Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 28

REFLEKTOR / PÉČE O DĚTI S POSTIŽENÍM

14.20

Až doma, kde se Kryštof pohybu-

je bez vozíku hopkáním po zemi

a chvilku sedí také u motomedu, kte-

rý sám ovládá, se dozvím celý pří-

běh. Je třeba sledovat čas, protože po

chvilce doma přecházíme do kultur-

ního domu Krakov, kde na Kryštofa

čeká kroužek zpívání. Bára se zatím

bude učit doma.

Vnímám, že maminka Klára během

našeho rozhovoru má pořád situaci

v dětském pokoji pod kontrolou: „Vy-

studovala jsem Univerzitu Karlovu,

psychologii a speciální pedagogiku,“

říká a pokračuje: „Po škole jsem na-

stoupila i se svou kolegyní do praž-

ské školy v Londýnské, setkaly jsme

se s velmi vstřícným přístupem pana

ředitele. Dával nám v začátcích praxe

ohromnou důvěru… Jako školní psy-

cholog jsem radila rodičům, co dělat

s dětmi s poruchami učení. Chodila

jsem také asistovat do kulturního za-

řízení pro lidi s mentálním postižením.

A později se to obrátilo, ocitla jsem se

na druhé straně a zkouším všechno,

co jsem se naučila, každý den sama!“

Klára se potkala se svým budou-

cím manželem Petrem náhodou, na

beachvolejbalu. Ona z Krkonoš, on

z Valašska. Všichni známí se smá-

li, že si dobře vybrala: „Nemusím si

prý přešívat monogramy,“ usměje

se. „Byla jsem Flousková, po svat-

bě Fůsková. Začali jsme s Petrem

fungovat v Praze a narodila se nám

Baru, chvilku jsem si představovala,

že se vrátím na školu… Ale s Baru

jsem kvůli motorickým problémům

musela cvičit Vojtovu metodu. Straš-

né moření pro obě, oddychla si až

po úspěšném konci. Říkali mi, že už

nebudu muset vojtovku nikdy cvičit.

Doteď, kdy cvičím dennodenně se

synem už osmým rokem, mi to zní

v uších. Když jsme čekali Kryštofa,

doktoři říkali, že se jim něco s mi-

minkem nezdá. Předpokládali, že

dítě bude mít problémy se střevy,

a to se řeší hned po porodu. Původně

mělo jít o kosmetický zákrok.“

Klára ležela na rizikovém oddělení

u Apolináře a Kryštof se narodil o šest

týdnů dřív, 7. dubna 2015, rychle ho

převáželi do Motola. Při porodu to-

tiž lékaři zjistili, že má zcela neprů-

chodný jícen a navíc i dvanácterník.

„Aby mohl vůbec fungovat, tak nám

ho páni doktoři v Motole ,opravili‘.

Já mu posílala mlíčko a tatínek Petr

se vydal do nemocnice, kam jinak

nerad chodí, aby se na našeho jede-

napůlkilového syna v inkubátoru se

spoustou hadiček podíval.“

Fůskovi se s ním doma objevi-

li až v době, kdy se měl původně

narodit, a bylo jasné, že je oprave-

ný jícen v pořádku. V prvních týd-

nech jim museli s Barunkou, tehdy

ani ne dvouletou, pomáhat rodiče.

Sama maminka si Kryštofův první

rok pamatuje moc dobře: „Jeli jsme

ve dvouhodinových intervalech, byl

to strašný ,masakr‘. Nejen já jsem

se mu musela věnovat dvacet čtyři

hodin denně. V tom kolotoči jsme

si hodně věcí neuvědomovali, vzali

jsme je prostě na vědomí. Všechno

do sebe muselo zapadat, tatínek Petr

dělá elektroprojekty, mohl si v domě

najmout kancelář. Často se totiž mu-

síme u dětí prostřídat,“ vysvětluje.

Když postupně doktoři rodiče in-

formovali, co se bude s Kryštofem

dít, uvědomili si jen, že to bude řád-

ný zápřah. „Pamatuji si, že Kryštof

hrozně brečel, že to období bylo pro

všechny hrozně náročné. Jídlo se

Kryštofovi vracelo a my měli strach,

že něco vdechne. Stálá otázka: zvlád-

ne to, nebo ne? Ale vše pokračovalo

dál, asi od čtyř měsíců se začaly řešit

motorické obtíže. Nikdo zatím ne-

přišel na to, proč se k jeho úvodním

problémům přidaly i tyto… Asi kolem

desátého měsíce nám odborníci za-

čali naznačovat, že to vidí na vozík,

a začali hovořit o dnes dominant-

ní diagnóze DMO (dětská mozková

obrna).

Motomed

Motorem poháněný léčebný pohybový přístroj. Je určený

kpohybovému tréninku vléčebných zařízeních nebo domácím

prostředí. Na displeji se za pomoci ovládacích tlačítek zvolí

jeden zprogramů. Konkrétně Kryštofovi pomáhá sposilováním

horních idolních končetin zejména vzimě, kdy na vozíku

venku sám tolik nenajezdí. Přístroj umí uvolňovat křeče, které

usilovný pohyb vyvolává.

S maminkou

Klárou jedeme

zpívat

do Osmikvítku.

Kryštof má z vozíku

daleko lepší rozhled na

všechno kolem, sám

vymýšlí, co by ještě

mohl. Kouká po všech

vývěskách a nabídkách.