01/2023

• Strana 1

  Čtením tohoto časopisu podpoříte

  1/2023

  Časopis pro ty,

  kteří se

  nevzdávají

  Zařaďme

  pětku!

  ERIK ČIPERA

  O DŮSTOJNÉM

  PŘÍSPĚVKU

  NA PÉČI

  (s. 6–10)

• Strana 2

  vecom_inz_stropne_210x280mm ri.indd 1vecom_inz_stropne_210x280mm ri.indd 1 10.12.2015 16:1610.12.2015 16:16

• Strana 3

  3

  vecom_inz_stropne_210x280mm ri.indd 1vecom_inz_stropne_210x280mm ri.indd 1 10.12.2015 16:1610.12.2015 16:16

  EDITORIAL OBSAH

  ŠTĚPÁN BENEŠ

  šéfredaktor

  Představte si na chvilku, že s na-

  prostou většinou činností během

  celého dne potřebujete pomoc dru-

  hé osoby. Bez ní nevstanete z poste-

  le, nenajíte se, neumyjete se - natož

  abyste třeba odjeli do práce. Takový

  život je každodenní realitou mnoha

  osob s těžkým zdravotním postiže-

  ním stejně jako starost, kde na ta-

  kovou pomoc vezmou finance. Nej-

  vyšší stupeň příspěvku na péči jim

  na pokrytí všeho, co by potřebovali,

  nestačí.

  Jak to naopak může vypadat, když

  takový člověk nemusí své dny trávit

  starostmi, kde sežene peníze, a má

  pomoci tolik, kolik jen potřebuje, se

  můžete dozvědět v úvodní reportáži

  Radka Musílka. Iniciativa „Zařaďte

  pětku!“ usiluje o prosazení indivi-

  dualizovaného příspěvku na péči,

  například po vzoru Švédska. Že

  to funguje, si několik lidí s těžkým

  postižením vyzkoušelo v ročním

  pilotním projektu a rozdíl je, podle

  slov jedné z účastnic, opravdu dia-

  metrální – nejenže jsou zajištěné

  veškeré denní potřeby, ale je možné

  dokonce uvažovat i o pracovní ná-

  plni, volném čase a koníčcích, pro

  člověka bez postižení jinak zcela

  běžných věcech. A i když se to vše

  v dnešních kulisách může zdát jako

  velký a zbytečný výdaj, institucio-

  nální péče, která těmto lidem zbývá

  jako poslední možnost (a smutným

  faktem je, že jsou často nuceni do ní

  odejít „dobrovolně“), vyjde mnohem

  dráž.

  Nejde jen o peníze. Nenechme

  lidem s nejtěžším postižením dile-

  ma, které by nikdo z nás nechtěl ře-

  šit. Nabídněme jim možnost bydlet

  a žít samostatně, možnost realizovat

  se a nezakoušet denně strach o to,

  zda si budu moci přichystat snídani

  nebo jít ven. Nabídněme jim důstoj-

  nost. Rozhodně se nám to vyplatí.

  Fandím pátému stupni! 

  O důstojném žití

  strana 14–18

  Neziskové organizace:

  Klubíčko Beroun rozmotává osudy

  rodin s postiženými dětmi

  strana 32–34

  Alexandra Borská:

  Plavala dřív, než se naučila chodit

  strana 11–13

  Zdislava Odstrčilová:

  Dáváme-li každému trochu,

  chybí potřebným

  strana 38–41

  strana 42–45

  Život v pevnosti:

  (Bez)bariérová Jaroměř

  Když chceš, tak to dokážeš.

  Pavel Martínek a sport

  pro děti s postižením.

  strana 20–23

  Slavné kavárny:

  Kam se dostanete na vozíku?

  strana 27–29

  Jedno obyčejné odpoledne?

  Příběh Kryštofa a jeho rodiny

• Strana 4

  FOTOEDITORIAL

  Radost vKralupech

  Taxík Maxík, určený pro přepravy seniorů

  ilidí srůznorodým postižením, bude nově jezdit

  také vKralupech nad Vltavou. Město se tak

  připojí k24 dalším, kde už nezaměnitelné vozy

  potkáváte, měsíčně najezdí sklienty až tři tisíce

  kilometrů. Do projektu se mohou přihlásit města,

  která mají zájem takovou službu provozovat.

  Partnerem projektu Konta Bariéry, který završil

  již osmý ročník, je akciová společnost

  ČESKÁ LÉKÁRNA HOLDING – lékárny Dr. Max. 

  Foto: město Kralupy nad Vltavou

• Strana 5

  5

• Strana 6

  TÉMA

  Podpořit ty

  nejpotřebnější

  Představte si, že spřevážnou

  většinou činností ve svém životě

  po valnou část každého dne

  potřebujete pomoc od druhé

  osoby. Systém vám však zaručí

  jen necelých pět hodin aneřeší,

  co budete dělat ve zbylém čase.

  Taková je situace řady klientů

  obecně prospěšné společnosti

  Asistence. Její ředitel Erik Čipera

  se spolu sdalšími lidmi snaží

  situaci napravit prostřednictvím

  změn vlegislativě, které by vedly

  kpokrytí nákladů nezbytných

  pro kvalitní nezávislý život lidí

  snejtěžším postižením.

  Text: RADEK MUSÍLEK

  Foto: MILAN JAROŠ

  Současná výše příspěvku na péči

  totiž ani v nejvyšším, čtvrtém stup-

  ni nestačí na zajištění asistence

  v plném rozsahu, který by umožnil

  plnohodnotné fungování. Finanční

  náklady tak mnohé lidi s nejtěžším

  postižením tlačí do institucionalizo-

  vané péče nebo k výraznému ome-

  zení osobních aktivit. V některých

  případech tuto situaci zachraňuje

  rodina a blízcí. Ne každý však ta-

  kovou možnost má. Nehledě na to,

  že ke zdravému rozvoji osobnosti

  i mezilidských vztahů patří také ne-

  závislost na péči rodičů, sourozenců,

  partnerů, potomků či přátel.

  Erik Čipera chce,

  aby si sociální systém

  nezahrával s kvalitou

  života těch nejslabších.

• Strana 7

  7

• Strana 8

  TÉMA / PÁTÝ STUPEŇ

  Řešením by mohl být takzvaný

  pátý stupeň, tedy nepaušalizovaný

  příspěvek na péči pro ty, kterým

  prokazatelným způsobem nestačí

  dosavadní částka 19 200 určená pro

  lidi s úplnou závislostí.

  NA FORMĚ NEZÁLEŽÍ

  Pátý stupeň je svým způsobem mar-

  ketingová slovní hříčka Erika Čipe-

  ry. Ten neprosazuje přímo zavedení

  dalšího stupně, ale řešení situace.

  Proto společně s dalšími lidmi volá

  směrem k politikům: Zařaďte pětku!

  „Chtěli jsme otevřít diskusi, dát téma

  do pohybu, aby se začalo nějak vyví-

  jet,“ vysvětluje muž, který svým ob-

  čanským aktivismem už řadu let na

  různých frontách bojuje za zlepšení

  života lidí s postižením.

  Cílem je dosažení potřebné míry

  podpory pro lidi, kteří to potřebují

  k samostatnému životu. „Na kon-

  krétní formě nám vlastně moc nezá-

  leží. Zkrátka nechceme, aby se lidé

  dostávali do situací, kdy třeba vyne-

  chají snídani, protože nemají na to,

  aby ji s nimi někdo připravil. Považuji

  to za nejbolavější místo systému. Ti-

  síce lidí pak žijí v pobytových zaříze-

  ních, protože nemají jinou možnost.

  Způsob života, který tam vedou, je

  pro většinu ostatních lidí nepředsta-

  vitelný. Přitom by mnohdy stačila jen

  dostupná pomoc ve vlastním bytě.

  Často se mluví o nutnosti deinstitu-

  cionalizace, tohle by ji přineslo auto-

  maticky. Zatím je to ale boj bez kon-

  ce,“ konstatuje Erik Čipera.

  ŠVÉDSKÁ INSPIRACE

  Aby získal zkušenosti s dobrou pra-

  xí ze zahraničí, vypravil se s dalšími

  kolegy mimo jiné do Švédska, které

  má přibližně stejný počet obyvatel

  jako Česká republika. Tam potře-

  buje více než 80 hodin asistence za

  měsíc přibližně 15 tisíc obyvatel.

  Službu jim garantuje stát v rozsahu

  odpovídajícím potřebám konkrétní-

  ho člověka. Někdo má přes den i dva

  asistenty naráz, je-li to nutné. Ti jsou

  školeni přímo na míru konkrétního

  uživatele služeb, dokážou provádět

  i zdravotnické úkony. Doslova podle

  hesla: Každému podle jeho potřeb.

  Ve Skandinávii došli k závěru, že

  se vynaložené náklady vyplatí. Kva-

  litnější život vede k menší potřebě

  lékařů, terapií a celkovému dopa-

  du na rodinu, která může pracovat

  a vytvářet zpětně další hodnoty. To je

  pohled vyspělé společnosti.

  Sociální pracovníci klienty na-

  vštěvují a zjišťují míru jejich potřeb.

  V případě žádosti klienta o navýšení

  služeb poskytují také právní podpo-

  ru. „Lidé s postižením pak můžou

  pracovat a realizovat svůj život, po-

  kud možno podle svých představ.

  A to přece chceme všichni, ne? Líbí

  se mi, že švédský model reaguje na

  potřeby lidí a přizpůsobuje se jim,

  zatímco dosavadní český systém

  nutí klienty, aby se vměstnali a při-

  způsobili vytvořeným šablonám.

  Tuzemská legislativa neřeší právě

  skupinu lidí, kteří potřebují pomoc

  v největším rozsahu jako prioritní.

  Nechává je na holičkách a vystavuje

  neřešitelným výzvám,“ říká Erik Či-

  pera.

  V zásadě prý v tuzemsku panuje

  shoda, a to i mezi politiky, že je nutné

  nastavit důstojnější podmínky systé-

  mu. Chybějí však lídři, kteří by si téma

  vzali za své. Podporu zatím vyjádři-

  lo přes třicet organizací, mezi nimi

  i Active Citizens Fund, který kampaň

  přímo podporuje také finančně. Peti-

  ci Pátý stupeň.cz podepsalo už přes

  jedenáct a půl tisíce lidí. Také vzniká

  skupina sebeobhájců tvořená lidmi,

  jichž se problematika osobně bezpro-

  středně týká a jsou veřejně aktivní.

  NADĚJNÉ VYHLÍDKY

  Solidarita podle Erika Čipery ve

  společnosti je, ale bohužel zatím

  není taková, aby si ji představitelé

  Na konkrétní formě nám vlastně

  moc nezáleží. Zkrátka nechceme,

  aby se lidé dostávali do situací, kdy

  třeba vynechají snídani, protože

  nemají na to, aby ji s nimi někdo

  připravil. Považuji to za nejbolavější

  místo systému. Tisíce lidí pak žijí

  v pobytových zařízeních, protože

  nemají jinou možnost.

  Svoje postoje Erik

  Čipera prosazuje

  vlídně, ale pevně.

• Strana 9

  9

  státu nemuseli obhajovat před dal-

  šími potřebnými. „Potřebujeme po-

  litiky, co se postaví za něco, co jim

  nevyhraje volby. Vedeme jednání

  s MPSV. Jsem celkem optimista, ale

  chce to od politiků i úředníků úsilí

  a vytrvalost,“ říká a zároveň dodává,

  že jednání ještě nikdy nebyla tak da-

  leko a tak nadějná. Nevadí mu při-

  tom, že výsledná forma ještě není

  zcela prodiskutovaná a bude teprve

  vznikat. První změny však očekává

  už letos. To potvrzuje i zástupkyně

  MPSV Zdislava Odstrčilová v jiném

  materiálu tohoto čísla našeho časo-

  pisu. Každý rok průtahů však lidé,

  kterých se situace bezprostředně

  týká, nesou velmi těžce. A to je řeč

  především o otázce financování.

  Druhou stranou mince je otázka

  dostupnosti služeb z hlediska jejich

  moc zvykem, na rozdíl třeba od zmí-

  něného Švédska nebo USA. My jde-

  me hlavně cestou občanského akti-

  vismu,“ vysvětluje Erik Čipera a jeho

  slova nejlépe potvrzují činy. Na moti-

  vy života lidí, o něž se jedná, vznikla

  divadelní inscenace Příchozí, v níž

  sami účinkují. A dalším počinem byl

  projekt, který ukázal, jak může plné

  pokrytí osobní asistence změnit ži-

  vot několika lidí na vozíku.

  EXPERIMENT NA ROK

  Asistenci, o. p. s., se podařilo získat

  prostředky od pojišťovny Kooperati-

  va, která podpořila na jeden rok pět

  mladých lidí s těžkým postižením

  v uhrazení osobní asistence zcela

  podle jejich potřeb. Experiment se

  uskutečnil v roce 2022 a vzniká

  o něm i dokument České televize.

  kapacit. Například o. p. s. Asistence

  zdvojnásobila své kapacity, a přesto

  má na čekací listině sto dalších ža-

  datelů.

  Tato problematika je samostatné

  téma, které se točí kolem vymaha-

  telnosti práva na dostupnost služeb.

  „Možná by stála za úvahu žaloba na

  stát, ale v České republice to není

  Potřebujeme politiky,

  co se postaví za něco,

  co jim nevyhraje

  volby. Vedeme jednání

  s MPSV. Jsem celkem

  optimista, ale chce to od

  politiků i úředníků úsilí

  a vytrvalost.

  Lenka Dvořáková

  zná i prkna, která

  znamenají svět.

• Strana 10

  TÉMA / PÁTÝ STUPEŇ

  Zachycuje rovněž současnou situa-

  ci, kdy podpora skončila. To někteří

  z účastníků nenesou zrovna dobře

  a obávají se, že návrat k původním

  podmínkám pro ně nebude snesi-

  telný. Jeden z nich dokonce uvažuje

  o pobytovém zařízení.

  Jednou ze zapojených do testu byla

  také Lenka Dvořáková (35). Mladá

  žena s kvadruparetickou formou

  dětské mozkové obrny se pohybuje

  na elektrickém vozíku, má výrazně

  postiženou i motoriku horních kon-

  četin a hůř se jí mluví. Zároveň má

  ale zvídavou povahu, ráda studuje,

  poznává nové věci a vůbec se celko-

  vě seberozvíjí. Dělá korektury textů,

  hraje divadlo (v představení Příchozí)

  a rehabilituje. Obraz, který je v ost-

  rém kontrastu s představou, že by

  měla pasivně živořit sociálně izolo-

  vaná v bezbariérovém bytě na praž-

  ském sídlišti, kde bydlí.

  „Rok s pokrytím asistence byl vel-

  mi příjemný především v tom, že

  jsem nemusela tolik spěchat, pře-

  mýšlet nad každou minutou a mohla

  jsem se pustit do věcí, které dřív ne-

  šly. Zejména pravidelné pobyty v ba-

  zénu, jež mi velmi prospívají, stejně

  jako canisterapie. Zároveň jsem ale

  cítila zodpovědnost, jak příležitost

  uchopím, protože jsem si uvědomo-

  vala, že jde o experiment, jehož vý-

  sledky budou fungovat jako příklad

  pro další,“ vypráví Lenka o svých

  pocitech.

  Snažila se najít ideální míru do-

  pomoci, aby zjistila, kde ji opravdu

  v maximální míře využije, a kde na-

  opak něco zvládne sama. Jako třeba

  přesuny po městě. „Pokud to jde, je

  dobré dělat věci i sám. Například

  jsem mohla využít noční asisten-

  ci, která je skvělá kvůli polohování.

  Otáčení je pro spastické lidi velmi

  důležité a má ve výsledku velký

  vliv na jejich kondici a celkový stav

  během dne. Přesto jsem se snaži-

  la, abych si nezvykla, že ji budu mít

  kaž dý den, respektive noc,“ vysvět-

  luje Lenka.

  Říká, že popsat běžný den je ob-

  tížné, protože díky své aktivitě nemá

  jeden jako druhý, takže jsou velké

  rozdíly v jejich náplni i potřebě asi-

  stence. „Skutečné potřeby se projeví

  až při pozorování delšího časového

  úseku. Řekněme nejméně měsíc.

  Před experimentem jsem musela

  vystačit tak se čtyřmi až osmi ho-

  dinami denně. V průměru jsem vy-

  nakládala okolo dvaceti šesti tisíc

  měsíčně. Během loňského roku se

  ukázalo optimálních tak dvanáct až

  třináct hodin denně, měsíční náklady

  se pohybovaly okolo čtyřiceti sed-

  mi tisíc. Určitě není optimální, když

  máte ráno, v poledne a večer hodinu

  a půl, během které se v kvapu tak

  tak stihne hygiena a strava, přičemž

  se zbytkem dne si musíte nějak po-

  radit sami. Já osobně mám štěstí, že

  mi hodně pomáhají rodiče a dokážu

  si sehnat i finanční zdroje v podobě

  sponzorů, takže konec projektu pro

  mě není takový náraz jako pro ně-

  které moje kolegy.“

  NEMÁ NA TO KAŽDÝ

  Lenka tak poukazuje na fakt, že ro-

  dinné zázemí, které ji podporuje

  v samostatném životě, je výhodou,

  jež mnohým chybí. Nehledě na orga-

  nizační schopnosti. Ne každý je tak

  obratný anebo to prostě jen nezvlá-

  dá, což není provinění, za něž by jej

  měl systém trestat. I Lenka přiznává,

  že některé situace nezvládá psy-

  chicky. „Ačkoliv si troufnu tvrdit, že

  v běžných situacích funguji vcelku

  dobře (až mi někdy okolí říká, abych

  nechtěla být za každou cenu tolik sa-

  mostatná), tak pobyt v nemocnici je

  pro mě vysloveně traumatizující zá-

  žitek. Potřebuji tam podporu dalšího

  člověka.“

  Stejně jako všichni, koho se pro-

  blematika týká, i Lenka doufá, že se

  věci co nejdříve pohnou kupředu.

  A to včetně přehodnocení zařazení

  do jednotlivých stupňů příspěvku na

  péči. Ze svého okolí zná totiž řadu

  příkladů, kdy jsou ve třetím stupni

  lidé, kteří by rozhodně potřebovali

  stupeň čtvrtý. Nebo pátý – či jakkoli

  se mu bude snad už brzy říkat. 

  Rok s pokrytím asistence byl velmi

  příjemný především v tom, že jsem

  nemusela tolik spěchat, přemýšlet

  nad každou minutou a mohla jsem

  se pustit do věcí, které dřív nešly.

  Zejména pravidelné pobyty v bazénu,

  jež mi velmi prospívají, stejně jako

  canisterapie.

  Přes všechny

  obtíže je veselá

  a aktivní

  mladá žena.

• Strana 11

  11

  Dáváme-li

  každému

  trochu, chybí

  potřebným

  Se Zdislavou

  Odstrčilovou, vrchní

  ředitelkou Sekce rodinné

  politiky asociálních

  služeb na ministerstvu

  práce asociálních věcí,

  opersonalizovaném

  příspěvku na péči

  ipřipravovaných

  změnách voblasti

  sociálních služeb.

  Text: RADEK MUSÍLEK

  Foto: MILAN JAROŠ

  Kdy jste se poprvé setkala

  sproblematikou úhrad za osobní

  asistenci ajejich nedostatečným

  pokrytím pro některé zuživatelů?

  S otázkou takzvaného pátého stupně

  jsem se přímo setkala až na minis-

  terstvu, ale samotné téma mi neby-

  lo cizí už před tím. Působím zde tři

  čtvrtě roku, ovšem přišla jsem z po-

  zice poskytovatele sociálních služeb.

  Dělala jsem například ředitelku Cha-

  rity ve Valašském Meziříčí. Kdysi se

  na nás obrátila jedna žena, že by po-

  Má zkušenosti

  z role

  poskytovatelů

  sociálních služeb

  a je ráda, že dnes

  může věci měnit

  k lepšímu.

• Strana 12

  TÉMA / PÁTÝ STUPEŇ

  třebovala osobní asistenci. Do roka

  jsme tuto službu začali poskytovat.

  Současná pozice mě těší v tom, že

  mám možnost věci, které mě dřív

  trápily, ovlivnit a změnit. Baví mě to,

  ovšem popravdě přiznávám, že jsem

  netušila, kolik je to práce.

  Považujete to za naléhavé téma?

  Volání po plném pokrytí služeb

  osobní asistence v nejvyšším stup-

  ni závislosti na pomoci považuji za

  opodstatněné a jde o náš veliký úkol.

  Současná situace, kdy někteří lidé

  nemohou kvůli nedostatku peněz

  plnohodnotně nezávisle fungovat, je

  ostudou České republiky.

  Drobným krůčkem zatím je, že

  jsme alespoň zamezili zvednutí pla-

  teb za tyto služby. Ale chápu, že pro

  ty, kteří na změnu čekají už roky, se

  to může zdát málo. Od prvního ledna

  2025 se chystá změna zákona o so-

  ciálních službách z hlediska jejich

  financování. Úpravy by měly přinést

  udržitelnost systému. Do té doby

  chceme alespoň dočasná opatření.

  Oco půjde?

  Teď připravujeme malou novelizaci

  zákona a chceme otestovat pilotní

  projekt, jak vyřešit otázku pokrytí

  potřebného rozsahu osobní asisten-

  ce. Na stole jsou tři varianty řešení.

  Chtěla bych, aby se s jednou z nich

  začalo už letos.

  První návrh je, aby se u lidí ve

  4. stupni příspěvku na péči doplácely

  potřebné služby překračující výši pří-

  spěvku. S tím, že by ten převis hradili

  poskytovatelé, kterým by to následně

  dal stát. Druhá varianta je velmi po-

  dobná, ale s tím rozdílem, že doplatek

  by uplatňoval sám klient prostřednic-

  tvím nějaké veřejné instituce, mož-

  ná u úřadu práce. Třetí možnost by

  nebyla plošná, ale šlo by o vybranou

  skupinu osob v řádu stovek lidí napříč

  celou republikou, na které by se vy-

  zkoušelo, jak bude vše fungovat. Těm

  by byla hrazena prokazatelně po-

  třebná péče v plném rozsahu. O tom,

  kterou cestou se vydáme, by mělo

  být rozhodnuto letos na jaře. V tomto

  roce má být zároveň hotov návrh no-

  vely, kterou by se v roce 2024 měla

  zabývat poslanecká sněmovna.

  Ským návrhy změn připravujete

  aprobíráte?

  Pozvánky k diskusi posíláme všem

  zastřešujícím organizacím z řady

  poskytovatelů sociálních služeb.

  Společně připravujeme i nový zákon

  o pracovnících v sociálních služ-

  bách. Na řadu určitě přijde i téma

  typologie služeb, jestli ty současné

  opravdu plní účel. Ale to tolik nehoří,

  řekla bych, že současné definice fun-

  gují v zásadě dobře. Tohle asi otevře-

  me až v další novele.

  Najít shodu je na této práci asi nej-

  těžší. Je potřeba zohlednit pohled

  řady subjektů – klientů, poskyto-

  vatelů služeb, krajů, obcí, odborů

  i politiků. Každý ovšem vnímá jako

  pokrok něco trochu jiného. Pohled

  každého z nich je přitom zároveň

  oprávněný. Vždy mě zajímá výsledek

  pro celek, nestačí jen pohled na vý-

  sledek pro klienty. Zároveň chci je-

  jich zástupce do pracovních skupin.

  Musí tam být lidé, kterých se projed-

  návané věci bezprostředně týkají.

  Nelze asi vynechat obligátní

  otázku na průchodnost návr-

  hu takzvaného pátého stupně

  Současná situace, kdy někteří lidé

  nemohou kvůli nedostatku peněz

  plnohodnotně nezávisle fungovat,

  je ostudou České republiky.

  Drobným krůčkem zatím je,

  že jsme alespoň zamezili

  zvednutí plateb za tyto služby.

• Strana 13

  13

  Jak na

  QR kódy

  ?

  Vněkterých

  textech

  můžete

  narazit

  na QR kód.

  Zapněte

  fotoaparát

  na svém

  chytrém mobilu

  anamiřte jej

  na kód, ťukněte

  prstem na

  nabízený odkaz

  adozvíte se víc!

  příspěvku na péči zhlediska

  financování…

  Pátý stupeň je spíš takové pracovní

  označení. Vlastně by nešlo o zavede-

  ní dalšího nového stupně příspěvku

  na péči. Představa je taková, že půjde

  o individualizovaný systém, kde by

  se lidem s nejvyšší potřebou dopo-

  moci, to znamená především těm,

  kteří jsou v současnosti ve čtvrtém

  stupni, hradily potřebné náklady, jež

  evidentně překračují současný roz-

  sah příspěvku. Zatím sice nemáme

  přesný finanční odhad, o kolik peněz

  navíc by se jednalo, ale ze zkušeností

  ze zahraničí víme, že dopad na cel-

  kový rozpočet je malý. Nejedná se

  totiž o moc velkou skupinu lidí. S na-

  vyšováním důchodů je to nesrovna-

  telné.

  Půjde stím nějak ruku vruce

  nové posouzení potřeb jednotli-

  vých uživatelů?

  Na definici kritérií se chceme roz-

  hodně také zaměřit. Praxe ukazuje,

  že nám ze systému vypadávají lidé

  s autismem a duševním onemoc-

  něním. Dosud přetrvával přístup,

  aby se raději dalo všem trochu, což

  ale vede k tomu, že zatímco jedni

  dostávají zbytečně, nezbývá na ty

  nejpotřebnější. I když vím, že teď

  řeknu něco ožehavého, tak si řek-

  něme na rovinu, že by se asi dalo

  ušetřit v prvním stupni příspěvku.

  Jeho současná výše je spíše symbo-

  lická, ale dosáhne na něj velký počet

  lidí, takže ve výsledku odčerpává ze

  systému nemálo peněz. Přitom jeho

  reálná pomoc je diskutabilní.

  To by bylo asi odvážné azároveň

  nepopulární.

  Je to složitý proces. Potřebujeme

  opravdu funkční nadefinování kritérií.

  Zároveň nám ale chybějí posudkáři.

  Proces přidělování musíme každo-

  pádně aktualizovat. Není žádným ta-

  jemstvím, že rozhodnutí o zařazení

  do určitého stupně jsou často výsled-

  kem subjektivního pohledu jednotli-

  vých pracovníků. Dva lidé, kteří jsou

  na tom velmi podobně, jsou v rozdíl-

  ných stupních. Existují i extrémnější

  příklady, kdy člověk s větším postiže-

  ním je v nižším stupni než jiný s leh-

  čím. O to víc bychom měli usilovat

  o individualizované nastavení potřeb

  jednotlivých lidí. Pracujeme na tom! 

  Zdislava Odstrčilová (*)

  Politička za KDU-ČSL. Od roku  náměstkyně

  ministra práce asociálních věcí, resp. ředitelka Sekce

  rodinné politiky asociálních služeb MPSV.

  Na Masarykově univerzitě vBrně vystudovala

  matematickou analýzu, ale věnuje se především

  sociální práci apolitice, kterou také vystudovala na

  téže univerzitě.

  Místostarostka Valašského Meziříčí sgescí pro sociální

  oblast, bytovou politiku, neziskové organizace, sport

  avolný čas, komunální služby. Jednatelka sociálního

  podniku zaměstnávajícího osoby se zdravotním

  postižením, . Valašská Diakonická, s. r. o.

  – ředitelka Diakonie ČCE – středisko Valašské

  Meziříčí.

  Matka čtyř dětí.

• Strana 14

  REFLEKTOR

  Klubíčko Beroun

  rozmotává osudy rodin

  spostiženými dětmi

  veliký přínos podobných organi-

  zací, jako je Klubíčko. Doktoři vám

  nedají odpovědi na otázky, jaké po-

  třeby bude vaše dítě a vaše rodina

  mít za pár let. Najednou se ocitnete

  v nejistotě, kdy nevíte, jak a zda ce-

  lou situaci ustojíte, jestli vám vydrží

  partnerský vztah nebo jak se starat

  o dítě, až vyroste a bude dospělé.

  Když svou těžkou situaci prožíváte

  ve skupině lidí, kteří mají zkušenosti

  a prošli si řešením stejných otázek

  už před vámi – ať je zvládli, nebo ne

  – máte alespoň představu o tom, jak

  asi může váš život pokračovat,“ po-

  kračuje ředitelka.

  OD SENIORŮ KPŘEDŠKOLÁKŮM

  Klubíčko začalo i se společnými po-

  byty rodin, organizovalo letní tábory

  a víkendové akce. Rodiče si konečně

  mohli odpočinout a získat volno pro

  sebe. „V Berouně jsme vybudovali

  centrum, kde jsme provozovali denní

  i týdenní stacionář, pobytové odleh-

  čovací služby, sociálně terapeutic-

  ké dílny a nabízeli osobní asistence.

  Jenže v roce 2011 jsme o naše vy-

  budované centrum přišli a poohlíželi

  se po jiných možnostech fungování,

  abychom rodiny dále podporovali,“

  vypráví ředitelka.

  Lidé z Klubíčka hledali, až našli

  ve Vráži u Berouna dům na prodej.

  Zde znovu vybudovali týdenní sta-

  Již přes čtvrt století pomáhá Klubíčko Beroun

  rodinám spostiženými dětmi. Za tu dobu prošly

  zařízením desítky klientů, kterým byla poskytnuta

  potřebná péče, vzdělávání, terapie. Někteří prošli

  ipracovním tréninkem anyní pracují vkuchyni,

  pekárně abistru ve Vráži uBerouna.

