Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 26

Viribus unitis –

spojenými silami

Jdu onehdy na tramvaj na našem sídlišti po-

blíž bezbariérového domu. V pomalu se roz-

pouštějící ranní mlze mě upoutá dvojice osob:

zřejmě tatínek a jeho asi sedmiletá dívenka.

Muž ohledává cestu před sebou bílou hůlkou,

ale ještě přesněji jej naviguje dítě. Laska-

vě, ale zřetelně mu říká: „Tam ne, tati, pojď

tudy!“ A ve chvíli, kdy otec málem vstoupí

doprostřed veliké kaluže, jej jemně, ale jasně

uchopí pod paží, otec se zastaví a vnímá

signály, které mu svým hlasem a dotekem

dcera vysílá. Oba bezpečně přes přechod pro

chodce docházejí na stanici.

V tu chvíli si uvědomuji, jak dobře jsou oba

sehraní: Otec a dcera, velký a malá. Ona mu

propůjčila své oči, on jí svou ruku a zřejmě

i otcovskou lásku. Krásné a účelné sdílení

a doplňování! Otec a dcera tvoří zřejmě doko-

nalý funkční a navzájem se doplňující systém.

Společnými silami, jako jeden sociální organis-

mus. Vzpomněl jsem si na heslo habsburského

domu: Viribus unitis – spojenými silami. Doba

se mění, svazek habsburských zemí se dávno

rozdělil, jeho jednotlivé složky dozrály a jdou

vlastní cestou. Princip „spojenými silami“ však

platí a umožňuje jedincům i rodinám přežít

i obtížné a náročné chvíle.

Držme se jej! Poskytneme-li součinnost

v tomto propojeném systému, máme šanci,

že i my sami ve chvíli, kdy budeme odkázáni

na druhé, nalezneme vnímavou podporu.

Nedávno jsem se účastnil konference o vlivu

nových technologií na lidský život a o etic-

kých problémech s tím spojených. Roboti

nám v mnohém mohou usnadnit život. Jak

jsem však slyšel, stává se už, že člověk ne-

mající nablízku jinou účastnou lidskou bytost,

má tendenci se do takového robota i zamilo-

vat. Je dobře, že roboty máme. Bude jich víc.

Především však si važme vzájemné lidské

podpory a sepětí, založených na přiroze-

ných lidských vztazích. I lidstvo by mělo být

rodinou – po vzoru těch malých rodinných

jednotek. Tam, kde však rodina k dispozici

není, máme jako lidské společenství úkol

takovou vytvářet a být.



Autor je klinický aporadenský

psycholog, člen Rady Konta Bariéry.

SLOUPEK Jaroslava ŠTURMY

delně si měřím saturaci, tedy okys-

ličení krve. S tím vším mi pomáhají

zdravotní sestřičky z agentury Do-

mácí péče, které za mnou pravidelně

docházejí. Zároveň za mnou chodí

pravidelně také lékař. Všechno je

zajištěné tak, aby v domácím pro-

středí nedocházelo k problémům.

V nemocnici mi říkali, že kdybych

skončila na trvalé plicní ventilaci

před pár lety, už bych tam zůstala.

Tehdy totiž nebyla domácí umělá

plicní ventilace možná, respektive

zdravotní pojišťovny ji nepropláce-

ly. Jsem nesmírně vděčná za to, že

dnes už tomu tak není a že můžu být

doma s rodinou,“ říká Pavla, jejíž stav

se teď ještě zkomplikoval. Špatně se

jí polyká, a tak dostává výživu přímo

do žaludku pomocí sondy.

ŽIJEME AKTIVNĚ

Přes všechny zdravotní komplikace

je ale Pavla stále velmi aktivní. Říká

o sobě, že je outdoorový typ. Potě-

ší ji i káva na terase, ale mnohem

raději se vydává do přírody. Kromě

kratších procházek, které vedou

zpravidla do blízkého Průhonické-

ho parku, jezdí Habrdovi i na delší

cesty. Společně byli nejen u moře

v Chorvatsku, ale i v rakouských

a švýcarských Alpách. V posledním

půlroce je to ale kvůli ventilátoru

o dost složitější. Přesto se rodině

i za této situace povedlo vydat se do

Polska k moři. „Zvládli jsme to sami,

bez pomoci kohokoli jiného. Bylo to

úžasné. Můj muž je nesmírně trpěli-

vý a nevzdává se, i když je to složi-

té, za to si ho velmi vážím,“ je pyšná

Pavla.

Letos v létě by s rodinou ráda na-

vštívila přátele ve Švýcarsku. „Jsou

tu ve velkých nadmořských výškách

bezbariérové lanovky a pohled na

vysoké štíty hor mě nesmírně napl-

ňuje a baví. Žiju z toho v dobách, kdy

je mi hůř a jsem třeba v nemocnici,“

přemítá Pavla, které v její nelehké ži-

votní situaci pomáhá také víra. „Ten

veliký zdravotní kotrmelec, který

se mi v životě stal, a všechny kom-

plikace, které spolu s ním přišly, mi

pomohly se ve víře ještě více najít.

Chodíme s manželem do kostela, do

Sboru Církve bratrské, je to součást

mého života. U Pána Boha hledám

sílu a pomocnou ruku ke každému

dni, který tady mám vyměřený,“ do-

dává se svým typickým úsměvem

Pavla Habrdová. 

„Jsem outdoorový typ“, říká osobě Pavla. Ikávu si ráda vychutnává na terase.

Zvládli jsme to sami,

bez pomoci kohokoli jiného.

Bylo to úžasné. Můj muž je

nesmírně trpělivý a nevzdává

se, i když je to složité,

za to si ho velmi vážím.