Strana 24
REFLEKTOR / HISTORIE PÉČE O LIDI S POSTIŽENÍM
Přesto Libercem i Prahou pro-
šly stovky (ne-li tisíce) válečných
invalidů, přičemž v obou ústavech
se péče zaměřovala na doléčování
následků válečných zranění (již po
absolvovaných operacích), poope-
rační rehabilitaci i snahu o budoucí
funkční začlenění do většinové spo-
lečnosti. Nedílnou válečnou součástí
obou ústavů byly specializované díl-
ny na výrobu ortopedických protéz
a v Praze i tzv. Škola pro vojíny-in-
validy. Tak jako tak, kontaktu s ma-
lými dětmi v obou ústavech ze strany
válečných invalidů se nebylo možné
vyhnout – se všemi s toho plynoucí-
mi negativy (ale i pozitivy).
Poválečná doba změnila mnohé.
Bylo nutné se přeorientovat z de fac-
to válečné výroby protéz a ortope-
dických pomůcek na zcela mírové
podmínky. Oba ústavy čelily několik
let vážným hospodářským problé-
mům. V Praze nastalo zlepšení až
po roce 1925 po hluboké a boles-
tivé reformě. Ztrátové provozy byly
postupně uzavírány, přebytečný
personál propouštěn či rekvalifiko-
ván, a hlavně byla otevřena celá řada
nových ústavních dílen s rozličným
zaměřením.
SÍŤ ZAŘÍZENÍ
Počátek dvacátých let minulého sto-
letí však hlavně přinesl vznik dvou
nových velkých ústavů v Brně a Plz-
ni. Již 14. května 1920 tak otevírá
ředitel Jan Chlup v Brně – Králově
Poli zbrusu nový ústav. Dnešní Ko-
ciánka začala využívat v předešlém
roce zakoupený a následně uprave-
ný zámeček i s přilehlým parkem;
během prvních dvou let sem bylo
přijato celkem 54 chovanců, jak se
tehdy říkalo.
Západočeská Plzeň následovala
zanedlouho. Díky neúnavné sna-
ze MUDr. Roberta Nebeského byl
v centru města v roce 1921 ote-
vřen zbrusu nový ústav, tentokrát
nesoucí jméno našeho prvního pre-
zidenta. Ostatně ani to nebylo ná-
hodou – Tomáš Garrigue Masaryk
se jeho otevření osobně zúčastnil.
Prezident Masaryk i jeho dcera Alice
přitom patřili mezi osoby, které po-
třebu péče o děti a mládež velmi vy-
zdvihovaly; sám Masaryk se o zále-
žitosti ústavní péče živě zajímal, tato
odborná zařízení pravidelně navště-
voval a provoz těchto institucí velmi
často podporoval i finančně.
V lednu 1921 se díky nedlouho
předtím přiznané státní podpoře po-
dařilo ve Slavnici nedaleko Dubnice
nad Váhem otevřít v budově býva-
lého velkostatkáře Szilányiho Do-
mov slovenských mrzáčikov. Prav-
děpodobně v průběhu roku 1932
s velikými obtížemi vzniká ústav
v Mukačevu na Podkarpatské Rusi,
a konečně v druhé polovině 30. let
byla základní síť těchto zařízení do-
budována. Dne 1. září 1937 se v bu-
dově bývalé muniční továrny Patron-
ka v Bratislavě otevírá druhý ústav
na Slovensku.
Je však třeba výslovně zmínit,
že i v tomto období byl počet lůžek
v těchto zařízeních naprosto ne-
dostačující. Jinak řečeno, na přijetí
do těchto specializovaných ústavů
čekaly tisíce dětí a na nemalou část
z nich se nikdy nedostalo. (K roku
1932 bývá uváděno, že se v celém
Československu vyskytovalo na
21 000 osob v dětském věku s ně-
jakou formou tělesného defektu.)
U těch šťastnějších pak už často mu-
sel být zohledňován např. věk odpo-
vídající kritériím pro přijetí (zpravi-
dla mezi 7 a 15 lety), pouze tělesné
postižení či dobré předpoklady pro
studium na ústavní škole. V histo-
rických pramenech však najdeme
První světová
válka propojila
postižené děti
s válečnými
invalidy, kteří se
museli přizpůsobit
nové situaci.
Prvních jedenáct
chlapců v péči
Jedličkova ústavu,
který vznikl
na pražském
Vyšehradě roku
1913.