás by, pokud nezbytně

  nemusí, opustil svůj domov a šel

  do ústavní péče? Naprostá většina

  z nás má svůj domov ráda, je to

  útočiště, kam se vracíme, místo,

  kde se cítíme dobře, kde si děláme

  věci po svém a kam patříme.

  Ano, vždy je pro nás lepší být

  doma. Ale ne vždy to je možné.

  Je-li člověk odkázán na trvalou

  24hodinovou asistenci, často na

  ni nemá finanční prostředky. Ani

  ten nejvyšší příspěvek na péči není

  dostačující. Fungující rodina (včetně

  tet, strýčků, bratranců a sestřenic)

  společně vypomáhá, čas od času

  pomohou přátelé a známí. Jsou

  velikým darem, za který je potřeba

  být vděčný.

  Pokud rodina nefunguje a člověk

  nemá dostatek finančních

  prostředků na asistenci, pak

  je třeba hledat v okolí zařízení

  sociální péče k trvalému pobytu. Je

  nutné tuto situaci přijmout, byť je

  těžká. Vazba na přátele a známé

  se přerušit nemusí.

  Práce v sociálních službách

  je psychicky a fyzicky velmi

  náročná. Ač je společensky

  velice potřebná a přínosná

  (i pro stát je ekonomičtější, když

  člověk bydlí doma, než když je

  umístěn v sociální instituci), není

  dostatečně ohodnocena a nemá

  společenskou prestiž.

  Se stárnoucí populací se však bude

  její potřeba zvyšovat – bude nejen

  více lidí s disabilitou, ale i více

  seniorů. Z mého pohledu potřebuje

  kvalitní osobní asistence podpo-

  ru společenskou i ekonomickou.

  A když to již není možno zvládnout

  doma, tak i ústavní péče. Aby kaž-

  dý měl možnost žít v příjemném

  a přátelském prostředí.

  

  Autorka je lékařka,

  členka rady Konta Bariéry.

  SLOUPEK Lii VAŠÍČKOVÉ

  ti, kteří to berou jako brigádu. Když

  skončí školu, odejdou. Takže musí-

  me jednak nové lidi sehnat a jednak

  je hodně naučit. Odhodlání nestačí

  a bohužel není zrovna málo případů,

  kdy lidé zjistí, co je práce asistenta,

  a vzdají to.“

  Dnes není problém sehnat práci,

  tím spíše v tak rozvinutém městě.

  A zbytky nezaměstnaných? Kde-

  pak, mezi nimi by bylo těžké najít lidi

  s tou základní kvalifikací, tedy ote-

  vřeným lidským přístupem a oběta-

  vostí. Takže největším rezervoárem

  budoucích asistentů jsou vysoké

  školy, jimiž naštěstí Brno oplývá. Ale

  když zájemce zjistí, že mezi jeho po-

  vinnosti bude patřit i čištění kliento-

  vých zubů a další – řekněme co nej-

  obecněji – čisticí úkoly, bývá někdy

  po zájmu.

  V Brně se jen potvrzuje docela

  známý jev – naše sociální politika

  umí ohlašovat miliardové plány, umí

  posloužit poslancům k dramatickým

  střetům v parlamentu, umí se do-

  jmout nad expresivně zpracovaným

  příběhem v médiích. Ale neumí po-

  chopit, že sociální práce, dnes obrov-

  sky náročná na kvalifikaci a čas, je

  stejně nebo i více důležitá jako práce

  policie nebo finanční správy. Když

  k tomu připočítáme módní žvás-

  ty o neziskovkách jako „pijavicích“,

  „darmožroutech“ a „profesionálních

  lenoších“, nemůžeme být překvape-

  ní, že asistentů v celé zemi ubývá.

  Tím se ale jen zhoršuje život stati-

  síců lidí s postižením všeho druhu,

  seniorů nebo lidí po těžkých úrazech

  a onemocněních.

  Brno má hokejovou Kometu, Vel-

  kou cenu motocyklů, veletržní vý-

  staviště, mnoho úspěšných škol

  a ústavů, nejvíce soudců na počet

  obyvatel, ale také třiatřicetiletou An-

  dreu, od narození závislou na po-

  moci. Jak že to říkala? „Asistent má

  člověka rozvíjet. A dělá to.“

  Kolik asistentů by zaplatil měsíč-

  ní honorář jednoho hokejisty? Smí

  se taková otázka v 21. století vůbec

  položit?

  

  Liga vozíčkářů

  Nezisková organizace založená

  vroce , patří mezi největší

  podobného druhu vČeské republice.

  Nabízí služby osobní asistence

  asociální rehabilitace pro podporu

  zaměstnávání, provozuje Centrum

  denních služeb nebo iporadnu

  pro život spostižením. Zajištuje

  bezbariérovou dopravu vBrně

  aokolí, půjčuje kompenzační

  pomůcky avěnuje se ivýcviku

  asistenčních psů.

  „Inspirujeme apodporujeme

  handicapované lidi na jejich cestě

  ksamostatnosti, protože každý má

  svůj potenciál.“

  www.ligavozic.cz

  Asistenti jsou špatně

  placení a prestiž této

  práce je malá. Většinou

  nám pomáhají studenti,

  kteří to berou jako

  brigádu.

  Tisková mluvčí

  (dříve vzorná

  stipendistka Konta

  Bariéry) dobře ví,

  jaký svět lidí

  s postižením je.

• Strana 15

  15

  REFLEKTOR / TRIBUNA

  Občas se na mě obrátí mladý člověk s po-

  stižením, zda bych díky svým aktivitám

  nevěděl o nějakém volném pracovním

  místě. Podobné otázky a žádosti často

  míří také na adresu Konta Bariéry. Zdá se,

  že některým lidem s postižením se stále

  moc nedaří najít uplatnění na otevřeném

  trhu práce, přestože přibývá organizací,

  projektů i firem, které se v zaměstnávání

  osob s postižením výrazně angažují –

  a mají v tom úspěchy. Nabízí se na první

  pohled jednoduché vysvětlení: většina

  zaměstnavatelů, potažmo převážná část

  naší společnosti, ještě nenabyla dostatečné

  uvědomění o sociální odpovědnosti. Pro-

  blém je však složitější a popis reality se

  nemusí každému líbit.

  Znám nemálo aktivních a úspěšných

  vozíčkářů, nevidomých i neslyšících, kteří

  pracují na různých pozicích v řadě oborů.

  Často o jejich příbězích píšeme i v našem

  měsíčníku. Právě takové by zaměstnavatelé

  rádi angažovali. A to i ti, kteří se za touto

  problematikou programově neženou. Ne-

  panuje tu totiž žádná masová a programová

  averze vůči handicapovaným. Při dotazu

  „Proč nezaměstnáváte víc lidí s postiže-

  ním?“ obvykle totiž uslyšíte: „Rádi bychom,

  ale neseženeme jich dost kvalifikovaných.“

  Výmluva zakrývající nevstřícnost? Možná

  částečně, ale je faktem, že řada lidí s posti-

  žením očekává, že jim prostě někdo práci

  dát musí, a příliš se nezaobírají tím, co

  dokáží reálně nabídnout oni sami.

  Vedle těch aktivních totiž existuje ještě

  jiná skupina lidí s postižením – pasivní.

  Možná mluví o chuti pracovat, ale ve

  skutečnosti pro to nic moc nepodnikají.

  Nepoukazuji teď na lidi, kteří mají ta

  nejzávažnější postižení, a tudíž objektivní

  důvody, proč si budou hledat práci jen

  opravdu velmi těžko. Těm by dokonce

  často opravdový zájem nechyběl. Mám na-

  opak na mysli ty, kteří by ledacos zvládli,

  jenže se tak neděje. Žijí v přesvědčení, že

  svět je jim povinen vše předložit na zlatém

  podnose. A příčiny neúspěchu hledají

  všude, jen ne u sebe.

  Důvodů může být víc. Výchova, vzdělá-

  vací systém, sociální neobratnost způsobe-

  ná jistou formou izolace od běžného života,

  přílišné opečovávání, „umetání cestiček“,

  pozitivní diskriminace v určitých situacích

  atd. Nehledě na osobností rysy, které

  dokáží vše výše popsané ještě podtrhnout.

  Pravda, je otázkou, zda vlastně nelze za

  součást handicapu označit i to, když vás

  někdo nenaučí samostatnosti a odkáže

  vás do role nekompetentního pasivního

  příjemce pomoci. Nelze však rezignovat na

  aktivní podíl jedince na příběhu jeho života

  a všechno svalit jen na ty druhé.

  Zatímco „zdravý“ člověk bez handicapu,

  který neinvestuje do svého rozvoje dost

  energie, má vždycky záložní variantu

  uplatnění v manuální nekvalifikované

  práci, líný vozíčkář to má ve stejné situaci

  dost těžké. Ačkoliv na rozdíl od „zdravého“

  lempla má docela jistotu, že sociální sys-

  tém ho na ulici nenechá.

  Některým lidem s postižením by zkrátka

  neškodila trocha sebereflexe, než si začnou

  stěžovat na nespravedlivý svět. A ponech-

  me stranou diskuse o tom, jak handicap

  v mnoha ohledech něco komplikuje. Ano,

  komplikuje, ale to se dá povětšinou řešit.

  Jsou k tomu nezřídka připraveni i zaměst-

  navatelé, ovšem také oni v tom musí vidět

  nějaký smysl.