  Text: RADEK GÁLIS

  Foto: MILAN JAROŠ

  „Historie Klubíčka sahá do roku

  1997, kdy jsme společně my rodiče

  dětí s postižením založili v Berouně

  klub, který tehdy spadal pod Asocia-

  ci rodičů a přátel zdravotně postiže-

  ných dětí,“ vzpomíná ředitelka Alena

  Pecková, která vede i Sociální pod-

  nik Klubák.

  Protože tehdy podobné služby te-

  prve začínaly, začali si jejich provo-

  zovatelé vzájemně a svépomocně

  pomáhat. Rodiče dětí s postižením

  jedni od druhých zjišťovali informace

  o sociálních dávkách, jaké mají děti

  možnosti vzdělávání, jaké existují

  pomůcky a terapie. Začali s organi-

  zováním pobytů pro rodiny, což pod-

  pořilo vzájemnou spolupráci i sou-

  znění, byli si navzájem oporou.

  „Když se vám narodí postižené

  dítě, v první chvíli nevíte, kudy dál.

  Ve vzájemné podpoře proto vidím

  Když se vám narodí postižené dítě,

  v první chvíli nevíte, kudy dál.

  Ve vzájemné podpoře proto vidím

  veliký přínos podobných organizací,

  jako je Klubíčko.

• Strana 15

  15

  Ředitelka Alena Pecková vede

  Klubíčko Beroun od roku 1997.

• Strana 16

  REFLEKTOR / NEZISKOVÉ ORGANIZACE

  cionář a odlehčovací služby s celo-

  roční možností pobytu. Starají se zde

  o kdysi děti, dnes už dospělé lidi ve

  věku od 20 do 45 let, většinou s těž-

  kým mentálním a kombinovaným

  postižením. Postupně přibyli i klien-

  ti s lehčím mentálním hendikepem.

  Pro ně začali budovat tréninkové

  pracoviště a otevřeli Sociální podnik

  Klubák, který bývalé klienty zaměst-

  nává.

  Nyní pobytové a ambulantní služ-

  by Klubíčka využívá pravidelně na

  30 klientů, dalších zhruba 25 využí-

  vá nepravidelně odlehčovací služby.

  „Máme i velkou skupinu asi 150 se-

  niorů, kteří využívají naši asistova-

  nou dopravu a které převážíme k lé-

  kařům, na nákupy nebo po úřadech,“

  pokračuje Alena Pecková a přidává

  další novinku: „Od loňského června

  provozujeme adaptační skupinu pro

  ukrajinské předškoláky. Chtěli jsme

  pomoci válečným uprchlíkům, tak

  jsme zřídili školku a jsme rádi, že

  se nám v ní děti střídají. Už jí prošlo

  na 30 dětí, které se zde učí češtinu

  a poznávají naše zvyklosti. Jejich

  prostřednictvím se pak učí i rodi-

  če. Do budoucna bychom si projekt

  představovali jako integrační česko-

  -ukrajinskou školku, aby nepůsobila

  selektivně, ale pomohla bezproblé-

  movému začlenění ukrajinských

  dětí do české společnosti,“ přeje si.

  POD TÍHOU ÚVĚRŮ

  Klubíčko se úspěšně věnuje i sociál-

  nímu podnikání. I díky dotacím z Ev-

  ropské unie zakoupili sousední dům,

  kde otevřeli gastronomický provoz.

  V podniku zaměstnávají osm býva-

  lých klientů s mentálním postižením

  a tři osoby se zdravotním postižením

  jiného typu. V Levandulovém bistru

  nabízejí denní menu a různé slané

  i sladké pokrmy, které střídají. „Tento

  týden měly velký úspěch vdolky, jin-

  dy je to kulajda. Zítra lidé přijdou na

  ražniči. Stravujeme se tu i my, jídlo

  připravujeme pro naše klienty a za-

  městnance, což je jistota stálého od-

  běru. Zákazníci chodí i na výbornou

  kávu a každý týden pečeme jiné typy

  dortů. Umíme asi 30 druhů zákusků,

  které střídáme,“ říká Alena Pecková

  u stolku, kde právě chystají valen-

  týnské balíčky růžového cukroví pro

  zamilované.

  Oba sousední domy jsou na úvěr,

  malá nezisková organizace nemá na-

  spořené peníze, aby koupila dvě ne-

  movitosti. „Žijeme stále pod tlakem

  bankovních úvěrů,“ přiznává Alena

  Pecková s tím, že by se neobešli bez

  podpory řady dárců a nadací, k nimž

  dlouhodobě patří např. Konto Barié-

  ry, Výbor dobré vůle Nadace Olgy

  Havlové, Nadační fond Gramofond,

  Nadace ČEZ nebo Nadace Tipsport.

  VELKÉ NÁDRAŽNÍ SOUSTO

  Další nápady na rozvoj ale Klubíčku

  nechybějí. „Vyhráli jsme veřejnou

  soutěž na pronájem prostorů rekon-

  struovaného berounského vlakové-

  ho nádraží, kde budeme provozovat

  bistro. Doufáme, že díky lokalitě

  u vlaků s cestujícími zde bude mno-

  hem větší odběr jídel, která připra-

  víme u nás ve Vráži a na nádraží je

  dovezeme. V další části pronajatých

  prostor představíme neziskové or-

  Lidé z Klubíčka

  hledali, až našli ve

  Vráži u Berouna dům

  na prodej. Zde znovu

  vybudovali týdenní

  stacionář a odlehčovací

  služby s celoroční

  možností pobytu. Starají

  se zde o kdysi děti, dnes

  už dospělé lidi ve věku

  od 20 do 45 let, většinou

  s těžkým mentálním

  a kombinovaným

  postižením.

  Mnozí klienti

  uplatní svou

  šikovnost

  vterapeutických

  dílnách.

  Zaměstnanci

  Levandulového

  bistra potěší

  strávníky

  úsměvem

  aochotou.

• Strana 17

  17

  ganizace a poskytovatele sociálních

  služeb z našeho regionu. Ve třetí čás-

  ti budeme provozovat krátkodobé

  hlídání dětí a čekárnu pro děti s do-

  provodem rodičů s možností zapůj-

  čení hraček, her či výtvarných po-

  třeb. Doufám, že se na nádraží naše

  aktivity ujmou,“ přeje si ředitelka.

  Berounské nádraží je pro Klubíčko

  šancí pro další rozvoj, Alena Pecko-

  vá však dodává, že půjdou na hra-

  nici možností. Zabezpečit celodenní

  provoz sedm dní v týdnu na nádraží

  znamená velký počet zaměstnanců,

  hlavně se zdravotním postižením,

  na které je projekt cílený. Mají kratší

  pracovní úvazky, takže se ve smě-

  nách musí vystřídat větší počet lidí.

  „U nás ve Vráži v cukrárně vše plyne

  v pohodě. Lidé se tu v klidu posadí

  na kafíčko a počkají, až jim vše při-

  pravíme. Nevládne zde stres, ale při

  výdeji na nádraží, kde všichni pospí-

  chají, může provoz do stresu pracov-

  níky s postižením uvádět. Nikdo ale

  nechce, aby se jim kvůli práci zhoršil

  zdravotní stav. Třeba se nám podaří

  připravit je na to, aby stres nepro-

  žívali, a zákazníci na nádraží budou

  snad víc tolerantní,“ přeje si.

  Hlavní část zařízení pojmenovali

  NEJen bistro, druhou, kde se budou

  prezentovat neziskové organizace,

  Neziskuj. Čekárna s klubem i hernou

  ponese název Klubíčkovna.

  JÍT VLASTNÍ CESTOU

  Klubíčko není v regionu jediné – in-

  spiraci jeho zaměstnanci čerpají od

  kolegů. „Tak trochu nám všechno

  padá z nebe,“ přiznává ředitelka. „Pů-

  vodní plány nového Klubíčka, když

  jsme museli opustit Beroun, se týkaly

  jen pobytových služeb pro těžce po-

  stižené klienty. Jenže jak šel čas a za-

  čali přibývat i ti šikovnější, vymýšleli

  jsme, jak je aktivně zapojit. Inspirací

  je v okolí spousta, např. Modrý dome-

  ček v Řevnicích, který léta zaměstná-

  vá osoby se zdravotním postižením.

  Lomikámen v Berouně a jeho pro-

  vozovna Jiná káva, kde zaměstnávají

  osoby s psychickým onemocněním.

  Víme, že jde vydat se touhle cestou

  a vést klienty k samostatnosti a osvo-

  jování pracovních návyků, jen si sami

  prošlapáváme svou vlastní,“ říká Ale-

  na Pecková, která měla původně jiné

  představy o životě.

  Ty úplně změnila zkušenost, když

  se jim narodily dvě dcery s postiže-

  ním. „Byla jsem dlouholetá tábornice,

  manžel turista, jeskyňář a horolezec.

  Po narození první dcery Terezky

  v roce 1986 (zemřela v roce 2006)

  jsme zpočátku neuměli skloubit ná-

  ročnou péči a nutnost pravidelného

  cvičení Vojtovy metody s našimi vol-

  nočasovými aktivitami, a tak jsme

  neměli jak ,dobíjet baterky‘. Ale pak

  nám hodně pomohli prarodiče s hlí-

  Sociální podnikání

  vgastronomii je

  dalším krokem

  ksamostatnosti

  bývalých klientů.

  Na pultě čekají na hosty nejrůznější dobroty.

  Vyhráli jsme

  veřejnou soutěž na

  pronájem prostorů

  rekonstruovaného

  berounského vlakového

  nádraží, kde budeme

  provozovat bistro.

• Strana 18

  REFLEKTOR / NEZISKOVÉ ORGANIZACE

  dáním a kamarádi, kteří nás stále

  zvali na čundry, výlety, koncerty

  a návštěvy kina se slovy ,kdo z vás je

  teď na řadě‘…

  Ale i tak jsme ve třech letech vy-

  užili možnosti umístit Terezku do

  ústavu. V roce 1992 jsme absolvo-

  vali mnoho preventivních vyšetření,

  ale i přesto se nám v roce 1993 na-

  rodila další dcera, Barunka, se stej-

  ným postižením, jaké měla Terezka.

  Tehdy již byly v ČR dostupné terapie,

  léky, kočárky, polohovací postele,

  zvedáky a jiné pomůcky, proto bylo

  snadnější starat se o dceru s postiže-

  ním doma,“ vypráví.

  V roce 1996 adoptovali půlroční-

  ho Honzíka a v roce 2002 tříletého

  Dušánka. „Po narození druhé dce-

  ry Barunky v roce 1993 (zemřela

  v roce 2003) měla většina našich

  kamarádů již také malé děti, a tak

  se plánovaly akce s kočárky a dětmi

  nebo bez nich s účastí jednoho nebo

  obou rodičů. Velmi mi tehdy pomohl

  manžel, který mi zajistil brigádu při

  rozvoji regionálního informačního

  centra, kde jsem mohla uplatnit své

  znalosti, zatímco on na celé odpoled-

  ne převzal veškerou péči o Barunku

  a adoptované syny. Díky těmto mož-

  nostem jsme nebyli úplně vyčlenění

  ze života, který jsme znali, měli rádi

  a který nás držel ,nad vodou‘. Žili

  jsme téměř normální život,“ svěřuje

  se Alena Pecková.

  ŽÍT POŘÁD VTLAKU

  I když chod organizací Klubíčko

  a Klubák je pořád houpačka a fi-

  nanční nejistota, ohlíží se ředitelka

  na velký kus práce, který mají za

  sebou. „Klienti jsou u nás spokojení,

  tvoří dobrou partu, a jejich rodiče si

  neumějí představit, že bychom tady

  nebyli a nefungovali pro ně. Žiju po-

  řád v tlaku, protože ze strany státu

  necítíme stabilitu, a každý rok řeší-

  me, kolik z nás a na jaké úvazky tady

  bude pracovat a jak musíme chod

  organizace přebudovat. Pořád se

  vracíme na začátek, kdy si řekneme,

  kdo má co za povinnosti, a za rok je

  to zase jinak,“ říká a prozrazuje, jak

  si od práce odpočine. „O víkendu si

  jezdím vyčistit hlavu na kole nebo se

  věnuji pěší turistice v horách. S naší

  tříletou vnučkou prožívám další

  krásné životní období,“ usmívá se.

  Ne vždy bylo vše růžové. Když ro-

  dinu potkala tragédie úmrtí dítěte,

  chtěla Alena Pecková náročné práce

  nechat. „A když jsme přišli o Klu-

  bíčko v Berouně, rozhodovala jsem

  Klubíčko Beroun, z. ú.

  Organizace poskytuje registrované sociální služby pro

  děti idospělé se zdravotním postižením aseniory. Kladou

  zde vysoký důraz nadialog srodinou – praktické rady

  pečujících, jejichprožitky aznalost problematiky.

  Kontakt: Květnová ,   Vráž uBerouna

  Tel.: +    (všední dny .–. h),

  info@klubickoberoun.cz, www.klubickoberoun.cz

  Sociální podnik Klubák,z. ú., jenezisková, transparentní

  aveřejně prospěšná organizace, která zaměstnává lidi,

  jejichž život je ovlivněn zdravotním postižením.

  Penzion Klubíčko Vráž

  Penzionacentrum aktivit pro všechny.

  Tel.: +    (nepřetržitý celoroční provoz)

  E-mail: sluzby@klubickoberoun.cz,

  asistenti@klubickoberoun.cz

  Asociace rodičů apřátel zdravotně

  postižených dětí vČR, z. s.

  Sekretariát aPoradenské centrum

  Karlínské náměstí /,   Praha  – Karlín

  Tel.: , e-mail: asociace@arpzpd.cz

  se, jestli místo nového začátku není

  lepší jít dělat třeba prodavačku do

  Kauflandu a mít každý den po práci

  čistou hlavu. Tahle období byla těžká,

  ale i když jsou náš provoz a balanco-

  vání, zda a jak vyjdeme s financemi,

  složité, asi jsem nechtěla z téhle prá-

  ce úplně a navždy odejít,“ svěřuje se.

  Nyní by ráda šla do předčasného

  důchodu a Klubíčku pomáhala v ob-

  lasti získávání dotací. „Procházíme

  strategickým plánováním a řešíme,

  jak bude Klubíčko fungovat dál. Sta-

  novujeme kritéria pro nového ředi-

  tele, abychom věděli, koho hledat

  a vybírat. Doufám, že se během dvou

  let povede najít do vedení lidi, kteří

  mě zastoupí a Klubíčko potáhnou

  směrem tam, kam jsme si s rodiči

  našich klientů kdysi řekli, že půjde-

  me,“ přiznává a prozrazuje na závěr,

  jak zařízení dostalo jméno. „Dcera

  naší kolegyně, která tehdy byla mezi

  našimi dětmi s postižením nejšikov-

  nější, kreslila tak, že držela propisku

  nebo pastelku a ryla do papíru obra-

  zec vypadající jako spirálka či klu-

  bíčko. Využili jsme její kresby a pak ji

  několik let používali jako naše logo.“

  Sama je důkazem, že život občas

  bývá pořádně zamotaný, ale když na

  trápení nejsou lidi sami, dá se vzít za

  správný konec. 

  Dobrá nálada

  aradost

  zkamarádů –

  ito jsou

  charakteristické

  znaky Klubíčka.

• Strana 19

  ZNOVU

  VYDÁVÁME

  OBLÍBENÝ

  ČASOPIS

  MŮŽEŠ

  Najdete vněm informace

  arady zoblasti sociálních

  azdravotních služeb,

  informace onových

  pomůckách, onovinkách

  ve zdravotnictví avobčanské

  společnosti. Hodně se dozvíte

  iopráci Konta Bariéry,

  ozajímavých osudech klientů.

  Bezplatně můžete časopis dostávat až do své schránky,

  jednoduše si oněj napište do redakce na info@muzes.cz.

  Pokud se vám obsah bude líbit arozhodnete se naši práci podpořit,

  můžete přispět formou jednorázové DMS ve tvaru

  DMS KONTOBARIERY 30, DMS KONTOBARIERY 60 nebo

  DMS KONTOBARIERY 90 na telefonní číslo 877 77

  nebo přispět jakoukoliv finanční částkou přímo na účet Konta Bariéry

  č. ú. 17 111 444 / 5500 svariabilním symbolem 62933. Děkujeme!

  Nové číslo vyjde každého čtvrt roku.

  19

• Strana 20

  REFLEKTOR / BEZBARIÉROVÉ MĚSTO

  Pražské

  kavárny

  Jsou to oázy klidu

  vruchu velkoměsta.

  Místa sloužící

  kodpočinku, ale

  isetkávání či práci.

  VPraze je jich

  nepočítaně. Ovšem

  některé znich jsou

  věhlasné, ať už díky

  své atmosféře, nebo

  zásluhou známých

  osobností, jež si zde

  dávaly od 19. století

  dostaveníčko. Můžeme

  si jen představovat,

  jaké myšlenky adíla se

  zde urodily. Co když se

  do slavných kaváren

  rozhodne vyrazit člověk

  na vozíku – dostane se

  na slavná místa?

  Text: RADEK MUSÍLEK

  Foto: MILAN JAROŠ

  FANTOVA KAVÁRNA

  Putování po pražských kavárnách

  můžeme začít na hlavním nádraží.

  Pokud do metropole dorazíte vla-

  kem, přímo se to nabízí. Fantova

  kavárna jako taková za sebou nemá

  slavnou historii jako jiné z níže jme-

  novaných, je však unikátní prosto-

  rem, v němž se nachází. Rozkládá se

  přímo pod klenbou bohatě zdobené

  centrální kupole secesní nádražní

  budovy z let 1901–1909. Autorem

  architektonického návrhu byl Josef

  Fanta. Kavárna, založená v 90. letech

  na místě původních pokladen, si

  proto na jeho počest vetkla příjmení

  tvůrce do názvu.

  Budova poměrně dlouho chátrala,

  navíc ji nešťastně od zbytku oko-

  lí odřízla automobilová magistrála.

  Původní lesk stavbě navrací probí-

  hající důkladná rekonstrukce. Právě

  ta udělala z Fantovy kavárny místo,

  jež stojí za návštěvu. Především díky

  výhledu na secesní interiéry kolem

  ní. Prostory kavárny jsou veskrze

  moderní, na staré časy odkazují ně-

  které původní detaily.

  Tytam jsou časy, kdy šlo o mís-

  to pochybné pověsti. Musíte si sem

  však trochu najít cestu, protože při

  běžném pohybu po nádraží na Fan-

  tovu kavárnu narazíte spíš náhodou.

  Zejména pro člověka na vozíku je

  v tomto případě hledání trasy po-

  někud výzvou. Jediný bezbariérový

  přístup je z prvního nástupiště, na

  něž se dostanete skrze odbavovací

  halu a následně výtahem ze spojova-

  cího tunelu sever. Druhou variantou

  je tedy ještě přístup z chodníku před

  budovou, ale tam snad jedině přijet

  po magistrále autem nebo autobu-

  sem.

  Kavárna je už pak přístupná dobře.

  Určitý problém představuje absence

  toalet. Milá, byť poněkud uspěchaná

  obsluha, vás odkáže na využití těch

  ve veřejných nádražních prostorách.

  KAVÁRNA ARCO

  Asi deset minut chůze od „Hlaváku“

  se nachází kdysi vyhlášená Kavárna

  Arco založená roku 1907. I ona má

  cosi společného s nádražím. Stojí to-

  tiž proti tomu Masarykovu na rohu

  ulic Hybernská a Dlážděná. Lepší by

  však bylo použít minulý čas. Přesto-

  že stále existuje velký hrdý vývěsní

  štít, prostory pod ním už jako ka-

  várna nefungují. Spíše bychom měli

  hovořit o jídelně Arco, která spadá

  pod ministerstvo vnitra. Každý všed-

  ní den se otevírá od 11.00 do 13.30

  k výdeji obědů. A přestože slouží

  především zaměstnancům minister-

  stva, najíst se může přijít kdokoliv.

  Nad tácem se svíčkovou tak může

  zapojit fantazii a pokusit se předsta-

  vit si, jaké to tu asi bylo, když zde

  sedával Franz Kafka. Jeho fotografie

  dnes společně s textem o historii

  Z bohémou oblíbené

  kavárny se stala veřejně

  přístupná jídelna

  ministerstva.

• Strana 21

  21

  upozorňuje kolemjdoucí, že míje-

  jí zajímavé místo. Patřil k celé řadě

  literátů, výtvarníků a dalších osob-

  ností, které se zde pravidelně schá-

  zely. Nechyběl mezi nimi svého času

  ani Albert Einstein.

  Provozovna ke vstupu však příliš

  neláká. Okna dělají všechno pro to,

  aby nebylo vidět dovnitř, a celkově

  vyvolávají otázku, jestli je to tu vů-

  bec v provozu. Je, a dokonce v bez-

  bariérovém provedení včetně toalety.

  Genius loci se však stoprocentně vy-

  tratil. Část interiéru jídelny se histori-

  zujícími polstrovanými lavicemi sice

  pokouší evokovat minulost, jinak ale

  všechno připomíná podnik hromad-

  ného stravování se vším všudy.

  Franz Kafka by možná našel za-

  líbení v bizarní scenérii, kdy jeho

  portrét shlíží na tvořící se frontu

  složenou z úředníků a uniformova-

  ných policistů. Ti netrpělivě čekají na

  otevírací dobu a choulí se do svých

  límců před studeným větrem, který

  společně s rachotem blízce projíždě-

  jících tramvají podtrhuje neútulnost

  místa i času.

  CAFÉ IMPERIAL

  Do opravdu nefalšovaného, stylového

  a dobového podniku to odtud naštěstí

  není daleko, pár minut pěšky kolem

  „Masaryčky“ Havlíčkovou ulicí k ná-

  roží s ulicí Na Poříčí. Dál přes poně-

  kud kostrbatý přechod tvořený koči-

  čími hlavami i kolejemi – a jste u Café

  Imperial. Je součástí stejnojmenného

  hotelu a od svého otevření v roce

  1914 patří k vyhlášeným místům.

  Přestože pražská bohéma prefe-

  rovala spíše jiná místa, kavárnu pře-

  ce jen proslavila jedna osoba z ob-

  lasti literatury, i když nereálná. Ano,

  právě zde začal sluha Saturnin po-

  věstnou koblihovou přestřelku. Na

  jeho počest bylo ještě do roku 2007

  možné zakoupit mísu koblih a bez-

  trestně je vrhat po hostech. Pak ov-

  šem prošel nákladnou rekonstrukcí

  zdobný interiér ve stylu art deco

  a krásným keramickým obkladům

  by takové aktivity jednoznačně ne-

  prospívaly.

  Současnost Imperialu je neod-

  myslitelně spjata s největší hvězdou

  české gastronomie Zdeňkem Pohl-

  reichem. Jeho práce si všiml i pro-

  slulý průvodce Michelin, který ocenil

  kavárnu za „interiér, kvalitu obsluhy

  a atmosféru podniku“. Na tuto sku-

  tečnost odkazuje i nálepka, která

  zdobí dveře bezbariérového vchodu.

  Obsluha je vskutku velmi vstřícná,

  na tuzemské poměry nadprůměrná

  svým přístupem i počtem.

  Nejvíc se ochota ukázala, když jsem

  projevil zájem o návštěvu toalety. Číš-

  nice mě doprovodila do lobby přileh-

  lého hotelu, pomoc s otevíráním dveří

  byla přitom samozřejmostí. Když se

  ukázalo, že bezbariérové WC bohužel

  kvůli rekonstrukci nefunguje, okamži-

  tě mi bylo nabídnuto, abych použil toa-

  letu v jednom z vyhovujících apartmá,

  což zajistil jeden z recepčních. Pak už

  zbývalo jen dojíst vynikající koblihu

  a pokračovat v putování.

  Café Imperial

  už nezažívá

  koblihové bitvy,

  ale na stylu nic

  neubylo.

• Strana 22

  REFLEKTOR / BEZBARIÉROVÉ MĚSTO

  číšnice, která znuděně vhodí čajové

  sítko do konvičky, až polije celý pod-

  šálek, ke stylovému místu opravdu

  nepatří. A za uvedené ceny už vůbec

  ne. Obecní dům byl totiž z námi na-

  vštívených míst nejdražší, alespoň

  pokud jde o kávu. Malé espresso vy-

  jde na 89 korun. I tak je ale snadné

  nechat se unést atmosférou.

  Pokud vás ze svátečního zasnění

  vytrhnou zcela všední lidské potře-

  by, k dispozici je bezbariérová toa-

  leta, která je však pouze v pánské

  sekci. Dámy na vozíku tak musí pře-

  hlédnout, že pojedou kolem pisoárů.

  Vybavení kabinky odpovídá nor-

  mám, ale bohužel jeho velmi laciné

  provedení nekoresponduje s jinak

  hezkým zařízením okolo.

  GRAND CAFÉ ORIENT

  Zatímco kavárny Imperial a Obecní

  dům jsou vcelku velké a rušné pro-

  story, opravdovou komornost nabízí

  Grand Café Orient v Domě U Černé

  Matky Boží na rozhraní Ovocného

  OBECNÍ DŮM

  Konkrétně k nedalekému Obecnímu

  domu, skvostu tuzemské secese ote-

  vřenému roku 1912. V jeho přízemí

  se nachází kromě samostatné restau-

  race také kavárna. Do budovy vede

  vyhovující nájezd. Hned za vchodo-

  vými dveřmi stojí za pozornost kru-

  hový prostor, v jehož středu je pozo-

  ruhodná akustická ozvěna znatelně

  zpožďující zvuky. To jako perlička pro

  ty, jimž je notoricky nudně známým

  faktem, že v Obecním domě byla

  28. října 1918 vyhlášena samostatná

  Československá republika.

  Do kavárny vede další nájezd, za

  nímž jsou vcelku masivní dveře, je-

  jichž přidržení přijde vhod. Interiér

  kavárny je z velké části původní a vel-

  mi efektní. Zážitku poněkud ubírá na

  intenzitě, že jde o turisticky velmi

  vyhledávané místo, a pak především

  vcelku vlažný přístup obsluhy, tak

  kontrastující s přístupem v Imperia-

  lu. Sice je milé, že mezi stolky jezdí

  vozík s nabídkou dortů, ale ležérní

  trhu a Celetné ulice. Od „Obecňáku“

  je téměř doslova za rohem. Důvod,

  proč nevynechat tuto kavárnu, se

  dá vyjádřit jedním slovem – kubis-

  mus. Tento umělecký styl počátku

  20. století je českou chloubou a uni-

  kátem, protože se zde otiskl i do

  architektury. Kubistická kavárna je

  snad dokonce jediná na světě! Dům

  z dílny významného architekta Jose-

  fa Gočára byl otevřen v roce 1912.

  Grand Café Orient se nachází

  v prvním patře, což ale vůbec neva-

  dí, protože dům disponuje výtahem.

  Pozor, nezaměnit s jiným podnikem

  v přízemí! Interiér kavárny byl re-

  konstruován podle dobových foto-

  grafií v roce 2002. Je propracovaný

  do všech detailů, a tak nepřekvapí,

  že v sortimentu nechybí ani rarita

  v podobě kubistického věnečku. Pří-

  jemnou atmosféru decentně dokre-

  sluje prvorepubliková hudba z re-

  produktoru. Za hezkého počasí lze

  sedět na balkoně a pozorovat dění na

  pěší zóně. S trochou umu a s vlídnou

  Návštěvu

  unikátního

  kubistického

  interiéru

  Café Orient

  je třeba kvůli

  WC načasovat.

• Strana 23

  Nauč mě umění

  malých kroků

  Velice mě oslovil autor Malého prince pan

  Antoine de Saint-Exupéry svojí modlitbou.

  Je v ní mnoho krásných myšlenek, které

  můžeme uplatnit každodenně v běžném

  životě bez ohledu na to, zda jsme či nejsme

  lidé víry. Chci se s vámi o tuto modlitbu

  podělit.

  „Neprosím o zázrak, Pane, ale o sílu pro

  všední život. Nauč mě umění malých

  kroků. Učiň mě vynalézavým a sebejistým

  v pravý čas. Obdař mě vnímavostí, abych

  dokázal odlišit prvořadé od druhořadého.

  Prosím o sílu kázně a míry, abych jen tak

  neproklouzl, své dny si rozumně rozdělil,

  abych neprospal záblesky světla a vrcholy

  a abych našel alespoň tu a tam čas pro

  zážitek krásy a umění. Utvrzuj mě v tom,

  že snít o minulosti nebo budoucnosti mi

  nepomůže. Pomoz mi co nejlépe zvládnout

  to, co je mi nejblíže, pomoz mi brát právě

  prožívanou hodinu za nejdůležitější.

  Chraň mě před naivní vírou, že v živo-

  tě musí jít vše hladce. Daruj mi střízlivé

  poznání, že těžkosti, porážky, neúspěchy

  a zklamání jsou přirozenou součástí života,

  že díky jim rosteme a dozráváme.

  Připomínej mi, že city se často stavějí proti

  rozumu. Pošli mi v pravé chvíli někoho, kdo

  má odvahu říci mi pravdu s láskou. Chléb

  každodenní dej mi pro tělo i duši, projev Tvé

  lásky – přátelské echo, a alespoň tu a tam

  náznak, že jsem v něčem užitečný.

