Strana 44
AKTIVNĚ / PAVEL MARTÍNEK A SPORTOVÁNÍ PRO DĚTI S POSTIŽENÍM
mám zcela narušený zvukový aparát.
V motolské nemocnici před plánova-
nou operací přišli na další problém,
a to, že mám zarostlý vstup do zvu-
kovodu. Po provedení zákroku prof.
Skřivana jsem měl připravený apa-
rátek, který mi měl zprostředkovat
zvukový vjem. Pohyboval jsem se
ale s přístrojem „na provázku“. Tahle
kombinace nebyla pro další uvažování
jakékoliv existence ve sportu možná.
Po několika letech se pokusi-
li v Motole o reoperaci, za pomoci
přivolaného německého specialisty,
ovšem pravé ucho bylo prý oproti
druhému „zlaté“. Byl jsem na studijní
praxi ve speciální škole pro slucho-
vě postižené v Praze, ale společnost
„hluchounů“ mi nepřirostla k srdci
a znakovku dodnes nemám potřebu
ovládat.
Klékařskému umění jste musel
přidat vůli…
Udělal jsem si tréninkový plán,
abych se „rozchodil“. Dlouho mi tr-
valo, než jsem se smířil s tím, že se
do vrcholového sportu už nikdy ne-
vrátím. Do všeho se ale zapojila také
náhoda. Ve vinohradské nemocnici
jsem ležel ve stejné době jako he-
rec Honza Potměšil. Jeho otec, doc.
Jaroslav Potměšil, mě učil na FTVS
a často jsme spolu vedli dialog
o tom, co můžu dál. Prakticky mě
„dokopal“ k tomu, abych nastoupil
do 3. ročníku Fakulty tělesné vý-
chovy a sportu Univerzity Karlovy,
kde je mimo jiné také povinná pra-
xe ve školském zařízení. Praktiko-
val jsem v Jedličkově ústavu, prá-
vě když se tady shodou okolností
otevírala nová tělocvična a rozjíž-
děl sportovní klub. Zůstal jsem. Za
„chvilku“ to bude třicet let.
Během léčení jste se rozešel se
svou dívkou. Jak pokračoval dál
váš privátní příběh?
Zcela náhodou, jako pacient, jsem
se dostal na logopedii, kde jsem se
setkal s absolventkou speciální lo-
gopedie, kterou jsem později požá-
dal o ruku. Byla to moje první velká
známost po úraze, máme dvě krásné
děti. Synovi Viktorovi je dvacet dva,
studuje FTVS a dceři Anně deset.
Trénujete žáky základní školy
astudenty středních škol Jedlič-
kova ústavu, jaké možnosti jim
klub nabízí?
Trénuji především spasticky posti-
žené mladé lidi, převážně s dětskou
mozkovou obrnou nebo po úrazech
centrální nervové soustavy. Ale tré-
nují u nás i lidé s jinými typy těles-
ných postižení. Už dobře vím, že
každý z mých svěřenců má jinou
náturu, někdo je na tom lépe fyzicky,
jiný psychicky. Ale každý, kdo chce,
se může zlepšit!
SC Jedličkova ústavu, kromě zá-
kladní sportovní průpravy pro nej-
menší, nabízí možnost zapojit se do
dalších aktivit a pravidelných trénin-
ků: atletika, lukostřelba, boccia a cur-
ling vozíčkářů, jako doprovodné akti-
vity děláme cyklistiku, kurzy jízdy na
mono, bi a kart ski. Vedle tradičních
postupů zkouším i nové metody, jako
třeba terapii na trampolíně. Pravidel-
né tréninky navštěvuje i mnoho spor-
tovců mimo „Jedli“. Zpočátku jsem
trénoval prakticky vše, ale nedalo se
to stíhat – v současnosti se zaměřuji
na atletiku a curling. Ostatní sporty
mají na starost moji kolegové nebo
externí trenéři.
Jak si udržujete kondici vy?
Pravidelným posilováním a vždy,
když to jde, si chodím zaplavat. Hlav-
ně si ovšem zatrénuji společně se
svými svěřenci ze Sportovního klu-
bu. Máme jistě pro naše široké spek-
trum disciplín obrovskou výhodu, že
většinu tréninků realizujeme přímo
v Jedličkově ústavu na vlastních po-
zemcích a zařízeních. Velký dík a lví
podíl na úspěších našich sportovců
má výborná spolupráce s vedením
Jedličkova ústavu a škol!
Vaši svěřenci se zúčastňují
vrcholových soutěží. Zřejmě ti,
kteří se drží vašeho „když chceš,
tak to dokážeš“.
SC JÚ Praha je jeden z nejaktivněj-
ších a nejúspěšnějších klubů v ČR
zajišťující pravidelnou sportovní čin-
nost zdravotně postižených jedinců.
Za dobu jeho existence jsme vycho-
vali řadu reprezentantů a medailistů
„Nikdo nepozná cenu zdraví jako ten,
který jej ztratí!“ Tehdy bych dal cokoliv
za to, abych ho opět získal v plné síle,
jako před úrazem… Myslím,
že jen pravidelnému tréninku
a sportem pěstované silné vůli
vděčím za současný zdravotní stav.
Na Vyšehradě
je pro plavání
klientům
kdispozici
ibazén.