03-04/2022

• Strana 1

  Čtením tohoto časopisu podpoříte

  3–4/2022

  Časopis pro ty,

  kteří se

  nevzdávají

  AUTO PRO

  ARNYHO:

  Z Paříže

  znovu

  zlato!

  (s. 58–61)

• Strana 2

  vecom_inz_stropne_210x280mm ri.indd 1vecom_inz_stropne_210x280mm ri.indd 1 10.12.2015 16:1610.12.2015 16:16

• Strana 3

  3

  vecom_inz_stropne_210x280mm ri.indd 1vecom_inz_stropne_210x280mm ri.indd 1 10.12.2015 16:1610.12.2015 16:16

  EDITORIAL OBSAH

  ŠTĚPÁN BENEŠ

  šéfredaktor

  Milí čtenáři, vítejte u posledního vy-

  dání Můžeš v tomto roce. Pro nás

  v redakci to byl rok velmi radostný

  – dostali jsme šanci znovu vydávat

  Můžeš na papíře a já pevně věřím,

  že se nám podařilo navázat na kva-

  litu, kterou jste oceňovali u bývalého

  měsíčníku. Bez čtenářů by jakýkoli

  časopis brzy zanikl, a proto patří po-

  děkování především vám – za vytr-

  valou podporu a zájem.

  Co najdete na stránkách vánoční-

  ho dvojčísla? Hned v úvodní rubrice

  se věnujeme jednomu významné-

  mu jubileu – Konto Bariéry slaví ne-

  uvěřitelných 30 let! Třicet let pomo-

  ci nejen lidem s postižením, 30 let

  působení v občanské společnosti,

  která se učila sounáležitosti a cha-

  ritě. Že se to podařilo, můžeme vi-

  dět i na letošním roce – i přes těžké

  časy se charitě věnovalo rekordní

  množství lidí a pohybovalo se v ní

  rekordní množství prostředků. Je to

  opravdu dobrá zpráva do roku no-

  vého i do dalších let.

  Kromě už tradičních a oblíbených

  příběhů těch, kteří dokázali překo-

  nat nepřízeň osudu, určitě dopo-

  ručuji i skvělý rozhovor s knězem,

  molekulárním biologem a etikem

  Markem Orko Váchou. O neutě-

  šeném stavu dětské psychiatrické

  péče jsme mluvili s primářkou Te-

  rezou Podhornou z Fakultní Tho-

  mayerovy nemocnice a věnujeme

  se také okolnostem jedné unikátní

  operace, která pomohla pacientovi

  zbavit se dlouhodobých chronic-

  kých bolestí a dovolila mu znovu se

  postavit z vozíku na nohy. Více na-

  jdete na straně 42.

  Je toho mnohem víc, nechám vás

  ale v klidu listovat. K tomu bych vám

  jménem celé redakce chtěl popřát

  klidné svátky a mnoho úspěchů

  v nadcházejícím roce. Budeme se na

  vás těšit už v příštím vydání, v břez-

  nu. Děkujeme za to, že nás čtete! 

  30 let pomoci

  strana 14–17

  Láska není jen chemie.

  Rozhovor s Markem Orko Váchou.

  strana 46–49

  Znovu v sedle.

  Příběh Evy Kosinové, které

  následky vážné nemoci tvrdě

  zasáhly do života.

  strana 6–10

  30 let pomoci. Vždy. Všem.

  Ohlédnutí za výročím

  Konta Bariéry.

  strana 62–66

  Mami, kde jsou ty hračky?

  Chantal Poullain o charitativní

  i umělecké práci

  strana 26–28

  Jaroslav Koflák, stipendista Konta Bariéry:

  Život by měla být radost!

  strana 42–44

  Opatrně nadějné vyhlídky.

  Unikátní operace ho zbavila

  bolestí a znovu postavila na nohy.

• Strana 4

  FOTOEDITORIAL

  Konto Bariéry slaví

  Jiří Lábus včerveném svetru neodmyslitelně

  patří ke Kontu Bariéry. Handicapovaným lidem

  snadací pomáhá už 30 let, anemohl proto chybět

  ani na natáčení výročního charitativního spotu.

  Co by Kontu Bariéry knarozeninám popřál?

  „Aby mělo co nejmíň práce aaby bylo co nejvíc

  lidí zdravých,“ říká herec adlouholetý člen

  Rady Konta Bariéry. Okulatinách nadace

  se dočtete také vtomto vydání Můžeš. 

  Foto: Michal Linhart

• Strana 5

  5

• Strana 6

  TÉMA

  30 let pomoci.

  Vždy, všem

  Tak Bariérám je třicet. Jak vždycky říkají staří,

  a děti to nesnášejí, tebe jsem znal, když jsi byl

  takhle malinkej. Tak takhle já jsem znal Bariéry.

  Ovšem zatímco my stárneme a slábneme,

  Bariéry rostou a sílí. Alespoň jedna dobrá

  zpráva vtéhle těžké době. Jen ať to tak jde dál.

  Půjčila jsem si tahle slova Marka Ebena,

  kterými gratuloval Kontu Bariéry kpěknému výročí.

  Třicet let Konta Bariéry. Je to málo,

  nebo moc? Měla jsem štěstí, že jsem

  stála u zrodu jedinečného projektu

  a jsem u něj stále. Můžu se otočit za

  úspěšnou historií a prožívat i stá-

  vající rozvoj téhle největší a nejdéle

  trvající veřejné sbírky u nás.

  Jedním zajímavým marketingo-

  vým nápadem jsme získali v krátké

  době 50 000 dárců, kteří tenhle

  nápad vyslyšeli. Malý klouček sedí

  na invalidním vozíku, maluje se

  na klauna. A Vlastimil Brodský se

  svým podmanivým hlasem ptá: „Co

  všechno budou muset tyhle děti

  udělat, abychom si jich všimli?“

  Mně se to moc líbilo, sezvala jsem

  lidi, které jsem znala a vážila jsem

  si jich, ať to byl třeba pan profesor

  Zdeněk Matějček, Jiřina Šiklová,

  Honza Kačer, profesor Martin Bojar,

  Martin Kovář a další. Společně

  jsme diskutovali o nápadu agentury

  a vymysleli jsme název i obsah

  nového a podle mě tenkrát i dnes je-

  dinečného projektu – Konto Bariéry.

  Řekli jsme si, že budeme pomáhat

  handicapovaným, i když jsme tehdy

  přesně nevěděli jak. Velice brzy po

  startu kampaně s klaunem se uká-

  zalo, jakou jsme otevřeli „Pandořinu

  skříňku“. Byla to v té době skutečně

  neprošlapaná cesta, lidé s postiže-

  ním tu často doslova žili zavření ve

  svých bytech.

  Za třicet let jsme se hodně naučili.

  My v Bariérách a celá společnost

  s námi. Šířili jsme a šíříme myšlen-

  ku, že tihle lidé patří mezi nás, a dě-

  láme, co umíme, pro to, abychom

  všechny bariéry, které tomu brání,

  pomáhali odstranit.

  Součástí Konta Bariéry jsou dnes

  skvělé projekty, které organizujeme

  řadu let a přinášejí nám hodně

  Foto: JAN ZÁTORSKÝ a ARCHIV NADACE CHARTY 77

• Strana 7

  7

• Strana 8

  TÉMA / CHARITA A SPOLEČNOST

  peněz. Unikátní jsou například

  aukční salony výtvarníků. Co se

  nám povedlo? Spolu se skvělými

  českými výtvarníky jsme zavedli

  tradici aukčních výtvarných salo-

  nů, ze kterých už léta financuje-

  me stipendia pro handicapované

  středoškoláky a vysokoškoláky.

  Ti díky kvalitnímu vzdělání lépe

  najdou uplatnění na pracovním

  trhu. S Billem Gatesem a jeho

  Microsoftem jsme učili handi-

  capované lidi používat počítač

  jako pracovní nástroj. Ukázali

  jsme zaměstnavatelům, že i lidé

  s postižením můžou být pro jejich

  podnik přínosem, když jim dají

  prostor. Není to nadsázka, když

  řeknu, že jsme byli skutečnými

  průkopníky v mnoha oblastech,

  a stále v tom pokračujeme. Jako

  první nadace jsme začali přispí-

  vat na nejmodernější protézy,

  bionické ruce a nohy, a pomohli

  jsme i změnit pohled pojišťoven

  na tyto nákladné pomůcky. A tak

  bych mohla pokračovat.

  Nechci se chlubit, ale Konto

  Bariéry opravdu roste a sílí. Pod-

  porovatelů mu neubývá, naopak.

  Ono ale také neubývá těch, kteří

  pomoc potřebují a spoléhají se

  na nás. Moc mě potěšilo, že jsme

  v téhle nelehké době, na po-

  sledním zasedání Konta Bariéry

  před měsícem, mohli rozhodnout

  o navýšení všech nadačních

  příspěvků pro naše klienty.

  Pomůcky, které nutně potřebují,

  se totiž zdražují stejně rychle

  jako vše ostatní, a tak naši pomoc

  potřebují dvojnásob.

  Moc si vážím desítek tisíc dár-

  ců, kteří to vidí stejně, a nepřestá-

  vají ani v ekonomické krizi Konto

  Bariéry podporovat. Jen díky nim

  pomáháme už 30 let.

  Děkuji vám všem! 

  Vaše Božena Jirků

  MODERNÍ

  KOMPENZAČNÍ

  POMŮCKY

  BIONICKÉ PROTÉZY

  Konto Bariéry pomáhá získat bionic-

  ké protézy (rukou i nohou) handica-

  povaným lidem, kterým nákladné

  pomůcky neproplatí zdravotní pojiš-

  ťovna.

  V roce 2017 uspořádalo Konto

  Bariéry první vlastní velkou sbírku

  na bionické protézy, a to pro čtrnác-

  tiletého Honzíka, který nešťastnou

  náhodou přišel o obě ruce. Sbírku

  podpořila Česká televize (pořad 168

  hodin) a během necelého týdne za-

  slali dárci na sbírkový účet dva mi-

  liony korun. Během dalších tří týdnů

  se podařilo s pomocí blogerky Nikol

  Leitgeb (Štíbrové) shromáždit finance

  na chytré ruce pro další dva chlapce,

  Davida a Jonáše.

  Od začátku projektu pomoh-

  lo Konto Bariéry získat bionickou

  protézu (ruky nebo nohy) 33 klien-

  tům, podpořilo je celkovou částkou

  24,5 milionu korun. Za každou po-

  řízenou protézou je pomoc médií

  a úspěšná sbírka anebo významný

  dárce.

  Naposledy v roce 2022 odvysíla-

  la Česká televize o bionických pro-

  tézách benefiční díl pořadu Zázra-

  ky přírody. Jeho hvězdami byli také

  klienti Konta Bariéry, Amálka, Jonáš

  a Jakub, a naši přátelé z protetické

  společnosti Otto Bock. Diváci během

  pořadu Kontu Bariéry poslali přes tři

  miliony korun!

  KOMUNITA

  RUN AND HELP

  Na prestižní základní škole a gym-

  náziu Open Gate v Babicích se v hla-

  vě Petra Cháry, tehdejšího zástupce

  ředitele školy, zrodil nápad, který

  vycházel z popularity amatérského

  běhání. V nultém ročníku na podzim

  2014 si v Babicích ověřili funkčnost

  Bionické protézy

  patří mezi

  nejmodernější

  kompenzační

  pomůcky.

• Strana 9

  9

  myšlenky – tedy přerušit na hodi-

  nu výuku, zapojit všechny studen-

  ty i zaměstnance školy do běhu na

  ovále či v lese. A vybrat od každé-

  ho účastníka částku, kterou věnuje

  Kontu Bariéry za každý uběhnutý

  úsek. Vybralo se skvělých 25 tisíc

  korun a v dubnu 2015 byl společ-

  ně s Kontem Bariéry zorganizován

  první ročník projektu Run and Help

  – Běhání, které pomáhá.

  Bilance po osmi úspěšných roč-

  nících? Téměř devět milionů korun

  a pomoc pro 144 lidí se zdravotním

  postižením.

  Každý rok se do šňůry charitativ-

  ních běhů zapojují tisíce nadšenců,

  kterým není lhostejný osud dru-

  hých. Jsou mezi nimi rodiny, děti,

  party přátel, třídy i celé školy nebo

  zaměstnanci, kteří chtějí drobným

  finančním obnosem pomoct svým

  handicapovaným spolužákům, ka-

  marádům či kolegům. Jeden zastře-

  šující příběh každoročně vybírá také

  Konto Bariéry. Každý si projekt navíc

  může upravit na míru – vybrat si

  místo, čas, sportovní aktivitu i výši

  VZDĚLÁNÍ

  AUKČNÍ SALONY VÝTVARNÍKŮ

  Aukční salony výtvarníků patří mezi

  nejstarší projekty Konta Bariéry –

  pořádají se každé dva roky už od

  roku 1993. Za dobu svého fungování

  přinesly více než 66 milionů korun,

  které byly použity na financování

  stipendií pro středoškoláky a vyso-

  koškoláky s postižením. Poslední, již

  15. ročník byl i navzdory ztíženým

  podmínkám v době protipandemic-

  kých opatření rekordní – přinesl

  přes sedm milionů korun.

  STIPENDIUM BARIÉRY

  Dlouhodobý unikátní vzdělávací

  projekt je financován z výnosů aukč-

  ních salonů Konta Bariéry a letos

  proběhl již 24. ročník.

  Stipendium Bariéry je určeno pro

  středoškoláky a vysokoškoláky z řad

  těžce zdravotně postižených studentů.

  Studují na středních a vysokých ško-

  lách v rámci celé České republiky, dvě

  studentky podporuje Konto Bariéry

  také při studiu hudebních oborů v za-

  hraničí – v Nizozemsku a USA. Někte-

  ří stipendisté už s podporou stipendií

  úspěšně završili studium bakalářským

  či magisterským titulem. Měsíční pří-

  spěvek od tisíce do čtyř tisíc korun je

  nejen motivací, ale i finanční pomocí,

  bez které by nemohli studium dokon-

  čit, získat kvalitní vzdělání a mít tak

  lepší možnost uplatnění na trhu práce.

  startovného, která se rovná výši pří-

  spěvku na pomoc konkrétnímu člo-

  věku s postižením.

  Run and Help má také každý rok

  svého patrona, úspěšného sportovce

  se srdcem na správném místě. Pro

  dobrou věc s Kontem Bariéry běhali

  třeba Eva Samková, David Svoboda,

  Klára Kolouchová, Pavel Maslák, Ga-

  briela Soukalová nebo Andrea Sesti-

  ni Hlaváčková.

  Šňůry běhů Run

  and Help se může

  zúčastnit kdokoli,

  kdo má chuť

  pomáhat.

  Aukční salony

  výtvarníků

  pomáhají

  studovat lidem

  s postižením.

• Strana 10

  TÉMA / CHARITA A SPOLEČNOST

  NEZBYTNÁ DOPRAVA

  FOND GLOBUS

  Zákazníci Globusu přispívají Kontu

  Bariéry již od roku 2002 korunou

  z každé zakoupené nákupní tašky

  a od roku 2019 i padesáti haléři

  z každého ovosáčku.

  Tímto způsobem se podařilo vy-

  brat už více než 46 milionů korun.

  Peníze jsou určeny na nákup vel-

  koprostorových automobilů pro or-

  ganizace, které se starají o hendi-

  kepované. Kromě výtěžku z prodeje

  nákupních tašek podpořila společ-

  nost Globus u příležitosti 15. výročí

  svého založení nákupem automobilu

  dalších 16 organizací, totéž pak zo-

  pakovala při svém 20. výročí pro

  dalších 22 organizací.

  Celkem byla z Fondu Globus za-

  koupena vozidla už pro 86 organi-

  zací, které je denně intenzivně vy-

  užívají pro nezbytnou pomoc lidem

  s různorodým postižením.

  TAXÍK MAXÍK

  Na projektu zaměřeném na přepra-

  vu seniorů a lidí s postižením spo-

  lupracuje s Kontem Bariéry ČESKÁ

  LÉKÁRNA HOLDING, a. s. – lékárny

  Dr. Max.

  Do projektu se mohou přihlásit

  města, která mají zájem takovou

  službu provozovat. Město získává

  velkoprostorové vozidlo a městem

  vybraný provozovatel příspěvek na

  provoz v prvním roce. Podmínkou je

  osmiletá udržitelnost projektu.

  Aktuálně běží osmý ročník, auta

  jezdí už v 25 městech. Taxík Maxík

  je primárně určen k seniorské do-

  pravě, ale všechna města přepravují

  také lidi s postižením a doprovázející

  osoby. Cílem jsou nejen zdravotnic-

  ká zařízení, nákupy či úřady a insti-

  tuce, ale i návštěvy divadel, knihoven

  a kulturních akcí. Skupinky seniorů

  využívají Taxík Maxík i pro plánova-

  né výlety či celodenní akce (vernisá-

  že, konference, svátky seniorů, spor-

  tovní akce, módní přehlídky apod.).

  Projekt má tedy i socializační a in-

  tegrační roli. Jednotlivé Taxíky Ma-

  xíky najezdí měsíčně až tři tisíce ki-

  lometrů a přepraví 100–500 osob,

  průměrný věk klientů se pohybuje

  kolem 80 let.

  REAKCE

  NA AKTUÁLNÍ

  UDÁLOSTI

  FOND TORNÁDO

  Jednou z aktuálních událostí na kte-

  rou Konto Bariéry reagovalo, byla

  ničivá bouře 24. června 2021 na

  Moravě. Přidalo se k vlně solidarity

  a zaměřilo se na lidi s postižením

  žijící v zasažené oblasti. Obratem

  vyhlášená sbírka přinesla během

  následujících dní a týdnů přes dva

  miliony korun.

  Rada Konta Bariéry rozhodovala

  o rozdělení prostředků pružně a rych-

  le, s vědomím, že spousta žadatelů

  přišla nejen o střechu nad hlavou, ale

  i o osobní věci a dokumenty. S peně-

  zi dárců zachází Konto Bariéry obe-

  zřetně, zde bylo však potřeba procesy

  zjednodušit. Poslední instancí se stali

  starostky a starostové postižených

  obcí, kteří své obyvatele dobře znají.

  Příspěvek v maximální výši 50 ti-

  síc korun na jednoho žadatele smě-

  řoval po podepsání darovacích smluv

  přímo na účet obdarovaného bez po-

  vinnosti dokladovat jeho využití.

  FOND UKRAJINA

  V reakci na ozbrojený konflikt na

  Ukrajině byl založen Fond Ukrajina.

  Veřejná sbírka přinesla bezmá-

  la 350 tisíc korun na pomoc lidem

  s postižením a jejich blízkým a pe-

  čujícím osobám, které do České re-

  publiky přicházejí z válkou zasaže-

  ných oblastí.

  Otevřen byl i projekt Vzdělání bez

  bariér pro děti z Ukrajiny. Přispívá na

  školní pomůcky, na obědy ve školní

  jídelně, na asistenty pedagoga a tlu-

  močníky a na jejich školení, na osobní

  asistence, na vybavení tříd, kompen-

  zační pomůcky a také na volnočaso-

  vé a integrační aktivity. Konto Bariéry

  rozděluje s pomocí zaměstnanecké

  sbírky resortu financí a firemními

  dary Philip Morris, PRE a Raieisen-

  bank přes 10 milionů korun. 

  Taxíky Maxíky

  pomáhají

  po celé zemi.

• Strana 11

  TÉMA / CHARITA A SPOLEČNOST

  11

  Dobro

  je konečně

  vkurzu

  Ačkoliv je nám všem

  od dětství vštěpováno,

  že si máme jídla vážit,

  realita naší blahobytné

  společnosti bývá opačná.

  Všeobecný nadbytek

  potravy vede ktomu,

  že ji často vyhazujeme,

  přestože by mohla

  posloužit třeba sociálně

  slabým. Zvrátit tento

  trend však není tak

  jednoduché, jak by se

  mohlo zdát.

  Odhaduje se, že až třetina celosvěto-

  vé produkce potravin přijde vniveč.

  Zní to absurdně, když zároveň stále

  slyšíme o zemích bojujících s chudo-

  bou, jejichž obyvatelé hladoví, nebo

  víte o živořících skupinách obyvatel

  v bohaté části světa. Celou polovinou

  se na vyhozeném množství podílejí

  domácnosti, třicet procent se zne-

  hodnotí při výrobě a zpracování. Za-

  Větší pochopení

  pro lidi vnouzi

  získáme, když

  si uvědomíme,

  jak by nám bylo

  uprázdného stolu

  bez jídla včase

  oběda.

  Text: RADEK MUSÍLEK

  Foto: MILAN JAROŠ, ANNA ŠOLCOVÁ A ŠTĚPÁN LOHR

• Strana 12

  TÉMA / CHARITA A SPOLEČNOST

  mysleli jste se někdy nad tím, kolik

  potravin a jak často vyhazujete? Jak

  tomu předejít, omezit mrhání a do-

  stat přebytky k potřebným, o tom je

  projekt Zachraň jídlo.

  Na začátku stála skupina kama-

  rádů, kterým nebyla výše popsaná

  situace lhostejná. Před bezmála de-

  seti lety začali s osvětou spotřebi-

  telů a rozjeli iniciativu Paběrkování.

  V principu jde o záchranu takových

  kusů ovoce a zeleniny, které jsou

  chuťově v pořádku, ale nesplňují

  estetická kritéria. Mají neobvyklou

  velikost, tvar nebo barvu. Jelikož

  je nechtěly obchodní řetězce přijí-

  mat, producenti se jich zbavovali. Po

  vzoru britské organizace Feedback

  začali v Zachraň jídlo sbírat takové

  plody a rozdávat je potravinovým

  bankám. Po několika letech se daři-

  lo zapojit víc a víc lidí, ročně tak za-

  chránili až 18 tun jídla.

  Dnes projekt pokračuje pod hla-

  vičkou DobroPolníci. Zachraň jíd-

  lo se tak může zaměřovat na další

  aktivity, ale Paběrkování pomohlo

  zviditelnění celé iniciativy. Mimo-

  chodem dnes už se můžete setkat

  s „nedokonalými“ plody i v super-

  marketech. Roli jistě sehrává ros-

  toucí zájem o udržitelnost život-

  ního prostředí, prodejci začínají

  svoji odpovědnost marketingově

  prezentovat s vědomím, že si šplh-

  nou u zákazníků. Primárním cílem

  je samozřejmě stále zisk.

  ZACHRAŇ OBĚD

  Vedle pokračující osvěty (spous-

  tu užitečných tipů, jak šetřit jíd-

  lem, i možnosti zapojení najdete

  na www.zachranjidlo.cz) a lobbingu

  za dobrou věc je aktuálně výraznou

  kampaní Zachraň oběd. „Přebíráme

  jídla ze čtyř jídelen v Praze a rozvá-

  žíme je do čtyř charit,“ říká Tereza

  Modlová, která má v desetičlenném

  týmu (z něhož jsou jen dva lidé na

  plný úvazek) na starosti především

  propagaci a komunikaci celé inicia-

  tivy. Od března do listopadu tohoto

  roku se tak podařilo rozdat přes čtr-

  náct tisíc obědů lidem se sociálním

  znevýhodněním, mezi něž patří také

  osoby se zdravotním postižením.

  Je to úctyhodné číslo, vezmeme-li

  však v potaz, že v českém gastrono-

  mickém provozu se prý ročně vyho-

  dí až 3 780 tun hotových jídel, je tu

  do budoucna určitě ještě potenciál.

  „Máme další různé plány a nápady,

  ale někde se začít musí. Velké gas-

  tronomické společnosti jsou k tomu

  nejvhodnější. Naše zkušenosti a prů-

  zkum totiž ukázaly, že darovat ně-

  komu jídlo není vůbec jednoduché,

  zatímco vyhodit ho bohužel ano. Vel-

  ký zádrhel je v legislativě a různých

  hygienických předpisech,“ vysvětluje

  Tereza Modlová.

  O to víc si váží spolupráce s fir-

  mami Compass Group, Zátiší Group,

  Perfect Canteen a dalších, od nichž

  putují jídla do azylových domů Na-

  děje Žižkov, K srdci klíč, Otevřené

  srdce a do hotelu Na Zámečku, kde

  jsou ubytovaní lidé v nouzi. S dis-

  tribucí pomáhají společnosti DoDo

  a REkrabička. Aby měl rozvoz eko-

  nomicky smysl, musí se vézt alespoň

  pět obědů najednou. „Naše role je

  organizační, jinak už to běží vcelku

  hezky samo,“ pochvaluje si Tereza

  V principu jde o záchranu takových

  kusů ovoce a zeleniny, které jsou

  chuťově v pořádku, ale nesplňují

  estetická kritéria. Mají neobvyklou

  velikost, tvar nebo barvu.

  Přebytky

  zgastroprovozů

  pomáhají

  potřebným, mezi

  nimiž jsou ilidé

  se zdravotním

  postižením.

• Strana 13

  13

  Modlová, která zároveň doufá, že za-

  pojených bude přibývat. A to i přesto,

  že svět gastronomie je podle jejích

  slov dost specifický a leckdo může

  mít problém veřejně přiznat před

  konkurencí, že má zbytky.

  Terezu nejvíce mrzí, že zatím ne-

  můžou garantovat oběd pro všechny.

  Nikdo předem neví, kolik jídel ten

  den do azylového domu dorazí, takže

  funguje systém kdo dřív přijde… Ob-

  čas se stane, že charita dar raději ne-

  přijme, není-li dost pro každého, aby

  nedošlo ke konfliktům. Teplé jídlo je

  totiž luxus.

  POMOC SYSTÉMU NAVZDORY

  Dobro je prý konečně v kurzu, tak-

  že už se některé firmy samy hlásí, že

  chtějí také pomáhat. Systém ovšem

  není připraven na realizaci. Člověk

  by řekl, že prostě stačí vzít nadby-

  tečné jídlo a dát ho k dispozici těm,

  kdo ho potřebují. Jenže v tu chvíli

  vstupují na scénu hygienické předpi-

  sy. „Když musí někdo bez prostředků

  vybírat popelnice, tak to nikdo neře-

  ší, ale ve chvíli, kdy chceme odvézt

  oběd z jídelny do azylového domu,

  musíme porce krabičkovat, měřit

  jejich teplotu a dodržet dobu přepra-

  vy. Na to jsme museli dostat razítko,“

  popisuje mladá žena ze Zachraň jídlo

  a pokračuje: „Firmy to jídlo nemo-

  hou odepisovat jako dar, takže tím

  ubývá jeden z motivačních nástrojů.

  Naštěstí je pro někoho dostatečnou

  motivací samotný altruismus. A zdá

  se, že s věcmi pohne také uprchlic-

  ká vlna z Ukrajiny, energetická krize

  a inflace.“

  Leckoho jistě napadne, že vhod-

  ným zdrojem přebytků by byly

  i školní jídelny. V jejich případě je

  ovšem věc ještě složitější. Většina

  školních a nemocničních jídelen je

  Tereze

  Modlové ijejím

  kolegům

  dává jejich

  práce smysl,

  pomáhají

  lidem

  ipřírodě.

  Legislativa jim

  to však moc

  neulehčuje.

  Když musí někdo bez prostředků

  vybírat popelnice, tak to nikdo

  neřeší, ale ve chvíli, kdy chceme

  odvézt oběd z jídelny do azylového

  domu, musíme porce krabičkovat,

  měřit jejich teplotu a dodržet dobu

  přepravy. Na to jsme museli dostat

  razítko.

  vedena jako příspěvková organiza-

  ce, pro které platí odlišná legislativa.

  Vedle zmíněných problémů s hygie-

  nou a distribucí tak na scénu vstupují

  také otázky dotací, jež jsou na stra-

  vování žáků či pacientů poskytová-

  ny. Oficiálně přiznané přebytky jsou

  tak vlastně nemyslitelné. Z hlediska

  darování jídel, ale možná i spoko-

  jenosti samotných žáků by tak víc

  vyhovoval systém samoobslužného

  bufetu. To je však ještě hudba bu-

  doucnosti.

  Tereza Modlová vystudovala me-

  diální práci a public relations, pra-

  covala v korporátní společnosti,

  pracovala i pro politickou stranu

  nebo filmový festival. Nedávno se

  však rozhodla dát do služeb anga-

  žované občanské společnosti, které

  není lhostejný chod tohoto světa.

  „Neplýtvat jídlem je jednoduše dob-

  ré pro lidi i celou planetu. Stačí si

  uvědomit, jak dovedu být protivná,

  když mám hlad. Jistě to mnoho lidí

  zná. Vyzkoušejte si to a pochopíte,

  jak je užitečné podělit se o přebytky

  s těmi, kdo nemají tolik štěstí. Je to

  krok k lepšímu životu.“ 

• Strana 14

  TÉMA / CHARITA A SPOLEČNOST

  Láska není

  jen chemie

  S teologem a přírodovědcem

  Markem Orko Váchou o otázkách etiky,

  pomoci druhým a o člověku

  jako duchovní bytosti pevně

  zakořeněné v chodu přírody.

  Text: RADEK MUSÍLEK

  Foto: MILAN JAROŠ

  Existuje podle vás biologický

  předpoklad altruismu asolidari-

  ty, nebo jde spíš o„něco vyššího“,

  co nás jednoznačně vyděluje ze

  zbytku živočišné říše?

  Tak i tak. Jistěže jsme nespadli

  z nebe, máme svoji evoluci a geny,

  které jsme zdědili po rodičích, pra-

  rodičích až někam k prvním savcům

  a prvním obratlovcům. V přírodě se

  pomáhá všude. Ptáci se starají o mlá-

  ďata. V komunitách se ptáci i zvířata

  v rámci tzv. inkluzivní fitness starají

  o příbuzné a i my lidé známe histo-

  rický výraz nepotismus, strýčková-

  ní, protežování příbuzných. Bratr se

  mnou sdílí 50 % genů, synovec 25 %

  a bratranec 12,5 %.

  V přírodě existuje i reciproční al-

  truismus, pomoc nepříbuznému je-

  dinci. Předpokladem ovšem je, že

  co my vidíme jako čistý altruismus,

  tedy ztrátu pro darujícího a zisk pro

  příjemce, může být právě altruismus

  reciproční. Služba bude vrácena

  zpět, i když třeba po čase. U krev sa-

  jících upírů Desmodus rotundus jsou

  kolem toho veliké studie a zde by to

  dávalo smysl. Pokud si ne každou

  noc najdu svého koně nebo krávu,

  abych se napil, a pokud když se tak

  stane, napiji se nadoraz, pak má cenu

  se o krev dělit. Dnes dávám já ze své-

  ho nadbytku, zítra budu potřebovat

  ve svém nedostatku. Jistě, za hodně

  omezujících podmínek. Jedinci se

  musí „znát“, nesmí být emigrace ani

  imigrace, musí být relativně dlouho-

  věcí a musí docházet k opakovaným

  interakcím, aby služba mohla být

  vrácena. A i zde to funguje víc mezi

  příbuznými.

  U mnoha archaických lidských

  společností to funguje zrovna tak, je-

  den dar volá po jiném daru, dar volá

  po oplátce. Systém vzájemného ob-

  Dobro máme dělat pro dobro samotné.

  Pokud bychom zůstali jen u toho

  „zvířecího“ půjčka za oplátku, pak

  opravdu nemá cenu dávat spropitné

  číšníkům ve městech, do kterých se již

  nikdy víc nepodíváme. Jenomže ono to

  smysl má, protože nejsme jen zvířata,

  jsme především lidé.

• Strana 15

  darování, vzájemné výměny pomáhá

  společenství spojit a tím vytváří něco

  víc. Vytvoří spojení. Když dáváš, im-

  plicitně očekáváš, že něco dostaneš

  oplátkou. Pravý dar, to „něco vyšší-

  ho“, musí být mimo vzájemné výmě-

  ny nebo transakce; oplátkou nesmí

  být požadováno nic. Jinak jsem kal-

  kulující hráč. Když dávám, ideálně ať

  o tom nikdo neví. Ať neví levice, co

  činí pravice a ať u toho nejsou ka-

  mery. Dobro máme dělat pro dobro

  samotné. Pokud bychom zůstali jen

  u toho „zvířecího“ půjčka za oplát-

  ku, pak opravdu nemá cenu dávat

  spropitné číšníkům ve městech, do

  kterých se již nikdy víc nepodíváme.

  Jenomže ono to smysl má, protože

  nejsme jen zvířata, jsme především

  lidé.

  Přestože západní civilizace vpo-

  hledu na chod světa přijala kon-

  cept inspirovaný Darwinem, že

  přežívá jen to silné, našli bychom

  vlidské společnosti dost příkla-

  dů, které tuto nekompromisně

  přímočarou logiku popírají. Nebo

  ne – aláska či sebeobětování pro

  druhé je jen chemie aadaptační

  mechanismus našich genů, které

  to vyhodnotily jako cestu kpřežití

  druhu?

  Že láska je jen chemie, je největší

  hloupost na světě. Ani lidský hlad

  není hladem zvířete, píše Buber.

