12/2019 - 01/2020

• Strana 1

  Koupí tohoto časopisu podpoříte

  12/2019–1/2020

  Časopis pro ty,

  kteří se

  nevzdávají

  Roční předplatné 240 Kč / Zvýhodněné dvouleté předplatné 380 Kč

  Společnost a lidé

  s postižením?

  Velký pokrok!

  ŘÍKÁ MICHAL

  HORÁČEK

  (s. 14)

• Strana 2

  vecom_inz_stropne_210x280mm ri.indd 1 10.12.2015 16:16

• Strana 3

  3

  EDITORIAL OBSAH

  ŠTĚPÁN BENEŠ

  Známého zeleného mimozemšťana

  Alzáka budily už od raného listopa-

  du v televizních reklamách špatné

  sny. Stihne nakoupit všechny dárky?

  A co když něco nesežene? Reklamu

  doprovázela zvuková kulisa hodná

  nejlepších hororů, a tak bylo přece jen

  těžké nevcítit se do Alzákovy situace.

  Naštěstí si ještě mnozí umíme vzpo-

  menout, že Vánoce jsou svátky klidu

  a míru, že je to čas rozjímání, reka-

  pitulování i pomoci bližnímu. Nejlep-

  ším dárkem pak je, že předchozí věty

  nejsou pro velké množství lidí jen dů-

  vodem k ironickému úšklebku, nýbrž

  živými činy. Máte možnost být toho

  svědky v každém vydání Můžeš.

  Vánoce jsou také obdobím nejtěž-

  ším pro ty, kteří jsou sami, bez jistot,

  bez domova. Pokud od tohoto úvod-

  níku přelistujete o pár stránek dál,

  zjistíte, že jsou mezi nimi často i lidé

  s různým postižením. Radek Musílek

  se v úvodní reportáži pokusil zjistit,

  zda jim umíme pomáhat a co přesně

  taková pomoc znamená.

  Zvu vás ale i k ostatním textům,

  například k inspirativnímu příběhu

  nevidomé vědkyně, reportáži o zce-

  la ojedinělém oddíle krasobruslení

  pro děti s postižením či k povídání

  s manžely Potměšilovými. A když

  mluvíme o tom rozjímání s končícím

  rokem: výtečným lékem na různé

  pochyby o tom, kam jako společnost

  směřujeme, je zajímavý rozhovor

  Zdeňka Jirků s Michalem Horáčkem,

  textařem, producentem, ale také vy-

  studovaným antropologem.

  Vážení čtenáři, za celou redak-

  ci vám (i Alzákovi) přeji příjemné

  a klidné prožití svátků vánočních

  a hladký start do nového roku. Bu-

  deme se na vás těšit s dalším roční-

  kem časopisu pro všechny, kteří se

  nevzdávají!

  P. S.: Nezapomeňte si zasoutěžit

  o pokročilý robotický vysavač iRobot,

  soutěžní otázku najdete na str. 29.

  

  Nejlepší dárek

  k Vánocům?

  Začíná to fungovat.

  Organizace Portus a péče o lidi

  s mentálním postižením.

  Jak se žije

  vozíčkáři v Mladé Boleslavi?

  Dítě štěstěny? Reportáž o lidech s postižením bez domova.

  strana 10–12

  strana 21–23

  strana 6–9

  Aktivně:

  Jedinečný oddíl krasobruslení

  pro děti a mládež s postižením.

  strana 26–28

  vecom_inz_stropne_210x280mm ri.indd 1 10.12.2015 16:16

  Svět, který není vidět.

  Příběh nevidomé vědkyně.

  strana 18–20

  Náš tandem je pořád krásnej. Rozhovor

  s manželi Potměšilovými.

  strana 30–33

• Strana 4

  FOTOEDITORIAL

• Strana 5

  5

  Valčík pro všechny

  Manželé Ivan a Lucie Fenclovi od Uhlířských Janovic

  trénují pod vedením zkušeného lektora umění

  společenského tance v rámci nového projektu

  Sportovního klubu vozíčkářů Praha. Zájem na úvodní

  hodině předčil veškerá očekávání, pravidelné lekce

  tedy na sebe nenechaly dlouho čekat. Pomyslným

  vrcholem kurzu bude historicky první soutěž tance na

  vozíku konaná v rámci Prague Dance Festivalu v únoru

  příštího roku v pražském paláci Žofín.

  

  Více informací na www.skvpraha.org.

  Foto: Jan Šilpoch

• Strana 6

  REFLEKTOR

  Dítě štěstěny?

  Zima ačas svátků vánočních je pro lidi bez domova

  abez nejbližších nejkrutějším obdobím. Jsou mezi nimi

  také lidé spostižením. Jak se jim daří protloukat?

  Aumíme jim se složitou situací pomáhat?

  Text: RADEK MUSÍLEK

  Foto: JAN ŠILPOCH

  Denní centrum Naděje sídlí pod

  mostem pražské magistrály nedale-

  ko hlavního nádraží, v lokalitě, kam

  se tradičně stahují lidé bez domova.

  Nebudu nic zastírat – ani během

  slunečného dopoledne nenabízí

  stísňující atmosféra špinavého a po-

  temnělého okolí žádný dobrý pocit.

  Středisko tvoří dvě patra stavebních

  buněk, kde Naděje poskytuje stravu,

  hygienu, zprostředkování noclehu,

  sociální i psychologické poradenství,

  ordinaci praktického lékaře, gyne-

  kologii, stomatologii a psychiatric-

  kou ambulanci. Do vrchní části vede

  elektrická plošina, ale v přízemí je

  u vstupu jeden schod. Pracovníci

  centra prý případně rádi pomohou

  s jeho překonáním.

  Ptám se tu po lidech s postižením,

  kteří žijí přímo na ulici. Gabriela

  Podzemská, vedoucí Denního cen-

  tra, má pro mě však vlastně dobré

  zprávy: takové lidi se ve většině pří-

  padů daří umísťovat do azylových

  domů. Odjíždím tedy do pražských

  Záběhlic do tamního Azylového

  domu Naděje. Prostředí se od Den-

  ního centra u Bulhara nemůže více

  lišit: jsme nedaleko Hamerského

  rybníka a románského kostelíka,

  v ulici K Prádelně s téměř vesnickou

  atmosférou. Na zápraží s nájezdem

  pokuřuje na lavičce dvojice míst-

  ních obyvatel.

  NADĚJE AZYLOVÉHO DOMU

  Uvnitř mě vítá hlas televize ze spo-

  lečenské místnosti, v kanceláři si

  podávám ruku s vedoucím Luká-

  šem Novotným. Panuje tu příjemně

  neformální atmosféra, o kterou se

  kromě vedoucího stará šest pracov-

  níků v sociálních službách, jedna

  sociální pracovnice a jedna uklí-

  zečka. „Podle mých informací jsme

  jedni z naprostého minima čistě

  bezbariérových azylových domů

  v Praze. Poskytujeme služby pro

  muže i ženy v důchodovém věku

  nebo se zdravotním znevýhodně-

  ním, kteří ztratili bydlení. Máme

  k dispozici 30 lůžek v jedno-, dvou-

  a třílůžkových pokojích,“ otevírá Lu-

  káš Novotný.

  Průměrná délka pobytu je tady

  něco přes rok, to obvykle stačí, aby

  se krizová situace dotyčného ales-

  poň částečně vyřešila. První krok:

  smlouva uzavřená na dva měsíce,

  během kterých se klient aklimatizuje

  a pracovníci azylového domu s ním

  sestaví individuální plán dalšího po-

  stupu. Pak se pobyt obvykle prodlu-

  žuje. „Snažíme se pro lidi najít bydle-

  ní a další služby. Pomáháme jim také

  k doktorovi, při zajišťování pomůcek

  a v komunikaci s úřady,“ vysvětluje

  vedoucí a pokračuje: „Ne vždy se to

  daří. Někdo tu stráví i přes dva roky,

  stává se také, že se k nám klient vrá-

  tí, protože nové bydlení nevyjde. Ať

  už z vlastního zavinění nebo kvůli

  zhoršení zdravotního stavu.“

  Jeden den v azylovém domě přijde

  obyvatele na 130 korun. Cena zahr-

  nuje nocleh, denní pobyt a sociální

  služby. Stravu si každý hradí zvlášť

  sám. Pokud nemá dostatek financí,

  může požádat o příspěvek v hmotné

  nouzi. „Stravování přímo nezajišťuje-

  me, ale nabízíme možnost přivezení

  oběda za 28, resp. 56 korun z ne-

  Snažíme se pro lidi najít bydlení

  a další služby. Pomáháme jim také

  k doktorovi, při zajišťování pomůcek

  a v komunikaci s úřady. Ne vždy se

  to daří. Někdo tu stráví i přes dva

  roky, stává se také, že se k nám klient

  vrátí, protože nové bydlení nevyjde.

  Ať už z vlastního zavinění nebo kvůli

  zhoršení zdravotního stavu.

• Strana 7

  7

  Odpolední pivko potěší,

  ale alkoholismus vazylovém

  domě netrpí, takže jde spíš

  oposezení mezi lidmi.