  Je svým způsobem pozitivní, když se se-

  tkáte s člověkem, který svoji situaci nahlíží

  objektivně a nebojí se pojmenovat sku-

  tečné příčiny toho, proč nemá dlouhodobé

  zaměstnání. Nedávno jsem měl možnost

  mluvit s pětadvacetiletým Ondřejem, který

  kvůli dětské mozkové obrně chodí o ber-

  lích a ani ve svých letech zatím nenašel

  stabilní práci, přestože má maturitu a bydlí

  ve velkém městě. Vyzkoušel tréninkový

  obchod, práci za pokladnou i administrati-

  vu v kanceláři nadnárodní firmy. Tam mu

  z reorganizačních důvodů neprodloužili

  smlouvu. Teď tedy zase hledá, ale není za-

  hořklý, nemluví o nechuti zaměstnavatelů,

  nebo dokonce o diskriminaci. Realisticky

  přiznává, že jeho životopis není dost boha-

  tý, aby se prosadil v konkurenci uchazečů

  a že se mu také občas něco nepovedlo.

  Moc mu nejde matematika ani angličtina,

  nebavilo ho další studium, jeho pracovní

  tempo je trochu pomalejší, pod tlakem dělá

  více chyb a ne úplně dobře zvládá stres.

  I když je momentálně bez práce a má dost

  času, žádnému seberozvoji se nevěnuje,

  pouze dochází do jedné neziskovky, která

  by mu měla pomoci s hledáním nového

  místa.

  Ondřejův příběh je vlastně vcelku typic-

  ký pro určitou skupinu mladých lidí s po-

  stižením. Netypická je však jeho upřímnost

  k sobě samému. Přesto mu zatím nebyla

  moc platná. I když není pasivní v hledání

  a chuti pracovat, nedokázal dosud od-

  hodlání přetavit v činy, které by rozšířily

  portfolio jeho znalostí a dovedností.

  Nerad bych, aby si někdo myslel, že ba-

  gatelizuji problémy lidí s hledáním práce.

  Uvědomuji si je stejně jako vliv zdravot-

  ních hledisek a sociálních okolností. Ty

  jsou u každého člověka individuální, takže

  nelze všechny šmahem házet do jednoho

  pytle. Zároveň se netvářím, že jsme obklo-

  peni jen vstřícnými zaměstnavateli, kteří

  se třesou nedočkavostí, kdy už konečně

  budou moci přijmout co nejvíc lidí s po-

  stižením. Chtěl jsem hlavně poukázat na

  to, že lidé s postižením nemohou pasivně

  čekat a musejí se sami snažit, i když je to

  třeba stojí víc sil.

  Je ovšem otázkou, jak zažehnout jiskřič-

  ku zájmu v těch, jimž chybí.

  

  Handicap není kvalifikace

  RADEK MUSÍLEK

  se zamýšlí nad pracovním

  uplatněním lidí spostižením

  Zatímco „zdravý“ člověk

  bez handicapu, který

  neinvestuje do svého rozvoje

  dost energie, má vždycky

  záložní variantu uplatnění

  v manuální nekvalifikované

  práci, líný vozíčkář to má

  ve stejné situaci dost těžké.

• Strana 16

  ŽIVOT

  Text: MICHAELA ZINDELOVÁ

  Foto: JAN ŠILPOCH

  Před čtyřmi roky byla v Praze ote-

  vřena kavárna Mezi řádky, jeden ze

  sociálních podniků Etincelle. Je kom-

  binovaná s voňavým pekařstvím, ale

  také s knihovnou s bohatým výbě-

  rem sci-fi literatury. Jako pozůsta-

  lost po svém otci Josefu Nesvadbovi

  ji sem věnovala jeho dcera Barbara.

  V originálním interiéru slouží knihy

  nejen jako dekorace, nabízejí se i ke

  čtení.

  V netradičním podniku dostalo

  šanci víc než deset lidí, kteří by jinak

  práci jen těžko hledali. U stolku v ka-

  várně, kde sedím s ředitelem Etin-

  celle Jakubem Knězů, nás obsluhuje

  jeden z kavárníků, Jaroslav Puška.

  Vloni získal dokonce na pražském

  magistrátu ocenění Zdravotně posti-

  žený zaměstnanec roku.

  Normální

  je být různý!

  Rychlost, sjakou se rozvíjí

  spolek Etincelle, zaměřený

  na práci lidí slehkým mentálním

  nebo fyzickým handicapem,

  překvapuje. Několik kaváren,

  bistro ařemeslná pekárna,

  ve kterých se denně stojí

  fronty – na začátku toho všeho

  je dlouholetý novinář

  Jakub Knězů.

  Tým v zelených tričkách je po škole-

  ní a pečlivém nácviku pracovních do-

  vedností. Jakub Knězů, který Etincelle

  v roce 2005 založil, přesvědčivě říká:

  „Klienty detailně učíme, jak mluvit se

  zákazníky, jak si zapsat objednávku –

  tak, aby mohli denně fungovat v prá-

  ci bez překážek. V našich provozech

  býváme v prvních dnech nervózní.

  Ovšem zaměstnanci si získávají den

  za dnem víc důvěry ve své schopnosti.

  A zákazníci berou náš personál úplně

  přirozeně. Ostatně naším heslem je:

  Normální je být různý. My zákazní-

  ky nepřemlouváme, aby udělali dob-

  ré gesto a vypili si právě u nás kávu.

  Vítězíme, myslím, především kvalitou

  i cenovou dostupností. Třeba kavárna

  Mezi řádky funguje jako pekařství,

  přes den je možné zajít si k nám na

  oběd, po práci na skleničku a někdy

  večer na autorské čtení…“

  NIC NEVYROSTE

  NA ZELENÉ LOUCE

  Ještě v čase studií na francouzské no-

  vinářské škole v Paříži potkal Jakub

  Knězů v organizaci Červeného kříže

  pro děti s mentálním postižením svou

  budoucí partnerku – „zařízení se sho-

  dou okolností jmenovalo Etincelle,

  francouzsky jiskra,“ usměje se. Deset

• Strana 17

  17

  let pracoval Jakub Knězů v médiích,

  také v České televizi.

  Co se vlastně stalo, že úspěšný

  reportér začal v úplně jiné profesi?

  „Před dvanácti lety jsem chtěl nato-

  čit reportáž o ústavu pro postižené

  v Psárech. A objevil jsem tam ,jiný‘

  svět, pořád s mnoha bariérami. Na-

  padlo mě za pomoci mé kamarádky

  Báry Nesvadbové dát do novin a ča-

  sopisů informaci, že děláme sbírku

  pro mentálně postižené, aby se za

  peníze za barevné tašky s ručně ma-

  lovaným obrázkem autobusu, vytvo-

  řené klienty domova, koupil právě

  nový autobus. Byl jsem docela pře-

  kvapený, když jsme za pár měsíců

  díky prodeji tašek kupovali skuteč-

  ný, nový autobus za šest set tisíc!“

  Nejde o společenství, kde bych

  mohl být užitečný? ptal se novinář

  sám sebe. Ukončil práci v mé diích

  a v roce 2005 založil občanské

  sdružení Etincelle. Jakub Knězů zce-

  Jaroslav Puška je mladý a věčně usměvavý

  muž, který má doma malého synka. Patří

  mezi výrazné opory pražské kavárny

  Mezi řádky, působí tu už víc než dva roky.

  Kdybychom měli handicap násobit, překonává

  jej Jaroslav hned dvakrát – jako Rom i jako

  muž s lehkým mentálním postižením. Přesto

  se na něj zeptejte jeho kolegů, nadřízených

  i zákazníků – uslyšíte nefalšovanou chválu.

  Na sklonku loňského roku vyústila v ocenění

  Zaměstnanec roku z chráněného trhu práce,

  které uděluje Nadační fond pro podporu

  zaměstnávání osob se zdravotním postižením.

• Strana 18

  ŽIVOT / PŘÍBĚH – ETINCELLE

  la otevřeně připouští, že při svých

  nových profesních začátcích už

  dobře věděl, že nic nevyroste na ze-

  lené louce, ale vůbec netušil, že se

  všechno rozjede do dnešních roz-

  měrů. Řídí firmu s dvěma stovkami

  zaměstnanců, ze tří čtvrtin se jedná

  o handicapované.

  ODĚTSKÝCH NEMOCÍCH

  ZAČÁTKŮ

  Prvním z cílů Etincelle se stalo vy-

  tvoření organizace, která by umožni-

  la lidem s postižením uplatnit se lépe

  na trhu práce. Ředitel firmy k začát-

  kům podotýká: „Naší primární sna-

  hou bylo, že jsme handicapované lidi

  chtěli vzdělávat.“

  Dost rychle se ukázalo, že s nimi

  téměř nikdo nechce pracovat, Etincel-

  le si musela projít dětskými nemoce-

  mi začátků: „Jediná šance byla, aby-

  chom lidi s handicapem zaměstnali

  sami. Nechtěli jsme se stát jen zpro-

  středkovateli práce, rozhodli jsme se

  pro vlastní aktivity,“ vzpomíná Jakub

  Knězů. „Prvním zákazníkem Etincel-

  le se stal kladenský domov Zahrada.

  A začali jsme tím své aktivity rozšiřo-

  vat i ve Středočeském kraji.“

  Lidé sem přicházeli bez jakýchko-

  liv pracovních návyků a zkušeností.

