Strana 10
TÉMA / PÁTÝ STUPEŇ
Zachycuje rovněž současnou situa-
ci, kdy podpora skončila. To někteří
z účastníků nenesou zrovna dobře
a obávají se, že návrat k původním
podmínkám pro ně nebude snesi-
telný. Jeden z nich dokonce uvažuje
o pobytovém zařízení.
Jednou ze zapojených do testu byla
také Lenka Dvořáková (35). Mladá
žena s kvadruparetickou formou
dětské mozkové obrny se pohybuje
na elektrickém vozíku, má výrazně
postiženou i motoriku horních kon-
četin a hůř se jí mluví. Zároveň má
ale zvídavou povahu, ráda studuje,
poznává nové věci a vůbec se celko-
vě seberozvíjí. Dělá korektury textů,
hraje divadlo (v představení Příchozí)
a rehabilituje. Obraz, který je v ost-
rém kontrastu s představou, že by
měla pasivně živořit sociálně izolo-
vaná v bezbariérovém bytě na praž-
ském sídlišti, kde bydlí.
„Rok s pokrytím asistence byl vel-
mi příjemný především v tom, že
jsem nemusela tolik spěchat, pře-
mýšlet nad každou minutou a mohla
jsem se pustit do věcí, které dřív ne-
šly. Zejména pravidelné pobyty v ba-
zénu, jež mi velmi prospívají, stejně
jako canisterapie. Zároveň jsem ale
cítila zodpovědnost, jak příležitost
uchopím, protože jsem si uvědomo-
vala, že jde o experiment, jehož vý-
sledky budou fungovat jako příklad
pro další,“ vypráví Lenka o svých
pocitech.
Snažila se najít ideální míru do-
pomoci, aby zjistila, kde ji opravdu
v maximální míře využije, a kde na-
opak něco zvládne sama. Jako třeba
přesuny po městě. „Pokud to jde, je
dobré dělat věci i sám. Například
jsem mohla využít noční asisten-
ci, která je skvělá kvůli polohování.
Otáčení je pro spastické lidi velmi
důležité a má ve výsledku velký
vliv na jejich kondici a celkový stav
během dne. Přesto jsem se snaži-
la, abych si nezvykla, že ji budu mít
kaž dý den, respektive noc,“ vysvět-
luje Lenka.
Říká, že popsat běžný den je ob-
tížné, protože díky své aktivitě nemá
jeden jako druhý, takže jsou velké
rozdíly v jejich náplni i potřebě asi-
stence. „Skutečné potřeby se projeví
až při pozorování delšího časového
úseku. Řekněme nejméně měsíc.
Před experimentem jsem musela
vystačit tak se čtyřmi až osmi ho-
dinami denně. V průměru jsem vy-
nakládala okolo dvaceti šesti tisíc
měsíčně. Během loňského roku se
ukázalo optimálních tak dvanáct až
třináct hodin denně, měsíční náklady
se pohybovaly okolo čtyřiceti sed-
mi tisíc. Určitě není optimální, když
máte ráno, v poledne a večer hodinu
a půl, během které se v kvapu tak
tak stihne hygiena a strava, přičemž
se zbytkem dne si musíte nějak po-
radit sami. Já osobně mám štěstí, že
mi hodně pomáhají rodiče a dokážu
si sehnat i finanční zdroje v podobě
sponzorů, takže konec projektu pro
mě není takový náraz jako pro ně-
které moje kolegy.“
NEMÁ NA TO KAŽDÝ
Lenka tak poukazuje na fakt, že ro-
dinné zázemí, které ji podporuje
v samostatném životě, je výhodou,
jež mnohým chybí. Nehledě na orga-
nizační schopnosti. Ne každý je tak
obratný anebo to prostě jen nezvlá-
dá, což není provinění, za něž by jej
měl systém trestat. I Lenka přiznává,
že některé situace nezvládá psy-
chicky. „Ačkoliv si troufnu tvrdit, že
v běžných situacích funguji vcelku
dobře (až mi někdy okolí říká, abych
nechtěla být za každou cenu tolik sa-
mostatná), tak pobyt v nemocnici je
pro mě vysloveně traumatizující zá-
žitek. Potřebuji tam podporu dalšího
člověka.“
Stejně jako všichni, koho se pro-
blematika týká, i Lenka doufá, že se
věci co nejdříve pohnou kupředu.
A to včetně přehodnocení zařazení
do jednotlivých stupňů příspěvku na
péči. Ze svého okolí zná totiž řadu
příkladů, kdy jsou ve třetím stupni
lidé, kteří by rozhodně potřebovali
stupeň čtvrtý. Nebo pátý – či jakkoli
se mu bude snad už brzy říkat.
Rok s pokrytím asistence byl velmi
příjemný především v tom, že jsem
nemusela tolik spěchat, přemýšlet
nad každou minutou a mohla jsem
se pustit do věcí, které dřív nešly.
Zejména pravidelné pobyty v bazénu,
jež mi velmi prospívají, stejně jako
canisterapie.
Přes všechny
obtíže je veselá
a aktivní
mladá žena.