Strana 8
REFLEKTOR / LIDÉ S POSTIŽENÍM VE STÁTNÍ SPRÁVĚ
ně ještě dodělali nájezd na chodník
kolem budovy, čímž mi velmi zkrá-
tili cestu na tramvaj. V nedávné době
také proběhla rekonstrukce toalet.
Já sídlím v přízemí, kde se právě
bezbariérové WC nachází. Jinak má
MŽP dalších sedm pater a čtyři vý-
tahy. Jsou zde vyhrazena tři speciální
parkovací místa za budovou a to nej-
lepší většinou zabírám já. Občas mu-
sím na úřad vlády. Tam to také jde,
ale s parkováním je to horší, takže
raději volím MHD.“
Samotný úřad vlády i obě komo-
ry parlamentu jsou v převážné míře
dostupné, přestože se jedná o his-
torické prostory. Ostatně v nedávné
minulosti ve všech těchto institucích
zdárně zvládla pracovat politička na
vozíku Daniela Filipiová.
To, že se některé úpravy dělají až
v souvislosti s příchodem zaměst-
nance nebo po ochrnutí některého
za stávajících, pak dokládá příklad
vrchního ministerského rady Karla
Korynty z ministerstva financí, kte-
rý před bezmála šesti lety usedl na
vozík kvůli problémům s páteří. Pro
jeho potřeby byly dvě části budovy
propojeny jakýmsi můstkem, pro
který se záhy vžilo interní označení
„Karlův most“. Je to dokladem nejen
ochoty zaměstnavatele, ale také
smyslu pro humor. O ten někdy není
nouze i díky tomu, že vozíčkáři mu-
sejí často využívat různé postranní
vchody do jinak velmi střežených
budov. Jednu takovou situaci popi-
suje Jitka Burianová: „Nedávno mě
na úřad vlády pustili bezbariérovým
vchodem bez kontroly, což bylo asi
tím, že nejde o oficiální vstup. Jenže
při odchodu už mě nechtěli jen tak
pustit ven…“
STAVĚT NA OCHOTĚ
Bezbariérovost je jedna věc, přístup
k zaměstnancům s postižením dru-
há. Nejprve si řekněme, že všechna
ministerstva i další zmíněné úřady
mají ve svých řadách osoby s růz-
nými druhy postižení. Často jsou to
však počty, na které by vám stači-
ly prsty obou rukou, což v poměru
k celkovému počtu zaměstnanců
rozhodně nenaplňuje povinnou čtyř-
procentní kvótu. V tomto ohledu lze
pochválit pouze ministerstvo práce
a sociálních věcí.
Pochopitelně do celkového počtu
zaměstnanců zahrnujeme jen oso-
by pracující přímo v úřadě. Bylo by
absurdní vyčítat absenci lidí s han-
dicapem u policie, hasičů nebo mezi
vojáky. I když se, samozřejmě v řa-
dách civilních zaměstnanců, takoví
najdou i u armádních či bezpečnost-
ních sborů.
Jestliže co do kvantity zaměstná-
vání osob s postižením státní správa
selhává, a není tudíž vzorem ostat-
ním, nějaké kladné body přece jen
sbírá. A to od samotných zaměst-
nanců s postižením. Všichni námi
oslovení totiž potvrdili, že mají dob-
ré zkušenosti s přístupem ostatních
kolegů ke své osobě. Ať už se jedná
o ty, u nichž se handicap dostavil až
během kariéry, nebo o ty, kteří s po-
stižením už na svoje místo nastoupili.
Hezký příklad pozornosti vůči
svým potřebám uvádí opět Jitka
Burianová: „V případě, že se chystá
nějaká rekonstrukce, která by se mě
měla týkat, většinou se se mnou jdou
kolegové radit, jak to provést. Kam
mi třeba přesunout parkovací místo
atp.“ Obdobně kladně hovoří Karel
Korynta o služebním řidiči, který mu
nad rámec svých povinností pomá-
há s pohybem na vozíku při cestách
mimo budovu úřadu.
V některých případech zaměstna-
vatel dokonce neváhá pro svého pra-
covníka, jemuž osud zkomplikoval
život, vytvořit nové uplatnění. Tak je
tomu třeba v situaci Ivana Vorla, kte-
rý byl coby voják vážně zraněn při
bojové misi v Afghánistánu a dnes
Karel Korynta se
na vozík dostal
v průběhu svojí
kariéry. A i když to
neočekával, mohl
v ní pokračovat.
Ivan Vorel může po válečném zranění
díky podpoře nadřízených dál pracovat.