  Vím, že hodně problémů se neřeší konáním;

  pomoz mi, abych dokázal čekat. Ať vždy

  nechám tebe a ostatní domluvit. Vždyť to

  nejdůležitější si neříká člověk sám, to nejdů-

  ležitější mu bývá sděleno.

  Ty víš, jak moc potřebujeme přátelství. Dej,

  abych dorostl do této nejkrásnější, nejtěžší,

  nejriskantnější a nejvzácnější záležitosti

  života. Vnukni mi správnou chvíli a správné

  místo, kde můžu zanechat balíček dobra,

  slovy nebo beze slov. Chraň mě před stra-

  chem, že bych mohl promarnit svůj život.

  Nedej mi, co si přeji, ale to, co potřebuji.

  Nauč mě umění malých kroků.“

  

  Autorka je lékařka,

  členka Rady Konta Bariéry.

  SLOUPEK Lii VAŠÍČKOVÉ

  23

  pomocí obsluhy se na malý ochoz

  vměstnáte i s vozíkem. Pokud je šir-

  ší, možná si vyžádá i otevření druhé-

  ho křídla vstupních dveří. Celkový

  zážitek je neopakovatelný.

  Jedinou vadou na kráse je otázka

  toalety. Ty bezbariérové se nacháze-

  jí ve 3. patře a spadají pod expozici

  Český kubismus Uměleckoprůmys-

  lového muzea. Jejich využití je mož-

  né, ale pouze v otevírací době, takže

  coby návštěvník kavárny s nimi mů-

  žete počítat jen do 18 hodin. V pon-

  dělí pak vůbec. A ještě jedno prak-

  tické upozornění: V kavárně lze platit

  pouze hotovostí.

  TŘI ZKLAMÁNÍ NA ZÁVĚR…

  Kdo v dosavadním výčtu postrádá

  nejslavnější pražskou kavárnu Slavii,

  bude zklamán. Několik schodů z ní

  činí vozíčkáři nedostupnou atrakci.

  Opravdový nadšenec na mechanic-

  kém vozíku by se snad ještě mohl

  nechat vydrncat, ale do neméně pro-

  slulého Café Louvre, rovněž na Ná-

  rodní třídě, už by to šlo velmi těžko.

  V cestě totiž stojí dvě patra schodů!

  Snad jediným pozitivem je, že při ob-

  hlídce mi všichni kolemjdoucí nabí-

  zeli pomoc s jejich překonáním.

  Tím, čím je pravému břehu Vltavy

  Slavia, prý bývala na levé straně řeky

  kavárna na Malostranském náměstí

  v Grömlingovském paláci. Od roku

  1874 se jmenovala Café Radetzky

  podle známého vojevůdce, na jehož

  sochu z ní byl výhled. Socha byla po

  vzniku Československé republiky

  odstraněna a kavárna o necelých sto

  let později nedopadla o moc lépe.

  Místo, kde bylo kdysi možné potká-

  vat Jana Nerudu, Emu Destinovou

  nebo Jana Zrzavého, pohltil v roce

  2008 nadnárodní kavárenský ře-

  tězec Starbucks. Káva zde sice stále

  voní, ale v unifikovaných kulisách,

  které nezachrání ani barokní klenby.

  Zajímavé je, že nadnárodní firma

  dodržuje normy v podobě bezba-

  riérové toalety, ovšem u obou vstu-

  pů je schod. Díky sklonu chodníku

  můžete ale při vstupu jeden seskočit

  dovnitř, a druhým seskočit ven. Tedy

  pokud to zvládáte a někdo vám po-

  drží dveře.

  Jistě by se dalo namítnout, že výše

  uvedený výčet by mohl zahrnovat

  další zajímavá místa. Nuže, vyzkou-

  šejte je a objevujte další! 

  Slavia – symbol pražských kaváren, který je bariérový.

  Zatímco kavárny Imperial

  a Obecní dům jsou vcelku velké

  a rušné prostory, opravdovou

  komornost nabízí Grand Café

  Orient v Domě U Černé Matky

  Boží na rozhraní Ovocného trhu

  a Celetné ulice.

• Strana 24

  REFLEKTOR / VZÁCNÁ ONEMOCNĚNÍ

  Text: ANNA KUDRNÁČKOVÁ

  Foto: MILAN JAROŠ

  Nemoc, kvůli které se člověk nedo-

  káže zbavit mědi v organismu, má

  u nás podle odhadů lékařů přibližně

  400 lidí. Pavla má její vážnější, neu-

  rodegenerativní formu. Zdraví ji za-

  čalo zlobit krátce po svatbě, v době,

  kdy jí bylo 21 let. V roce 1999 začala

  zakopávat, brněly ji nohy i ruce. Bě-

  hem devíti měsíců měla kontraktury

  na rukou i na nohou a zdeformova-

  né kotníky. „Přestávala jsem chodit,

  měla jsem problémy s řečí i se zra-

  kem. Byli jsme z toho s mužem úplně

  vyděšení,“ popisuje stručně.

  Nejprve chodila Pavla o berlích, po

  měsíci skončila na vozíku. Vypada-

  lo to na roztroušenou sklerózu, jen-

  že nasazená léčba nezabírala. A její

  stav se stále zhoršoval. Definitivní

  diagnózu potvrdili po tři čtvrtě roce

  specialisté na Wilsonovu nemoc

  z Všeobecné fakultní nemocnice

  v Praze.

  TĚHOTENSTVÍ LÉKAŘI

  NETLESKALI

  Velikou oporu měla Pavla v manže-

  lovi. „Bylo hodně těžké se s tím vy-

  rovnat. Ze zdravé holky se najednou

  stávala holka na vozíku a nešlo tomu

  zabránit. Když se ohlédnu zpět, ří-

  kám si, že naše manželství vydrže-

  Drží mě

  rodina avíra

  Díváte se jí do očí aříkáte si,

  kde asi tahle mladá žena,

  která sedí na vozíku adýchá

  pomocí umělé plicní ventilace,

  bere sílu zvládnout rodinu, práci,

  péči odomácnost apřitom

  ještě cestovat. Pavla Habrdová

  se ale zřejmě nikdy nevzdává.

  Svzácnou Wilsonovou nemocí,

  jejíž následky ji čím dál více

  omezují, bojuje statečně

  už řadu let.

  lo obrovskou zátěžovou zkoušku,“

  chválí svého manžela. V roce 2001

  podstoupila operaci míšních ner-

  vů, následovaly korekční operace

  deformovaných nohou v obou kot-

  nících. Zároveň ztratila citlivost od

  12. obratle hrudní páteře. O několik

  let později následoval další zákrok,

  tentokrát šlo o transfery šlach na

  obou rukou pro zlepšení úchopu.

  Přestože Pavlu nemoc omezovala,

  rozhodli se s manželem, že založí

  rodinu. A narodily se jim dvě zdra-

  vé děti, kterým je dnes 13 a 10 let.

  „Je to bonus, ve který jsme ani ne-

  doufali. Děkujeme za to Pánu Bohu,“

  Pavla je trvale

  připojená na

  domácí umělou

  plicní ventilaci.

  Toho, že může být

  doma srodinou,

  si velmi váží.

• Strana 25

  25

  usmívá se Pavla. Lékaři jim přitom

  k jejich rozhodnutí příliš netleskali.

  „Upozorňovali nás na možná rizika.

  Pokud jde ale o Wilsonovu nemoc,

  věděli jsme, že kdyby se u dětí pro-

  kázala, stačila by poměrně jednodu-

  chá léčba a nemoc by u nich nepro-

  pukla,“ upozorňuje Pavla.

  V době těhotenství bylo Pavle dob-

  ře především psychicky. „Byla to

  ohromná naděje a vzpruha. Už jen

  to pomyšlení na to, že bychom mohli

  zažít něco tak krásného jako naplnit

  rodinu dětmi bylo báječné. Muse-

  la jsem sice omezit některé léky na

  bolest, ale i přes všechny zdravotní

  komplikace jsem prožila těhotenství

  radostně,“ shrnuje.

  POMOC BYLA NUTNÁ

  Na péči o miminko se člověk dopře-

  du nepřipraví, i když je fit a zdravý.

  Všechno se učí za pochodu. Stejně to

  měla i Pavla. Jen to bylo kvůli vozíku

  o něco náročnější. Nejprve se Habr-

  dovým narodil syn, o tři roky později

  dcera. „Největší strach jsem měla

  z toho, aby mi děťátko nespadlo, pro-

  tože jsem ho pořád přemísťovala na

  klíně. Museli jsme vymyslet, jak děti

  přebalovat, muselo to být bezpečné.

  V Centru Paraple jsem tehdy využila

  program Máma, táta na vozíku, kde

  jsem dostala spoustu rad a nápadů,

  jak se o děti postarat. S manželem

  jsme také hledali, jaké pomůcky na

  trhu existují, a našli jsme spoustu vy-

  chytávek. I tak jsem ale potřebovala

  na mnoho činností asistenty. Třeba

  na cestu k pediatrovi byli třeba hned

  dva – jeden pro mne, druhý pro dítě.

  Bylo to totiž do kopce, a tak musel

  někdo tlačit kočárek. Byli jsme tako-

  vá skupina, která potřebovala spous-

  tu ochotných rukou,“ usmívá se Pav-

  la, která tenkrát ještě žila s mužem

  u svých rodičů v malém bytě. Mladý

  pár už ale tehdy stavěl bezbariérový

  dům na kraji Prahy.

  DOMA DÍKY

  VENTILAČNÍ PODPOŘE

  V roce 2017 voperovali lékaři Pavle

  baklofenovou pumpu kvůli zhorše-

  ní spasmů, přidaly se také dechové

  problémy. Přes den používala tzv.

  mouthpiece ventilaci, na noc měla

  ventilační masku. Loni v květnu se

  u ní ale rozvinulo respirační selhání.

  Podstoupila další operaci a od té doby

  je na invazivní ventilační podpoře.

  Dva měsíce strávila v zařízení

  Chronicare v Nymburce, které se za-

  měřuje na následnou intenzivní péči.

  Učila se tu spolu se svými nejbliž-

  šími, především s manželem a ma-

  minkou, starat o tracheostomickou

  kanylu v krku. Jen díky tomu se

  mohla vrátit z nemocnice zase domů

  a dnes je trvale připojená na domácí

  umělou plicní ventilaci neboli DUPV.

  „Když se kanyla ucpe, máme dvě mi-

  nuty na to to vyřešit. Je potřeba umět

  ji i vyměnit v nouzi, a to není snad-

  né,“ vypráví Pavla.

  Díky ventilační podpoře se cítí

  mnohem lépe a začala také pracovat

  z domova. Součástí domácí trvalé

  plicní ventilace je i několik alarmů.

  Fungují jako jakýsi hlídací asistent,

  aby měla Pavla dost kyslíku. „Pravi-

  Ze zdravé holky se najednou stávala

  holka na vozíku a nešlo tomu zabránit.

  Když se ohlédnu zpět, říkám si,

  že naše manželství vydrželo

  obrovskou zátěžovou zkoušku.

• Strana 26

  Viribus unitis –

  spojenými silami

  Jdu onehdy na tramvaj na našem sídlišti po-

  blíž bezbariérového domu. V pomalu se roz-

  pouštějící ranní mlze mě upoutá dvojice osob:

  zřejmě tatínek a jeho asi sedmiletá dívenka.

  Muž ohledává cestu před sebou bílou hůlkou,

  ale ještě přesněji jej naviguje dítě. Laska-

  vě, ale zřetelně mu říká: „Tam ne, tati, pojď

  tudy!“ A ve chvíli, kdy otec málem vstoupí

  doprostřed veliké kaluže, jej jemně, ale jasně

  uchopí pod paží, otec se zastaví a vnímá

  signály, které mu svým hlasem a dotekem

  dcera vysílá. Oba bezpečně přes přechod pro

  chodce docházejí na stanici.

  V tu chvíli si uvědomuji, jak dobře jsou oba

  sehraní: Otec a dcera, velký a malá. Ona mu

  propůjčila své oči, on jí svou ruku a zřejmě

  i otcovskou lásku. Krásné a účelné sdílení

  a doplňování! Otec a dcera tvoří zřejmě doko-

  nalý funkční a navzájem se doplňující systém.

  Společnými silami, jako jeden sociální organis-

  mus. Vzpomněl jsem si na heslo habsburského

  domu: Viribus unitis – spojenými silami. Doba

  se mění, svazek habsburských zemí se dávno

  rozdělil, jeho jednotlivé složky dozrály a jdou

  vlastní cestou. Princip „spojenými silami“ však

  platí a umožňuje jedincům i rodinám přežít

  i obtížné a náročné chvíle.

  Držme se jej! Poskytneme-li součinnost

  v tomto propojeném systému, máme šanci,

  že i my sami ve chvíli, kdy budeme odkázáni

  na druhé, nalezneme vnímavou podporu.

  Nedávno jsem se účastnil konference o vlivu

  nových technologií na lidský život a o etic-

  kých problémech s tím spojených. Roboti

  nám v mnohém mohou usnadnit život. Jak

  jsem však slyšel, stává se už, že člověk ne-

  mající nablízku jinou účastnou lidskou bytost,

  má tendenci se do takového robota i zamilo-

  vat. Je dobře, že roboty máme. Bude jich víc.

  Především však si važme vzájemné lidské

  podpory a sepětí, založených na přiroze-

  ných lidských vztazích. I lidstvo by mělo být

  rodinou – po vzoru těch malých rodinných

  jednotek. Tam, kde však rodina k dispozici

  není, máme jako lidské společenství úkol

  takovou vytvářet a být.

  

  Autor je klinický aporadenský

  psycholog, člen Rady Konta Bariéry.

  SLOUPEK Jaroslava ŠTURMY

  delně si měřím saturaci, tedy okys-

  ličení krve. S tím vším mi pomáhají

  zdravotní sestřičky z agentury Do-

  mácí péče, které za mnou pravidelně

  docházejí. Zároveň za mnou chodí

  pravidelně také lékař. Všechno je

  zajištěné tak, aby v domácím pro-

  středí nedocházelo k problémům.

  V nemocnici mi říkali, že kdybych

  skončila na trvalé plicní ventilaci

  před pár lety, už bych tam zůstala.

  Tehdy totiž nebyla domácí umělá

  plicní ventilace možná, respektive

  zdravotní pojišťovny ji nepropláce-

  ly. Jsem nesmírně vděčná za to, že

  dnes už tomu tak není a že můžu být

  doma s rodinou,“ říká Pavla, jejíž stav

  se teď ještě zkomplikoval. Špatně se

  jí polyká, a tak dostává výživu přímo

  do žaludku pomocí sondy.

  ŽIJEME AKTIVNĚ

  Přes všechny zdravotní komplikace

  je ale Pavla stále velmi aktivní. Říká

  o sobě, že je outdoorový typ. Potě-

  ší ji i káva na terase, ale mnohem

  raději se vydává do přírody. Kromě

  kratších procházek, které vedou

  zpravidla do blízkého Průhonické-

  ho parku, jezdí Habrdovi i na delší

  cesty. Společně byli nejen u moře

  v Chorvatsku, ale i v rakouských

  a švýcarských Alpách. V posledním

  půlroce je to ale kvůli ventilátoru

  o dost složitější. Přesto se rodině

  i za této situace povedlo vydat se do

  Polska k moři. „Zvládli jsme to sami,

  bez pomoci kohokoli jiného. Bylo to

  úžasné. Můj muž je nesmírně trpěli-

  vý a nevzdává se, i když je to složi-

  té, za to si ho velmi vážím,“ je pyšná

  Pavla.

  Letos v létě by s rodinou ráda na-

  vštívila přátele ve Švýcarsku. „Jsou

  tu ve velkých nadmořských výškách

  bezbariérové lanovky a pohled na

  vysoké štíty hor mě nesmírně napl-

  ňuje a baví. Žiju z toho v dobách, kdy

  je mi hůř a jsem třeba v nemocnici,“

  přemítá Pavla, které v její nelehké ži-

  votní situaci pomáhá také víra. „Ten

  veliký zdravotní kotrmelec, který

  se mi v životě stal, a všechny kom-

  plikace, které spolu s ním přišly, mi

  pomohly se ve víře ještě více najít.

  Chodíme s manželem do kostela, do

  Sboru Církve bratrské, je to součást

  mého života. U Pána Boha hledám

  sílu a pomocnou ruku ke každému

  dni, který tady mám vyměřený,“ do-

  dává se svým typickým úsměvem

  Pavla Habrdová. 

  „Jsem outdoorový typ“, říká osobě Pavla. Ikávu si ráda vychutnává na terase.

  Zvládli jsme to sami,

  bez pomoci kohokoli jiného.

  Bylo to úžasné. Můj muž je

  nesmírně trpělivý a nevzdává

  se, i když je to složité,

  za to si ho velmi vážím.

• Strana 27

  REFLEKTOR / PÉČE O DĚTI S POSTIŽENÍM

  27

  Studovala na Univerzitě

  Karlově psychologii

  aspeciální pedagogiku,

  ale po pěkné práci

  voboru netušila, že ji

  čeká praxe celoživotní –

  postarat se osvého syna.

  Čas strávený sKlárou

  Fůskovou ajejími dvěma

  dětmi byl připomínkou,

  jak je rodičovství krásné

  anáročné zároveň.

  Text: MICHAELA ZINDELOVÁ

  Foto: MILAN JAROŠ

  13.45

  Jak ji vlastně poznám? pomyslím si

  u ZŠ, kde mezi ostatními čekajícími

  rodiči máme s Klárou Fůskovou schůz-

  ku. Najednou mě sama osloví příjemná

  mladá žena. Vyzvedneme si obě děti,

  Barunku ze 4. třídy a Kryštofa na vozí-

  ku, který chodí do druhé. Pěšky přejde-

  me do prostorného a dobře dostupného

  slunného bytu. Kryštof jede na svém ak-

  tivním vozíku celou cestu sám. „On se

  totiž ,přetrhne‘, když přijde někdo cizí,

  jinak ho často vozím,“ přejde maminka

  jeho aktivitu s úsměvem. „Ve škole paní

  učitelka všechno s Kryštofem bezvad-

  ně nastavila, je komunikativní… Víte,

  všechny události se děly po Kryštofově

  narození tak rychle! Třeba právě ško-

  lu pro Baru jsme už řešili s výhledem

  na to, že by tam měl chodit i syn. Na-

  šla jsem tu pravou nakonec nedaleko,

  s bezbariérovým přístupem – ve třídě

  má asistentku – a s dopravním hřištěm.“

  Jedno obyčejné odpoledne?

  Kryštof má nejradši ten úsek cesty domů, kdy může „drandit“ sám...

• Strana 28

  REFLEKTOR / PÉČE O DĚTI S POSTIŽENÍM

  14.20

  Až doma, kde se Kryštof pohybu-

  je bez vozíku hopkáním po zemi

  a chvilku sedí také u motomedu, kte-

  rý sám ovládá, se dozvím celý pří-

  běh. Je třeba sledovat čas, protože po

  chvilce doma přecházíme do kultur-

  ního domu Krakov, kde na Kryštofa

  čeká kroužek zpívání. Bára se zatím

  bude učit doma.

  Vnímám, že maminka Klára během

  našeho rozhovoru má pořád situaci

  v dětském pokoji pod kontrolou: „Vy-

  studovala jsem Univerzitu Karlovu,

  psychologii a speciální pedagogiku,“

  říká a pokračuje: „Po škole jsem na-

  stoupila i se svou kolegyní do praž-

  ské školy v Londýnské, setkaly jsme

  se s velmi vstřícným přístupem pana

  ředitele. Dával nám v začátcích praxe

  ohromnou důvěru… Jako školní psy-

  cholog jsem radila rodičům, co dělat

  s dětmi s poruchami učení. Chodila

  jsem také asistovat do kulturního za-

  řízení pro lidi s mentálním postižením.

  A později se to obrátilo, ocitla jsem se

  na druhé straně a zkouším všechno,

  co jsem se naučila, každý den sama!“

  Klára se potkala se svým budou-

  cím manželem Petrem náhodou, na

  beachvolejbalu. Ona z Krkonoš, on

  z Valašska. Všichni známí se smá-

  li, že si dobře vybrala: „Nemusím si

  prý přešívat monogramy,“ usměje

  se. „Byla jsem Flousková, po svat-

  bě Fůsková. Začali jsme s Petrem

  fungovat v Praze a narodila se nám

  Baru, chvilku jsem si představovala,

  že se vrátím na školu… Ale s Baru

  jsem kvůli motorickým problémům

  musela cvičit Vojtovu metodu. Straš-

  né moření pro obě, oddychla si až

  po úspěšném konci. Říkali mi, že už

  nebudu muset vojtovku nikdy cvičit.

  Doteď, kdy cvičím dennodenně se

  synem už osmým rokem, mi to zní

  v uších. Když jsme čekali Kryštofa,

  doktoři říkali, že se jim něco s mi-

  minkem nezdá. Předpokládali, že

  dítě bude mít problémy se střevy,

  a to se řeší hned po porodu. Původně

  mělo jít o kosmetický zákrok.“

  Klára ležela na rizikovém oddělení

  u Apolináře a Kryštof se narodil o šest

  týdnů dřív, 7. dubna 2015, rychle ho

  převáželi do Motola. Při porodu to-

  tiž lékaři zjistili, že má zcela neprů-

  chodný jícen a navíc i dvanácterník.

  „Aby mohl vůbec fungovat, tak nám

  ho páni doktoři v Motole ,opravili‘.

  Já mu posílala mlíčko a tatínek Petr

  se vydal do nemocnice, kam jinak

  nerad chodí, aby se na našeho jede-

  napůlkilového syna v inkubátoru se

  spoustou hadiček podíval.“

  Fůskovi se s ním doma objevi-

  li až v době, kdy se měl původně

  narodit, a bylo jasné, že je oprave-

  ný jícen v pořádku. V prvních týd-

  nech jim museli s Barunkou, tehdy

  ani ne dvouletou, pomáhat rodiče.

  Sama maminka si Kryštofův první

  rok pamatuje moc dobře: „Jeli jsme

  ve dvouhodinových intervalech, byl

  to strašný ,masakr‘. Nejen já jsem

  se mu musela věnovat dvacet čtyři

  hodin denně. V tom kolotoči jsme

  si hodně věcí neuvědomovali, vzali

  jsme je prostě na vědomí. Všechno

  do sebe muselo zapadat, tatínek Petr

  dělá elektroprojekty, mohl si v domě

  najmout kancelář. Často se totiž mu-

  síme u dětí prostřídat,“ vysvětluje.

  Když postupně doktoři rodiče in-

  formovali, co se bude s Kryštofem

  dít, uvědomili si jen, že to bude řád-

  ný zápřah. „Pamatuji si, že Kryštof

  hrozně brečel, že to období bylo pro

  všechny hrozně náročné. Jídlo se

  Kryštofovi vracelo a my měli strach,

  že něco vdechne. Stálá otázka: zvlád-

  ne to, nebo ne? Ale vše pokračovalo

  dál, asi od čtyř měsíců se začaly řešit

  motorické obtíže. Nikdo zatím ne-

  přišel na to, proč se k jeho úvodním

  problémům přidaly i tyto… Asi kolem

  desátého měsíce nám odborníci za-

  čali naznačovat, že to vidí na vozík,

  a začali hovořit o dnes dominant-

  ní diagnóze DMO (dětská mozková

  obrna).

  Motomed

  Motorem poháněný léčebný pohybový přístroj. Je určený

  kpohybovému tréninku vléčebných zařízeních nebo domácím

  prostředí. Na displeji se za pomoci ovládacích tlačítek zvolí

  jeden zprogramů. Konkrétně Kryštofovi pomáhá sposilováním

  horních idolních končetin zejména vzimě, kdy na vozíku

  venku sám tolik nenajezdí. Přístroj umí uvolňovat křeče, které

  usilovný pohyb vyvolává.

  S maminkou

  Klárou jedeme

  zpívat

  do Osmikvítku.

  Kryštof má z vozíku

  daleko lepší rozhled na

  všechno kolem, sám

  vymýšlí, co by ještě

  mohl. Kouká po všech

  vývěskách a nabídkách.

• Strana 29

  29

  Kryštof měl po operacích některé

  svalové skupiny přerušené, pohybo-

  vě se přes usilovné cvičení moc ne-

  zlepšoval, všechno k vozíku směřo-

  valo. „S pohybem problémy má, ale

  mentálně je zcela v pořádku. Je tech-

  nicky zdatný, velmi bystrý. Ovšem

  jeho tělo pohybově vychází z šestého

  až osmého měsíce běžného vývoje…

  Hlava by chtěla víc, ale tělo ho limi-

  tuje, řekli nám nedávno na konzul-

  taci v Brně, kde ho čeká na podzim

  operace kyčlí,“ vypráví Klára.

  V době před covidem (2018) si

  Fůskovi uvědomovali, že zajistit

  Kryštofovy potřeby a rozvíjet jeho

  sebeobslužnost je v menším bytě

  komplikované, ale na větší byt ne-

  měli. Inspiroval je jeden soused, když

  dva byty propojil. Brzy přišli na to, že

  v sousedním domě na stejné úrov-

  ni mohou koupit další byt. Spojili je.

  Kryštof má teď pohodlnou bezbarié-

  rovou koupelnu, v bytě přibyl kromě

  dětského pokoje další, „modrý“, kde

  je i rehabilitační stůl darovaný Kon-

  tem Bariéry.

  Krátce s námi promluvil i Kryštof,

  který si hrál s Vivi, křečkem, kterého

  dostal od babičky. Kryštof nám pro-

  zradil, že v zimě s tátou a sestrou jez-

  dí ke Klářiným rodičům, mají u nich

  ve Vrchlabí zázemí. „Jezdím tam na

  monoski, v létě chodíme na výlety,“

  vypočítává. Letos v létě se prý už po-

  třetí chystá s Baru na příměstský tá-

  bor (pořádá FTVS), zastoupené jsou

  i aplikované sporty, mají potřebné

  zázemí i vybavení. Ve Vokovicích se

  mu mezi dalšími dvaceti dětmi moc

  líbí. A maminka ještě dodává: „Kryš-

  tof má z vozíku daleko lepší rozhled

  na všechno kolem, sám vymýšlí, co

  by ještě mohl. Kouká po všech vý-

  věskách a nabídkách. Chodí také do

  šachového kroužku, našel si i dětský

  sbor Osmikvítek, kde paní sbormis-

  tryně Hennová neměla proti Kryšto-

  fově zařazení žádné námitky: Proč

  bychom to nezkusili, uvítala nás.“

  15.00

  Během cesty do kulturního domu se

  dostaneme i k motomedu, Fůskovi

  objevili jeho možnosti při rehabili-

  taci v Motole – jde vlastně o rotoped

  s motorem, má displej a ovládací

  tlačítka. Pomáhá v rehabilitaci na

  spodní i horní končetiny. Motomed

  ale stojí desítky tisíc, koupi před loň-

  skými Vánocemi Petr s Klárou jen

  zvažovali. Ve stejné době je oslovi-

  la kamarádka, že by jim její firma

  ráda věnovala nějaké peníze. Znovu

  se po přístroji poptávali. Dotázali se

  i v Kontu Bariéry, kde jim už pomohli

  s koupí aktivního vozíku a rehabili-

  tačního stolu se speciálním sedát-

  kem. „Měli jsme finanční základ od

  sponzora a zbytek se na motomed

  vybral sbírkou Konta Bariéry. Na zá-

  kladě našeho příběhu na stránkách

  Bariér se vybralo za jediný den da-

  leko víc, než jsme potřebovali, a my

  jsme zbytek peněz rozdělili na ně-

  které projekty. Kryštof přístroj zná,

  těší ho, že dokáže motomed obslu-

  hovat sám,“ zakončí Klára k novému

  přístroji.

  15.20

  Před vstupem do kulturního domu,

  kde má sbor Osmikvítek pravidelné

  zkoušky, nám Kryštof prozradí, že

  se doma učí podle not a nahrávek.

  Sbormistryně ho v sále vítá, roze-

  stavené židle pro děti mají vepře-

  du uprostřed vyhrazené místo pro

  Kryštofův vozík. A když zavíráme

  dveře, zní už doprovod na pianinu,

  zpívá se… Jedno slunné odpoledne se

  svými termíny letí dál. 

  Hodina zpěvu

  začíná krátkým

  dechovým

  cvičením.

  Motomed Kryštof ovládá suverénně sám.

• Strana 30

  ADVERTORIAL / PEČOVATEL/KA ROKU

  Česko zná

  nejlepší pečovatele

  roku 2022

  Slavnostní předání ocenění

  10. ročníku Národní ceny sociálních

  služeb PEČOVATEL/KA ROKU

  proběhlo po roční přestávce vsále

  Novoměstské radnice vPraze pod

  záštitou předsedkyně Poslanecké

  sněmovny Parlamentu ČR

  Markéty Pekarové Adamové.

  V České republice pracuje v odvětví

  sociálních služeb zhruba 100 000 lidí,

  z toho 65 000 v tzv. přímé péči. Ce-

  lých 42 let práce v přímé péči strávila

  jedna z letošních oceněných – paní

  Milena Červinková z Pečovatelské

  služby města Brandýs nad Labem.

