Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 49

49

přátelství s Ondrou. A já jsem věděla,

že mám první postavu filmu.

Ještě nám ve výčtu chybějí čtyři

odlišné osudy mladých lidí, kteří

se stali nevidomými vrůzném

věku. Každý znich může „nevi-

dět“ život různě.

Cilku s Lukášem jsme potkali na jed-

nom z výcviků pro vodicí psy. Stále se

něčemu smáli… Měli takový svérázný

sarkastický humor. Začali jsme s nimi

točit u nich doma, jak si vybavují

společně byt. Chvilkami nás mrazi-

lo a chvilkami jsme se řehtali s nimi.

Nějaký čas spolu žili, ale jednoho dne

jsme našli doma jen Lukáše. Cilka od-

jela do Prahy. Viděla jsem ji ještě ně-

kolikrát, ale už žila v jiném prostoru

a čase, a tak jsme zůstali s Lukášem.

Lidé se scházejí či rozcházejí, ať jsou

vidomí či nevidomí.

Produkční, paní Galina Šustová, mě

seznámila s další postavou filmu, Zu-

zanou. Upovídaná cestovatelka a ne-

řízená střela, se kterou jsme si hned

na prvním setkání dokonale sedly.

Také cestuji na pankáče, jen krosnu

na zádech a nevím, kde budu spát.

Abychom mohli natočit její cestování,

navrhla jsem, aby si vybrala, kam by-

chom vyrazili, nejlépe co nejblíže ku

Praze. Za tři dny jsem dostala SMS, ve

které bylo jediné slovo: Jordánsko…

Během času jsem se seznámila

s devatenácti dalšími nevidomými –

od nich jsem se také dozvěděla o Pav-

le, která prošla Deylovým ústavem.

Žije se svou manželkou Dášou, která

si ale natáčení spolu s Pavlou nepřála.

Tři čtvrtě roku jsem trpělivě čekala.

Pak se Pavla objevila v Praze sama,

přespala u mě a slíbila, že se pokusí

s Dášou domluvit. Pořád jsem o Pav-

le přemýšlela a po čase jsem mohla

přijet. Během návštěvy si Pavla sedla

ke klavíru a po tom, co zahrála a za-

zpívala, Dáša s natáčením souhlasila.

Pořád mi ale do počtu chybí jedna

postava…

Poslední byl Pavel, sedlář, vesnický

tvrdý kluk, choval ovce a krůty, mi-

loval motorky, a když jsme ho vidě-

li, jak měří sedlo na koně a pak ho

ručně vyrábí, nevěřili jsme, že má

v očích jen pět procent zraku. Stále

měl v hlavě, aby se mohl osamo-

statnit a nebýt pokud možno na ni-

kom závislý. Nedávno změnil úplně

profesi, má citlivý grif na masérství,

a tak si doma nechal postavit masér-

nu a rozhodl se pro tuto cestu.

Ti, kteří tančí ve tmě, ČR, 

Režie: Jana Ševčíková

Kamera: Jaromír Kačer

Střih: Lucie Haladová

Hudba: Monika Načeva,

Alan Vitouš

Zvuk: Pavel Dvořák

Producent: Jana Ševčíková

Koproducenti:

i/opost, Studio Virtual

Distribuce: Aerofilms

Ten film má

úžasný vnitřní

rytmus apřemíru

emocí. Vypráví

bez kapky

sentimentu...