  Láska je chemie, samozřejmě a po-

  chopitelně, je ale mnohem víc. Kvůli

  tomu, že mám tělo z hmoty, nemohu

  přece říct, že jsem jen hmota a nic

  víc. Pokud se někdo cítí jen jako

  soubor atomů nebo soubor buněk,

  V přírodě se pomáhá

  všude. Ptáci se starají

  o mláďata. V komunitách

  se ptáci i zvířata v rámci

  tzv. inkluzivní fitness

  starají o příbuzné a i my

  lidé známe historický

  výraz nepotismus,

  strýčkování, protežování

  příbuzných.

  15

• Strana 16

  TÉMA / CHARITA A SPOLEČNOST

  je to jistě jeho věc. Lidstvo může být

  vnímáno jako chemické bahno na

  povrchu Země. Jak je komu libo. Zá-

  roveň ale malujeme strop Sixtinské

  kaple a napsali jsme Novosvětskou

  a máme Sagradu Familii.

  Odpověď je tedy analogická otázce

  po altruismu: jsme slitina tělesného

  a duchovního. Tvoříme umění pro

  umění, pro čistou krásu, pro radost

  andělům, chcete-li. Činíme dobro,

  protože dobro je dobré, a nezajímá-

  me se, zda o tom někdo ví. Milujeme

  nezištně. Důvodem lásky je láska.

  Věda udělala obrovský pokrok

  voblasti genetiky adává naději

  vléčbě řady poruch vedoucích

  kpostižení. Otevřela ovšem také

  nové etické otázky. Co to zna-

  mená pro teologa, když na jedné

  straně si „hrajeme na Boha“, ale

  na straně druhé to zachraňuje

  lidské životy?

  Paradoxně právě s „hraním si na

  Boha“ nemá židovsko-křesťanská

  tradice problém. Tato tradice říká, že

  rozum je možnost, poupě, dar Boží,

  a je třeba s ním pracovat, studovat,

  poznávat vesmír, učit se nazpaměť,

  přemýšlet, vynalézat a měnit přírodu.

  Vždycky, když padne takový do-

  taz, se ptám, zdali dáte dítěti aspirin,

  když má teplotu, nebo antibiotika při

  bakteriální infekci. Vždyť to je hra na

  Boha, tím interferujete do dějů mou-

  dré laskavé matky přírody. Přitom

  žádná matka ani na vteřinu nepře-

  mýšlí, zda chřipka dítěte nespadá do

  velkých Božích plánů a zdali by ne-

  měla nechat dítě trpět. Okamžitě mu

  dá aspirin a udělá dobře.

  Nezůstaneme-li jen ugenetiky,

  tak například umělé oplodnění.

  To může být pro některé muže po

  úrazu míchy (aivjiných přípa-

  dech) jedinou cestou ktomu mít

  děti, apak jsou báječnými tatínky.

  Církev tuto metodu ovšem odmí-

  tá. Není to pro vás schizofrenní

  moment?

  To se zeptejte „církve“. Každý orgán

  v těle má svůj účel, a když nefunguje,

  je to špatně. Když nefunguje srdce,

  snažíme se to řešit, když nefungují

  ledviny, zkoušíme třeba dialýzu. Po-

  hlavní orgány mají také svou funkci,

  a když nefungují, je třeba to rovněž

  řešit. Celá asistovaná reprodukce má

  spoustu eticky problematických otá-

  zek, a to bez ohledu na to, zda žijete

  nebo nežijete v náboženském kon-

  textu, ty otázky je třeba zodpovědět.

  Ale shodněme se na tom, že když

  nefunguje nějaký orgán, tak nesloží-

  me ruce v klín a nepovažujeme to za

  neměnnou Boží vůli, kterou je třeba

  přijmout. Naopak, snažíme se udělat

  vše, abychom tomu člověku pomoh-

  li, aby jeho tělo fungovalo správně.

  Že má asistovaná reprodukce tolik

  etických dilemat a že znám osobně

  manžele, kteří si řekli, že než takto,

  tak raději vůbec, je taky pravda.

  Když se někdo ocitne vtěžké

  životní situaci, kdy jeho dítě

  nebo on sám má nějaký handi-

  cap, zpravidla mu vhlavě vytane

  otázka: Proč právě já? Vjedné

  zpřednášek říkáte, že rádi há-

  zíme vinu na okolnosti nebo na

  druhé, případně dokonce na Boha.

  Přijmeme roli oběti. Je proti tomu

  obrana? Být litovaný aopečo-

  vávaný pacient je přece svým

  způsobem příjemné ahlavně

  pohodlné…

  Na první část otázky není vysvětlení.

  A kdo by dokázal hladce zdůvodnit

  otázku lidských nemocí, handicapů

  a utrpení, bude nejspíše člen ně-

  jaké sekty. Viktor Frankl, který si

  sám prošel koncentračním táborem

  Auschwitz, o tom píše přesně a dlou-

  ze, jak se všemi silami snažit léčit

  nemoci a teprve, pokud je utrpení

  nevyhnutelné, tak jej přijmout a pro-

  měnit – sám bych si netroufal to tak-

  to říct, on, přeživší Auschwitz, může.

  Jinak ano, být pacientem má své

  veliké výhody, ostatní vám nosí kvě-

  tiny a pomeranče, nemusíte ráno

  vstávat. Pro určitý typ pacientů je

  nejhorší věcí, která se jim může stát,

  vlastní uzdravení.

  My všichni, s kartami, které máme,

  se musíme naplno snažit, abychom

  uměli žít život v té podobě, v jaké je

  nám dán. Abychom se cvičili v umě-

  ní žít teď a tady.

  Podíváme-li se do filozofie

  19. století, která značně formova-

  Jsme slitina tělesného

  a duchovního. Tvoříme

  umění pro umění,

  pro čistou krásu,

  pro radost andělům,

  chcete-li. Činíme dobro,

  protože dobro je dobré,

  a nezajímáme se,

  zda o tom někdo ví.

  Milujeme nezištně.

  Důvodem lásky je láska.

• Strana 17

  17

  la ináš současný pohled na svět,

  objevuje se řada až protichůd-

  ných postojů. Nietzsche označil

  křesťanskou etiku za zvrácenou,

  protože adoruje slabost, Hegel

  naopak tvrdil, že se lidstvo po-

  stupem dějin humanizuje. Věříte

  vetickou evoluci? Nebo je to spíš

  otázka rozvoje našich výrobních

  prostředků, jak by asi řekl Marx,

  takže máme prostě jen dostateč-

  ný nadbytek zdrojů ienergie také

  pro ty nejslabší, ajakmile by při-

  šly těžké časy, celý humanismus

  by šel stranou?

  Existuje něco, čemu se říká evoluce

  etiky. Míněno ve smyslu, že postu-

  pem času víc a víc bytostí považuje-

  me za své etické spoluhráče. Všichni

  se shodneme, že zabít nevinného je

  zločin. Ovšem zabít komára třeba?

  Nebo lidské embryo? Nebo přísluš-

  níka jiné rasy? Když je zločinem

  ukrást koně bratrovi, je zločinem

  ukrást koně příslušníku jiného kme-

  ne? Za to dostanu pero do čelenky!

  Okrást bratra je jistě špatně, avšak

  okrást na Sahaře závodníka rallye

  Paříž–Dakar je vítané zpestření ži-

  vobytí – závodník ve své kombiné-

  ze, mluvící nesrozumitelnou řečí, je

  mimo skupinu. Není náš. Podobně

  nepochybuji o tom, že somálští pirá-

  ti, vraždící námořníky a beroucí lodi

  jako rukojmí, se chovají hezky ke

  svým nejbližším.

  Tedy během časů spíše docházelo

  k rozšíření „in-group“ na úkor „out-

  -group“. Etika platila nejprve nejspí-

  še na rodinu nebo širší rodinu, kmen,

  pak na všechny žijící na jednom

  místě, pak třeba na lidi všech ras, na

  všechny včetně žen a dětí, na všech-

  ny včetně mentálně nemocných,

  dnes opatrně uvažujeme o zvířatech.

  Co podle vás vkontextu těchto

  otázek očeské společnosti vypo-

  věděl covid?

  Hodně a bylo by to na knihu. Tak jen

  jednu maličkost. Toho kněze jsem

  znal osobně. Velmi inteligentní, učící

  na VŠ, velmi oblíbený studenty i ko-

  legy. Antivaxer bez jediné dávky. Ze-

  mřel letos na jaře na covid v sedm-

  desáti dvou letech. Pro mě výčitka

  a otázka, co jsem měl udělat víc, ten-

  to jeden život byl zmařen úplně zby-

  tečně.

  Máte nějaké poselství pro ad-

  ventní čas?

  Adventní čas i Bůh sám je pramen, ze

  kterého si odnesete tolik, jak velkou

  si přinesete nádobu. Čekáte hodně,

  dostanete hodně, čekáte málo, do-

  stanete málo. Nečekáte nic, nedosta-

  nete nic. Žádejte hodně. 

  Marek Orko Vácha (*)

  Český římskokatolický kněz ateolog sloužící jako farář

  lechovické farnosti avikář Římskokatolické akademické

  farnosti při kostele Nejsvětějšího Salvátora. Zároveň

  je přírodovědcem, pedagogem, etikem, spisovatelem,

  cestovatelem askautem (odtud jeho přezdívka Orko – Orlí

  oko).

  Vystudoval Přírodovědeckou fakultu Masarykovy

  univerzityvoborumolekulární biologieagenetika.

  Teologické vzdělání získal naCyrilometodějské teologické

  fakultěUniverzity PalackéhovOlomouci(absolvoval

  vroce ) avBruselu. Ve své doktorské práci ()

  naLékařské fakultě Masarykovy univerzityse zaměřil

  naetickouproblematiku poznání lidskéhogenomuana

  genetiku chování. Vlednu  se stal poradcem ministra

  zdravotnictvíVlastimila Válka.

  Na akademické půdě působí ve funkci přednosty Ústavu etiky

  ahumanitních studií . lékařské fakulty Univerzity Karlovy, kde

  zastává ipozici předsedy akademického senátu. Specializuje

  se na otázky evoluční biologie alékařské ienvironmentální

  etiky. Zúčastnil se dvou expedic do Antarktidy. Je autorem řady

  knih apřednášek (některé jsou kdispozici na internetu).

• Strana 18

  REFLEKTOR

  Nezbláznili

  jsme se

  Karolína Chovancová nemá ráda,

  když někdo její životní úspěchy

  hodnotí skrze fakt, že je na

  vozíku. Oplývá však aktivitou

  bezesporu pozoruhodnou –

  i bez prizmatu handicapu.

  Druhým rokem staví s manželem

  alternativní dům, před půl rokem

  adoptovali malého chlapečka

  a do toho dojíždí za prací

  z Benešova do Prahy.

  Text: RADEK MUSÍLEK

  Foto: MILAN JAROŠ

• Strana 19

  19

• Strana 20

  REFLEKTOR / ŽIVOT S POSTIŽENÍM

  Karolína (36) vystudovala Pedago-

  gickou fakultu UK v oboru základy

  společenských věd, filozofie a etika.

  Už tehdy se projevoval její zájem

  o věci veřejné a její společenská an-

  gažovanost. Zapojovala se do růz-

  ných forem aktivismu, ať již v podo-

  bě odstraňování bariér a zlepšování

  života lidí s postižením, nebo na poli

  environmentální a uprchlické pro-

  blematiky. Ocitla se i na kandidátce

  Strany zelených při volbách do po-

  slanecké sněmovny. Učitelství, kte-

  ré vystudovala, se však nevěnuje.

  Pracuje jako analytička pro Českou

  školní inspekci.

  CESTA ZMĚSTA AZPĚT

  Do práce dojíždí dvakrát týdně, ji-

  nak využívá home oce. Donedávna

  žila s manželem Kamilem v Praze

  na sídlišti, ale rozhodli se vybudovat

  dům na venkově, a tak se přestěho-

  vali do Benešova, aby to měli blíž na

  stavbu. „Chtěli jsme velkou zahradu

  s přímým spojením na Prahu, se sí-

  těmi, ale bez kanalizace, abychom

  si udělali vlastní čisticí jezírko. Před

  čtyřmi lety se nám podařilo najít

  vhodný pozemek v Kňovicích ne-

  daleko Sedlčan, do kterých jsme se

  také chtěli, než bude dům hotový,

  nastěhovat. Nakonec jsme ale našli

  vyhovující nájemní byt až v Benešo-

  vě. Většina lidí v našem okolí nám ří-

  kala, že jsme se zbláznili,“ vzpomíná

  Karolína.

  Momentálně se tak Karolína po-

  hybuje převážně na trojúhelníku

  Benešov, Praha, Kňovice. „Z Benešo-

  va jezdím do Prahy za prací vlakem

  – nízkopodlažním CityElefantem.

  Pořídila jsem si z Dánska takový le-

  houčký skládací nájezd, který vozím

  s sebou na elektrickém vozíku. Stál

  mě třináct tisíc, ale rozhodně se vy-

  platí. Do Kňovic se dá dostat z Prahy

  autobusem. Mezi zahradou a Bene-

  šovem jezdíme autem. Jinak se ale

  maximálně snažíme využívat ve-

  řejnou dopravu,“ popisuje Karolína.

  Dodává však, že od té doby, co mají

  potomka v kočárku, musí myslet i na

  to, jestli ji do autobusu vezmou záro-

  veň s jejím vozíkem.

  V Benešově, který leží 30 kilomet-

  rů jihovýchodně od Prahy a má šest-

  náct a půl tisíce obyvatel, bydlí rok.

  Z pochopitelných důvodů ho bere

  jen jako přechodné působiště, ale se

  životem tam je Karolína vcelku spo-

  kojena. „Všechno je tu blízko, veřejný

  prostor i služby jsou pro mě většinou

  přístupné, jen pošta je bariérová. Na

  procházky chodíme do parku neda-

  lekého zámku Konopiště,“ konstatuje

  mladá žena na vozíku, která se moc

  těší na život v novém domě, který už

  v hrubé podobě stojí.

  VLASTNORUČNĚ BUDOVANÉ SNY

  Do stavby se manželé pustili před

  dvěma lety. „Začali jsme kadibudkou

  a dřevěným přístřeškem se zahradní

  kuchyní. V té jsme až do října, pár-

  krát dokonce i v listopadu, přespáva-

  li. Podmínky to byly a stále jsou dost

  polní, ale nás to neuvěřitelně baví,“

  Pohyb po zatím

  minimálně

  upravené zahradě

  je pro vozíčkáře

  s kuráží, která

  Karolíně po všech

  stránkách nechybí.

  Chtěli jsme velkou zahradu s přímým

  spojením na Prahu, se sítěmi, ale bez

  kanalizace, abychom si udělali vlastní

  čisticí jezírko. Před čtyřmi lety se

  nám podařilo najít vhodný pozemek

  v Kňovicích nedaleko Sedlčan.

• Strana 21

  21

  líčí Karolína, která se s elánem pouš-

  tí do situací, jež by přišly nepohodlné

  leckomu bez handicapu.

  Díky elektrickému vozíku a man-

  želovi zvládá i zatím dost kompli-

  kovaný terén na zahradě. Zejména

  po dešti se potýká s blátem, které-

  mu čelí pomocí provizorní cestičky

  z prken. Teď už celé její rodině na-

  štěstí poskytuje jisté zázemí i nedo-

  končený dům. „Moje role na stavbě

  je především koordinační. Hodně

  jsem toho nastudovala, sháním, ob-

  jednávám, zařizuji. A taky vařím. Na

  zahrádce si k tomu pěstuji zeleninu

  a bylinky. Kamil toho hodně dělá

  svépomocí. Základem stavby je dře-

  vo a hlína z našeho pozemku. Chtěli

  jsme využít především přírodní ma-

  teriály,“ líčí Karolína.

  Radost z budování nového domo-

  va letos ještě o několik řádů umocnil

  příchod nového malého člena rodi-

  ny. Dnes bezmála ročního Alexandra

  dostala Karolína s Kamilem před půl

  rokem k adopci. „Proces adopce tr-

  val dva a půl roku. Chtěli jsme dítě

  do dvou let věku. OSPOD vůbec ne-

  řešil, že jsem na vozíku, ale trochu

  problémy dělala psycholožka. Prý

  pokud s ním budu na rodičovské já,

  tak by muselo být starší šesti let. Proto

  i z dalších důvodů jsme se rozhodli, že

  s dítětem bude doma Kamil. Chodili

  jsme na různé kurzy a školení, do toho

  přišel covid. Na čekací listině jsme

  byli devět měsíců. Pak to najednou šlo

  hrozně rychle. V pondělí nám zavolali,

  v úterý ukázali fotku a ve čtvrtek už

  jsme se jeli poprvé podívat do Ústí nad

  Labem. Následoval týden navštěvová-

  ní. Pěstounka bohužel byd lela v patře,

  ale byla ochotná s námi brát Sašu do

  Benešova. První okamžiky byly velmi

  hektické. Všechno jsme museli rychle

  zařídit, sehnat, do toho práce. Skoro

  jsme nespali,“ popisuje Karolína, na

  níž je vidět, jak šťastné období proží-

  vá, přestože si jistě často sáhne na dno

  svých sil.

  Další plány by se mohly zdát jasné.

  To by ale nebyla Karolína, aby nepře-

  mýšlela o něčem dalším. Časem tře-

  ba i o druhém dítěti, teď má v hlavě

  ale spíš otázku dalšího pracovního

  uplatnění. „Já si dosud práci hledala

  vždy ve státní správě, protože mi ga-

  rantuje přístupnost. Jednou bych ale

  ráda pracovala nezávisle, bez šéfa.

  Teď studuji osobní coaching a věřím,

  že jednou si své vysněné povolání

  vymyslím a zrealizuji,“ uzavírá. 

  Celá rodina se

  těší na dokončení

  domu a společný

  život v něm.

  Radost z budování

  nového domova letos

  ještě o několik řádů

  umocnil příchod nového

  malého člena rodiny.

  Dnes bezmála ročního

  Alexandra dostala

  Karolína s Kamilem

  před půl rokem

  k adopci.

• Strana 22

  REFLEKTOR / HISTORIE PÉČE O LIDI S POSTIŽENÍM

  Péče oděti

  amládež

  stělesným

  postižením

  vpředválečném

  Československu

  Péče oděti amládež stělesným

  handicapem vobdobí první

  československé republiky

  (1918–1938) dnes bývá vnímána

  zhlediska kvality, přístupu

  ainovací jako jakýsi zlatý etalon.

  Jaká však byla situace doopravdy?

  Text: PETR KOLÁŘ

  Foto: ARCHIV JEDLIČKOVA ÚSTAVU AŠKOL

  Předně je třeba zmínit, že území

  českých zemí – a před rokem 1918

  i Rakousko-Uhersko jako celek –

  bylo v této oblasti dosti pozadu za

  západní a severní Evropou. Vždyť

  první spe cializovanou ortopedickou

  kliniku zakládá lékař Jean-André

  Venel v městečku Orbe v západním

  Švýcarsku již v roce 1780. V Bavor-

  sku v roce 1832 zřizuje Johann-Ne-

  pomuk von Kurz v první soukromý

  „výchovně-technický charitativní

  ústav“ pro postižené děti obou pohla-

  ví. V první polovině 70. let 19. století

  pak postupně vzniká přičiněním kně-

  ze Hanse Knudsena ústav v Kodani,

  úzce propojený s ortopedickou kli-

  nikou. V Rakousku-Uhersku je však

  založeno obdobné zařízení (Elisa-

  beth-Asyl) až v roce 1900 v Lanzer-

  dorfu u Vídně. V našich zemích jsme

  si museli počkat ještě několik let.

  Prim zde drží Liberec, kde v roce

  1903 zřizuje doktor Joseph Got-

  tstein ortopedicko-mechanický ústav

  a o sedm let později, 17. listopadu

  1910, se pak konečně otevírá Gott-

  steinův ústav, nebo správněji Domov

  pro zmrzačelé; první zařízení tohoto

  druhu v českých zemích. V dobových

  pramenech i v Liberci samém se však

  takřka vždy používalo pojmenování

  Krüppelheim – nezapomínejme, že

  město i jeho okolí bylo národnostně

  i jazykově německé.

  INOVATIVNĚ VLIBERCI

  Nedá se říci, že specializovanější za-

  řízení u nás neexistovala již v dobách

  dřívějších. Byly to však instituce dos-

  ti malé, svým charakterem blížící se

  azylům či útulkům a založené hlavně

  na dobročinnosti – například Růžen-

  cová výrobna v pražské Konviktské

  ulici; případně to byly instituce, které

  se věnovaly jiným druhům postiže-

  ní. Sem můžeme řadit (opět pražské)

  Vincentinum pro „nezhojitelně zmr-

  začelé“, kde však byli přijímáni i slepí,

  Důležitou složkou

  vzdělání mládeže

  s postižením bylo

  za první republiky

  řemeslo.

• Strana 23

  23

  hluchoněmí či osoby se závažným

  mentálním hendikepem, stejně jako

  Valentinum, pečující naopak o epi-

  leptiky, nebo Deylův ústav, který se

  staral o chovance se zrakovou vadou.

  Vraťme se však ještě k liberecké-

  mu ústavu. Od roku 1910 v sobě

  poprvé uceleně spojuje tři prvky,

  které jsou v péči o tělesně postižené

  děti a mládež považovány tehdejšími

  odborníky za klíčové. Za prvé to byl

  prvek lékařský či léčebně-rehabili-

  tační, reprezentovaný vlastním ne-

  mocničním oddělením či přidruže-

  nou ortopedickou klinikou. Za druhé

  to byl prvek vzdělávací – v zařízení

  nesměla chybět škola či možnost

  učňovské výuky. A konečně, zaříze-

  ní bylo pobytového (lůžkového) typu,

  a mělo tedy nezanedbatelný aspekt

  sociální. Právě sociální prvek ústav-

  ní pobytové péče je dnes prakticky

  zapomenutým hlediskem, přičemž

  ve své době byl jedním z nejdůleži-

  tějších.

  K 1. dubnu 1913 se pak v Praze

  na Vyšehradě otevírá první zcela

  české zařízení v našich zemích –

  Jedličkův ústav pro zmrzačelé. Jeho

  vzniku předcházely skoro šestileté

  peripetie a jen díky neúnavné píli,

  diplomacii a organizačním a ma-

  nažerským schopnostem chirurga

  a mecenáše profesora MUDr. Ru-

  dolfa Jedličky (a i díky jeho vlastním

  finančním prostředkům) se jej nako-

  nec v malém nádvorním domečku

  v ulici V Pevnosti podařilo otevřít. Je

  skoro příznačné, že se tak stalo bez

  jakékoliv větší pozornosti tisku či

  bez okázalých oficialit. Není divu –

  Jedlička v té době ještě neměl získá-

  na všechna oficiální povolení…

  VÁLEČNÍ INVALIDÉ IDĚTI

  Do osudu obou pomalu, ale slibně

  se rozvíjejících institucí náhle vtrhla

  výstřely v Sarajevu vyvolaná prv-

  ní světová válka. Tyto ústavy jí byly

  velmi výrazně ovlivněny, přičemž

  byly nuceny většinově se zaměřit na

  péči o válečné invalidy a poškozen-

  ce. V obou případech ovšem nebylo

  možno vyloučit, že péče o zdejší děti

  bude nejen dále upozaděna, ale zcela

  přerušena a tato zařízení budou ra-

  kousko-uherským erárem zabavena

  úplně. V Liberci to bylo řešeno stav-

  bou dvou provizorních dřevěných

  pavilonů v areálu ústavu, určených

  přímo pro válečné invalidy; v Pra-

  ze pak pomohla záštita samotnou

  osobou profesora Jedličky, který byl

  v hodnosti podplukovníka jmenován

  velitelem 3. záložní vojenské ne-

  mocnice v Praze – a v ústavu v Praze

  na Vyšehradě byla umístěna jen jed-

  na z jeho sedmi poboček.

  Automobil

  vychovatelem

  byl průkopnický

  projekt Augustina

  Bartoše

  v Jedličkově

  ústavu.

  Sociální prvek ústavní pobytové péče

  je dnes prakticky zapomenutým

  hlediskem, přičemž ve své době byl

  jedním z nejdůležitějších.

• Strana 24

  REFLEKTOR / HISTORIE PÉČE O LIDI S POSTIŽENÍM

  Přesto Libercem i Prahou pro-

  šly stovky (ne-li tisíce) válečných

  invalidů, přičemž v obou ústavech

  se péče zaměřovala na doléčování

  následků válečných zranění (již po

  absolvovaných operacích), poope-

  rační rehabilitaci i snahu o budoucí

  funkční začlenění do většinové spo-

  lečnosti. Nedílnou válečnou součástí

  obou ústavů byly specializované díl-

  ny na výrobu ortopedických protéz

  a v Praze i tzv. Škola pro vojíny-in-

  validy. Tak jako tak, kontaktu s ma-

  lými dětmi v obou ústavech ze strany

  válečných invalidů se nebylo možné

  vyhnout – se všemi s toho plynoucí-

  mi negativy (ale i pozitivy).

  Poválečná doba změnila mnohé.

  Bylo nutné se přeorientovat z de fac-

  to válečné výroby protéz a ortope-

  dických pomůcek na zcela mírové

  podmínky. Oba ústavy čelily několik

  let vážným hospodářským problé-

  mům. V Praze nastalo zlepšení až

  po roce 1925 po hluboké a boles-

  tivé reformě. Ztrátové provozy byly

  postupně uzavírány, přebytečný

  personál propouštěn či rekvalifiko-

  ván, a hlavně byla otevřena celá řada

  nových ústavních dílen s rozličným

  zaměřením.

  SÍŤ ZAŘÍZENÍ

  Počátek dvacátých let minulého sto-

  letí však hlavně přinesl vznik dvou

  nových velkých ústavů v Brně a Plz-

  ni. Již 14. května 1920 tak otevírá

  ředitel Jan Chlup v Brně – Králově

  Poli zbrusu nový ústav. Dnešní Ko-

  ciánka začala využívat v předešlém

  roce zakoupený a následně uprave-

  ný zámeček i s přilehlým parkem;

  během prvních dvou let sem bylo

  přijato celkem 54 chovanců, jak se

  tehdy říkalo.

  Západočeská Plzeň následovala

  zanedlouho. Díky neúnavné sna-

  ze MUDr. Roberta Nebeského byl

  v centru města v roce 1921 ote-

  vřen zbrusu nový ústav, tentokrát

  nesoucí jméno našeho prvního pre-

  zidenta. Ostatně ani to nebylo ná-

  hodou – Tomáš Garrigue Masaryk

  se jeho otevření osobně zúčastnil.

  Prezident Masaryk i jeho dcera Alice

  přitom patřili mezi osoby, které po-

  třebu péče o děti a mládež velmi vy-

  zdvihovaly; sám Masaryk se o zále-

  žitosti ústavní péče živě zajímal, tato

  odborná zařízení pravidelně navště-

  voval a provoz těchto institucí velmi

  často podporoval i finančně.

  V lednu 1921 se díky nedlouho

  předtím přiznané státní podpoře po-

  dařilo ve Slavnici nedaleko Dubnice

  nad Váhem otevřít v budově býva-

  lého velkostatkáře Szilányiho Do-

  mov slovenských mrzáčikov. Prav-

  děpodobně v průběhu roku 1932

  s velikými obtížemi vzniká ústav

  v Mukačevu na Podkarpatské Rusi,

  a konečně v druhé polovině 30. let

  byla základní síť těchto zařízení do-

  budována. Dne 1. září 1937 se v bu-

  dově bývalé muniční továrny Patron-

  ka v Bratislavě otevírá druhý ústav

  na Slovensku.

  Je však třeba výslovně zmínit,

  že i v tomto období byl počet lůžek

  v těchto zařízeních naprosto ne-

  dostačující. Jinak řečeno, na přijetí

  do těchto specializovaných ústavů

  čekaly tisíce dětí a na nemalou část

  z nich se nikdy nedostalo. (K roku

  1932 bývá uváděno, že se v celém

  Československu vyskytovalo na

  21 000 osob v dětském věku s ně-

  jakou formou tělesného defektu.)

  U těch šťastnějších pak už často mu-

  sel být zohledňován např. věk odpo-

  vídající kritériím pro přijetí (zpravi-

  dla mezi 7 a 15 lety), pouze tělesné

  postižení či dobré předpoklady pro

  studium na ústavní škole. V histo-

  rických pramenech však najdeme

  První světová

  válka propojila

  postižené děti

  s válečnými

  invalidy, kteří se

  museli přizpůsobit

  nové situaci.

  Prvních jedenáct

  chlapců v péči

  Jedličkova ústavu,

  který vznikl

  na pražském

  Vyšehradě roku

  1913.

• Strana 25

  25

  zaznamenáno i nemálo situací, kdy

  byla aplikována výjimka.

  PÉČÍ KPRAKTICKÉMU ŽIVOTU

  V ústavních léčebných odděleních

  či nemocnicích byla poskytována

  příslušná lékařská péče, přičemž

  zaměření na nápravnou ortopedii

  bylo zřejmé. Náročnější zákroky

  pak již byly zpravidla prováděny ve

  velkých nemocnicích. Některé ope-

  race vyžadovaly poměrně dlouhou

  následnou péči a trvající hospitali-

  zaci. Proto se v brněnském ústavu

  přichází s novátorskou myšlenkou

  školy v nemocnici, kam za malými

  pacienty pravidelně docházeli jejich

  učitelé.

  Předchůdcem dnešní fyzioterapie

  zde byla léčebná péče, kde se apli-

  kovalo zejména cvičení na Zandero-

  vých aparátech a různých přístrojích

  na posilování končetin. Využívána

  byla ale i elektroléčba, punching-ball

  a ve 30. letech se prosazuje léčebný

  tělocvik (který bylo možné uskuteč-

  ňovat i během školní výuky).

  Více než desetina přijatých dětí tr-

  pěla rachitidou (křivicí), která byla

  způsobena špatnou výživou spojenou

  s nedostatkem vitaminu D. Masary-

  kovo poukazování na to, že problém

  „mrzáctví“ je především otázkou so-

  ciální, rozhodně nebylo daleko od

  pravdy. Na konci 30. let pak přibylo

  výrazněji různých úrazů, způsobe-

  ných zejména větší mechanizací v ze-

  mědělství, kde děti často pomáhaly.

  Zastoupení vrozených a vývojových

  vad bylo stále vysoké, nicméně mezi

  dětskými klienty tehdejších ústavů se

  začínají ve stále větší míře objevovat

  chovanci po prodělané infekční obrně

  (poliomyelitidě), jejíž epidemie poté

  vrcholila v následujícím desetiletí.

  V případě ústavního vzdělávání

  byla většinou standardem existence

  tříd obecné školy v rozsahu povinné

  školní docházky a rozličných učeb-

  ních oborů, zpravidla navázaných na

  ústavní dílny. Bylo tak možné se zde

  vyučit například zahradníkem, truh-

  lářem, zámečníkem, krejčím nebo

  ševcem. Jiné dílny pak sloužily přímo

  pro ústavní výrobu a svými výrobky

  a produkty přinášely pro zařízení

  nezanedbatelný zisk. Nacházíme tu

  dílny obuvnické, bandážnicko-orto-

  pedické, košíkářské, kobercové, kni-

  hařské, cizelérské, vyšívačské nebo

  mechanické. Kde to bylo možné, bylo

  zřízeno zahradnické nebo zeměděl-

  ské oddělení.

  Největší svízelí fungování velkých

  speciálních institucí však bylo ne-

  pochybně jejich financování. Kromě

  Mukačeva byly totiž jejich zřizovate-

  li velké soukromé spolky a možnost

  získávat z jejich strany městské, zem-

  ské či státní subvence rozhodně ne-

  byla jednoduchá, a pokud se tak dělo,

  tak ne na pravidelné bázi. Ústavy se

  musely spoléhat na příjmy z ošetřov-

  ného (které si ale v plné výši nemohla

  zase dovolit většina klientů, respek-

  tive jejich rodin), na výnosy z vlastní

  činnosti a dále na různé poskytnuté

  dary a nadační fondy. Byl to neustálý

  běh na dlouhou trať s nejistým vý-

  sledkem. V tehdejším dobovém od-

  borném tisku tak již spíše převažují

  hlasy, které volají po postátnění těch-

  to ústavů. V té době však jen málokdo

  mohl tušit, že se tak za 10 let oprav-

  du stane – ale ani tu skutečnost, že

  znárodnění z dlouhodobého hlediska

  lepší kvalitu péče nepřinese… 

  Ti, kdo se během

  první republiky

  dostali do

  institucionální

  péče, patřili

  khrstce šťastných.

  Ještě v80. letech

  20. století se

  péče omládež

  spostižením

  svými prostředky

  moc nelišila od té

  předválečné.

  Poválečná doba změnila mnohé. Bylo

  nutné se přeorientovat z de facto

  válečné výroby protéz a ortopedických

  pomůcek na zcela mírové podmínky.

• Strana 26

  REFLEKTOR / STIPENDIA KONTA BARIÉRY

  Život by

  měla být radost

  Novým stipendistou

  Konta Bariéry se letos

  stal Jaroslav Koflák, který je

  od svých čtrnácti let na vozíku.