• Strana 8

  REFLEKTOR / LIDÉ S POSTIŽENÍM BEZ DOMOVA

  daleké restaurace, s níž spolupra-

  cujeme. Taky rozdáváme suroviny

  z potravinové sbírky a našeho skla-

  du, díky nimž si mohou klienti sami

  vařit. O Vánocích od nás všichni do-

  stanou různé praktické dárky v po-

  době oblečení, otvíráků na konzervy

  a podobně. Připravujeme i tradiční

  večeři, což alespoň trochu rozjasní

  smutek, který by tu jinak asi pano-

  val,“ konstatuje Lukáš Novotný.

  V Azylovém domě Naděje Záběh-

  lice jsou aktuálně tři lidé na vozíku,

  další po různých operacích, s par-

  kinsonem, stařeckou demencí, roz-

  troušenou sklerózou nebo po mrt-

  vici. „Od 22 do šesti hodin je noční

  klid, během kterého by se obyvatelé

  neměli navzájem rušit, ale večerku

  tu nikdo netroubí. Pokud se chce ně-

  kdo do noci koukat ve společenské

  místnosti na televizi, nebráníme mu

  v tom. Nesmí se tu pít alkohol. Po-

  kud někdo přijde pod vlivem, nevy-

  hodíme ho, pokud se chová slušně

  a v klidu si jde lehnout,“ dává Lukáš

  Novotný nahlédnout do každodenní-

  ho fungování domu.

  Třicet rozdílných lidí pod jednou

  střechou pochopitelně nežije vždy

  v idylické harmonii, občas se vy-

  skytnou běžné konflikty. Pracovníci

  také dohlížejí na to, aby se do domu

  nestahovali různí vychytralí „kama-

  rádíčci“, kteří by chtěli parazitovat

  na tom, že mnozí z obyvatel domu

  pobírají důchody a další dávky. Také

  není žádoucí, aby zde někdo načerno

  pobýval během dne. Proto se musí

  návštěvy předem hlásit.

  SMUTNÝ OSUD ŠŤASTLIVCE

  Jeden z třílůžkových pokojů v pří-

  zemí (do vyšších pater vede výtah)

  obývá také jedenasedmdesátiletý

  vozíčkář Jiří M. Místnost o rozloze

  asi 20 čtverečních metrů je zařízená

  prostě a dominují jí tři polohovatelné

  postele u zdí. „Budeme si tykat, jo?

  Já jsem Jirka,“ vítá mě bezprostřed-

  ně pan Jiří, který bydlí v Záběhlicích

  něco přes půl roku.

  Svůj příběh mi začíná vyprávět od

  peripetií, které ho postupně připra-

  vily o obě dolní končetiny a posadi-

  ly na vozík. „Byl to šok, musel jsem

  si zvyknout, ale teď už je to dobré,“

  říká smířeně Jiří, na kterém je vidět,

  že neměl lehký život. Působí optimi-

  sticky a otevřeně, i když také v jednu

  chvíli zadumaně prohlásí: „Moje ma-

  minka vždycky říkala, že jsem dítě

  štěstěny. Kdyby mě viděla teď, obra-

  cela by se v hrobě…“

  Ztráta maminky vlastně stála

  u počátku jeho údělu bezdomovce.

  Do té doby žil vcelku normální ži-

  vot: vyučil se v ČKD soustružníkem,

  pak dělal hospodského. Po revoluci

  dokonce šest let provozoval vlastní

  hospodu v centru Prahy. Chvíli se ži-

  vil jako správce veřejných WC, pak

  ho zaměstnával kamarád na stav-

  bě. Nakonec se na téměř dvacet let

  uchytil ve Lhotě u Staré Boleslavi,

  kde mu jiný známý dohodil práci na

  statku.

  S vyšším věkem se však dostavily

  i zdravotní neduhy a majitel statku

  ho vyhodil. Přišel o živobytí, neměl

  manželku ani děti, a tak se chtěl vrá-

  tit k mamince, o niž se staral. Po její

  smrti se však bytu podle Jirkových

  slov zmocnil bratr, se kterým se do-

  stali do vážného konfliktu. „Přestože

  nemám nikoho, o bratrovi nechci

  slyšet. Vlastně ani nevím, jestli ještě

  Čistá postel,

  ve které si večer

  můžete číst, není

  pro každého

  samozřejmost.

• Strana 9

  9

  žije. Bydliště tam ale mám psané po-

  řád,“ popisuje Jiří stručně.

  Ocitl se de facto na ulici. „Nebylo

  to lehké, protloukal jsem se, jak se

  dalo. Přespával jsem, kde to šlo. Jez-

  dili jsme s kamarády metrem nebo

  celou noc tramvají, v zimě zalézali

  do otevřených domů a obchodních

  center. Někdy jsem nejedl i dva dny,“

  líčí Jiří vcelku věcným tónem své

  bezdomovectví. Přivydělával si ná-

  razovými kšefty pro kamarády, kteří

  mu za to koupili jídlo, pivo a cigára.

  Občas u některého mohl přespat

  a vysprchovat se, jinak hygienu ře-

  šil na nádraží. Pro oblečení si občas

  zašel do bytu k bratrovi, který mu ho

  tam nechal uskladněné.

  Náročný způsob života a s velkou

  pravděpodobností i alkohol se ne-

  odvratně podepsal na jeho zdraví.

  Zánětem v nohou začala odysea po

  zdravotnických zařízeních v Praze

  a Středočeském kraji. Jiřího odesílali

  z místa na místo, v jeden moment se

  nechal propustit na revers, ale nohy

  zlobily dál. Už prakticky nemohl

  chodit, v Krči tak přistoupili k první

  amputaci nad kolenem. Před nece-

  lým rokem přišel i o druhou nohu.

  KDE BRÁT SÍLU?

  Situace je teď prý stabilní, ale zdá se,

  že Jiří si nedělá žádné velké plány.

  „Nemůžu vědět, co bude, plánovat

  se nedá. Tady v azyláku mi pomáhají

  něco najít, vyřizujeme teď příspěvek

  na péči. Mám podanou žádost do do-

  mova důchodců, ale jednu nabídku

  z Pardubic už jsem odmítl, nebudu

  přeci platit 13 tisíc! Kde bych je vzal?

  S důchodem a různými příspěvky se

  dostanu sotva na sedm tisíc měsíč-

  ně, z toho platím 1800 korun tady,

  zbytek mi přispívá sociálka. Když nic

  neklapne a už bych nemohl být ani

  tady, tak půjdu zase na ulici. Bylo by

  to hrozný, neumím si to představit,

  protože se bojím jet sám i do sámoš-

  ky, abych někde nespadnul, ale co

  bych mohl dělat?“ říká bezradně.

  Dopoledne si Jiří zajde do neda-

  leké hospody přečíst noviny, už ho

  tam znají, tak jim to nevadí. Na oběd

  se vrací do azylového domu, uvaří

  si něco z toho, co mu dají, občas si

  někoho pošle do obchodu nebo mu

  někdo něco půjčí. Po jídle jde za ka-

  marády, co si tady udělal v hospodě.

  Ti ho třeba pozvou na pivo. „Večer se

  pak v domě dívám na televizi, vět-

  šinou na zprávy a sport. Nakonec si

  vyřídím hygienu a v posteli si přečtu

  nějakou kovbojku nebo detektivku.

  Takhle tady žiju den za dnem, a to,

  že budou nějaký Vánoce, vůbec ne-

  řeším,“ přibližuje Jiří.

  Podle jednoho z pracovníků mají

  všichni zaměstnanci pro pana Jiřího

  tak trochu slabost, protože se vykře-

  sal z opravdu těžkých zdravotních

  komplikací. Jeho přístup k řešení

  vlastní situace je však prý poněkud

  pasivní, což vcelku odpovídá obec-

  ným zkušenostem. „S přibývající-

  mi léty ubývá našim klientům síla

  a motivace. Na druhou stranu má

  však vyšší věk i pozitivní stránku,

  rozšiřuje se s ním možnost přije-

  tí do různých pobytových zařízení

  a so ciálních služeb. Většina obyvatel

  našeho domu se tak někde uchytí,“

  uzavírá Lukáš Novotný.

  

  Třicet rozdílných lidí

  pod jednou střechou

  pochopitelně nežije vždy

  v idylické harmonii,

  občas se vyskytnou

  běžné konflikty.

  Pracovníci také dohlížejí

  na to, aby se do domu

  nestahovali různí

  vychytralí „kamarádíčci“,

  kteří by chtěli parazitovat

  na tom, že mnozí

  z obyvatel domu pobírají

  důchody a další dávky.

  Lidé bez domova

  Podle Výzkumného ústavu

  práce asociálních věcí žilo

  na jaře letošního roku vČR

   lidí bez domova.

  Nejvíce jich je vnejlidnatějším

  Moravskoslezském kraji –

  , následuje Praha s

  aJihomoravský kraj s.

