Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 11

11

kvalitě a funkcích se moc nemluví,

a proto ani není zájem o jejich roz-

šiřování. Druhá věc je opravdu ve-

řejné mínění. Znám rodiny, které

mají postiženého doma a doslova se

bojí hledat nějaké pobytové zaříze-

ní, protože to by byl důkaz nekva-

lity té rodiny. Přece když je rodina

dobrá, musí se umět postarat! Ne-

musí… Nikdo z nás nemá právo bez

podrobné znalosti situace odsuzovat

rodiče nebo jiné příbuzné, že raději

volí ústav nebo jiné zařízení, než aby

doma ze všech sil a často s malým

efektem zajišťovali péči, jen aby je

sousedi nepomluvili.

Jaké by tedy bylo optimum?

Jak už jsem říkal – nabídnout alter-

nativy. Výhodou pobytových zaříze-

ní – a já vůbec nevolám po nějakých

kombinátech pro pět stovek klientů

– je totiž i nabídka všech možných

činností. Péče o postižené přece

není jen jídlo, teplo a pravidelné

podávání léků. Tito lidé, i s velkým

postižením, potřebují program, re-

habilitaci, třeba i nějaké vzdělávání,

smysluplnou práci, kontakt s ostat-

ními a mnoho jiných kvalit, které

doma jen těžko zajistíme. Každý,

kdo tu situaci trochu podrobněji

zná, ví, že postižené nejvíc trápí sa-

mota. Žádná televize ani počítač jim

nenahradí sociální kontakt se zná-

mými lidmi. Takže jsme zase u al-

ternativní nabídky.

Už jste říkal, že absolutní

lpění na domácí péči může ničit

irodiny samotné. Je to velký

problém?

Obrovský. Tady, nedaleko našeho

ústavu, znám maminku se synem,

kterému je nyní asi čtyřicet. On je

mírně mentálně postižený, skoro

nevidí, má i nějaké problémy s cho-

váním. Před mnoha a mnoha lety

matce řekli, že nejlepší bude, když se

o něj bude starat doma. Jenomže síly

valně ubývají a dnes je to tak, že oni

dva se vlastně navzájem ničí. Bohu-

žel takových případů je víc.

Mají lidé dost informací oskuteč-

ných možnostech péče?

Asi to bude lepší v Praze a jiných

velkých městech. Ale dnes si kva-

litní informace můžete koneckonců

sehnat všude. Problém je nabídka

služeb. Tabu, které se vznáší nad

pobytovými zařízeními, způsobilo,

že i samosprávy spíše podporují asi-

stenci nebo denní stacionáře a nová

zařízení pro dlouhodobé pobyty ne-

budují nebo jen málo. Takže můžete

mít sebelepší konzultaci, ale nemáte

reálnou možnost najít místo. Změnu

k lepšímu uvidíme, až to tabu pad-

ne. Až veřejně, bez hysterie a jed-

nostranností budeme diskutovat

o alternativách včetně ekonomic-

kých souvislostí.



PhDr. Jan Pičman

(*1951)

Vsedmdesátých letech vystudoval

jednooborovou psychologii na FFUK

vPraze. Potépracoval šest let

vpedagogicko-psychologické poradně

pod vedením dr. Zdeňka Taxe,pokračoval

vpráci dětského klinického psychologa

vDětské psychiatrické léčebně vRočově.

Později působil jako psycholog na Klinice

dětské onkologie FNM.

Vroce  přijal výzvu vést pražský

Jedličkův ústav. Jako ředitel vněm

působil dvacet let. Za jeho působení

se původní ústav sociální péče

apřidružená škola staly respektovaným

zařízením pro vzdělávání arehabilitaci

mladých lidí převážně stělesným

postižením.Vté době vzniklo kolem JÚŠ

iněkolik nezanedbatelných menších

neziskových organizací (Asistence,

Sportovní klub, TAP, Borůvka, Nadace

JÚ, Nadační stipendijní fond JÚ), které

společně vytvořily Centrum služeb

Vyšehrad.

Od roku  pracuje vJÚŠ opět jako

psycholog.

Ve svém volnu rád tráví čas

pstruhařinou na menších říčkách. Je

ženatý, se svojí manželkou Ivanou se

stará odvě dospívající dcery.

Znám rodiny, které

mají postiženého doma

a doslova se bojí hledat

nějaké pobytové zařízení,

protože to by byl důkaz

nekvality té rodiny.