  Přestože hýbe jen hlavou,

  je to mladý muž, který si

  umí bytí užívat plnými

  doušky. Nepochybuje,

  že úraz dal jeho životu lepší

  směr. Momentálně se blíží

  do finále studia na Husitské

  teologické fakultě a spřádá

  plány do budoucnosti.

  Text: RADEK MUSÍLEK

  Foto: MILAN JAROŠ

  Jarda (25), přezdívaný Kofi, se nijak

  netají tím, že v době svého nešťast-

  ného letního skoku do vody, při

  kterém si poranil krční páteř, byl

  obklopen partou problematických

  kamarádů. On sám byl prý také pěk-

  ný „divočák“. „Po úrazu jsem tři tý-

  dny ležel na morfinu a měl halucina-

  ce. Připadalo mi to jako věčnost. Co

  se přesně stalo, mi pořádně došlo až

  po třech měsících, těsně před pro-

  puštěním z ARO. Uvědomil jsem si,

  že nepohyblivé celé tělo je na furt. To

  byl skutečný náraz reality,“ vypráví

  na úvod.

  Po nemocnici následoval rehabili-

  tační pobyt v Kladrubech, ze které-

  ho občas dojížděl na návštěvy domů

  a na přezkoušení do své základní

  školy v Semicích u Lysé nad Labem.

  Pobyt trval celkem půl roku. Během

  něj měl k dispozici jen mechanický

  vozík, na kterém se nemohl sám

  pohybovat. A to podle svých slov

  ještě ke všemu špatně zaměřený.

  Elektrický vozík, který dnes bra-

  vurně ovládá bradou, dostal až ke

  konci pobytu. „Jinak to ale byla jíz-

  da,“ říká se sobě vlastním šibalským

  úsměvem.

• Strana 27

  27

  ZPARTY DO ŠKOLY

  Po návratu domů a dokončení zá-

  kladní školy Jarda nastoupil na

  dvouletou obchodní školu v liberec-

  kém Jedličkově ústavu. Nezastírá, že

  nebyl zrovna studijní typ. Následoval

  rok, během kterého byl buď nečin-

  ně zavřený doma, nebo podnikal

  bláznivé akce s kamarády. „Bydleli

  jsme ve druhém patře bez výtahu.

  Mamka chodila do práce, takže jsme

  doma nějak fungovali s tátou, ale

  většinu toho času jsem prostě prole-

  žel. Vytrhávali mě z toho kámoši, se

  kterými jsem pokračoval v zapíjení

  žalu a kouření trávy. Po čase mi bylo

  jasné, že v rámci pudu sebezáchovy

  musím vypadnout z města,“ popisu-

  je nejdivočejší období, které by prý

  bez vozíku bylo ještě intenzivnější

  a možná by trvalo dodnes.

  Jarda dal svému zlomovému roz-

  hodnutí konkrétní podobu a začal

  studovat sociální činnost, čtyřletý

  maturitní obor v pražském Jedličko-

  vě ústavu a školách. „Tam jsem byl ve

  třídě už naopak nejstarší, bylo mi de-

  vatenáct. Některé spolužáky jsem po-

  tkal už v Liberci. Pražská Jedle a lidé

  v ní mě nasměrovali studijním smě-

  rem, dost jsem toho musel dohnat,

  protože do té doby vzdělání rozhodně

  nepatřilo mezi moje priority,“ směje

  se mladý muž, který by chtěl v bu-

  doucnu pracovat jako kurátor a věno-

  vat se mladým delikventům.

  „Většina mých dřívějších kámošů

  do téhle skupiny patřila a vím, jak

  dnes skončili. Někteří jsou ve věze-

  ní, jiní v podmínce nebo závislí na

  drogách. V nejlepším případě pracu-

  jí někde u pásu, protože nemají ani

  učňák. Mě od toho úraz zachránil.

  A zároveň mám pocit, že bych teď

  mohl pomoci lidem, kteří se ženou

  do něčeho podobného. Budu pro ně

  uvěřitelný a autentický. Pamatuji si,

  co jsem si v jejich věku myslel o za-

  pálených intelektuálkách, které mi

  o něčem teoretizovaly,“ vysvětluje.

  Proto po maturitě nastoupil na Hu-

  sitskou teologickou fakultu UK na

  obor sociální a charitativní práce. Do

  Prahy se i s rodiči přestěhoval. Mo-

  mentálně je ve třetím ročníku, takže

  se mu blíží bakalářské zkoušky a ob-

  hajoba závěrečné práce na téma Ro-

  dina a její vliv na mladistvou delik-

  venci. „Je to můj sen, ovšem uvidíme,

  Letos jsem byl také poprvé v životě

  u moře. Itálie byla skvělá! Život by

  měla být radost, a tam to umějí. Teplo,

  ženy, dobré jídlo, báječná kombinace.

  Svůj vozík řídí

  bradou a nebojí

  se samostatného

  pohybu po městě,

  pokud je veřejný

  prostor bez bariér.

  Jeho tvář

  nejčastěji vyzařuje

  úsměv snotnou

  dávkou šibalství,

  vždy je připravený

  žertovat

  alaškovat.

• Strana 28

  REFLEKTOR / STIPENDIA KONTA BARIÉRY

  Být s těmi, kteří

  potřebují pomoc

  Před 30 lety jsem se setkala s lid-

  mi, kteří se věnovali jiným lidem

  než sobě – „dělali charitu“. Byli tu

  pro druhé. Činili dobro. Shodou

  náhod, přesněji na nabídku dr.

  Šturmy, jsem se stala členkou

  Rady Konta Bariéry. Lidé v tomto

  projektu mnoho uměli a umějí.

  Především myslet na druhé a vní-

  mat jejich životy. Ti druzí potřebo-

  vali, aby s nimi někdo byl a myslel

  na ně a věděl o nich. A hlavně jim

  pomohl. Ne se o to jen snažil a ne

  o tom jen mluvil. Lidé v Radě uměli

  a umějí ne rozdávat, ale přerozdě-

  lovat. Stále ještě nepadlo slovo pe-

  níze, které se dostávají potřebným.

  Nechce se mi slovo peníze dávat

  do popředí. Ale bez toho, aby do

  projektu Konta Bariéry přicházely

  peníze od dobrovolných dárců,

  kteří na projekt přispívají, by ono

  činění dobra bylo nemožné.

  Sama však spatřuji charitu i v tom,

  že se lidé umějí přiblížit lidsky.

  V tom není ta dobročinnost dána

  jen penězi, v tom je to, co si nesou

  lidé v sobě. S láskou vzpomínám

  na vzácné lidi, jako např. na Zdeň-

  ka Matějčka, na Jiřinu Šiklovou,

  a jsem ráda, že jsem díky 30

  letům v Radě Konta Bariéry mohla

  zažívat proces dělání/činění chari-

  ty od srdce, s vervou a s pokorou

  k lidem, kteří pomoc potřebují.

  Jsem ráda, že jsem se naučila

  vidět realitu realisticky a vnímat

  ji přitom optimisticky a s pocity

  naděje. Vnímat, prožívat a sdí-

  let. Koho a co? Příběhy lidí, jimž

  Konto Bariéry pomáhá. Charitou

  se člověk nevykupuje, charita je

  dobrodiní. To je podstata našich

  životů. Být s těmi, kteří potřebují

  pomoc. A takoví lidé nejsou jen

  v Kontu Bariéry. Jsou díkybohu

  všude kolem nás.

  

  Autorka je klinická psycholožka, členka

  Rady Konta Bariéry.

  SLOUPEK Dany ŠTĚRBOVÉ

  jaká bude probační práce na vozíku

  v reálu. Budu muset mít uzpůsobe-

  né prostředí, ale jinak je to o počíta-

  či a lidech, kteří přicházejí za vámi,

  takže teoreticky bych měl všechno

  zvládnout. Není to streetworking,“

  uvažuje Jarda nahlas o své profesní

  budoucnosti.

  SAMOSTATNÝ ŽIVOT SPOMOCÍ

  Netřeba zdůrazňovat, že Jardova fy-

  zická omezení představují zvýšené

  náklady na pomůcky a asistenci.

  Pomoci od Konta Bariéry v podobě

  stipendia si podle svých slov moc

  váží. A je radost vidět, jak suverénně

  svoje fungování zvládá. K vozíku má

  připojen mobilní telefon, který sám

  ovládá, stejně jako počítač. „Mám

  ústní myš a brzy budu mít i oční. Po-

  užívám dvě obrazovky, takže píšu

  celkem rychle,“ popisuje praktické

  otázky. Fakulta je bezbariérová a vy-

  chází mu vstříc. Na přednášky s ním

  chodí osobní asistenti a asistentky.

  Jediné, co ho v souvislosti se studiem

  trochu mrzí, je skutečnost, že nemá

  tolik času na svůj koníček – skládání

  rapové muziky.

  Až dokončí bakalářský titul, rád by

  pokračoval na magistra. Ještě něja-

  kou chvíli bude určitě bydlet s rodiči.

  „Našli jsme si podnájem nedaleko fa-

  kulty. Uvažoval jsem o samostatném

  bydlení, ale mamka trvá na tom, že

  budu žít s nimi, dokud si nenajdu

  práci. A má asi pravdu, mimo jiné

  i z finančních důvodů,“ konstatuje

  Jarda, který však vskutku nepůsobí

  dojmem mladého muže závislého na

  rodičích.

  Vedle rapu má rád společnost lidí,

  hudební akce, dobré jídlo a četbu

  knih. „Letos jsem byl také poprvé

  v životě u moře. Itálie byla skvělá! Ži-

  vot by měla být radost, a tam to umě-

  jí. Teplo, ženy, dobré jídlo, báječná

  kombinace,“ pochvaluje si nepopi-

  ratelný milovník života, který i kdy-

  by chtěl, nezakryje svou náklonnost

  k něžnému pohlaví. A ženy pro něho

  mají zjevně také slabost. Přesto, nebo

  možná právě proto, zatím neuvažuje

  o založení rodiny. „Upřímně řečeno

  mě děsí ta odpovědnost. A to platí už

  o samotných vztazích. Jsou hrozně

  komplikované a není to moje nej-

  silnější stránka. Když mě teď moje

  slečna doma představila jako přítele,

  úplně mě to šokovalo. Tak uvidíme,

  jak to budu mít za nějaký čas,“ uzaví-

  rá se smíchem Jarda. 

  U nákupů i drtivé

  většiny ostatních

  aktivit běžného

  dne potřebuje

  Jarda pomoc

  asistenta/ky.

• Strana 29

  REFLEKTOR / STIPENDIA KONTA BARIÉRY

  29

  Bojovnice

  Lucka

  Dvacetiletá Lucie

  Flügelová ze Sedmihorek

  vČeském ráji je od

  narození nevidomá.

  Studentku 3. ročníku

  Střední odborné

  školy pro nevidomé

  vpražských Butovicích

  ve studiu podporuje

  Nadace Charty 77. Její

  cesta na střední školu

  ale nebyla jednoduchá.

  Tomu, že zvládne

  přijímačky, nikdo nevěřil.

  Kromě její maminky

  Anny, která ji ke změně

  sama ponoukla.

  Text: ANNA KUDRNÁČKOVÁ

  Foto: MILAN JAROŠ, ZDENĚK PATZELT

  Jako malá se Lucie musela hodně učit.

  Na první stupeň chodila do malotříd-

  ky na Hrubé Skále, od šesté třídy na

  Waldorfskou základní a střední školu

  v Semilech. Sympatická tmavovláska

  to ve škole podle své maminky ne-

  měla nikdy jednoduché. „Na základ-

  ní škole trochu zaostávala za svými

  vrstevníky, nosila trojky, kvůli svému Když to jde, vydává se Lucie do přírody.

• Strana 30

  REFLEKTOR / STIPENDIA KONTA BARIÉRY

  postižení byla spíše podprůměrná,“

  konstatuje. Na radu speciální peda-

  gožky jí proto byla doporučena méně

  náročná praktická škola. Pak ovšem

  přišel covid a pro Lucku nedostateč-

  ná online výuka. „Ona ale potřebuje

  každodenní osobní péči a bez ní hro-

  zilo, že i znalosti, které nabyla na zá-

  kladce, by přišly vniveč. Tehdy jsem

  si řekla, že to tak nemůžu nechat,“ vy-

  práví paní Anna, která je maminkou

  také 18letého syna.

  MAMKA TO DO MĚ DRTILA

  Začaly tedy společně hledat jinou

  školu. Nejprve přemýšlely o ma-

  sérství, ale pro křehkou dívku se

  tento obor moc nehodil. Nakonec

  Lucie podala přihlášku na Gymná-

  zium a Střední odbornou školu pro

  nevidomé v pražských Butovicích,

  obor sociální činnost. „Když jsme to

  oznámily naší speciální pedagožce,

  řekla mi, že na to Lucie nemá a ur-

  čitě nezvládne ani přijímací zkouš-

  ky. Dost mě to zamrzelo,“ líčí Luciina

  maminka.

  Totéž obě slyšely od některých

  dalších učitelek, které Lucku učily.

  Odradit se ale nenechaly. Naopak,

  pochybnosti a nedůvěra, s níž byly

  konfrontovány, je o to víc motivova-

  ly. Lucii ve studiu, Annu v tom, aby

  jí pomohla se na přijímačky připra-

  vit. „Obuly jsme se do toho,“ shrnuje

  Anna a Lucie dodává: „Mamka mě

  neskutečně drtila, celý rok jsme se

  neustále učily, stokrát jsem to obre-

  čela, dnes jsem za to ale upřímně

  ráda.“ S češtinou příliš potíží neměla,

  horší to bylo s matematikou. „Odma-

  la jsem s ní bojovala, představit si ja-

  kékoli číslo pro mě bylo velmi těžké.

  Pamatuji si, že když jsem byla malá,

  vysvětlovala mi máma úlohy o pohy-

  bu tak, že mi to ukazovala na mých

  rukách. Jedno auto vyjelo v tu dobu,

  druhé v jinou. Jela proti sobě, za jak

  dlouho se setkají,“ uvádí mladá dívka

  klasický příklad ze školních učebnic.

  Nakonec ale přijímačky zvládla

  jako jedna z nejlepších a ke studiu ji

  přijali. Uznání přišlo i od bývalé tříd-

  ní učitelky z praktické školy. „Napsa-

  la mi esemesku, že jsem příkladem

  všem rodičům, za to, co jsme s Luc-

  kou dokázaly,“ těší maminku Annu.

  Byla jsem na Lucku a vlastně i na

  sebe hrdá. Lepší školu jsme si doslo-

  va vybojovaly.“

  CHCE POMÁHAT

  Další změny Lucii teprve čekaly. Ze

  začátku ji její maminka do školy vo-

  zila autem, dnes jí posadí do auto-

  busu směr Černý Most a na výstupu

  z metra na ni čeká spolužák, který

  ji doprovodí na internát. Přesun do

  nové školy pro ni byl výzvou i v tom,

  že se tu musela naučit orientovat.

  „Prostorovka“ pro ni ale zůstává

  nepřekonatelným problémem, bez

  pomoci se neobejde. Občas se jí ale

  i tak zadaří, například když jsme se

  ve škole s Lucií sešly, neváhala mi

  jít v hustém dešti naproti. Pomáhat

  druhým je jí totiž vlastní. „Má dar

  komunikovat s lidmi, právě proto jí

  zvolený obor opravdu sedí,“ hodnotí

  maminka Anna.

  Už teď pomáhá Lucka jako dobro-

  volnice seniorům pro sociální služ-

  bu Na Hřebenkách. Baví ji si s nimi

  povídat, trénovat paměť, čte jim, vy-

  slechne je, obejme, zpestří jim den.

  „Je pro to zapálená. Nedávno mi ří-

  kala, že celý život někdo pomáhá jí

  a teď konečně může pomoci něko-

  mu ona. Myslím, že toho dosáhne, je

  pilná a poctivě se učí,“ hodnotí Anna.

  MATURITA NA DOHLED

  Za rok čeká Lucii na střední škole

  v Butovicích maturita. Zkoušku bude

  Kameny jsou

  její celoživotní

  láskou. Má je pod

  polštářem a nosí je

  i po kapsách.

  Za rok čeká Lucii maturita.

  Zkoušku bude skládat z češtiny

  a angličtiny, sociální práce a speciální

  pedagogiky. Češtiny se nebojí,

  s angličtinou ale musí pohnout.

• Strana 31

  31

  skládat z češtiny a angličtiny, so-

  ciální práce a speciální pedagogiky.

  Češtiny se nebojí, s angličtinou ale

  musí pohnout. „Právě si sháním do-

  učování, teď ve třeťáku nasadila paní

  profesorka tvrdší režim, ale snad to

  zvládám, nějaké rezervy ještě mám.“

  Odborné předměty ji baví, ostatně už

  dnes přemýšlí, zda by nezvládla i po-

  kračování vyššího studia na JABOK.

  I když si uvědomuje, že na prak-

  tické škole by měla studium o dost

  jednodušší, je se změnou školy spo-

  kojená. „Ten přesun z komfortu, tedy

  školy, kde jsem se moc snažit nemu-

  sela, do školy, kde jsou náročnější po-

  žadavky a jiní kamarádi, pro mě roz-

  hodně nebyl jednoduchý. Dnes jsem

  ale ráda a myslím, že mě studium na

  této škole přimělo k větší samostat-

  nosti,“ hodnotí Lucie. Na internátu má

  stejně jako ostatní studenti k ruce vy-

  chovatele a pečovatelky. „Po pravdě,

  potřebuju pořád hodně pomoci, ne-

  jsem úplně samostatná. Obléknu si

  třeba tričko naruby. Nebo mám pusu

  špinavou, ale samozřejmě se sama

  snažím,“ konstatuje mladá dívka.

  Kromě výuky navštěvuje v odpo-

  ledních hodinách některé kroužky,

  například sebeobslužný kroužek va-

  ření. „Vařím jednoduchá jídla a to víte,

  že občas něco pokazím. Třeba tuhle

  jsem dělala vajíčkovou pomazánku.

  Dala jsem tam celý kelímek jogurtu

  a bylo to řídké,“ směje se Lucie a po-

  dotýká, že nakonec se to i tak dalo

  jíst. „Ale třeba s pečením cukroví mi

  vždycky pomáhá mamka,“ dodává.

  NA VÍKENDY DOMŮ

  Domů do Sedmihorek se Lucie vrací

  každý víkend. Táhne ji sem i příroda,

  která jí v Praze trochu chybí. Ve vol-

  ném čase nejraději chodí s mámou

  po Českém ráji a hledají kameny.

  Ty jsou Lucčinou celoživotní láskou.

  „Má ráda minerály a za Turnovem

  jsou jejich naleziště. Chodíme spolu

  často po lese a vyhledáváme je. Má

  je pod polštářem, nosí je po kapsách.

  Po hmatu je nepozná, ale když jí řek-

  nu, jaký druh kamene jsme našly,

  zapamatuje si to. Ráda taky chodí na

  různé burzy a veletrhy, kde se kame-

  ny prodávají,“ říká o své dceři Anna.

  Na to, že je Lucka nevidomá, se

  přišlo krátce po narození. „Když

  v šesti týdnech nefixovala předmě-

  ty, upozornila jsem na to lékařku.

  Při další prohlídce šlo už všechno

  rychle, jedno vyšetření následovalo

  druhé. Museli jsme se s tím srovnat,

  nebylo to jednoduché,“ říká Anna

  a Lucka k tomu dodává: „Zvládnout

  se to dá. Obdivuju mamku v tom, že

  se se mnou nepáře. Chodíme třeba

  spolu přes výmoly do lesa, na mé

  oblíbené kameny, zkrátka se sna-

  žíme žít tak, jako bych byla zdravá,“

  popisuje Lucie.

  Anniným snem je, aby se Lucka

  jednou osamostatnila a měla svůj

  vlastní život. „Zaslouží si mít jednou

  svou rodinu, moc bych jí to přála,“

  uzavírá Lucčina maminka. Vlastně

  taky bojovnice. 

  Maminka Anna

  nepochybovala

  o tom, že Lucie

  přijímací zkoušky

  zvládne.

  S přípravou jí

  velmi pomohla.

  Pamatuji si, že když

  jsem byla malá,

  vysvětlovala mi máma

  úlohy o pohybu tak,

  že mi to ukazovala na

  mých rukách. Jedno auto

  vyjelo v tu dobu, druhé

  v jinou. Jela proti sobě, za

  jak dlouho se setkají?

• Strana 32

  REFLEKTOR / MODULÁRNÍ ANTIDEKUBITNÍ SEDÁK

  Revoluce vsedu

  Ve stojatých vodách zdravotních akompenzačních pomůcek

  nedochází kvýraznějším změnám nijak často.

  Omalou českou vlnu se nyní pokouší ojedinělý antidekubitní

  sedák, jehož komponenty se vyrábějí na 3D tiskárně.

  Pro lidi na vozíku je zhotovován přesně na míru.

  TEXT: ŠTĚPÁN BENEŠ

  FOTO: MILAN JAROŠ

  Letos dostal sedák Libella Seat Va-

  ria prestižní cenu za design Red Dot

  Award. I když firma Libella design

  neexistuje dlouho, modulární sedák

  už slouží více než stovce jejích kli-

  entů. Nejlepším oceněním jsou je-

  jich pozitivní zkušenosti. „Nejenže

  se nám daří dekubitům i ostatním

  potížím spojeným s dlouhodobým

  sezením předcházet, máme i zprávy,

  že použití sedáku pomohlo dekubit

  doléčit,“ říká Věra Vystrčilová, desig-

  nérka a zakladatelka společnosti.

  MALÉ ZMĚNY

  SVELKÝM DOPADEM

  S navrhováním zdravotních pro-

  středků se Věra Vystrčilová setkala

  poprvé už na vysoké škole. Byla sou-

  částí studentského týmu, který pra-

  coval na vylepšení českých zdravot-

  ních lůžek Linet. „Oblast zdravotní

  péče je nesmírně důležitá, a přitom

  kvalitním produktovým designem

  skoro nedotčená. Vládne tu přesvěd-

  čení, že takhle se to přece dělalo

  vždy, inovace se prosazují jen poma-

  lu. Každé zlepšení má ale obrovský

  dopad do praxe a pro informace není

  potřeba chodit daleko. Když jsem se

  tehdy například zeptala zdravotních

  sester, co je na polohovacím lůžku,

  se kterým denně pracují, nedota-

  žené, během krátké chvíle jsem se-

  stavila dlouhý a konkrétní seznam,“

  říká.

  V oblasti designu ve zdravotnic-

  tví Věru Vystrčilovou nejvíce lákaly

  kompenzační pomůcky a později za-

  ložila studio Zdravý design. Na www.

  zdravydesign.com si můžete prohléd-

  nout některé z návrhů – například

  zdravotnické lůžko, kardiacké křeslo,

  transportní lůžko pro veterinární pra-

  xi či drobnosti ulehčující práci s klíči

  nebo držením knihy. Najdete tu i kle-

  kací vozík Seiza, o kterém přinesl

  časopis Můžeš reportáž v roce 2014.

  V rámci svých dalších prací pak

  designérka navrhla například spe-

  ciální zádovou opěrku pro vozíky

  (ve spolupráci s odbornicí na péči

  o osoby po poškození míchy Zdeň-

  kou Faltýnkovou z České asociace

  paraplegiků – CZEPA). „Vozík pro lidi

  s postižením můžeme udělat lehčí,

  z lepších materiálů, pokusit se jej

  co nejúsporněji složit pro přepravu.

  Nic z toho jej ale opravdu neposune

  kupředu, pokud se nezaměříme na

  ergonomii samotného sezení,“ mys-

  lí si Věra Vystrčilová. Tady už byl

  jen malý krok k díře na trhu – mo-

  dulárnímu antidekubitnímu sedáku.

  „Myšlenka sedáku jako stavebnice

  pochází původně také od Zdeňky

  Faltýnkové. Na trhu nic takového ne-

  bylo, tak jsme pomalu začali experi-

  mentovat v rámci mé disertační prá-

  ce,“ vzpomíná na počátky, ze kterých

  vznikla společnost Libella design.

  SKUTEČNĚ NA MÍRU

  Když se dnes rozhodnete do show-

  roomu Libella na Praze 10 objednat

  (tým může dojet i za vámi), čeká vás

  před samotným pořízením sedáku

  komplexní proces. Začíná u ergote-

  rapeutky, která posoudí sed a polohu

  kyčlí. Následuje změření tlakových

  zón (tzv. pressure mapping) na stáva-

  jícím sedáku, které ukáže, kde se váha

  těla soustředí při sezení nejvíce. Tlak

  je potřeba co nejlépe rozložit. A tady

  přicházejí ke slovu jednotlivé díly „sta-

  vebnice“, které jsou vyráběné pomocí

  3D tisku v různých tvarech a barvách

  označujících tvrdost materiálu. Er-

  goterapeutka z nich postupně skládá

  zkušební sedák a pomocí pres sure

  mappingu v reálném čase ověřuje,

  jaká kombinace bude nejlepší.

  Prefabrikované standardní díly

  tvoří základ, vložit lze i součástky na

  různých místech zvýšené či naopak

  proříznuté, aby výsledný posez co

  nejlépe rozložil hmotnost těla. Díly

  jsou na místě upravovány a zájem-

  ce si zkušební sedák odnáší na dva

  Prefabrikované standardní díly

  tvoří základ, vložit lze i součástky

  na různých místech zvýšené či naopak

  proříznuté, aby výsledný posez

  co nejlépe rozložil hmotnost těla.

• Strana 33

  33

  … a výsledky promítne do speciální aplikace.

  Červená barva napovídá, kde je tlak největší.

  Následuje tzv. pressure mapping na stávajícím sedáku.

  Speciální podložka se založí do vozíku...

  Teď už to vypadá

  mnohem lépe,

  červená barva

  zmizela. Znamená

  to, že sedák váhu

  dokáže správně

  rozložit asnížit tak

  rizika dlouhodobého

  sezení.

  Ergoterapeutka zkontroluje sed a pozici kyčlí, posoudí, kde bude

  třeba sedák individuálně modelovat.

  Vše začíná konzultací a hodnocením sedu na vozíku.

  Ergoterapeutka začíná na základě výsledků pressure mappingu sestavovat

  testovací sedák. K dispozici jsou díly vyrobené pomocí 3D tisku různé tvrdosti

  i latexová pěna s výplněmi.

  Čas na test. Během schůzky se sestavování a zkoušení opakuje hned několikrát,

  aby se našla optimální varianta.

• Strana 34

  REFLEKTOR / MODULÁRNÍ ANTIDEKUBITNÍ SEDÁK

  týdny testování, po němž může ná-

  sledovat ještě druhé kolo úprav. Po-

  kud vše vyhovuje, sedák se zadá do

  výroby, včetně počítačového návrhu

  a výroby individuálních dílů, aby vše

  perfektně zapadlo do sebe.

  Jakkoli zní podobný postup logic-

  ky, na trhu je bohužel zcela ojedině-

  lý. V nabídce je celá řada antideku-

  bitních sedáků, u žádného výrobce

  se ale neprovádí podobný systém

  zaměření nebo alespoň ověření, zda

  se uživatel v sedu na některých mís-

  tech nepřetěžuje. Základní provede-

  ní sedáku Libella Seat Varia je přitom

  cenově plně srovnatelné s mnoha

  „lepšími“ sedáky na trhu. Produkt se

  také dostal do číselníku zdravotních

  pojišťoven, a tak na něj vozíčkáři

  mohou získat příspěvek.

  PREVENCE JE LEVNĚJŠÍ

  Nad rámec základní ceny se připlá-

  cí v řádu tisícikorun za individuálně

  zhotovené díly „stavebnice“. Tvoří

  onu bonusovou nadstavbu, která po-

  souvá sedák Varia dále před konku-

  renci. Zajišťují, že sed uživatele je na

  vozíku co nejlepší a co nejlépe před-

  chází vzniku zdravotních komplika-

  cí. Nejde přitom o žádnou odchylku

  – většina vozíčkářů takovou úpravu

  potřebuje, celých 83 procent zákaz-

  níků má ve svém sedáku Libella Seat

  Varia alespoň jeden, obvykle ale ně-

  kolik individuálně zhotovených dílů.

  A i když se individuální řešení nena-

  jde pro úplně každého, 95 procent

  zájemců si sedák domů nakonec

  odveze.

  Základní provedení sedáku Libella

  Seat Varia v číselníku pojišťovny už

  najdete, hlavním cílem Věry Vystr-

  čilové a Zdeňky Faltýnkové je nyní

  dostat tam i „individuální“ provedení

  této pomůcky, aby pojišťovna mohla

  hradit také speciálně zhotovené díly

  a služby. „Návrh momentálně pro-

  chází jednáním se zdravotními po-

  jišťovnami. Je to dlouhá cesta, která

  obnáší i změny zákona. Jejím smys-

  lem je však i přispět alespoň trochu

  ke změně v myšlení – prevence

  dekubitů je mnohonásobně levnější

  než jejich léčení, které vám však, pa-

  radoxně, pojišťovna proplatí,“ vysvět-

  luje na závěr Věra Vystrčilová.

  Než se tak stane, uvedla firma pro

  klienty, kteří by si Libella Seat Varia

  nemohli z vlastních zdrojů dovolit,

  kampaň „Daruj lepší život na vozí-

  ku“. Lidé předplatí ve zvolené výši

  část nákladů na zaměření a výrobu

  sedáku. Pokud v Libelle evidují kli-

  enta v tíživé finanční situaci, příspě-

  vek mu předají a darujícího informu-

  jí o jeho využití. V opačném případě

  pak příspěvek počká, než se potřeb-

  ný objeví. Libella tak propojí ty, kte-

  rým záleží na druhých, s těmi, kteří

  pomoc potřebují. 

  S navrhováním

  zdravotních prostředků

  se Věra Vystrčilová

  setkala poprvé už na

  vysoké škole. Byla

  součástí studentského

  týmu, který pracoval

  na vylepšení českých

  zdravotních lůžek Linet.

  Modulární sedáky Libella

  Více informací najdete na www.libelladesign.cz

  Designérka Věra

  Vystrčilová se

  snaží dostat

  modulární

  sedák, včetně

  individuálních

  úprav, do číselníků

  zdravotních

  pojišťoven.

• Strana 35

  35

  REFLEKTOR / PSYCHIATRICKÁ PÉČE

  U dětí je vždy větší naděje

  Text: RADEK MUSÍLEK

  Foto: MILAN JAROŠ

  Když jsem za vámi přicházel, na

  příjem právě čekal klučina tak ve

  věku prvňáčka. Smutně žmoulal

  svého plyšáka, slzy na krajíčku,

  na vlídné otázky sestřiček odpo-

  vídal zarytým mlčením. Nezastí-

  rám, že to mnou pohnulo.

  To chápu, ale asi byste se divil, co

  dokáže předvést. Když se rozjede,

  dokázal by jednu plácnout možná

  i vám. Nevypadá na to, ale jde o ma-

  lého předškolního agresora. Není tu

  poprvé. Děti jeho věku sem většinou

  docházejí jako do stacionáře, re-

  spektive do školky, ale v některých

  akutních případech tu musí i nějaký

  čas zůstat. Všeobecně platí, že maxi-

  mální délka pobytu je třicet dní.

  Takže bych tu většinově potkal

  spíš starší děti?

  Ano, přes noc tu pobývají hlavně škol-

  ní děti do patnácti let. Ty tráví dopole-

  dne v naší nemocniční škole. Tenhle

  věkový limit se snažíme nepřekračo-

  vat. O něco starší úzkostné děvče ještě

  také přijmu, ale třeba na agresivního

  kluka s trestní odpovědností tu nejsme

  zařízeni. V takových případech úzce

  spolupracujeme s Bohnicemi nebo

  Motolem. Pokud se stane, že nám ně-

  koho takového akutně v noci přiveze

  záchranka, zajistíme, aby tu bezpečně

  přečkal do rána, ale pak se přesouvá.

  Sjakými diagnózami kvám děti

  přicházejí?

  To je velmi široká škála. Od logope-

  dických poruch, enkoprézy a enuré-

  Obor dětské psychiatrie nabývá na potřebnosti,

  reálná podpora je však vtuzemsku nedostatečná stejně

  jako kapacity, říká primářka oddělení vpražské

  Fakultní Thomayerově nemocnici Tereza Podhorná.

  Primářka Tereza

  Podhorná si

  vybrala obor, který

  je velmi potřebný,

  ale nové zájemce

  bohužel moc

  neláká.

• Strana 36

  REFLEKTOR / PSYCHIATRICKÁ PÉČE

  zy (únik stolice a noční pomočování)

  přes ADHD, mentální retardace či

  autismus až po agresivitu, sebepo-

  škozování, anorexii a deprese. Určitě

  je lepší, když máte skladbu osazen-

  stva oddělení namixovanou, než aby

  drtivě převažovala jedna diagnóza.

  Platí to i o věku a pohlaví.

  Logopedické poruchy zní poně-

  kud překvapivě.

