Strana 43
43
jsem s těžkým úrazem hlavy, ochr-
nutý na pravou půlku těla a navíc
hluchý. Půlrok jsem musel používat
vozík, úraz mi nenávratně narušil
rovnováhu – funguje mi teď pouze
na mozeček, obě kochley – ty jsou
u člověka hlavním centrem rovno-
váhy – mám rozkopané. Cítím k lé-
kařům a sestrám v hradecké nemoc-
nici na JIP stále vděk, pomohli mi
tehdy zpátky, na druhý břeh.
Váš dlouhý výčet diagnóz nezní
příliš povzbudivě…
Po probuzení jsem neměl moc chu-
ti do života, navíc jsem nic neslyšel,
a promítl jsem si všechny důsledky
toho nepovedeného večera. Dost
možná by mě tehdy zoufalství pře-
mohlo. Ale převážila ve mně chuť žít,
i když bylo jasné, že na ideu, že po
čtrnácti dnech naskočím do trénin-
kového procesu, můžu zapomenout.
Stejně ale ve mně zvítězila moje síla
a vytrvalost vypracovaná léty tré-
ninkové dřiny. Najednou jsem mu-
sel přehodnotit všechny dosavadní
hodnoty, poprvé jsem se seznámil na
vlastní kůži s tím, co znamená slovo
zdraví. Dostalo se to v mém hodno-
tovém měřítku před to „stát na bed-
ně“, před všechny ty medaile a světo-
vá mistrovství.
Na co jste nejčastěji myslel vne-
mocnici?
„Nikdo nepozná cenu zdraví jako ten,
který jej ztratí!“ Tehdy bych dal coko-
liv za to, abych ho opět získal v plné
síle, jako před úrazem… Myslím, že
jen pravidelnému tréninku a spor-
tem pěstované silné vůli vděčím za
současný zdravotní stav. Nebýt vůle,
tak bych ze sebe asi v nemocnici
vytahal všechny hadičky, které mě
držely při životě. Moc dobře vím, co
znamená moje heslo: Když chceš,
tak to dokážeš!
Pokud nepočítám sluch a problé-
my s rovnováhou, jsem dnes zdravý
člověk.
Zřejmě jste se zlepšoval pomalu,
krok po kroku.
Se sluchem mi dávali lékaři šanci
návratnosti asi čtrnáct dní, pak jsem
se dostal na vyšetření a zjistilo se, že
právě ven parta rozjařených buja-
rých chlapů. Jeden z nich strčil do
mého kamaráda, který málem spadl
ze schodů, a já, protože nemám rád
takové chování, jsem chtěl, aby se
útočník omluvil. Nicméně místo
omluvy do mě někdo jiný z té party
plnou silou vrazil. Díky rychlé reakci
z juda jsem jej stačil chytit a snažil
jsem se jej hodit, ale on měl asi sto
dvacet kilo a schodiště bylo úzké,
tak jsem jej nemohl otočit, společně
jsme dopadli na podestu. Bohužel on
na mne. Prý děsná rána a já zůstal
otřesený ležet. Naneštěstí jsme se
v době divokých „devadesátek“ při-
pletli do jedné z kauz tzv. hradecké
mafie… To všechno jsem se ale do-
zvěděl až později.
Později?
Dál si nic nevybavuju, protože mám
na celý incident ztrátu paměti. Nej-
horší z mých zranění se odehrála
asi až ve chvíli, kdy jsem se na nic
nezmohl, ta banda do mě začala pod
schody kopat, až je to přestalo bavit
a odešli. Mně začala téct krev z uší,
s kamarádem jsme se dostali do ne-
mocnice, kde jsem upadl do kómatu
na šest dní a doktoři nevěděli, jestli
a v jakém stavu se probudím. Přijeli
za mnou rodiče, dívali se přes sklo
JIP na mou nehybnou tvář… Skončil
Atletický trénink ...
Bývalý judista,
nyní učitel
atrenér
Pavel Martínek