  Postupně se učili, jak se orientovat

  na poli integrace. Etincelle má na tuto

  záležitost vypracovanou metodiku.

  Jakub Knězů si dobře vybavuje, co

  se stávalo s absolventy této „občan-

  ské nauky“ v kostce: „Po ukončení

  školení začali pracovat v nejrůzněj-

  ších pomocných pozicích, obsluhují

  v bistrech, pečou v pekárnách, vaří

  v gastronomickém provozu. A také

  uklízejí, to je podle mne fajnová prá-

  ce, která je vidět,“ vypočítá ředitel

  firmy. „A to, co na naší farmě ve Stře-

  dočeském kraji vypěstujeme, hned

  v našich podnicích zpracujeme.“

  Do Etincelle přicházejí lidé z ústav-

  ní péče i z rodin – ty prý mívají ně-

  kdy tendenci o svého potomka až

  příliš pečovat, práce jim připadá ne-

  vhodná. Také Jakub Knězů je často

  s podobnými názory konfrontován.

  Sám rozhodně jakékoliv „chudáč-

  kování“ odmítá: „Někdy se při práci

  našich úklidových týmů setkávám

  s názorem, že uklízet by lidé s po-

  stižením neměli, že je zneužíváme.

  Naši zaměstnanci ale nejsou do ni-

  čeho nuceni, osobně si myslím, že je

  práce vnitřně posunuje a napřimuje.“

  INKLUZE PRAXÍ

  V současné době Etincelle provo-

  zuje mimo jiné kavárny Bez konce

  v Kladně, bistro ve Střední zdravot-

  nické škole, na pražském magis-

  trátu či kavárnu pro zaměstnance

  v pražské budově City Green Court

  na Pankráci a řemeslnou pekárnu

  v Kladně se dvěma prodejnami. Ke

  kavárně Mezi řádky u Anděla přibyla

  nedávno další, na Filozofické fakultě

  UK, na náměstí Jana Palacha. „Máme

  odsud velmi pozitivní ohlasy, tvoří se

  tady fronty, návštěvnost je vysoká,“

  konstatuje Jakub Knězů.

  Jak je vůbec možné, že se v Etin-

  celle „dílo“ tak daří? Ředitel prag-

  maticky soudí: „Musíme prostě ustát

  konkurenci, chceme nabízet nejen

  pečivo a kávu, ale také jídlo. Samo-

  zřejmě přemýšlíme v ekonomic-

  kých kategoriích. Za pochodu jsme

  se profesionalizovali, tak, abychom

  stačili i na chod velké firmy. A pak je

  tu naše motto, že nikde nehlásíme:

  Obsluha u nás je trochu jinačí. Jde

  prostě o inkluzi praxí.“

  Velmi otevřeně dokáže Jakub Kně-

  zů hovořit na téma, nakolik naše

  společnost v sociální praxi pokročila:

  „Existuje sice nařízení, že každý dva-

  cátý pátý zaměstnanec má být zdra-

  votně postižený, ale raději se často

  odvádí pokuta za neplnění nařízení.

  Mnohde se takových zaměstnanců

  bojí, myslí si, že v tom existuje něja-

  ké nebezpečí – jde o neopodstatněné

  předsudky. České firmy se obecně do

  takové spolupráce nehrnou,“ hodnotí

  Jakub Knězů: „Jen zřídkakdy vídám

  osvícené partnery, kteří jsou s námi

  ochotni spolupracovat. V tomto

  smyslu mě opravdu udivuje, že část

  starostů a vedení radnic nevidí po-

  tenciál spolupráce se sociálními pod-

  niky. A jinde zase naopak umějí pře-

  mýšlet v širších souvislostech. Jako

  vzorový příklad bych uvedl pražskou

  městskou část Zbraslav.“

  Víc než ocenění, která už spolek

  získal, si Jakub Knězů považuje boch-

  níku kvalitního upečeného chleba.

  Když si ho někdo odnese domů a po-

  chutná si na něm, to je teprve ta pravá

  garance faktu, že v Etincelle denně

  odvádějí kvalitní práci.

  

  Etincelle

  Spolek získal grant Srdcerváčů, opakovaně se stal

  nositelem ochranné známky Práce postižených, kterou

  uděluje Nadační fond pro podporu zaměstnávání osob se

  zdravotnímpostižením (NFOZP).

  Více oEtincelle na www.etincelle.cz

  Někdy se při práci

  našich úklidových týmů

  setkávám s názorem,

  že uklízet by lidé

  s postižením neměli,

  že je zneužíváme. Naši

  zaměstnanci ale nejsou

  do ničeho nuceni,

  osobně si myslím,

  že je práce vnitřně

  posunuje a napřimuje.

  Jakub Knězů

  je příkladem,

  že sociální

  podnikání se dá

  dělat jako kvalitní

  byznys. Ale pozor:

  o výši zisků tady

  tolik nejde.

• Strana 19

  Předplaťte si

  časopis Můžeš

  Výhodné

  předplatné

  nadva roky

  za380 Kč!

  Pokud si předplatíte

  Můžeš na dva roky,

  ušetříte proti ročnímu

  předplatnému 100 Kč

  a proti volnému

  prodeji 280 Kč.

  OBJEDNÁVKY PŘEDPLATNÉHO

  PŘIJÍMÁ ČESKÁ POŠTA:

  TELEFONICKY: na bezplatné lince

  800 300 302

  ON-LINE: na adrese:

  www.postabo.cz

  E-MAILEM: postabo.prstc@cpost.cz

  PÍSEMNĚ: na adrese:

  Česká pošta, s. p.

  oddělení periodického tisku

  Olšanská 38/9, 225 99 Praha 3

  Automobily

  bez bariér.

  — Ruční ovládání pedálů

  — B

  ezbariérová vozidla

  —

  Úpravy sedadel

  —

  Nakládání invalidního vozíku

  —

  Ostatní individuální úpravy

  API CZ s.r.o. | Slapy 136 | CZ-391 76 Slapy u Tábora

  T: +420 606 070 992 | E: info@apicz.com

  www.apicz.com

• Strana 20

  ŽIVOT / TECHNIKA – HODINKY PRO NEVIDOMÉ

  Jak si sáhnout na čas

  hlinkového pouzdra s průměrem

  43 mm (běžná pánská velikost je

  dnes 42 mm), 12 a půl milimetru

  vysokým, na koženém pásku. Na

  těle hodinek jsou dále umístěna dvě

  tlačítka a středový otočný volič. Vy-

  padají tak velmi podobně jako mo-

  derní chronografy, design je však

  účelově zjednodušen na naprosté

  minimum.

  37 PATENTŮ

  Trivialita zevnějšku ovšem končí

  u vnitřní konstrukce a ciferníku sa-

  motného. Je tvořen bílou plochou jen

  s několika řádky teček. Uvnitř skry-

  tá elektronika zvedá pomocí mag-

  netického systému na displeji tečky,

  které tak formují braillské písmo

  v mnoha jeho variacích.

  Společnost si vyvinula vlastní tech-

  nologii, která je odlišná od v součas-

  nosti využívané piezo metody v řadě

  pomůcek pro nevidomé uživatele.

  Konkrétní detaily si firma pečli-

  vě střeží, zajímavou informací

  napovídající o novátorství však

  může být počet nových patentů:

  37. Ať už jde v detailu o cokoli,

  technologie prý umožnuje celý

  systém zmenšit a vyrábět levně

  v masovém měřítku, což je pro

  trh zařízení pro nevidomé ob-

  rovská změna.

  A co umějí hodinky pomo-

  cí braillských znaků vlastně

  zobrazit? Teoreticky cokoli, přístroj

  je spojený s aplikací v chytrém tele-

  fonu, buďto s operačním systémem

  iOS od firmy Apple, nebo Andro-

  idem. Vedle základního zobraze-

  ní času, stopek nebo budíku umějí

  v této chvíli svému majiteli do hma-

  tového jazyka přenést upozornění

  aplikací, sociálních sítí nebo textové

  zprávy. Ovládací software však bude

  volně otevřený vývojářům, s novými

  cestami tedy může přijít kdokoli.

  Čtyři znaky, které umí displej ho-

  dinek vytvořit najednou, nejsou na

  dlouhé čtení a i na moderní mobilní

  komunikaci se to může zdát příliš

  málo. Řešením je zde systém auto-

  matického posunu – displej hodinek

  vytvoří první čtyři znaky a pak s po-

  mocí dotykového senzoru sleduje

  Na trhu je dnes nepřeberné množství

  hodinek, z nichž si i ti náročnější mohou

  vybírat celé dny. Chytré počítače i klasické

  strojky – všechny mají jedno společné.

  Nevidomým nejsou příliš kužitku.

  Text: ŠTĚPÁN BENEŠ

  Foto: DOT INCORPORATED

  „Mohu číst i ve tmě! A co vy?“ směje

  se Jasmine Kotsay, mladá nevidomá

  učitelka, která zrovna jezdí prstem

  po přístroji na svém zápěstí na pre-

  zentačním videu společnosti DOT

  Incorporated. Korejský start-up

  v posledních letech pracoval na ně-

  čem, co si ještě nedávno mnozí ne-

  dokázali představit – chytré hodinky

  pro nevidomé uživatele. Nyní s nimi

  vstupuje na trh a očekává se velký

  zájem (v letošním roce nejméně sto

  tisíc kusů).