  Poruchy řeči mohou mít mnohem

  hlubší a závažnější původ. Nebo mo-

  hou být zaměněny za něco jiného,

  proto se jimi zabýváme i my.

  Co se sdětmi během pobytu děje?

  Jak vidím, odehrává se vopti-

  misticky vyzdobeném prostředí,

  které se snaží co nejvíc potlačit

  nemocniční dojem.

  V první řadě nám jde o to, abychom

  děti co nejlépe poznali. Můžeme je

  pozorovat, vyšetřit a diagnostikovat.

  Pak lze navrhnout nějaká řešení.

  Kromě lékařů z oboru psychiatrie

  s nimi pracují speciální pedagogové

  a psychologové. Je-li to nezbytné,

  můžeme nasadit i medikaci, pokud

  se jiné možnosti nedaří. U předškol-

  ních dětí k ní ale saháme minimálně.

  Jak se na vaše oddělení děti

  dostávají?

  Někdy na doporučení školy, psycho-

  logů i na žádost samotných rodičů

  nebo překladem z pediatrie. Také

  přicházejí akutní případy, kdy chce

  dítě například spáchat sebevraždu.

  Pozorujete nějaké trendy avývoj

  voblasti psychiatrických diagnóz

  ajejich četností udětí?

  Určitě jsou na viditelném vzestupu

  deprese a sebepoškozování. Zejmé-

  na od období covidu. Dříve tu byli

  hlavně kluci s ADHD (hyperaktivita

  s poruchou pozornosti, pozn. redak-

  ce). Teď máme hodně dívek, které

  nechtějí žít, sebepoškozují se nebo

  intoxikují. Jde o důsledky sociální

  izolace. Paradoxně přitom ale často

  zároveň řešíme odmítání školní do-

  cházky. Mysleli jsme si, že to odezní,

  ale zatím se tak rozhodně neděje.

  Proč zrovna sebepoškozování?

  Fyzická bolest je lepší než ta psy-

  chická, to je častá věta u těchto pa-

  cientů. U každého příchozího vždy

  koukáme na ruce, jestli nenajdeme

  nějaké jizvy. Zajímavé je, že v létě

  případů ubývá, protože zranění se

  hůř zakrývají oblečením. Obávám se

  zároveň, že kromě psychologických

  příčin jde také někdy o jakýsi módní

  trend. Na sociálních sítích téma se-

  bepoškozování dost frčí. Jde to při-

  tom těžko odlišit. Stejně jako u pro-

  blematiky genderu, ta je teď také

  velmi populární. Zejména u děvčat,

  která chtějí být chlapci. Ve škole se

  dožadují oslovování chlapeckým

  jménem, chtějí hormonální blokádu

  menstruace a růstu prsou. Obvykle

  přitom nemluví přímo o předělání

  pohlaví. Pochopit přesné příčiny je

  otázka za milion. Popravdě: nevím.

  Na ty děti se to teď ale valí ze všech

  stran.

  Daří se vám pomáhat hned?

  Psychiatrické potíže jsou obvykle

  běh na dlouhé trati. A jako u všeho

  platí, že čím dříve situaci řešíme, tím

  Psychiatrické potíže jsou obvykle běh

  na dlouhé trati. A jako u všeho platí,

  že čím dříve situaci řešíme, tím lépe.

  Někdy se to pak „opraví“ poměrně

  rychle.

  Součástí pobytu

  je iškolní výuka,

  kterou museli

  během pandemie

  po určitou dobu

  obstarávat také

  lékaři.

  Nejmenší pacienti

  většinou docházejí

  na oddělení

  jako do školky.

  To umožňuje

  jejich pozorování

  adiagnostiku.

• Strana 37

  37

  lépe. Někdy se to pak „opraví“ po-

  měrně rychle. Například v případě

  záškoláctví, které může v extrém-

  ních případech vést až k dětskému

  domovu. Někdy stačí užší spolu-

  práce s rodiči a změna školy. Hez-

  ky viditelné jsou rovněž pokroky

  u anorexie. Když se vše povede, je

  to pěkně ohraničená léčba s jasným

  dobrým koncem.

  Nacházejí se dětští psychiatrič-

  tí pacienti rovnoměrně napříč

  populací, nebo existují, řekněme,

  rizikovější skupiny?

  Nic nelze tvrdit absolutně, ale po-

  cházejí většinou z problémových

  nebo sociálně slabých rodin, případ-

  ně z pěstounské a ústavní péče či od

  rodičů, kteří mají sami psychické

  potíže. Setkáte se ovšem i s velmi

  dobře situovanou rodinou z takzva-

  ně lepší společnosti, kde je na první

  pohled všechno v pořádku. Když ale

  potom vidíte, jak maminka zakrý-

  vá diagnózu své dcery i před otcem

  a o medikaci mluví jako o vitami-

  nech, pochopíte, že v pořádku něco

  opravdu není…

  Takže za vámi rodiče sdětmi

  někdy přicházejí hlavně proto,

  abyste opravili škody, které sami

  nadělali?

  Bohužel tomu tak bývá. Je to hlavně

  těmi, kteří svoji roli nezvládají. Jejich

  děti se k nám často opakovaně vra-

  cejí. Stabilizace se musí opakovat.

  Takoví rodiče si myslí, že oni nic mě-

  nit nemusí. Opak je přitom pravdou!

  Náprava psychického stavu dítěte je

  vlastně velmi často podmíněna dlou-

  hou prací doma v rodině.

  Jiní rodiče zase přicházejí proto,

  aby pro svoje dítě získali diagnó-

  zu, ze které pak očekávají plynoucí

  úlevy a výhody. Stává se tedy i to, že

  něčí názor nepotvrdíme. Diagnostic-

  ké metody se přitom velmi zpřesnily

  a snížily i věkovou hranici pacientů,

  u nichž je lze úspěšně použít. Pro-

  to se u skutečných případů dá začít

  s léčbou brzy, což zvyšuje pravděpo-

  dobnost dobrých výsledků.

  Zatěžující je, když víte přesně, co

  by pomohlo, ale zároveň vidíte, že ta

  rodina toho prostě nebude schopna.

  Jindy se zase setkáte se zneužíva-

  nými dětmi. Ty příběhy jsou někdy

  opravdu hrozné. To patří na našem

  oboru k nejnáročnějším aspektům.

  Určitě je důležité mít dobré vlast-

  ní rodinné zázemí a umět si vyčis-

  tit hlavu. Domů si v ní můžete nosit

  maximálně provozní věci z chodu

  oddělení.

  Co je hlavním problémem české

  dětské psychiatrie?

  Jedním slovem dostupnost. Každý

  den nám zvoní telefony s žádostmi.

  Frustrující je, že kvůli kapacitě mu-

  síme odmítat. V Praze je sto třicet lů-

  žek, z toho třicet u nás v Krči, pade-

  sát v Bohnicích a padesát v Motole.

  Leží na nich pacienti z celé republi-

  ky, dokonce i z Moravy. Celý stát má

  totiž k dispozici maximálně pět set

  míst. I kdyby se nějakým zázrakem

  podařilo navýšení celkové kapacity

  o sto procent, do čtrnácti dnů bude

  zaplněna. Sice se mluví o potřebnosti

  dětské psychiatrie, ale reálně se nic

  nezlepšuje. Zatím jde pouze o slova.

  Ajak je to se samotnými dětský-

  mi psychiatry, těch je dost?

  Letos v tomto oboru atestují v celé

  republice čtyři lidé. Stačí to jako od-

  pověď? Je nás málo. Nestačilo by, ani

  kdybychom zvládali všichni pořád

  sloužit dvanáctihodinové směny. Mu-

  síme chránit i sami sebe. Na našem

  oddělení jsem já a čtyři kolegové. Jde

  o málo lukrativní a přitom psychicky

  náročný obor. Myslím, že za úvahu by

  stála změna už v samotném nastave-

  ní studia dětské psychiat rie. Budoucí

  adepti tohoto oboru musí absolvovat

  měsíce na interně, chirurgii a podob-

  ně, spoustu času pak stráví na dospě-

  lé psychiatrii.

  Jak jste se vy osobně ktomuto

  oboru dostala?

  Původně jsem se chtěla věnovat pe-

  diatrii, ale nebylo místo a psychiatrie

  mě bavila, tak se to tak nějak pro-

  pojilo. V Krči jsem nastoupila před

  čtrnácti lety a po mateřské jsem se

  vrátila před sedmi lety. V roce 2020

  na mě padl primariát, a „užila jsem si

  všechny covidové radosti“ s tím spo-

  jené. Byly tu i chvíle, kdy jsme coby

  lékaři učili děti místo učitelů. Ale ni-

  čeho nelituji. Vybrala jsem si obor,

  ve kterém je to sice někdy těžké,

  ale když pracujete s dětmi, je vždy

  mnohem větší naděje na úspěch než

  u dospělých. 

  MUDr. Tereza Podhorná (*)

  Primářka dětské psychiatrie ve Fakultní Thomayerově

  nemocnici Praha Krč. Přímo vbudově, kde dnes působí, se

  narodila. Vystudovala . lékařskou fakultu UK, voboru působí

  od roku , vroli primářky od roku .

  Má dvě dcery ve věku  a let. Ráda cestuje ajezdí na chatu.

  Zatěžující

  je, když

  víte přesně,

  co by

  pomohlo,

  ale zároveň

  vidíte, že

  ta rodina

  toho prostě

  nebude

  schopna.

• Strana 38

  REFLEKTOR / KOMUNITA PROTI SAMOTĚ

  Vkomunitních centrech

  nacházejí senioři životní

  partnery ikamarády

  Na Praze 5 se dějí věci. Tedy alespoň co se týče

  pestrých aktivit zdejšího Centra sociální

  aošetřovatelské pomoci, které zde už přes 20 let

  působí ajehož služeb rádi využívají senioři,

  lidé spostižením irodiny sdětmi.

  TEXT: RADEK GÁLIS

  FOTO: ARCHIV CSOP PRAHA 5

  Centrum sociální a ošetřovatelské po-

  moci Praha 5 (CSOP) pomáhá lidem

  od roku 2000. Zajišťuje péči o zdra-

  votně a tělesně postižené občany od

  35 let a seniory z Prahy 5 provozo-

  váním pečovatelské a odlehčovací

  pobytové služby v Domě sociálních

  služeb Na Neklance 15. Tak zní holá

  fakta, tady jde ale o víc než o ně.

  NEBOJTE, DÁME TO!

  Ředitelka centra Helena Volechová

  moc dobře ví, co tahle práce přiná-

  ší. „V sociální oblasti pracuji již 30

  let, po ukončení vysoké školy jsem

  nastoupila jako sociální pracovni-

  ce na Úřad MČ Praha 5, kde jsem

  byla do roku 2013. Byla to pro mě

  velká škola života a krásná práce.

  Pracovala jsem s různými cílovými

  skupinami a řešila mnoho lidských

  příběhů, které se nedají spočítat, ale

  zároveň se na ně nedá zapomenout.

  Pochopit, poradit a pomoci je pro

  mne společný jmenovatel v sociální

  práci. Smys luplná práce mě naplňu-

  je a baví dodnes, takže bych nemě-

  nila. V roce 2014 jsem vstoupila do

  sociálních služeb CSOP v Praze 5.

  Ve své práci se snažím, aby lidé po-

  chopili a věděli, že pokud se ocitnou

  v situaci, která je pro ně problema-

  tická, těžká a zdánlivě bezvýchodná,

  mohou mít spojence. Mohou požádat

  a využít pomoci, o které mají vědět,

  že je nablízku. Sociální služby hra-

  jí v jejich situacích významnou roli,

  která pro ně znamená naději a po-

  moc,“ vypráví na úvod.

  Centrum poskytuje pečovatelskou

  péči klientům v domácím prostředí

  v nepřetržitém provozu celoročně.

  „Práce pečovatelky je velmi nároč-

  ná psychicky i fyzicky, je nesmírně

  odpovědná a je posláním,“ pokraču-

  je Helena Volechová. „Doba pande-

  mie byla velkou zkouškou, prověřila

  mnohé a potvrdila, jaké obrovské

  nasazení mají pečovatelky a pečo-

  vatelé, kteří se setkávali denně s lid-

  skou bezradností, strachem a potře-

  bou zajistit služby u klientů. Chodili

  za nimi neohroženě se slovy: Neboj-

  te, dáme to! Měli a mají dar sounále-

  žitosti a podpory.“

  V domech s pečovatelskou služ-

  bou bydlí senioři, kteří jsou schopni

  samostatného bydlení, ale mohou

  si vybrat z nabídky pečovatelských

  služeb, které z důvodu zhoršujícího

  se zdravotního stavu a částečného

  omezení soběstačnosti potřebují. Cítí

  zde bezpečí, sounáležitost, nejsou

  opuštění a nezůstávají na nic sami,

  mají si s kým popovídat. Přitom mají

  zachované soukromí, na které jsou

  zvyklí. „I zde jsme překonávali pan-

  demii s velkým nasazením pečova-

  Děti jsou

  úžasné svou

  bezprostředností

  a jasným názorem,

  ví zaměstnankyně

  dětských skupin

  Hřebenka.

• Strana 39

  39

  ky 5), Prádelna (Holečkova 38a) a Ko-

  nírna (Hlubočepská 2). „Cílem center

  je uspořádat na míru seniorům systém

  aktivního setkávání a vzdělávání, aby

  každý našel svůj prostor pro další roz-

  víjení sebe sama nezávisle na věku či

  zdravotních omezeních,“ vysvětluje

  Marika Čepková, vedoucí center Lou-

  ka a Konírna, kde mají na pět set členů.

  „Aby vnímali své okolí všemi smys-

  ly a aby měli obrovskou chuť se učit

  novým věcem. Na tvůrčích kurzech

  rozvíjíme pocit sounáležitosti, kdy lidé

  tvoří i předměty a dekorace pro další

  seniory z pečovatelských domů či pro

  dětské skupiny. U všech vidíme vel-

  kou radost z tvoření a plnou soustře-

  děnost, která odpoutá pozornost od

  každodenních problémů,“ vysvětluje

  vedoucí.

  Velkou skupinu členů tvoří ženy,

  které jsou osamocené a chtějí poznat

  nového parťáka k podnikání dalších

  aktivit. Během aktivit se dají dohro-

  mady i skupinky žen, které si rozu-

  mějí a pak se scházejí také soukro-

  mě a pomáhají si.

  Dominantní aktivitou je pořádá-

  ní vycházek po Praze, při kterých

  senioři s průvodkyní nalézají nová

  místa. Letos vznikla i aktivita Vy-

  cházky se vzpomínkou, kterou přijali

  účastníci s nadšením. Vzpomínají při

  nich na dřívější názvy ulic a jemnou

  formou se tak uplatňuje metoda re-

  miniscence z tréninků paměti.

  Oblíbené jsou i výlety pro veřej-

  nost, rodiny s dětmi a seniory. „Jak

  někteří říkají, sami by neměli odva-

  hu ve svém věku cestovat nebo si

  Členové

  komunitních

  center se rádi

  setkávají a tvoří

  společně.

  Cílem center je uspořádat na míru

  seniorům systém aktivního setkávání

  a vzdělávání, aby každý našel svůj

  prostor pro další rozvíjení sebe sama

  nezávisle na věku či zdravotních

  omezeních.

  telek a zdravotních sester, které pe-

  čovaly o klienty ve dne v noci. Dnes

  máme zkušenosti a víme, jak se při

  opětovném výskytu covidu zacho-

  vat,“ dodává ředitelka.

  NAJÍT PARŤÁKA

  Společným krédem CSOP je vedle po-

  skytování sociálních služeb i aktiviza-

  ce seniorů. Vznikla proto tři komunitní

  centra (KC) – Louka (U Královské lou-

• Strana 40

  REFLEKTOR / KOMUNITA PROTI SAMOTĚ

  zorganizovat výlet, takže je to pro ně

  příležitost dostat se do přírody a vy-

  jet za kulturou,“ raduje se vedoucí,

  která ví, že senioři jsou aktivní lidé

  a pestrá nabídka programů je lákavá.

  Některé skupinky už roky chodí

  na tréninky paměti či na tvůrčí díl-

  ny, jiné dlouhodobě rozvíjejí znalos-

  ti v oblasti PC, mobilů nebo se učí

  cizí jazyky. Před Vánoci se aktivity

  ladí na předvánoční duch. Vyrábí se

  ozdoby, v jazykových kurzech pro-

  bírají tradice ze zemí, kde se mluví

  anglicky nebo španělsky.

  PILÍŘ PROTI SAMOTĚ

  Vzdálenost není překážkou. CSOP

  zahájilo 2. ledna 2017 sociální pro-

  jekt zaměřený na přepravu klientů

  pečovatelské služby vozidlem Taxík

  Maxík. Osmimístný ford se spe-

  ciální úpravou pro tělesně postižené

  osoby a seniory obdrželi v prosin-

  ci 2016 jako dar od Nadace Char-

  ty 77 ve spolupráci se sítí lékáren

  Dr. Max. „Doprovod vozidlem Taxík

  Maxík jezdí po celé Praze a přepra-

  vuje klienty nejen do nemocnic, na

  úřady, instituce, ale i na společenské

  Pestrý program,

  sport, možnost

  naučit se něco

  nového – ito

  jsou magnety

  komunitních

  center.

  a volnočasové akce,“ vysvětluje Ma-

  rika Čepková. „Službu klienti vítají,

  protože je cenově dostupná a vozidlo

  je uzpůsobeno požadavkům pro pře-

  pravu osob se sníženou pohyblivostí

  či s kompenzačními pomůckami,“

  dodává.

  „Komunitní centra jsme koncipo-

  vali jako místní střediska společen-

  ského a kulturního života dané loka-

  lity zaměřená sice hlavně na cílovou

  skupinu seniorů, nicméně zapojující

  do dění i ostatní blízké a vzdálenější

  obyvatele bez rozdílu věku,“ přidává

• Strana 41

  41

  se Michael Čihák, vedoucí KC Prá-

  delna. „Např. u nás senioři působí

  jako lektoři jazykových kurzů, zdra-

  votních cvičení nebo si organizují

  hernu stolního tenisu včetně oblíbe-

  ného tradičního Lednového turnaje

  SENzačních SENiorů,“ prozrazuje.

  Činnost komunitních center tak

  představuje základní a funkční pilíř

  v boji proti osamocení v seniorském

  věku a spoustě návštěvníků dává za-

  pojení do aktivit novou životní náplň

  a smysl. „Kromě opravdových přá-

  telství, která mají svůj přesah i v ži-

  votě mimo centrum, se jednou mezi

  návštěvníkem a návštěvnicí kroužku

  stolního tenisu v KC Prádelna vytvo-

  řil partnerský vztah,“ usmívá se Mi-

  chael Čihák.

  POHÁDKY ČTECÍ BABIČKY

  Centrum nabízí programy lidem

  všeho věku, o čemž svědčí i činnost

  dětských skupin. „Chtěli jsme po-

  kračovat v tradicích, které byly za

  minulé doby zdejších jeslí,“ říká Zora

  Nováková Vlasáková, vedoucí dět-

  ských skupin Hřebenka. „Zůstáváme

  přístupní pro rodiče, kteří se potře-

  bují vrátit do zaměstnání a mají děti

  od 15 měsíců do tří let, neboť finanč-

  ně dostupných a kvalitních zaříze-

  ní není mnoho. Využíváme s dětmi

  přírodu v okolí, hlavně park Palata,

  hřiště Okrouhlík a celé Hřebenky.

  Máme k dispozici zahradu plnou ze-

  leně, kde dětem přibližujeme změny

  přírody a pěstujeme květiny, bylinky

  a zeleninu,“ pokračuje Zora Nováko-

  vá Vlasáková.

  Práci s dětmi se věnuje 12 let

  a stále ji naplňuje. „Děti jsou úžas-

  né svojí bezprostředností a jasným

  názorem. S kolegyněmi je neučí-

  me, spíše jsme průvodci a pomalý-

  mi krůčky s nimi objevujeme jejich

  svět. V CSOP pracuji necelé dva roky

  a jsem za tuto práci velice ráda, pro-

  tože mě obohatila o další poznatky,

  stále mě posouvá dál a získávám

  díky ní nové zkušenosti. Jsme tý-

  mem lidí, kteří dělají svoji práci

  hlavně srdcem, a spokojené děti i ro-

  diče jsou důvodem k radosti. Jedna

  z výhod práce u dětí je, že jste stále

  v dětském světě, což vám nedovolí

  přemýšlet nad tím, zda se bojíte stáří.

  Dětem chodí ve čtvrtek číst pohád-

  ky čtecí babička. Je jí přes 80 let a je

  neuvěřitelná svojí energií. Má nespo-

  čet aktivit a i přes občasná zdravotní

  trápení se nevzdává a chce žít stále

  plnohodnotný život. Je mým vzorem

  a důvodem, proč se stáří nebát,“ uza-

  vírá Zora Nováková Vlasáková. 

  Centrum sociální aošetřovatelské

  pomoci Praha 

  Posláním příspěvkové organizace je podporovat

  soběstačnost, poskytovat podporu apomoc všem, kteří se

  ocitli vzhledem kvěku, zdravotnímu stavu či chronickému

  onemocnění vsituaci, kdy jsou částečně či úplně odkázáni

  napomoc jiných.

  Provozuje terénní pečovatelskou službu, domy

  spečovatelskou službou, wellness centra pro seniory,

  byty spečovatelskou službou aDům sociálních služeb

  sodlehčovacím pobytovým zařízením. Provozuje

  Komunitní centra Prádelna, Louka aKonírna, která zajišťují

  komunitní, kulturní, společenské, vzdělávací, umělecké

  asportovní aktivityreflektující aktuální společenské

  potřeby. Zajišťuje iprovoz dětských skupin.

  Kontakt:

  Centrum sociální aošetřovatelské pomoci Praha , p. o.

  nám. . října ,   Praha 

  e-mail: csop@volny.cz, www.csop.cz

  ředitelka PhDr. Helena Volechová

  tel.   , e-mail: volechova@csop.cz

  Vycházky

  se vzpomínkou

  přijali účastníci

  s nadšením.

• Strana 42

  REFLEKTOR / NEUROSTIMULACE

  Opatrně

  nadějné vyhlídky

  Na sklonku letošního léta provedly

  dvě nemocnice vČeské republice

  unikátní operace, které zavedly

  neurostimulační implantáty

  do páteře lidí spoškozenou

  míchou. Hlavními aktéry jedné

  znich byli Tomáš Svášek vroli

  pacienta adoktor Šimon Kozák

  zFakultní nemocnice Královské

  Vinohrady. Ipřes nepopiratelný

  úspěch zákroku mírní přehnaný

  optimismus. Nejde osvatý grál

  neurochirurgie, ale onadějný

  začátek dlouhé cesty.

  Text: RADEK MUSÍLEK

  Foto: MILAN JAROŠ

  Přehnaná očekávání vyvolaly u ně-

  kterých lidí články o tom, jak se ochr-

  nutý vozíčkář znovu postavil na nohy.

  To je sice pravda, ovšem je potřeba

  znát celkový kontext. Neurostimulač-

  ní implantát není sám o sobě žádná

  novinka. Používá se už padesát let

  k mírnění bolestí. To byl také primární

  cíl u Tomáše. Částečné zlepšení funk-

  cí dolních končetin pro něj byl jakýsi

  bonus, o kterém se předem mluvilo

  a tiše v něj doufalo, protože techno-

  logie implantátu udělala velký pokrok

  a nové jsou i způsoby jeho umístění.

  SKLIZEŇ DLOUHÉHO VÝZKUMU

  Původní implantáty měly jen tři až

  čtyři kontaktní elektrody a byly tuhé.

  Ty současné mají elektrod třicet dva,

  jsou velmi flexibilní, tenké asi jako

  hrot propisky a dlouhé jen šest cen-

  timetrů. Na jejich vývoji má hlavní

  zásluhu Federální technologický

  institut ve švýcarském Lausanne

  a profesor Grégoire Courtine. Umis-

  ťují se pod poškozené místo do epi-

  durální oblasti na vrchní část páteře.

  Napájení obstarává voperovaná ba-

  terie s životností až dvacet let.

  Po pětadvacetiletém výzkumu byly

  v letech 2018–2022 zveřejňovány

  výsledky využití na lidech. Tyto vý-

  zkumy zaujaly doktora Kozáka (38),

  který se specializuje na léčbu bolesti.

  Sledoval je, a nakonec se s podporou

  vinohradské nemocnice vydal na

  mezinárodní neuromodulační konfe-

  renci do Barcelony, kde se s techno-

  logií blíže seznámil. Ještě odtamtud

  volal Tomáši Sváškovi (52). Ten váhal

  jen asi vteřinu, než řekl ano.

  Oba věděli, že se pouštějí do po-

  měrně odvážného dobrodružství.

  Tomáš je úspěšný

  podnikatel. Teď

  se však musí

  achce věnovat

  ipokrokům na

  sobě samém.

• Strana 43

  43

  Mimo Švýcarsko a USA takových

  zákroků zatím mnoho neproběhlo,

  ve středoevropském prostoru se dá

  dokonce mluvit o primátu – společ-

  ně s operací ve Fakultní nemocnici

  Motol, která se pod vedením primáře

  spinální jednotky Jiřího Kříže usku-

  tečnila jen o několik dní dříve.

  PRVNÍ KROKY PO LETECH

  Výběr pacienta je podle doktora Ko-

  záka klíčovým aspektem úspěchu:

  „Projevů poškození míchy je obrov-

  ské spektrum. Vedle rozsahu ochr-

  nutí a ztráty citlivosti je to i existence

  spazmů, bolesti nebo úbytku svalové

  hmoty. U někoho se všechno nebo

  něco z toho vyskytuje, u jiného ne.

  Prvním krokem je stanovení kritérií

  výběru. Já vybíral podle výzkumů ve

  světě a vlastního názoru. Je důležité

  zdůraznit, že nejde o přemostění, ale

  stimulování míchy pod poškozenou

  oblastí. V podstatě se na základě

  praxe věří, že díky neuroplasticitě

  neporušených vláken se část signálů

  ze stimulace dokáže dostat zpět do

  mozku, který začne na podněty re-

  agovat. Tyto dráhy se pak postupně

  posilují, v čemž hraje klíčovou roli

  následná rehabilitace. Proto se do-

  mnívám, že vhodným kandidátem

  je pacient, u něhož není mícha pře-

  rušena úplně a jehož svalová hmota

  neutrpěla příliš velké ztráty. I když

  Švýcarům se už podařilo dosáhnout

  určitých výsledků i u několika přípa-

  dů úplné léze.“

  Z pohledu doktora Kozáka je

  podstatným faktorem i osobnost

  pacienta – jestli má motivaci, vůli

  a zodpovědnost. Nemá smysl inves-

  tovat energii a peníze do někoho,

  kdo svým přístupem veškerou prá-

  ci širokého týmu odborníků zhatí.

  Vhodného kandidáta našel právě

  v Tomášovi, kterému dlouhodobě lé-

  čil bolesti v dolních končetinách.

  Tomáš Svášek je činorodý muž

  i táta z Brandýsa nad Labem, který

  podniká v oblasti pohostinství a hra-

  je tenis. Ochrnul v únoru 2013 ni-

  koliv po úrazu, ale v důsledku cévní

  malformace v míše. „Vlastně se mi to

  stalo dvakrát. Z prvního ochrnutí se

  mi ještě po operaci na čas podařilo

  částečně dostat, podruhé už to bylo

  trvalé, tedy až do této doby. Nejhor-

  ší bylo, že se mi tehdy objevily neu-

  ropatické bolesti a velká spasticita.

  Původní implantáty měly jen

  tři až čtyři kontaktní elektrody

  a byly tuhé. Ty současné mají elektrod

  třicet dva, jsou velmi flexibilní,

  tenké asi jako hrot propisky

  a dlouhé jen šest centimetrů.

  Z pohledu doktora

  Kozáka je podstatným

  faktorem i osobnost

  pacienta – jestli

  má motivaci, vůli

  a zodpovědnost. Nemá

  smysl investovat energii

  a peníze do někoho,

  kdo svým přístupem

  veškerou práci širokého

  týmu odborníků zhatí.

• Strana 44

  REFLEKTOR / NEUROSTIMULACE

  Před šesti lety jsem musel dostat

  baklofenovou pumpu na zmírnění

  křečí. To mi alespoň umožnilo začít

  hrát na vozíku tenis, jemuž jsem se

  věnoval od dětství. Na bolesti jsem

  musel brát opiáty. Ty jsou možná

  chvíli fajn, ale po osmi letech je to už

  jen nepříjemné a vyčerpávající. Díky

  implantátu jsem mohl začít postupně

  snižovat dávky obojího. Je to velká

  úleva,“ pochvaluje si Tomáš.

  Za největší zážitek považuje, když

  byl implantát tři dny po operaci akti-

  vován, že mu jako mávnutím kouzel-

  ného proutku zmizela úporná bolest

  v levém tříslu. Světlých okamžiků

  pak postupně přibývalo víc a víc.

  I když všechno stále není ideální

  a uvědomuje si, že před sebou má

  ještě dost práce. „Od začátku bylo

  patrné, že se věci daly do pohybu.

  Začal jsem cítit každý sval, povolily

  spazmy, takže nohy už nebyly beto-

  nové, ale naopak uvolněnější. Začaly

  se objevovat motorické funkce. Moc

  mi to pomohlo. Na chození to sice

  není, ale zlepšuji se. Nejdřív jsem se

  jen postavil, pak o holích ušel deset

  metrů, teď zvládnu stovku. Musím

  však opatrně, což zrovna není můj

  styl. Bohužel to nejde urvat urput-

  ností a silou. Když to přeženu, za-

  čnou se vracet bolesti. Ty totiž úplně

  nezmizely, přestože jsou jiné a mír-

  nější. Sám z toho mám v hlavě zma-

  tek. Někdy stojím a všechno je úpl-

  ně v pořádku, jindy to nestojí za nic.

  A každá noha je jiná. V něčem lepší,

  v něčem horší. Zlepšilo se mi i cho-

  zení na toaletu a ubylo pocitů únavy,“

  líčí Tomáš svoje pocity.

  PRŮBĚH OPERACE

  Samotný zákrok trval přes šest ho-

  din, ale předcházela mu dlouhá

  příprava a plánování multidiscipli-

  nárního týmu, který zahrnuje vedle

  doktora Kozáka pochopitelně také

  neurochirurgy, rehabilitační lékaře,

  fyzioterapeuty a psychologa. „Velmi

  důležité je přesné umístění implan-

  tátu. To trvá přibližně dvě hodiny

  a prováděli ho neurochirurgové, což

  já nejsem. Popravdě řečeno to ně-

  které lidi překvapuje, že takovou věc

  inicioval zrovna specialista na bolest.

  Během operace se využívá EMG,

  kdy nám jehličky ve svalech dávají

  zpětnou vazbu o tom, jaké oblasti se

  nám v danou chvíli podařilo napojit.

  Jde doslova o milimetry,“ říká Šimon

  Kozák a přiznává, že prožíval s vel-

  kým napětím, jaký bude výsledek.

  Navíc operace, zejména pak páteře,

  není nikdy bez rizika. Výsledek byl

  ale nad očekávání, a to ještě není

  nic hotovo. Jak už bylo řečeno, prá-

  ce pokračuje rehabilitací, bez níž by

  úspěch nebyl možný.

  Na otázku, jestli se po tom všem

  Tomáš cítí jako průkopník, s úsmě-

  vem upřímně odvětí, že si připadá

  spíš jako pokusný králík. Říká to

  však s vděčností za pomoc a péči,

  které se mu dostává. Podobně vnímá

  i mediální zájem, který bere hlavně

  jako cestu, jak podpořit další vývoj

  v této oblasti. Jeho lékař prý zazna-

  menal už i jisté dotazy od zahranič-

  ních kolegů z oboru.

  „Jsme na začátku něčeho, co ješ-

  tě není oficiální terapie,“ konstatuje

  doktor Kozák a dodává: „Zákrok byl

  hrazený zdravotní pojišťovnou, pro-

  tože primární indikací byla léčba

  bolesti. To bude trvat ještě roky, než

  se tohle změní. Čeká nás dlouhý vý-

  zkum a testování. Obecně například

  vůbec nejsou data k vlivu neurosti-

  mulace na ejakulaci a erekci. Něco

  málo se ví o vlivu na funkci střev,

  močení a krevní tlak, což jsou všech-

  no oblasti, s nimiž mívají lidé po po-

  ranění míchy rovněž problémy. Roz-

  hodně se zatím nehodlám pouštět

  mimo oblast úrazových a ischemic-

  kých poškození, jako třeba do obrn

  a podobně. Zaměřit se rovněž hod-

  lám zejména na hrudní páteř. U krku

  už je zasažena i funkce rukou, které

  ovšem považuji za velmi důležité při

  následné rehabilitaci.“

  Poodhaluje i svůj výhled do bu-

  doucnosti: „Neurostimulace se těší

  velké pozornosti a má mnoho forem

  i využití. Myslím, že má naději s dob-

  rým výhledem. Osobně bych řekl, že

  rozhodně víc než biologická léčba

  například v podobě kmenových bu-

  něk. Ty zatím neukázaly nic převrat-

  ného ani přesvědčivého.“ 

  Od začátku bylo patrné,

  že se věci daly do

  pohybu. Začal jsem cítit

  každý sval, povolily

  spazmy, takže nohy už

  nebyly betonové, ale

  naopak uvolněnější.

