Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 48

KULTURA
Nevidomost
má tisíce
odstínů
Detail záběru chodidla
sopatrným došlapem
aburcující hudbou.
Úvodní obraz úzké
štěrbiny skalnatého
útesu na poušti Wadi
Rum vJordánsku…
Zfilmu, který bez patosu
asentimentu ukazuje, jak
se žije pětici nevidomých.
Skomplikovanými
osudy, ztrátami inálezy.
Sintenzivním hledáním
svobodného prostoru,
jakým disponujeme my,
vidící. Jako vždy režisérka
Jana Ševčíková vytvořila
itentokrát dokument
olidech apro ně.
První otázka, kterou jste mi při
našem setkání položila, zněla:
Kolik diváků bylo vsále?
Když jdu okolo kina a vidím napsáno
na plakátě, že jde o film o mladých
nevidomých lidech, tím si myslím
do kinosálů moc diváků nepřilákáte.
Měla jsem možná chtít, aby tam stá-
lo: neuvidíte žádný sentimentální do-
ják, ale film o mladých, kteří vás do-
stanou svým humorem, sarkasmem
a možná vám dokážou předat i svou
vnitřní sílu.
Co se stává spouštěcím momen-
tem pro chvíli, že se bude točit?
Třeba právě onevidomých…
Hned na začátku filmu zazní věta
„Jenom je člověk rozdílnej v tom, že
některé věci dělá jinak, ale jinak je
úplně stejnej. A prostě lidi si myslí,
že je idiot!“ Hodně zásadní vstup do
tématu, který mi našel podstatnou
myšlenku filmu. Přejít za ten handi-
cap, dostat se na rovinu naprosto lid-
skou a přirozenou. Jejich sarkasmus
a smích smývá zavedené rozdíly.
Mám pocit, že my jako vidomí máme
mnohem větší handicap vůči těm,
kteří jsou tak zvaně nevidomí.
Které setkání bylo to „poprvé“?
S Ondrou, seznámila mě Lenka Plá-
teníková z organizace výcviku pro
vodicí psy. Naše první setkání bylo
v Praze na nádraží, kde z vlaku vy-
stoupili Lenka, pes Black a nakonec
Ondra. Pozvala jsem je domů na
guláš a zůstali jsme spolu dlouhé
hodiny. Ondra mi tehdy řekl, že se
chce účastnit maratonu na Čínské
zdi. Termín byl za měsíc. Tehdy jsem
ještě neměla podanou žádost o pod-
poru Fondu kinematografie, a tak mi
nezbylo nic jiného než si půjčit pe-
níze a poslat tam kameramana Ja-
romíra Kačera. Vrátil se nejen s vý-
bornými záběry, ale též vzniklo silné
Text: MICHAELA ZINDELOVÁ
Foto: KAREL CUDLÍN, JANA ŠEVČÍKOVÁ
Můžeš