  Převedeno na počet obyvatel však

  připadá nejvíc bezdomovců na

  Karlovarský kraj, kde ztisíce lidí

  jsou vtéto situaci tři. Druhý je

  kraj Moravskoslezský (,) atřetí

  Ústecký (,). Nejlépe je na tom

  vobou statistikách Jihočeský kraj

  ( osob, tj. , /  ob.).

  Přibližně polovina lidí bez domova

  přespává venku apo noclehárnách,

  znich tvoří  % muži. Čtvrtina

  bezdomovců využívá služeb

  azylových domů, zbytek pobývá

  vrůzných obecních ubytovnách,

  zdravotnických zařízeních, domech

  na půl cesty nebo vězeních.

  Mezi bezdomovci údaje bohužel

  registrují celkově také  dětí.

• Strana 10

  REFLEKTOR / LIDÉ S MENTÁLNÍM POSTIŽENÍM

  Začíná to fungovat

  Portus je dnes už skoro legendární

  neziskovka, proslavená výrobou

  aprodejem Dobrot spříběhem nebo

  Akcí cihla, která originálním způsobem

  získává prostředky především na chráněné

  bydlení. Ale hlavní každodenní prací

  Portusu je péče omentálně postižené.

  Text: ZDENĚK JIRKŮ

  Foto: JAN ŠILPOCH

  Ve středisku Portusu na Slapech

  je svačina. Většinou si ji klienti při-

  pravují sami stejně jako další jídla.

  Samostatnost je zde hlavním lékem

  na osudová postižení, která si zdejší

  obyvatelé přinesli do našeho světa

  a která – přes veškerý pokrok – ne-

  jsou léčitelná.

  Tito lidé jsou součástí našeho života

  odnepaměti, jejich počet se nemění.

  Jen péče o ně se dramaticky změnila.

  Dříve je společnost zavírala za vyso-

  ké zdi, nechtěla je vidět, natož s nimi

  každodenně žít. Dnes padly (alespoň

  u většiny společnosti) letité předsud-

  ky o nebezpečnosti, škodlivosti nebo

  dokonce zločinnosti lidských bytostí,

  které prostě postižené jsou, a přesto

  chtějí a umějí – i když po svém – žít,

  pracovat, milovat a třeba i být užiteč-

  ní. Vedoucí sociálně-terapeutické díl-

  ny na Slapech Eliška Svobodová říká:

  „Především se snažíme, aby naši kli-

  enti dosáhli co největší samostatnosti.

  Nejen namazat si chleba, ale čím dál

  víc třeba hospodařit se svými peně-

  zi až po úplně samostatné bydlení se

  svou domácností. Včetně běžného

  nakupování… Taková proměna může

  trvat i léta a nemusí být vždy úplně

  úspěšná. Ale jde to… Nesmí chybět

  trpělivost a podpora jejich blízkých.“

  To je také nejlepší odpověď na

  častou otázku méně informovaných

  pozorovatelů takové sociální služby

  – má to celé vůbec nějaký smysl?

  Nejdůležitější je přitom proměna sa-

  Pravidelné

  bubnování.

  Zábava, ale

  iutužení party

  Mezi zaměstnanci aklienty

  žádné bariéry nejsou.

• Strana 11

  11

  motného Portusu. Jeho lidé se naučili

  mnohem lépe provázet své klienty

  životem. Například odbourali dříve

  běžnou praxi, že se vaří klientům

  a oni dostávali jídlo přímo pod nos.

  Samostatnost a její soustavná pod-

  pora se staly doslova neoddělitelnou

  součástí všech činností.

  V roce 2014 byl přijat nový ob-

  čanský zákoník. Tehdy velmi od-

  vážně začal požadovat, aby soudy

  přezkoumaly všechna rozhodnu-

  tí o ztrátě způsobilosti k právním

  úkonů. Výsledkem, alespoň na Sla-

  pech, je většina klientů svéprávných.

  Jsou to zkrátka svobodní lidé, třeba

  i s právem uzavřít sňatek. I takové tu

  mají.

  SVOBODA PO DESÍTKÁCH LET

  Bývalo už odnepaměti zvykem, že

  mentálně postižení jsou chápáni jako

  děti. Společnost si vyhradila právo

  rozhodovat o každém střípku jejich

  života. A najednou svatby? A napros-

  to samostatné bydlení mimo chráně-

  ný prostor? A vlastní účty v bance?

  To ovšem předpokládá také pocho-

  pení rodin klientů. Portus dobře ví, že

  tak jako u nás „normálních“ lidí jsou

  nejbližší příbuzní velmi důležití. Pro-

  to je potřebná otevřená komunikace

  sociálních pracovníků právě s nimi,

  proto jsou důležité otevřené akce, na

  které zvou právě členy rodin klien-

  Zdejší dobroty

  spříběhem

  míří nejčastěji

  do dobrých

  restaurací.

  Akce Cihla přivádí

  pravidelně Portus

  do ulic.

• Strana 12

  REFLEKTOR / LIDÉ S MENTÁLNÍM POSTIŽENÍM

  Kam dál?

  Na spinální jednotce řešíme někdy

  problém, kam pacient, který se

  nově pohybuje na vozíku, půjde po

  ukončení pobytu v rehabilitačním

  ústavu. Bydlel sám, nikoho neměl

  nebo se rodina nechce či nemůže

  starat, někdy byly vztahy v rodině

  rozvráceny, majitel nechce upravit

  pronajímaný byt, sousedé odmítají

  do domu plošinu; důvodů je mnoho.

  Sociální pracovnice hledají domov

  pro seniory, domov pro handica

  -

  pované, domov s pečovatelskou

  službou bez ohledu na věk klienta

  či podobné zařízení. Ale míst je

  zoufalý nedostatek, pacient je někdy

  na „přechodnou dobu“ v LDN.

  Paraple v Praze a ParaCENTRUM

  Fenix v Brně mají možnost pře

  -

  chodného ubytování v bytě, které

  mají přidělené od měst za tímto

  účelem. Znamená to jednání a ko

  -

  munikaci sociálních pracovnic, ale

  i samotného klienta, přijmutí situa

  -

  ce z jeho strany, potřebu kompro-

  misu ve společném bydlení, přijetí

  nabízené pomocné ruky. Ano,

  soužití je někdy složité, nutnost

  podřídit se režimu instituce ne

  každý zvládá. Měla jsem mladého

  pacienta, který se dostal cizím

  zaviněním na vozík v 15 letech,

  v 18 letech opustil rodiče, žil „tak

  různě“, experimentoval s drogami,

  měl obrovské zdravotní problémy

  a nevím, zda ještě žije.

  Ve velké nemocnici se setkává

  -

  me s mnoha příběhy lidí, kteří

  se ocitli v těžké životní situaci,

  někteří z nich to řeší alkoholem,

  někteří rebelují a skončili na ulici.

  Sociální pracovnice se vždy snaží

  nalézt řešení; je to dlouhodobý

  složitý proces a nutně vyžaduje

  spolupráci pacienta, který musí

  přijmout řešení, jež je k dispozici,

  a nemá na výběr. Často je to jeho

  jediná možnost. Pokud ji nepřijme,

  důsledky jsou často tristní.

  

  Autorka je lékařka,

  členka Rady Konta Bariéry.

  SLOUPEK Lii VAŠÍČKOVÉ

  tů. Stejně tak si klient může přizvat

  rodinu k plánování svých nových

  potřeb a zájmů. Dříve nemyslitelné…

  Tak už skoro vymizela dřívější běž-

  ná praxe, kdy člověk s mentálním

  postižením byl doslova vyvržen ze

  svého světa, „diskrétně“ odsunut do

  nějakého zařízení a nejraději zapo-

  menut. I dnes se to stane, ale Portus

  už dobře umí takovým situacím před-

  cházet. Jde zase především o citlivou

  a otevřenou komunikaci, která musí

  respektovat někdy letité stereotypy

  a pomaličku je překonávat.

  Významná změna by možná byla

  ještě silnější a rozsáhlejší, kdyby

  v systému péče o tyto lidi nenará-

  želi na relativně nerovné postavení

  neziskovek vůči ústavům státním

  i zřizovaným samosprávami. Jde sa-

  mozřejmě o peníze. Vedoucí sociál-

  ních služeb Lucie Šišková má s lidmi

  s postižením dlouholetou zkušenost

  a může srovnávat: „Udržování ústa-

  vů je na první pohled logické. Mají

  jistotu, zázemí, na které se mohou

  obrátit, a dostanou pomoc. Mají větší

  prostor pro základní péči. Jenomže

  často nemají to, co my. Naprosto ro-

  dinnou atmosféru, individuální pří-

  stup ke každému klientovi a hlavně

  takový cíl – co nejvíce lidí s postiže-

  ním vrátit do běžného občanského

  života.“

  Pracovnice Portusu určitě ne-

  jsou bojovnicemi proti ústavům.