  Chytré hodinky pro nevidomé

  Dot vypadají na první pohled vlast-

  ně triviálně. Společnost je vyrábí do

  Hodinky se nabíjejí

  pomocí magnetického

  podstavce připojeného

  do nabíjecího adaptéru

  pomocí USB kabelu.

• Strana 21

  21

  uživatelův prst. Jak přejede přes

  znaky, už mu displej vykresluje dal-

  ší a další, dokud nepředá celou zprávu.

  Rychlost posuvu lze samozřejmě nasta-

  vit podle preferencí, k předchozím řádkům

  se lze vracet poklepáním na ciferník.

  JEDNOU IČESKY?

  Hodinky se nabíjejí pomocí magnetického pod-

  stavce připojeného do nabíjecího adaptéru pomocí

  USB kabelu. Energii uchovává lithium-polymerová

  baterie s kapacitou 400 mAh, přístroj komunikuje

  s mobilem pomocí nízkoenergetického Bluetooth

  Low Energy 4.0 standardu.

  Tvůrci svůj projekt pojali skutečně zodpověd-

  ně. Prototyp testovala a připomínkovala stovka

  nevidomých uživatelů z celého světa, firma také

  kromě peněz od uživatelů a nadšenců na crowd-

  fundingovém serveru Kickstarter přilákala zájem

  větších investorů. Podle informací na webových

  Chytré hodinky

  pro nevidomé Dot

  Více informací oproduktu, včetně

  videí sprvními dojmy uživatelů

  amožností objednání, na webové

  stránce www.dotincorp.com

  (vanglickém jazyce). První

  recenze najdete také na různých

  zpravodajských serverech,

  vyhledávejte výraz „Dot smartwatch“.

  stránkách má jen na spuštění maso-

  vé výroby prvních chytrých hodinek

  pro nevidomé pět milionů americ-

  kých dolarů. Hodinky samé si cení

  na přibližně na 300 amerických

  dolarů bez daně za kus, k dispozici

  pro objednání by v současné chvíli

  měly být pro anglicky mluvící země

  a v domácí Koreji.

  K zodpovědnému přístupu firmy

  patří i fakt, že o svém produktu nepře-

  mýšlí izolovaně. Hodinky jsou prv-

  ním výsledkem rozsáhlejší mise na

  vyrovnávání šancí pro zrakově han-

  dicapované uživatele v současném

  komunikačním prostoru. Moderní te-

  lefony i tablety mají sice už rozvinuté

  funkce hlasového přednesu i ovládá-

  ní, to však nevidomé uživatele odsu-

  zuje buďto k indiskrétnímu provozu

  na veřejnosti, nebo dlouhodobému

  nošení sluchátek. Ve zkušenostech

  uživatelů samých, které společnost

  prezentuje na svém blogu, patří právě

  tohle mezi nejčastější reakce. Většina

  by dala přednost diskrétnímu „čtení“

  na displeji hodinek.

  V blízké budoucnosti má korej-

  ská firma v přípravě také větší tablet

  založený na stejném principu, se

  kterým by chtěla vstoupit i do vzdě-

  lávání zrakově handicapovaných

  v zemích třetího světa. U hodinek

  se pracuje vedle postupného uvádě-

  ní na trh po celém světě hlavně na

  lokalizaci. Brzy by měly umět napří-

  klad španělsky, francouzsky, italsky

  či německy.

  Ostatně zrakové postižení nezná

  hranice, a tak musí být produkt při-

  praven pro všechny regiony světa.

  I z tohoto důvodu se firma aktivně

  rozhlíží po distributorech i partne-

  rech pro lokalizaci také v České re-

  publice.

  

  Trivialita zevnějšku končí u vnitřní

  konstrukce a ciferníku samotného.

  Je tvořen bílou plochou jen s několika

  řádky teček. Uvnitř skrytá elektronika

  zvedá pomocí magnetického systému

  na displeji tečky, které tak formují

  braillské písmo v mnoha jeho

  variacích.

  Systém korejské

  firmy umí pomocí

  teček na displeji

  sdělit prakticky

  cokoli, další záleží

  na šikovných

  programátorech.

  Dočkat by se mohli

  i nevidomí v České

  republice.

• Strana 22

  ŽIVOT / AUTO-MOTO – AUTA BEZ BARIÉR

  Text: PETR BUČEK

  Foto: JAN ŠILPOCH

  Zapojení partneři také poradí i reali-

  zují úpravu na ruční řízení a naklá-

  dání vozíku nebo vypomohou s fi-

  nancováním. Poprvé se v projektu

  Auta bez bariér objevuje finanční in-

  stituce: ČSOB Leasing uvedla na trh

  výhodný úvěr se zajímavým pojiště-

  ním šitý na míru handicapovaným,

  který umožňuje pořízení a užívání

  auta za velmi výhodných podmínek.

  Novinkou byla loňská spolupráce

  s firmou Hankook, která prostřed-

  Auta bez bariér

  radí při nákupu vozu

  Projekt sdružuje prodejce nových aut,

  kteří se umějí postarat o zákazníka

  shandicapem – poradí svýběrem vozu,

  se státním příspěvkem či odpočtem DPH.

  nictvím projektu darovala handica-

  povaným řidičům 200 kusů zimních

  pneumatik.

  Přehled všech partnerů Aut bez

  bariér včetně kontaktů lze najít

  v každém vydání časopisu Můžeš

  a na internetových stránkách www.

  autabezbarier.cz.

  CO TRÁPÍ

  HANDICAPOVANÉ ŘIDIČE

  Koupě auta většinou začíná žádostí

  o státní příspěvek. Podle statistiky

  ministerstva práce a sociálních věcí

  jej v loňském roce získaly necelé tři

  tisíce řidičů s postižením. Průměrná

  částka příspěvku činila zhruba 150 ti -

  síc korun. „Většina našich handica-

  povaných zákazníků potřebuje pora-

  dit, jak mají o státní příspěvek zažá-

  dat,“ říká Radek Pipek ze společnosti

  Auto Jarov, která patří k partnerům

  projektu Auta bez bariér. „Zákazníci

  často volají brzy po svém úrazu nebo

  po zranění člena rodiny,“ dodává Ra-

  dek Pipek. O tom, jak vyřídit státní

  příspěvek, moc nevědí.

  Až na výjimky bývají handicapo-

  vaní klienti společnosti Auto Jarov

  s výší příspěvku spokojeni. Jeden

  žadatel dosáhl v nedávné době na

  maximální podporu ve výši 200 tisíc

  korun. Naproti tomu v jednom přípa-

  dě získal zájemce o nové auto pouze

  40 tisíc korun. „Úřadu jsme poslali

  odvolání proti jeho rozhodnutí,“ uvá-

  dí Radek Pipek.

  Většina prodejců zapojených do

  projektu umí zákazníkům poradit

  s vyřízením příspěvku, případným

  odvoláním nebo s tím, jak zažádat

  o vrácení daně z přidané hodnoty.

  Handicapovaní, kterým stát přiznal

  příspěvek na pořízení auta, mají prá-

  vo na zpětné vyplacení této daně.

  VÝHODY NOVÉHO AUTA

  Partneři projektu Auta bez bariér

  navíc umějí využít všechny slevy

  pro nákup auta handicapovanými

  zákazníky. „Pro lidi s postižením

  vy užíváme fleetové slevy, které se

  podle auta a jeho výbavy vyšplhají

  i přes 20 procent z původní ceny,“

  uvádí Iveta Kratochvílová ze společ-

  nosti Autocentrum Dojáček.

  Podle ní dělají handicapovaní chy-

  bu, když se při nákupu auta dívají po

  ojetých vozech. U ojetiny není mož-

  né využít velké slevy, banky navíc

  v jejich případě poskytují méně vý-

  hodné úvěry a odečíst DPH je mož-

  né jen u aut, které využívaly firmy.

  Kromě toho dostávají nová auta čas-

  to delší než dvouletou záruku stano-

  venou zákonem. Anebo je možné si

  garanci přikoupit.

  „Loni jsme prodávali auto 94leté

  zákaznici, která získala státní pří-

  spěvek na jeho pořízení. Ani v ta-

  kovém případě není nutné mít oba-

  vy například z toho, že by se musel

  příspěvek v případě nějakých nena-

  Vozíčkáři potřebují

  auto s velkým

  prostorem.

