Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 10

REFLEKTOR / PÉČE DOMA, NEBO V ZAŘÍZENÍ?

Text: ZDENĚK JIRKŮ

Foto: JAN ŠILPOCH

Máte dlouholeté zkušenosti

sústavní péčí olidi s postiže-

ním, ale znáte také osudy mnoha

rodin, které se rozhodly pečovat

osvé blízké doma. Co vám vadí

vsoučasné diskusi ovýhodách té

či oné formy péče?

Především mi vadí, že věcná disku-

se skoro neexistuje. A používají se

poněkud divné argumenty. Nedávno

jste v jednom článku uvedli, že hodi-

na asistence v domácí péči stojí kli-

enta sto až sto třicet korun, náklady

jsou zhruba tři sta. Zatímco pobyt

v nějakém zařízení stojí třicet tisíc

měsíčně. Když to takhle postavíme

vedle sebe, moc se mi to nezdálo.

Snažil jsem se zjistit reálná čísla

a podívejme – náklady na asisten-

ci mohou být třeba až sto tisíc, když

Začněme

věcně diskutovat

Jan Pičman je nepřehlédnutelnou

autoritou českého systému péče

olidi spostižením. Iproto, že má

pozoruhodnou životní zásadu

– nemlčí, ikdyž může se svými

názory čekat více nesouhlasu

než podpory. Apak, je také velmi

pozorný čtenář našeho časopisu.

Tak vznikl itento rozhovor.

docela jednoduše vynásobíme po-

čty potřebných hodin počtem dnů

za měsíc. Tím samozřejmě nechci

říci, že máme okamžitě všechno

změnit a masivně budovat pobyto-

vá zařízení. Ale potřebujeme začít,

zejména v případech opravdu těž-

kých postižení, docela normálně

mluvit o pobytových zařízeních jako

o dobré alternativě. Zatím jsou spíš

označována někdy i neslušnou ná-

lepkou.

Postavili jsme si – ve snaze co

nejvíce umožnit postiženým

kontakt se světem – jakousi

názorovou klec, ze které se nám

nechce?

Ta klec se týká především posti-

žených samotných. Málo jim dá-

váme na výběr, málo jim nabízíme

alternativy. My prostě máme rádi

nějakou zázračnou ideologii, boj za

jeden modýlek a chceme do něj do-

slova nacpat život sám. Ale život ta-

kový chválabohu není. Samozřejmě

jde i o čistě osobní zájmy – jestliže

se někdo živí asistencí, bojuje za ni.

A když je hlučnější, ostatní se stáh-

nou. Je to staré známé kyvadlo –

snaha rušit ústavy, speciální školy

a další zařízení byla pochopitelnou

reakcí na systém péče před Listo-

padem. Ale podle mne nastal čas

začít mluvit o všech souvislostech

péče.

Jak se ztohoto pohledu promě-

ňuje požadavek na péči kvalitní,

kvalifikovanou aodborně vede-

nou?

To je skoro nejpodstatnější problém.

Málokterá rodina má takovou sílu,

aby zvládla dobrou péči o těžce po-

stižené. A tak shání peníze na asis-

tenci, někdo obětuje svou práci, ně-

kdo poslední roky aktivního života.

Pak se může stát a stává se, že ten

nejobětavější nakonec potřebuje péči

sám. Je vyčerpaný, doslova vyhoře-

lý a místo jednoho žadatele o péči

máme jako společnost dva.

Ještě kté kleci… Nevytvořili jsme

takovou společenskou atmosféru,

vkteré je umístění rodinného pří-

slušníka do pobytového zařízení

důkazem naší okoralosti, našeho

nedostatku citu?

Zčásti to tak bude. Vidím dvě příči-

ny – o pobytových zařízeních, jejich

JAN PIČMAN:

Je to staré známé kyvadlo – snaha rušit ústavy,

speciální školy a další zařízení byla pochopitelnou

reakcí na systém péče před Listopadem.

Ale podle mne nastal čas začít mluvit

o všech souvislostech péče.