  Nežárlí, jen otevřeně dokazují, jak

  prospěšné je prolnutí sociální péče

  s životem „venku“. A chtěly by, aby

  neochota naslouchat nekryla do-

  nekonečna nejdůležitější vadu naší

  sociální sféry – nedůvěru státu

  i některých samospráv vůči nezis-

  kovkám, neustálou snahu vše kon-

  trolovat, zapsat, regulovat. Jako by

  letité a vlastně úctyhodné výsledky

  nestačily! Tyto poněkud pokřivené

  podmínky se pochopitelně promítají

  do platů zaměstnanců, do společen-

  ské autority neziskovek, do až příliš

  častého přezírání veřejností. Co to

  vlastně je za práci starat se o men-

  tály? Kdo nic neví, rád podlehne to-

  muto přezírání.

  A týká se to jen mentálně postiže-

  ných?

  

  Portus Praha, z. ú.

  Nezisková organizace zaměřená na pomoc lidem

  smentálním postižením. Prostřednictvím sociálních služeb

  chráněného bydlení asociálně-terapeutické dílny se snaží

  poskytnout podporu pro získání, rozvoj audržení schopností

  důležitých pro samostatné fungování klientů vběžném

  prostředí.

  Motto: „Loď vpřístavu je vbezpečí, ale proto se lodě nestaví.“

  (William Shedd)

  Více informací na www.portus.cz

  My jsme postižení,

  ale hlavně

  jsme lidé.

• Strana 13

  Předplaťte si

  časopis Můžeš

  Výhodné předplatné

  nadva roky za380 Kč!

  Pokud si předplatíte Můžeš na dva roky,

  ušetříte proti ročnímu předplatnému 100 Kč.

  OBJEDNÁVKY PŘEDPLATNÉHO

  PŘIJÍMÁ ČESKÁ POŠTA:

  TELEFONICKY: na bezplatné lince 800 300 302

  ON-LINE: na adrese: www.postabo.cz

  E-MAILEM: postabo.prstc@cpost.cz

  PÍSEMNĚ: na adrese: Česká pošta, s. p., Oddělení periodického tisku

  Olšanská 38/9, 225 99 Praha 3

• Strana 14

  REFLEKTOR / MICHAL HORÁČEK

  Mám hezký pocit

  Stextařem, producentem

  aznalcem života Michalem

  Horáčkem osoučasnosti.

  Text: ZDENĚK JIRKŮ

  Foto: JAN ŠILPOCH

  Máme tady dvě halasné prav-

  dy – jedna říká, že společnost je

  příliš štědrá, druhá, že se neumí

  postarat úplně ovšechny potřeb

  -

  né apřistupuje knim formálně,

  byrokraticky…

  Nejnebezpečnější tezí je v tomto

  smyslu je „stát jako firma“. Firma je

  přece zřizována a provozována proto

  a jen proto, aby vytvářela a udržo-

  vala zisk. Takže musí neustále ose-

  kávat i ty nejmenší zbytné náklady

  a všechno, co nepřispívá k její efek-

  tivnosti, musí nemilosrdně pryč. To

  je správné. Ale stát není firma. Stát

  reprezentuje naši pospolitost. V něm

  není možné říci, že nějaký výdaj je

  momentálně ekonomicky neefek-

  tivní nebo že by investované peníze

  mohly jinde přinést zisk. Tak to není.

  My jsme pospolitost a každá pospo-

  litost je tak silná, jak si všímá svých

  nejslabších… Říká se tomu třeba so-

  lidarita a tu znají i zvířata, o tom je

  mnoho důkazů.

  Ostatně už staří Řekové věděli, že

  člověk sám není schopen naplnit

  svou lidskou podstatu, je totiž tvor

  pospolitý. Takže teze o státu jako fir-

  mě platit nemůže. Je povinností nás,

  občanů, abychom zkoumali a nachá-

  zeli potíže těch slabších a umožnili

  také jim, aby mohli žít co nejlepší ži-

  vot. Tak na ně vlastně ani nebudeme

  doplácet, zvlášť dnes, kdy fyzická síla

  nebo tělesná zdatnost vůbec nejsou

  nutným předpokladem společen-

  ského prospěchu nebo čistě ekono-

  mického užitku člověka.

  Takže Stephen Hawking už nemu-

  sí být výjimkou…

  Přesně tak. A nemusí jít o geniálního

  vědce. Druhá věc je dohodnout se ve

  společnosti, jak pomáhat handicapo-

  vaným, aby to bylo co nejefektivněj-

  ší. Na to jednoduchá odpověď není.

  Vím ze svého nejbližšího okolí, že to

  může být obtížné. Každý složitý sys-

  tém má a bude mít nedostatky. Ale

  to neznamená, že máme rezignovat.

  Už to tak je, musíme trpělivě, krok za

  krokem, ale neustále trvat na hledání

  co nejužitečnějších řešení. Snadno

  se to řekne, ale je to těžké… To nás

  nemůže zastavit. I v nejvýkonnějších

  světových firmách hledají a nachá-

  zejí rezervy, plýtvání penězi i lidmi.

  Ale nevzdávají to.

  Souvisí snaha onaprostou racio-

  nalitu, onaprostou „efektivnost“

  atím pádem jistou bezohlednost

  apřezíravost koriginálním ži

  -

  votním osudům také shrubnutím

  společnosti?

  Nemyslím si, že hrubneme. V úpl-

  ném mládí jsem pracoval v druž-

  stvu invalidů. Bylo to skoro peklo.

  Bariérové vstupy, skoro nemožná

  nebo velmi obtížná hygiena, žád-

  Kdekdo dnes mluví

  o demokracii. Ale to

  nestačí. Potřebujeme

  se domluvit přesněji.

  Potřebujeme liberální

  demokracii.

• Strana 15

  15

  né zvláštní pomůcky… Tak tohle je

  dávnověk. Jako společnost jsme to-

  hle dokázali změnit. A to ukazuje,

  že za touto změnou musí být nějaké

  přesvědčení, nějaká vůle. Součas-

  ně jasná data ukazují, že naše péče

  o postižené a jiné potřebné občany

  není vůbec malá. Takže opravdu ne-

  hrubneme. Sice na sociálních sítích

  občas potkáme hulváty nebo vyslo-

  vené extremisty, ale převažuje to ve

  společnosti? Naopak, každý z nás

  přece zná ve svém okolí lidi, kteří

  často sami od sebe pomáhají. Někdo

  penězi, někdo dobrovolnou prací,

  někdo věcným darem. To už vůbec

  nejsou bílé vrány, spíš bych řekl nor-

  mální projevy lidí, kteří si uvědomují,

  že někdo neměl tolik štěstí jako oni.

  Jakou roli vnašem solidárním jed-

  nání hraje nebo nehraje vzdělání?

  Vzdělání hraje vždycky roli a vět-

  šinou velmi pozitivní. Ale v této

  souvislosti bych řekl ještě jednu

  pozitivní věc. Kdekdo dnes mluví

  o demokracii. Ale to nestačí. Potře-

  bujeme se domluvit přesněji. Potře-

  bujeme liberální demokracii. Protože

  vlastně jen ona bere ohled na různé

  menšiny, které v normální volební

  mašinerii nemají šanci vyhrát. Je jich

  prostě méně.

  Kdybychom to vzali úplně do ex-

  trémů, na sto mužů u nás připadá

  sto čtyři žen. Kdyby se tedy všechny

  ženy domluvily a přijaly zákony, kte-

  ré by umenšovaly práva mužů, tak to

  projde. Tedy, když je někdo součástí

  většiny, nemůže přehlížet menšinu.

  Zdánlivá banalita. Ale! Já jsem také

  většina, jsem pravák. Jenomže levá-

  ci mají také svá práva, třeba v bance.

  Ale připravená tužka je pro praváky.

  Takže jaká práva? Moc mě potěšilo,

  že jsem v ČSOB objevil tužku pro

  leváky. Nad tím musel někdo pře-

  mýšlet, někdo to objednat, zkrátka

  je to malinký příklad, jak se většina

  má chovat k menšině. To je liberální

  demokracie.

  Ale abychom nezamluvili otázku

  vzdělání…

  Vzdělání nejsou miliony nabiflova-

  ných stránek. To umí počítač lépe.

  Vzdělání je schopnost nahlížet růz-

  né věci z různých stran. Dokonce ze

  strany někoho jiného, než jste vy.

  Ještě jedno téma. Naše děti se

  ocitly ve světě sociálních sítí,

  obrovských mraků informací,

  vnepřehledné houštině tvrzení,

  pravd, nepravd, iluzí, lákadel

  ipesimistických vizí. Kazí je to?

  Když mně bylo deset nebo patnáct,

  slyšel jsem to, co zní dnes. Naše ge-

  nerace je prý zhrublá, povrchní, ná-

  silnická, neváží si autorit… A kdyby

  mi bylo tolik pět set let před Kristem

  v Aténách, slyšel bych totéž. Takový

  je svět. Zrovna včera mi dcera říkala,

  že si bude vybírat dárky na Vánoce.