• Strana 23

  23

  PRODEJCI

  UNICAR

  Škoda

  www.unicar.cz

  OSTRAVA

  Vítkovická , Ostrava

  Tel.:   -

  E-mail: novevozy@unicar.cz

  AUTO JAROV

  Škoda, Volkswagen,

  Seat, Audi, Honda

  www.autojarov.cz

  PRAHA

  Osiková , Praha 

  Tel.:  

  E-mail: pipek@autojarov.cz

  AUTO HLAVÁČEK

  Škoda, Kia

  www.hlavacek.cz

  OLOMOUC

  Týnecká /, Olomouc

  Tel.:   

  E-mail: maly@hlavacek.cz

  OPAVA (Kia)

  Těšínská /

  Opava-Předměstí

  Tel.:   

  E-mail: kohut@hlavacek.cz

  PROSTĚJOV (Kia)

  Plumlovská , Prostějov

  Tel.:   

  E-mail: riedl@hlavacek.cz

  AUTOBOND GROUP

  Kia, Toyota, Ford, Suzuki, Subaru,

  Nissan, Mitsubishi

  www.autobond.cz

  PRAHA

  (Kia, Nissan, Mitsubishi)

  Kolbenova /, Praha -Vysočany

  Tel.:   

  E-mail: michal.dolezal@autobond.cz

  PLZEŇ(Kia, Ford)

  Koterovská , Plzeň-Slovany

  Tel.:   -

  E-mail: milan.horna@autobond.cz

  KARLOVY VARY

  (Kia, Nissan, Mitsubishi)

  Studentská ,

  Karlovy Vary-Doubí

  Tel.:  

  E-mail:tomas.klesa@autobond.cz

  OSTRAVA

  (Kia, Toyota, Nissan,

  Suzuki, Subaru)

  Krmelínská -, Ostrava-Hrabová

  Tel.:   -

  E-mail:petra.dybalova@autobond.cz

  OPAVA(Toyota)

  Ostravská , Opava

  Tel.:  

  E-mail:toyotaopava@autobond.cz

  HAVÍŘOV(Toyota)

  Před Tratí /, Havířov

  Tel.:  

  E-mail:toyotahavirov@autobond.cz

  TŘINEC (Toyota)

  Frýdecká , Třinec

  Tel.:   

  E-mail: toyotatrinec@autobond.cz

  AUTOCENTRUM

  DOJÁČEK

  Citroën, Fiat, Fiat Professional,

  Jeep, Lancia, Chevrolet

  www.dojacek.cz

  PRAHA

  Kolbenova /, Praha 

  (Citroën, Fiat, Jeep, Lancia)

  Tel.:   

  E-mail: citroen@dojacek.cz

  USeřadiště , Praha 

  (Fiat, Fiat Professional)

  Tel.:   

  E-mail: vasak@dojacek.cz

  Vršovická , Praha 

  (Fiat, Fiat Professional)

  Tel.:   

  E-mail: fiat.vrsovicka@dojacek.cz

  Přípotoční c, Praha 

  (Citroën, Chevrolet)

  Tel.:   -

  E-mail: citroen@dojacek.cz

  AMB

  Ford

  www.fordamb.cz

  PRAHA

  Severní , Ořech – Praha-západ

  Pražský okruh – Exit 

  Tel.: –

  E-mail: svoboda@fordamb.cz

  ÚPRAVCI

  JOSEF HURT

  www.rucniovladani.cz

  TÝNEC NAD LABEM

  Bambousek 

  Tel.  

  E-mail:info@rucniovladani.cz

  API CZ

  www.apicz.com

  SLAPY UTÁBORA

  Slapy 

  Tel.: 

  E-mail: info@apicz.com

  INVACAR

  www.invacar.com

  KATOVICE

  Průmyslová , Katovice

  Tel.:  

  E-mail: info@invacar.com

  FINANCOVÁNÍ

  ČSOB LEASING

  www.csobleasing.cz

  CELÁ ČR

  Na Pankráci /,   Praha 

  (ina ostatních pobočkách)

  Tel.: +   

  info@csobleasing.cz

  E-mail: petr.bucek@bariery.cz

  Partneři Auta bez bariér (projekt Konta Bariéry) poradí handicapovaným

  svýběrem vozu, sjeho úpravou, financováním, pojištěním isvyřízením

  státního příspěvku aodpočtu DPH – www.autabezbarier.cz.

  PRODEJCI AUT

  ÚPRAVCI

  FINANCOVÁNÍ

  dálých událostí vracet,“ uvádí Iveta

  Kratochvílová.

  Autocentrum Dojáček patří k dea-

  lerům, kteří umějí zákazníkům sjed-

  nat i výhodné havarijní pojištění,

  v jehož rámci neplatí v případě po-

  škození vlastní vinou majitelé auta

  žádnou spoluúčast. Opravit zdarma

  tak je možné i malé oděrky na ka-

  roserii.

  DOBRÝ OPATROVNÍK

  I přes státní příspěvek mnohdy zá-

  jemci o nové auto chybějí peníze. Po-

  moc s financováním přináší produkt

  společnosti ČSOB Leasing Opatrov-

  ník, který míří právě na handicapo-

  vané motoristy.

  Úvěr zahrnuje nízký úrok, ak-

  tuálně ve výši 1,99 %. „Produkt je

  navržen tak, aby handicapovaným

  umožnil čerpání příspěvku současně

  s vy užitím úvěrového financování.

  Zákazníci k úvěru zároveň získa-

  jí zvýhodněné povinné ručení s ha-

  varijním pojištěním a nadto i pojiště-

  ní skel a úrazové pojištění zdarma,“

  uvádí Hana Křížová, specialistka pro

  design a vývoj služeb ČSOB Leasing.

  Pro zvýšení zákaznického kom-

  fortu ČSOB Leasing nabízí navíc

  možnost vyřízení vrácení DPH od

  finančního úřadu.

  

  Partneři projektu Auta bez bariér

  pomohou s nákupem i servisem vozu.

  Většina našich

  handicapovaných

  zákazníků potřebuje

  poradit, jak mají o státní

  příspěvek zažádat.

• Strana 24

  ŽIVOT / AKTIVNĚ – JÓGA

  Text: MICHAELA ZINDELOVÁ

  Foto: JAN ŠILPOCH

  Většina lidí nemá o józe zcela správ-

  nou představu. Převládá názor, že

  jde o složité fyzické cvičení. „Ve vý-

  chodním pojetí se jedná o životní

  filozofii se zásadami, jakými je pro

  náš svět desatero. Jóga je komplex-

  ní – 70 % dechu, 20 % koncentrace

  a 10 % těla,“ vysvětluje Táňa Dut-

  kevičová. Po aerobiku začala sama

  v roce 2002 cvičit jógu, posledních

  sedm let pracuje jako lektorka.

  U handicapovaných jde o tzv. jó-

  govou terapii, kdy se vytvářejí lek-

  ce „na míru“. Jóga pomáhá zvyšovat

  pohyblivost kloubů, posiluje svaly,

  aktivuje hormonální činnost, od-

  straňuje stres a učí pohlížet vyrov-

  naně na život.

  Zkuste vnímat svoje tělo…

  Jógové prvky pomáhají uvolnit i tělo

  handicapovaného člověka, je ale třeba

  se stoprocentně soustředit a zastavit

  svou mysl. Jednu takovou specializovanou

  lekci jsme měli možnost navštívit.

  Po roce pravidelných týdenních

  hodin dva mladí lidé (Tomáš Gaudek

  je kvadruplegik po dětské mozkové

  obrně a v józe je začátečník; Jana

  Hanová s těžkou paraparézou dol-

  ních končetin zase zkouší kdejakou

  sportovní disciplínu) shodně tvrdí, že

  upřednostňují individuální péči před

  mixem cvičení se zdravými. Vzhle-

  dem k široké škále možných diagnóz

  ani nelze dát univerzální návod, jak

  cvičení sestavit. I proto je lepší „sólo“

  přístup.

  Na úplném začátku svých jógových

  lekcí analyzovala nejprve Táňa Dut-

  kevičová typ postižení: Jana se snaží

  rozpohybovat klouby, Tomáš zase

  posiluje končetiny. Náplň hodiny je

  Jóga pro handicapované zájemce

  Podle sdělení Ing. Jana Knaisla, předsedy Českého

  svazu jógy, u nás neexistuje centrála pro jógové

  cvičení zdravotně postižených. Jednotlivci s menším

  postižením mohou docházet do běžných hodin jógy,

  kde se integrují sostatními, nebo si najdou lektora jógy.

  Zatím se objevila jediná publikace manželů Knaislových

  z roku : Jóga pro lidi s postižením – ke stažení na

  www.caths.cz/storage/joga_tp.pdf

  Lektorka Táňa Dutkevičová: www.tanajoga.cz

  Na jógu se chodí asi tři hodiny po jídle, tekutiny se

  doplňují po cvičení. Jóga nepotřebuje moc prostoru, jen

  na položení jógamatky. Vhodné je volné oblečení.

  Jóga se dá

  pro zájemce

  s postižením

  upravit podle jejich

  možností.

  Princip však

  zůstává stejný.

  vlastně stejná jako u klasické jógy, jen

  pozice se přizpůsobují možnostem

  obou. „Zkuste vnímat svoje tělo,“ opa-

  kuje jim lektorka při cvičení.

  TĚLO IHLAVA

  Druhů jógy je hodně, Táňa sama za-

  čínala s hathajógou, dnes se věnuje

  hlavně józe pro zdravá záda. „Díky

  léty nabytým znalostem vybírám do

  lekcí vhodné ásany,“ vysvětluje lek-

  torka: „U jógy se klade velký důraz

  na dech – správné dýchaní. Vozíčká-

  ři by měli pracovat s horní částí těla,

  mohou se přizvednout i rukama jako

  Jana, Tomáš jde do cviků silověji,“

  říká Táňa a doplní: „Příjemný pocit

  může být i v napětí při překonávání

  nějakého odporu.“

  Jana Hanová (32) je krátce po ve-

  černí lekci spokojená: „Dost dlou-

  ho jsem hledala někoho, kdo bude

  ochoten se mnou jógu cvičit, a nako-

  nec jsem našla Táňu. Na jógu chodím

  až večer po práci a ačkoli jsem větši-

  nou unavená, pokaždé mě jóga svým

  způsobem nakopne. Naučila jsem se

  při ní relaxovat, a hlavně naslouchat

  svému tělu.“ Tomáš Gaudek (37) se

  připojí: „Posiluju a protahuju, přede-

  vším dolní končetiny, nemám žádný

  problém jít cvičit po práci. Oba se

  s Janou učíme soustředit se na kaž-

  dou změnu v těle, každý náš pohyb

  by měl být vědomý a řízený. Ideálně

  v souladu s dechem. Mám ještě na

  čem pracovat. Tělesné uvolnění ale

  pak provází i klid mysli.“

  Lektorka Táňa ještě uzavře:

  „V každém případě jde u handicapo-

  vaného o dvojnásob silné poselství,

  s jógou prostě zkouší své tělo.“

  

• Strana 25

  25

  KULTURA

  Text: RADEK GÁLIS

  Foto: JAN ŠILPOCH

  Na pódiu Pražské křižovatky zpívá

  Pěvecký sbor Elpida a vedle něj se

  v tmavém kostýmu míhá postava

  ženy, která se vlní nebo zklidňuje

  a gestikuluje podle toho, jak hudba

  graduje. V sále jsou i neslyšící, kte-

  ří z ní nespouštějí oči a dobře vědí,

  že bez šikovné tlumočnice by přišli

  o krásný zážitek, jenž v téhle chvíli

  patří všem.