  Anketu každoročně pořádá Diako-

  nie ČCE, jeden z nejvýznamnějších

  poskytovatelů sociálních služeb v ČR,

  ve spolupráci s Asociací poskytova-

  telů sociálních služeb. Cílem Národní

  ceny je podpořit ty, jejichž význam-

  ným každodenním úkolem je pečovat

  a pomáhat potřebným. Na jednotlivá

  ocenění jsou každoročně navrhová-

  ni mimořádní, obětaví a zodpovědní

  pracovníci a pracovnice sociálních

  služeb. Nominace do Národní ceny

  mohli zasílat za svoji favoritku či fa-

  vorita samotní uživatelé služeb, rodi-

  ny a přátelé klientů nebo také spolu-

  pracovníci nominovaných.

  „Pečovatelky a pečovatelé jsou

  naši nenápadní hrdinové. Žijí mezi

  námi, aniž bychom většinou o je-

  jich každodenním nasazení věděli

  a znali blíže jejich osudy. A právě to

  se snaží změnit anketa Pečovatel/ka

  roku, která nelehkou a současně tak

  potřebnou práci profesionálů v so-

  ciálních službách i jejich životní pří-

  běhy již deset let vyzdvihuje, oceňuje

  a všem tím dává najevo náš vděk za

  jejich obětavou práci,“ uvedla před-

  sedkyně Poslanecké sněmovny

  Markéta Pekarová Adamová.

  Finalisty a vítěze každé z pěti ka-

  tegorií vybírá každoročně komise

  složená z odborníků ze sociální ob-

  lasti.

  „Práce v sociálních službách, ze-

  jména v pomáhajících profesích,

  patří k nejnáročnějším a nejpotřeb-

  nějším zároveň. Ocenění těch nej-

  obětavějších pečovatelek, pečovate-

  lů, pracovníků v sociálních službách

  či sociálních pracovníků je to nej-

  menší, co pro ně můžeme, nebo spí-

  še musíme udělat. Je to každoroční

  vzdání pocty těm, na které společ-

  nost občas zapomíná a neuvědomu-

  je si náročnost, nezbytnost a potřeb-

  nost jejich práce,“ uvedl Jiří Horecký,

  prezident Asociace poskytovatelů

  sociálních služeb.

  Ocenění se uděluje ve čtyřech ka-

  tegoriích: ambulantní služby, terénní

  služby, pobytové služby a manažer

  roku. Veřejnost pak může v online

  hlasování udělit Cenu veřejnosti.

  „Říká se, že úroveň každé společ-

  nosti či přímo civilizace se pozná

  podle toho, jak dovedou její členové

  pečovat o slabé a nemocné. Ne vždy

  ODiakonii ČCE:

  Pomoc má mnoho tváří

  Diakonie ČCEje jedním znejvýznamnějších poskytovatelů

  sociálních služeb vČeskérepublice. Celorepublikově

  poskytujeme sociálně zdravotní, vzdělávací apastorační

  služby ve více než  zařízeních (střediska aspeciální

  školy).

  Dále poskytuje Diakonie humanitární pomoc azabývá se

  rozvojovou spoluprací vzahraničí. VDiakonii pracuje přes

    zaměstnanců avíce než   dobrovolníků.

  Diakonie vsoučasnosti nabízí  registrovaných sociálních

  služeb. Vpřímé péči denně pomáháme tisícům klientů

  vnepříznivých životních situacích: od rané péče apomoci

  rodinám sdětmi spostižením přes provoz nízkoprahových

  klubů, azylových domů, domů na půl cesty,chráněných

  dílen apracovních míst, občanských poraden apod.až po

  seniorská zařízení či hospic pro umírající.

  Předání ocenění

  Manažer roku

  Květoslavě Othové

• Strana 31

  31

  si to ovšem uvědomujeme. A větši-

  nou až tehdy, když pocítíme vlastní

  slabost. V minulých letech nám to

  myslím bylo dáno pocítit v míře vr-

  chovaté. Pocítili jsme, že je to právě

  každodenní práce lidí v pečujících

  profesích, o kterou se naše společ-

  nost opírá. I z toho důvodu vám Dia-

  konie Českobratrské církve evange-

  lické spolu s Asociací poskytovatelů

  sociálních služeb ČR už více než de-

  set let přináší ocenění Pečovatelka

  roku,“ dodává Jan Soběslavský, ředi-

  tel Diakonie ČCE.

  „Udělování cen nejlepším pečova-

  telkám roku je zároveň milou příle-

  žitostí k ocenění jejich každodenní

  nelehké práce. Práce, která je poslá-

  ním. Pečovatelky a pečovatelé jsou

  lidé, kteří si zaslouží naši úctu a ob-

  div. Jsou to velcí srdcaři, kteří nepe-

  čují pouze o fyzický stav člověka,

  ale i o jeho duši. O to víc jsem hrdá,

  že se pečovatelkou roku v kategorii

  Sociální pracovník stala dlouholetá

  pracovnice našeho Centra sociálních

  služeb v Máchově ulici. Zdejší do-

  mov pro seniory ostatně v minulých

  letech opakovaně získal titul Značka

  kvality, a je tak důkazem dlouhodobě

  vysoké úrovně poskytovaných slu-

  žeb. A je to především zásluha vede-

  ní Centra sociálních služeb Praha 2

  a jeho pracovníků. Jim všem patří

  velké poděkování za práci, kterou

  odvádějí,“ řekla Alexandra Udženija,

  starostka Prahy 2, která má sociální

  oblast a zdravotnictví ve své gesci.

  Speciální kategorií je pak Manažer

  roku sociálních služeb. Toto oce-

  nění za uplynulý rok získala paní

  Květoslava Othová, ředitelka stře-

  diska Diakonie ČCE ve Valašském

  Meziříčí, uceleného komplexu dvou

  zdravotních a deseti sociálních slu-

  žeb v terénní, ambulantní i pobytové

  formě, pomáhajícího seniorům, li-

  dem se zdravotním znevýhodněním,

  nemocným, umírajícím a také jejich

  pečujícím. V domově se zvláštním

  režimem ve Valašském Meziříčí

  jako jedni z prvních v regionu za-

  vedli v loňském roce paliativní péči

  a umožnili tak klientům odcházet

  v jim známém prostředí bez nutnos-

  ti přesunu do jiného zařízení. Tato

  služba je v rámci České republiky

  zatím poměrně ojedinělá. Květosla-

  va Othová významným způsobem

  ovlivnila sociální oblasti v regionu

  Valašska, kde s citem pro práci s lid-

  mi obhajuje práva a potřeby znevý-

  hodněných osob. 

  Ocenění pracovníci

  Vítězka kategorie

  ambulantních služeb

  Lenka Musilová,

  Centrum sociálních služeb

  pro seniory Pohoda Bruntál

  Vítězka kategorie

  terénních služeb

  Milena Červinková,

  Pečovatelská služba

  města Brandýs nad Labem

  Vítězka kategorie

  pobytových služeb

  Dana Kondrová,

  Diakonie ČCE – Středisko

  sociální pomoci vMostě

  Vítězka kategorie

  Sociální pracovník

  Kateřina Přibylová, Centrum

  sociálních služeb Praha 

  Vítězka kategorie

  Cena veřejnosti

  Hana Hrušková Táborská,

  Oblastní charita Červený Kostelec

  Medailonky všech oceněných

  najdete na:

  narodni-cena.apsscr.cz/

  soutezici

  Práce v sociálních službách, zejména

  v pomáhajících profesích, patří

  k nejnáročnějším a nejpotřebnějším

  zároveň. Ocenění těch nejobětavějších

  pečovatelek, pečovatelů, pracovníků

  v sociálních službách či sociálních

  pracovníků je to nejmenší, co pro ně

  můžeme, nebo spíše musíme udělat.

  O hudební doprovod se postarala skupina GOJI.

  Předání ocenění

  v kategorii

  Sociální pracovník

• Strana 32

  ŽIVOT

  Plavala dřív,

  než se naučila chodit

  Alexandra Borská se narodila předčasně

  asrozštěpem páteře. Přes všechny pesimistické

  předpovědi lékařů zní vyrostla aktivní,

  úspěšná asympatická dívka, která má sice

  parézu levé nohy, ovšem nijak jí to nebrání

  ve výkonnostním plavání ani vřadě dalších sportů.

  To vše idíky podpoře Konta Bariéry.

  Text: RADEK MUSÍLEK

  Foto: MILAN JAROŠ

  Na svět přišla Alexandra (14) v 31. tý-

  dnu těhotenství společně se sestrou,

  která však po dvou hodinách ze-

  mřela. Předporodní vyšetření přitom

  žádný problém nesignalizovala. Ma-

  minka Michaela těžké období překo-

  nala tím, že se soustředila na inten-

  zivní péči o svého potomka, kterému

  lékaři předpovídali těžký fyzický

  handicap i s možným mentálním

  postižením a trvalým upoutáním na

  lůžko. Téměř nic z toho se naštěstí

  nenaplnilo. „Ať už by všechno do-

  padlo jakkoliv, věděla jsem, že bych

  svoje dítě nikdy neopustila,“ říká paní

  Borská, ze které sálá životní ener-

  gie. Kromě Alexandry má ještě starší

  dceru studující medicínu a devítile-

  tého syna.

  NOHU MÍT, ČI NEMÍT?

  Alexandra od útlého dětství musela

  postupně absolvovat devět operací.

  Při první z nich jí byla odstraněna

  zakrnělá třetí dolní končetina. Uva-

  žovalo se i o amputaci levé nohy,

  která si odnesla největší násled-

  ky. „Chybí mi kyčel a v koleni ani

  v kotníku nohou nepohnu, takže

  mi pořád trčí natažená do prostoru.

  Třikrát mi ji už rovnali a prodlužo-

  vali, zatím celkem o 25 centimet-

  rů. Kus cesty ujdu o berlích, do sto

  metrů i bez nich, ale jinak používám

  speciální vozík, kde mám nohu po-

  depřenou. Vlastně mám slabší ce-

  lou levou stranu těla. Ruka je však

  celkem v pohodě, takže s ní i píšu.

  Nejsem dost zdravá, ale ani tak moc

  handicapovaná, když se srovnávám

  s ostatními lidmi kolem sebe,“ popi-

  suje svoji situaci Alexandra.

  Když sedí u stolu a nohu si položí

  na židli, na první pohled by si člověk

  ani žádného handicapu nevšiml. Ne-

  pohyblivá noha však dokáže pozlobit

  ve zdánlivě banálních úkonech všed-

  ního života. „Mám problém hlavně

  s oblékáním. Nemohu se předklonit,

  takže ponožka či bota představují

  velké úskalí. Prostě mi musí někdo

  pomoct. Bohužel jsem zatím neobje-

  vila žádnou pomůcku, s níž bych to

  zvládla sama,“ líčí mladá sportovky-

  ně svoje všední výzvy.

  VŠESTRANNÁ SPORTOVKYNĚ

  Totéž se týká i jejího převlékání před

  tréninkem nebo po něm v bazénu.

  I proto ji na milované plavání čtyři-

  krát týdně vozí asistentka. Dvakrát

  týdně pak navštěvuje fitness cent-

  rum, protože i to neodmyslitelně pat-

  ří k vrcholové přípravě. O finanční

  podporu momentálně žádá u Konta

  Bariéry, které jí společně se Škoda

  Auto už přispělo v rámci projektu

  Cyklistika bez bariér na handbike.

  „Já už vyzkoušela hodně spor-

  tů – od lukostřelby přes monoski

  a sledge běžky až po parapaddle-

  Když sedí u stolu a nohu si položí

  na židli, na první pohled by si člověk

  ani žádného handicapu nevšiml.

  Nepohyblivá noha však dokáže

  pozlobit ve zdánlivě banálních

  úkonech všedního života.

• Strana 33

  33

• Strana 34

  ŽIVOT / PŘÍBĚH

  boarding či cyklistiku. Na tu mám ale

  podle Jirky Ježka dost času později.

  Teď se soustředím hlavně na plavání,

  ve kterém je i větší konkurence. O to

  víc si cením 2. místa na 100 metrů

  znak z Evropských her paralympij-

  ské mládeže 2022. A na Winter Po-

  lish Open ve Štětíně jsem zaplavala

  paralympijský limit, tak doufám, že

  se na hry opravdu dostanu. V kraulu

  jsem byla blízko limitu pro mistrov-

  ství světa, tudíž mám další cíl a moti-

  vaci,“ vypráví s nadšením všestranná

  mladá závodnice, která už se zapojila

  i do několika charitativních projektů

  pro druhé, jako je Cesta za snem, Běh

  pro hospic a podobně.

  „Plave od dvou let – díky bazénu

  na zahradě. Uměla to dřív, než za-

  čala chodit. Sport má v krvi, možná

  i díky usilovné rehabilitaci, kterou

  jsme s ní dřeli od miminka,“ vyprá-

  ví maminka naší nejlepší juniorské

  plavkyně, která je na úspěchy své

  dcery právem hrdá a s manželem ji

  v aktivitách maximálně podporují.

  Neváhají přitom absolvovat i časté

  dlouhé dojíždění.

  K závodnímu plavání se Alexan-

  dra dostala přes cyklistiku. Když už

  nestačila ostatním dětem bez han-

  dicapu v Litoměřicích, blízko nichž

  bydlí, lidé ze spolku Černí koně ji

  nasměrovali ke Kontaktu bB. Ten je

  líhní plaveckých talentů lidí s posti-

  žením. V Praze se poznala s partou

  přátel kolem paraplavání, ale nově se

  vydala vlastní cestou a přestoupila

  do Ústí nad Labem.

  VÝZVY NADE VŠE

  „S novými lidmi se postupně po-

  znáváme a sžíváme, ale řekla bych,

  že splněním paralympijského limitu

  jsem si mezi zdravými kolegy doce-

  la získala respekt. Vidí, jak makám,

  což dokážou ocenit. Baví mě dohá-

  nět ty bez handicapu, mám ráda vý-

  zvy a zkouším nové věci. Třeba když

  trenér vymyslí novou metodu. A ješ-

  tě lepší je závodění, to prostě milu-

  ju, vyplavuje se mi endorfin. Nejde

  o medaile, ale o osobní posun. Stano-

  vuji si takové vlastní cíle,“ říká se zá-

  palem Alexandra. Jen pro představu,

  během běžného tréninku uplave dva

  a půl až tři kilometry. Při intenzivněj-

  ším i přes čtyři kilometry.

  Zdá se to být časově skoro nemož-

  né, ale má i jiné než jen sportovní ko-

  níčky. Hrála na klavír, ale ten musel

  přece jen ustoupit. Ráda čte, hlavně

  fantasy a o historii. Baví ji cestová-

  ní, dřív především s babičkou, dnes

  hlavně se sportem, ale třeba i se

  sestrou, s níž podnikly samy výlet do

  Vídně.

  Prostor si musí pochopitelně

  uchovat i škola. V 9. třídě běžné

  základní školy měla teď na vysvěd-

  čení jen jednu dvojku. Chystá se na

  gymnázium a jednou by se chtěla

  věnovat psychologii nebo ortodon-

  cii. Se spolužáky se prý akceptují,

  ale o nějaké vřelé kamarádění nejde.

  I když její nejlepší kamarádka je bez

  postižení, většinu blízkých přátel má

  z paraplavání.

  Pokud se i ke studijním výzvám

  postaví se stejným zápalem jako

  k těm sportovním, není pochyb, že

  i v nich Alexandra jednou uspěje.

  Nezbývá než jí v tom všem držet pal-

  ce a fandit! 

  Plave od dvou let – díky bazénu na

  zahradě. Uměla to dřív, než začala

  chodit. Sport má v krvi, možná i díky

  usilovné rehabilitaci, kterou jsme s ní

  dřeli od miminka.

  Prý není ani

  dost zdravá,

  ale ani tak moc

  handicapovaná.

  V bazénu

  je Alexandra

  ve svém živlu!

• Strana 35

  35

  ŽIVOT / PŘÍBĚH

  Text: RADEK MUSÍLEK

  Foto: MILAN JAROŠ

  První signály, že s Tereziným (26) tě-

  lem možná není něco v pořádku, se

  začaly projevovat na prahu dospělos-

  ti, ke konci studií na osmileté taneční

  konzervatoři. Měla za sebou už účin-

  kování v Labutím jezeru nebo Lous-

  káčkovi, začala ale cítit, že na aktivní

  kariéru to zřejmě nebude. Proto se při

  výběru vysoké školy rozhodla pro ta-

  neční pedagogiku a teorii. K tomu si

  přidala ještě taneční a pohybové diva-

  dlo na JAMU. Čím dál častější únavu

  přikládala tomu, že si toho prostě na-

  ložila moc. Řada lidí z okolí se o to víc

  divila, že se mladí manželé rozhodli

  pro pořízení potomka.

  NEČEKANÝ ZVRAT

  Když se na jaře 2020 manželům

  Richterovým narodil syn Zdeněk,

  nastal opravdový zlom. Bohužel ne-

  jen takový, jaký lze od příchodu dítě-

  te očekávat, ale především ve zdra-

  votním stavu Terezy. „Cítila jsem na

  Tanec

  snejistotou

  VĚNOVALA SE UMĚLECKÉMU TANCI

  VJEHO PRAKTICKÉ ITEORETICKÉ

  ROVINĚ. VEDLA VELMI AKTIVNÍ ŽIVOT

  PLNÝ STUDIA, KULTURY ACESTOVÁNÍ.

  VDALA SE APORODILA SYNA. ZÁHY SE

  VŠAK ZAČAL PROJEVOVAT PROBLÉM

  SABNORMÁLNÍ ÚNAVOU, KTERÝ

  TEREZU RICHTEROVOU ZOLOMOUCE

  ČÁSTEČNĚ POSADIL NA VOZÍK.

  SMANŽELEM DAVIDEM SE VŠAK

  NEVZDÁVAJÍ ASNAŽÍ SE PŘIZPŮSOBIT

  NOVÉ SITUACI. POMÁHÁ JIM VTOM

  IKONTO BARIÉRY.

  sobě čím dál větší únavu, které jsem

  musela začít podřizovat svoje fungo-

  vání. To se ukazovalo na krocích, jež

  jsme museli s manželem podnikat.

  Nejprve jsme pořídili sušičku, aby

  mi ulehčila práci. Pak přišla na řadu

  myčka, velký mrazák a rozkládací

  gauč, abych nemusela chodit spát do

  patra. Nakonec jsme se i přestěhova-

  li, protože třetí patro bez výtahu na

  mě bylo moc. V srpnu 2021 už jsem

  ušla sedm set metrů a únavou se mi

  zavíraly oči. Začala jsem mít strach,

  začala se uzavírat a izolovat,“ popisu-

  je Tereza těžké okamžiky.

  Patřilo k nim i to, že začala pochy-

  bovat o své schopnosti být dobrou

  maminkou. Kdo to nezažil, asi si jen

  těžko představí psychický tlak, jaký

  Tereza zažívala a vlastně stále zažívá.

  Silná únava jí neumožňuje se vždy

  stoprocentně věnovat synovi.

  Když si uvědomila, že přichází

  o hezké společné chvíle, jako je tře-

  ba výlet do zoo, pořídila si vozík. Na

  něm s celou rodinou také dorazila na

  naše setkání, vezena mužem, se sy-

  nem na klíně. „Doma na něm nejez-

  dím, nejsem ochrnutá, a vlastně by

  to kvůli úzkému prostoru ani nešlo.

  Rodičovství přináší

  radost, která

  pomáhá překonat

  všechny nesnáze.

• Strana 36

  ŽIVOT / PŘÍBĚH

  Uvažujeme o dalším stěhování, po-

  dali jsme žádost o bezbariérový byt,

  ale zatím je vše obsazené,“ vysvětluje

  Tereza současnou situaci.

  HLEDÁNÍ DIAGNÓZY

  Na rodičovskou dovolenou šel raději

  manžel David (27). Paradoxně v tom

  trochu pomohl covid, protože mohl

  coby psycholog působící na lince

  bezpečí začít pracovat z domova, což

  bylo dříve nemyslitelné. Čemu ale

  období karantén vůbec nepřispělo,

  byla diagnostika Tereziných potíží.

  „Podle většiny symptomů se zdá, že

  jde o progresivní svalovou slabost

  myasthenia gravis. Postihuje to i ob-

  ličejové svaly, dýchání, mrkání a po-

  lykání. Kvůli covidu ale byly průtahy

  s genetickým vyšetřením. Na jeho

  výsledky ještě čekáme. Moje sta-

  vy jsou proměnlivé, takže se úplně

  přesně zatím neví…“ říká mladá žena

  s jistými obavami v hlase.

  Pokud lékaři pravděpodobnou

  diagnózu myasthenia gravis potvrdí,

  pak se jedná o autoimunitní onemoc-

  nění, jehož příčinou je porucha pře-

  nosu vzruchu mezi nervem a sva-

  lem. Charakteristická je pro ni právě

  abnormální únava svalové funkce.

  Nejprve jsou postiženy motorické

  hlavové nervy: pokles očního víčka,

  pokles ústních koutků, snížená mi-

  mika, slabý hlas až dysartrie. Postup-

  ně nastupuje slabost ostatního kos-

  terního svalstva, která se zvýrazňuje

  po námaze a večer. U některých lidí

  se onemocnění projevuje i nedosta-

  tečností dýchacích svalů a bránice.

  JSEM BLÁZEN?

  Nedosti na tom, Terezu i jejího man-

  žela značně potrápil i proces hledá-

  ní původu všech obtíží. „Mezi lékaři

  se objevil i názor, jestli to všechno

  není jen v mé hlavě. V jednu chvíli

  se diagnostika začala ubírat cestou

  psychiatrie. Zazněla i silná slova

  jako porucha osobnosti. Začala jsem

  o sobě pochybovat, jako by moje

  psychika nedostávala už tak zabrat.

  Připadala jsem si jako blázen. Zdálo

  se, že moje pocity a znalosti nejsou

  vůbec validní. Zažila jsem stigmati-

  zaci a obrovskou deziluzi, ba trauma

  ze zdravotnictví, které je podle mého

  názoru úplně někde jinde, než se

  tvrdí,“ konstatuje Tereza a její manžel

  David dodává: „Z profesního hledis-

  ka jsem tam coby psycholog viděl

  obrovské množství chyb, kterých

  se na mé ženě dopouštěli. Nehledě

  na necitlivý přístup, tak chyběly zá-

  kladní metodické postupy. Lékař-

  ka, která svá tvrzení nakonec vzala

  zpět, rozhodovala na první pokus

  a od stolu. I v rámci jedné instituce

  se během jediného dne dva lékaři

  navzájem popřou. Někdo prohlásí, že

  jde o vážný stav, druhý mluví prak-

  ticky o simulaci. Projevil se obrovský

  kontrast v přístupu konkrétních lidí,

  jak to u někoho jde, a u někoho ne.

  Zažil jsem z toho i vlastní profesní

  krizi. Ukázalo se, že když někdo po-

  třebuje pomoc, musí mít sílu si o ni

  říct. Jenže každý tu sílu mít nemusí.

  Zažili jsme to i ve vlastních rodinách,

  kde jsme byli za ty nezávislé, kteří

  nic nepotřebují. To se ale dramaticky

  změnilo, což leckoho zaskočilo.“

  Nejtěžší je podle obou mladých

  sympatických manželů nejistota, kte-

  rou zažívají už několik let. „Vůbec ne-

  víme, s čím můžeme počítat, náš život

  se proměnil v chaos, který je těžké

  převyprávět. I naše rodiny potřebo-

  valy čas, aby vše zpracovaly. Můj stav

  ovlivňuje prakticky všechno, někdy

  prostě nemám ani sílu vstát z poste-

  le. Do toho školka, manželova práce

  v ambulanci klinického psychologa,

  dojíždění, lékaři, psychoterapie a po-

  dobně. Moje funkce je teď hlavně

  koordinační. I když je těžké něco plá-

  novat, tak zároveň musíme plánovat

  pořád,“ konstatuje Tereza a dodává, že

  teď už se situace oproti nedávné mi-

  nulosti vlastně stabilizovala.

  SPÁSA NEJEN OD SYNA

  Že v tom všem mají malé dítě, pova-

  žují vlastně za štěstí. „Ano, je to zátěž,

  ale zároveň směřování s jasným cí-

  lem. Neutápíte se jen v problémech,

  máte zdroj radosti. Paradoxně nám

  situace přinesla příležitost být s ma-

  lým od začátku oba doma, což se

  málokomu poštěstí,“ uvědomuje si

  pozitiva David.

  Na začátku musel přerušit stu-

  dium, omezit práci a odejít na rodi-

  čovskou. Na rok se ocitli prakticky

  bez příjmů a žili jen z úspor. Sociální

  podpora nepřicházela, i proto, že stá-

  le nebylo jasné, co se s Terezou vlast-

  ně děje. V té chvíli sehrály důležitou

  roli nadace. „Bez lidí, jako jsou třeba

  ti v Kontu Bariéry, si vůbec nedove-

  Tereza věří,

  že už se věci

  uklidnily

  a vše půjde lépe.

• Strana 37

  37

  du představit, jak bychom si poradili.

  Máme dvě dobrovolnice na hlídání.

  Navázali jsme se na Maltézskou po-

  moc nebo Dobrého anděla, který nás

  podporuje už půl druhého roku. Po-

  máhá nám i Spolek Trend vozíčkářů

  Olomouc. Všichni se moc snaží, ale

  popravdě řečeno, spolky všechno

  nemůžou zachránit, chybějí jim ka-

  pacity,“ upozorňuje Tereza.

  Před rokem si mladí manželé po-

  žádali o příspěvek na auto, které je

  pro ně naprostou nezbytností. „To

  staré po dědečkovi, co jsme měli, už

  nebylo spolehlivé. Z úřadu nám při-

  šlo vyjádření, že uznávají, že mi něco

  je, ale bez řádné diagnózy mě nelze

  zařadit do potřebné kolonky v ta-

  bulce. Obrátili jsme se tedy na Konto

  Bariéry, jehož přístup byl skvělý, což

  nám pomohlo i psychicky. Dostali

  jsme sedmdesát procent ceny vozu.

  Teď díky tomu máme Dacii Jogger,

  do níž se vejde vozík i kočárek, tak-

  že můžeme fungovat zase o něco

  lépe, je to vysvobození a úspora tolik

  potřebných sil,“ raduje se a na dálku

  děkuje Tereza Richterová.

  NÁPAD, CO BY POMÁHAL

  Do běžného fungování patří i ro-

  dinné výlety, které by Richterovi

  s novým autem také rádi podnikali.

  „Chybí mi aktivita a kulturní scéna,

  kterou jsem předtím žila. Zatím moc

  necestujeme, byli jsme na dvou svat-

  bách a máme v plánu výlet do Ost-

  ravy na interaktivní představení pro

  děti v Divadle loutek. Zajímá mě to

  i profesně, i když nepopírám, že se

  návratu do prostředí trochu bojím

  a doléhají na mě emoce. Určitě při-

  jdou různé otázky od přátel, ale jsem

  konečně připravena opustit svoji

  komfortní zónu,“ říká odhodlaně, ale

  již s patrnou únavou po dvou hodi-

  nách povídání Tereza, která s man-

  želem a dobrovolnicí zároveň sledu-

  je syna hrajícího si v dětském koutku

  nákupního centra.

  „Po všech těch zkušenostech mu-

  sím říct, že by byla užitečná funkce

  rané péče pro dospělé. S Davidem

  plánujeme založit službu pružné mo-

  bilní psychologické péče pro rodiny

  lidí s postižením. Bude fungovat jako

  neziskovka s podporou různých na-

  dací a grantů. Byla by to užitečná věc

  a zároveň práce pro mého muže,“

  usmívá se na závěr Tereza, která ví

  o potřebě psychické podpory svoje.

  A to má doma chápajícího partnera

  s profesní erudicí. Co teprve musejí

  zažívat ti, kdo takové štěstí nemají… 

  Vůbec nevíme, s čím můžeme počítat,

  náš život se proměnil v chaos, který

  je těžké převyprávět. I naše rodiny

  potřebovaly čas, aby vše zpracovaly.

• Strana 38

  ŽIVOT / JAK SE ŽIJE … V JAROMĚŘI

  Život vpevnosti

  Bydlení na historicky unikátním místě může být

  pro člověka na vozíku výzvou, kterou nezvládne každý.

  Eva Homolová žije od svých patnácti let vpevnostním

  městě Josefov, jež je součástí Jaroměře. Přes různá

  každodenní úskalí neopustila svůj domov ani

  po ochrnutí dolních končetin. Na první pohled

  je zřejmé, že jde omísto velmi specifické

  abariérové, zároveň však sneobvyklou atmosférou.

• Strana 39

  39

  Text: RADEK MUSÍLEK

  Foto: MILAN JAROŠ

  Josefov, ležící ve východočeském

  okrese Náchod, vyrostl v posled-

  ních dvou dekádách 18. století a měl

  sloužit jako opěrný bod při ochraně

  severní hranice rakouského moc-

  nářství. Na svou dobu moderní

  systém opevnění obepíná zástav-

  bu, která sloužila nejen armádě, ale

  i měšťanům. Vojenskému účelu pod-

  řízená architektura dostala dodnes

  patrný ráz. Dohled nad dodržením

  stavebních zásad položil základ mo-

  dernímu územnímu plánování.

  BARIÉROVÁ ROMANTIKA

  O dohledu mluví i Eva Homolová

  (48). Dnes se ovšem týká památkové

  péče, které celé místo podléhá. Když

  však procházíte geometrickou sítí ulic

  a vidíte, v jak žalostném stavu mno-

  hé objekty jsou, připadá vám starost

  památkářů o drobné stavební úpra-

  vy, sloužící k odstranění bariér, tra-

  gikomická. Chátrající kasárny i další

  objekty, zastaralý městský mobiliář

  a všudypřítomná dlažba vytvářejí ku-

  lisy jako z nějakého filmu. A Josefov si

  skutečně často v nějakém zahraje.