  Začaly se objevovat

  motorické funkce. Moc

  mi to pomohlo. Na

  chození to sice není, ale

  zlepšuji se.

  Díky implantátu se

  po letech dokáže

  postavit na vlastní

  nohy aujít na nich

  desítky metrů.

• Strana 45

  ZNOVU

  VYDÁVÁME

  OBLÍBENÝ

  ČASOPIS

  MŮŽEŠ

  Najdete vněm informace

  arady zoblasti sociálních

  azdravotních služeb,

  informace onových

  pomůckách, onovinkách

  ve zdravotnictví avobčanské

  společnosti. Hodně se dozvíte

  iopráci Konta Bariéry,

  ozajímavých osudech klientů.

  Bezplatně můžete časopis dostávat až do své schránky,

  jednoduše si oněj napište do redakce na info@muzes.cz.

  Pokud se vám obsah bude líbit arozhodnete se naši práci podpořit,

  můžete přispět formou jednorázové DMS ve tvaru

  DMS KONTOBARIERY 30, DMS KONTOBARIERY 60 nebo

  DMS KONTOBARIERY 90 na telefonní číslo 877 77

  nebo přispět jakoukoliv finanční částkou přímo na účet Konta Bariéry

  č. ú. 17 111 444 / 5500 svariabilním symbolem 62933. Děkujeme!

  Nové číslo vyjde každého čtvrt roku.

  45

• Strana 46

  ŽIVOT

  Znovu vsedle

  Paní Eva Kosinová vedla pestrý

  život, než jí do něj letos brutálním

  způsobem zasáhlo onemocnění

  covidem. Vjeho důsledku přišla

  ovšechny čtyři končetiny. Přesto

  je zní stále cítit energie achce

  se skritickou situací poprat. Těší

  se na elektrický vozík ibionickou

  protézu ruky, jejíž pořízení

  podpoří Konto Bariéry.

  Text: RADEK MUSÍLEK

  Foto: MILAN JAROŠ

• Strana 47

  47

• Strana 48

  ŽIVOT / PŘÍBĚH

  Od dětství paní Evu (66) provází lás-

  ka ke zvířatům. Už jako holka jez-

  dila na koních. Jejich obrázky zdobí

  i její pokoj v domově pro seniory

  v Chlumci nad Cidlinou, kde mo-

  mentálně bydlí od květnového pro-

  puštění z nemocnice.

  Pravidelně ji zde navštěvuje man-

  žel, který se necítil na to, aby své

  manželce poskytl dostatečnou do-

  mácí péči. Zatím alespoň obhospo-

  dařuje její zvířata u domu v nedaleké

  Olešnici. „Musím říct, že mě man-

  želův strach pečovat o mne nepří-

  jemně zaskočil, ačkoliv sem dochází

  na pravidelné návštěvy a vozí mě

  na vycházky,“ posteskla si paní Eva

  hned na úvod.

  Sedí na posteli svého jednolůžko-

  vého pokoje, před sebou stoleček, na

  němž má mobil, ovladač od televi-

  ze, časopis a speciální tyčku, kterou

  dokáže mačkat tlačítka nebo otáčet

  stránky. Tu jí nechal vyrobit syn na

  3D tiskárně, aby byla v rámci mož-

  ností o něco samostatnější. „Starají

  se tu o mě hezky, ale tohle prostředí

  není můj šálek kávy. Mimochodem,

  raději bych si dala pivo,“ zasměje

  se a dává tak průchod své přiroze-

  né vitalitě, které se v její situaci ani

  nechce věřit. Na vysvětlenou hned

  dodává, že se tu nemá s kým bavit.

  „Většina lidí je tu o patnáct i více let

  starších a řeší úplně jiné věci. Ne-

  dávno šly kolem dvě babičky a já

  skrze otevřené dveře slyšela, jak si

  rádoby šeptají, že to je ta, co nemá

  nohy. Tak jsem schválně nahlas za-

  volala, že nemám ani ruce!“

  ŽIVOT VPŘÍRODĚ

  Nezapře svoji energickou náturu,

  přestože nepopírá, že jí pomáhají an-

  tidepresiva, a i s nimi mívá velmi ná-

  ročné psychické stavy, při kterých se

  jí nechce žít. Moc tomu nepomáhá ani

  fakt, že za ní dosud nebyla na návště-

  vě osmiletá vnučka. Její rodiče ji prý

  zatím ještě nepřipravili na to, v jakém

  je teď babička stavu. Na poličce od ní

  má tedy alespoň vystavené obrázky.

  Syn dorazí tak jednou za měsíc.

  Ve svém živlu naopak je, když

  může vyprávět a vzpomínat: „Vždy

  jsem snila o tom, že budu mít koně.

  V příštím životě se mi to určitě vy-

  plní. Budu mít ranč někde na Mo-

  ravě, odkud pocházím. V tomhle

  jsem u nich alespoň pracovala jako

  zootechnička.“ Řízením osudu se

  ale stalo, že už jako maminka zača-

  la pracovat coby prodavačka v jedné

  pardubické trafice.

  „Měla jsem sice velkého psa, ale

  pořád mě to táhlo do přírody. Po

  osmi letech v tabáku jsem si řekla:

  A dost! Synovi bylo už dvanáct let,

  mně třicet tři a přišla revoluce. Tak

  jsem se rozhodla, že se nastěhuji do

  hájovny na samotě patřící pod pan-

  ství rodiny Kinských, kterou kdysi

  koupil můj táta. Nejbližší vesnice

  byla kilometr. Do Pardubic jsem do-

  jížděla na víkendy, abych pomohla

  s domácností. Pořídila jsem si lovec-

  ký myslivecký průkaz a pracovala

  v lese. Společnost mi dělala hlavně

  zvířata, co jsem si pořídila, a lesáci,“

  vzpomíná na nepochybně zajíma-

  vé období. A vůbec se nediví, že se

  s manželem rozvedli. Po letech se

  k sobě ale opět vrátili a nyní spolu

  žijí už zase patnáct let.

  Po sedmi letech hájovnu prodala

  a koupila domek v Olešnici. „Zpátky

  do města se mi nechtělo. Ani tady

  nechyběla zvířata. Začala jsem se ži-

  vit jako pošťačka. Jezdila jsem autem

  po okolních vesnicích a těšila se na

  důchod. Do toho jsem odešla v šede-

  sáti, ale nebylo mi přáno si ho v po-

  klidu moc dlouho užít,“ konstatuje

  Eva Kosinová skoro věcným tónem.

  ANI NEPŘÍTELI…

  „Koncem letošní zimy mi začalo být

  trochu divně. Zašla jsem si na co-

  vidový test, který vyšel pozitivně.

  Doktorka mi řekla, ať si lehnu a vez-

  mu paralen. Doma jsem byla sama,

  protože jsme s manželem každý žili

  ve svém domě. Začaly mě ale hrozně

  bolet nohy, tak přijel, aby mi pomá-

  hal. Ráno mě musel nést na toaletu.

  Přivolaná záchranka mě nechala

  doma, protože jsem jinak neměla ani

  rýmu nebo teplotu. Bylo mi jen divně

  po těle. Za tři dny už se ovšem vůbec

  nedalo postavit na nohy. Konečně mě

  odvezli do nemocnice, pak už nic ne-

  vím. Měsíc mě udržovali v umělém

  spánku. Na nohou a rukou mi začaly

  vysychat a odumírat svaly, jako kdy-

  bych se měnila v mumii zaživa. Vů-

  bec si se mnou nevěděli rady. Šesté-

  ho března mi museli vzít nohy, o tři

  dny později i ruce,“ popisuje paní Eva

  dramatické okamžiky.

  Rodina se prý zhroutila, manžel se

  synem museli začít užívat léky. „Já

  Většina lidí je tu

  o patnáct i více let

  starších a řeší úplně jiné

  věci. Nedávno šly kolem

  dvě babičky a já skrze

  otevřené dveře slyšela,

  jak si rádoby šeptají, že

  to je ta, co nemá nohy.

  Tak jsem schválně

  nahlas zavolala, že

  nemám ani ruce!

  Koně a další

  zvířata paní Evu

  provázejí celý

  život, dokonce

  i po amputaci.

• Strana 49

  49

  byla na morfiu a o ničem nevěděla.

  Po operaci mě přesunuli do Jičína,

  pak do Nymburka na Chronicare. Až

  tam mi došlo, že nemám končetiny.

  Přitom jsem je cítila a pořád to tak je!

  Nemohla jsem mluvit, protože do mě

  vedly hadičky s kyslíkem a výživou.

  Kolem do toho umírali lidé. Zažívala

  jsem okamžiky, které bych nepřá-

  la ani nepříteli,“ říká paní Kosinová

  s pohnutím v hlase.

  ČASEM PO SVÝCH

  Postupně se ale její stav začal zlep-

  šovat. Přístroje mizely a začala re-

  habilitace. „Naučili mě sedět, pro-

  tože zprvu nebylo snadné udržet

  balanc. Jsem vděčná za tu péči. Stej-

  ně jako za pomoc, které se mi teď

  dostává, třeba i od Konta Bariéry.

  Je mi jasné, že nejsem jediná, kdo

  prožil něco složitého. Nedávno jsem

  třeba četla ve vašem časopise o Te-

  rezce, co jezdí bez ruky na koni. Tak

  jsem jí hned poslala nějaké peníze,“

  líčí paní Eva, které se také podařilo

  vrátit do sedla.

  „Přijela pro mě jedna pracovni-

  ce z Malvazinek, že prý pro mě má

  překvapení. Naložili mě do auta, ale

  do poslední chvíle mi neřekli, kam

  jedeme. Když mi na místě došlo,

  o co jde, byla jsem dojatá. Byli tam

  i další lidé, kterým chyběla nějaká

  končetina. Všichni mi tleskali, když

  jsem skončila svou jízdu. Hodně mi

  pomohly moje jezdecké zkušenosti.

  Stehny přitisknutými ke koni se mi

  dařilo udržovat rovnováhu,“ radostně

  vzpomíná na nedávný zážitek.

  S optimismem sobě vlastním se

  těší na další pokroky. Především na

  novou ruku a elektrický vozík, které

  by měly přinést další samostatnost.

  „Když jdeme s manželem na pro-

  cházku, stěží mě vytlačí na místní

  zámek v kopci. Je to sedmdesátile-

  tý rocker, kondice už není jeho silná

  stránka. S vozíkem to bude jiné. Už

  jsem si ho i zkoušela, ale zatím to váz-

  ne na byrokracii. A časem bych chtě-

  la i nohy. Tohle je peklo. Celý život na

  nohou, a teď musím prosit o pomoc

  s každým čuráním. I to pivo si dám

  na procházce raději jen jedno. I kouřit

  jsem přestala. Jednak ze zdravotních

  důvodů a jednak si nedovedu před-

  stavit, jak bych pořád někoho otra-

  vovala, aby mi s tím pomohl. Snad už

  tedy bude zase jen lépe,“ uzavírá svou

  otevřenou zpověď paní Eva. 

  Nemohla jsem mluvit, protože

  do mě vedly hadičky s kyslíkem

  a výživou. Kolem do toho umírali lidé.

  Zažívala jsem okamžiky, které bych

  nepřála ani nepříteli.

  Vztah s manželem

  nebyl vždy

  jednoduchý, ovšem

  dnešní společné

  procházky

  patří k hlavním

  kratochvílím.

• Strana 50

  ŽIVOT / PŘÍBĚH

  Jak se někdo

  může nudit?

  Jakub Bernat má od dětství vadu sluchu,

  ale díky moderním sluchadlům se svým

  postižením cítí omezován jen minimálně.

  Studuje nábytkářství, věnuje se skautingu

  adálkovým běhům. Jednou by si rád

  otevřel vlastní truhlářskou dílnu.

  TEXT: RADEK MUSÍLEK

  FOTO: MILAN JAROŠ

  Při našem setkání v Týnci nad Sáza-

  vou, od něhož pár kilometrů Jakub

  (21) bydlí s maminkou v domku

  na vsi, jsem chvíli váhal, jestli jsem

  oslovil toho správného člověka. Jeho

  sluchadla jsou téměř neviditelná

  a v kavárně s hudbou slyšel lépe než

  já. To já jsem se musel několikrát

  během rozhovoru omluvit: „Pardon,

  můžete to prosím říct ještě jednou?“

  Sluchadla používá od šesti let. Na

  vadu sluchu, kterou má od naroze-

  ní, přišla časem maminka, když si

  všimla, že nepozná, odkud přichází

  nějaký zvuk. Třeba zvonění telefonu.

  Vyšetření ukázalo, že na obou uších

  má zachováno jen něco přes pade-

  sát procent. Jeho bratr dvojče žád-

  né postižení nemá. Stejně jako další

  tři sourozenci. „Přesný důvod nikdo

  neví, možná to souvisí s tím, že jsme

  se s bráchou narodili předčasně v os-

  mém měsíci. Když se na vadu přišlo,

  můj tehdejší lékař odkládal operaci,

  o níž mi později jiný doktor řekl, že

  už je na ni pozdě…“ vzpomíná Jakub.

  OD PROBLÉMŮ KPOHODĚ

  Nejnovější sluchadla od Konta Barié-

  ry má rok a půl. Velmi si je pochva-

  luje a děkuje všem, kdo přispěli k je-

  jich pořízení. Celkem stála čtyřicet

  pět tisíc korun. „Jsou od firmy Widex

  a dají se propojit s mobilním tele-

  fonem,“ ukazuje mi Jakub ovládání

  skrze aplikaci.

  Dá se nastavit jejich hlasitost i cit-

  livost. Na výběr jsou různá prostředí

  i směrové zaměření. „Baterie vydrží

  tak týden. Donedávna mi vystači-

  la jejich zásoba od výrobce, teď už

  si je musím kupovat sám. Šest ba-

  terek vyjde tak na sto padesát ko-

  run. K tomu ještě za stovku pořizuji

  filtry,“ vypočítává náklady spojené

  s provozem. To však nepovažuje za

  problém.

  Problémy naopak měl během

  studia základní školy. „Ono to za-

  čalo vlastně už ve školce, kde jsem

  se dost často pral,“ říká až plachým

  dojmem působící mladík a dodává:

  „Na základce mě i bratra čtyři roky

  šikanoval hlavně jeden spolužák, ke

  kterému se přidávali i ostatní kluci.

  V páté třídě naštěstí odešel. Měl pro-

  blematickou rodinu a svoje frustra-

  ce si vybíjel na nás. Jeho přestup do

  zvláštní školy všechno vyřešil. Ule-

  vilo se nám, mamce i paní ředitelce,

  která změnu školy původně navrho-

  vala mně s bratrem.“

  Teď už je studium v pohodě. Pro-

  blémy Jakubovi dělá jen hovor ve

  větší skupině lidí, kde se hlasy pře-

  křikují. Někdy je to trochu horší ješ-

  tě v dopravních prostředcích. „Na

  učňáku jsem se stal truhlářem, teď

  dojíždím do Prahy na nástavbu s ma-

  turitou. Ta mě čeká v tomto školním

  roce. Praktickou část mi uznají z uč-

  ňáku, takže jde hlavně o odborné

  předměty, češtinu a matiku. Dal jsem

  jí přednost před angličtinou, která

  mi moc nejde. Ovládám jen základy,

  a to ještě především ve čtené formě.

  Na první pohled

  plachý Jakub je

  přes svůj sluchový

  handicap aktivní

  amá vcelku jasno

  osvé budoucnosti.

  Sluchadla používá od šesti let. Na vadu

  sluchu, kterou má od narození,

  přišla časem maminka, když si všimla,

  že nepozná, odkud přichází nějaký

  zvuk. Třeba zvonění telefonu.

• Strana 51

  51

  Mluvení mi dělá potíže, protože mám

  trochu vadu řeči, a pokud jde o psaní,

  tak to jsem zase pro změnu dyslek-

  tik. Všechno mi trvalo trochu déle.

  Mluvit jsem začal až ve čtyřech le-

  tech. Ale v češtině jsem všechno do-

  cela dohnal, jen občas mě trápí gra-

  matika v psaní i/y,“ vysvětluje Jakub.

  POŘÁD VBĚHU

  Až zdárně zvládne maturitu, nastou-

  pí jako truhlář v místní firmě, kde

  si už předem domluvil práci. „Budu

  dělat nábytek na míru. Z devadesáti

  pěti procent bude z lamina. Jednou

  bych chtěl mít vlastní dílnu a dělat

  s epoxidem, což je taková prysky-

  řice, z níž se dají dělat velmi efekt-

  ní barevné věci. U nás to není moc

  rozšířené, znám to jen z internetu.

  Zatím ještě ani nevím, u koho bych

  mohl získat nějaké zkušenosti, ale

  určitě se do toho chci pustit,“ plánuje

  nadšeně Jakub.

  Je evidentní, že jde o činorodého

  mladého muže, který raději udělá

  něco na zahradě nebo v dílně, než

  aby vysedával u počítače nebo po

  hospodách. Od dětství se věnuje

  skautingu. Dnes vede oddíl sedm-

  nácti dětí a jednou ročně pořádá let-

  ní tábor. „Skauti mi hodně pomohli.

  Vždy mě brali plnohodnotně. A ptá-

  te-li se, tak jsme sekulární oddíl, tedy

  bez náboženského kontextu.“

  Kromě toho se věnuje vytrvalost-

  ním štafetovým běhům, jako jsou

  Hory Bory (330 km) nebo Vltava Run

  (360 km). V zimě ale netrénuje, navíc

  teď minimálně jeden závod vynechá

  kvůli maturitě, ale hned po ní se ke

  svému koníčku hodlá vrátit. „Roz-

  hodně se nenudím, vlastně nechápu,

  jak se to někomu může stát,“ podivuje

  se se smíchem Jakub, který by jednou

  chtěl velkou rodinu. Nebývá než mu

  v tom držet palce stejně jako k o něco

  bližšímu cíli v podobě maturity. 

  Jak na

  QR kódy

  ?

  Vněkterých

  textech

  můžete

  narazit

  na QR kód.

  Zapněte

  fotoaparát

  na svém

  chytrém mobilu

  anamiřte jej

  na kód, ťukněte

  prstem na

  nabízený odkaz

  adozvíte se víc!

• Strana 52

  ŽIVOT / PŘÍBĚH

  Bezva dárek

  Když knim multifunkční

  vozík dorazil, pár týdnů

  před Vánocemi, vyrazili

  hned na první vycházku,

  až na dětské hřiště.

  Najednou jsou daleko

  od domova, vše díky

  vozíku – získali nové

  horizonty pro celou

  rodinu.

  problém, špatně se jí dýchalo, na gy-

  nekologii jí naměřili vysoký krevní

  tlak. Po cestě do porodnice začal po-

  řádný frmol. „Ondráškovy ozvy byly

  špatné, nemohli je ani natočit…“ ko-

  mentuje situaci Andrea. „Během půl

  hodiny jsem už musela na sál, v té

  chvíli byl náš syn v ohrožení života.

  V půl sedmé byl na světě, kde ho ale

  museli okamžitě dlouhé minuty oži-

  vovat. Ani jsem ho neviděla.“

  ROZKOUKAT SE,

  CO JE MOŽNÉ UDĚLAT

  Syna Ekrtových transportovali co

  nejrychleji převozovou sanitkou

  s inkubátorem k Apolináři. Neléče-

  ná preeklampsie, kterou u Andrey

  lékaři diagnostikovali, ohrozila oba,

  matku i syna. „Andreu velmi rychle

  uspali, pokud by se to nestalo, mohl

  následovat až katastrofický scénář,“

  vzpomíná Jiří, který rychle přijel do

  porodnice. „Ondra by se udusil, pla-

  centa Andrey špatně fungovala, mi-

  minko nedostávalo dostatek kyslíku.

  S léky se mohl porod významně od-

  dálit, miminko by mělo podporu na

  dozrávání, a to nejen plic. Později

  jsem o téhle diagnóze četl, vzniká

  jen v těhotenství. Miminko vysílá

  ,signály‘, chemické látky do matči-

  na těla, v důsledku toho se matce

  extrémně zvyšuje krevní tlak. Věděl

  jsem, že Ondra přišel na svět hrozně

  brzy, měli jsme spoustu obav, spous-

  tu otázek. Byl to pro nás šok.“

  Všechno v domku se muselo

  rychle dotáhnout v době, kdy An-

  dree stabilizovali tlak v porodnici.

  Andrea měla jen fotografie, které

  pořizoval Jirka. „Byl strašně malič-

  ký, jen jsem mu posílala mlíčko,“

  usmívá se Andrea. „Pustili mě po

  týdnu, sotva jsem chodila, ale chtěla

  jsem hned k Apolináři, abych vidě-

  la syna.“ Zatím nic nenasvědčovalo

  tomu, že by mohl mít nějaké potíže.

  Nejhorší scénář čekal na mladou

  maminku u Apolináře, kde už Ondra

  ležel na JIP: „Tam mi skupina lékařů

  sdělila špatné vyhlídky dítěte: On-

  Text: MICHAELA ZINDELOVÁ

  Foto: MILAN JAROŠ

  Stoupám po poměrně strmých

  schůdkách domku do prvního patra,

  kde si v ložnici na polohovací posteli

  hraje s tabletem syn Andrey a Jiřího

  Ekrtových. Ondřej (9) se narodil ne-

  donošený (kvůli neléčené preeklam-

  psii jeho maminky). Život se rodině

  obrátil v jediném dni naruby…

  Po pár letech randění se Andrea

  a Jiří Ekrtovi, pozitivní a pohodoví

  lidé, shodli na tom, že by chtěli ven

  z města. „Našli jsme u Slaného do-

  meček v Přelíci. Přesně to na nás se-

  dělo. Pracovala jsem na Praze 3, sta-

  rala jsem se o účelové peněžní fondy

  jedné městské části. Jiří pracoval po

  studiu na Vysoké škole chemicko-

  -technologické jako policejní pyro-

  technik.“ Ekrtovi se vzali na podzim

  roku 2013, v té chvíli už oba věděli,

  že koncem ledna budou tři.

  Jejich prvorozený syn přišel na

  svět neplánovaně, v 26. týdnu těho-

  tenství. Koncem října Andrea zjis-

  tila, že jí otékají nejen kotníky, ale

  také ruce a oční víčka. Tušila nějaký

  Starat se

  o Ondru

  je pro mě

  samotnou

  čím dál

  náročnější.

  Původně

  to mělo

  být v domě

  jinak, ale

  potom se

  všechno

  radikálně

  změnilo.

• Strana 53

  53

  dra má poškozený mozek a zřejmě

  bude fyzicky i mentálně postiže-

  ný,“ vypočítává a dodává: „V té době

  jsem už Ondráška krmila, dávali mi

  syna na tzv. klokánkování. Bylo toho

  na mě moc, náraz. Ten den jsem ne-

  měla ani sílu podívat se do inkubá-

  toru. Sesypala jsem se, nejhorší bylo

  pro mě vůbec dojet autem v pořád-

  ku domů.“

  S manželem se museli s celou si-

  tuací vyrovnávat. Jak Jiří vždycky

  rozvážně říká: je potřeba se pořád-

  ně rozkoukat, co je možné se situací

  udělat. Ondru pustili domů na termín

  porodu, Andrea nastoupila na mateř-

  skou dovolenou.

  Ondrovi rodiče nic nevzdávali, hned

  začali dojíždět za mnoha specialisty:

  na rehabilitaci, endokrinologii, neu-

  rologii, ortopedii a oční (kvůli atrofii

  očních nervů). Během prvního roku

  života byla zjištěna dětská mozko-

  vá obrna (spastická kvadruparéza),

  Westův syndrom – epilepsie – a to, že

  Ondra téměř neuvidí.

  Věděli, že jejich syn zřejmě nebude

  nikdy chodit, jen sedět nebo za po-

  moci přístroje stát. Rozhodli se také

  pro rekonstrukci přízemí domku,

  které bude bezbariérové – Ondra

  pak bude snadno vyjíždět na velkou

  zahradu. V jeho pokoji plánují háky

  na houpačku, místo na stojan, na

  polohovací míče. „Starat se o Ondru

  je pro mě samotnou čím dál nároč-

  nější. Původně to mělo být v domě ji-

  nak, ale potom se všechno radikálně

  změnilo,“ doznává Andrea.

  Jedna událost u Ekrtů stíhala dru-

  hou, Jiří jako zkušený specialista

  v oboru pyrotechniky se v letech

  2014 až 2020 spolupodílel na likvi-

  daci následků výbuchů muničních

  skladů ve Vrběticích. Andrea zůstala

  na domácnost sama. Nastalo oprav-

  du hodně náročné období. V roce

  2016 do rodiny přibyl přírůstek,

  Pavlík (u druhého těhotenství už byla

  Andrea léčená pod drobnohledem,

  mladší bráška se narodil „akorát“).

  Po rodičovské dovolené zkusila také

  návrat do práce, aby ji změna vytáhla

  z celého kolotoče domácnosti. Zkrá-

  cený úvazek ale vydržela jen sedm

  měsíců.

  PŘÍŠTÍ VÁNOCE SNAD DOMA

  Asi před čtyřmi roky dostal Ond-

  ra asistenčního psa, zlatého retrívra

  – jsou spolu velcí kamarádi, Síďa je

  Ondrův osobní „terapeut“. Nastoupil

  také do speciální školy do Kladna,

  kde se mu moc líbí.

  První kontakt s Kontem Barié-

  ry nastal během Andreiných ho-

  din cvičení, poté, co jejich lektorka

  vydala s pomocí nadace kalendář

  s charitativním záměrem. Tentokrát

  šly všechny peněžní prostředky na

  úhradu asistenčního psa pro Ondru.

  Dalším potřebným cílem Ekrtových,

  pro větší možnosti pohybu a vychá-

  zek, se stal multifunkční vozík. „Prv-

  ní půlku částky jsme získali z inicia-

  tivy TV Nova, na dokončení přispěli

  lidé po vyhlášení sbírky Konta Ba-

  riéry,“ konstatuje Jiří. Za výslednou

  částku, sahající ke stu tisícům korun,

  se zakoupil multifunkční cyklovozík.

  „Každý krok dopředu vítáme a tohle

  je pro nás velká pomoc, velký krok

  dopředu,“ zakončuje naše poseze-

  ní a dodá: „Každé Vánoce býváme

  u našich, od začátku máme jejich

  všestrannou pomoc. Příští rok snad

  už dostavíme a oslavíme Vánoce

  s dětmi doma…“ 

  „Andreu velmi rychle uspali, pokud

  by se to nestalo, mohl následovat až

  katastrofický scénář,“ vzpomíná Jiří,

  který rychle přijel do porodnice.

  Kdykoliv vysloví

  maminka slovo

  „škola“ nebo

  „učitelka“, reaguje

  Ondra úsměvem...

  Brzy – díky

  stavebním pracím

  tatínka – bude

  Ondra vyjíždět na

  zahradu z domu

  bezbariérovým

  výjezdem...

• Strana 54

  ŽIVOT / AKTIVNĚ – LYŽOVÁNÍ S POSTIŽENÍM

  Vzhůru

  ze svahu dolů

  Víte, že existují kurzy nejen

  pro začátečníky, ale také pro

  pokročilé monolyžaře vzimních

  českých střediscích? Samozřejmě

  si můžete po zralé úvaze naplánovat

  cestu do hor sami. Jak ale na to?

  Text: MICHAELA ZINDELOVÁ

  Foto: LADISLAV POLNICKÝ

  Začínal s pádlem na vodě, teď se Ma-

  těj Hruška (37), vychovatel v Jedlič-

  kově ústavu v Praze, už přes deset

  let věnuje také instruktorství, rozvoji

  handicapovaných lyžařů na zasně-

  žených pláních – v Centru handica-

  povaných lyžařů v Janských Lázních.

  Hned na začátku Matěj Hruška

  upozorňuje na jisté mantinely ná-

  padu jen tak si odjet zalyžovat, upo-

  zorňuje i na nástrahy, které s tako-

  vým rozhodnutím souvisejí: „Ono to

  u nás v Čechách všechno jednoduše

  pro vozíčkáře nefunguje. Zlepšování

  je pomalé. A problémy? Například

  v místech, kde funguje sedačko-

  vý vlek, je nutné, aby se u přepravy

  vozíčkářů při nasedání a vysedání

  zpomalil. Ne každému provozovate-

  li se to líbí. Přicházíme do kontaktu

  s těmi, kteří jsou empatičtí a pomo-

  hou, na druhé straně také s jinými

  provozovateli: ti mají statisticky spo-

  čítáno, o kolik lidí přepraví míň. Sna-

  žíme se s každým vyjít.“

  Pro pokročilejší organizuje vý-

  uku i ve Špindlerově Mlýně, s hodně

  pokročilými pak vyráží do Pece pod

  Sněžkou. Místo pro sjezd je potřeba

  dobře vybírat, u nás totiž není moc

  tras, které jsou dostatečně široké,

  tedy bezpečné.

  Promýšlet se musí situace, kdy jde

  o lyžaře samouka, jen v doprovodu

  rodičů. „Pro začáteční fáze je roz-

  hodně lepší, pokud se lyžař ocitne na

  horách až po našem kurzu. Pod do-

  hledem instruktora získají totiž zá-

  kladní návyky nejen lyžaři, ale také

  jejich rodiče, doprovod. Naučíme

  je mimo jiné vést bezpečně stroje,

  ,umět

  ´

  být na kopci bezpeční‘,“ upo-

  zorňuje Matěj Hruška.

  Klienti se mohou naučit samostat-

  né jízdě, případně jízdě s doprovo-

  dem za řídítka. V obou případech,

  ať už jde o vozíčkáře nebo jeho do-

  provod, doporučuje první krůčky

  pod dohledem instruktora. Stejně

  jako u nehandicapovaných lyžařů je

  mnohem těžší se zbavit špatných ná-

  vyků než se je učit rovnou správně.

  JEDNA, NEBO DVĚ?

  Pro handicapované jsou vhodné na

  lyžování monolyže (sedačka, která se

  přidělává na klasickou lyži – vždy její

  délka určuje a tuhost se odvozuje od

  váhy lyžaře a preferovaného způsobu

  Pro začáteční fáze je rozhodně lepší,

  pokud se lyžař ocitne na horách

  až po našem kurzu. Pod dohledem

  instruktora získají totiž základní

  návyky nejen lyžaři, ale také jejich

  rodiče, doprovod.

• Strana 55

  55

  jízdy) nebo biski. Monolyže se staví

  na klasické sjezdové lyže. Protože se

  používá jen jedna, váha se nerozloží

  a na tah vázání jsou kladeny vyšší

  nároky. Využívá se proto závodní vá-

  zání, většina půjčoven takovým vázá-

  ním nedisponuje. U dětí takové vázání

  samozřejmě není zapotřebí.

  „S kompletním vybavením bý-

  vají problémy, v našem CHL máme

  všechny potřebné věci k dispozici.

  Jedná se o poměrně drahou záleži-

  tost, proto jsou k dispozici přede-

  vším pro naše kurzisty. Po absolvo-

  vání minimálně víkendového kurzu

  můžeme vybavení i zapůjčit. (Mlu-

  víme totiž o částkách v řádu desítek

  tisíc korun.) Organizací, které také

  vybavením disponují, je u nás více

  (například Centrum Paraple nebo

  Sportovní klub vozíčkářů),“ vypočí-

  tává Matěj Hruška.

  Biski jsou určené pro ty z klientů,

  kteří nemají fyzické dispozice po-

  hybovat se po svahu sami. Biski je

  stabilnější a instruktor na ní může

  pohodlně zprostředkovat zážitek

  z i trochu živější jízdy. „Některé la-

  novky jsou specifické. Třeba na

  Svatém Petru je vyhřívaná sedačka

  a my preventivně využíváme pře-

  kližkové desky, abychom vyhřívání

  nijak nepoškodili. Pokud nám zpo-

  malí lanovku pro nástup, snažíme se

  nastoupit všichni za sebou. Rádi do-

  držíme podmínky vstřícného provo-

  zovatele. I v rámci školy chceme, aby

  s kurzistou byl instruktorovi k ruce

  asistent. Je to dobré pro bezpečnější

  nástup a výstup z lanovky. Přes veš-

  kerou opatrnost musíme vždy počí-

  tat s možným úrazem. Třeba že vás

  může srazit neopatrný lyžař. Zkrátka

  je bezpečnější mít někoho k ruce,“

  upozorňuje dále Matěj Hruška.

