Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 23

23

hluchoněmí či osoby se závažným

mentálním hendikepem, stejně jako

Valentinum, pečující naopak o epi-

leptiky, nebo Deylův ústav, který se

staral o chovance se zrakovou vadou.

Vraťme se však ještě k liberecké-

mu ústavu. Od roku 1910 v sobě

poprvé uceleně spojuje tři prvky,

které jsou v péči o tělesně postižené

děti a mládež považovány tehdejšími

odborníky za klíčové. Za prvé to byl

prvek lékařský či léčebně-rehabili-

tační, reprezentovaný vlastním ne-

mocničním oddělením či přidruže-

nou ortopedickou klinikou. Za druhé

to byl prvek vzdělávací – v zařízení

nesměla chybět škola či možnost

učňovské výuky. A konečně, zaříze-

ní bylo pobytového (lůžkového) typu,

a mělo tedy nezanedbatelný aspekt

sociální. Právě sociální prvek ústav-

ní pobytové péče je dnes prakticky

zapomenutým hlediskem, přičemž

ve své době byl jedním z nejdůleži-

tějších.

K 1. dubnu 1913 se pak v Praze

na Vyšehradě otevírá první zcela

české zařízení v našich zemích –

Jedličkův ústav pro zmrzačelé. Jeho

vzniku předcházely skoro šestileté

peripetie a jen díky neúnavné píli,

diplomacii a organizačním a ma-

nažerským schopnostem chirurga

a mecenáše profesora MUDr. Ru-

dolfa Jedličky (a i díky jeho vlastním

finančním prostředkům) se jej nako-

nec v malém nádvorním domečku

v ulici V Pevnosti podařilo otevřít. Je

skoro příznačné, že se tak stalo bez

jakékoliv větší pozornosti tisku či

bez okázalých oficialit. Není divu –

Jedlička v té době ještě neměl získá-

na všechna oficiální povolení…

VÁLEČNÍ INVALIDÉ IDĚTI

Do osudu obou pomalu, ale slibně

se rozvíjejících institucí náhle vtrhla

výstřely v Sarajevu vyvolaná prv-

ní světová válka. Tyto ústavy jí byly

velmi výrazně ovlivněny, přičemž

byly nuceny většinově se zaměřit na

péči o válečné invalidy a poškozen-

ce. V obou případech ovšem nebylo

možno vyloučit, že péče o zdejší děti

bude nejen dále upozaděna, ale zcela

přerušena a tato zařízení budou ra-

kousko-uherským erárem zabavena

úplně. V Liberci to bylo řešeno stav-

bou dvou provizorních dřevěných

pavilonů v areálu ústavu, určených

přímo pro válečné invalidy; v Pra-

ze pak pomohla záštita samotnou

osobou profesora Jedličky, který byl

v hodnosti podplukovníka jmenován

velitelem 3. záložní vojenské ne-

mocnice v Praze – a v ústavu v Praze

na Vyšehradě byla umístěna jen jed-

na z jeho sedmi poboček.

Automobil

vychovatelem

byl průkopnický

projekt Augustina

Bartoše

v Jedličkově

ústavu.

Sociální prvek ústavní pobytové péče

je dnes prakticky zapomenutým

hlediskem, přičemž ve své době byl

jedním z nejdůležitějších.