  Genius loci jistě ocení četní turis-

  té, které zajímá především opevnění

  a jeho podzemní chodby, ale v kaž-

  dodenním životě přináší Evě Homo-

  lové převážně komplikace. Vypráví

  o nich však s úsměvem a je patrné,

  že má ke své domovině hezký vztah.

  Jinak to snad ani nejde, protože

  v opačném případě by myšlenky na

  odstěhování nebyly vůbec od věci.

  Když se totiž ptám na dostupnost

  různých služeb, prakticky o všem

  řekne, že je to bariérové. Zároveň

  ale také mluví o velké ochotě pro-

  vozovatelů přijít ven na telefonické

  zavolání či zazvonění. „Do všech

  obchodů tady v Josefově vedou ales-

  poň dva schody, smůlu mám i na

  poště nebo v knihovně. Jediné dva

  přístupné krámky jsou chovatelské

  a lovecké potřeby, takže mám mož-

  nost se živit lovem a nakrmit svoje

  dva jorkšíry, kteří se mnou bydlí,“

  směje se Eva a zve nás na návštěvu

  do svého přízemního bytu, kde žila

  již před ochrnutím.

  Když procházíte geometrickou sítí

  ulic a vidíte, v jak žalostném stavu

  mnohé objekty jsou, připadá vám

  starost památkářů o drobné stavební

  úpravy, sloužící k odstranění bariér,

  tragikomická.

• Strana 40

  ŽIVOT / JAK SE ŽIJE … V JAROMĚŘI

  navíc. K dispozici má na dvoře domu

  i garáž. „Mezi několik výhod života

  v Josefově patří klid a prostorné dvo-

  ry, na kterých se obyvatelům dobře

  parkuje. Já mám dokonce kryté stá-

  ní, ale prudký rozpadající se nájezd

  k němu a mechanická vrata jsou

  další výzvou. Bez auta se neobejdu,

  protože prakticky za vším musím

  jezdit dolů do Jaroměře. Tam už bez

  problémů obstarám vše potřebné,

  od nákupů v moderních obchodech

  přes poštu a úřady až po doktorku.

  Mám štěstí, že ujdu pár kroků o ber-

  lích, takže vyjedu, vystoupím, dokul-

  hám k vratům a vrátím se za volant.

  Občas taky upadnu. Musím ten vjezd

  vyřešit s městem, abych to zvládla na

  vozíku. A také uvažuji o vratech na

  dálkové ovládání, i kdybych to měla

  zainvestovat sama…“ přemýšlí nahlas

  Eva Homolová.

  BEZ SLUŽEB IPRÁCE

  Když bylo Evě 35 let, projevilo se

  u ní vzácné neurodegenerativní

  ÚPRAVY BYDLIŠTĚ

  To bylo svým způsobem štěstí, proto-

  že stačilo „jen“ vybudovat nájezd do

  domu a upravit koupelnu se zácho-

  dem. „Nájezd po roce a půl papírování

  i dohadů vybudovalo město. Přístup

  úřadu a kvalitu zpracování snad ani

  nebudu raději komentovat. Na úpra-

  vu koupelny v jejich obecním bytě

  mi nepřispěli vůbec, takže to zůstalo

  na mně a příspěvku od úřadu práce.

  Právě v těchto případech byla nutná

  vyjádření památkářů, ale naštěstí ne-

  dělali problémy. Jelikož jsou tu velmi

  tlusté zdi, aby kdysi odolaly dělostřel-

  bě, přestavba vyšla na 400 tisíc ko-

  run,“ popisuje peripetie Eva.

  Jinak je ale s prostorným bytem za

  rozumný nájem spokojena. Efektní

  klenuté stropy jsou jakýmsi bonusem

  onemocnění jménem hereditární

  spastická paraparéza. „V zásadě jde

  o to, že mi postupně odumírají buň-

  ky v míše, takže ztrácím hybnost

  v dolních končetinách. Zatím ještě

  zvládnu chodit po bytě s chodítkem,

  Nájezd po roce a půl papírování

  i dohadů vybudovalo město. Přístup

  úřadu a kvalitu zpracování snad ani

  nebudu raději komentovat.

  Ulice Josefova

  mají svoji

  atmosféru.

  Občasné nerovnosti na chodnících

  nejsou tím hlavním problémem.

• Strana 41

  41

  HLAVNÍ POMOCNÍK – AUTO

  Josefov, kde žije okolo dvou a půl ti-

  síce z celkem dvanácti tisíc obyvatel

  Jaroměře, se rozkládá na kopci a tvo-

  ří vlastně jakési město ve městě. Do

  roku 1948 koneckonců samostatný

  byl. Pěší cesta do centra je na vozí-

  ku kvůli délce a převýšení praktic-

  ky nemyslitelná. Paradoxní je, že ač

  na kopci, samotný Josefov je vlastně

  úplně rovinatý. To alespoň trochu

  ulehčuje pohyb po dlažbě, která je

  vcelku sjízdná, ale leckde chybějí

  nájezdy na chodníky. Eva se nijak

  nebojí ježdění s vozíkem po vozovce.

  Provoz v ulicích je malý.

  ale pro běžný pohyb mimo domov

  používám mechanický vozík a auto.

  Bez toho bych nedala ani ránu,“ kon-

  statuje žena, která po dvou rozvo-

  dech vede poklidný život se svými

  dvěma pejsky. V úzkém kontaktu je

  i se svým synem Viktorem (23), kte-

  rý u ní donedávna bydlel, ale teď žije

  v nedaleké vesnici se svojí snouben-

  kou.

  Zatím si vystačí s vlastními silami

  a pomocí svých rodičů, syna či přá-

  tel. Žádné sociální služby nevyužívá,

  ale ví, že nějaké možnosti v Jaromě-

  ři existují. Například panelový Dům

  s pečovatelskou službou Custo dium,

  kde jsou i byty zvláštního urče-

  ní a zároveň zde sídlí Pečovatelská

  služba Jaroměř, která nabízí také

  terénní služby. Svoji pobočku má ve

  městě i Diakonie.

  Před ochrnutím pracovala u dráhy,

  což je prý jejich rodinná tradice. Mo-

  mentálně ale absolventka dopravní

  průmyslovky práci nemá. Na Cent-

  rum pracovní rehabilitace Jaroměř,

  jež zaměstnává osoby se zdravotním

  postižením, se zatím neobrátila. „Pro

  zábavu a potěšení svých kamarádek

  se věnuji aranžování a úpravě nehtů,

  ale nepodnikám. Bylo by to pro mě

  příliš náročné. Mám bolesti zad. Mu-

  sím je šetřit, neměla bych sedět víc

  než tři hodiny v kuse. Žiju z důchodu

  a také dostávám příspěvek na bydle-

  ní a péči. Není to na žádné vyskako-

  vání, ale vyjdu. Nejvíc kromě bydlení

  utratím za fitness trenéra, díky kte-

  rému se udržuji v kondici. Snažím se

  co nejdéle si uchovat takovou hyb-

  nost, jaká mi zatím zbývá,“ konstatu-

  je Eva Homolová, která za cvičením

  jezdí svým vozem čtyřikrát týdně.

  Pokud jde o cesty na větší vzdále-

  nosti, Eva Homolová si spojení z Ja-

  roměře pochvaluje. „Většina autobu-

  sů je nízkopodlažních a máme nově

  zrekonstruované nádraží, takže i jízda

  vlakem je bezproblémová. Jak už jsem

  ale říkala, já osobně používám přede-

  vším svoje auto. V tomto ohledu se mi

  velmi hodí, že nedávno byla až k nám

  prodloužena dálnice D11. Díky ní jsem

  za hodinu a půl v Praze, kam kaž dý

  týden jezdím na trénink curlingu. Ten

  hraju čtvrtým rokem za SK Nové Měs-

  to nad Metují. Další trénink pak máme

  jednou za týden také v Trutnově, tam

  je to slabá půlhodinka,“ říká usměvavá

  blondýnka, pro kterou je sport hlav-

  ním důvodem k cestování.

  „Ráda bych jezdila i víc třeba na

  delší výlety, ale momentálně moc

  nemám s kým, kdo by mi třeba v pří-

  rodě zvládl pomoci. Občas vyrazím

  za kulturou, ovšem třeba do kina

  nebo divadla je to nejlepší do Hradce

  Králové, v Jaroměři bych neuspěla.

  Oboje se odehrává v Městském kul-

  turním středisku, které nemá bezba-

  riérový přístup. To platí i o prohlíd-

  kách pevnosti Josefov, jež pod něj

  také patří. I když s pomocí se na ur-

  čitá místa opevnění dostane i vozíč-

  kář,“ uzavírá líčení života v Josefově

  Eva Homolová. 

  Pro zábavu a potěšení

  svých kamarádek

  se věnuji aranžování

  a úpravě nehtů, ale

  nepodnikám. Bylo by to

  pro mě příliš náročné.

  Mám bolesti zad.

  Musím je šetřit, neměla

  bych sedět víc než

  tři hodiny v kuse.

  Procházka

  po hradbách je

  s určitou

  dopomocí možná.

  Doma a s oporou

  na krátkou

  vzdálenost

  Eva zvládne

  i pár kroků.

• Strana 42

  AKTIVNĚ / PAVEL MARTÍNEK A SPORTOVÁNÍ PRO DĚTI S POSTIŽENÍM

  Když chceš,

  tak to dokážeš…

  Někdy na Folimance potkává

  trenéra olympijského vítěze,

  judisty Lukáše Krpálka,

  Petra Lacinu, bývalého spolužáka

  zgymnázia. Oba byli vnominaci

  na OH vroce 1996, ale Pavel

  zůstal vnemocnici, zatímco

  Petr odletěl na olympiádu

  do Ameriky. Pavel Martínek

  „díky“ vážnému úrazu pracuje již

  čtvrt století jako trenér aučitel

  vJedličkově ústavu vPraze.

  Text: MICHAELA ZINDELOVÁ

  Foto: MILAN JAROŠ

  Váš otec měl úraz před cestou

  na olympijské hry vaustralském

  Melbourne vroce 1956. Vám se

  již vnominaci také přihodila věc,

  která ve všem pootočila kompas

  vašeho osudu.

  V červnu 1994 jsem odjel s kama-

  rády na víkend na horských kolech,

  plánovali jsme vyrazit na Sněžku.

  Krásné léto – bylo mi dvacet jedna.

  Už jsem ukončil všechny zkoušky

  a zápočty ve 2. ročníku na FTVS,

  měli jsme sraz v Ruseku, vesnici

  u Hradce Králové, kde jeden ze spo-

  lužáků bydlí. Byl jsem v nominaci

  a v tréninkové přípravě na olym-

  piádu v Atlantě (1996) v judu. Musel

  jsem se trenérovi „vymluvit“, že jedu

  na soustředění od školy. Náš výlet na

  Sněžku by určitě nebral. Přijel jsem

  na místo srazu o den dřív, většina

  spolužáků ještě dodělávala zápo-

  čet ve škole, tak jsme s kamarádem

  vyrazili na diskotéku do Hradce, do

  kulturního domu Aldis na Eliščině

  nábřeží. Měl jsem rád tu atmosféru,

  v Praze jsem si při studiu přivydělá-

  val jako „vyhazovač“ v jednom roc-

  kovém klubu.

  Jak už vím, nezatancoval jste si…

  Ten večer fakt neměl happy end….

  Vlastně ani nezačal! Když jsme šli

  po schodech k diskotéce, vycházela

• Strana 43

  43

  jsem s těžkým úrazem hlavy, ochr-

  nutý na pravou půlku těla a navíc

  hluchý. Půlrok jsem musel používat

  vozík, úraz mi nenávratně narušil

  rovnováhu – funguje mi teď pouze

  na mozeček, obě kochley – ty jsou

  u člověka hlavním centrem rovno-

  váhy – mám rozkopané. Cítím k lé-

  kařům a sestrám v hradecké nemoc-

  nici na JIP stále vděk, pomohli mi

  tehdy zpátky, na druhý břeh.

  Váš dlouhý výčet diagnóz nezní

  příliš povzbudivě…

  Po probuzení jsem neměl moc chu-

  ti do života, navíc jsem nic neslyšel,

  a promítl jsem si všechny důsledky

  toho nepovedeného večera. Dost

  možná by mě tehdy zoufalství pře-

  mohlo. Ale převážila ve mně chuť žít,

  i když bylo jasné, že na ideu, že po

  čtrnácti dnech naskočím do trénin-

  kového procesu, můžu zapomenout.

  Stejně ale ve mně zvítězila moje síla

  a vytrvalost vypracovaná léty tré-

  ninkové dřiny. Najednou jsem mu-

  sel přehodnotit všechny dosavadní

  hodnoty, poprvé jsem se seznámil na

  vlastní kůži s tím, co znamená slovo

  zdraví. Dostalo se to v mém hodno-

  tovém měřítku před to „stát na bed-

  ně“, před všechny ty medaile a světo-

  vá mistrovství.

  Na co jste nejčastěji myslel vne-

  mocnici?

  „Nikdo nepozná cenu zdraví jako ten,

  který jej ztratí!“ Tehdy bych dal coko-

  liv za to, abych ho opět získal v plné

  síle, jako před úrazem… Myslím, že

  jen pravidelnému tréninku a spor-

  tem pěstované silné vůli vděčím za

  současný zdravotní stav. Nebýt vůle,

  tak bych ze sebe asi v nemocnici

  vytahal všechny hadičky, které mě

  držely při životě. Moc dobře vím, co

  znamená moje heslo: Když chceš,

  tak to dokážeš!

  Pokud nepočítám sluch a problé-

  my s rovnováhou, jsem dnes zdravý

  člověk.

  Zřejmě jste se zlepšoval pomalu,

  krok po kroku.

  Se sluchem mi dávali lékaři šanci

  návratnosti asi čtrnáct dní, pak jsem

  se dostal na vyšetření a zjistilo se, že

  právě ven parta rozjařených buja-

  rých chlapů. Jeden z nich strčil do

  mého kamaráda, který málem spadl

  ze schodů, a já, protože nemám rád

  takové chování, jsem chtěl, aby se

  útočník omluvil. Nicméně místo

  omluvy do mě někdo jiný z té party

  plnou silou vrazil. Díky rychlé reakci

  z juda jsem jej stačil chytit a snažil

  jsem se jej hodit, ale on měl asi sto

  dvacet kilo a schodiště bylo úzké,

  tak jsem jej nemohl otočit, společně

  jsme dopadli na podestu. Bohužel on

  na mne. Prý děsná rána a já zůstal

  otřesený ležet. Naneštěstí jsme se

  v době divokých „devadesátek“ při-

  pletli do jedné z kauz tzv. hradecké

  mafie… To všechno jsem se ale do-

  zvěděl až později.

  Později?

  Dál si nic nevybavuju, protože mám

  na celý incident ztrátu paměti. Nej-

  horší z mých zranění se odehrála

  asi až ve chvíli, kdy jsem se na nic

  nezmohl, ta banda do mě začala pod

  schody kopat, až je to přestalo bavit

  a odešli. Mně začala téct krev z uší,

  s kamarádem jsme se dostali do ne-

  mocnice, kde jsem upadl do kómatu

  na šest dní a doktoři nevěděli, jestli

  a v jakém stavu se probudím. Přijeli

  za mnou rodiče, dívali se přes sklo

  JIP na mou nehybnou tvář… Skončil

  Atletický trénink ...

  Bývalý judista,

  nyní učitel

  atrenér

  Pavel Martínek

• Strana 44

  AKTIVNĚ / PAVEL MARTÍNEK A SPORTOVÁNÍ PRO DĚTI S POSTIŽENÍM

  mám zcela narušený zvukový aparát.

  V motolské nemocnici před plánova-

  nou operací přišli na další problém,

  a to, že mám zarostlý vstup do zvu-

  kovodu. Po provedení zákroku prof.

  Skřivana jsem měl připravený apa-

  rátek, který mi měl zprostředkovat

  zvukový vjem. Pohyboval jsem se

  ale s přístrojem „na provázku“. Tahle

  kombinace nebyla pro další uvažování

  jakékoliv existence ve sportu možná.

  Po několika letech se pokusi-

  li v Motole o reoperaci, za pomoci

  přivolaného německého specialisty,

  ovšem pravé ucho bylo prý oproti

  druhému „zlaté“. Byl jsem na studijní

  praxi ve speciální škole pro slucho-

  vě postižené v Praze, ale společnost

  „hluchounů“ mi nepřirostla k srdci

  a znakovku dodnes nemám potřebu

  ovládat.

  Klékařskému umění jste musel

  přidat vůli…

  Udělal jsem si tréninkový plán,

  abych se „rozchodil“. Dlouho mi tr-

  valo, než jsem se smířil s tím, že se

  do vrcholového sportu už nikdy ne-

  vrátím. Do všeho se ale zapojila také

  náhoda. Ve vinohradské nemocnici

  jsem ležel ve stejné době jako he-

  rec Honza Potměšil. Jeho otec, doc.

  Jaroslav Potměšil, mě učil na FTVS

  a často jsme spolu vedli dialog

  o tom, co můžu dál. Prakticky mě

  „dokopal“ k tomu, abych nastoupil

  do 3. ročníku Fakulty tělesné vý-

  chovy a sportu Univerzity Karlovy,

  kde je mimo jiné také povinná pra-

  xe ve školském zařízení. Praktiko-

  val jsem v Jedličkově ústavu, prá-

  vě když se tady shodou okolností

  otevírala nová tělocvična a rozjíž-

  děl sportovní klub. Zůstal jsem. Za

  „chvilku“ to bude třicet let.

  Během léčení jste se rozešel se

  svou dívkou. Jak pokračoval dál

  váš privátní příběh?

  Zcela náhodou, jako pacient, jsem

  se dostal na logopedii, kde jsem se

  setkal s absolventkou speciální lo-

  gopedie, kterou jsem později požá-

  dal o ruku. Byla to moje první velká

  známost po úraze, máme dvě krásné

  děti. Synovi Viktorovi je dvacet dva,

  studuje FTVS a dceři Anně deset.

  Trénujete žáky základní školy

  astudenty středních škol Jedlič-

  kova ústavu, jaké možnosti jim

  klub nabízí?

  Trénuji především spasticky posti-

  žené mladé lidi, převážně s dětskou

  mozkovou obrnou nebo po úrazech

  centrální nervové soustavy. Ale tré-

  nují u nás i lidé s jinými typy těles-

  ných postižení. Už dobře vím, že

  každý z mých svěřenců má jinou

  náturu, někdo je na tom lépe fyzicky,

  jiný psychicky. Ale každý, kdo chce,

  se může zlepšit!

  SC Jedličkova ústavu, kromě zá-

  kladní sportovní průpravy pro nej-

  menší, nabízí možnost zapojit se do

  dalších aktivit a pravidelných trénin-

  ků: atletika, lukostřelba, boccia a cur-

  ling vozíčkářů, jako doprovodné akti-

  vity děláme cyklistiku, kurzy jízdy na

  mono, bi a kart ski. Vedle tradičních

  postupů zkouším i nové metody, jako

  třeba terapii na trampolíně. Pravidel-

  né tréninky navštěvuje i mnoho spor-

  tovců mimo „Jedli“. Zpočátku jsem

  trénoval prakticky vše, ale nedalo se

  to stíhat – v současnosti se zaměřuji

  na atletiku a curling. Ostatní sporty

  mají na starost moji kolegové nebo

  externí trenéři.

  Jak si udržujete kondici vy?

  Pravidelným posilováním a vždy,

  když to jde, si chodím zaplavat. Hlav-

  ně si ovšem zatrénuji společně se

  svými svěřenci ze Sportovního klu-

  bu. Máme jistě pro naše široké spek-

  trum disciplín obrovskou výhodu, že

  většinu tréninků realizujeme přímo

  v Jedličkově ústavu na vlastních po-

  zemcích a zařízeních. Velký dík a lví

  podíl na úspěších našich sportovců

  má výborná spolupráce s vedením

  Jedličkova ústavu a škol!

  Vaši svěřenci se zúčastňují

  vrcholových soutěží. Zřejmě ti,

  kteří se drží vašeho „když chceš,

  tak to dokážeš“.

  SC JÚ Praha je jeden z nejaktivněj-

  ších a nejúspěšnějších klubů v ČR

  zajišťující pravidelnou sportovní čin-

  nost zdravotně postižených jedinců.

  Za dobu jeho existence jsme vycho-

  vali řadu reprezentantů a medailistů

  „Nikdo nepozná cenu zdraví jako ten,

  který jej ztratí!“ Tehdy bych dal cokoliv

  za to, abych ho opět získal v plné síle,

  jako před úrazem… Myslím,

  že jen pravidelnému tréninku

  a sportem pěstované silné vůli

  vděčím za současný zdravotní stav.

  Na Vyšehradě

  je pro plavání

  klientům

  kdispozici

  ibazén.

• Strana 45

  45

  z nejvyšších světových závodů, včet-

  ně paralympiády, MS a ME. Zajišťu-

  jeme šest sportů od nováčků až po

  vrcholné reprezentanty, činnost je

  různorodá a finančně velmi náročná,

  můžu uplatnit i další specializaci ze

  studií, sportovní marketing. Ovšem

  v současné době je získávání finanč-

  ních prostředků velmi těžké a děku-

  ji všem partnerům SC JÚ Praha, že

  nám pomáhají. Má to opravdu smysl!

  Mezi disciplínami vklubu jsem

  zahlédla horolezectví…

  Ano, v občasných akcích nabízíme

  dokonce slaňování na invalidním

  vozíku hradeb Vyšehradu nebo v již-

  ních Čechách. Sám jsem si v roce

  2005 na Vyšehradě splnil svůj sen,

  realizovat znovu bájný Horymírův

  skok. Vracel jsem se k tomu záměru

  znovu a znovu, jsem v tomhle ohledu

  trochu fanatik. Tím projektem jsem

  žil dlouho a měl jsem ho zpracován

  ve své závěrečné klauzurní práci.

  Svůj záměr jsem konzultoval s od-

  borníky. Celá akce skutečně proběh-

  la v roce 2005, během oslav výročí

  vzniku Jedličkova ústavu. Dráhu Ho-

  rymírova skoku imitovalo přes dvě

  stě metrů dlouhé lano, po kterém se

  svezlo několik vozíčkářů a pár vyvo-

  lených – včetně mě – z Vyšehradu až

  na Císařskou louku.

  5 RAD

  Pavla Martínka pro rodinné léto

  pro rodiče ZP dětí

  .

  Vkaždém případě radím rodičům, aby

  nepřeháněli péči osvé potomky shandicapem.

  Naopak, měli by se snažit, aby jejich děti byly

  co nejvíc samostatné! Za léta praxe jsem potkal

  asi všechny typy rodičů avím, že přemíra

  opečovávání je „medvědí služba“.

  .

  Určitě doporučuji sportovní aktivity jako vhodný

  nástroj ke zlepšení pohybových, ale ipsychických

  schopností adovedností. Volte pro děti sporty

  všeho druhu, ať si vše vyzkoušejí, aco je bude

  bavit, to si mohou později zkusit izávodně.

  .

  Samozřejmě při výběru amíře intenzity zatížení

  je nutná konzultace sdoktory arehabilitací, kteří

  dítě dobře znají. Dále je důležité, aby rodiče isám

  „sportovec“ sledoval svoje tělo anaslouchal mu.

  .

  Další důležitou radou je, že dítě se nemá do

  ničeho nutit, jen nabízet, ukazovat mu možnosti

  cesty.

  .

  Pokud byste měli zájem opravidelné sportování

  dítěte amáte možnost dojíždět na Vyšehrad,

  můžete se přijet podívat knám „do Jedle“…

  Pavel Martínek,

  předseda SC JU Praha, trenér aučitel vJÚŠ.

  Více na www.scjupraha.eu,

  e-mail: scjupraha@centrum.cz

  Myslíte, že jste se po úraze změ-

  nil typově?

  Jako kluk jsem byl vždy vůdčí osob-

  nost, bylo mě všude plno, musel jsem

  být pokaždé „první“. Ale úrazem, od

  chvíle, kdy se kolem mě prostíral

  všude svět ticha, se ze mě stával jiný

  člověk, nestal se ze mě přímo intro-

  vert, jsem ale jistě klidnější a mám

  úplně jiný žebříček životních hodnot.

  Jak se vám sokolím teď nejlíp

  komunikuje?

  Spoléhám hlavně na odezírání ze

  rtů, i když někteří mí klienti mají

  postižení obličejových a mimických

  svalových skupin. Rozumět je ně-

  kdy velmi obtížné, ale já to beru jako

  trénink… Pokud přijdou situace, kdy

  opravdu nerozumím, musí mi to do-

  tyčný člověk napsat prstem na ruku

  nebo na papír. Všechno jde, když je

  trocha trpělivosti. 

  Variabilní

  posilování, každý,

  co zmůže – na

  snímku dole

  strenérem Fanda

  Serbus, vlajková

  loď SC JÚ Praha –

  sport ho zocelil po

  všech stránkách!

• Strana 46

  ŽIVOT / AUTO – MOTO: HYUNDAI STARIA

  TEST:

  Hyundai Staria

  vyniká designem

  apohodlím

  První reakce od kolemjdoucích

  na Hyundai Staria se během

  testovacích jízd neustále

  opakovala: „To je pěkné

  elektroauto!“ Vše je ale jinak. Pod

  kapotou designově výrazného

  minibusu stéměř kosmickými

  tvary totiž pracuje klasický

  turbodieselový motor.

  V základním provedení devíti-

  místná staria má na délku 525 cen-

  timetrů. Na rozdíl od mnoha riva-

  lů nenabízí různé délky karoserie.

  Dvoumetrová výška i šířka korej-

  ského minibusu zaručují velkorysý

  vnitřní prostor.

  VÝBĚR BEZ KOMPLIKACÍ

  Zájemce o starii má jednoduchý výběr

  pohonné jednotky. V nabídce je pouze

  jedna varianta – turbodiesel s obje-

  mem 2,2 litru a s výkonem 130 kW

  / 177 koní. Jak test ukázal, síla mu

  nechybí. Auto svižně jede i plně nalo-

  žené dálniční rychlostí nebo předjíždí

  pomalejší vozidla. Testovaný vůz měl

  pohon předních kol a osmistupňovou

  automatickou převodovku. Její chod je

  velmi hladký. Přepínání mezi jízdními

  režimy zajišťují tlačítka.

  Tisícovku testovacích kilometrů

  zvládl Hyundai Staria s průměrnou

  spotřebou 8,8 litru nafty na sto ki-

  lometrů. Apetyt motoru se moc ne-

  měnil v městském provozu ani na

  dálnici. Palubní počítač za těchto

  podmínek ukazoval vždy zhruba de-

  vítilitrovou spotřebu. Jen na poma-

  lých okreskách spotřeba klesala níž.

  Staria ukazuje,

  že zajímavý

  design patří také

  do kategorie

  minibusů.

  Bohatě prosklená

  karoserie

  skrývá docela

  konzervativní

  interiér.

  Text afoto: PETR BUČEK

  Většina lidí si progresivní a netra-

  diční design aut spojuje s nástupem

  elektromobility. Hyundai se u svého

  modelu Staria prozatím vydal jinou

  cestou. Především příď této novin-

  ky zaujme svým oblým atraktivním

  tvarem s linkou denních LED světel

  a hlavními světlomety umístěnými

  dole u nárazníku. Po bocích se táh-

  nou vysoká skla dávající cestujícím

  bohatý výhled.

  Výrazný design překvapí o to více,

  že jej korejská značka využila u mi-

  nibusu, kde bývá u konkurentů na

  prvním místě užitková hranatá karo-

  serie. Výsledkem je velké zpestření

  mezi auty, která si často pořizují lidé

  s postižením.

• Strana 47

  Garážový

  výzkum

  Již 18 let bydlím v domě, který je

  plný bytů zvláštního určení. Spolu

  se sousedy s různým druhem han-

  dicapu i s rodinami, které vycho-

  vávají děti s postižením, sdílíme

  podzemní garáž. Zajímáte-li se

  podobně jako já o to, jaká auta si

  lidé s postižením kupují, jsou ty

  bezmála dvě dekády ve společné

  garáži zajímavou sondou.

  Pomalu z jednotlivých stání mizí

  kdysi svatý grál aut pro vozíčkáře –

  velký kombík s rovnou nákladovou

  hranou. Dnes dělá tomuto segmentu

  čest ještě Škoda Superb, a pokud

  uživatel toleruje i schod do zavaza-

  delníku, pak i Škoda Octavia. Ostat-

  ní postupně nahradily větší modely,

  které dokázaly spojit pohodlí osob-

  ního vozu a prostor ze segmentu

  užitkových aut. Už dávno nejde

  o „skříňák“ s nemožným podvoz-

  kem, stačí si pro příklad porovnat,

  jak vypadal první VW Caddy a jak

  vypadá nejnovější loňský model.

  V posledních pěti letech se také

  čím dál více objevují mezi lidmi

  s postižením dodávkové vozy VW

  Transporter/Multivan či obdobné

  modely od Fordu a dalších výrobců.