  Dodává, že vždy bývá nejlepší najít

  si nejbližší lokalitu než jezdit na hory

  přes celou republiku. Větší středis-

  ka už své limity pro handicapované

  lyžaře dobře znají. A ubytování? Do-

  mlouvejte se hodně dopředu. Vlastně

  už teď, na konci roku 2022, hovo-

  říme o možnostech na sezonu příš-

  tí. „Nejhezčí lyžování je nejen podle

  mne, když už vykukuje sluníčko,

  tedy v březnu. Miluju kopce, zasně-

  ženou krajinu, užívám si každou

  hodinu strávenou na horách. Když

  můžu jet rychle, přidává se i adrena-

  lin. A podle mého názoru se klienti

  cítí stejně. Většinou pro ně sice vo-

  líme červenou a modrou sjezdovku,

  ale pomyslnou třešničkou na dortu

  je samozřejmě pro každého cesta

  vzhůru, směrovka k černé…“ uzavírá

  zkušený instruktor. 

  Všechny praktické odkazy ainformace

  najdete na www.monoski.info.

   rad pro lyžaře

  spostižením

  Rada : Vybrané místo vhorách ra-

  ději předem telefonicky kontaktujte,

  dozvíte se přesně, jakým způsobem

  tam fungují. Nejezděte nikdy bez

  upřesnění podmínek zvolené loka-

  lity… Někde bývá trochu složitější

  ubytování, ale sehnat se dá. Mys-

  lete vždy na rezervaci dostatečnou

  dobu dopředu!

  Rada : Před odjezdem zhodnoťte

  na rovinu možnosti, které váš lyžař

  má – pokud jde ozačátečníka, za-

  jeďte si raději na Lipno, tamní svah

  je pozvolný aširoký. Vhodné je ito,

  že půlku svahu mají vyhrazené

  školy. Skutečně ideální terén pro

  výuku začátečníků.

  Rada : Je nutné „číst“ mezi lidmi

  na svahu, vybírat si dobře cestu,

  pro klienty sDMO se jedná omno-

  hem náročnější záležitost. Úzký

  svah smnoha lyžaři není zcela

  bezpečný. Pokud se srazí dva lidé

  na svahu, bývá to vždy nepříjemné,

  může dojít ikporanění. Pokud ale

  dojde ke srážce shandicapovaným,

  mívá nehoda dalekosáhlé důsledky.

  Lyže samy mají svou hmotnost,

  apokud ktomu přičteme váhu

  lyžaře, pak náraz může mít ifatální

  konce. Aostatní lidé pak hledají

  důvody, proč na svah „nepatříme“…

  Rada : Některé záležitosti je třeba

  stále opakovat – když chceme na

  kopci vyjet širší oblouk, obhlédne-

  me si pokaždé raději napřed situaci

  – třeba jestli není poblíž dítě, které

  jede „šusem“ až dolů, taková ne-

  řízená střela. Pokaždé se musíme

  postarat omaximální bezpečnost

  nejen pro nás sklientem, ale ipro

  ostatní vnašem okolí. Teprve pak

  jdeme do dlouhého oblouku.

  Rada : Vhodné lokality pro

  handicapované lyžaře unás? Jistě

  Janské Lázně, kde vrámci naší

  školy vyučujeme začátečníky.

  Fungujeme ovšem také ve Špindle-

  rově Mlýně. Vstřícní jsou na Lipně.

  Fakulta tělesné kultury vOlomouci

  pořádá kurzy vJeseníku. Další

  středisko je také na Dolní Moravě,

  lyžovali jsme ivareálech Plešivec,

  Neklid aTanvaldský Špičák. Pro

  organizace platí nepsané pravidlo,

  že lyžujeme na různých kopcích,

  abychom se po horách rozprostřeli.

  Pro jednotlivce to ovšem neplatí.

  Třeba objevíte další skvělé místo

  pro lyžování smonolyží nebo biski.

  Určitě se ale předem domluvte

  sprovozovatelem!

  Přes veškerou opatrnost

  musíme vždy počítat

  s možným úrazem.

  Třeba že vás může srazit

  neopatrný lyžař. Zkrátka

  je bezpečnější mít

  někoho k ruce.

  Ve slunečném

  počasí si sjezd

  stoprocentně

  užije klient

  i instruktor...

• Strana 56

  ŽIVOT / TECHNIKA – AI JAKO KOMPENZAČNÍ POMŮCKA

  Vím,

  co vidím

  Systémy umělé

  inteligence

  se pomalu

  přesouvají

  zlaboratoří do

  každodenního

  života. Pomoci

  mohou

  výrazně ilidem

  spostižením.

  popíše, co vidí. Například dítě hrající

  si v parku nebo v kombinaci s nauče-

  nými obličeji i to, kterého kolegu jste

  zrovna potkali na chodbě a co nese

  v ruce. Naučené obličeje pak umí ap-

  likace najít třeba i v davu lidí.

  Nefunguje to samozřejmě napros-

  to bezchybně a od člověka, který

  aplikaci používá, se očekává, že zjiš-

  tění softwaru dodá potřebný kontext.

  Podle toho, zda se například nachází

  doma nebo v zaměstnání, kudy se

  pohybuje, co ví, že s pomocí progra-

  mu hledá. Drobné roztomilé omyly

  počítačového mozku pak lze bez

  problémů korigovat, ty větší jsou se

  stále rychlejším rozvojem podob-

  Celá aplikace je samozřejmě také

  v českém jazyce.

  Aby se výstup co nejvíce zpřesnil,

  je potřeba dát aplikaci vědět, co má

  hledat. K tomu je k dispozici několik

  tzv. modulů, reprezentovaných po-

  měrně velkými ikonami na displeji.

  Po svém chytrém telefonu tak můžete

  chtít, aby se soustředil co nejrychleji

  na krátký text (popisky a cedule), na

  celý dokument (u kterého umí roze-

  znat i nadpisy a odstavce), aby roze-

  znal bankovky, barvy nebo čárové

  kódy. Asi nejvíce futuristicky pak pů-

  sobí funkcionalita umožňující identi-

  fikaci celých scén – telefon namíříte

  požadovaným směrem a software

  Text: ŠTĚPÁN BENEŠ

  Foto: ENVISION

  Pokrok zaznamenává zejména jedna

  z oblastí výzkumu umělé inteligence

  zabývající se počítačovou analýzou

  obrazu – rozumějte oblastí, která učí

  počítač rozpoznat, co přesně vidí.

  Toho mohou využívat například bez-

  pečnostní složky, ale také lidé se zra-

  kovým postižením.

  Zajímavé produkty využívající tuto

  technologii uvedla na trh nizozem-

  ská společnost Envision. Ke stažení

  zdarma nabízí aplikaci stejného jmé-

  na (dostupná pro operační systémy

  Android i iOS). Po přihlášení využívá

  program kamery vašeho chytrého

  telefonu a podle zvolené funkce se

  snaží rozpoznat, co je právě v zábě-

  ru. Jakmile se zorientuje, dokáže na

  zvukový výstup popsat, co vidí, a to

  rovnou v 60 jazycích včetně toho

  českého (i tuto možnost připište

  k dobru vývoje umělé inteligence).

  Díky umělé

  inteligenci

  mohou chytré

  brýle nahrazovat

  nefunkční zrak.

  Envision Glasses jsou postavené

  na hardwaru bývalých

  Google Glass.

• Strana 57

  57

  ných systémů čím dál méně pravdě-

  podobné. Program například neza-

  mění osobní auto za autobus, může

  si ale splést balení jogurtu s kávo-

  vým šálkem, mají-li podobný tvar.

  CHYTRÉ BRÝLE

  Aplikace pro chytré telefony je do-

  stupná k užívání bezplatně a vy-

  zkoušet si ji může kdokoli. Společ-

  nost Envision pak jde ve své pomoci

  lidem se zrakovým postižením ještě

  dále a celý systém překlápí i do po-

  doby fyzických chytrých brýlí.

  Envision Glasses jsou postavené

  na hardwaru bývalých Google Glass.

  Jedná se vlastně o rám běžných brýlí,

  ovšem bez zbytečných skleněných

  čoček. V rohu rámu je malá kamera,

  kterou uživatel může ovládat pokle-

  páním na rozšířenou postranici brýlí.

  Systém rozpozná text nebo objekt

  a uživateli řekne, na co se právě dívá.

  Podobně jako výše představená ap-

  likace umí rozpoznávat krátké texty

  i text z celých dokumentů, číst knihy,

  rozpoznávat osoby, peníze, barvy,

  tváře v davu… Nechybí samozřejmě

  ani funkce rozpoznání celé scény,

  která dává v brýlích ještě větší smysl

  než v telefonu. Ovládat brýle lze

  i hlasovými příkazy.

  Pokud nic z popsaného nebu-

  de stačit, může si uživatel Envisi-

  on Glas ses pomocí zabudovaného

  handsfree zavolat o pomoc napří-

  klad rodinnému příslušníkovi. Ten

  má možnost „vidět“ skrze kameru

  na brýlích i zjistit jejich polohu, může

  tak uživatele na dálku například na-

  vigovat okolo uzavřené ulice.

  Brýle váží 50 gramů, připojují se

  pomocí bluetooth i wi-fi a na jedno

  nabití vydrží nepřetržitě fungovat pět

  až šest hodin. Pomocí kabelu USB-C

  je možné je rychle dobíjet. Obraz za-

  znamenává miniaturní osmimega-

  pixelová kamera a zvukový výstup

  může proudit buď do reproduktoru

  na brýlích, nebo po USB spojení či

  s pomocí bluetooth do externího re-

  produktoru, častěji sluchátek.

  Uživatelský komfort brýlí je pro

  člověka samozřejmě nesrovnatelně

  větší než u chytrého mobilu, který

  musí neustále držet v ruce. Brýle

  ale v takové chvíli musí obsahovat

  všechny potřebné technické kompo-

  nenty i software, a proto už na nich

  visí cenovka, která v e-shopu vý-

  robce momentálně začíná na 2 500

  amerických dolarech. Envision nabí-

  zí také partnerský program společ-

  nostem, které by chtěly brýle nabíd-

  nout jako možnost pro uchazeče či

  stávající zaměstnance se zrakovým

  postižením. 

  Aplikace, kterou

  nabízí společnost

  zdarma, umí

  číst cedule icelé

  dokumenty.

  Funguje ivčeském

  jazyce.

  Popiš mi,

  na co se dívám…

  Envision

  www.letsenvision.com

  Envision Glasses jsou postavené

  na hardwaru bývalých Google Glass.

  Jedná se vlastně o rám běžných brýlí,

  ovšem bez zbytečných skleněných

  čoček.

• Strana 58

  ŽIVOT / PŘÍBĚH

  ZPaříže přivezu zlato!

  Úspěšný český paralympijský reprezentant

  Arnošt Petráček (31) zJankova uČeských Budějovic

  loví zbazénů jednu medaili za druhou. Nyní pokračuje

  vpřípravě na svou pátou paralympiádu, vPaříži.

  Snezbytnou samostatností mu pomůže inový automobil.

  Do akce Auto pro Arnyho se můžete zapojit ivy.

  Text: RADEK GÁLIS

  Foto: MILAN JAROŠ

  Naposledy jsme spolu mluvili

  před pěti lety při rozhovoru do

  knížky Mušketýři zRia, předsta-

  vující pětici úspěšných paralym-

  pioniků. Co je od té doby utebe

  nového?

  Je pravda, že za pět let se u mě v ži-

  votě událo opravdu moc. Změnil se

  i pohled české společnosti na lidi

  s postižením. Od paralympiády v Riu

  se chování k nám, myslím si, daleko

  víc zlepšilo. Veřejnost se nás už snaží

  brát jako normální zdravé lidi, za což

  jsem velmi rád.

  Mám také radost, že se mi podaři-

  lo dokončit bakalářský ekonomický

  studijní program na budějovické Vy-

  soké škole technické a ekonomické.

  A našel jsem si životní partnerku

  Janu, což je obrovská životní výhra.

  Jana pochází z Kolína a potkali jsme

  se na závodech v Kutné Hoře, kde

  dělala instruktorku plavání hendike-

  povaných dětí. Každoročně jsem tam

  jezdil pískat jako rozhodčí a pomáhal

  se závody. Jednou ročně jsem s nimi

  jezdil i na soustředění. Potkávali

  jsme se a našli tak jeden druhého.

  Jana mi pomáhá v běžných věcech

  v osobním i sportovním životě.

  Ročně najezdíš i40000 kilometrů

  na závody aakce, kde životním

  příběhem motivuješ hendikepova-

  né izdravé děti idospělé. Konto

  Bariéry ti pomáhá sehnat peníze

  na speciálně upravený automobil

  vrámci akce Auto pro Arnyho.

  Situace každého člověka je nyní

  kvůli inflaci finančně náročná a já

  nyní sháním prostřednictvím Konta

  Bariéry dárce a sponzory na pořízení

  nového osobního automobilu. Auto

  mi slouží dennodenně, protože jez-

  dím na tréninky a soustředění a sna-

  žím se hodně potkávat s veřejností na

  nejrůznějších sportovních, kultur-

  ních a společenských akcích. Auto je

  nezbytná pracovní pomůcka, abych

  mohl normálně fungovat i v osobním

  životě, a moje původní už dosluhu-

  je. Říkám, že auto jsou moje druhé

  nohy a bez něj se neobejdu. Nemohl

  bych si pohodlně dojet ani nakoupit,

  protože jezdit v MHD a veřejnou do-

  pravou je pro člověka s mým omeze-

  ním hodně náročné. Mám po operaci

  obou kolen a ne vždy mě někdo pustí

  v autobuse sednout. Nový automobil

  mi moc pomůže a děkuji všem pře-

  dem za podporu.

  Auto využíváš ikpráci, protože

  dlouhodobě spolupracuješ vrůz-

  ných projektech, např. vjižních

  Čechách vprojektu Lipno bez

  bariér.

  Projekt Lipno bez bariér mě baví

  a věnuji se mu dlouhodobě. Nadač-

  ní fond Emil získal velký evropský

  projekt, v rámci něhož se měly konat

  loni v zimě první zimní česko-ra-

  kouské hry hendikepované mládeže.

  Jenže kvůli pandemii celá příprava

  a realizace padly. Součástí bylo i vy-

  bavení a otevření půjčoven pomůcek

  pro sportovce s postižením a před-

  stavení těchto klubů v jednotlivých

  krajích. U nás v jižních Čechách na

  Lipně, v Jihomoravském kraji v Brně

  a na Vysočině v Jihlavě. Sportovci

  s postižením si zde mohou vypůj-

  čit monoski, paddleboard, handbike

  a další pomůcky potřebné k tomu,

  aby mohli užít volný čas a věnovat se

  sportovním aktivitám.

  Projekt trval skoro dva roky, než

  jsme na něm kvůli pandemii museli

  přestat pracovat. Bylo to nepříjemné,

  ale naopak jsme moc rádi, že se nám

  podařilo uspořádat roadshow a nově

  otevřít nebo dovybavit půjčovny. Na

  Říkám, že auto jsou moje druhé nohy

  a bez něj se neobejdu. Nemohl bych si

  pohodlně dojet ani nakoupit, protože

  jezdit v MHD a veřejnou dopravou je

  pro člověka s mým omezením hodně

  náročné.

• Strana 59

  59

• Strana 60

  ŽIVOT / PŘÍBĚH

  Lipně už jedna několik let je, ale po-

  můcky zde byly jedenáct let staré.

  Sehnali jsme na ně peníze z evrop-

  ského grantu. Jsem moc rád, že jsem

  projektu Lipno bez bariér mohl po-

  moci a přispět tak trochou do mlýna,

  protože s Nadačním fondem Emil,

  v jehož správní radě je od začátku

  např. herec a moderátor Jan Kraus,

  se známe spoustu let a dlouhodobě

  mě podporují ve sportovní činnosti.

  Jsem ale zapojený do více spor-

  tovních projektů. Přátelé a kamarádi

  z jedné firmy založili Spolek pro Ar-

  nyho, v rámci něhož se věnuji shá-

  nění partnerů a sponzorů pro moji

  sportovní činnost, abych mohl jezdit

  na soustředění a závodit.

  Na jaře 2020 zasáhla svět pande-

  mie, která zhatila iplány na pořá-

  dání olympijských aparalympij-

  ských her vroce 2020. Konaly se

  orok později na prázdných sta-

  dionech. Jak jsi vdobě zavřených

  bazénů trénoval apřipravoval se

  do Tokia na obhajobu zlata zRia?

  Bylo to opravdu velice náročné ob-

  dobí, kdy nám doslova ze dne na den

  zavřeli krám. Vláda okamžitě roz-

  hodla, že druhý den už nepůjdeme

  do bazénů, což byl pro nás obrovský

  šok. Nevěděli jsme, co bude a jakým

  způsobem se k nemožnosti sporto-

  vání postavit. Nikdo netušil, jak dlou-

  ho budou zákazy a omezení trvat,

  a všichni jsme byli ze všeho hodně

  vystrašení.

  První týden dva to ještě šlo. Řekl

  jsem si: Dobrá, aspoň si pořádně od-

  počinu, protože předtím jsme absol-

  vovali náročné tréninky a soustředě-

  ní. Jenže když zákazy trvaly měsíc,

  dva, půl roku, ocitli jsme se ve stre-

  su a depresi. Ptal jsem se sám sebe,

  zda má smysl v téhle nejisté situaci

  trénovat nebo ne. Přítelkyně Jana

  mi tehdy ironicky říkala: Dobře, tak

  se tedy zavři doma, lež v posteli a já

  tě budu chodit krmit. Snažila se mě

  motivovat, abych začal něco dělat.

  Začínalo léto, tak jsme spolu jezdili

  na kole, věnoval jsem se domácí-

  mu cvičení, rehabilitaci a posilování.

  Jana má i zkušenosti s rehabilitací,

  protahováním a dalšími cviky, čehož

  jsme využili. Fungovali jsme jen na

  suché přípravě. V roce 2021 nám

  profesionálním sportovcům, kteří

  jsme zařazeni do vysokoškolského

  sportovního centra Viktoria, umož-

  nili trénovat v pondělí, úterý, ve čtvr-

  tek a v pátek od 10 do 12 hodin na

  Strahově, kam jsme dojížděli. Bylo

  to tehdy velmi náročné. Doba covi-

  du nám dala všem opravdu pořádně

  zabrat a doufám, že už se nebude

  opakovat.

  Nyní ale doba zavírání plavec-

  kých krytých bazénů hrozí znovu,

  protože několikanásobně zdražily

  energie avyhřívání bazénů stojí

  obrovské částky.

  Vím o tom a trápí mě to. Samozřejmě,

  že ani současná situace není jedno-

  duchá a po jedné ráně přichází druhá.

  Svazy a kluby mají v téhle chvíli těžké

  postavení. I my měli letos velmi ná-

  ročný rok, co se týče shánění finanč-

  ních prostředků na sportovní činnost.

  Stát nám prostřednictvím Národní

  sportovní agentury vyplatil státní

  dotaci teprve na přelomu října a lis-

  topadu, ačkoliv sezona skončila už

  v červnu. Museli jsme proto od ledna

  do června shánět od sponzorů peníze,

  abychom mohli vyjet na závody.

  Sháněli jsme finance a dary různý-

  mi cestami přes projekty a oslovová-

  ní sponzorů, a v téhle situaci mnoho-

  násobného zdražení energií je situace

  pořád hodně složitá. Čekáme, kdy do-

  jde i na nás a kvůli vysokým nákla-

  dům zavřou zdejší českobudějovický

  bazén, kde odmalička trénuji. Zatím je

  všechno v pohodě a voda je teplá, ale

  soucítím s těmi, kteří musí vymyslet,

  jak situaci řešit, aby ji ustáli a přežili

  i v tomhle období. Držím všem palce,

  protože jde i o nás a naši přípravu na

  další reprezentační sezonu.

  Vraťme se zpět do tvého loňského

  stříbrného roku. Platí, že obhá-

  jit medaili je těžší než ji získat

  poprvé?

  Je to pravda. Tokio bylo na jedné stra-

  ně krásné, protože organizátoři měli

  všechno perfektně zorganizované

  a všechno šlapalo, jak mělo. Jenže

  my sportovci jsme byli smutní, že na

  tribunách nebyli fanoušci a neúčast-

  nili se ani slavnostního zahajovacího

  i závěrečného ceremoniálu, kdy se

  představují všechny reprezentace.

  Také v bazéně byly sedačky diváků

  prázdné. Na druhou stranu jsme se

  uklidňovali, že nás lidé sledují doma

  u obrazovek nebo díky on-line pře-

  nosům a jsou v Tokiu v tu pravou

  chvíli s námi.

  Jsem velmi rád, že popularita na-

  šich sportů je znát. Fanoušci mají

  o nás a naše sportovní výkony zá-

  jem, čehož si moc vážím. Zlato z Ria

  jsme sice v Tokiu neobhájili, ale dru-

  hé místo za Rusem Romanem Žda-

  novem, který mě ve finále 50 metrů

  znak kategorie S4 porazil ve světo-

  vém rekordu za 40,99 sekundy, čili

  jen o 27 setin, je velmi dobré. Jsem

  za čas kolem 41 vteřin moc rád,

  takže paralympiáda v Tokiu byla ve

  výsledku výtečná. Měli jsme skvělý

  realizační tým, který se o nás staral

  a zajišťoval veškerý servis.

  Připravovali jsme se na vrchol se-

  zony v pohodové a týmové atmosfé-

  ře, kterou jsme si na místě všichni

  užili navzdory covidu. Nepříjemné

  bylo samozřejmě psychické napě-

  Jsem velmi

  rád, že

  popularita

  našich

  sportů

  je znát.

  Fanoušci

  mají o nás

  a naše

  sportovní

  výkony

  zájem,

  čehož si

  moc vážím.

• Strana 61

  61

  tí, kdy jsme se museli testovat na

  covid poprvé 48 hodin a podruhé

  24 hodin před odletem. Kdyby ně-

  komu test vyšel pozitivně, tak do

  Japonska neletěl. Všichni jsme ale

  naštěstí měli před odletem negativ-

  ní test. I po příletu jsme se museli

  v paralympijské vesnici denně tes-

  tovat. Vzorky jsme odevzdávali do

  kanceláře v osm hodin ráno. Kdyby

  někomu vyšel pozitivní, musel by

  se zavřít do karantény a nemohl by

  soutěžit. Problém by nastal, i kdyby

  byli pozitivní členové realizačního

  týmu. My hendikepovaní sportovci

  jsme závislí na druhých a potřebu-

  jeme trenéry a osobní asistenty, aby

  nám pomohli ke startu.

  Připomeň, vjakých disciplínách

  jsi vJaponsku soutěžil ajak ses

  umístil.

  V Tokiu jsem měl dvě disciplíny –

  50 metrů znak a 50 metrů volný

  způsob. V disciplíně 50 metrů znak

  jsem získal druhé místo, kdy mi zla-

  to uniklo jen těsně, ale jsme za ně

  všichni moc rádi. V závodě 50 metrů

  volný způsob jsem byl diskvalifiko-

  ván za neprotknutí hladiny. Mrzelo

  nás to, ale je to sport. Řekli jsme si

  tehdy: Dobře, letos to sice nevyšlo,

  ale jedeme dál. Příště to klapne!

  Bylo znát, že se váš paralym-

  pijský cyklus prodloužil orok,

  zatímco ten následující se naopak

  zkrátí na tři roky? Chystáš se už

  do Paříže?

  Samozřejmě a s naším realizačním

  týmem jsme si hned v Japonsku

  řekli: Pojedeme do Paříže, kde si

  vezmeme zpět zlatou medaili, o kte-

  rou jsme v Tokiu přišli. Když se nám

  nepovedlo vyhrát v Japonsku, podaří

  se ve Francii. Dejme si cíl, kterým je

  vyhrát zlatou medaili v novém para-

  lympijském, světovém či evropském

  rekordu.

  Paralympiáda v Paříži bude už

  moje pátá. Všichni jsme rádi, že

  chceme pokračovat. Motivaci mám

  pořád, v našem týmu se cítím moc

  dobře. Mám skvělého osobního tre-

  néra, kterým je reprezentační trenér

  Honza Šimek z Jindřichova Hradce.

  Trénuje i zdravé sportovce a dojíždí

  za mnou do Českých Budějovic. Před

  lety jsem trénoval s Jirkou Filipem,

  trenérský tým je trochu obměněný.

  Ne proto, že bych byl nespokojený,

  ale přišla nová příležitost učit se no-

  vým věcem. S novým člověkem při-

  jdou nové příběhy, zážitky a radosti.

  Plujeme životem dál. Vzpomínám

  si dobře i na Veroniku Šimečkovou,

  která mě kdysi trénovala, když mi

  bylo 12–15 let. Na svoje plavecké

  začátky vzpomínám moc rád. I ten-

  krát jsme měli jiné životní příběhy,

  osobní i sportovní. Z každého roku,

  který se sportem zažiju, si vždycky

  odnesu pozitivní zážitky a na všech-

  no s odstupem času vzpomínám vel-

  mi rád. Vím, že mi bylo dobře, a zů-

  staly mi krásné vzpomínky.

  Blíží se konec roku. Jaká máš

  přání aco bys přál sobě inám do

  toho nového?

  Čas letí velice rychle. Všem nám pře-

  ji samozřejmě hodně zdraví, což je

  asi nejdůležitější, protože ho máme

  všichni jen jedno. Přeji všem i po-

  hodu, osobní a pracovní, abychom

  zvládli náročné situace a období,

  které prožíváme, dělali pro to ma-

  ximum a snažili se vytvářet a šířit

  kolem sebe pozitivní energii. Samo-

  zřejmě, že negativní energie je po-

  řád, ale neměla by převažovat nad

  tou pozitivní. 

  Arnošt Petráček (*)

  Narodil se vPísku svrozenou vadou fokomelií horních

  končetin (absencí pažních kostí) aluxací kolenních kloubů.

  Rodiče ho odmalička vedli ke sportu, plavání, lyžování

  icyklistice. Po studiu na českobudějovické ZŠ při centru

  Arpida ana Církevní ZŠ Rudolfovská amaturitě na

  Integrované střední škole stavební vČeských Budějovicích,

  obor finanční služby, absolvoval roku  Vysokou školu

  technickou aekonomickou vČeských Budějovicích, obor

  ekonomika podniku.

  Je úspěšným českým paralympijským reprezentantem

  vplavání, v letech přivezl zmistrovství světa

  vjihoafrickém Durbanu stříbrnou medaili na trati  m

  motýlek, kterou později doplnil o m znak. Získal mnoho

  medailí na mistrovství Evropy asvěta aparalympijské

  zlato zRia  astříbro zTokia . Spolupracuje vřadě

  projektů, např. Lipno bez bariér.

  Spartnerkou bydlí vČeských Budějovicích.

  www.arnostpetracek.cz

  Arnošt Petráček

  už zase může

  po vynucené

  přestávce zaviněné

  pandemií trénovat

  v domácím

  českobudějovickém

  bazénu.

• Strana 62

  KULTURA

  Mami, kde jsou ty hračky?

  S Divadlem Bolka Polívky, spolu smalým Vladimírem,

  procestovala herečka Chantal Poullain křížem krážem

  celý svět. Dostala se tam samozřejmě i klékařům.

  A jednou, těsně po revoluci, se plavovlasý kluk

  včekárně nemocnice vBrně své mámy zeptal:

  „Proč je to tady tak smutné? Kde jsou ty hračky?“

  Stal se inspirací pro zrození Nadace Archa Chantal.

  Kdy jste se poprvé setkala scha-

  ritativní pomocí?

  Narození Nadace Archa Chantal se

  stalo jen dalším přirozeným stup-

  něm po vyrůstání doma, s mamin-

  kou. My jsme vždy pomáhali platit

  studia adoptovaným studentům z In-

  die, brali jsme si k nám děti z váleč-

  ného Libanonu. Maminka věnovala

  část života také ostatním, nedokázala

  si představit život bez pomoci jiným.

  Nesla sociální cítění jako samozřej-

  most v sobě – tyhle dávné vzpomín-

  ky se na mé další cestě evidentně

  podepsaly. Je pro mne důležité být

  užitečná pro ostatní. Bylo dost jas-

  né, že zřejmě jednou začnu fungovat

  v nějaké organizaci, která dětem po-

  máhá. Bez toho bych si myslela, že

  mi v životě cosi chybí.

  Založení Nadace Archa Chantal

  nebylo do listopadu 1989 možné.

  Ale stačila jsem do té doby poznat

  dětská oddělení ambulancí i nemoc-

  nic v mnoha zemích. Idea projektu ve

  svém názvu souvisí s mou výchovou

  k víře – symbolika je jasná, bájný

  Noe převedl všechny živé druhy

  zvířat na pevný bod svého plavidla.

  Všechny věci se v určitém okamžiku

  skládaly do sebe: myšlenka postavit

  „svět“ pro nemocné děti se pro mě

  stala poměrně zásadní záležitostí.

  Základním cílením Nadace Archa

  Chantal se stalo zvýšení komfor-

  tu vdětských nemocnicích. Kla-

  dete důraz na psychiku malých

  pacientů – vhernách, jídelnách,

  pokojích, čekárnách. Měníte celá

  oddělení…

  Uvědomila jsem si, že zaměření na

  psychiku malých pacientů, odbourá-

  vání strachu a léčba duše je správná

  věc. Odjakživa byla pro mě psychika

  pacienta velmi důležitá. Děti se pak

  tolik nestresují nemocničním prostře-

  dím, veselá, barevná místa ovlivňují

  pozitivně jejich uzdravování. Snažíme

  se měnit neutěšené prostředí v útulné

  a podmanivé. A malý pacient? Stává

  se součástí kouzelného světa, hrou se

  dítě lépe vyrovná s pobytem v nemoc-

  nici, překoná odloučení od rodičů.

  Důvod, proč o tohle všechno usi-

  luji, je prostý, v nemocnici by se

  nemělo léčit pouze tělo, ale i bolavá

  duše. Pohoda a harmonie jsou přece

  základním předpokladem fyzického

  zdraví.

  Text: MICHAELA ZINDELOVÁ

  Foto: MONIKA NAVRÁTILOVÁ, ZARCHIVU NADACE ARCHA CHANTAL

• Strana 63

  63

• Strana 64

  KULTURA / CHANTAL POULLAIN POLÍVKOVÁ

  Na úplném začátku života Na-

  dace Archa Chantal šlo one-

  známou pevninu. Setkala jste

  se isodmítáním. Ale oněco

  později vznikly projekty vPra-

  chaticích, Brně…

  Ještě před první realizací heren a re-

  laxačních místností se staly mým

  důkazem, že se vydávám správnou

  cestou, kojenecké lahve s dudlíkem

  na krmení a pití pro miminka. Jsem

  zastánkyně sání, ale dávná námitka

  na klinice byla, že láhve jsou skleně-

  né a při pohybu nebezpečné. Odjela

  jsem tehdy do Rakouska, naplnila

  jsem auto plastovými lahvemi s dud-

  líkem. Pomyslíte si, taková maličkost,

  ale kolik věcí to spustilo? Miminka

  byla klidnější, jako by se ocitla v kru-

  hu bezpečí s rodiči. Všem se ulevilo

  – personálu i malým pacientům.

  Kterou fázi máte sama na realiza-

  ci dalšího projektu nejraději?

  Mám ráda především přípravu, kdy

  se v týmu procházíme po odděle-

  ních. Někdy se ptáme na názor dětí

  na oddělení nebo je vyzveme: napište

  nám na papír, co tady chybí, aby vám

  bylo líp. Stejné dotazy dostává i per-

  sonál – řekněte, co byste potřebovali.

  Prezentujeme zamýšlený dětský svět,

  vždy podle charakteru jednotlivého

  oddělení, protože každé z nich je spe-

  cifické. Někdy jde o loď, jindy o lout-

  kové divadlo, cirkus, někdy pláž nebo

  zoologickou zahradu. Projekty jsou

  navrhovány výtvarníky a architekty –

  ve spolupráci s dětskými psychology,

  lékaři a sestrami. Barvy, zem, svět-

  lo, nábytek, herna, všechno má svůj

  smysl. Ovšem jedno každé oddělení

  v nemocnici má své potřeby a my je

  musíme citlivě respektovat. Určité

  barvy jsou prostě v některém inte-

  riéru nemocnic vyloučené, nemohou

  se použít. Odlišnou vizi se snažíme

  realizovat na psychiatrii, musíme tam

  s lékaři daleko víc pracovat – co si

  můžeme dovolit a co ne…

  Aběhem finiše realizace?

  Na projekt na papíře musíme najít

  prostředky na jeho realizaci, a pak?

  Sloužíme dětem, musí jít o dokona-

  lou záležitost. Ke konci se vždy na

  oddělení objeví hračky, tisíc a jedna

  potřebných i příjemných věcí. A já?

  Můžu popojet dál, na další štaci.

  Samozřejmě ten nový projekt je

  dar a patří nemocnici, ale to, co nám

  v Nadaci Archa Chantal zůstává, je

  stabilní pupeční šňůra. Zůstáváme

  v kontaktu, z psychiatrie se třeba

• Strana 65

  65

  ozvaly děti, že by tam klidně zůstaly

  i další týden. Někdy se dozvím, že si

  děti při opakování pobytu v nemoc-

  nici mohou pokoj, který se jim tolik

  líbí, dokonce zamluvit. Říkají: Příště

  bych rád tady ten pokoj!