  SPOCITEM BEZPEČÍ

  Kdo si myslí, že písně nejde tlumočit,

  je vedle. Jenže je to fuška. „Každý to

  prožívá jinak,“ říká Andrea Krajčíko-

  vá Kalců (36). S vrozenou nedoslý-

  chavostí se vypořádala na střední

  škole, kde díky tlumočení do zna-

  kového jazyka přišla na chuť studiu

  a pokračovala na vysokou.

  „Nejdůležitější je pořádná přípra-

  va, která proto dlouho trvá. Když

  už stojím na pódiu, soustředím se,

  abych držela tempo, a pak se dostá-

  Písně

  tlumočím

  bosá

  Dá se prožitek zhudby předat

  neslyšícím? Jde to. Ati, kteří

  poslouchají očima, možná znají

  iAndreu Krajčíkovou Kalců,

  tlumočnici do znakového

  uměleckého jazyka.

  vám do děje. Je to stejné jako u dítě-

  te, kterému čte maminka pohádku

  a dítě prožívá, co slyší. Tlumočení

  písní je můj život, náplň, která mě

  obohacuje,“ říká Andrea, která na

  pódiu zouvá boty. „Pomáhá mi to při

  cítění hudby. Obutá nejsem spojená

  se zemí, jen bosá získám stabilitu,

  jistotu a energii ze země. Když jsem

  naboso, dotýkám se země celým

  chodidlem a získávám pocit bezpečí

  a můžu se zcela soustředit na píseň,

  kterou prožívám. Když mám boty,

  ztrácím jistotu i schopnost soustře-

  dění. Bojím se, že upadnu, nemám

  z čeho čerpat stabilitu,“ vysvětluje

  tlumočnice.

  I když to vypadá jednoduše, za

  tříminutovou písničkou jsou hodiny

  úmorné práce. „Zakázka musí přijít

  hodně dopředu, protože je několik

  fází, bez kterých nevznikne dobrý

  výsledek. Skladbu dostávám měsíc

  před vystoupením, abych si mohla

  „Hudba se

  odráží v pohybu

  těla,“ říká Andrea

  Krajčíková Kalců.

• Strana 26

  KULTURA / ZNAKOVÝ JAZYK V HUDBĚ

  přípravu rozložit. Nejdříve si ji po-

  slechnu, abych zjistila, jak na mě

  působí. Pak ji pečlivě proberu vteři-

  nu po vteřině, jestli je v ní předehra,

  mezihra, dohra, jestli se sloky opa-

  kují a jestli má refrény. Když píseň

  rozeberu a vím, jak funguje a jaký

  má systém, přijde na řadu text, kte-

  rý musíme převést do uměleckého

  znakového jazyka umožňujícího

  vyjádřit prožitek, jaký máte třeba ze

  čtení básní.“

  TĚLO PROJETÉ HUDBOU

  Přitom je třeba konzultovat a vy-

  užívat supervizi v případě, když si

  člověk ve znakovém jazyce není

  jistý, zda sáhl po správném výrazu.

  „A pak už jen dolaďuji, což trvá, když

  si k práci sednu každý večer mini-

  málně na tři hodiny, intenzivně celý

  týden. Snažím se hledat a propojo-

  vat, aby píseň měla nejen obsahovou

  stránku, ale aby místa, kde píseň gra-

  duje, gradovala i ve znakovém jazyce.

  Aby z ní měl jako posluchač podobný

  prožitek i divák, hlavně ten neslyšící.

  Úplně přesně zážitek nepředáte, pro-

  tože prožitek neslyšících je jiný než

  u slyšících,“ říká Andrea a vysvětluje,

  že hudba se odráží i v pohybu těla.

  „Neslyšící vidí, co se opakuje a kde se

  skladba stupňuje. Zdůrazňuji změny

  tělem a mimikou v obličeji vyjadřuji

  emoce, které buď stoupají, nebo se

  naopak zklidňují.“

  Tlumočit hudbu je pořádný výkon,

  ne nepodobný námaze ze sportu.

  „Je to velmi vysilující, takže někdy

  jsem na pokraji zhroucení,“ přiznává

  Andrea, které občas s pochopením

  písně pomáhá i manžel. Je slyšící

  a znakuje, je tedy tlumočníkem do

  znakového jazyka. „Žije v mém světě

  a obracím se na něho často s prosbou

  o radu, když nevím, jak s písní dál.

  Pomáhá mi pak nalézt cestu.“

  Andrea už přeložila a zprostředko-

  vala neslyšícím asi pět desítek písní.

  „Věnuji se všem hudebním žánrům,

  snad kromě metalu. Tlumočila jsem

  i operu a symfonický orchestr. Loni

  jsme překládali muzikál Mauglí. Tlu-

  močila jsem písničky Moniky Ab-

  solonové nebo Báry Basikové, také

  píseň od Petra Hapky a Michala Ho-

  ráčka. Koho jsem zatím netlumočila,

  je Karel Gott nebo Lucie Bílá,“ směje

  se žena, která ví, že na pódiu není za

  hvězdu. „Tlumočník nesmí ukrást

  pozornost zpěvákovi, protože hlav-

  ní je zpěvák a já jsem jen tlumočník,

  který má dát divákům maximální

  zážitek.“

  JAZYKEM DO ŽIVOTA

  Nejen tlumočením hudby živ je člo-

  věk. Ačkoliv Andreu vystoupení baví,

  jejím publikem je také školní třída. Je

  odbornou učitelkou na Střední škole

  pro sluchově postižené v Praze–Rad-

  Věnuji se všem hudebním žánrům,

  snad kromě metalu. Tlumočila jsem

  i operu a symfonický orchestr. Loni

  jsme překládali muzikál Mauglí.

  Tlumočila jsem písničky Moniky

  Absolonové nebo Báry Basikové,

  také píseň od Petra Hapky a Michala

  Horáčka. Koho jsem zatím netlumočila,

  je Karel Gott nebo Lucie Bílá.

• Strana 27

  27

  licích, kde žáci studují obor asistent

  zubního technika. „Učím v laboratoři

  studenty, jak mají správně vyrábět

  zubní náhrady. A studuji prvním roč-

  níkem alternativní vzdělávání, wal-

  dorfskou pedagogiku. Chtěla bych

  vytvořit třídu pro neslyšící s jiným

  způsobem vzdělávání. Jde o no-

  vou věc, takže uvidím, jestli se vý-

  uka osvědčí. Ale věřím, že bude mít

  smysl,“ svěřuje se se svými plány.

  „U studentů poznám, že se jim

  v určitém období nikdo nevěnoval

  nebo neposkytoval péči. Je na nich

  vidět, že jsou pozadu kvůli jazyku.

  Mám štěstí, že mohu mluvit a okolí

  mi rozumí, je výhodou, že jsem vy-

  růstala mezi slyšícími. Moje matka

  je slyšící, mluvila na mě, chodila se

  mnou na logopedii. Od čtvrté třídy

  jsem byla na internátě. Až na střední

  škole jsem se dostala mezi neslyší-

  cí, kteří pro komunikaci používali

  český znakový jazyk. Začala jsem

  ho aktivně používat až ve 14 letech,“

  vysvětluje mladá učitelka.

  Vzpomíná, že díky setkání se

  znakovým jazykem se zlepšila ve

  škole a změnila se i její osobnost.

  „Do té doby jsem byla považována

  za největšího lumpa, ale pak se to

  otočilo a já procházela střední ško-

  lou s vyznamenáním. Pokračova-

  la jsem ve studiu na vysoké škole

  pedagogické a díky znakovému

  jazyku a společnosti lidí, kde jsem

  se pohybovala a kde mě brali jako

  jedinečnou osobnost, jsem se do-

  stala tam, kde jsem teď,“ usmívá se

  Andrea.

  SLYŠET HUDBU OČIMA

  Probuzení spící princezny tenkrát

  způsobilo kouzlo znakového jazyka.

  I proto Andreu trápí, že je nedostatek

  tlumočníků. „Když sháním tlumoční-

  ka kvůli přednášce ve škole, je jich

  málo nebo jsou zaneprázdnění. Pro-

  blém je, že tlumočníci nemají svou

  činnost jako hlavní náplň, ale vyko-

  návají jinou práci. Jsou vázaní jinde

  a k tlumočení mají určité hodiny.

