Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 27

27

ZPARTY DO ŠKOLY

Po návratu domů a dokončení zá-

kladní školy Jarda nastoupil na

dvouletou obchodní školu v liberec-

kém Jedličkově ústavu. Nezastírá, že

nebyl zrovna studijní typ. Následoval

rok, během kterého byl buď nečin-

ně zavřený doma, nebo podnikal

bláznivé akce s kamarády. „Bydleli

jsme ve druhém patře bez výtahu.

Mamka chodila do práce, takže jsme

doma nějak fungovali s tátou, ale

většinu toho času jsem prostě prole-

žel. Vytrhávali mě z toho kámoši, se

kterými jsem pokračoval v zapíjení

žalu a kouření trávy. Po čase mi bylo

jasné, že v rámci pudu sebezáchovy

musím vypadnout z města,“ popisu-

je nejdivočejší období, které by prý

bez vozíku bylo ještě intenzivnější

a možná by trvalo dodnes.

Jarda dal svému zlomovému roz-

hodnutí konkrétní podobu a začal

studovat sociální činnost, čtyřletý

maturitní obor v pražském Jedličko-

vě ústavu a školách. „Tam jsem byl ve

třídě už naopak nejstarší, bylo mi de-

vatenáct. Některé spolužáky jsem po-

tkal už v Liberci. Pražská Jedle a lidé

v ní mě nasměrovali studijním smě-

rem, dost jsem toho musel dohnat,

protože do té doby vzdělání rozhodně

nepatřilo mezi moje priority,“ směje

se mladý muž, který by chtěl v bu-

doucnu pracovat jako kurátor a věno-

vat se mladým delikventům.

„Většina mých dřívějších kámošů

do téhle skupiny patřila a vím, jak

dnes skončili. Někteří jsou ve věze-

ní, jiní v podmínce nebo závislí na

drogách. V nejlepším případě pracu-

jí někde u pásu, protože nemají ani

učňák. Mě od toho úraz zachránil.

A zároveň mám pocit, že bych teď

mohl pomoci lidem, kteří se ženou

do něčeho podobného. Budu pro ně

uvěřitelný a autentický. Pamatuji si,

co jsem si v jejich věku myslel o za-

pálených intelektuálkách, které mi

o něčem teoretizovaly,“ vysvětluje.

Proto po maturitě nastoupil na Hu-

sitskou teologickou fakultu UK na

obor sociální a charitativní práce. Do

Prahy se i s rodiči přestěhoval. Mo-

mentálně je ve třetím ročníku, takže

se mu blíží bakalářské zkoušky a ob-

hajoba závěrečné práce na téma Ro-

dina a její vliv na mladistvou delik-

venci. „Je to můj sen, ovšem uvidíme,

Letos jsem byl také poprvé v životě

u moře. Itálie byla skvělá! Život by

měla být radost, a tam to umějí. Teplo,

ženy, dobré jídlo, báječná kombinace.

Svůj vozík řídí

bradou a nebojí

se samostatného

pohybu po městě,

pokud je veřejný

prostor bez bariér.

Jeho tvář

nejčastěji vyzařuje

úsměv snotnou

dávkou šibalství,

vždy je připravený

žertovat

alaškovat.