Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 56

KULTURA / VÝTVARNICE MARTINA ŽIŽKOVÁ

ké není. Já sama nerozeznám, jest-

li moje obrazy jsou spíš kýč nebo

umění, proto si myslím, že to, jestli

člověk je nebo není umělec, by měli

posoudit druzí.

Kde hledáte inspiraci pro svoji

tvorbu?

Tohle asi nedokážu dost dobře vy-

světlit. Mám už nějaké vlastní zkuše-

nosti a vidím třeba příklady od jiných

umělců, myslím teď od těch opravdo-

vých umělců, jako je například Vin-

cent van Gogh, Gustav Klimt nebo

současný Manuel Rebollo, takže ob-

čas se inspiruji u nich. Jindy zase vy-

chází inspirace jenom z mých myš-

lenek nebo pocitů.

Uživí vás malování?

Ne, čerstvě po nehodě jsem pracova-

la v TaKavárně, abych mohla fungovat

co nejvíc jako člověk bez handicapu.

Pak jsem vyzkoušela ještě tisíc růz-

ných prací určených pro lidi s posti-

žením, ale to byl fakt divoký a někdy

i dost nepříjemný zážitek, takže za

těch pár šupů se mi tam „šaška“ dělat

nechtělo. Nakonec jsem si našla prá-

ci přes internet jako grafička jednoho

e-shopu. Není to sice úplně malba, ale

aspoň trochu kreativní práce to je.

Jak často se tvorbě věnujete?

Dřív, když jsem ještě nebyla zaměst-

naná, jsem v ateliéru strávila klid-

ně třeba celý den, ale teď už na to

nemám tolik času, takže se při své

tvorbě řídím hlavně múzou a časo-

vými možnostmi. I tak si na malová-

ní najdu vždy alespoň pár hodin času

o víkendu nebo po práci. Dává mi to

pocit určité „sebedůležitosti“, že můj

život není jen o tom, že chodím do

práce a z práce domů. Můžu u toho

vypnout hlavu a neřešit běžné sta-

rosti, jako jestli mám doma uvařeno

nebo naklizeno. Zavřu se v ateliéru

jen se svými barvami a mám klid.

Vroce 2015 se vám stal vážný

úraz, na přechodu vás srazilo auto.

Čím se lišil váš život před bourač-

kou od toho, který žijete dnes?

Liší se opravdu hodně. Po bouračce

si ale bohužel už nic moc ze svého

života „před“ nepamatuji. Když jsem

se probudila z kómatu, nepoznáva-

la jsem ani vlastní rodiče. Moje tělo

se muselo všechno učit od začátku

a já jsem se musela pokusit znovu

se seznámit s lidmi, které jsem znala

před nehodou. Ještě nedávno jsem

trpěla občasnými výpadky pamě-

ti, třeba jsem chtěla jít z procházky

domů a zapomněla jsem, kde byd-

lím. K těm okem zpozorovatelným

obtížím, které mi autonehoda při-

nesla, patří například moje problémy

s chůzí a řečí, tu se mi ale pomalu

daří zlepšovat. Těch komplikací je

ovšem samozřejmě víc…

Jaké to bylo po probuzení vne-

mocnici? Člověk musí být asi

hodně zmatený.

Já už si to bohužel… možná bohudík…

nepamatuji.

Přijde vám to tak lepší?

Asi ano. Beru to prostě tak, jak to je.

Kdybych měla být věčně naštvaná

na to, co se mi stalo a co si všech-

no nepamatuju, bylo by mi to stejně

k ničemu. Nemá smysl se brát moc

vážně, holt jsem taková, jaká jsem.

No, já se z toho nezblázním. Ostatní

to snášejí třeba hůř, ale s tím já už nic

nenadělám.

To je velice pozitivní přístup.

To mě naučila ta nehoda. Ne každý

se může chlubit tím, že přežil svoji

vlastní smrt.

Třináctého ledna se vTaKavárně

konala malá vernisáž, na které

mohl návštěvníky potěšit nejen

pohled na vaše vystavené obrazy,

ale také skvělý hudební doprovod

kytary asaxofonu. Jaké to pro

vás je, jít takto, jak se říká, skůží

na trh apřihlížet autentickým

reakcím návštěvníků?

Ono by to šlo i beze mě, ale já tímhle

způsobem svoji práci prezentuji

a nervozitou naštěstí netrpím. Mys_

lím, že je lepší, když si lidé můžou mě

a moji tvorbu hned na místě spojit do-

hromady, dává to pak větší smysl.

Už jsme spolu mluvily otom,

co všechno váš život shandica-

pem obnáší po stránce fyzické,

omezuje vás ale inějak jinak?

Například ve společnosti?

Ano, hodně lidí mě vnímá jinak,

hlavně kvůli mému způsobu řeči.

Jakmile začnu mluvit, většina si au-

tomaticky myslí, že jsem buď opilá,

nebo zfetovaná. Někomu se to roz-

mluvit dá, někomu se to vysvětlit ani

nesnažím. Už jsem si na to zvykla.

Myslet si o mně můžou, co chtějí, ale

já se z toho přece nezblázním.

Víte, za to, že žiju a jak funguju,

vděčím hlavně svým rodičům. Oni

Nemá smysl se brát moc vážně, holt

jsem taková, jaká jsem. No, já se z toho

nezblázním. Ostatní to snášejí třeba

hůř, ale s tím já už nic nenadělám.

Láska k umění

ji provází

už od dětství.