  Kdyby tlumočili, když potřebuji, musí

  si vzít v práci volno…“

  Jinak ale podle svých slov nemá

  důvod ke stížnostem. Oporu nachází

  mladá žena i v rodině. Manžel pra-

  cuje na stejné škole, kde učí tělocvik

  a tlumočí do českého znakového ja-

  zyka. Když mají volno, vyrážejí s dět-

  mi do přírody. „Jezdíme na vodu, na

  kolech, aby děti poznaly krásy naší

  země. Začali jsme projekt, že objíždí-

  me hranice na kolech. Loni jsme ujeli

  sto kilometrů a letos budeme pokra-

  čovat. Úseky na sebe nenavazují, po-

  jedeme odněkud, kam se dostaneme

  a co nám život dovolí,“ plánuje An-

  drea letošní prázdniny.

  „S manželem, který mě chápe,

  máme hodné děti a kamarádíme

  s lidmi, kteří nás mají rádi. Dopadla

  jsem dobře, také jsem na tom mohla

  být mnohem hůř. Narodila jsem se

  s pupeční šňůrou obtočenou kolem

  krku, tak proto jsem nedoslýcha-

  vá. Doktoři říkali, že jsem se mohla

  narodit mentálně postižená, takže

  sluchová vada je jen maličká barié-

  ra. V životě mě sice trošku omezuje,

  ale jinak se mám dobře a děkuji za

  to,“ říká pokorně Andrea Krajčíková

  Kalců, žena, která pomáhá druhým

  slyšet hudbu očima.

  

  Za podmanivou

  podívanou se

  skrývají desítky

  hodin práce,

  tlumočník však ani

  tak nesmí ukrást

  pozornost umělci

  samému.

• Strana 28

  Text: DANIELA LEBEDOVÁ,

  PETRA VOTOČKOVÁ

  Paliativní péče je výraz, který ještě

  před pár lety v našem slovníku chy-

  běl. I dnes většina lidí tápe a neví, co

  přesně tento pojem znamená.

  CO JE PALIATIVNÍ PÉČE?

  Specializovanou oblastí zdravotní

  péče zaměřenou na umírání je pa-

  liativní (úlevná) péče. Jejím cílem je

  zmírnit bolest a další tělesná a du-

  ševní strádání, zachovat pacientovu

  důstojnost a poskytnout podporu

  jeho blízkým.

  Každý z nás se někdy v životě po-

  tkal nebo se může potkat s lidmi s ne-

  vyléčitelným onemocněním. Lidé,

  kterým je umožněno využít paliativní

  péči, mohou mít šanci na delší život.

  Paliativní péče jim pomáhá prožívat

  zbývající dny jejich životů tak dobře,

  jak je to jen možné. A to už od chvíle,

  kdy se jejich nemoc objevila.

  V rámci celkové péče je důleži-

  té i řešení psychických, sociálních

  nebo duchovních problémů nemoc-

  ných i jejich nejbližších. Podílejí se

  na ní nejenom lékaři, ale také sestry,

  sociální pracovníci, dobrovolníci či

  duchovní.

  UMÍRÁNÍ DOMA

  Domácí hospicová péče pomáhá li-

  dem prožít důstojným způsobem

  a v rodinném kruhu poslední obdo-

  bí života. Lékaři a sestry navštěvují

  pacienta doma, do péče je zapojena

  i rodina nemocného.

  Návštěvy pracovníků hospice

  v domácnosti probíhají podle potře-

  by a zdravotního stavu klienta. Ně-

  kdy každý den, někdy jednou tý dně,

  někdy i víckrát denně. Nejčastěji při-

  chází lékař a zdravotní sestry, pak

  sociální pracovnice, podle potřeby

  psychoterapeut, dobrovolníci (mezi

  nimi jsou například i lékaři specialis-

  té: chirurg, oční lékař a zubař). Lékař

  je k dispozici pacientovi vždy, kdy je

  třeba zhodnotit, změnit či nově na-

  stavit léčbu. Pacient tak ani při váž-

  nějším zhoršení stavu nemusí být

  převážen do nemocnice.

  UMÍRÁNÍ MIMO DOMOV

  Místem, kde lze zajistit trvalou péči

  o umírajícího, jsou lůžkové hospice

  nebo paliativní lůžka ve zdravotnic-

  kých zařízeních.

  Lůžkový hospic je zdravotnické

  zařízení poskytující nepřetržitou péči

  pacientům ve stadiu nevyléčitelné

  nemoci, kdy byly vyčerpány všechny

  ostatní možnosti léčby. Do hospice

  přichází těžce nemocný člověk ve

  chvíli, kdy je nutná paliativní léčba,

  ale rodina na fyzicky i odborně ná-

  ročné ošetřování nestačí nebo nemá

  k dispozici domácí paliativní péči.

  Hospicová lůžka nebo lůžka pa-

  liativní péče v jiných zdravotnických

  zařízeních mohou být provozována

  odborníky na paliativní péči v tzv.

  rodinných pokojích např. v nemoc-

  nici či LDN.

  V ČR je omezený počet lůžkových

  hospiců a v některých krajích zatím

  nejsou ani vybudovány. Informa-

  ce o hospicích najdete například na

  www.asociacehospicu.cz. Paliativní

  lůžka mají i některé léčebny dlou-

  hodobě nemocných.

  Požádat o přijetí do hospice může

  nemocný nebo jeho blízcí. Formulář

  žádosti o přijetí je možno najít na

  webových stránkách nebo si jej vy-

  zvednout v hospici. K žádosti je třeba

  přiložit aktuální lékařskou zprávu

  a informovaný souhlas nemocného

  s umístěním do hospice a vše doru-

  čit osobně nebo poštou. V případě, že

  nemocný nemůže dát souhlas z důvo-

  du zdravotního stavu, odůvodní žádost

  o umístění do hospice odesílající lékař.

  Ze zdravotního pojištění je hraze-

  na zdravotní a ošetřovatelská péče. Na

  úhradě sociální složky péče se podílí

  klient určitou částkou denně podle pra-

  videl jednotlivých zařízení. Pacienti si

  na péči přispívají obvykle kolem 150

  až 250 Kč denně.

  CO MOŽNÁ NEVÍTE

  Hospice jsou financovány vícezdrojově.

  Zdravotní složka paliativní péče je hra-

  zena zdravotními pojišťovnami. Úhrada

  sociální složky je poskládána z příspěv-

  ku klienta, dotací MPSV, v některých

  případech přispívají ještě kraje a obce

  a nezanedbatelnou část tvoří i dary fy-

  zických osob, nadací a sponzorů.

  Mobilní hospicovou péči mají ze

  zdravotního pojištění v současné době

  financovánu jen některé organizace,

  a to v rámci pilotního projektu VZP ČR.

  Úhrada je však ještě podmíněna splně-

  ním některých kritérií a maximální dél-

  ka hrazené péče je 30 dnů. O cenách za

  poskytnutí mobilní hospicové péče se

  proto vždy předem informujte u kon-

  krétní organizace.

  PRAKTICKÉ RADY

  Péče o umírajícího se liší od běžné

  péče o nemocného v postupech i po-

  užívání léků.

  Pokud umírající trpí bolestmi nebo

  péče o něj je nad síly jeho blízkých,

  je vhodné vyhledat odbornou pomoc.

  S využitím mobilní hospicové péče

  může váš blízký zemřít důstojně

  a v domácím prostředí.

  Pokud pečujete o umírajícího, i vy si

  zasloužíte pomoc a podporu, a to jak

  psychickou, tak praktickou.

  

  Nenašli jste, co jste hledali?

  Máte vlastní zkušenost či dobrou radu,

  okterou byste se chtěli podělit sostatními?

  Napište, jsme tu pro vás! redakce@poradimesi.cz

  ... spaliativní péčí

  SERVIS

  Reportáž

  Reportáž zlůžkového hospice zpera Michaely Zindelové

  si můžete nalistovat v dubnovém vydání.

  Dostupná je varchivu na www.muzes.cz/casopis/archiv

• Strana 29

  VÝBĚR Lucie MARKOVÉ

  29

  Personální krize vpéči

  O nedostatku kvalitních asistentů

  a pečovatelů slýchám od svých ko-

  legů v sociálních službách již dru-

  hým rokem, situace stále graduje.

  Jedná se o psychicky a fyzicky ná-

  ročnou práci, která v ČR není příliš

  prestižní a doceňovaná, a je velmi

  obtížné sehnat nové zaměstnance,

  ti stávající jsou pak výrazně přetě-

  žováni.

  Dříve v oblasti např. osobní asi-

  stence pracovali na tzv. dohody

  a zkrácené úvazky často studen-

  ti vysokých škol, pokryli tak ně-

  které typy krátkodobých asistencí

  v domácím či pracovním prostředí

  klienta, dnes tomu tak skoro není.

  Tento stav má logicky vliv na po-

  skytování kvalitní sociální péče

  v zařízeních, ale i v domácím pro-

  středí klientů.

  Standardy kvality sociálních slu-

  žeb, které jsou po poskytovatelích

  vyžadovány, mohou jít tedy v někte-

  rých situacích stranou. Služby nejsou

  natolik pružné, jak by mohly býti.

  Nečekané situace vždy není možné

  personálně zvládnout.