  Jen v naší garážové bublině jich je

  najednou několik – a protože s tím

  dům z přelomu století příliš nepočí-

  tal, dělí střechu od stropu garáže už

  jen několik málo centimetrů. Neod-

  diskutovatelný prostor se hodí nejen

  pro přepravu přímo na vozíku, ale

  také pro instalaci plošin a dalších

  pomůcek pro snadný nástup až za

  volant.

  Je dobrou zprávou, že vedle prodej-

  ních etalonů od Volkswagenu a For-

  du přibývá těchto vozů i u jiných

  výrobců. Nová staria mě příjemně

  překvapila pohodlím i prostorem

  a dodat lze jen to, že legendárnímu

  transporteru roste zajímavá konku-

  rence.

  

  Autor je šéfredaktorem časopisu Můžeš

  SLOUPEK Štěpána BENEŠE

  47

  Velkou výhodou testovaného vozu

  byl jeho komfortní podvozek. Někte-

  ří konkurenti sázejí spíše na tužší

  odpružení spojené s užitkovými vo-

  zidly, Hyundai Staria se však svým

  jízdním pohodlím vyrovná klasic-

  kým osobním autům. Komfort po-

  sádky nenaruší vydlážděná vozovka,

  zpomalovací prahy ani jiné příčné

  nerovnosti.

  Hyundai Staria nezklame ani svou

  cenou. Základní verzi prodejci nabí-

  zejí za necelý milion korun včetně

  DPH. Nechybí varianta s pohonem

  všech kol, na Starii 4 × 4 si je nutné

  připravit alespoň 1,2 milionu s daní.

  Cena bez DPH klesne pod milion.

  PROSTOR PRO VŠECHNO,

  CO JE POTŘEBA

  Až na nejluxusnější výbavovou va-

  riantu dostává korejský minibus do

  základní výbavy devět sedadel – tři

  řady po třech sedadlech. Prostřední

  sedadlo přední řady je přitom spíše

  nouzové, na delší trasu ho zvládne

  nanejvýš dětská nebo malá dospě-

  lá postava. Prostřední série sedadel

  je rozdělená v poměru 1/3 ku 2/3.

  Třetí řada je nedělená. S druhou

  i třetí řadou lze jednoduše manipulo-

  vat – posouvat nebo sklápět jednot-

  livé části.

  Zatímco zvenčí Hyundai Staria

  láká na netradiční tvary, uvnitř je

  mnohem konzervativnější. Platí to

  pro palubní desku i zbytek interiéru.

  Korejská značka dala svému mini-

  busu poměrně jednoduché a nevelké

  displeje, jeden má řidič přímo před

  očima, druhý je nahoře na středo-

  vém ovládacím panelu.

  O rychlý dohled nad děním ve

  druhé řadě sedadel se stará kame-

  ra, která obraz na vyžádání přenese

  k řidiči a spolujezdcům na předních

  sedadlech. Nechybějí všudypřítomné

  USB konektory pro dobíjení mobil-

  ních telefonů. Boční dveře a velká

  výklopná zadní stěna dostávají v lep-

  ších výbavách Style a Luxury elek-

  trické ovládání.

  Hyundai Staria přináší do třídy mi-

  nibusů svěží vítr. Díky velmi zajíma-

  vému designu, velkému vnitřnímu

  prostoru i komfortnímu podvozku. 

  Záď novinky

  zJižní Koreje je

  umírněnější než

  její příď. Zadní řada

  sedadel je vcelku,

  prostřední sedadla

  jsou dělená.

• Strana 48

  KULTURA

  Nevidomost

  má tisíce

  odstínů

  Detail záběru chodidla

  sopatrným došlapem

  aburcující hudbou.

  Úvodní obraz úzké

  štěrbiny skalnatého

  útesu na poušti Wadi

  Rum vJordánsku…

  Zfilmu, který bez patosu

  asentimentu ukazuje, jak

  se žije pětici nevidomých.

  Skomplikovanými

  osudy, ztrátami inálezy.

  Sintenzivním hledáním

  svobodného prostoru,

  jakým disponujeme my,

  vidící. Jako vždy režisérka

  Jana Ševčíková vytvořila

  itentokrát dokument

  olidech apro ně.

  První otázka, kterou jste mi při

  našem setkání položila, zněla:

  Kolik diváků bylo vsále?

  Když jdu okolo kina a vidím napsáno

  na plakátě, že jde o film o mladých

  nevidomých lidech, tím si myslím

  do kinosálů moc diváků nepřilákáte.

  Měla jsem možná chtít, aby tam stá-

  lo: neuvidíte žádný sentimentální do-

  ják, ale film o mladých, kteří vás do-

  stanou svým humorem, sarkasmem

  a možná vám dokážou předat i svou

  vnitřní sílu.

  Co se stává spouštěcím momen-

  tem pro chvíli, že se bude točit?

  Třeba právě onevidomých…

  Hned na začátku filmu zazní věta

  „Jenom je člověk rozdílnej v tom, že

  některé věci dělá jinak, ale jinak je

  úplně stejnej. A prostě lidi si myslí,

  že je idiot!“ Hodně zásadní vstup do

  tématu, který mi našel podstatnou

  myšlenku filmu. Přejít za ten handi-

  cap, dostat se na rovinu naprosto lid-

  skou a přirozenou. Jejich sarkasmus

  a smích smývá zavedené rozdíly.

  Mám pocit, že my jako vidomí máme

  mnohem větší handicap vůči těm,

  kteří jsou tak zvaně nevidomí.

  Které setkání bylo to „poprvé“?

  S Ondrou, seznámila mě Lenka Plá-

  teníková z organizace výcviku pro

  vodicí psy. Naše první setkání bylo

  v Praze na nádraží, kde z vlaku vy-

  stoupili Lenka, pes Black a nakonec

  Ondra. Pozvala jsem je domů na

  guláš a zůstali jsme spolu dlouhé

  hodiny. Ondra mi tehdy řekl, že se

  chce účastnit maratonu na Čínské

  zdi. Termín byl za měsíc. Tehdy jsem

  ještě neměla podanou žádost o pod-

  poru Fondu kinematografie, a tak mi

  nezbylo nic jiného než si půjčit pe-

  níze a poslat tam kameramana Ja-

  romíra Kačera. Vrátil se nejen s vý-

  bornými záběry, ale též vzniklo silné

  Text: MICHAELA ZINDELOVÁ

  Foto: KAREL CUDLÍN, JANA ŠEVČÍKOVÁ

• Strana 49

  49

  přátelství s Ondrou. A já jsem věděla,

  že mám první postavu filmu.

  Ještě nám ve výčtu chybějí čtyři

  odlišné osudy mladých lidí, kteří

  se stali nevidomými vrůzném

  věku. Každý znich může „nevi-

  dět“ život různě.

  Cilku s Lukášem jsme potkali na jed-

  nom z výcviků pro vodicí psy. Stále se

  něčemu smáli… Měli takový svérázný

  sarkastický humor. Začali jsme s nimi

  točit u nich doma, jak si vybavují

  společně byt. Chvilkami nás mrazi-

  lo a chvilkami jsme se řehtali s nimi.

  Nějaký čas spolu žili, ale jednoho dne

  jsme našli doma jen Lukáše. Cilka od-

  jela do Prahy. Viděla jsem ji ještě ně-

  kolikrát, ale už žila v jiném prostoru

  a čase, a tak jsme zůstali s Lukášem.

  Lidé se scházejí či rozcházejí, ať jsou

  vidomí či nevidomí.

  Produkční, paní Galina Šustová, mě

  seznámila s další postavou filmu, Zu-

  zanou. Upovídaná cestovatelka a ne-

  řízená střela, se kterou jsme si hned

  na prvním setkání dokonale sedly.

  Také cestuji na pankáče, jen krosnu

  na zádech a nevím, kde budu spát.

  Abychom mohli natočit její cestování,

  navrhla jsem, aby si vybrala, kam by-

  chom vyrazili, nejlépe co nejblíže ku

  Praze. Za tři dny jsem dostala SMS, ve

  které bylo jediné slovo: Jordánsko…

  Během času jsem se seznámila

  s devatenácti dalšími nevidomými –

  od nich jsem se také dozvěděla o Pav-

  le, která prošla Deylovým ústavem.

  Žije se svou manželkou Dášou, která

  si ale natáčení spolu s Pavlou nepřála.

  Tři čtvrtě roku jsem trpělivě čekala.

  Pak se Pavla objevila v Praze sama,

  přespala u mě a slíbila, že se pokusí

  s Dášou domluvit. Pořád jsem o Pav-

  le přemýšlela a po čase jsem mohla

  přijet. Během návštěvy si Pavla sedla

  ke klavíru a po tom, co zahrála a za-

  zpívala, Dáša s natáčením souhlasila.

  Pořád mi ale do počtu chybí jedna

  postava…

  Poslední byl Pavel, sedlář, vesnický

  tvrdý kluk, choval ovce a krůty, mi-

  loval motorky, a když jsme ho vidě-

  li, jak měří sedlo na koně a pak ho

  ručně vyrábí, nevěřili jsme, že má

  v očích jen pět procent zraku. Stále

  měl v hlavě, aby se mohl osamo-

  statnit a nebýt pokud možno na ni-

  kom závislý. Nedávno změnil úplně

  profesi, má citlivý grif na masérství,

  a tak si doma nechal postavit masér-

  nu a rozhodl se pro tuto cestu.

  Ti, kteří tančí ve tmě, ČR, 

  Režie: Jana Ševčíková

  Kamera: Jaromír Kačer

  Střih: Lucie Haladová

  Hudba: Monika Načeva,

  Alan Vitouš

  Zvuk: Pavel Dvořák

  Producent: Jana Ševčíková

  Koproducenti:

  i/opost, Studio Virtual

  Distribuce: Aerofilms

  Ten film má

  úžasný vnitřní

  rytmus apřemíru

  emocí. Vypráví

  bez kapky

  sentimentu...

• Strana 50

  KULTURA / REŽISÉRKA JANA ŠEVČÍKOVÁ

  Vraťme se ale kpostavě Pavly,

  dala svým expresivním tancem

  popud iknázvu filmu…

  Titul filmu jsem měla v hlavě ještě před

  tím, než jsem poznala Pavlu. Tanec

  a zpěv Pavly se staly pro film zásad-

  ní. Točili jsme u nich na dvorku, Pavla

  stála a pomalu se začala pohupovat.

  Řekla jsem jí, že mi to její „kývání“

  připomíná natáčení filmu Svěcení jara

  o japonském tanečníkovi Minu Tana-

  kovi. Vysvětlila mi, že si kdysi na „dey-

  lovce“ měli na hodinu tance přinést

  svoji oblíbenou hudbu. Ona si tehdy

  přinesla píseň Moniky Načevy „Vůni“,

  sugestivní skladbu na slova Jáchyma

  Topola. Po týdnu jsme přijeli, přivezli

  hudbu a pustili Pavle na zahradě – a to,

  co jsem viděla, mě dostalo! Bylo to

  jurodivý a do filmu jak ušitý… Nakonec

  jsme Pavlin expresivní tanec natočili

  na jevišti v Divadle Archa.

  Hodně energie pocítí jistě diváci

  izhudební spolupráce Alana

  Vitouše aMoniky Načevy, která je

  ve filmu zřetelná.

  Když jsem se s Alanem Vitoušem

  poprvé setkala, zeptal se mě, jakou

  mám nejraději muziku. Odpovědě-

  la jsem „ticho“. Bylo to v roce 1986

  a od té doby s Alanem spolupracu-

  ji na všech filmech. Alan vytvářel

  k jednotlivým sekvencím tohoto

  filmu ruchové a hudební nahrávky.

  Ve studiu se pak setkal s Monikou

  Načevou, rozuměli si jako parťáci. Za

  tuto spolupráci jsem vděčná, vznikl

  vnitřní rytmus a tah filmu, který za-

  znamenali všichni, kteří ho viděli.

  Jakou úlohu sehrál ve vaší tvorbě

  kameraman Jaromír Kačer, točíte

  sním už kolikátý film?

  Film nedělá jenom Jana Ševčíková.

  Mám to štěstí, že jsem se seznámi-

  la s Jaromírem Kačerem a že jsme si

  padli do noty, hlavně tou svobodou,

  tím myšlením, a on ví, že pro mě je

  podstatný obraz, že přes ten obraz

  se dá říct daleko víc než samotným

  tlacháním. Jaromír je kameraman,

  který není na reportáž, na takový to

  rychle. Je velice pomalý a přemýš-

  livý. Někdy já už „teču“, protože mi

  utíká spousta věcí, o kterých si mys-

  lím, že jsou tak neuvěřitelně důležité.

  Potom ale natočí záběr – a je to tam.

  Záběr, který je vlastně duchovní, má

  prostorovou energii, má ten vjem, je

  tam ta člověčina, je tam ten dotyk,

  je tam vlastně to, co by tam člověk

  rád měl, a třeba to nedovede ani

  vyřknout. Vždy ze mě tahá, co tím

  takzvaně chce básník říct, a já po-

  vídám hodiny a hodiny a pak, když

  přijdeme na plac, tak se díváme, co je

  to podstatný… Dovedeme spolu ml-

  čet, ale taky se dovedeme hádat, to

  k tomu patří. To je to, že jsme spolu

  prožili to dobrý i to špatný.

  Co je pro vaši práci důležité?

  Čas je důležitý. Proto jsem pořád na

  volné noze a proto jsem dříve radě-

  ji uklízela domy, prostě ta svoboda

  času je to nejdůležitější. Na filmy

  dostávám finance od Fondu kine-

  matografie a koproducentů, což mi

  umožňuje svobodné natáčení. A taky

  pro mě ten film je opravdu život

  jako takový, takže nepotřebuji točit

  15 filmů ročně. Potřebuji se do ně-

  čeho dostat hrozně hluboce, musím

  se tím taky nějakým způsobem obo-

  hatit. A vím, že kameraman Jaromír

  Kačer k těm lidem jezdil strašně rád,

  Výzva:

  Pokud má někdo zajímavý námět na dokumentární film,

  prosím, napište na adresu filmsevcikova@seznam.cz

  Každý zpětice

  motivů nového

  filmu je

  neuvěřitelně

  silný. Je otěch,

  co prožívají své

  osudy jednou

  nahoře, podruhé

  dole... Ve tmě.

• Strana 51

  protože si od nich přinášel spoustu

  věcí, stejně tak zvukař. Máte okolo

  sebe lidi, kteří jsou schopni tyto věci

  vnímat, v tom čase zůstanou s vámi,

  ale zároveň zůstanou s těmi lidmi.

  A o tom je ten dokument.

  Proč jste zvolila černobílý film

  přesto, že je vněm hodně krás-

  ných přírodních záběrů?

  Snažila jsem se získat pocit vjemů

  nevidomých. Měla jsem v úmyslu

  vestřihávat do černobílých sekvencí

  grafické obrazy, které měly simulo-

  vat jejich vidění, ale od tohoto zámě-

  ru jsem upustila… Vše se mi zdálo

  falešné. Tak, jak řekl jeden z prota-

  gonistů „Řekni mi, jaké je to vidět.“,

  došla jsem k tomu, že toto téma nej-

  víc přiblíží černobílý obraz.

  Film Ti, kteří tancují ve tmě,

  vznikal celých pět let, protože do

  natáčení vkráčel covid…

  Původní záměr byl tři roky, ale kvůli

  covidu jsme museli natáčení přeru-

  šit, protože jsem nechtěla natáčet lidi

  s rouškami. Filmy, které jsem kdy

  natočila, nemají v sobě ukotvený čas.

  A to byl myslím hlavní důvod, proto-

  že covid by čas uzemnil.

  Jaký je rozdíl mezi pravdou

  aautenticitou vdokumentárním

  filmu?

  Ono to není rozdílné. Člověk se sna-

  ží pravdu nosit nějak v sobě a podle

  toho, jakou pravdu v sobě nosíš, ta-

  kovou ji dáváš. Nemám ráda taková

  ta velká slova. Daleko lépe se mi žije

  a točí s lidmi, kteří jsou svérázní,

  protože v tom jsou pravdiví. Napo-

  sledy ve filmu Ti, kteří tancují ve tmě,

  kdybych je jen trochu litovala a cítili

  by sentiment, nenatočila bych ani je-

  den záběr.

  Vaše filmy jsou běhy na dlouhou

  trať…

  Jde o dny a měsíce natáčení, další

  hodiny se pak prosedí se střihačkou

  Lucií Haladovou ve střižně nad na-

  točeným materiálem, tam se vlastně

  rodí finální tvar. Během tohoto času

  přichází dramaturg Ivan Arsenjev,

  který přináší podstatné podněty

  k výsledné dramaturgii filmu. A to je

  právě ta tvorba, to nemůžete mít ve

  scénáři, protože vlastně člověk ne-

  ustále improvizuje. A člověk musí

  být otevřený. A když jste otevřená,

  tak to není ta křeč, že to musí být, to

  jsem se taky učila. A dlouho. Protože,

  já vám něco řeknu, ne každý je scho-

  pen komunikace. Některý člověk je

  velice introvertní, někdo je extro-

  vertní – a vy musíte hledat tu rovinu,

  jak se k tomu člověku dostat, ty vaše

  energie propojit, a v tom je právě ta

  pravdivost, protože to všechno je ta-

  kové latentní, je to neuchopitelné, ale

  přitom je to fantastické a je to to, co

  mě vlastně k tomu žene, ale ať už je

  to obraz, výpověď, ať už je to cokoli,

  tak vy vnímáte, že to tam je. To je to,

  co přichází z toho vršku, ať už to je

  kosmos, ať už je to pán bůh, křesťan-

  ství, já nevím, cokoliv. Říkám tomu

  stavební kameny. Jsou to pro mne

  motivy, které pak dál rozvíjím.

  Ve filmu Ti, kteří tancují ve tmě,

  byla důležitá společná energie a hlas.

  Ráda cestujete. Souvisí vaše ces-

  ty pokaždé sfilmem?

  Ano i ne, protože každá cesta obo-

  hatí vás i vaše vědomí. Jsou to sto-

  py, které můžete později otisknout

  do filmu. Cestování je moje velká

  vášeň. Potřebuji silné téma. Pro mě

  byla vždycky nejdůležitější vnitřní

  svoboda a čas. Mít tu možnost roz-

  hodovat sama za sebe a točit o světě

  zabydleném lidmi, o kterých jsem

  přesvědčena, že je třeba vyslat jim

  sdělení. Už jsem takhle zvažovala

  asi šest témat, ale nebylo to to pravé.

  V současné době stále hledám, ale

  vím, že všechno má svůj čas. Mys-

  lím, že přecházet z jednoho filmu do

  druhého není úplně dobré, pak totiž

  přestáváte žít a čas věnovaný vlast-

  nímu životu se vytrácí.

  Je po premiéře, první debaty

  arecenze jsou za vámi…

  Konečná tečka to ještě není… Film

  má ještě před jednou úpravou.

  Vznikne verze pro nevidomé s au-

  diopopisem. 

  Jana Ševčíková (*)

  Česká režisérka. Už svým absolventským filmem na

  FAMU – Piemule vroce  – upozornila na svůj výrazný

  talent. Vkaždém svém dalším filmu vždy cílí na kvalitní

  asilná témata.

  Od počátku tvorby vytváří sama námět iscénář, natáčí

  vmalém štábu, ve vlastní produkci.

  Všechny její originální snímky byly oceněné vzahraničí:

  Piemule, Jakub, Starověrci, Svěcení jara, Gyumri. Za film

  Opři žebřík onebe vČesku získala mimo jiné Cenu české

  filmové kritiky aČeského lva.

  Z. mezinárodního festivalu dokumentárních filmů

  vJihlavě  si režisérka odnesla Cenu za přínos

  světové kinematografii, z. mezinárodního festivalu

  dokumentárních filmů ve Varšavě Cenu za nejlepší

  dokumentární film (Ti, kteří tancují ve tmě).

  51

• Strana 52

  KULTURA / ART BRUT

  Unikátní galerie

  vPraze

  Už deset let funguje na Letné

  Ateliér radostné tvorby pro osoby

  sduševním postižením. Záhy

  se objevil sen, že by podobně

  jako jinde ve světě mohla iunás

  existovat galerie, která vystavuje

  aprodává jejich práce. Galerie Art

  brut Praha byla otevřena vloni na

  podzim. Provedl nás spisovatel

  avýtvarný kurátor Jaromír Typlt.

  Text: MICHAELA ZINDELOVÁ

  Foto: APOLENA TYPLTOVÁ

  Jak jste se vůbec kumění zvané-

  mu art brut dostal?

  Jsem spojený hlavně s literárním

  světem, ale už od doby, kdy jsem

  byl na civilní vojenské službě ve

  sdružení Fokus v Liberci, mám také

  blízký vztah k lidem, kteří překoná-

  vají nějaký handicap. Z téhle inspira-

  tivní služby dodnes těžím: sdružení

  vzniklo hned v první vlně polistopa-

  dového nadšení, aby překonalo ome-

  zenost tehdejší psychiatrie a pomá-

  halo duševně nemocným vrátit se

  z léčeben do života, mimo jiné i re-

  habilitací. Pořádali jsme tvůrčí dílny

  se spontánním malováním a různé

  výstavy, takže v mnohém ohledu

  se naše činnost podobala Ateliéru

  radostné tvorby na Letné. Dali jsme

  všem papíry, barvy a k tomu jen jedi-

  ný pokyn: Dělejte, co je ve vás.

  Od té doby jsem se čím dál tím víc

  začal zabývat uměním art brut, ob-

  jeveným díky francouzskému ma-

  líři Jeanu Dubuetovi, který tenhle

  pojem zavedl těsně po konci druhé

  světové války. Z Paříže se zájem

  postupně rozšířil do celého světa.

  Shodou okolností jsem ještě během

  civilní služby ve Fokusu stál u zro-

  du jedné z mezinárodních hvězd

  art brut, když jsem zveřejnil kresby

  duševně nemocného autora z Ústí

  nad Labem Zdeňka Koška. Ty kresby

  časem doputovaly až do pařížského

  Centre Pompidou a dnes mají velkou

  sběratelskou cenu.

  Jednoho dne se vaše cesty pro-

  tnuly svelkou osobností, projek-

  tovým manažerem Vladimírem

  Drábkem…

  Skutečně to byly cesty, to slovo přes-

  ně odpovídá, protože se to stalo na

  takzvané máchovské pěší pouti. Po-

  tkali jsme se nedaleko hradu Kum-

  burku a Vladimír mi pak vyprávěl

  o Ateliéru radostné tvorby, který

  čerst vě založil a otevřel v Praze na

  Letné. Přišel jsem se podívat na jednu

  z jejich výstav a o něco později jsem

  našel v letenském centru i zaměstná-

  ní, takže jsem se po letech okruhem

  vrátil k sociální práci. V podstatě od

  začátku naší spolupráce mluvil Vla-

  dimír Drábek o galerii. Dlouho jsme

  ale diskutovali o jejím umístění, pro-

  tože jsem cítil, že potřebujeme něco

  opravdu přitažlivého a nezaměnitel-

  ného. Nakonec jsme se shodli, že bu-

  deme hledat něco v centru hlavního

  města, aby bylo místo snadno dostup-

  né i zahraničním turistům.

  Na jaře loňského roku Vladimír

  Drábek poprvé přišel na pozemek

  hned za rohem z Resslovy ulice, kde

  stojí kostel sv. Václava, patřící Círk-

  vi československé husitské. Zdejší

  paní farářka Blažková po desetile-

  Jaromír Typlt

  aVladimír Drábek

  před galerií

  Art brut Praha,

  září 2022

• Strana 53

  53

  tích soudních sporů právě vysoudila

  stavbu plynové stanice. Objekt byl ve

  stavu, který odpovídal tomu, že ne-

  byl už od padesátých let využíván.

  I když mi po letech covidu a v prv-

  ních měsících války na Ukrajině při-

  šla myšlenka na založení nového vý-

  stavního prostoru velmi ambiciózní,

  interiér budovy jsme rekonstruovali

  a galerie se otevřela 22. září 2022.

  Jaký byl zájem ozahájení aodal-

  ší výstavy?

  Už první den přitáhl snad stovku ná-

  vštěvníků a zájem pokračuje. Není

  divu: jde o první galerii v Česku, kte-

  rá se orientuje výhradně na art brut,

  a jiná galerie zaměřená pouze na tyto

  autory u nás zatím neexistuje. My

  zastupujeme především tvůrce, kte-

  ří pracují v Ateliéru radostné tvorby.

  Snažíme se je nejen vystavovat, ale

  i prodávat. Část výtěžku jde samo-

  zřejmě autorovi, další pak na úhra-

  dy nákladů galerie. Výstavy se u nás

  střídají zhruba po měsíci.

  Neomezujeme se ale jen na výsta-

  vy autorů z Letné, naším záměrem

  je podchytit všechno zajímavé, co se

  v českém art brut objevuje. A připra-

  vujeme také mezinárodní projekty.

  Provoz galerie samozřejmě vyžaduje

  kustody, pět dní v týdnu odpoledne

  tu na výstavy dohlížejí studentka dě-

  jin umění s kolegou novinářem. Pro-

  dej obrazů by mohl jistě být lepší, ale

  zatím jsme na startu.

  Přiznávám, že jde o běh na delší

  trať. V tuhle chvíli je v Česku bohužel

  jen jediný opravdový sběratel art brut,

  Pavel Konečný. Jeho sbírka je známa

  po celé Evropě, ale nikdo další už po-

  dobnou cílevědomě nevytváří. Všem

  zájemcům vysvětlujeme, že nejde

  o žádnou dobročinnost, ale opravdu

  o umění, protože naše autory prosa-

  zujeme jako osobnosti s vlastním ru-

  kopisem. Podle mého jde i o zajímavý

  obchodní záměr, protože za peníze

  výrazně nižší, než by si vyžadovala

  třeba současná malba, může vznik-

  nout unikátní a cenná sbírka.

  Jaká je vaše odpovědnost za

  chod galerie?

  Jako kurátor odpovídám za výběr

  umělců, kteří tu budou mít výstavu.

  Tím, že autory dlouhodobě sleduji

  a většinou také osobně znám, mám

  i přehled o tom, z čeho vybírat. Ně-

  které výstavy byly a budou skupi-

  nové, třeba hned ta úvodní, která

  představovala celý letenský ateliér.

  První samostatná výstava u nás pa-

  třila Georgovi Radojčičovi. A jsem

  přesvědčen o tom, že také jeden

  z příštích autorů, Ladislav Svoboda,

  který otevřeně vystupuje jako umě-

  George Radojčič,

  Válečníci

  vhospodě,

  olej na plátně,

  asi 2020

  My zastupujeme především tvůrce,

  kteří pracují v Ateliéru radostné

  tvorby. Snažíme se je nejen vystavovat,

  ale i prodávat. Část výtěžku jde

  samozřejmě autorovi, další pak

  na úhrady nákladů galerie.

• Strana 54

  KULTURA / ART BRUT

  lec s Aspergerovým syndromem,

  může v naší galerii vzhledem k ori-

  ginálnímu stylu svých maleb vysta-

  vovat sám.

  Jak svou prezentaci autoři sami

  vnímají?

  První vernisáž výstavy čtrnácti au-

  torů proběhla jen za účasti několika

  z nich. Někteří totiž potřebují dopro-

  vod nebo určité denní hodiny, ale je

  třeba zmínit, že většinou vnímají, že

  jsou za něco obdivováni. Ten pocit

  jim vrací jistou důstojnost, jako by se

  napřimovali. Od dětství zažívali, že

  se jim někdo vysmívá nebo je lituje,

  a najednou mají výstavu! Ten pocit

  v každém z nich zůstává.

  Zažil jsem už celou řadu nezapo-

  menutelných okamžiků: jeden autor,

  který má většinou velmi závažné

  problémy s komunikací, šokoval svoji

  matku, když během vernisáže přečetl

  nahlas celou stránku textu, který si

  napsal. Nikdy prý tak dlouho a souvis-

  le nemluvil. Máme také autora, který

  z malého města přišel do Prahy. Jeho

  život je také poznamenán Aspergero-

  vým syndromem, proto trpěl velkou

  osamělostí. Od dětství si kreslil, ale

  v našem ateliéru poprvé mohl začít

  malovat na plátna. Z obrazů, které

  takhle vznikly, bylo pak několik sho-

  dou okolností vystaveno blízko měs-

  ta, kde prožil dětství. Jeho rodiče při-

  jeli na vernisáž a viděli synovy malby.

  Byli tak překvapení a nadšení, že syna

  začali znovu podporovat, aby mohl ve

  své umělecké aktivitě pokračovat. Do

  té chvíle totiž o jeho talentu vlastně

  nic netušili. Je to bytostný malíř, kte-

  rý se ve svém projevu úžasně rozvíjí.

  A ještě příběh zcela nedávný, z Paří-

  že: jeden z tvůrců z Ateliéru radostné

  tvorby, Karel Pajma, byl totiž vybrán

  na výstavu ve velmi prestižní art brut

  galerii ve známé pařížské čtvrti Ma-

  rais. S pomocí pravítka už léta rýsuje

  promyšlené, prostorové, skoro archi-

  tektonické kresby a je v tom tak origi-

  nální, že jeho tvorba galeristovi Chris-

  tianu Berstovi stála za tu cestu, aby

  si v Praze osobně vybral na výstavu

  několik Pajmových obrazů. A snaží se

  je pochopitelně prodat i okruhu svých

  sběratelů.

  Jak probíhá komunikace galerie

  skulturní veřejností?