  A nakonec si vybrala panenku na

  vozíku! To přece za mého dětství

  nebylo možné. Nejen proto, že tako-

  vé hračky neexistovaly, ale hlavně

  proto, že přece za totalitního režimu

  se invalidé neukazovali. Vadní lidé

  přece neexistují! A najednou – pro-

  žíváme obrovský pokrok, panenky

  mohou být na vozíku, lidé mohou

  být na vozíku a nic se neděje, je to

  normální…

  Jsme na tom lépe, lépe… Jen se ješ-

  tě musíme zbavit zlozvyku okázalé

  lítosti, hlasitého hořekování nad tě-

  mito lidmi. Oni to nepotřebují a jak

  vidno ani naše děti to nepotřebují.

  Takže nejsou zkažené. To je hezký

  pocit.

  

  Mgr. Michal Horáček, Ph.D. (*1952)

  Publicista, dlouholetý redaktor Mladého světa, textař, který

  zejména ve spolupráci sPetrem Hapkou vytvořil desítky

  populárních hitů (Levandulová, Štěstí je krásná věc,

  Scizí ženou vcizím pokoji atd.). Producent – např. muzikál

  Kudykam. Zakladatel adlouholetý majitel sázkové

  kanceláře Fortuna.

  Vystudovaný antropolog. Kandidoval vposledních

  prezidentských volbách.

  Už staří Řekové věděli, že člověk

  sám není schopen naplnit svou lidskou

  podstatu, je totiž tvor pospolitý.

  Takže teze o státu jako firmě platit

  nemůže. Je povinností nás, občanů,

  abychom zkoumali a nacházeli potíže

  těch slabších a umožnili také jim,

  aby mohli žít co nejlepší život.

• Strana 16

  REFLEKTOR / PORUCHY AUTISTICKÉHO SPEKTRA

  Velký

  detektiv

  zasahuje

  Na nevelké zahradě

  domu vpražských

  Stodůlkách je policejní

  páskou pečlivě

  vyznačeno místo

  činu. Zavražděná oběť

  (vtéto chvíli zobrazená

  velkým plyšovým

  medvědem) má vzadu

  svázané ruce, opodál

  leží použitá pistole,

  místa nálezů různých

  důkazních předmětů jsou

  správně označena čísly,

  kriminalistický kufřík

  obsahuje vše nezbytné

  kobjasnění tragédie…

  Text: ZDENĚK JIRKŮ

  Foto: JAN ŠILPOCH

  svém. Už tam mu říkali vědátor. Hle-

  dali jsme dlouho odpověď na nejdů-

  ležitější otázku: Co mu je? Je nemoc-

  ný, nebo děláme nějakou chybu my?

  Cesta k definitivní diagnóze byla ne-

  konečná. Nakonec jsme po ročním

  čekání v pořadníku, až na konci Lu-

  kášovy druhé třídy, museli přijmout

  diagnózu autismu ještě v kombinaci

  ADHD. Tak se objasnily jeho potíže

  – narušoval výuku, některé běžné

  povinnosti odmítal, v něčem vynikal,

  v jiných aktivitách selhával. V páté

  třídě dostal asistentku, ale celkový

  přístup školy spíš vyzníval jako velké

  nepochopení, proto jsme se rozhodli

  pro změnu.“

  Velký detektiv je ovšem v mnoha

  směrech obdivuhodný. Je skvělým

  znalcem městské hromadné dopra-

  vy i dopravních systémů. Sleduje

  – vedle hlubokého studia právních

  předpisů a vyhlášek – i změny a vý-

  luky v dopravě nebo stav vozového

  parku metra, tramvají a autobusů.

  Často píše stížnosti dopravnímu

  podniku, když zjistí nedodržování

  jízdního řádu.

  Velký detektiv Lukáš velmi obe-

  zřetně a systematicky ohledává

  okolí oběti, aby ani jediný důležitý

  fakt nebyl opomenut. Tak postupuje

  žák osmé třídy, pro kterého se sta-

  la kriminalistika hlavním zájmem.

  Upravený, s perfektním chováním

  vůči nám, vetřelcům, naprosto zo-

  rientovaný ve složité problematice

  trestního práva, poučený studiem

  odborných knih i mnoha sešitů Sbír-

  ky zákonů, do kterých denně nahlíží.

  Je to jeho současný svět a jako kaž-

  dý mimořádný talent má i své slabi-

  ny – ve škole ho nebaví matematika

  a také sloh není jeho koníčkem. Vel-

  ký detektiv trpí Aspergerovým syn-

  dromem, jednou z poruch autistic-

  kého spektra.

  Vypovídá klíčová svědkyně, ma-

  minka Magdalena: „Jako miminko

  byl Lukáš velmi klidný a hodný. Ale

  vypozorovala jsem, že ho děsí ně-

  které vjemy, zvuky a pachy. Měl rád

  pořádek a řád. A vadilo mu mnoho

  nových lidí. Až teprve se druhou

  školkou se postupně smířil. Ale stej-

  ně si hrál skoro vždycky sám a po

• Strana 17

  17

  Jeho sebevědomí však není pře-

  hnané, naopak. Často sám sebe vidí

  jako zápornou postavu a netají se tím.

  Neztrácí čas nějakými sporty – kro-

  mě plavání – nebo pobytem v par-

  tě. Obejde se bez kamarádů a jeho

  koníčky jsou čistě individualistické.

  Zkrátka neztrácí čas. Ale často se

  odhodlá svou znalost zákonů a vy-

  hlášek uplatnit i ve svém okolí: „Baví

  mě upozorňovat lidi, když překračují

  psané normy, i když vím, že jim to

  může být nepříjemné.“ Před veřej-

  ností ovšem skrývá svou slabost –

  nesnáší nepříjemné, vlezlé počasí.

  Tím se ovšem dost liší od svých vel-

  kých anglických vzorů. Ale nebude

  právě on jednou tím vzorem?

  BUDEME PŘIPRAVENI?

  Klíčová svědkyně paní Magdale-

  na: „Lukáš je rád obklopen velkým

  množstvím věcí. Cítí se jistěji, když

  má sto obálek, balíky papíru, tašky

  a pytlíky. Ale není nepořádný, jeho

  pokoj by mnoha i dospělejším mohl

  sloužit za vzor. Zkrátka zvláštnosti…

  Horší je jeho domácí negativismus.

  škole hradí, ale asistenci při domácí

  přípravě si v tomto a obdobných pří-

  padech musí hradit rodiny samy. Tak-

  že pomáhá Konto Bariéry. My si tyto

  komplikace a nepřízeň už teď bere-

  me jako dar… Lukáš je naše zkouška,

  i když moc a moc těžká. Přiznám, že

  mockrát jsme se ocitli ve stavu, kdy

  se zdálo, že dál už to nepůjde. A vidíte

  – zatím to jde, ale dál?“

  Velký detektiv má (pozor, mnoho

  neprozrazovat) také své sny. Chtěl

  by vstoupit do řad policejního sboru.

  Ovšem ne jako pochůzkář, který řeší

  špatné parkování. Však při rekon-

  strukcích vražd už ukázal velký talent.

  A protože není naivní, dobře ví, že bez

  dalšího vzdělání to možné nebude. Je-

  nomže když prostě není schopen se

  donutit k těm předmětům, které přece

  žádný Sherlock nebo Colombo nepo-

  třebovali… Pochopí tohle nějaká škola?

  Střední nebo vysoká? Může Lukášo-

  vi vyjít mnohem více vstříc? Známe

  takové případy dnes už úspěšných

  a velmi ceněných absolventů.

  Zatím ale Velký detektiv žije tak

  trochu ve svém světě, přece jenom

  chráněn svou skvělou rodinou. Je-

  nomže čas běží a – jak se říká v kri-

  miseriálech – důležitá fakta mohou

  vychladnout. Pro Velkého detektiva

  to stejně znamená, že dříve či poz-

  ději bude stát dospělý tváří v tvář

  obyčejnému životu. Bude připraven?

  A budeme připraveni my, ostatní?

  My, stát a společnost? Tahle záhada

  teprve čeká na rozlousknutí.

  

  Nechce se s námi účastnit žádných

  aktivit, natož pomáhat v domácnosti.

  A když se nám podaří vylákat ho na

  výlet nebo k jiné aktivitě, svým ne-

  gativním chováním všechno zkazí.

  Někdy jsme až bezradní… Přitom on

  dobře ví, že by se měl třeba víc učit

  do školy. Ale bez asistentky to nejde

  a nepůjde. Bohužel, sociální politika

  na tohle nemyslí, osobní asistenci ve

  Velký detektiv bere

  svou zálibu vážně.

  Jako celý život.

  Aproč by zněj

  jednou nemohl být

  opravdový lovec

  zločinců?

• Strana 18

  ŽIVOT

  Svět, který není vidět

  Hana Lísalová (41) je úspěšná vědkyně

  amaminka tří dětí. Skutečnost, že přitom prakticky

  nevidí, bere jen jako určitou komplikaci, se kterou

  musí počítat. Nechce být nahlížena skrze svůj handicap,

  zkrátka se věnuje tomu, co má ráda – rodině apráci.