  Často se po dokončení nového

  projektu ozve telefon a začíná dialog

  se stejnou úvodní prosbou: Udělejte

  to u nás taky tak hezké!

  Pracujete na velkých projektech,

  jak velký tým je potřeba?

  Nadace Archa Chantal pracuje už

  roky ve stabilním složení dvou žen,

  jedna orientovaná na finanční zále-

  žitosti, hlídá každý výdaj, a ředitelka.

  Ta bojuje za naše projekty, a pokud

  dojde na jednání s možnými sponzo-

  ry, nastupuju i já. Jsem tady, použí-

  vejte mě!

  přispět ke zlepšení psychické léčby

  malých pacientů.

  Tahle složitá práce se mě dotýká

  denně, ale stojí za to. Nejsem ře-

  ditelka, která sedí jen na své židli,

  nejsem kancelářský typ, participuju

  na všem – od prvního kroku po po-

  slední. Bývám u všech fází, kontroluji

  projekt, pak jedeme na místo, přímo

  do nemocnice, s designéry vybírám

  barvy a všechny další záležitosti,

  o všem chci vědět. Během tří desítek

  let jsme pracovali s mnoha státními

  nemocnicemi po celé zemi.

  Každá nadace má své vize,

  možnosti, orientaci, ale mohou si

  navzájem pomáhat?

  Já nejsem žádnou konkurencí dal-

  ším nadacím, obecně prospěšným

  organizacím, vždycky jsem tvrdila,

  že každý přispíváme svým dílkem

  práce, nejsme konkurenti. Pro mě

  konkurence mezi nadacemi neexis-

  tuje. Pokud mě někdo z jiných sdru-

  žení, o kterých vím, že dělají dobrou

  práci, požádá o účast na akci, ráda

  je podpořím. Kdyby nadace víc spo-

  lupracovaly a propojily svoje síly,

  mohli bychom udělat ještě větší kus

  práce.

  Kolik projektů se vám daří vroce

  otevřít?

  Každý rok je jiný. Četnost projektů

  se odvíjí od možností, na co máme

  finančně. To je můj limit. Ale pokud

  v roce dosáhnu na tři nebo čtyři rea-

  lizace, jsem šťastná.

  Nadace Archa Chantal

  Byla založena . června  ziniciativy Chantal Poullain

  Polívkové. Za dobu svého působení realizovala přes 

  projektů po celé České republice, jejichž celková hodnota

  činí téměř  milionů korun.

  Jedná se ovětší imenší projekty na dětských odděleních

  různých klinik anemocnic spoetickými názvy: např. Svět

  vbublině, Na palubě, Svět zoo, Mořský svět, Cirkus…

  Více na www.archa-chantal.cz

  Když minimalizuji tým velmi

  schopných lidí, zůstává nám co nej-

  více financí pohromadě. Od prvních

  projektů jsme si zvykli pracovat

  s flexibilním týmem odborných spo-

  lupracovníků, externistů. A pak je tu

  ještě další okruh – sponzoři, záleži-

  tost každý rok těžší a těžší. Ale zatím

  se mi daří vždy najít ty, kteří chtějí

  Na snímcích

  čekárny, jídelny

  aherny některých

  českých nemocnic –

  realizace Nadace

  Archa Chantal

  zposledních let

• Strana 66

  Chantal Poullain

  Polívková (*)

  Česko-francouzská divadelní

  afilmová herečka (Šašek akrálovna,

  Noci Antilop, Lucerna, Mistr

  aMarkétka, Tragédie mstitele, Hra

  omanželství, Šest tanečních hodin

  všesti týdnech, Na Vaše riziko!,

  Kurtizána, Rebelky).

  Hraje vněkolika divadelních

  představeních vDivadle Bolka

  Polívky, vystupuje striem

  Štěpána Markoviče na úspěšných

  šansonových koncertech. Je

  autorkou monografie, připravuje

  další knihu (Život na kolotoči).

  Vychovala syna Vladimíra (), herce,

  člena Dejvického divadla vPraze.

  Bojuji také o další možnost dob-

  rého naladění malých pacientů – za

  pomoci hudby. Ráda bych, aby všude

  zněly tiché tóny klasických melodií.

  Samozřejmě, že tohle všechno je

  spojené s prací a obměnou nahrávek,

  ale jsem přesvědčená, že psychika je

  se zvukem pevně spojená. Tak třeba

  v Hradci Králové, kde je v herně loď,

  umocňuje celkovou atmosféru zvuk

  vln a mořských ptáků.

  Říkáte, že už třicet let vás Nadace

  Archa Chantal provází jako pevná

  součást. Aco bude dál?

  Spolu s rodinným kruhem je to právě

  Nadace Archa Chantal, která mi dává

  smysl života. Pro mě je důležitý pocit,

  že v každém okamžiku něco dávám,

  že pomáhám. U každého projektu je

  nejvíc podstatný ten okamžik, kdy

  vnímám výsledek a cítím, že nová

  záležitost někomu pomůže.

  A dál? Pokud to půjde, budu pra-

  covat. Zůstávám dál, ale rozhlížím

  se, kdo by jednou v mé práci mohl

  pokračovat. Nadace Archa Chantal

  bude v každém případě potřebovat

  „hlavu“. Duši s podobným naladě-

  ním, motivací, vstřícnou k nápadům

  a chutí pomáhat.

  Nese si váš syn ssebou také

  rodinné sociální cítění?

  V mnoha ohledech je Vladimír po

  mně. Zjistila jsem, že to, o co jsem se

  ve výchově snažila, se u něj naplno

  otisklo. Netvrdím, že můj syn je bez

  vad na kráse. Ale chová se ke každé-

  mu s respektem, úctou, objevuje se

  sice na jiných místech než já, ale vím,

  že pomáhá.

  Navštěvujete všechny nová

  představení, koncerty, filmy, kde

  je Vladimír obsazený. Na jevišti

  se už dokonce objevil se svýmot-

  cem…

  Já jsem nijak neplédovala, aby se stal

  hercem. On se potřeboval dostat ze

  stínu svých rodičů, dokázal to, teď

  jede opravdu vlastní trasu. Víte, na

  jevišti spolu s ním bych asi neuměla

  překonat fakt, že jsem máma. Mám

  obavu, že bych se podívala na syna,

  ne na partnera. Raději se dívám,

  v čem Vladimír právě vystupuje.

  Avaše vlastní současná umělec-

  ká práce?

  V posledních letech jsem si, po od-

  chodu z jedné pražské komorní

  scény, vyzkoušela mnoho nových

  divadelních prostorů, týmů, žánrově

  nových rolí. Václav Kuneš mě vyzval

  k účasti ve férii Mirage se skupinou

  420People. Kromě hereckého na

  mě čekal i fyzicky náročný taneční

  vstup. Zahrála jsem si těžší téma ve

  hře Odhalená pravda, kde se moje

  postava Sarah dozvídá krutou prav-

  du o svém zdravotním stavu. Ten

  hluboký tragikomický příběh mě lá-

  kal. Poloha mezi smíchem a pláčem

  – to je moje! Dohodli jsme se s Bol-

  kem, že bychom mohli znovu spolu-

  pracovat. V jeho divadle jsem nastu-

  dovala už třetí verzi Šesti tanečních

  hodin, tentokrát s hercem Martinem

  Krausem. Myslím, že jsem po letech

  do své postavy dorostla. Se Štěpán-

  kou Křesťanovou jsem si s chutí za-

  hrála v Rebelkách v režii Antonína

  Procházky.

  Hledám další silné divadelní téma,

  které osciluje mezi dramatem a smí-

  chem, abych sáhla divákům na osr-

  dí. Koncertuju po celé republice se

  svým triem muzikantů, pracuju na

  své nové knize.

  Jak se vám daří vneustálém po-

  hybu vČesku, ve středním věku?

  Žiju na stará kolena v „kufru“, podob-

  ně jako kdysi v mládí. Podle mého

  programu v diáři. Děkuju životu za

  tuhle další křižovatku. Stojím před

  novými výzvami, které nutí můj mo-

  zek, aby se naplno pouštěl do věcí,

  které jsem třeba nikdy nedělala.

  A stárnutí? Pro mě neexistuje. Jedná

  se o výzvu, o cestu „do kopce vzhů-

  ru“! Ale s úsměvem. 

  Někdy se ptáme na názor

  dětí na oddělení nebo je

  vyzveme: napište nám

  na papír, co tady chybí,

  aby vám bylo líp. Stejné

  dotazy dostává i personál

  – řekněte, co byste

  potřebovali.

  Se svým otcem hraje ve hře Šašek

  a syn. Fotka těch dvou mě vždycky

  dostane. Je to výsledek cesty, pro

  kterou jsem tady zůstala. V hledišti

  na jeho premiérách mám snad větší

  trému, než když jsem sama na scéně.

  KULTURA / CHANTAL POULLAIN POLÍVKOVÁ

• Strana 67

  67

  KULTURA / KNIŽNÍ RECENZE

  Naděje

  ve všech pádech

  Další titul plný úvah azamyšlení

  se vlní vrytmu neuvěřitelného

  života světoznámé britské

  antropoložky Jane Goodallové.

  Kniha onaději vznikla tentokrát

  zdlouhých diskusí sDougem

  Abramsem, americkým autorem

  odborné literatury.

  Text: MICHAELA ZINDELOVÁ

  V pořadí druhý titul (po Goodallové

  Mé cestě životem) vydává brněnské

  nakladatelství Kazda, orientova-

  né na novinky z přírody, cestování

  a umění. Nese přiléhavý podtitul

  Průvodce přežitím v těžkých do-

  bách. Klade si ve všech pádech stě-

  žejní otázku, jaké jsou naše hlavní

  důvody k naději v současném světě

  plném nástrah.

  Smysl slova naděje sama Goo-

  dallová nevnímá jako slůvko pasiv-

  ní, ale aktivní a angažované. Víru

  v budoucnost jí stále dodávají lidský

  intelekt, odolnost přírody, síla mládí

  a lidský duch. Naděje má pro autor-

  ku nakažlivou energii a efekt, ztratila

  ji na čas pouze jednou v životě, po

  úmrtí manžela Dereka.

  Cestu přírodovědkyně si zvolila už

  v útlém dětství, kdy autorku zača-

  lo fascinovat chování zvířat. V Keni

  jí později nabídl dr. Louise Leakey

  možnost stát se prvním člověkem

  zkoumajícím šimpanze v divočině.

  Jane Goodallová vstoupila neohro-

  ženě do neznámého světa volně ži-

  jících šimpanzů a u jejich výzkumu

  strávila desítky let. Později přidala

  k samotným výsledkům založení

  neziskové organizace, institutu, kte-

  rý nese jméno zakladatelky.

  Od 80. let neúnavně cestuje také

  po celém světě, aby prostřednictvím

  přednášek, dokumentárních pořadů

  a knih zvýšila informovanost o čet-

  ných hrozbách, kterým lidstvo čelí.

  Definuje také tu nejzávažnější pro

  naši budoucnost – klimatickou krizi.

  K trvalému pocitu si „troufat doufat“

  ji vede každý okamžik, kdy sedí pod

  prastarým stromem nebo slyší ptačí

  zpěv. Všechno, co znovu kvete, letí

  do světa, vytváří podle Jane Goo-

  dallové naši „síť naděje“.

  Kniha (žánrově literatura faktu) je

  plná úvah, přeplněná po okraj laska-

  vostí, zajímavá i autentickým stylem:

  moudrá přírodovědkyně stylizuje

  často problém nebo položenou otáz-

  ku do krátkého pointovaného vyprá-

  vění, vlastní odpovědi o důsledcích

  změny klimatu nebo ztrátě biolo-

  gické rozmanitosti. Hovoří například

  o tom, že pokud dochází k vyhynutí

  některého zvířecího druhu, příroda

  se zachová podobně jako potrhaná

  tapiserie – přes ztráty dochází k ob-

  nově… 

  Více informací oprojektech Institutu

  Jane Goodallové na www.janegoodall.org

  Jane Goodallová

  aDouglas Abrams:

  Kniha onaději,

  nakladatelství

  Kazda, 2022,

  překladatel

  Martin Kupka,

  více na

  www.kazda.cz

  Jane Goodallová

  (*)

  Skutečná osobnost, pozoruhodný

  příklad, co všechno se dá zvládnout

  za jediný život… Zmladé ženy se

  vprůběhu života stala globální

  veřejná mluvčí. Navštívila opakovaně

  iČeskou republiku. Už dvacet let je

  poslem míru OSN – za svou práci

  získala bezpočet vyznamenání na

  celém světě, mimo jiné Řád britského

  impéria nebo Templetonovu cenu.

• Strana 68

  KULTURA / CENA JAROSLAVA SEIFERTA

  JOSEF KROUTVOR:

  Texty jsou někdy zoufalá

  poselství vláhvi

  Literární Cenu Jaroslava Seiferta, kterou uděluje

  Nadace Charty 77 od roku 1986, převzal vpolovině

  listopadu vPraze básník aprozaik, esejista

  akulturní historik Josef Kroutvor (80).

  Text: RADEK GÁLIS

  Foto: MICHAL LINHART

  Cena je udělována za význačné dílo

  vydané či jinak zveřejněné v ČR

  nebo v zahraničí v posledních třech

  letech. Letošní laureát ji získal za

  knihu Poletování jednoho ptáčka /

  Vzpomínání a listování s přihlédnu-

  tím k autorově pokračující esejistic-

  ké tvorbě.

  Sjakými pocity jste přijal od

  Nadace Charty 77 literární Cenu

  Jaroslava Seiferta?

  Samozřejmě, že jsem byl udělením

  Ceny Jaroslava Seiferta trochu za-

  skočen a překvapen, ale tohle oce-

  nění každého člověka jistě potěší.

  Když jsem četl seznam držitelů,

  zjistil jsem, že ji přede mnou dostala

  celá řada mých přátel a známých lidí,

  které jsem v životě potkal. Cenu tedy

  chápu jako štafetu, kterou člověk

  sice obdrží, ale je povinností předat

  ji dál.

  Takže i já jsem ji převzal a zase

  předávám. Cena je tichá, nedopro-

  vázená mediálními skandály, což je

  sympatické stejně jako fakt, že se

  udílí jednou za dva roky. Z literár-

  ního ocenění totiž nemá smysl dělat

  automat na medaile.

  tramvaj na Klárov kolem brány bý-

  valého pražského purkrabství. Zde

  jednu dobu Jaroslav Seifert bydlel.

  Vždycky jsem si na něj cestou kolem

  vzpomněl, protože je s domem spo-

  jena i historka, o které píše Jaroslav

  Seifert ve svých vzpomínkách Všec-

  ky krásy světa. Dům měl velká vrata,

  k nimž patřil těžký, masivní klíč. Aby

  jej básník nemusel vláčet celý den

  v aktovce po pražských redakcích,

  kavárnách a vinárnách, které rád

  s přáteli navštěvoval, jeho žena uklá-

  dala klíč pod vrata, kde si ho mohl

  cestou domů vyzvednout. Jednou se

  ale stalo, že nasněžilo, a klíč zapadl

  do závěje, takže jej básník nemohl

  najít. Pro mě se tenhle klíč v závěji

  stal symbolem české poezie.

  Vyjadřujete se ve svých esejích

  aknihách knejrůznějším téma-

  tům, která vás trápí, rozradost-

  ňují nebo jinak zasáhnou. Stačí

  autorům kuvolnění, když je napí-

  šou, nebo je zapotřebí dotáhnout

  vše až kvydání vnovinách nebo

  knize?

  Samozřejmě, že nepíši jenom tak.

  Myslím si, že psaní do šuplíku je iluze.

  Psaní je jakýsi dialog, rozhovor se čte-

  nářem. Každý text je někomu určen.

  Texty jsou vzkazy, poselství, někdy

  třeba i ta zoufalá v láhvi vhozené do

  Co se vám vybaví vsouvislosti

  sbásníkem Jaroslavem Seifer-

  tem?

  Osobně jsem ho nepoznal. Když

  jsem se ale kdysi, ještě v čase tzv.

  normalizace, vracíval pozdě večer

  domů z jednoho malého oblíbeného

  bistra na Hradčanech, kde jsem si

  u skleničky povídal s přáteli, chodí-

  val jsem přes Pražský hrad dolů na

  „Cenu chápu jako štafetu, kterou musím

  předat dál,“ říká Josef Kroutvor.

  Laureát Ceny

  Jaroslava Seiferta

  při jejím udělení

  vrodinném

  sousedství

  smanželkou

  Barborou asynem

  Josefem.

• Strana 69

  69

  moře. Jindy jde zase o přátelská psa-

  ní. Souhlasím s francouzským spiso-

  vatelem Marcelem Pagnolem, který

  říká, že opravdový čtenář je přítel.

  Myslím si to také a předpokládám, že

  na druhé straně mě očekává rovno-

  cenný partner. Jakmile vás ale někdo

  začne poučovat a cosi vám vykládat,

  je to ztracené. Psaní a čtení musí totiž

  plynout jako volný rozhovor.

  Někdy ale na dialog nedošlo. Jak

  jste prožíval tzv. normalizaci, kdy

  autoři nemohli či nesměli psát,

  mnozí byli zakazováni avydávali

  vsamizdatu aexilu?

  Také jsem psával různé samizdaty,

  často jsme mnoho věcí četli v ja-

  kémsi podtextu, ale z autorů i čtená-

  řů bylo možná znát daleko větší za-

  ujetí než někdy dneska. K tvorbě byl

  totiž důležitý důvod, zatímco dnes je

  možné vydat prakticky cokoliv, po-

  kud autor sežene peníze nebo mu

  vydání knihy někdo zaplatí. Tehdejší

  vydávání v samizdatech byla jakási

  přátelská služba. Každý tak trochu

  něco psal. Byla to až literární mánie.

  Vydávání textů mimo oficiální mož-

  nosti bylo tichou poštou nebo psa-

  ním pod lavicí. 

  Z poděkování

  Josefa Kroutvora

  při přebírání Ceny

  Jaroslava Seiferta

  … Nečekanou poctu přijímám

  s překvapením, radostí, jistou ner-

  vozitou a také s pokorou. Přestože

  se zdá, že jsou na světě důležitější

  věci než právě poezie, bez poezie

  člověk strádá. A nemám na mysli

  jen básničky, ale poezii v širším

  smyslu jako projev údivu, úžasu,

  citlivosti, radosti, porozumění,

  dokonce humoru a samozřejmě

  lásky. Všeho moc škodí, a proto

  by i poezie měla být vzácná a po-

  třebná jako sůl, vždy autentická.

  Seifertovu cenu nedostávají jen

  veršující básníci, což potvrzuje

  moji tezi, že poezie je širší pojem.

  V roce 1993 obdržel cenu Bohu-

  mil Hrabal, autor mně obzvláště

  drahý. Ještě v čase samizdatu

  jsem opsal na stroji a vydal

  Hrabalovu Ztracenou uličku,

  sbírku raných básní. Její sazba

  byla po únoru 1948 rozmetá-

  na a bylo ji třeba rekonstruovat

  z kartáčových obtahů. V době,

  kdy Hrabal jezdil pracovat do

  kladenských hutí, odkud čerpal

  inspiraci i pro svou legendární

  povídku Jarmilka, psal také mi-

  lostné sonety. Kdo by to byl řekl.

  Opsal jsem je, naklepal, naťukal

  na psacím stroji a vydal v sami-

  zdatu. Dnes už moje vzpomínky

  patří historii, ale pro mě jsou stále

  živé. V čase normalizace jsme

  bývali horlivými čtenáři, všichni

  jsme něco opisovali a podávali

  si papíry jako kdysi ve škole pod

  lavicí. K odkazu samizdatu se

  vracím i dnes, kdy je možné na-

  psat a vydat prakticky všechno,

  je ale otázka, zda to má smysl.

  Také poezie patří v dnešním

  hlučném, přecivilizovaném, in-

  flačním a konfliktním světě mezi

  ohrožené druhy. Pečujme o ni,

  patří k životnímu stylu, kultu-

  ře, vzdělanosti, k lehké noblese

  a toleranci…

  

  Myslím si, že psaní do šuplíku je

  iluze. Psaní je jakýsi dialog, rozhovor

  se čtenářem. Každý text je někomu

  určen. Texty jsou vzkazy, poselství,

  někdy třeba i ta zoufalá v láhvi

  vhozené do moře.

• Strana 70

  KULTURA / FILMOVÁ RECENZE

  Nejnovější filmové dílo režisérské

  dvojice Davida Laňka a Martina

  Müllera bylo světu poprvé předsta-

  veno v rámci 56. ročníku Meziná-

  rodního filmového festivalu v Karlo-

  vých Varech.

  Snímek Spolu, natočený podle

  francouzské divadelní hry z pera

  herce a dramatika Fabia Marra, se

  rozhodl uchopit téma, kterému se

  doposud na české filmové scéně ne-

  dostávalo příliš mnoho pozornosti.

  Divákovi dává nahlédnout přes práh

  jednoho malého pražského bytu, kde

  se každý den odehrává lítý boj mezi

  vysněnou normalitou a hořkou rea-

  litou.

  Hlavními protagonisty příběhu

  jsou Michal, 30letý muž s autismem,

  a jeho ovdovělá matka Ivana, která je

  rozhodnutá náročnou celodenní péči

  o svého postiženého syna zvládnout

  sama. Je to její dítě a o to se přece ona

  postarat dokáže, nebo ne?

  Pozorujeme tak každodenní rituály

  odehrávající se ve zcela pravidelném

  rytmu, jak jsou zcela nepravidelně

  přerušovány projevy Michalova au-

  tismu. Některé ukázky dětinského

  chování dospělého muže by mohly

  působit až úsměvně, kdyby v koneč-

  ném důsledku nebyly věrným od-

  razem toho, s čím se tolik podobně

  zkoušených rodin musí vypořádávat

  v reálném životě.

  Po chvíli, která je divákovi urče-

  na pro alespoň částečné seznámení

  s Michalem a Ivanou, nastupuje na

  scénu ještě poslední postava. Pomy-

  slný trojlístek hlavních rolí doplňuje

  Ivanina dcera Tereza. Ta se po ně-

  kolikaleté odmlce a čerstvě rozpad-

  lém vztahu chce na pár týdnů vrátit

  domů. Tím však rozhazuje naoko

  dobře fungující biotop onoho malého

  pražského bytu a svými pozdějšími

  zásahy do léta budovaného systému

  vnáší nežádoucí chaos.

  POSTAVENO

  NA HERECKÝCH VÝKONECH

  Nejvýraznějším z celého snímku je

  bezpochyby herecký výkon Štěpána

  Kozuba v roli Michala. Jeho pohybo-

  vé ztvárnění člověka s autismem je

  minimálně pro laickou veřejnost víc

  než uvěřitelné.

  Autismus se řadí mezi vážné poru-

  chy mentálního vývoje. Přestože se

  kvůli široké škále autistického spek-

  tra každý jedinec projevuje trochu

  odlišným způsobem, některé pohy-

  bové a povahové rysy bývají podob-

  né. Specifický styl chůze, mimika

  obličeje, jemná motorika nebo způ-

  sob komunikace je jen velmi malý

  výčet osobitých rysů, jež bylo pro

  věrohodné ztvárnění role zapotře-

  bí nastudovat. Kozubovi se to určitě

  podařilo i díky návštěvám centra pro

  lidi s poruchou autistického spektra,

  které podstoupil v rámci své herecké

  přípravy.

  FILM SPOLU:

  Kolik

  sebeobětování

  člověk snese?

  POZORUHODNÝM POČINEM LETOŠNÍ PRODUKCE

  TUZEMSKÉ KINEMATOGRAFIE JE SNÍMEK SPOLU.

  OTEVÍRÁ TÉMA ŽIVOTA RODINY, VNÍŽ ŽIJE ČLOVĚK

  SPORUCHOU AUTISTICKÉHO SPEKTRA.

  POJEDNÁVÁ OMATCE, KTERÁ PEČUJE OSVÉHO

  DOSPĚLÉHO SYNA AOCITÁ SE VSITUACI,

  JEŽ MÁ DŮSLEDKY PRO VZTAHY SJEJÍ DCEROU

  IVŠECH AKTÉRŮ NAVZÁJEM.

  S hereckou trojící

  filmu Spolu se

  mohli diváci

  osobně setkat

  na karlovarském

  festivalu, kde měl

  premiéru.

  Text: ROZÁLIE NIKÉ MOŠOVSKÁ

  Foto: MFF KARLOVY VARY a KAMILA JANOVIČOVÁ

• Strana 71

  71

  Postavu Ivany věrně ztvárnila he-

  rečka Veronika Žilková. Na plátně

  byla svému hereckému kolegovi

  skvělou oporou při emočně vyhro-

  cených scénách a ve vztahu matky

  a syna se Kozub s Žilkovou krásně

  doplňovali.

  Dá se samozřejmě i leccos vy-

  tknout. Kromě faktických nepřes-

  ností ohledně „vzniku“ Michalova

  autismu je diskutabilní i těžko uvě-

  řitelné vyobrazení pečovatelského

  domu a s tím spojené legislativní pro-

  cesy, podle kterých mají být pacienti

  do péče přijímáni. Největší vadou na

  kráse je však rozhodně scénář, se

  kterým si v určitých momentech ani

  zkušené herecké obsazení nedoká-

  zalo moc dobře poradit. V průběhu

  celého filmu se střídají pasáže citli-

  vě popisující psychologické drama

  a pasáže s naprosto nepochopitelný-

  mi a uměle znějícími hláškami, kte-

  ré dokázaly zkazit hned několik pro

  děj podstatných scén a tím tak srazit

  i celkový dojem z jinak zajímavého

  snímku.

  ŽIVOT JAKO OTÁZKA

  I když jsem z kina neodcházela

  s bradou padlou úžasem, film na-

  bízí myšlenky, nad kterými je dob-

  ré zauvažovat. Mimo celkový vhled

  do života rodiny, jejíž člen má jistou

  formu mentálního handicapu, který

  je nezasvěcenému divákovi podaný

  srozumitelnou formou, je zde nastí-

  něno ještě jedno mnohem skrytější

  téma – upozadění sourozence bez

  postižení před tím handicapova-

  ným.

  I když se může zdát logické, že

  znevýhodněné dítě potřebuje vět-

  ší péči, ochuzení zdravého dítěte

  o rodičovskou přízeň není zane-

  dbatelným problémem. Byť si toto

  dítě „dokáže v životě poradit samo“,

  mít doma bezpečný přístav a vědo-

  mě milující rodiče potřebuje stejně

  jako kterékoliv jiné. A to i navzdory

  zdravotnímu stavu kohokoliv z rodi-

  ny. Tato problematika byla ve filmu

  zdatně zastoupena v postavě Terezy

  (Kamila Janovičová), která i v dospě-

  losti trpěla nedostatečným pocitem

  mateřské lásky.

  Spolu klade těžké otázky bez

  jasných odpovědí. Jde rozdělit lás-

  ku stejným dílem? Jak těžké je od-

  pustit vlastním rodičům? Můžeme

  celý svůj život obětovat pro druhé?

  A k čemu to vede? 

  Hlavními protagonisty příběhu jsou

  Michal, 30letý muž s autismem,

  a jeho ovdovělá matka Ivana, která je

  rozhodnutá náročnou celodenní péči

  o svého postiženého syna zvládnout

  sama. Je to její dítě a o to se přece ona

  postarat dokáže, nebo ne?

  Během natáčení

  se střídaly

  dramatické

  okamžiky

  před kamerou

  s uvolněnou

  atmosférou mimo

  záběr.

• Strana 72

  KULTURA / POVÍDKA

  T

  en člověk nevypadal vůbec špatně.

  Čisté oblečení, upravené vlasy,

  oholený, a dokonce voněl. Vstoupil

  do sídla Konta Bariéry klidně

  a sebevědomě: „Mohl bych mluvit

  s někým, kdo mi pomůže?“ oslovil

  první z pracovnic nadace. „A co

  byste potřeboval?“ Posadil se na

  nejbližší židli a hlasitě vzdechl:

  „Jsem nešťastnej…“ Oslovená referentka očima přivolala

  kolegyni od vedlejšího stolu. Ta si přisedla blíž a zeptala

  se: „Z čeho jste nešťastný?“ „Z celýho světa.“ V kanceláři,

  kde se denně řeší následky nemocí a vážných úrazů, to

  nebyl první případ podivína. Už mnohokrát sem dorazily

  údajné oběti zlotřilých sousedů, příbuzných, kteří se

  nechtějí starat o postižené blízké, i stále ukřičenější

  skupiny zástupců izolace postižených a nemocných na

  odlehlých hradech a zámcích. „V čem vám svět ubližuje?“

  „Řeknu vám to všechno.“

  A začal: „Pozoruju lidi. Všude a nepřetržitě. Je to

  dobytek. Jen žerou a chlastaj. Děti nechaj řvát a dovádět.

  Kradou a všechno ničej. Zastávaj se zvířat a města jsou

  plný psích výkalů. Dělaj sbírky, aby se každej, koho bolí

  v kříži, moh flákat. Uplácej doktory a pořizujou si tak

  invalidní důchody. Zastávaj se cikánů, místo aby je zašili

  do lágrů. A nejhorší jsou ty teplí, sváděj k sexu malý děti…“

  To už bylo na pracovnice nadace moc. Téměř současně

  vyhrkly: „Vám asi někdo opravdu ublížil…“ „Myslíte

  osobně? To ne, já si žiju jinak dobře. Mám dobrej důchod,

  vlastní byt a jsem celkem zdravej… Vlastně máte pravdu.

  Ublížil mi jeden aktivista. Zazvonil a chtěl, abych se

  podepsal pod nějakou petici proti topení uhlím. Když jsem

  ho poslal do háje, řek mi do očí, že budu ještě litovat…

  A od tý doby to mám… Pozoruju je… Rozlejzaj se, kecaj

  v televizi, chtěli by nám nařizovat, co smíme a co ne. Já

  se bojím, že nám začnou kontrolovat nákupy, jestli moc

  nejíme nebo si nekupujeme tučný maso… Já je pozoruju…

  Jsou všude a chystaj se.“

  Obě zkušené pracovnice si oddechly. Tomu člověku

  pomoci nedokážou. Ale mohly by ho nasměrovat

  k nějakému odborníkovi. Dobrý psychiatr už bude vědět,

  o jaký problém jde. Tak zkusily oblíbenou kličku: „Máme

  mezi našimi spolupracovníky výborné specialisty,

  skvělé odborníky. A s naším doporučením vás vezmou

  přednostně. Chcete?“

  „Myslíte do blázince? Já jsem přece normální... Možná

  trochu víc ostražitej… Myslel jsem, že byste mi pomohli…

  Všude píšete, že pomáháte všem… A pak přijde člověk

  s velkou starostí a vy byste mě poslali k nějakýmu

  psychiatrovi… Já už tam byl… U třech….“

  „Opravdu? A co vám řekli?“ „Že nejde o nic vážnýho.

  Prej si mám najít nějakou dobrou partu, s kterou bych to

  všechno moh probrat. A přijít za půl roku. To je dnešní

  medicína. A vy tvrdíte, že umíte nahradit lidem i ruce

  a nohy. Prej dokonalý protézy… Ale to velký nebezpečí,

  co číhá na všechny lidi, nevidíte. Moje nebožka manželka

  byla obyčejná ženská, žádný školy… A přitom například

  jasně prokoukla ten podvod s očkováním. Jasně odhalila,

  že dávaj do lidí čipy. A napsala to i ministrovi…“

  „A co odpověděl?“ Rozhovor už jasně nabýval

  veselejší ráz. „Nic neodpověděl. Nic. Ale kolem našeho

  domu se začaly potulovat podivný postavy s nějakýma

  přístrojema.“ „Zeptal jste se jich, co tam dělají?“ „No jasně.

  Šel jsem za nima a pro jistotu jsem si vzal poplašňák. Jen

  je postrašit.“ „A co vám řekli?“

  „Prej voda. Hledaj úniky z potrubí… Zrovna, když začali

  čipovat lidi… Z toho taky moje žena umřela. Rozumíte,

  sedm let si léčila rakovinu a pak přijdou nějaký měřiči

  s mašinkama a ženská najednou umře…“

  „To je nám líto.“ Obě referentky už vstaly a chystaly se

  s návštěvníkem rozloučit. Ale on ještě zopakoval: „A co

  teda můžete pro mě udělat?“ Už byla možná jediná

  odpověď: „Doprovodit vás dolů na ulici.“ Jeho reakce

  nepřekvapila: „A tak je to se vším…“

  

  Zdeněk Jirků

  Pomáháme všem

• Strana 73

  73

  Ilustrace: MIROSLAVA KOLÁŘOVÁ ŠULCOVÁ

• Strana 74

  SERVIS

  Úspěchy

  vcurlingu

  ive střelbě

  Podzim patřil

  především světovým

  šampionátům

  amezinárodnímu

  parahokejovému

  turnaji vOstravě.

  Co se nepovedlo

  na mistrovství světa

  ve stolním tenise,

  tedy zisk cenného

  kovu, nahradil Martin

  Adámek ve střelbě,

  Jan Tománek vdlouhém

  triatlonu nebo curleři

  na mistrovství světa

  skupiny B.