  Nechceme, aby galerie byla jen mís-

  tem vernisáží nebo komentovaných

  prohlídek, a tak nabízíme poměrně

  bohatý doprovodný program. Cíleně

  sem přivádíme nejrůznější lidi, kteří

  jsou spojení s literárním, hudebním

  nebo výtvarným světem. Pořádáme

  autorská čtení, přednášky, koncer-

  ty, počítáme i s malými divadelními

  představeními nebo akcemi na za-

  hradě před galerií. Jde o model, který

  opět souzní s naším centrem na Let-

  né: každou středu v šest pořádáme

  komentovanou prohlídku a po ní ná-

  sleduje večerní program. 

  Záběr zvýstavy

  George Radojčiče

  Bitvy ovelkou

  lásku

  Art brut

  Nebolisyrové umění(anglickyOutsider art) je označení pro

  umělecká díla (předevšímvýtvarná), která vytvářejí lidé

  vnímaní společností jako handicapovaní nebo sduševní

  poruchou. Termín poprvé použil vroceJean Dubuet,

  který viděl vtéto rozumem nekorigované spontánní tvorbě

  zdroj inspirace anové impulsy.

  Více ogalerii, Jaromíru Typltovi anové galerii Art brut na

  www.artbrutpraha.cz

  www.typlt.cz

• Strana 55

  55

  KULTURA / VÝTVARNICE MARTINA ŽIŽKOVÁ

  Po vážné autonehodě,

  která otřásla vším,

  co Martina Žižková

  do té doby znala,

  přesedlala ztužky na

  štětec. Bez ostychu se

  dál věnuje tomu, co

  vjejím životě dávalo

  smysl odjakživa – umění.

  Věřit, že to bude lepší

  jsem se narodila v pátek třináctého,

  takže se ta divnost dala asi čekat.

  (směje se)

  Jak byste tedy popsala styl, kte-

  rým malujete?

  Přesný název vám asi neřeknu. Díky

  přípravným kurzům vím o určitých

  technikách a malířských stylech, jako

  je například surrealismus nebo im-

  presionismus, ale já nejsem umělec,

  takže vlastní obrazy takhle definovat

  nedokážu. Tvořím hlavně to, co mě

  zrovna napadne, bez ohledu na defi-

  nice nebo předepsané postupy.

  Podle čeho tedy vy sama umělce

  definujete? Malujete, máte vlastní

  ateliér, výstavy… Myslím, že hod-

  ně lidí by zrovna vás za umělkyni

  považovalo.

  To je těžká otázka. Někdo dělá třeba

  kýče, což podle mě moc umělec-

  Jak jste se kmalování dostala?

  Měla jste výtvarné ambice už

  vdětství?

  Určitě ano. Už jako dítě jsem cítila, že

  potřebuju něco tvořit, proto jsem šla

  nejdřív na uměleckoprůmyslovou

  střední školu a následně na vysokou

  školu do Zlína, kde jsem vystudova-

  la obor animátor klasické tvorby. Po

  bouračce už sice nemůžu tolik pra-

  covat s tužkou, protože se mi hodně

  klepou ruce, ale díky přípravným

  kurzům na UMPRUM jsem se na-

  učila dobře pracovat se štětcem. Ko-

  likrát je to teda práce na hodně dlou-

  ho, protože štětec není tak přesný

  jako tužka, ale mě to baví. Tvořivost

  mám prostě v sobě.

  Je vás tak umělecky nadaných

  vrodině víc?

  Ne, u nás v rodině nikdo takový není,

  to jenom já jsem tam ta „divná“. Navíc

  TEXT: ROZÁLIE NIKÉ MOŠOVSKÁ

  FOTO: MILAN JAROŠ

  Martina

  se snaží brát

  život s humorem.

• Strana 56

  KULTURA / VÝTVARNICE MARTINA ŽIŽKOVÁ

  ké není. Já sama nerozeznám, jest-

  li moje obrazy jsou spíš kýč nebo

  umění, proto si myslím, že to, jestli

  člověk je nebo není umělec, by měli

  posoudit druzí.

  Kde hledáte inspiraci pro svoji

  tvorbu?

  Tohle asi nedokážu dost dobře vy-

  světlit. Mám už nějaké vlastní zkuše-

  nosti a vidím třeba příklady od jiných

  umělců, myslím teď od těch opravdo-

  vých umělců, jako je například Vin-

  cent van Gogh, Gustav Klimt nebo

  současný Manuel Rebollo, takže ob-

  čas se inspiruji u nich. Jindy zase vy-

  chází inspirace jenom z mých myš-

  lenek nebo pocitů.

  Uživí vás malování?

  Ne, čerstvě po nehodě jsem pracova-

  la v TaKavárně, abych mohla fungovat

  co nejvíc jako člověk bez handicapu.

  Pak jsem vyzkoušela ještě tisíc růz-

  ných prací určených pro lidi s posti-

  žením, ale to byl fakt divoký a někdy

  i dost nepříjemný zážitek, takže za

  těch pár šupů se mi tam „šaška“ dělat

  nechtělo. Nakonec jsem si našla prá-

  ci přes internet jako grafička jednoho

  e-shopu. Není to sice úplně malba, ale

  aspoň trochu kreativní práce to je.

  Jak často se tvorbě věnujete?

  Dřív, když jsem ještě nebyla zaměst-

  naná, jsem v ateliéru strávila klid-

  ně třeba celý den, ale teď už na to

  nemám tolik času, takže se při své

  tvorbě řídím hlavně múzou a časo-

  vými možnostmi. I tak si na malová-

  ní najdu vždy alespoň pár hodin času

  o víkendu nebo po práci. Dává mi to

  pocit určité „sebedůležitosti“, že můj

  život není jen o tom, že chodím do

  práce a z práce domů. Můžu u toho

  vypnout hlavu a neřešit běžné sta-

  rosti, jako jestli mám doma uvařeno

  nebo naklizeno. Zavřu se v ateliéru

  jen se svými barvami a mám klid.

  Vroce 2015 se vám stal vážný

  úraz, na přechodu vás srazilo auto.

  Čím se lišil váš život před bourač-

  kou od toho, který žijete dnes?

  Liší se opravdu hodně. Po bouračce

  si ale bohužel už nic moc ze svého

  života „před“ nepamatuji. Když jsem

  se probudila z kómatu, nepoznáva-

  la jsem ani vlastní rodiče. Moje tělo

  se muselo všechno učit od začátku

  a já jsem se musela pokusit znovu

  se seznámit s lidmi, které jsem znala

  před nehodou. Ještě nedávno jsem

  trpěla občasnými výpadky pamě-

  ti, třeba jsem chtěla jít z procházky

  domů a zapomněla jsem, kde byd-

  lím. K těm okem zpozorovatelným

  obtížím, které mi autonehoda při-

  nesla, patří například moje problémy

  s chůzí a řečí, tu se mi ale pomalu

  daří zlepšovat. Těch komplikací je

  ovšem samozřejmě víc…

  Jaké to bylo po probuzení vne-

  mocnici? Člověk musí být asi

  hodně zmatený.

  Já už si to bohužel… možná bohudík…

  nepamatuji.

  Přijde vám to tak lepší?

  Asi ano. Beru to prostě tak, jak to je.

  Kdybych měla být věčně naštvaná

  na to, co se mi stalo a co si všech-

  no nepamatuju, bylo by mi to stejně

  k ničemu. Nemá smysl se brát moc

  vážně, holt jsem taková, jaká jsem.

  No, já se z toho nezblázním. Ostatní

  to snášejí třeba hůř, ale s tím já už nic

  nenadělám.

  To je velice pozitivní přístup.

  To mě naučila ta nehoda. Ne každý

  se může chlubit tím, že přežil svoji

  vlastní smrt.

  Třináctého ledna se vTaKavárně

  konala malá vernisáž, na které

  mohl návštěvníky potěšit nejen

  pohled na vaše vystavené obrazy,

  ale také skvělý hudební doprovod

  kytary asaxofonu. Jaké to pro

  vás je, jít takto, jak se říká, skůží

  na trh apřihlížet autentickým

  reakcím návštěvníků?

  Ono by to šlo i beze mě, ale já tímhle

  způsobem svoji práci prezentuji

  a nervozitou naštěstí netrpím. Mys_

  lím, že je lepší, když si lidé můžou mě

  a moji tvorbu hned na místě spojit do-

  hromady, dává to pak větší smysl.

  Už jsme spolu mluvily otom,

  co všechno váš život shandica-

  pem obnáší po stránce fyzické,

  omezuje vás ale inějak jinak?

  Například ve společnosti?

  Ano, hodně lidí mě vnímá jinak,

  hlavně kvůli mému způsobu řeči.

  Jakmile začnu mluvit, většina si au-

  tomaticky myslí, že jsem buď opilá,

  nebo zfetovaná. Někomu se to roz-

  mluvit dá, někomu se to vysvětlit ani

  nesnažím. Už jsem si na to zvykla.

  Myslet si o mně můžou, co chtějí, ale

  já se z toho přece nezblázním.

  Víte, za to, že žiju a jak funguju,

  vděčím hlavně svým rodičům. Oni

  Nemá smysl se brát moc vážně, holt

  jsem taková, jaká jsem. No, já se z toho

  nezblázním. Ostatní to snášejí třeba

  hůř, ale s tím já už nic nenadělám.

  Láska k umění

  ji provází

  už od dětství.

• Strana 57

  57

  se o mě ze začátku starali opravdu

  neuvěřitelným způsobem a muse-

  lo to pro ně být hodně těžké, když

  jim v podstatě umírala dcera. Po

  nehodě jsem byla dlouhou dobu na

  invalidním vozíku, ale díky tátovi už

  můžu zase chodit. Táta byl trenérem

  karate, takže jakmile to začalo být

  jen trochu možné, začal se mnou

  každý den trénovat různé cviky.

  Denně jsem se tak pod jeho vede-

  ním musela snažit běhat, chodit do

  schodů nebo jezdit na kole. Od ne-

  hody špatně držím rovnováhu, tak-

  že kolo bylo pro mě ze začátku dost

  makačka, ale dneska už i to, alespoň

  u rodičů na vesnici, zvládám vcelku

  obstojně.

  Jak dlouho vám rekonvalescence

  trvala?

  Ještě teď zaznamenávám určité po-

  kroky. Například jsem si před pár

  dny všimla, že při scházení schodů

  z našeho bytu se už nepřidržuju zá-

  bradlí. Ostatním lidem se to asi může

  zdát jako hloupost, ale mně to teda

  udělalo obrovskou radost!

  Máte teď vživotě nějaké cíle,

  které byste si chtěla splnit?

  Jsem opravdu hodně nerozhodný

  člověk, takže co se cílů týče, není

  u mě nikdy nic jisté. Rozhodně bych

  ale chtěla pokračovat ve vystavování

  svých obrazů, alespoň v tom si jistá

  jsem.

  Co by měl člověk podle vás dělat,

  když se ocitne vpodobně složité

  životní situaci?

  Myslet na to, že to bude lepší. Ano,

  život je někdy dost obtížný, ale člo-

  věk to dřív nebo později stejně musí

  začít brát s humorem.

  Čeká vás vblízké budoucnosti

  nějaká další výstava?

  Momentálně žádnou naplánovanou

  nemám a bude mi asi ještě chvíli

  trvat, než vytvořím další várku ob-

  razů. Jedním kamarádem jsem ale

  byla požádána o vytvoření animo-

  vaného videoklipu k písničce jeho

  kapely, tak jsem si řekla, že do toho

  půjdu. Sice už to nebude takové,

  jako když jsem animovanou tvorbu

  studovala, ale i mně udělá radost,

  když budu moci něco podobného

  zase vytvořit. 

  Více na www.martinazizkova.com

  Dřív, když jsem ještě nebyla

  zaměstnaná, jsem v ateliéru strávila

  klidně třeba celý den, ale teď už

  na to nemám tolik času, takže se

  při své tvorbě řídím hlavně múzou

  a časovými možnostmi.

  www.altech.cz

  KOMPLEXNÍ ŘEŠENÍ

  BEZBARIÉROVOSTI

  schodišťové plošiny - schodišťové sedačky - schodolezy - stropní zvedáky - bazénové zvedáky - nájezdové rampy

• Strana 58

  SERVIS

  by měly reagovat na potřeby klientů,“

  popisuje své zkušenosti právnička

  Romana Jakešová, která v Kanceláři

  ombudsmana vede odbor ochrany

  práv osob se zdravotním postižením.

  CHYBÍ KONTROLA

  Problémům podle ombudsmana

  musí předcházet i přímo poskytova-

  telé sociálních služeb. Ti musí nejen

  chránit zájmy svých klientů a nasta-

  vit jim odpovídající podporu, ale sou-

  časně musí také vytvořit adekvátní

  podmínky pro personál, který služ-

  by fakticky poskytuje. S ohledem

  na náročnost práce by měl personál

  dostávat adekvátní psychologickou

  i supervizní podporu. „S tím souvisí

  i vzdělání personálu. Pro práci s lid-

  mi s náročným chováním a vysokou

  mírou podpory nemůže dostačovat

  jen několikatýdenní kurz a následné

  školení. Náročnosti práce by mělo

  odpovídat také platové ohodnoce-

  ní personálu v sociálních službách,“

  shrnuje Romana Jakešová.

  Zásadní roli má také ministerstvo

  práce a sociálních věcí. To má dbát na

  Jak zajistit důstojný

  život pro všechny?

  Text: MARKÉTA BOČKOVÁ, mluvčí, Kancelář veřejného ochránce práv

  Foto: MICHAELA VAISOVÁ

  V době, kdy se o Dorotině případu

  lidé díky článku v časopise Respekt

  dozvěděli, se ombudsman intenzivně

  zabýval situací v jiném zařízení pro

  lidi s postižením – po návštěvě v Do-

  mově pod Lípou ve Středočeském

  kraji totiž podal na poskytovatele této

  sociální služby trestní oznámení kvůli

  špatnému zacházení s klienty.

  V rámci prevence špatného zachá-

  zení s lidmi omezenými na svobodě

  a monitorování práv lidí s postiže-

  ním veřejný ochránce práv navště-

  vuje zařízení, kde lidé s postižením

  žijí. V letech 2021–2022 pracovníci

  Kanceláře ombudsmana navštívili

  celkem osm domovů pro osoby se

  zdravotním postižením. Podmínky,

  v jakých žijí lidé s postižením, sle-

  dovali i během dalších řádově pěti

  desítek návštěv například v psychia-

  trických nemocnicích, školských za-

  řízeních nebo domovech pro seniory

  a domovech se zvláštním režimem.

  Ombudsman opakovaně upozor-

  ňuje, že špatné zacházení s lidmi

  s postižením v zařízeních sociálních

  služeb má i systémové příčiny. Péče

  o lidi s postižením se v Česku stále

  soustřeďuje především do velkých

  ústavů. Chybí u nás dostatek sociál-

  ních služeb komunitního charakteru,

  díky kterým by mohli lidé s posti-

  žením vést nezávislý život tak, jak

  to předpokládá článek 19 Úmluvy

  OSN o právech osob se zdravotním

  postižením. Právě veřejný ochránce

  práv u nás dohlíží na to, jak Česká

  republika naplňuje své závazky vy-

  plývající z této úmluvy.

  Zvláště pro lidi s chováním nároč-

  ným na péči jsou velké ústavy zcela

  nevhodné prostředí pro život. „Ně-

  které služby nedokážou reagovat na

  potřeby nejzranitelnějších lidí s po-

  stižením, neumějí vytvořit podporu

  odpovídající jejich individuálním po-

  třebám. Lidé žijící v ústavech se čas-

  to stále uzpůsobují systému, přitom

  by to mělo být právě naopak a služby

  NA PODZIM LOŇSKÉHO ROKU OTŘÁSL VEŘEJNOSTÍ PŘÍPAD DOROTY

  ŠANDOROVÉ. TATO MLADÁ ŽENA ZAŽÍVALA VJIHOČESKÉMDOMOVĚ

  PRO LIDI SPOSTIŽENÍM ŘADU LET TÝRÁNÍ ZESTRANY PEČOVATELŮ.

  JEDEN ZNICH JINAKONEC ZABIL – ZALEHL JI, BRUTÁLNĚ JÍ

  ZKROUTIL RUCE ZAZÁDA APLNOU SILOU JÍTLAČIL NAHRUDNÍK,

  AŽUPADLA DOBEZVĚDOMÍ AUDUSILA SE. SOUD PACHATELE

  ODSOUDIL ZAVRAŽDU, NÁSLEDNĚ JIPŘEKVALIFIKOVAL

  NAUSMRCENÍ ZNEDBALOSTI.TATO UDÁLOST CELÉ DVA ROKY

  NEPRONIKLA NAVEŘEJNOST ANEOBJEVILA SEANI VODBORNÝCH

  KAZUISTIKÁCH.

• Strana 59

  59

  naplňování Úmluvy o právech osob

  se zdravotním postižením, a přede-

  vším má za úkol také nastavování fi-

  nancování a kvality sociálních služeb

  včetně její kontroly. „V některých za-

  řízeních, která jsme v rámci preven-

  ce špatného zacházení navštívili, ale

  inspekce sociálních služeb za celou

  dobu jejich existence nikdy nebyla,“

  upozorňuje ombudsman.

  Podle Registru poskytovatelů so-

  ciálních služeb je v Česku 208 do-

  movů pro lidi se zdravotním posti-

  žením, inspekce kvality sociálních

  služeb přitom podle dat MPSV na-

  vštívila v roce 2021 pouze dva.

  A počty nebyly vyšší ani v předcovi-

  dové době.

  Situaci v Domově pod Lípou om-

  budsman řešil i přímo se středo-

  českou hejtmankou. Rada Středo-

  českého kraje na začátku prosince

  odvolala ředitele domova. Než skon-

  čí výběrové řízení, vede domov do-

  časně ředitelka Domova Barbora

  v Kutné Hoře Jana Juklová. Nové ve-

  dení domova by jej pak mělo připra-

  vit na zásadní transformaci. „Chtěli

  bychom, aby většina klientů bydlela

  v bytech, v menších skupinách, ve

  městech, kde se vzdělávají a na kte-

  rá mají další sociální vazby,“ popsala

  záměry kraje středočeská hejtman-

  ka Petra Pecková. V Domově pod

  Lípou by podle ní mělo zůstat spe-

  cializované zařízení s malým počtem

  klientů. Transformace bude muset

  být postupná: „Zajistit odpovídající

  byty zvládneme rychle, ale zajištění

  odpovídajícího počtu kvalitního per-

  sonálu bude náročné. Uděláme ale

  maximum,“ dodala hejtmanka.

  NEOPAKOVAT CHYBY

  Osud Doroty Šandorové si lidé po

  celé republice připomněli na začátku

  ledna během Noci důstojnosti. Veřej-

  ný ochránce práv uspořádal kromě

  pietního setkání také diskusi na-

  zvanou Důstojný život pro všechny.

  Členka poradního orgánu ombuds-

  mana pro práva lidí s postižením

  Hana Grygarová na ní shrnula, jaké

  změny jsou podle ní potřeba, aby

  každý člověk, bez ohledu na své po-

  stižení či nemoc, mohl žít důstojně:

  „Je zapotřebí, abychom měli peníze

  na dost hodin asistence, abychom si

  asistenty mohli sami vybrat, trénovat

  a školit. Je důležité, aby tito asistenti

  měli důstojný plat.“

  „Největší výzvou, která před námi

  stojí, je dokola opakovat kolegům

  politikům i veřejnosti, že v 21. sto-

  letí opravdu není v pořádku, že lidé

  žijí uprostřed lesa ve starém zámku.

  Není v pořádku, že i dnes v zaříze-

  ních žije více lidí v jednom pokoji.

  Není v pořádku mluvit o člověku

  s postižením jako o někom méně-

  cenném. A není v pořádku se na

  oblast sociálních služeb dívat jen

  pouze skrze finance,“ dodala Jana

  Leitnerová, radní Jihomoravské-

  ho kraje pro oblast sociálních věcí.

  Popsala také, že i na jihu Moravy

  procházejí sociální služby transfor-

  mací: „Jihomoravský kraj má stále

  deset domovů pro osoby s postiže-

  ním a domovů se zvláštním reži-

  mem. Dvě zařízení chceme do roku

  2027 nebo 2028 opustit úplně,“

  přiblížila radní.

  Veřejný ochránce práv se zapo-

  jil do nově vzniklé pracovní skupi-

  ny zmocněnkyně vlády pro lidská

  práva. Skupina má za úkol vytvořit

  strategii, která by měla systémově

  řešit nastavení péče a podpory lidí

  s chování náročným na péči, jejich

  rodin i poskytovatelů sociálních slu-

  žeb. „Věřím, že se z tragického osudu

  Doroty Šandorové dokážeme poučit

  a instituce odpovědné za dostupné,

  kvalitní a bezpečné služby začnou

  činit kroky tak, aby lidé s postižením

  mohli žít v komunitě s odpovídající

  podporou. Pro Dorotu Šandorovou

  je už pozdě. Za zdmi ústavů ale žije

  spousta lidí s postižením, u nichž

  máme stále možnost jejich příběh

  změnit,“ uzavírá ombudsman Stani-

  slav Křeček. 

  Odkazy

  Některé zvýzkumů adoporučení naleznete pod

  následujícím odkazem www.ochrance.cz/vystupy/.

  Jednotlivá vydání bulletinu či díly podcastu jsou volně

  přístupné kpřečtení či kposlechu pod následujícími

  odkazy www.ochrance.cz/vystupy/bulletin/

  awww.ochrance.cz/vystupy/podcast/

  Přidejte se do

  skupiny Práva

  lidí spostižením

  na facebooku

  Památku Doroty

  Šandorové

  uctili lidé na

  Noci důstojnosti

  ivKanceláři

  veřejného

  ochránce práv.

• Strana 60

  Příspěvek na bezbariérovou

  úpravu bytu či domu

  Text: LUCIE MARKOVÁ

  Ilustrační foto: ARCHIV AUTORKY

  Stát podporuje úpravu bydlení pouze

  do určité míry, požádat o příspěvek

  na bezbariérové úpravy lze v rámci

  „příspěvku na zvláštní pomůcku“,

  a to na Úřadu práce v místě bydliš-

  tě. Formulář žádosti o příspěvek lze

  najít na webu MPSV www.mpsv.

  cz přes záložku „Průvodce“ v sekci

  „osoby se zdravotním postižením“.

  Žádost je možné podat osobně, da-

  tovou schránkou či s elektronickým

  podpisem či ji může za vás podat zá-

  stupce na základě plné moci. Na zá-

  kladě vaší žádosti pak posudkový

  lékař Lékařské posudkové služby

  ČSSZ zjišťuje, zda splňujete zdravot-

  ní indikace pro přiznání příspěvku

  na úpravu bydlení.

  Klientům často doporučujeme, po-

  kud si nejsou jisti, zda ze zdravotních

  důvodů nárok vznikne, aby kon-

  taktovali svého odborného lékaře

  a ukázali mu zdravotní indikace (tzv.

  těžké vady nosného a pohybového

  ústrojí, které jsou přílohou zákona

  č. 329/2011 Sb.), na které je pří-

  spěvek na úpravu přiznáván.

  Obecnými podmínkami pro při-

  znání příspěvku je dlouhodobý ne-

  příznivý zdravotní stav (příspěvek

  tedy není přiznáván na stavy např.

  po operaci, kdy podle poznatků lé-

  kařské vědy nebude stav trvat déle

  než jeden rok). Další podmínkou je

  věk osoby a pomůcka má umož-

  nit sebeobsluhu nebo ji potřebuje-

  te k realizaci pracovního uplatně-

  ní, k přípravě na budoucí povolání,

  k získávání informací, vzdělávání

  anebo ke styku s okolím. Zákon udá-

  vá i podmínku nejnižší ekonomické

  náročnosti zvolené pomůcky.

  PŘÍSPĚVEKJE OFICIÁLNĚ POSKYTOVÁN

  POUZENATYTOÚPRAVY:

  stavební práce spojené suzpůsobením koupelny

  aWC (jedná se ostavební práce asnimi nezbytně

  související materiálnaúpravu(bohužel nikoli

  oobklady, podlahové krytiny, sanitu apod.)

  stavební práce spojené srozšířením dveří

  vbytě/domě (pouze na některé zdravotní indikace)

  Toto jsou položky, které vám z dolo-

  žené faktury je schopen ÚP částeč-

  ně uhradit, s firmou je třeba dojed-

  nat rozpis materiálu, prací a dalších

  komponent tak, aby byly všechny

  strany spokojeny, co se týká dolo-

  žitelnosti účelně vyhrazených ná-

  kladů. Doporučuji také nafotit si stav

  před a po rekonstrukci, pracovníci

  ÚP mohou přijít na kontrolu prove-

  dených úprav.

  Upozorňuji ještě na jednu důleži-

  tou věc: pokud byste koupelnu či WC

  potřebovali přesunout do jiné části

  domu/bytu, lze to také, nicméně dis-

  pozičně to musí být v rámci domu,

  nikoli např. přístavba apod. Obecně

  doporučuji co nejvíce věcí konzul-

  tovat s ÚP předem, když narazíte na

  vhodnou úřednici a vstřícný přístup,

  poradí vám i s těmito zapeklitostmi.

  Pracovníci ÚP mají k dispozici vy-

  jádření Generálního ředitelství ÚP

  k tomu, jak v případě úpravy bytu

  postupovat.

  DÁLE LZE PŘÍSPĚVEK

  ČERPAT NA TYTO POMŮCKY

  ŘEŠÍCÍ BEZBARIÉROVOST

  (podle konkrétních vad

  pohybového ústrojí):

  nájezdovéližiny,

  přenosná rampa,

  schodolez

  svislá zdvihací plošina, včetně

  instalace (neboli výtah)

  šikmá zvedací plošina, včetně

  instalace,

  stropní zvedací systém,

  včetně instalace

  roštová rampa, včetně

  instalace,

  schodišťová sedačka, včetně

  instalace,

  speciální komponenty

  osobního počítače, například

  uzpůsobená klávesnice,

  myš, speciální programové

  vybavení umožňující ovládání

  počítače ústy, pohybem očí

  nebo pohybem hlavy

  speciální zádržné systémy

  (nikoli však běžné dětské

  autosedačky)

  Příspěvek na zvláštní pomůcku na

  pořízení svislé zdvihací plošiny nebo

  šikmé zvedací plošiny se poskytne,

  jen jestliže odstranění bariéry nelze

  dosáhnout prostřednictvím schodo-

  lezu. Jde-li o poskytnutí příspěvku

  na zvláštní pomůcku na pořízení

  svislé zdvihací plošiny, šikmé zve-

  dací plošiny, schodišťové sedačky

  nebo stropního zvedacího systému,

  SERVIS / VÝBĚR LUCIE MARKOVÉ

  Lidé, kterým se ze dne na den změní

  život aocitnou se se změněnou citlivostí

  na vozíku, případně unich propukne

  nemoc ajejich schopnost mobility

  se výrazně omezí, jsou nuceni řešit

  bezbariérovou úpravu bydlení.

• Strana 61

  Lucie MARKOVÁ

  je žadatel povinen předložit ÚP ales-

  poň dva návrhy řešení odstranění

  bariéry, včetně ceny.

  Pro úplnost doplňuji, že v rámci

  příspěvku na zvláštní pomůcku lze

  také žádat o příspěvek na zakou-

  pení vozidla (který má ale odlišné

  podmínky při stanovení výše pří-

  spěvku a jinou „užitnou dobu“ této

  pomůcky) a dále pak o příspěvek

  na dodatečnou úpravu motorového

  vozidla; jedná se o úpravy vyžadují-

  cí montáž, například ruční ovládání,

  usnadňování nastupování, nakládání

  vozíku (kompletní seznam lze najít

  ve vyhlášce č. 288/2011 Sb. k výše

  uvedenému zákonu).

  Důležitou informací je to, že při-

  znaný příspěvek lze využít i rok zpět-

  ně na již provedené úpravy! Přiznání

  příspěvku v praxi bohužel trvá něko-

  lik měsíců, doporučujeme tedy začít

  řešit celou věc co nejdříve. Využít pří-

  spěvek je pak podle zákona nutné do

  tří měsíců anebo ve lhůtě, na které se

  s ÚP individuálně domluvíte a kterou

  vám pak individuálně stanoví.

  Jaká může být výše příspěvku

  ajak se zkoumá příjem?

  Výše příspěvku může činit 90 %

  z ceny pomůcky (pokud je pomůcka

  dražší než 10 000 Kč anebo žádá-

  te o více pomůcek), předpokládá se

  spoluúčast osoby, a to ve výši 10 %

  z celkové ceny úpravy. Lze ale po-

  žádat o snížení této spoluúčasti,

  pak může doplatek činit minimálně

  1 000 Kč.

  Obecně se u žádosti na úpravu

  bydlení příjem nezkoumá, řeší se

  pouze ve výše uvedené situaci, když

  žádáte o snížení spoluúčasti.

  Maximální výše příspěvku činí

  350 000 Kč, s výjimkou příspěvku

  na zvláštní pomůcku poskytovaného

  na pořízení svislé zdvihací plošiny

  nebo šikmé zvedací plošiny, jehož

  maximální výše činí 500 000 Kč.