  Text: RADEK MUSÍLEK

  Foto: JAN ŠILPOCH

  Přestože jsme si jako místo setká-

  ní domluvili Fyzikální ústav Aka-

  demie věd ČR, kde Hana Lísalová

  vede svůj vědecký tým, řízení osudu

  tomu chtělo, že jsem měl možnost

  poznat nejprve něco z její mateřské

  role. Těsně před naším rozhovorem

  jí totiž zavolali z dětské skupiny, aby

  si kvůli nemoci přišla pro svoji nej-

  mladší dceru Justýnu (1,5 roku). Ta-

  kové situace obvykle řeší využitím

  taxislužby.

  Tentokrát jsem mohl nabídnout

  odvoz já, a tak si můžeme povídat

  už cestou a pokračovat u Hany Lísa-

  lové doma. I zde u počítače konec-

  konců vzniká velký díl její práce na

  vědeckých projektech. „Home oce

  využívám hodně a je to možné díky

  neuvěřitelné vstřícnosti Fyzikálního

  ústavu. Když jsem tam před dvěma

  lety přestupovala z ústavu fotoniky,

  myslela jsem, že se mnou vyrazí

  dveře, jakmile jim oznámím, že če-

  kám třetí dítě. Oni mi však naopak

  dali velkou šanci a poskytli báječné

  podmínky, díky kterým svoji sle-

  potu ani nevnímám. S nadsázkou

  řečeno je mi z hlediska mojí práce

  větším handicapem rodina,“ žertuje

  Hana Lísalová. Manžel, jenž pracuje

  ve farmaceutickém výzkumu, si ji

  přitom dobírá, že se díky jeho prá-

  ci může věnovat svému vědeckému

  koníčku.

  VÝZKUM, CO OČI NEVIDÍ

  Se svým postižením žije Hana od

  dětství, ale situace se stále vyvíjí.

  V pěti letech si rodiče všimli, že ne-

  poznává korálky na tmavém pozadí.

  Lékař vyřkl nemilosrdný ortel, že do

  15 let neuvidí vůbec. To se naštěstí

  nevyplnilo, nicméně diagnóza one-

  mocnění sítnice retinitis pigmentosa,

  které vede k postupné ztrátě zraku,

  se ukázala být pravdivou.

  Byla nejprve jen šeroslepá a jako

  dítě si myslela, že takhle vidí všichni.

  V 10 letech přestala vidět do stran

  a na vysoké škole se přidaly šedé

  zákaly. Dostala umělé čočky, s nimiž

  ale ztratila možnost zaostřovat. Další

  zlom přišel ve 27 letech, kdy přestala

  vidět na pravé oko. Rozpoznává kon-

  trast, barvy a obličeje moc ne. Obraz

  si musí skládat pohybem hlavy. „Vy-

  pozorovala jsem, že zhoršení přichází

  po velké zátěži. Zákaly přišly po smrti

  bratra, o pravé oko jsem přišla během

  studijního pobytu v USA a další skok

  přišel po těhotenství. Když se mi zrak

  zhorší, tak to v sobě nejprve dusím,

  jsem nepříjemná. Pak to řeknu a po-

  lovina problému je pryč. Následně se

  uklidním, že najdu další řešení a zjis-

  tím, jak se dá fungovat dál. Podvědo-

  mě tak mám možná sklon k tomu,

  abych si život užila teď a tady,“ hodno-

  tí Hana Lísalová situaci, kdy má zbyt-

  ky tunelového vidění na jednom oku.

  Až bizarně působí fakt, že před-

  mětem jejího výzkumu je svět na-

  notechnologií, který pouhým okem

  nevidí nikdo z nás. Hlavním po-

  mocníkem je jí počítač, na kterém si

  výsledky bádání a odborné články

  zvětšuje. Taky hodně telefonuje, pro-

  tože její hlavní úloha je být mozkem

  a manažerem projektu. „Vyvíjíme

  biosenzory a biočipy na kontrolu

  potravin. Díky ceně Akademie věd

  ČR Prémie Lumina quaeruntur jsem

  dostala možnost sestavit si s finanč-

  ní podporou sedmičlenný vědecký

  tým, který vedu. Máme laboratoř

  funkčních biorozhraní. Pracujeme na

  experimentech a aplikacích, jež pra-

  cují s kombinací povrchů, na nichž

  zakotvujeme různé buňky.“

  Vypozorovala jsem, že zhoršení

  přichází po velké zátěži. Zákaly přišly

  po smrti bratra, o pravé oko jsem

  přišla během studijního pobytu v USA

  a další skok přišel po těhotenství.

• Strana 19

  19

  V laboratoři už kvůli očím mnoho neudělá.

• Strana 20

  ŽIVOT / PŘÍBĚH

  Ve své domácí pracovně mi uka-

  zuje prezentaci pro laiky, na níž se

  snažím pochopit, o co se jedná. V zá-

  sadě jde o funkční povrch tvořený

  nanosíťkou, která dokáže zachytit

  příslušnou látku – bakterii – a záro-

  veň neutralizuje ostatní složky, tak-

  že ji lze použít v terénu bez filtrace

  vzorku. Zapadne jako očekávaný

  dílek do skládačky. „Hlavní využi-

  tí plánujeme pro kontrolu potravin.

  Spolupracujeme i s Policií ČR. Zatím-

  co dnes zabere analýza vzorků až tři

  dny v laboratořích, naše technologie

  umožní okamžitou kontrolu na mís-

  tě v řádu desítek minut. Rychle tak

  dokážete zjistit, zda a kolik je např.

  v hamburgeru nebezpečných látek.

  To vše bez složité filtrace a přípravy,

  která výsledky oddaluje a znehod-

  nocuje,“ líčí Hana Lísalová praktické

  využití své práce. A půjdeme-li dál,

  princip lze využít i na rychlou detek-

  ci a diagnostiku prakticky jakýchko-

  liv látek či mikroorganismů.

  SVĚTOVÉ AMBICE

  Zaměření na tuto problematiku si

  Hana Lísalová přivezla z postgra-

  duálního studia v USA během let

  2006–2008. Přiznává, že s man-

  želem zvažovali, zda se vůbec vrá-

  tit, protože dostala velmi prestižní

  pracovní nabídku, a přestože na

  podmínky v tuzemském Fyzikálním

  ústavu AV ČR pěje chválu, dnes tro-

  chu lituje, že ji nevyužila. Rozhodlo

  však očekávání potomka. „Česko je

  unikátní tím, kolik chytrých lidí na

  počet obyvatel tu máme. Měli by-

  chom si je zde udržet. Na druhou

  stranu se tu donedávna dělala věda

  pro vědu. Až v posledních letech je

  víc vidět strategie podporovat věci,

  které jsou udržitelné a perspektiv-

  ní. Bohužel podmínky pořád nejsou

  ideální. Ve srovnání s USA tu stále

  existuje klientelismus. Ve Státech

  funguje velmi soutěživé prostředí.

  První rok byl až krutý. Ale když se

  prosadíte a ukážete svoje schopnos-

  ti, získáte uznávanou a transparentní

  pozici bez zákulisních bojů,“ porov-

  nává Hana Lísalová poměry u nás

  a v zámoří.

  Projekt, na kterém od ledna to-

  hoto roku se svým týmem pracuje,

  má ambice světových rozměrů. Stojí

  rozkročen hned na několika polích –

  fyziky, chemie, biologie i informati-

  ky, protože chce vytvořit celek včet-

  ně hardwaru a softwaru. Vymyká se

  tak dalším skupinám, které se po

  světě věnují podobné problematice.

  Má za sebou první publikace a při-

  pravují podání patentu. Za vším při-

  tom stojí hodiny mravenčí práce

  analyzující laboratorní výzkum, který

  leží především na kolezích. Hana ur-

  čuje směr bádání a jeho vyhodnocení.

  „Občas mě svrbí ruce, ale zrak mi už

  hmatatelnou práci v laboratoři moc

  neumožňuje. Jiní vedoucí jsou s pří-

  mým výzkumem možná v kontaktu

  víc, ale já si zase dokázala vybudo-

  vat tým, který spoustu věcí zvládne

  sám. Jsem trochu pomalejší a musím

  si věci víc pamatovat, ale podstata

  pořád tkví hlavně v přemýšlení a vy-

  hodnocování základního výzkumu,“

  hodnotí úspěšná vědkyně.

  Jak se vyvine výzkum i její oční

  choroba, je ve hvězdách (které prý

  Hana Lísalová nikdy neviděla). Je-

  likož ale ráda běhá a tento sport jí

  pomáhá se odreagovat, razí heslo,

  že dokud běží, tak vidí – snad to tak

  vydrží co nejdéle. Přestože se občas

  vrátí s vyvrtnutou nohou nebo něja-

  kou pohmožděninou.

  

  RNDr. Hana Lísalová, Ph.D. (*1978)

  Vpěti letech jí byla diagnostikována závažná progresivní

  vada zraku, vjejímž důsledku na jedno oko nevidí vůbec

  ana druhé je prakticky slepá. Vystudovala biofyziku na

  Matematicko-fyzikální fakultě UK, má přes  let praxe

  voblasti výzkumu avývoje optických biosenzorů ifunkčních

  povrchů. Publikovala více než tři desítky světově uznávaných

  odborných textů. Je autorkou pěti patentů.

