Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 50

KULTURA / REŽISÉRKA JANA ŠEVČÍKOVÁ

Vraťme se ale kpostavě Pavly,

dala svým expresivním tancem

popud iknázvu filmu…

Titul filmu jsem měla v hlavě ještě před

tím, než jsem poznala Pavlu. Tanec

a zpěv Pavly se staly pro film zásad-

ní. Točili jsme u nich na dvorku, Pavla

stála a pomalu se začala pohupovat.

Řekla jsem jí, že mi to její „kývání“

připomíná natáčení filmu Svěcení jara

o japonském tanečníkovi Minu Tana-

kovi. Vysvětlila mi, že si kdysi na „dey-

lovce“ měli na hodinu tance přinést

svoji oblíbenou hudbu. Ona si tehdy

přinesla píseň Moniky Načevy „Vůni“,

sugestivní skladbu na slova Jáchyma

Topola. Po týdnu jsme přijeli, přivezli

hudbu a pustili Pavle na zahradě – a to,

co jsem viděla, mě dostalo! Bylo to

jurodivý a do filmu jak ušitý… Nakonec

jsme Pavlin expresivní tanec natočili

na jevišti v Divadle Archa.

Hodně energie pocítí jistě diváci

izhudební spolupráce Alana

Vitouše aMoniky Načevy, která je

ve filmu zřetelná.

Když jsem se s Alanem Vitoušem

poprvé setkala, zeptal se mě, jakou

mám nejraději muziku. Odpovědě-

la jsem „ticho“. Bylo to v roce 1986

a od té doby s Alanem spolupracu-

ji na všech filmech. Alan vytvářel

k jednotlivým sekvencím tohoto

filmu ruchové a hudební nahrávky.

Ve studiu se pak setkal s Monikou

Načevou, rozuměli si jako parťáci. Za

tuto spolupráci jsem vděčná, vznikl

vnitřní rytmus a tah filmu, který za-

znamenali všichni, kteří ho viděli.

Jakou úlohu sehrál ve vaší tvorbě

kameraman Jaromír Kačer, točíte

sním už kolikátý film?

Film nedělá jenom Jana Ševčíková.

Mám to štěstí, že jsem se seznámi-

la s Jaromírem Kačerem a že jsme si

padli do noty, hlavně tou svobodou,

tím myšlením, a on ví, že pro mě je

podstatný obraz, že přes ten obraz

se dá říct daleko víc než samotným

tlacháním. Jaromír je kameraman,

který není na reportáž, na takový to

rychle. Je velice pomalý a přemýš-

livý. Někdy já už „teču“, protože mi

utíká spousta věcí, o kterých si mys-

lím, že jsou tak neuvěřitelně důležité.

Potom ale natočí záběr – a je to tam.

Záběr, který je vlastně duchovní, má

prostorovou energii, má ten vjem, je

tam ta člověčina, je tam ten dotyk,

je tam vlastně to, co by tam člověk

rád měl, a třeba to nedovede ani

vyřknout. Vždy ze mě tahá, co tím

takzvaně chce básník říct, a já po-

vídám hodiny a hodiny a pak, když

přijdeme na plac, tak se díváme, co je

to podstatný… Dovedeme spolu ml-

čet, ale taky se dovedeme hádat, to

k tomu patří. To je to, že jsme spolu

prožili to dobrý i to špatný.

Co je pro vaši práci důležité?

Čas je důležitý. Proto jsem pořád na

volné noze a proto jsem dříve radě-

ji uklízela domy, prostě ta svoboda

času je to nejdůležitější. Na filmy

dostávám finance od Fondu kine-

matografie a koproducentů, což mi

umožňuje svobodné natáčení. A taky

pro mě ten film je opravdu život

jako takový, takže nepotřebuji točit

15 filmů ročně. Potřebuji se do ně-

čeho dostat hrozně hluboce, musím

se tím taky nějakým způsobem obo-

hatit. A vím, že kameraman Jaromír

Kačer k těm lidem jezdil strašně rád,

Výzva:

Pokud má někdo zajímavý námět na dokumentární film,

prosím, napište na adresu filmsevcikova@seznam.cz

Každý zpětice

motivů nového

filmu je

neuvěřitelně

silný. Je otěch,

co prožívají své

osudy jednou

nahoře, podruhé

dole... Ve tmě.