Strana 49
49
byla na morfiu a o ničem nevěděla.
Po operaci mě přesunuli do Jičína,
pak do Nymburka na Chronicare. Až
tam mi došlo, že nemám končetiny.
Přitom jsem je cítila a pořád to tak je!
Nemohla jsem mluvit, protože do mě
vedly hadičky s kyslíkem a výživou.
Kolem do toho umírali lidé. Zažívala
jsem okamžiky, které bych nepřá-
la ani nepříteli,“ říká paní Kosinová
s pohnutím v hlase.
ČASEM PO SVÝCH
Postupně se ale její stav začal zlep-
šovat. Přístroje mizely a začala re-
habilitace. „Naučili mě sedět, pro-
tože zprvu nebylo snadné udržet
balanc. Jsem vděčná za tu péči. Stej-
ně jako za pomoc, které se mi teď
dostává, třeba i od Konta Bariéry.
Je mi jasné, že nejsem jediná, kdo
prožil něco složitého. Nedávno jsem
třeba četla ve vašem časopise o Te-
rezce, co jezdí bez ruky na koni. Tak
jsem jí hned poslala nějaké peníze,“
líčí paní Eva, které se také podařilo
vrátit do sedla.
„Přijela pro mě jedna pracovni-
ce z Malvazinek, že prý pro mě má
překvapení. Naložili mě do auta, ale
do poslední chvíle mi neřekli, kam
jedeme. Když mi na místě došlo,
o co jde, byla jsem dojatá. Byli tam
i další lidé, kterým chyběla nějaká
končetina. Všichni mi tleskali, když
jsem skončila svou jízdu. Hodně mi
pomohly moje jezdecké zkušenosti.
Stehny přitisknutými ke koni se mi
dařilo udržovat rovnováhu,“ radostně
vzpomíná na nedávný zážitek.
S optimismem sobě vlastním se
těší na další pokroky. Především na
novou ruku a elektrický vozík, které
by měly přinést další samostatnost.
„Když jdeme s manželem na pro-
cházku, stěží mě vytlačí na místní
zámek v kopci. Je to sedmdesátile-
tý rocker, kondice už není jeho silná
stránka. S vozíkem to bude jiné. Už
jsem si ho i zkoušela, ale zatím to váz-
ne na byrokracii. A časem bych chtě-
la i nohy. Tohle je peklo. Celý život na
nohou, a teď musím prosit o pomoc
s každým čuráním. I to pivo si dám
na procházce raději jen jedno. I kouřit
jsem přestala. Jednak ze zdravotních
důvodů a jednak si nedovedu před-
stavit, jak bych pořád někoho otra-
vovala, aby mi s tím pomohl. Snad už
tedy bude zase jen lépe,“ uzavírá svou
otevřenou zpověď paní Eva.
Nemohla jsem mluvit, protože
do mě vedly hadičky s kyslíkem
a výživou. Kolem do toho umírali lidé.
Zažívala jsem okamžiky, které bych
nepřála ani nepříteli.
Vztah s manželem
nebyl vždy
jednoduchý, ovšem
dnešní společné
procházky
patří k hlavním
kratochvílím.