  Držitelka Bolzanovy ceny UK (), Ceny L´Oréal – UNESCO

  (), Prémie Otto Wichterleho AV ČR () aPrémie

  Lumina quaeruntur AV ČR (). Vede vědecký tým vrámci

  Fyzikálního ústavu Akademie věd ČR. Má tři dcery.

  Česko je unikátní tím, kolik chytrých lidí

  na počet obyvatel tu máme. Měli bychom si je

  zde udržet. Na druhou stranu se tu donedávna

  dělala věda pro vědu. Až v posledních letech

  je víc vidět strategie podporovat věci,

  které jsou udržitelné a perspektivní.

  Vedle kolegů je jí

  v práci největším

  pomocníkem

  počítač.

• Strana 21

  21

  ŽIVOT / JAK SE ŽIJE… V MLADÉ BOLESLAVI

  Není škoda tady žít

  Text: RADEK MUSÍLEK

  Foto: JAN ŠILPOCH

  Na náš sraz v centru hlavního města

  českého automobilového průmys-

  lu dorazil David překvapivě nikoliv

  svým vozem, ale autobusem. Přes-

  tože má řidičák, preferuje městskou

  hromadnou dopravu. Ta v Mladé Bo-

  leslavi podle něj funguje i pro vozíč-

  káře bezvadně. „Máme tu tři hlavní

  páteřní linky označené podobně jako

  v metru A, B a C. Výrazně převažu-

  jí nízkopodlažní spoje, takže vůbec

  nemám problém se kamkoliv dostat.

  Navíc mám zdravé ruce, takže od za-

  stávky už všude snadno dojedu sám,“

  líčí David hned na úvod.

  Dokonce i mimo město vyráží

  raději vlakem než autem. Přiznává

  však, že s místním hlavním nádražím

  je to poněkud slabší. Leží stranou

  a zoufale čeká na rekonstrukci, která

  by mu dodala také bezbariérovost.

  TRADOVALO SE, ŽE

  VNÁZVU LEGENDÁRNÍ

  ŠKODY 1000 MB

  ZNAMENÁ KONCOVÁ

  ZKRATKA „TISÍC MALÝCH

  BOLESTÍ“. POKUD JDE

  OBEZBARIÉROVOST,

  PODLE VOZÍČKÁŘE

  DAVIDA HUSÁKA (41)

  TO PRO JEHO RODNÉ

  MĚSTO NEPLATÍ.

  MLADÁ BOLESLAV TAK

  MŮŽE LÁKAT KŽIVOTU

  NEJEN DÍKY PRÁCI

  VAUTOMOBILCE, ALE

  TAKÉ JAKO MÍSTO,

  KDE TO SPOSTIŽENÍM

  ZVLÁDNETE.

  David po městě jezdí

  vlastními silami...

• Strana 22

  ŽIVOT / JAK SE ŽIJE… V MLADÉ BOLESLAVI

  Přesto se prý za pomoci personálu

  vždy do vlaku bez potíží dostane.

  Odhlédneme-li od stavu nádra-

  ží, nahrává Davidovu stylu přepra-

  vy fakt, že ulice a chodníky Mladé

  Boleslavi jsou bezbariérové. Během

  naší společné procházky po centru

  jsme nenarazili na jediný chybějící

  nájezd nebo jinou nezdolatelnou pře-

  kážku. „Výjimečně se nějaké takové

  místo najde, ale jinak je to tu po té-

  hle stránce fakt v pohodě. Využívat

  se dají i četné cyklostezky. Největší

  komplikací je tak poněkud kopcovi-

  tý terén, místy pro někoho případně

  ještě dlažba z kostek,“ popisuje David.

  Zároveň dodává, že v porovnání s ji-

  nými městy je také mnohem vyšší

  procento obchodů, do nichž se dosta-

  ne. A má pravdu. Na vlastní oči vidím,

  že tam, kde do malé prodejny obvykle

  bývá z ulice alespoň jeden schůdek,

  v Boleslavi často není. Neplatí to ab-

  solutně, ovšem ten poměr je viditelný.

  30 LET POKROKU

  Během naší pěší cesty ze Staroměst-

  ského náměstí do Škoda muzea mi

  David líčí, jak se za uplynulých třicet

  let věci zlepšily. Nemá problém se

  dostat ke všem potřebným službám

  (včetně těch sociálních), na úřady ani

  za kulturou. Ještě před revolucí musel

  odejít na základní školu do pražské-

  ho Jedličkova ústavu, protože v jeho

  domovině to s vozíkem nešlo. Dnes

  už v Mladé Boleslavi dítě školou po-

  vinné na vozíku uspěje. Středoškolák

  rovněž. Přispěl k tomu vlastně i sám

  David, resp. jeho maminka, když si

  v polovině 90. let „vydupala“ bezba-

  riérové zpřístupnění místní obchodní

  akademie pro svého syna.

  Svoje znalosti a dovednosti Da-

  vid Husák uplatňuje ve společnosti

  Hygotrend v nedalekých Dražicích.

  Prodává hygienické a sanitární pro-

  středky prostřednictvím náhradního

  plnění, jelikož jde o firmu s chráně-

  ným pracovištěm. Působí zde několik

  lidí s postižením, které zaměstnavatel

  sváží speciálně upraveným mikro-

  busem s plošinou. „Najít si práci není

  v našem regionu problém. A platí to

  podle mého i pro vozíčkáře. Problém

  je spíš to, že je mezi nimi málo aktiv-

  ních lidí,“ posteskne si David.

  Zároveň ale optimisticky dodává,

  že existují i světlé výjimky. Vedle

  svých kolegů z práce jmenuje Ka-

  teřinu Maxovou, která má dětskou

  mozkovou obrnu a založila sdružení

  DMO Pobyty. A to se ještě překva-

  pivě nezná např. s Marianem Vilha-

  nem, o jehož leteckých aktivitách

  pro nechodící piloty na mladobole-

  slavském letišti jsme nedávno psali

  (Můžeš 09/2018 – pozn. red.).

  PRAZE PODOBNI

  Zhruba v půlce našeho putování

  procházíme hezky upraveným par-

  kem Výstaviště. Zde David avizuje

  bezbariérovou veřejnou toaletu na

  euroklíč. Při bližším ohledání zjiš-

  ťujeme, že kovovou budku zřejmě

  v nedávné minulosti navštívil nějaký

  vandal, takže eurozámek byl nahra-

  zen obyčejnou vložkou. Ta je však asi

  záměrně nefunkční, takže na WC se

  lze dostat. Interiér ovšem k delšímu

  pobytu příliš nevábil.

  Pokračujeme k cíli naší procház-

  ky – Škoda muzeu. Podle Davida je

  to vedle leteckého Muzea Metoděje

  Vlacha (které ale leží o tři kilometry

  dál na druhém konci města) hlavní

  lákadlo pro návštěvníky Mladé Bole-

  slavi. Obě instituce jsou samozřejmě

  bezbariérové, byť muzeu automobilů

  by se dalo vytknout, že nemá výtah

  David Husák (*1978)

  Narodil se sdětskou mozkovou obrnou, vjejímž důsledku

  velmi špatně chodí, takže vběžném životě používá

  mechanický vozík.

  Po absolvování ZŠ vpražském Jedličkově ústavu vystudoval

  Obchodní akademii vMladé Boleslavi, kde dodnes

  samostatně žije.

  Zatím nemá manželku ani děti. Pracuje vadministrativě firmy

  zaměstnávající převážně osoby se zdravotním postižením.

  Ulice a chodníky

  Mladé Boleslavi jsou

  bezbariérové. Během

  naší společné procházky

  po centru jsme nenarazili

  na jediný chybějící

  nájezd nebo jinou

  nezdolatelnou překážku.

  ... nebo autobusem.

  Obojí Mladá Boleslav umožňuje.

  Hlavní roli

  tady hrají auta.