  Příjem se prokazuje podle § 11,

  zákona č. 329/2011 Sb. „za kalen-

  dářní čtvrtletí předcházející kalen-

  dářnímu měsíci, ve kterém byla po-

  dána žádost o příspěvek na zvláštní

  pomůcku“. Na základě zkušenosti

  uvádíme, že může vzniknout pro-

  blém v případě, kdy byla osobě

  s handicapem vyplacena pojistka,

  v tom případě je většinou výhodné

  se žádostí o příspěvek počkat.

  Upozorňujeme, že od státu lze

  získat příspěvky v celkovém limi-

  tu 800 000 Kč za pět let (případně

  850 000 Kč, pokud byl poskytnut

  příspěvek na plošinu).

  Když limit nestačí a potřebujete

  upravit i jiný prostor v domě či bytě

  (např. kuchyň), doporučuji oslovit

  některé z nadací. Seznam a účel na-

  dačních příspěvků se ale často mění

  a aktuálnost většinou sledují různé

  poradny pro život s postižením.

  Co když si změny vbydlení dělám

  svépomocí?

  Zde lze vycházet z instrukcí Gene-

  rálního ředitelství ÚP, pokud si např.

  stavební úpravy v koupelně děláte

  sami či s pomocí známých, lze do-

  kladovat alespoň zakoupení mate-

  riálu (viz výše). Výhodné je ale mít

  fakturu od firmy i za stavební práce

  (aby byla oceněna lidská práce).

  Co když si chci bydlení teprve

  postavit či koupit?

  Příspěvek se bohužel nevztahuje na

  zakoupení či stavbu nového bydlení.

  Co když se nemám kam vrátit –

  stávající bydlení nelze jednoduše

  upravit?

  Tento závažný problém řešíme v po-

  slední době stále častěji, možnosti

  existují, ale jsou značně omezené,

  variantou jsou žádosti o obecní byty,

  ale zde existují různé podmínky

  měst a obcí a bytů je obecně nedo-

  statek. Hledání komerčního bydlení,

  které je bezbariérově upravené či

  jej lze upravit, není rozhodně snad-

  né. U stavebních úprav v nájemním

  bydlení je třeba počítat se souhlasem

  majitele. Zároveň je zde riziko ukon-

  čení nájemního vztahu. Zavazujete

  se totiž ÚP, že budete „pomůcku“,

  tedy i úpravu užívat nejméně pět let,

  a jste po tuto dobu jejím majitelem.

  Ne zcela vhodnou variantou jsou

  pobytové služby, kde nelze mluvit

  o integraci do společnosti.

  Co když si scelou tou legislativní

  džunglí nevím rady?

  V případě, že jste se důsledkem úra-

  zu či onemocnění ocitli na vozíku,

  případně máte jiné pohybové ome-

  zení, mohu doporučit službu odbor-

  ného sociálního poradenství České

  asociace paraplegiků, kde vám mo-

  hou poradit, ale i pomoci s celým

  procesem žádosti.

  Kontakt: czepa@czepa.cz,

  případně tel. +420 608 043 331

  či +420 775 980 952. 

  61

• Strana 62

  SERVIS / ZE SVĚTA PARASPORTU

  Medailové úspěchy ipodpora

  sportu zrakově handicapovaných

  BOCCISTA ADAM PEŠKA

  VYBOJOVAL BRONZ NA

  MISTROVSTVÍ SVĚTA VBRAZÍLII

  Na skvělý úspěch dosáhla česká re-

  prezentační výprava na světovém

  šampionátu v boccie, který od 6. pro-

  since probíhal v Riu de Janeiro. Para-

  lympijský vítěz z Tokia Adam Peška

  vybojoval třetí místo v rámci turna-

  je jednotlivců kategorie BC3. České

  národní barvy v Brazílii reprezento-

  valo celkem pět sportovců.

  Do jihoamerického velkoměsta se

  vydala početná reprezentační se-

  stava ve složení: Kateřina Cuřínová

  (BC1), Josef Žabka (BC2), Marce-

  la Čermáková (BC3), Adam Peška

  (BC3) a Radek Procházka (BC4).

  Českou pětici čekaly zápasy turnaje

  Další český reprezentant, několi-

  kanásobný mistr České republiky,

  mistr Evropy a držitel dvou paralym-

  pijských medailí Radek Procházka,

  zažil podobný osud jako Čermáko-

  vá. Silně obsazená kategorie a dvě

  těsné porážky měly za následek, že

  ani tento zkušený hráč nepřekonal

  nástrahy základní skupiny, a na mis-

  trovství světa tak předčasně skončil.

  Debutant na světovém šampioná-

  tu Josef Žabka nastoupil do nejob-

  sazenější kategorie celého MS BC2

  a nevedl si vůbec zle. Se soupeřem

  z Thajska se nejprve přetahoval

  o celkové vítězství v základní sku-

  pině, ve které se prezentoval velmi

  dobrými výkony i výsledky. Jeho

  cesta turnajem sice skončila v os-

  KONEC ROKU PATŘIL PŘEDEVŠÍM

  BOCCISTŮM, KTEŘÍ BOJOVALI

  VBRAZÍLII NA SVĚTOVÉM

  ŠAMPIONÁTU OCENNÉ KOVY.

  PŘED VÁNOČNÍMI SVÁTKY UDĚLALI

  RADOST SVÝM FANOUŠKŮM

  IKARLOVARŠTÍ PARAHOKEJISTÉ.

  ŽRALOCI TOTIŽ OVLÁDLI DOMÁCÍ

  MEZINÁRODNÍ TURNAJ. VZIMNÍCH

  MĚSÍCÍCH NEZAHÁLEL ANI

  ČESKÝ PARALYMPIJSKÝ VÝBOR,

  JENŽ PODEPSAL MEMORANDUM

  SNADAČNÍM FONDEM SVĚTLUŠKA.

  VNÁSLEDUJÍCÍCH DVOU LETECH

  SE TAK SPOLEČNĚ ZAMĚŘÍ NA

  PODPORU SPORTU ZRAKOVĚ

  HANDICAPOVANÝCH.

  jednotlivců, v týmech/párech jsme

  neměli zastoupení.

  Kateřina Cuřínová se snažila o co

  nejlepší výsledek ve skupině A, ve

  které postupně narazila na hráčky

  z Polska, Bermud a Brazílie. Po skvě-

  lém úvodu, kdy nad Kozou z Polska

  zvítězila 3:1, však přišly dvě porážky,

  a česká hráčka tak nepostoupila ze

  základní skupiny. Celkovou vítězkou

  této kategorie se stala domácí De Oli-

  veira, se kterou Cuřínová svedla vy-

  rovnanou bitvu. Ze základní skupiny

  ženské kategorie BC3 se nepodařilo

  postoupit ani Marcele Čermákové,

  která oba své zápasy prohrála těsným

  rozdílem, a to 4:5 a 1:3. Získané zku-

  šenosti z účasti na velkém světovém

  turnaji se však počítají.

  Text: VERONIKA MACKOVÁ, MARTIN STEINBACH, JAN CHLUBNA,

  CZDGA, NADAČNÍ FOND SVĚTLUŠKA

  Adam Peška se

  svou spoluhráčkou

  Ivanou Peškovou

  s bronzovou

  medailí

  z mistrovství světa

  Foto: Česká

  federace boccii

• Strana 63

  mifinále po porážce od Brazilce San-

  tose, i tak ale Žabka zanechal v Riu

  významnou stopu.

  Největší naděje české reprezen-

  tační výpravy byly logicky vkládány

  do šampiona z poslední letní para-

  lympiády v Tokiu Adama Pešky. Pro

  něj sice také šlo o vůbec první start

  na mistrovství světa v kariéře, ale na

  jeho výkonech po čas celého turnaje

  to vůbec nebylo znát. Český hráč nej-

  prve postoupil do play-o z druhého

  místa v základní skupině a poté si

  s přehledem poradil se svými osmifi-

  nálovými i čtvrtfinálovými protivníky.

  Bohužel v semifinále mu scházelo

  trochu štěstí a s Australanem Danie-

  lem Michelem, pozdějším celkovým

  vítězem, prohrál v rozstřelu. Peška si

  však napravil chuť v souboji o celko-

  vé třetí místo, ve kterém přehrál do-

  mácího Carvalha 5:3, a mohl se tak

  radovat ze zisku cenného kovu.

  ŽRALOCI VYHRÁLI DOMÁCÍ

  TURNAJ SNÁZVEM KARLOVY

  VARY PARA ICE HOCKEY

  TOURNAMENT

  Tři tuzemské kluby České paraho-

  kejové ligy a německý Eissportclub

  Dresden se zúčastnily druhého roč-

  níku karlovarského turnaje, který

  vznikl, aby pomohl rozvíjet parahokej

  nejen na těch nejvyšších úrovních. Na

  ledě dostali prostor nováčci i méně

  vytěžovaní hráči. Pohár pro vítěze

  nicméně zůstal doma na západě Čech

  u aktuálních vítězů ligy, kteří ale vý-

  hru urvali nad nováčkem ligy až v po-

  slední třetině rozhodujícího utkání.

  Po loňském triumfu Olomouce byli

  tentokrát nejlepší pořádající Sharks

  se dvěma mladými hosty z praž-

  ské Sparty. Žraloci ve finále porazili

  Flamingos Ostrava jediným gólem

  z předposlední minuty. Třetí skonči-

  ly Drážďany, které udolaly nezkuše-

  ný tým Pardubic. Součástí turnaje byl

  také rozvojový seminář rozhodčích.

  Zápas otřetí místo:

  SHK Pardubice – Eissportclub Dresden

  : (:, :, :)

  Branky: . Ohar (Raška), . Doležal (Ohar),

  . Ohar (Černý) – . Bussmann (Kuhli-

  -Lauenstein), . Hering (Kuhli-Lauenstein),

  . Hering, . Hering (Rennhack), .

  Rennhack (Mühlhans), . Rennhack, .

  Kuhli-Lauenstein (Hering), . Mühlhans.

  Finále: SKV Sharks Karlovy Vary –

  Flamingos Ostrava : (:, :, :)

  Branka: . Veselý (Zelinka, Sedláček).

  PRVNÍ LETOŠNÍ ZÁVODY

  VHALOVÉ PARALUKOSTŘELBĚ

  OVLÁDLA ZNÁMÁ JMÉNA

  Sportovní hala Západočeské univer-

  zity v Plzni hostila v sobotu 14. ledna

  první závod v halové paralukostřel-

  bě v roce 2023. Na startovní listině

  nechyběla známá jména českého

  parasportu v čele s dvojnásobným

  paralympijským šampionem Davi-

  dem Drahonínským.

  Závodů v Plzni se zúčastnilo cel-

  kem 21 paralukostřelců z pěti od-

  dílů – MKM Odolena Voda, SK Nové

  Město nad Metují, Sportovní club

  Jedličkova ústavu Praha, TJ Halma

  Plzeň a TJZP Nola Teplice.

  Ve dvou nejprestižnějších kate-

  goriích – pro střelce z kladkového

  a reflexního luku – se podařilo zví-

  tězit hlavním favoritům. Držitel šesti

  medailí z paralympijských her David

  Drahonínský (Sportovní club Jedlič-

  kova ústavu Praha) ovládl obsazenější

  kladkovou kategorii open, když ve fi-

  nálovém duelu porazil Leoše Bartoše

  (TJZP Nola Teplice). Třetí skončil do-

  mácí Karel Davídek z TJ Halma Plzeň.

  V kategorii reflexního luku se na

  prvním místě umístil rovněž zku-

  šený paralympijský reprezentant,

  a to Václav Košťál (TJZP Nola Tepli-

  ce), který za sebou nechal stříbrné-

  ho Martina Chaloupského (SK Nové

  Město nad Metují) a Olivera Moučku

  (Sportovní club Jedličkova ústavu

  Praha) na třetí příčce.

  PARAGOLFOVÁ SEZONA

  ZAHÁJENA ČESKÝMI

  MEDAILOVÝMI ÚSPĚCHY

  Letošní ročník EDGA Tour, který pa-

  ragolfistům nabídne několik desítek

  turnajů, v rámci kterých bude možné

  sbírat body do světového žebříčku

  WR4GD, odstartoval lednovými tur-

  naji i s českou účastí. Do Portugalska

  odcestovala pětice našich reprezen-

  tantů, kteří zde úspěšně absolvovali

  dva turnaje – Amendoeira O’Connor

  a Amendoeira Faldo.

  Dějištěm prvního turnaje EDGA

  Amendoeira O’Connor se ve dnech

  13. až 15. ledna stal Amendoeira

  Golf Resort v Portugalsku. České ná-

  rodní barvy zde reprezentovala pě-

  tice paragolfistů ve složení Vlastimil

  Hebelka, Václav Mráz, David Sellner,

  Milan Turek a Vladimír Zelenka.

  Fantastický start nové sezony se

  vydařil prvně jmenovanému, Vlasti-

  milovi Hebelkovi, který odehrál dvě

  vyrovnaná soutěžní kola, v kategorii

  stableford za sebou zanechal všech-

  ny soupeře a vybojoval tak první le-

  tošní zlato pro český paragolf!

  Druhý EDGA turnaj – Amendoeira

  Faldo – se ve stejném portugalském

  resortu uskutečnil ve dnech 17. až

  19. ledna a opět z toho byla medailo-

  vá radost pro českou výpravu. Ten-

  tokrát se zaskvěl David Sellner, kte-

  rý ve dvou hracích dnech předvedl

  výborné výkony a nakonec dosáhl

  na perfektní druhé místo.

  Sportovní hala Západočeské univerzity

  v Plzni hostila v sobotu 14. ledna

  první závod v halové paralukostřelbě

  v roce 2023.

  Vítězný tým

  SKV Sharks

  Karlovy Vary

  Foto: SKV SHARKS

  63

• Strana 64

  SERVIS / ZE SVĚTA PARASPORTU

  V rámci letošní turnajové série

  EDGA Tour se minimálně jeden tur-

  naj uskuteční také na české půdě.

  V polovině června se v resortu Black

  Bridge v Praze odehraje 2023 Czech

  Disabled Golf Masters.

  NADAČNÍ FOND SVĚTLUŠKA

  SPOLEČNĚ SČPV ROZSVÍTÍ NOVÉ

  SPORTOVNÍ HVĚZDY

  Světluška a Český paralympijský

  výbor se v následujících dvou letech

  společně zaměří na podporu sportu

  zrakově handicapovaných! Hlavním

  cílem bude motivovat děti k pohy-

  bovým aktivitám v rámci školy i mi-

  moškolních aktivit, podpořit učitele

  tělocviku, trenéry i dobrovolníky

  v jejich práci, nasměrovat jednotlivé

  začínající sportovce i sportovní spol-

  ky k finanční podpoře jejich aktivit

  a v neposlední řadě zvýšit povědomí

  o inkluzivním sportu pro všechny.

  Projekt se zaměří na oine aktivi-

  ty (besedy, workshopy, soutěže) po

  celém Česku a současně bude fun-

  govat online na webových stránkách

  a sociálních sítích obou partnerů.

  Ambasadorkou a koordinátorkou

  projektu je paralympijská reprezen-

  tantka Anna Pešková (Kulíšková).

  „Byli jsme osloveni Nadačním fon-

  dem Českého rozhlasu ke spoluprá-

  ci na společném projektu, který se

  bude věnovat restartu sportování dětí

  a mládeže se zrakovým postižením.

  Tuto výzvu jsme s nadšením okamži-

  tě přijali, protože rozvoj parasportu na

  všech úrovních vnímáme jako jeden

  z našich hlavních cílů. Máme takto

  nastavenou i Strategii rozvoje České-

  ho paralympijského výboru do roku

  2032. Podpisem memoranda o spo-

  lupráci jsme součástí projektu Na-

  dačního fondu na úrovni koordináto-

  ra aktivit a pomáháme určovat směr

  tohoto projektu správným směrem,“

  prozradil o spolupráci první místo-

  předseda Českého paralympijského

  výboru Roman Suda.

  Společný projekt si klade za cíl

  oslovit a propojit organizace, které

  přicházejí do kontaktu s dětmi a mlá-

  deží se zrakovým postižením. Těm

  ukáže možnosti, jaké pohybové akti-

  vity lze dětem se zrakovým handica-

  pem nabízet, a doporučí, do kterých

  sportovních klubů, oddílů či kroužků

  se mohou v blízkosti svého bydliště

  či školy zapojit. Důraz budou nadační

  fond a výbor klást také na vzděláva-

  cí a metodickou část projektu, která

  by měla díky vzdělávání učitelů, tre-

  nérů a dobrovolníků pomoct zvýšit

  účast nevidomých a slabozrakých

  dětí v hodinách tělesné výchovy i na

  mimoškolních aktivitách. Noví part-

  neři se také soustředí na vytváření

  databáze průvodců/trasérů pro zra-

  kově handicapované sportovce a na

  osvětu v oblasti inkluzivního sportu,

  tedy společných aktivit sportovců

  i parasportovců v klubech bez bariér.

  „Věříme, že zapojení dětí s jakým-

  koliv handicapem, tedy i zrakovým,

  do sportovních aktivit může být pro

  ně samotné i pro jejich rodiče zkuše-

  ností, která změní jejich život. Která

  přinese naději, posílí vůli jít dál, obo-

  hatí jejich životy o nové přátele a vy-

  tvoří vzpomínky, ke kterým se budou

  rádi vracet. Sport je jen jeden, a proto

  chceme vytvářet srovnatelné pod-

  mínky pro rozvoj sportu dětí se zra-

  kovým postižením, aby měly motivaci

  a příležitost zapojit se do sportovních

  oddílů při školách, sportovních klu-

  bech a tělovýchovných jednotách.

  Aby se mohly s radostí a sebevě-

  domě přidat ke svým vrstevníkům,

  dělat společně judo, lyžovat v jedné

  stopě nebo jet stejnou trasu na tan-

  demovém kole. Světluška již 20 let

  podporuje sportovní aktivity pro zra-

  kově postižené, a aby podpora sportu

  dávala smysl ještě nejméně dalších

  20 let, potřebujeme rozhýbat i ty

  nejmenší, kterým pak budeme moct

  svítit při pravidelných trénincích, na

  jejich prvních závodech a gratulovat

  k prvním medailím,“ vysvětluje mo-

  tivaci k projektu ředitelka Nadačního

  fondu Gabriela Drastichová.

  Ambasadorkou a koordinátorkou

  projektu se stala dvojnásobná para-

  lympijská medailistka, lyžařka Anna

  Pešková (Kulíšková), která sport zra-

  kově postižených dlouhodobě vnímá

  na bodu mrazu: „Soudím podle toho,

  kolik sportovců se zrakovým handi-

  capem se účastní paralympijských

  her nebo jiných mezinárodních sou-

  těží. K závodění jsem se vrátila po

  šestileté pauze, přesto jsem na hry do

  Pchjongčchangu v roce 2018 odces-

  tovala, protože tu nebyly žádné mladé

  holky, jejichž výkonnost by mě jako

  Věříme, že zapojení dětí s jakýmkoliv

  handicapem, tedy i zrakovým,

  do sportovních aktivit může být

  pro ně samotné i pro jejich rodiče

  zkušeností, která změní jejich život.

  Český paragolfový

  tým na turnaji

  v Portugalsku

  Foto: CZDGA

• Strana 65

  65

  veteránku na tuto paralympiádu ne-

  pustila. Stále se divím tomu, že máme

  nulové zastoupení v běžeckém lyžo-

  vání, biatlonu, když tyto sporty mají

  mezi nehandicapovanými početné

  zastoupení v mládežnických kate-

  goriích. Zrakově postižené děti by se

  tak mohly zapojit do fungujících klu-

  bů. Mohla bych pokračovat dalšími

  sporty. Tento projekt by měl mládeži

  a jejím rodinám, učitelům a vycho-

  vatelům ukázat, že zrakově postižení

  mohou sportovat a že to mohou i ně-

  kam dotáhnout, pokud budou chtít.“

  KOTĚŠOVSKÝ SBUBENÍČKOVOU

  OVLÁDLI ZÁVODY OLYMPIÁDY

  DĚTÍ AMLÁDEŽE

  Již dvacátý ročník Olympiády dětí

  a mládeže proběhl v Královéhra-

  deckém kraji. V rámci soutěžního

  sportovního programu se ve dnech

  24. a 25. ledna představili i zrako-

  vě handicapovaní sportovci, kteří

  ve vrchlabském areálu Vejsplachy

  absolvovali plnohodnotné závody

  v běžeckém lyžování. Na startovní

  listině figurovalo 15 mladých nadějí

  českého parasportu.

  Slavnostní zahájení jubilejní, dva-

  cáté Olympiády dětí a mládeže pro-

  běhlo za účasti tisíce mladých spor-

  tovců v neděli 22. ledna na zimním

  stadionu v Hradci Králové. U zažeh-

  nutí olympijského ohně olympijskou

  medailistkou Evou Adamczykovou

  nechyběl například ani předseda

  Českého paralympijského výboru

  Zbyněk Sýkora, čestný zástupce vý-

  pravy Českobudějovického kraje.

  Závody sportovců se zrakovým

  postižením se uskutečnily v úte-

  rý 24. ledna (závod s intervalovým

  startem klasicky) a také o den poz-

  ději ve středu (sprint klasicky). Za

  poctivou přípravu a začlenění mla-

  dých parasportovců do programu

  Olympiády dětí a mládeže zodpoví-

  dal tým Davida Šnajdra ze Sportov-

  ního klubu Nové Město nad Metují.

  „Rok a půl jsme suplovali sportovní

  svazy, které měly pro přípravu ostatní

  sporty v programu této zimní Olym-

  piády dětí a mládeže, a povedlo se

  to sportovně, administrativně, orga-

  nizačně, komunikačně i propagačně

  dotáhnout do kýženého cíle. Hned

  v počátku příprav v srpnu 2021 jsme

  zvládli odhadnout potenciál běhu

  na lyžích zrakově postižených pro

  začlenění do programu akce. Mohli

  jsme se opřít o spolehlivost a důvěru

  v systém speciálních pedagogických

  center a také v jejich pedagogy, kteří

  dlouhá léta dávají do kupy letní i zim-

  ní kondiční soustředění,“ přibližuje

  náročnost příprav David Šnajdr.

  Oba běžecké závody zrakově han-

  dicapovaných měly ve svých kate-

  goriích stejné vítěze. Mezi chlapci

  triumfoval Matěj Kotěšovský z Mo-

  ravskoslezského kraje, v dívkách se

  radovala Simona Bubeníčková z do-

  mácího Královéhradeckého kraje.

  V rámci květinového ceremoniálu

  obdrželi všichni závodníci a závod-

  nice gratulace od poslední české

  paralympijské medailistky Anny

  Peškové a prvního místopředsedy

  Českého paralympijského výboru

  Romana Sudy.

  V souvislosti s Bubeníčkovou je

  nutné zmínit i fakt, že tato mladá

  sportovkyně se zrakovým handica-

  pem kategorie B3 obstojně soupe-

  řila i se „zdravými“ dětmi. V ponděl-

  ním závodě na 4 km volně obsadila

  15. místo a její skvělé výkony po-

  mohly k celkovému vítězství Krá-

  lovéhradeckého kraje na Olympiá-

  dě dětí a mládeže 2023 se ziskem

  10 zlatých, 13 stříbrných a 8 bron-

  zových medailí.

  „Nevzpomenu si na mnoho po-

  dobných významných akcí, které by

  klaply takto perfektně. Olympiáda se

  vydařila se vším všudy! To potvrzují

  jak aktéři z prostředí zrakově po-

  stižených sportovců a speciálních

  pedagogických center, tak i pořa-

  datelé ve Vrchlabí a zástupci Svazu

  lyžařů České republiky. Akci si užili

  sportovci, traséři, trenéři a pedago-

  gové i ostatní účastníci a diváci bez

  handicapu,“ hodnotí Šnajdr jubilejní,

  dvacátou Olympiádu dětí a mládeže.

  „Úspěch parasportu v programu

  ODM 2023 budiž novým restartem

  a vzorem do dalších let! Nová struk-

  tura českého paralympismu dává

  naději! Jak účastníci, tak i pořadate-

  lé a zástupci Českého olympijského

  výboru a Svazu lyžařů České repub-

  liky kladně vnímali osobní zájem

  a iniciativu vedení Českého para-

  lympijského výboru,“ dodává pozi-

  tivně motivovaný David Šnajdr. 

  Nevzpomenu si na mnoho podobných

  významných akcí, které by klaply

  takto perfektně. Olympiáda se

  vydařila se vším všudy!

  Anna Pešková,

  dvojnásobná

  paralympijská

  medailistka

  v alpském

  lyžování,

  motivovala zrakově

  handicapované

  mladé sportovce

  na Olympiádě dětí

  a mládeže.

  Foto: Nadační fond

  Světluška

• Strana 66

  Vydává Spolek přátel Konta Bariéry

  vespolupráci sNadací Charty 77

  Melantrichova 504/5

  110 00 Praha 1

  IČ: 62933833

  Šéfredaktor:

  Štěpán Beneš

  e-mail: stepan.benes@muzes.cz

  Redakce:

  Radek Musílek

  e-mail: radek.musilek@muzes.cz

  Manažerka redakce:

  Veronika Vojtíková

  e-mail: veronika.vojtikova@muzes.cz

  Mobil: 723 026 881

  Korektorka:

  Martina Čechová

  Adresa redakce:

  Melantrichova 5, 11000 Praha 1

  Mobil: 725 208 298

  Web: www.muzes.cz. E-mail: info@muzes.cz

  Nevyžádané příspěvky se nevracejí.

  ISSN 1213-8908

  Registrováno Ministerstvem kultury:

  MK ČR E 6622

  Periodicita: 4× ročně.

  Toto číslo vychází vbřeznu 2023.

  Vychází zafinanční podpory

  Ministerstva zdravotnictví ČR

  aMagistrátu HMP.

  Art director:

  Jiří Bušek

  Grafická úprava asazba:

  Jan Bělovský

  Tisk:

  Grafotechna Print, s. r. o.,

  Lýskova 1594/33, Praha-Stodůlky

  Rozesílá:

  Post Optimal s.r.o.

  Toužimská 720, Praha 9 – Letňany

  Foto natitulní straně:

  Milan Jaroš

  Časopis Můžeš vychází spodporou:

  SLOVO MÁ...

  Prožili jsme všichni nelehké roky

  s covidem, zasáhly nás i událos-

  ti blízko našich hranic. Uměli jste

  si představit, že se dožijete toho, že

  slovo válka se stane součástí našeho

  slovníku? Já opravdu ne.

  Možná si vzpomenete, že jsem

  se opravdu bála i o Konto Bariéry.

  Kladla jsem si otázky, co bude s na-

  dací. Co bude s našimi dárci a věr-

  nými sponzory? Co bude s našimi

  klienty, kteří jsou zvyklí hledat u nás

  pomocnou ruku?

  Na všechny otázky mám už odpo-

  vědi. Konto Bariéry funguje, finanč-

  ně se nám daří, dárce jsme neztratili

  a ti, co pomoc potřebují, možná více

  než dřív, jsou tady a spoléhají na nás.

  To neznamená, že se spousta věcí

  v našem životě nezměnila a možná

  už nikdy nebudou takové, jaké byly.

  Třeba vysoká inflace. Vtrhla do na-

  šeho života, dotkla se všeho, co po-

  třebujeme k životu. V případě Kon-

  ta Bariéry i zdravotních pomůcek,

  ale i všech služeb, které naši klienti

  využívají a bez nichž se neobejdou.

  Výčet by byl dlouhý, ale jeden příklad

  za všechny. Maminka, která vozí

  dcerku s postižením do školy, zapla-

  tila před rokem za týdenní dopravu

  autem maximálně 300 korun. Dnes

  dá tuto částku za pohonné hmoty na

  dva dny. Proto zvyšujeme podporu

  u všech kategorií pomoci.

  Co je hlavní, musíme mít z čeho

  dávat. V těchto dnech jsem viděla

  předběžnou uzávěrku hospodaření

  nadace za rok 2022, kterou právě

  předkládáme auditorům. Příjmy na-

  šich pravidelných drobných dárců

  neklesly a zůstaly na úrovni roku

  2021, příspěvky sponzorů jsou vyš-

  ší o dva miliony než v roce 2021.

  Jsme prostě velká, úspěšná a důvě-

  ryhodná nadace. Celkové roční pří-

  jmy přesáhly poprvé za dobu, kdy

  zde pracuji, sto milionů korun.

  Budu ráda, když tento trend udr-

  žíme. Nemůžeme ale usnout na

  vavřínech a těšit se z úspěchů. To

  v Bariérách víme, a proto přichází-

  me stále s novými nápady, zajíma-

  vými příběhy, hledáme nové part-

  nery. Tak se těšte na další dobré

  zprávy od nás. 

  Vaše Božena Jirků

  Konto Bariéry

  nebrzdí.

  Naopak!

  BOŽENA JIRKŮ

  bozena.jirku@bariery.cz

  Konto Bariéry funguje,

  finančně se nám daří,

  dárce jsme neztratili

  a ti, co pomoc potřebují,

  možná více než dřív,

  jsou tady a spoléhají na

  nás. To neznamená, že

  se spousta věcí v našem

  životě nezměnila

  a možná už nikdy

  nebudou takové, jaké

  byly.

• Strana 67

• Strana 68

  Andrea Sestini Hlaváčková

  tenistka a patronka projektu

  Už končíme.

  Běžím

  pro Domču!

  Každý den někam běžíme. Tak ať váš běh

  má smysl.

  Zaregistrujte se a pomozte Domčovi

  získat sportovní protézu ruky.

  www.runandhelp.cz

  registrace zde