  ČEŠTÍ CURLEŘI VYBOJOVALI

  ZLATO NA MISTROVSTVÍ SVĚTA

  SKUPINY B AVNÁSLEDUJÍCÍ

  SEZONĚ BUDOU BOJOVAT

  OPARALYMPIÁDU!

  Sen se stal skutečností. Tým České

  republiky ovládl „béčkový“ světový

  šampionát v curlingu a postoupil do

  elitní mezinárodní skupiny A. Tým

  kolem Dany Selnekovičové se díky

  tomu přiblížil i možné účasti na zim-

  ních paralympijských hrách v roce

  2026. Česko porazilo ve finálovém

  zápase výběr Dánska 7:3.

  Mistrovství světa se konalo ve fin-

  ském městě Lohja za účasti celkem

  12 zemí z celého světa. Českou re-

  publiku vyrazil reprezentovat tým ve

  složení: Dana Selnekovičová (skip),

  Martin Tluk, Milan Bartůněk, Radek

  Musílek a Jana Břinčilová. „Do tur-

  naje jsme vstoupili zápasem s Ně-

  meckem, což je náš tradiční obtížný

  soupeř, se kterým jsme na mistrov-

  ství světa většinou neměli štěstí. Za-

  čátek zápasu se nám vyvedl a měli

  jsme až do přestávky vše pod kon-

  trolou. Po pauze přišla trochu krize,

  kterou se nám však podařilo překo-

  nat, a zápas jsme rozhodli nakonec

  až v extraendu ziskem dvou bodů,“

  zhodnotila první zápas Čechů na

  šampionátu skipka týmu Dana Sel-

  nekovičová. Češi porazili Německo

  7:5.

  O den později čekal na výběr hájí-

  cí české národní barvy další náročný

  soupeř, a to velký favorit celého tur-

  naje, Dánsko. „Bohužel již od začátku

  jsme dělali větší množství chyb než

  soupeř, často nám chybělo jen tro-

  chu štěstí k zisku tolik potřebných

  Text: VERONIKA MACKOVÁ, MARTIN STEINBACH,

  JAN TOMÁNEK, ZUZANA GLACOVÁ

  Foto: ČESKÝ CURLING VOZÍČKÁŘŮ,

  ČESKÁ STŘELECKÁ ASOCIACE HENDIKEPOVANÝCH,

  JAN TOMÁNEK, RADIM HORÁK

• Strana 75

  75

  bodů,“ posteskla si Selnekovičová

  po porážce 3:9. Ve třech následují-

  cích zápasech, posledních duelech

  v rámci základní skupiny, se však

  Čechům dařilo na jedničku. Postup-

  ně jednoznačně přehráli výběry

  Maďarska (8:4), Kazachstánu (11:2)

  a Estonska (12:4), obsadili druhé

  místo ve skupině, což znamenalo

  postup do play-o.

  Ve čtvrtfinále se Češi utkali se

  Švýcarskem. Šlo o velmi vyrovnaný

  zápas, ve kterém se skóre přelévalo

  z jedné strany na druhou. Koncovku

  napínavého duelu nakonec zvládl

  lépe výběr kolem Selnekovičové.

  Výhra 10:6 znamenala postup do

  semifinále. Češi v něm potvrdi-

  li trend vzestupných výkonů, když

  svého soupeře z Japonska přehráli

  6:3. Už v tento moment se mohlo

  alespoň částečně slavit – automatic-

  ký postup do elitní skupiny A se stal

  skutečností.

  Tato pohádka však zasloužila zla-

  tou tečku, a to se skutečně stalo. Češi

  se ve finále opět utkali s Dánskem, se

  kterým v základní skupině prohráli.

  Výborný výkon především v první

  polovině zápasu však zajistil české-

  mu týmu vedení 5:0, a i když poté

  soupeř mocně dotahoval, konečný

  výsledek zvrátit nedokázal. Po dvou

  českých bodech z konce sedmého

  endu Dánové podali uznale českým

  hráčům ruce a o vítězi tak bylo před-

  časně rozhodnuto. Česká republika

  vyhrála mistrovství světa skupiny B.

  MARTIN ADÁMEK SI VYSTŘÍLEL

  BRONZ NA SVĚTOVÉM

  ŠAMPIONÁTU

  Střelec se zrakovým handica-

  pem Martin Adámek zaznamenal

  v discip líně 60 ran vestoje medailo-

  vé úspěchy už v minulosti a na mis-

  trovství světa v Al Ainu se probojo-

  val mezi nejlepších osm. „Ve finále

  jsem se snažil koncentrovat pouze

  na střelbu a nevnímal jsem diváckou

  kulisu ani nic, co by mě mohlo rušit,

  a nepodléhal jsem nervozitě,“ popsal

  Martin Adámek své finálové před-

  stavení. Nakonec se mohl radovat

  z bronzu. Na druhém místě skonči-

  la Kateřina Orzechowská z Polska

  a zlato si na krk pověsila další Polka,

  Barbara Moskalová.

  Na dobré výsledky dosáhli i další

  čeští střelci. Ve finále paratrapu ka-

  tegorie PT2 si skvělé čtvrté místo

  vystřílel Miroslav Lidinský, o příčku

  níže skončil Martin Tomek (PT3).

  Čeští „brokaři“ navíc získali vyrov-

  nanými výkony v kategorii PT 3 pro

  Česko titul vicemistrů světa v týmo-

  vé soutěži. Martin Tomek, Tomáš

  Dámek a Honza Baumruk „přestří-

  leli“ bronzový tým z USA a nestačili

  pouze na úřadující mistry světa, Ita-

  ly. Tomáš Pešek, mistr světa z roku

  2019, skončil ve Spojených arab-

  ských emirátech těsně pod stupni

  vítězů v disciplíně P5 (standardní

  vzduchová pistole 40 ran) s nástře-

  lem 355 bodů.

  Martin Adámek

  startoval na MS

  vAl Ainu

  aprostřílel se až

  kbronzové pozici.

  Curlingový

  reprezentační

  výběr přivezl

  zFinska zlato.

  Tým „brokařů“ v Al Ainu.

• Strana 76

  SERVIS / ZE SVĚTA PARASPORTU

  TRIATLONISTA JAN TOMÁNEK

  JE POTŘETÍ MISTREM SVĚTA

  Na 70.3 Ironman World Cham-

  pionship St. George vybojoval čes-

  ký reprezentant titul mistra světa!

  Podle jeho vlastních slov to byl opět

  extrémní zážitek, ale to už k tomuto

  místu tak nějak patří. Ranní teplota

  4 °C přetrvávala až do poloviny zá-

  vodu a k tomu nechyběla výrazně

  kopcovitá cyklistika a běh. Tománek

  finišoval v čase 5.45:53 a jako jediný

  parasportovec dokázal splnit časový

  limit závodu pro celkovou klasifikaci.

  Plavání při rozednění v Sand Hol-

  low Reservoir je v St. George ikonic-

  ké, skvělá atmosféra, krásné barvy,

  prostě nádhera. „Vzhledem k teplotě

  vzduchu (4 °C) a vody (16,8 °C) jsem

  zvolil dlouhý neopren, který sice ne-

  mám nejradši, ale rozhodovat měla

  především cyklistika, takže volba

  byla jasná, tepelný komfort! Plavalo

  se mi dobře a zhruba po 400 met-

  rech jsem se dostal do čela a vodu

  jsem po 37 minutách opustil jako

  první handicapovaný sportovec,“ při-

  bližuje první část závodu Tománek.

  Následovala cyklistika s převýše-

  ním více než tisíc metrů. První půlka

  byla hodně chladná a převážně bylo

  zataženo bez slunce, což při nižší

  teplotě není závodníkům nijak zvlášť

  příjemné. „V prvním stoupání od

  Sand Hollow jsem se zahřál, ale prs-

  ty trpěly ještě další hodinu! Profilově

  náročná cyklistika nebyla tempově

  plynulá a v rychlých sjezdech jsem

  jen stěží udržel plánovaný výkon, ale

  na trati jsem nechal vše!“

  Časem 3.27:11 hodiny si jako je-

  diný parasportovec plnil časový limit

  a suverénně se přiblížil vysněnému

  cíli – titulu mistra světa v 70.3 Iron-

  manu.

  Už scházel „jen“ běh. Na dvou

  okruzích se nastoupalo téměř 250

  metrů a v závěru každého stoupání

  se probíhalo golfovým hřištěm, což

  obnášelo úzké pěšiny, strmé trháky

  a také trávníkové pasáže. Pro běžec-

  kou formuli ne zrovna ideální trasa,

  ale český sportovec do toho vložil vše

  a zaběhl velmi slušný čas 1.28:50.

  „Samozřejmě to nelze srovnat s nej-

  rychlejšími závody v optimálních

  podmínkách, ale výkonu si vážím,

  protože byl mnohdy na limitu tech-

  nických možností běžecké formu-

  le,“ zhodnotil český reprezentant. Na

  mistrovství světa v 70.3 Ironmanu

  Tománek vybojoval svůj již třetí titul

  světového šampiona (2017, 2018,

  2022). „Letošní rok pro mě byl spor-

  tovně velmi úspěšný. Když se podí-

  vám na datum závodu (29. října), tak

  si neodpustím vzpomínku, že jsem

  přesně před dvaceti lety po nezavině-

  né nehodě bojoval v nemocnici o ži-

  vot. Když toto zmiňuji, tak mě trochu

  mrazí v zádech, ale za tu dobu jsem

  toho dokázal mnoho a nejvíce si vá-

  žím toho, že jsem se nikdy nevzdal!“

  INTERNATIONAL PARA HOCKEY

  CUP VOSTRAVĚ OVLÁDLI

  AMERIČANÉ. ČEŠTÍ HOKEJISTÉ

  SE SLEGENDAMI ROZLOUČILI

  BEZ MEDAILÍ

  Český tým trápily po celou dobu

  turnaje nepřesné přihrávky i absen-

  ce gólových střel. V duelu o bronz

  chtěli svěřenci Jiřího Břízy získat

  medaili nejen pro fanoušky, ale i pro

  dvě legendy v týmu, které se tímto

  zápasem loučily s reprezentačním

  dresem. Jiří Raul i Zdeněk Krupička

  byli sice na ledě ve svém posledním

  utkání v národním týmu vidět, gólem

  se ale neprosadili a po prohře s vý-

  běrem hráčů z Evropy 2:3 skončili

  na International Para Hockey Cupu

  na posledním, čtvrtém místě. Ve fi-

  nálovém utkání si tým USA poradil

  s reprezentačním výběrem Kanady

  4:0 a z Ostravy si odvezl zlato.

  Stránku pro časopis Můžeš

  připravuje Český paralympijský výbor.

  Jan Tománek

  na trati

  v St. George.

  Ostravský turnaj

  v parahokeji

  ovládli hráči USA,

  naši tentokrát

  zůstali bez

  medaile.

• Strana 77

  www.altech.cz

  KOMPLEXNÍ ŘEŠENÍ

  BEZBARIÉROVOSTI

  schodišťové plošiny - schodišťové sedačky - schodolezy - stropní zvedáky - bazénové zvedáky - nájezdové rampy

• Strana 78

  SERVIS / KANCELÁŘ OMBUDSMANA

  Text: ZUZANA DURAJOVÁ, právnička

  odboru ochrany práv osob se

  zdravotním postižením, Kancelář

  veřejného ochránce práv

  MARKÉTA BOČKOVÁ, mluvčí,

  Kancelář veřejného ochránce

  práv

  Foto: ROMANA JAKEŠOVÁ

  „Soudce se mě nezeptal,

  jestli potřebuji nějaké

  úpravy… Bylo by lepší,

  kdyby tam byl tlumočník

  nebo aspoň přepis…“

  „Uvítal bych na budově

  soudu akustický

  majáček, publikování

  rozsudku v open

  formátu, aby mi jej

  odečítač obrazovky

  mohl přečíst. Fajn by

  byly i popisky místností

  v Braillově písmu.“

  „Plošina byla tak malá,

  že jsem se tam nemohla

  s vozíkem vejít. Musela

  jsem si sednout na židli

  a pak zase na vozík.“

  Zdroj: Citace zvýzkumu Barbory

  Antonovičové

  Úvodní citace ukazují, s jakými pro-

  blémy se lidé s různým typem posti-

  žení mohou potýkat na soudech a při

  soudním řízení. Svědectví třiatřiceti

  lidí se zkušeností z civilního nebo

  správního soudního řízení sesbírala

  pro svou disertační práci právnička

  Barbora Antonovičová. Při dotazová-

  ní samotných soudů také například

  zjistila, že jen deset ze stovky soud-

  ních budov, o kterých při svém vý-

  zkumu dostala informace, má soud-

  ní síně vybavené indukční smyčkou

  pro lidi se sluchovým znevýhodně-

  ním. Informace v Braillově písmu,

  jako je označení místností nebo tla-

  čítek ve výtazích, pak měli pouze ve

  třech budovách, dalších třiapadesát

  budov mělo popisky pouze na ně-

  kterých místech.

  Právo na přístup ke spravedlnosti

  na rovnoprávném základě je zakot-

  veno v Úmluvě OSN o právech osob

  se zdravotním postižením. Česká re-

  publika k Úmluvě přistoupila v roce

  2009. Na to, jak se státu daří závazky

  vyplývající z Úmluvy naplňovat, u nás

  dohlíží veřejný ochránce práv. Právě

  Kancelář ombudsmana uspořádala

  na podzim spolu s Justiční akademií

  v Kroměříži setkání u kulatého stolu,

  kde mohli lidé s postižením, zástupci

  justice, advokacie, akademické obce,

  Vládního výboru pro osoby se zdra-

  votním postižením nebo soudní zna-

  lec v oblasti psychiatrie své zkušenosti

  s přístupností justice v Česku sdílet.

  Přístupná justice?

  Jen výtah rozhodně nestačí…

  Sebeobhájci

  Tomáš Červený

  a Lukáš Kudlička

  na kulatém

  stole popsali

  své zkušenosti

  s řízením

  o svéprávnosti.

• Strana 79

  79

  Soudní řízení je samo o sobě pro

  účastníky většinou stresující. Ocitají

  se v neznámém prostředí a často ani

  netuší, co se přesně bude u soudu

  dít nebo co se od nich očekává. Pro

  člověka s nějakou specifickou potře-

  bou pak může stres zvyšovat i pouhá

  skutečnost, že neví, kde by si mohl

  zjistit všechny potřebné informace

  nebo komu by mohl své potřeby na

  daném soudě ohlásit.

  Některé soudy, jako například

  Krajský soud v Brně, nabízejí infor-

  mace o přístupnosti svých budov na

  webových stránkách. Rozšíření této

  praxe na všechny soudy může po-

  dle předsedy brněnského krajského

  soudu přispět k zajištění odpovída-

  jícího a důstojného přístupu k sou-

  dům pro lidi s postižením.

  Vybavení a uzpůsobení budov je

  přitom jen jednou částí zpřístupnění

  justice. Aby se účastníci řízení mohli

  v klidu soustředit na samotné dění

  před soudem, je kromě vytvoře-

  ní vhodného prostředí zásadní také

  další podpora reagující na jejich kon-

  krétní potřeby související například

  s jejich smyslovým znevýhodněním.

  „Nepřizpůsobili jednání

  tomu, že jsem neslyšící,

  a spoléhali na doprovod,

  že mi poskytne

  informace, o co se

  jedná…“

  „Simultánní přepis

  možný nebyl, a to

  s ohledem na to, že soud

  nemá promítací plátno.“

  „Uvítal bych, aby hlídací

  služba přišla za mnou

  a zeptala se, co potřebuji,

  a nabídla možnost

  doprovodu.“

  Zdroj: Citace zvýzkumu Barbory

  Antonovičové

  Justiční akademie aktuálně připra-

  vuje jednoduchý formulář, ve kte-

  rém by mohl každý účastník řízení

  označit nejen úpravy, ale i podporu,

  které bude v řízení potřebovat. Auto-

  ři se inspirovali podobným formulá-

  řem, který používají americké soudy.

  Úmluva o právech osob se zdra-

  votním postižením mluví v článku

  13 také o nutnosti proškolit pracov-

  níky justiční správy. Pro personál

  soudů i samotné soudce je například

  důležité vědět, že pro neslyšící doro-

  zumívající se primárně českým zna-

  kovým jazykem je čeština vlastně

  cizí jazyk. V řízeních se tedy soudy

  nemohou automaticky spoléhat, že

  neslyšící budou rozumět česky psa-

  nému textu, natož odborným textům,

  jako jsou rozhodnutí. Pro komunika-

  ci s lidmi se zrakovým postižením je

  zase důležité, aby pracovníci v admi-

  nistrativě znali základní pravidla pro

  tvorbu přístupných digitálních textů

  a například věděli, že čtecí přístroj

  s hlasovým výstupem si neporadí

  s naskenovanými dokumenty.

  Svá specifika má i přístupnost

  justice pro lidi s psychosociálním

  postižením. „V řízení o svéprávnosti

  jsem se cítil jako méněcenný člo-

  věk,“ shrnul na kulatém stole Tomáš

  Červený, který se coby takzvaný

  sebeobhájce snaží aktivně veřejně

  upozorňovat na problémy, se kte-

  rými se v běžném životě potýkají

  lidé s mentálním či psychosociál-

  ním postižením. Spolu s druhým

  sebeobhájcem Lukášem Kudličkou

  kritizoval například přístup soudů,

  které během řízení o svéprávnosti

  jednaly pouze s rodinnými přísluš-

  níky či navrhovateli, ale ne přímo

  s nimi. Přestože měli v řízení usta-

  novené procesní opatrovníky (ad-

  vokáty), ti se s nimi před soudním

  jednáním vůbec nesetkali. Nikdo

  jim ani nevysvětlil, co přesně pro ně

  z rozhodnutí soudu vyplývá.

  S podporou pro lidi s postižením by

  mohli do budoucna pomoci sociální

  pracovníci na soudech. Ti už v rámci

  pilotního projektu Justiční akademie

  na několika okresních soudech pra-

  cují. Pomáhají účastníkům oriento-

  vat se v soudním řízení, porozumět

  obsahu soudních rozhodnutí nebo

  je poučují o tom, jaká práva a povin-

  nosti jim z rozhodnutí vyplývají. Ve-

  řejný ochránce práv také plánuje ve

  spolupráci s Justiční akademií vydat

  v příštím roce pro advokáty dopo-

  ručení, jak mají postupovat v pří-

  padě, že jejich klientem je člověk

  s mentálním postižením či duševním

  onemocněním. I to je další z dílčích

  kroků k odstranění bariér, které li-

  dem s postižením brání v účinném

  přístupu ke spravedlnosti. 

  Odkazy

  Některé zvýzkumů a doporučení naleznete pod

  následujícím odkazem www.ochrance.cz/vystupy/.

  Jednotlivá vydání bulletinu či díly podcastu jsou volně

  přístupné kpřečtení či kposlechu pod následujícími

  odkazy www.ochrance.cz/vystupy/bulletin/

  a www.ochrance.cz/vystupy/podcast/

  Přidejte se do

  skupiny Práva

  lidí spostižením

  na facebooku

  Formulář

  o přístupnosti

  používaný

  americkými

  soudy

• Strana 80

  Aktuálně zlegislativy

  aneb Co nás čeká vroce 2023

  Text: LUCIE MARKOVÁ

  Ilustrační foto: ALEŠ ČERNOHOUS

  ZVÝŠÍ SE PŘÍSPĚVEK

  NA MOBILITU APŘÍSPĚVEK

  NA SCHODIŠŤOVOU PLOŠINU

  Příspěvek na mobilitu bude zvýšen

  z 550 Kč na 900 Kč. Tato částka

  bude vyplácena poprvé za prosinec,

  tedy v lednu 2023. Bude vyplace-

  na automaticky, není třeba se o nic

  starat.

  Zvýšený příspěvek pro osoby, kte-

  ré využívají zdravotnické prostředky

  pro dlouhodobou domácí oxygeno-

  terapii nebo plicní umělou ventilaci,

  bude náležet ve výši 2 900 Kč. Je

  třeba si u zdravotní pojišťovny vyžá-

  dat potvrzení o zápůjčce a to doložit

  ÚP, který příspěvek vyplácí.

  Zvyšuje se i maximální příspě-

  vek na pořízení svislé zdvihací nebo

  šikmé zvedací plošiny z nynějších

  400 000 Kč na 500 000 Kč. Součet

  vyplacených příspěvků za 60 ka-

  lendářních měsíců se však bohužel

  nemění a nadále činí 800 000 Kč

  (případně 850 000 Kč, pokud je při-

  znán příspěvek na plošinu).

  V řízení o příspěvku na mobili-

  tu, příspěvku na zvláštní pomůcku

  a průkazu OZP přichází zjednoduše-

  ní administrativy. V případě podkla-

  dů pro rozhodnutí již nebude nutné

  předkládat originály listin, stačí pou-

  ze fotokopie.

  ZVÝŠENÍ PŘÍDAVKU

  NA DÍTĚ AZMĚNY

  VPŘÍSPĚVKU NA BYDLENÍ

  Poslanecká sněmovna schválila

  1. prosince balík změn na adresnější

  podporu konkrétních osob a rodin

  v tíživé finanční situaci. O obě dávky

  lze nyní požádat také online. Změ-

  ny musejí projít celým legislativním

  procesem, doporučuji tedy sledovat

  např. web MPSV či stránky posla-

  necké sněmovny.

  Příspěvek na bydlení je jednou

  z nejdůležitějších dávek, které nyní

  pomáhají s rostoucími náklady. Opět

  dojde k úpravě tzv. normativních ná-

  kladů na bydlení, z nichž se nárok na

  dávku i její výše odvozuje. Nově bu-

  dou platit pouze tři typy. V první ka-

  tegorii bude Praha a Brno, ve druhé

  města nad 70 tisíc obyvatel a ve třetí

  ostatní obce. Dojde ke sjednocení vý-

  počtu příspěvku, nárok na příspěvek

  se sjednotí tak, že nárok na něj vznik-

  ne, pokud náklady na bydlení přesáh-

  nou 30 % příjmů domácnosti. Změní

  se i rozdělení do skupin podle počtu

  členů domácností. Do jedné kategorie

  budou sloučeny jedno- a dvoučlenné

  domácnosti. Díky tomu lze příspěvek

  lépe zacílit na ty menší.

  Dojde také ke zrušení tzv. fikce

  příjmů pro výpočet příspěvku na

  byd lení. Pokud příjmy domácnosti

  byly nižší než životní minimum, po-

  užívala se pro výpočet dávky právě

  výše životního minima. V praxi ale

  docházelo k tomu, že po zvýšení

  životního minima měly některé do-

  mácnosti s nízkými příjmy příspě-

  vek na bydlení paradoxně nižší.

  Přídavek na dítě, který pobírá asi

  10 % dětí v ČR, se podle návrhu MPSV

  zvýší o 200 korun. Přídavek se vy-

  plácí rodinám, které mají příjmy nižší,

  než je 3,4násobek životního minima.

  Pokud má některá ze společně posu-

  zovaných osob příjem ze zaměstnání

  (který dosahuje alespoň výše částky

  životního minima jednotlivce), pod-

  nikání, nemocenskou, důchod nebo

  podporu v nezaměstnanosti, příspě-

  vek na péči o dítě nebo rodičovský

  příspěvek, je přídavek o 500 Kč vyšší.

  Příspěvek na bydlení je jednou

  z nejdůležitějších dávek, které nyní

  pomáhají s rostoucími náklady. Opět

  dojde k úpravě tzv. normativních

  nákladů na bydlení, z nichž se nárok

  na dávku i její výše odvozuje.

  SERVIS / VÝBĚR LUCIE MARKOVÉ

  Naše celá společnost prochází obtížným

  obdobím, které se dotýká snad bez výjimky

  každého znás. Zvyšují se ceny (včetně

  nezbytných kompenzačních pomůcek),

  stoupá nejistota… Přesto přináším souhrn

  drobných přilepšení anástrojů, jak alespoň

  trochu pomoci vnepříznivé sociální

  či životní situaci mnohých znás.

• Strana 81

  Lucie MARKOVÁ

  Nová měsíční výše přídavku

  podle věku dítěte:

  do  let –  Kč

  od  do  let –  Kč

  od  do  let –   Kč

  Nová měsíční výše přídavku ve

  zvýšené výměře podle věku dítěte:

  do  let –   Kč

  od  do  let –   Kč

  od  do  let –   Kč

  O oba příspěvky lze nyní požádat také

  online přes web MPSV: www.mpsv.cz.

  LÉKAŘSKÁ POSUDKOVÁ SLUŽBA

  BY MĚLA BÝT EFEKTIVNĚJŠÍ…

  Senát schválil na začátku prosince

  novelu zákona, která by měla vést

  k posílení a zrychlení práce lékař-

  ské posudkové služby, o které se již

  mnoho let hovoří. Do výkonu LPS se

  podle nové úpravy mohou zapojit

  i odborní nelékařští pracovníci. Po-

  suzování invalidity nebo nároku na

  příspěvek na péči by tak mělo být

  rychlejší a efektivnější. Novela má

  účinnost od 1. ledna, pokud ji prezi-

  dent stihne podepsat.

  VALORIZACE DŮCHODŮ

  ATZV. VÝCHOVNÉ

  V letošním roce se důchody zvedaly

  celkem třikrát. S další zákonnou va-

  lorizací se pak počítá právě od ledna

  2023. Valorizace by měla činit v zá-

  kladní výměře navýšení o 140 Kč

  (z 3 900 Kč na 4 040 Kč) a procent-

  ní výměra by měla být navýšena

  o 5,1 %.

  Od ledna se bude také vyplácet

  výchovné ke starobnímu důchodu.

  Na to má nárok rodič, který vy-

  chovával děti. Za každé vychované

  dítě dostane 500 Kč měsíčně jako

  kompenzaci za nižší příjmy a ka-

  riérní růst, který jako rodič musel

  přirozeně obětovat. Doplňuji, že

  u valorizace důchodů nehraje roli

  majetková nebo rodinná situace.

  Starobní důchod se zvyšuje také

  občanům, kteří dále pracují nebo

  podnikají.

  VLÁDNÍ PROGRAM

  DEŠTNÍK PROTI DRAHOTĚ

  Na www.destnikprotidrahote.cz

  naleznete souhrn vládního pro-

  gramu na podporu domácností,

  kterých se dotkla aktuální ekono-

  mická situace. Naleznete zde infor-

  mace o příspěvku na bydlení, o jed-

  norázovém příspěvku 5 000 Kč na

  dítě či informace o zastropovaných

  cenách energií.

  INFORMATIVNÍ

  DŮCHODOVÁ APLIKACE

  Připomínám závěrem již několik

  měsíců dostupnou on-line službu

  ePortálu České správy sociálního

  zabezpečení, která vám může po-

  skytnout přehlednou a srozumitel-

  nou informaci ohledně vašich dosud

  evidovaných počtů let důchodového

  pojištění. Jedinečnost služby IDA

  spočívá především v zodpovězení

  základních otázek, tj. zda jsou v da-

  tabázi ČSSZ evidovány všechny in-

  formace, zda vznikne nárok na sta-

  robní důchod, odkdy a jak vysoký

  by mohl být. Aplikace je dostupná

  prostřednictvím oficiálního portálu

  www.cssz.cz. 

  81

• Strana 82

  SLOUPEK JAROSLAVA ŠTURMY

  Vydává Spolek přátel Konta Bariéry

  vespolupráci sNadací Charty 77

  Melantrichova 504/5

  110 00 Praha 1

  IČ: 62933833

  Šéfredaktor:

  Štěpán Beneš

  e-mail: stepan.benes@muzes.cz

  Redakce:

  Radek Musílek

  e-mail: radek.musilek@muzes.cz

  Manažerka redakce:

  Veronika Vojtíková

  e-mail: veronika.vojtikova@muzes.cz

  Mobil: 723 026 881

  Korektorka:

  Martina Čechová

  Adresa redakce:

  Melantrichova 5, 11000 Praha 1

  Mobil: 725 208 298

  Web: www.muzes.cz. E-mail: info@muzes.cz

  Nevyžádané příspěvky se nevracejí.

  ISSN 1213-8908

  Registrováno Ministerstvem kultury:

  MK ČR E 6622

  Periodicita: 4x ročně.

  Toto číslo vychází vprosinci 2022.

  Vychází zafinanční podpory

  Ministerstva zdravotnictví ČR

  aMagistrátu HMP.

  Art director:

  Jiří Bušek

  Grafická úprava asazba:

  Jan Bělovský

  Tisk:

  Grafotechna Print, s. r. o.,

  Lýskova 1594/33, Praha-Stodůlky

  Rozesílá:

  Post Optimal s.r.o.

  Toužimská 720, Praha 9 – Letňany

  Foto natitulní straně:

  Milan Jaroš

  Časopis Můžeš vychází s podporou:

  V období, které prožíváme, noc

  každým dnem ukusuje z našich

  dnů, až máme někdy dojem, že

  nás pohltí úplně. Tak jako v přírodě

  kolem nás je tomu nezřídka

  i v naší mysli. Jsou období, kdy

  je snad celičká pokryta temnou

  mlhou. A přece právě tento čas je

  chvílí, v němž se opět rozněcuje

  jiskřička světla a temné záclony

  se začnou pozvolna prosvětlovat.

  Vidina a jistota světla před námi je

  příběhem o naději.

  Vidina dávných Vánoc ve chlévě,

  nepochybně o hladu a v chladu,

  ať pro nás, kteří víme, že malému

  Děťátku bylo třeba prožít do

  naplnění jeho poslání mnoho útrap

  a zkoušek a dokonce smrt, která

  však nebyla posledním slovem, ale

  vítězstvím života, ať nám v chladné

  a tmavé přítomnosti je zdrojem

  světla a naděje. Tak jako hvězdy

  na obloze rozzařují horizont, tak

  světýlka našich nadějí ať se spojují

  ve světlo velikého rodinného

  krbu. V jeho svitu a teple kéž jsme

  v mysli každý z nás společně se

  svými, ale také s těmi, kteří k němu

  mají daleko.

  Mezi figurkami každých

  lidových jesliček je většina

  „daráků“, těch, kteří chudému

  a bezbrannému Dítěti v jeslích

  přinášejí dary. Láska se stala

  odpovědí na jeho příchod.

  Bezmoc a odkázanost na druhé

  probouzí v nich nejenom soucit,

  ale podněcuje k akci, otvírá srdce.

  Naštěstí je to charakteristika

  zdravých a zralých lidí: na bolest

  a tíseň odpovědět pozitivním

  činem, pomocí. Takto to

  zakoušíme po 30 let v Kontu

  Bariéry, kdy potřeba jedněch

  je opětovně naplňovanou

  výzvou druhým, aby se spojili

  v nekonečném proudu lidského

  života, jehož charakteristikou je

  „přijímat a dávat“. Dík za tento

  nekonečný řetěz dávajících

  rukou a otevřených srdcí, účinně

  zmírňující bolesti a trápení žití.

  Do tohoto kruhu zahrnujeme

  všechny, které tlačí břímě a životní

  úkol v podobě handicapu. Myslíme

  i na jejich rodiny. Letos pak

  zejména a intenzivně na miliony

  lidí a tisíce rodin na Ukrajině, kde

  je čekají Vánoce v existenčním

  ohrožení a materiální nouzi, ve tmě

  a v chladu, jak to kdysi zažívali ti

  v Betlémě. Ať se i oni brzy dočkají

  světla a tepla v míru.

  

  Autor je klinický aporadenský

  psycholog, člen Rady Konta Bariéry.

  Když tma

  je nejčernější,

  jsme nejblíž

  návratu světla

  Mezi figurkami každých

  lidových jesliček

  je většina „daráků“,

  těch, kteří chudému

  a bezbrannému Dítěti

  v jeslích přinášejí dary.

  Láska se stala odpovědí

  na jeho příchod. Bezmoc

  a odkázanost na druhé

  probouzí v nich nejenom

  soucit, ale podněcuje

  k akci, otvírá srdce.

• Strana 83

• Strana 84

  60 minut terapie každý druhý den může zásadně

  uvolit spastické a napjaté svaly, aktivovat svaly

  ochablé a zmírnit chronickou bolest. A to nejen

  uLouisy s roztroušenou sklerózou, ale i dalších

  lidí trpících obdobnými problémy po cévní

  mozkové příhodě, při dětské mozkové obrně

  ajiných neurologických onemocněních.

  S Exopulse Mollii Suit

  už zase tančím.

  Louisa, 27, roztroušená skleróza

  Výrobek je zdravotnickým prostředkem, určeným výhradně k slaboproudé

  transkutánní neurostimulaci celého těla. Přečtěte si pečlivě návod k použití.

  #WeEmpowerPeople

  www.ottobock.cz

  Objednejte se na

  zkušební terapii zdarma:

  2022-12 Ottobock inzerce Muzes_Exopulse.indd 12022-12 Ottobock inzerce Muzes_Exopulse.indd 1 29.11.2022 7:42:3529.11.2022 7:42:35