Strana 55
55
KULTURA / VÝTVARNICE MARTINA ŽIŽKOVÁ
Po vážné autonehodě,
která otřásla vším,
co Martina Žižková
do té doby znala,
přesedlala ztužky na
štětec. Bez ostychu se
dál věnuje tomu, co
vjejím životě dávalo
smysl odjakživa – umění.
Věřit, že to bude lepší
jsem se narodila v pátek třináctého,
takže se ta divnost dala asi čekat.
(směje se)
Jak byste tedy popsala styl, kte-
rým malujete?
Přesný název vám asi neřeknu. Díky
přípravným kurzům vím o určitých
technikách a malířských stylech, jako
je například surrealismus nebo im-
presionismus, ale já nejsem umělec,
takže vlastní obrazy takhle definovat
nedokážu. Tvořím hlavně to, co mě
zrovna napadne, bez ohledu na defi-
nice nebo předepsané postupy.
Podle čeho tedy vy sama umělce
definujete? Malujete, máte vlastní
ateliér, výstavy… Myslím, že hod-
ně lidí by zrovna vás za umělkyni
považovalo.
To je těžká otázka. Někdo dělá třeba
kýče, což podle mě moc umělec-
Jak jste se kmalování dostala?
Měla jste výtvarné ambice už
vdětství?
Určitě ano. Už jako dítě jsem cítila, že
potřebuju něco tvořit, proto jsem šla
nejdřív na uměleckoprůmyslovou
střední školu a následně na vysokou
školu do Zlína, kde jsem vystudova-
la obor animátor klasické tvorby. Po
bouračce už sice nemůžu tolik pra-
covat s tužkou, protože se mi hodně
klepou ruce, ale díky přípravným
kurzům na UMPRUM jsem se na-
učila dobře pracovat se štětcem. Ko-
likrát je to teda práce na hodně dlou-
ho, protože štětec není tak přesný
jako tužka, ale mě to baví. Tvořivost
mám prostě v sobě.
Je vás tak umělecky nadaných
vrodině víc?
Ne, u nás v rodině nikdo takový není,
to jenom já jsem tam ta „divná“. Navíc
TEXT: ROZÁLIE NIKÉ MOŠOVSKÁ
FOTO: MILAN JAROŠ
Martina
se snaží brát
život s humorem.