  Podle údajů na webu www.help-

  net.cz je průměrný nástupní plat

  pracovníka v sociálních službách

  v tristní výši 12 140 Kč hrubého

  (bez příplatků). Průměrný plat pra-

  covníka v sociálních službách podle

  tiskové zprávy MPSV činil v roce

  2013 v příspěvkových organizacích

  18 695 Kč hrubého a v nestátním

  neziskovém sektoru zhruba o tisíc

  korun méně (zřejmě včetně příplat-

  ků). Podle MPSV je průměrný plat

  v roce 2016 o zhruba 2000 Kč vyš-

  ší. Ze zkušenosti jsem k údaji „prů-

  měrný plat“ dosti skeptická a zkuše-

  nosti od známých sociálních služeb

  mé skepsi dávají za pravdu.

  Především v nestátním nezisko-

  vém sektoru je situace nejistá, dota-

  ce získávají organizace vždy na rok,

  a dopředu není jisté, v jaké výši je

  získají. Často jsou tedy „vyšší“ platy

  řešeny spíše odměnami a příplatky,

  což je pro zaměstnance velmi nejistý

  stav, pokud má zabezpečit svoji rodi-

  nu a potřeby.

  O zvyšování mezd v této oblas-

  ti se hovoří již dlouho. Ministryně

  práce a sociálních věcí nyní před

  volbami navrhuje změnu v zákoně

  o platových poměrech zaměstnanců

  ve veřejných službách a správě, kde

  by s účinností od 1. 7. 2017 došlo

  k navýšení platů o 5,1 %, tedy o při-

  bližně 900 Kč pro pracovníky v so-

  ciálních službách. Zároveň navrhuje

  zvýšení o 9,4 % pro pomocný perso-

  nál. MPSV chce předložit vládě i va-

  riantu, kterou prosazují odbory, kdy

  by pracovníci v přímé péči měli být

  odměňováni jako zdravotní personál,

  zvýšení by tedy bylo v řádu 20 %.

  Zda je změna v těchto mantinelech

  takto na poslední chvíli před volbami

  reálná, nechávám na vašem zváže-

  ní. Nicméně se obávám, že ani výše

  uvedené mírné zvýšení platů a mezd

  nezaručí nárůst počtu kvalitních

  pracovníků v sociálních službách

  pro naše potřebné blízké.

  

  Soutěž VOZEJKMAP 2017

  o zajímavé ceny

  CZEPA (Česká asociace paraplegiků)

  vyhlašuje soutěž pro uživatele mobil-

  ní aplikace a webového rozhraní Vo-

  zejkMap. Od 10. 4. 2017 do 30. 9.

  2017 každý měsíc odmění menším

  dárkem tři uživatele, kteří přidají do

  VozejkMap nejvíce nových bezbarié-

  rových míst, a připíše jim body do cel-

  kového pořadí. Dne 2. 10. 2017 pak

  vyhlásí devět nejúspěšnějších, kteří

  získají hodnotné ceny:

  1. a 2. místo: tablet Samsung Ga-

  laxy a bezplatné zapůjčení vozu

  Škoda Octavia Combi s ručním

  řízením

  3. až 5. místo: chytrý telefon

  Huawei Y5

  6. až 9. místo: powerbanka

  Mobilní aplikace a webové stránky

  VozejkMap nabízejí navigaci, mapu

  a informace o bezbariérových mís-

  tech v celé České republice. Mobilní

  aplikace je k dispozici pro operační

  systémy Android a iOS a je ke stažení

  zdarma. Vyhledávat a vkládat bezba-

  riérová místa lze i přes webové strán-

  ky projektu www.vozejkmap.cz.

  Zde naleznete i kompletní pravidla

  soutěže.

   Autorka je ředitelka z. ú. DEBRA ČR

• Strana 30

  SLOVO MÁ...

  Vydává Spolek přátel Konta Bariéry

  vespolupráci sNadací Charty 77

  Melantrichova 504/5

  110 00 Praha 1

  IČ: 62933833

  Šéfredaktor: Štěpán Beneš

  e-mail: stepan.benes@muzes.cz

  Redakce:

  Zdeněk Jirků

  e-mail: zdenek.jirku@muzes.cz

  Radek Musílek

  e-mail: radek.musilek@muzes.cz

  Jan Šilpoch

  e-mail: jan.silpoch@muzes.cz

  Michaela Zindelová

  e-mail: michaela.zindelova@muzes.cz

  Manažerka redakce:

  Veronika Vojtíková

  e-mail: veronika.vojtikova@muzes.cz

  Mobil: 725 208 298

  Korektorka:

  Martina Čechová

  Adresa redakce:

  Melantrichova 5, 11000 Praha 1

  Mobil: 725 208 298

  Web: www.muzes.cz. E-mail: info@muzes.cz

  Nevyžádané příspěvky se nevracejí.

  Cena jednoho výtisku je 30 Kč,

  pro předplatitele 20 Kč.

  Celoroční předplatné 240 Kč.

  Zvýhodněné dvouleté předplatné 380 Kč.

  ISSN 1213-8908

  Registrováno Ministerstvem kultury:

  MK ČR E 6622

  Periodicita: 12x ročně.

  Toto číslo vychází včervnu 2017.

  Vychází zafinanční podpory

  Ministerstva zdravotnictví ČR.

  Art director:

  Jiří Bušek

  Grafická úprava asazba:

  Jan Bělovský

  Tisk:

  Grafotechna Print, s. r. o.,

  Lýskova 1594/33, Praha-Stodůlky

  Rozesílá:

  Postservis Praha, Poděbradská 39, Praha 9

  Volný prodej:

  Česká pošta, s. p.

  Foto natitulní straně:

  Jan Šilpoch

  Partneři redakce:

  BOŽENA JIRKŮ

  bozena.jirku@bariery.cz

  Po tolika letech, kdy se pohybuji v ne-

  ziskovém sektoru, jsou ještě události,

  které mě překvapí. Takovou je právě

  iniciativa rodiny ze Vsetínska, která se

  nakonec spojila s Kontem Bariéry.

  Jeden článek o sedmnáctileté dívce,

  která se narodila bez ruky a otesto-

  vala protézu se senzory a čipy, která

  ruku může téměř nahradit, zvedl ta-

  kovou vlnu zájmu a solidarity, že rodi-

  če nevěděli, co s tím. Desítky a stovky

  lidí psaly do redakce a vzkazovaly ro-

  dičům: Založte účet, chceme Kamilce

  na pořízení ruky přispět. Nejde vů-

  bec o levnou záležitost. Protéza stojí

  1,2 milionu korun a zdravotní pojiš-

  ťovny ji mohou zaplatit pouze tomu,

  kdo nemá ani jednu ruku. To není Ka-

  milčin případ. Naštěstí!

  Rodinu iniciativa lidí zaskočila. Vů-

  bec nebyli připraveni někoho žádat

  o pomoc, natož přemýšlet o sbírce.

  Chtěli dát dohromady peníze ze široké

  rodiny a vzít si půjčku na zázračnou

  pomůcku. Nakonec podlehli obrov-

  skému zájmu, založili si transparentní

  účet v jedné bance a očekávali dary

  maximálně v desetitisících. Skuteč-

  nost? Během čtyř dnů byla na účtu

  částka kolem 3 500 000 korun.

  Zní to celé jako pohádka, ale je to

  skutečnost. Kamilin otec mi za pár

  dnů zavolal a žádal o pomoc a radu.

  Vůbec jsem se nedivila. Kdybych byla

  na místě rodiny, také bych hledala

  někoho, kdo je zárukou důvěry a pro-

  fesionality, a mě těší, že to bylo právě

  Konto Bariéry. I já jsem ale potřebo-

  vala mít jistotu, že ani rodina, ani my

  v nadaci neporušíme zákon. Poradila

  jsem se s odborníky, kteří povolují

  veřejné sbírky, s právníky, s auditory.

  Požádala jsem o stanovisko správní

  radu nadace a Radu Konta Bariéry.

  Všechna vyjádření byla kladná,

  a tak jsme s Kamilinými rodiči uza-

  vřeli darovací smlouvu a peníze, dnes

  již částka přesahující 4 700 000 ko-

  run, skončily na transparentním účtu

  Konta Bariéry. Platbu můžete vidět. Má

  variabilní symbol 3333 a každý, kdo

  bude chtít podpořit projekt Bionická

  ruka, může na tento účet přispět. O fi-

  nančních prostředcích bude nadace

  rozhodovat v součinnosti s Kamilinou

  rodinou. Už teď je jasné, že v první fázi

  peníze pomohou Kamile a stejně po-

  stižené, shodou okolností také sedm-

  náctileté studentce Terezce z Třebíče.

  Zaujal vás příběh achcete

  na konto Bionická ruka přispět?

  Číslo účtu je /,

  variabilní symbol 

  Tak i takové věci se mohou stát.

  Musela jsem se s vámi o tento zážitek,

  o tento zájem veřejnosti a vlnu štěd-

  rosti podělit.

  

  Vaše

  Bionická ruka

  a spontánní reakce veřejnosti

• Strana 31

• Strana 32

  | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | |

  | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | |

  | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | |

  | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | |

  | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | |

  | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | |

  | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | |

  | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | |

  | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | |

  | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | |

  | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | |

  | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | |

  | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | |

  | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | |

  | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | |

  | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | |

  | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | |

  | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | |

  | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | |

  | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | |

  | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | |

  | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | |

  | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | |

  | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | |

  | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | |

  | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | |

  | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | | |

  Pomáháme spolu

  s vámi už 25 let.

  Děkujeme.