• Strana 23

  PRODEJCI

  UNICAR

  Škoda

  www.unicar.cz

  OSTRAVA

  Vítkovická , Ostrava

  Tel.:   -

  E-mail: novevozy@unicar.cz

  HAVEX-AUTO

  www.havex.cz

  VRCHLABÍ

  Na bělidle , Vrchlabí

  Tel.:   

  E-mail: vr.nv@havex.cz

  NOVÁ PAKA

  Pražská , Nová Paka

  Tel.:   

  E-mail: np.nv@havex.cz

  MLADÁ BOLESLAV

  Průmyslová ,

  Mladá Boleslav – Kosmonosy

  Tel.:   

  E-mail: mb.nv@havex.cz

  CHLUMEC NAD CIDLINOU

  Pražská /IV,

  Chlumec nad Cidlinou

  Tel.:   

  E-mail: ch.nv@havex.cz

  PRAHA

  Jateční , Praha 

  Tel.:   

  E-mail: ph.nv@havex.cz

  LOUDA AUTO

  www.louda.cz

  PODĚBRADY

  Choťánky ,   Poděbrady

  Tel.:   

  E-mail: prodejskodapdy@louda.cz

  PARDUBICE

  Hradecká ,   Pardubice

  Tel.:   

  E-mail: prodejskodapce@louda.cz

  TEPLICE

  Srbice ,   Teplice

  Tel.:   

  E-mail: prodejskodasrb@louda.cz

  SVITAVY

  Dimitrovova ,   Svitavy

  Tel.:   

  E-mail: prodejskodasvi@louda.cz

  SAMOHÝL MOTOR

  www.samohylmotor.cz

  ZLÍN

  Tř. Tomáše Bati ,   Zlín

  Tel.:   

  E-mail: skoda.zlin@samohylmotor.cz

  OLOMOUC

  Kosmonautů /,

    Olomouc

  Tel.:   

  E-mail: olomouc@samohylmotor.cz

  VSETÍN

  Štěpánská ,   Vsetín

  Tel.:   

  E-mail: vsetin@samohylmotor.cz

  AUTO JAROV

  Škoda, Volkswagen,

  Seat, Audi, Honda

  www.autojarov.cz

  PRAHA

  Osiková , Praha 

  Tel.:  

  E-mail: pipek@autojarov.cz

  AMB

  Ford

  www.fordamb.cz

  PRAHA

  Severní , Ořech – Praha-západ

  Pražský okruh – Exit 

  Tel.: –

  E-mail: svoboda@fordamb.cz

  AUTO HLAVÁČEK

  Škoda, Kia

  www.hlavacek.cz

  OLOMOUC

  Týnecká /, Olomouc

  Tel.:   

  E-mail: maly@hlavacek.cz

  OPAVA (Kia)

  Těšínská /

  Opava-Předměstí

  Tel.:   

  E-mail: kohut@hlavacek.cz

  PROSTĚJOV (Kia)

  Plumlovská , Prostějov

  Tel.:   

  E-mail: riedl@hlavacek.cz

  ÚPRAVCI

  HURT

  www.rucniovladani.cz

  TÝNEC NAD LABEM

  Bambousek 

  Tel.  

  E-mail:info@rucniovladani.cz

  API CZ

  www.apicz.com

  SLAPY UTÁBORA

  Slapy 

  Tel.: 

  E-mail: info@apicz.com

  INVACAR

  www.invacar.com

  KATOVICE

  Průmyslová , Katovice

  Tel.:  

  E-mail: info@invacar.com

  MAVE

  www.mave.cz

  LIPTÁL

  Liptál 

  Tel.:   

  E-mail: mave@mave.cz

  FINANCOVÁNÍ

  ČSOB LEASING

  www.csobleasing.cz

  CELÁ ČR

  Na Pankráci /,   Praha 

  (ina ostatních pobočkách)

  Tel.: +   

  info@csobleasing.cz

  E-mail: petr.bucek@bariery.cz

  Partneři Auta bez bariér (projekt Konta Bariéry)

  poradí handicapovaným svýběrem vozu, sjeho úpravou,

  financováním, pojištěním isvyřízením státního příspěvku

  aodpočtu DPH – www.autabezbarier.cz.

  PRODEJCI AUT

  ÚPRAVCI

  FINANCOVÁNÍ

  23

  do ochozu, ze kterého je vidět na ně-

  která vozidla vystavená ve výšce. Bez

  schodů není přístupná ani velmi láka-

  vá sekce s prototypy vozů Škoda.

  David s úsměvem konstatuje, že

  nebýt naší reportáže, ani by sem asi

  nezavítal. Tak už to ale bývá, že to,

  co do našeho bydliště láká přespolní

  návštěvníky, míjíme coby domorodci

  v běhu života bez povšimnutí. Řeší-

  me jiné každodenní starosti.

  Mezi ně patří i nakupování a by-

  dlení. Několik moderních obchod-

  ních center skýtá dnes už standard-

  ní servis, který lidem s postižením

  zcela vyhovuje. Trochu horší je to

  s cenami, které jsou kvůli platům

  v prosperující automobilce na úrov-

  ni srovnatelné s Prahou. Platí to

  i o nemovitostech. Celkem 44 500

  místních obyvatel tak pociťuje kla-

  dy i zápory této skutečnosti. Pro lidi

  s postižením má však město alterna-

  tivu. „Vedle těch v domě s pečovatel-

  skou službou město dělá bezbarié-

  rové byty v nově stavěných domech.

  Tam, kde bydlím já, jsou na patře

  celkem tři takové byty,“ dokresluje

  David Husák optimistický obrázek

  svého města.

  

• Strana 24

  ŽIVOT / SENIORSKÉ KLUBY

  Máte uvás imuže?

  Bydlení kousek od Prahy si realitní makléři

  cení, vmalých Úholičkách ale mají

  iněco navíc: nedocenitelný spolkový

  život, ve kterém nikdo nezůstává sám.

  všem, kdo tvrdí, že mimo velká měs-

  ta to u nás není žádná sláva.

  V prvním patře sídla obecního

  úřadu je prostorná klubová místnost,

  která se může proměnit v posluchár-

  nu, tělocvičnu nebo i malý divadelní

  sál. Na nás tu čekaly členky zdejší-

  ho nejaktivnějšího spolku Ú-holky

  (pozdní sběr), které v letošním roce

  získaly třetí místo v soutěži Nadace

  Charty 77 Senior roku. Někdy jich je

  dvanáct, někdy plný autobus, ale ni-

  kdy se nestane, že by na společnou

  akci – přednášku, zájezd, vycházku

  nebo kulturní akci nepřišla žádná.

  A nejde jen o zábavu, rozptýlení nebo

  pěkné popovídání.

  Na otázku, zda v Úholičkách může

  zůstat někdo osamocený, bez pomo-

  ci a užitečného zájmu, odpovídá Jana

  Jakoušová: „U nás právě ne. Měli

  jsme tu pana Antonína, bez příbuz-

  ných a blízkých. Po těžké nemoci mu

  amputovali obě nohy. Skončil v do-

  mově seniorů, ale my za ním pra-

  videlně jezdíme, obec se stala jeho

  rodinou. Nedávno jsme za ním byly

  a v domově si nás přišli ostatní pro-

  hlédnout, co je to za zvláštní příbu-

  zenstvo, když za ostatními často ne-

  přijede ani vlastní rodina. Ne, u nás

  se samota seniorů nepěstuje…“

  Tahle „děvčata“ jsou neúnavnou

  skupinou. Seniorky s běžnými zdra-

  votními neduhy, některé už vdovy,

  některé ještě chodí do práce, jiné mají

  povinnosti s rodinou a vnoučaty. Ale

  TEXT: ZDENĚK JIRKŮ

  FOTO: JAN ŠILPOCH

  Středočeská obec Úholičky má bo-

  hatou několikasetletou historii. Přes

  mnohá protivenství doby se v po-

  slední době proměnila v překrás-

  né místo k životu. Nejen zásluhou

  osvíceného zastupitelstva, ale i ob-

  čanů je už první pohled okouzlující

  – perfektně opravené obecní budovy

  i soukromé domy jako by braly alibi

• Strana 25

  25

  i hledání pomoci a opory pro ty, kte-

  ré by jinak zůstaly se svou starostí

  osamoceny.

  PRAHA NENÍ KONKURENCÍ

  Do hlavního města lze za dobrého

  počasí krásně dohlédnout. Stověža-

  tá samozřejmě nabízí tisíckrát víc

  možností k zábavě, ale v Úholičkách

  si program umějí udělat hlavně sami.

  Je jednoduché dojet si za kulturou do

  metropole, ale bohatý spolkový život

  obce je prostě cennější. Od hasičů

  přes výtvarný a ochotnický kroužek

  (i pro dospělé!), oddíl stolního tenisu

  a další aktivity.

  Zkrátka tady si lidé opravdu život

  z velké části vytvářejí sami. A Ú-hol-

  ky jsou v tom na špici. Takže se jich

  často ptají z ostatních seniorských

  klubů: Máte u vás také muže? Mají,

  ale jaksi méně soutěživé… Nebo je

  posezení u televize lákavější? Ne-

  suďme. Zkušenost zdejších seniorek

  však říká, že živý každodenní kon-

  takt mezi lidmi je opravdu nejlepší

  a nejlevnější prevencí proti většině

  ošklivých průvodních jevů naší stár-

  noucí společnosti.

  Patří mezi ně i obyčejná lhostej-

  nost. Zdejší zastupitelstvo tak pod-

  poruje nejen aktivity vlastních ob-

  čanů, ale za jejich souhlasu i třeba

  SOS Dětské vesničky a další projek-

  ty. Nemůže jít o miliony, ale když při

  povodních přispěli dvousettisícovou

  částkou právě na zaplavený senior-

  ský domov, v kterém žije pan An-

  tonín, volala jim tamní účetní, zda

  se v příkazu bance nespletli. A ješ-

  tě jedna zvláštnost: i když jsme se

  opakovaně ptali, vždy jsme slyšeli

  razantní ne na otázku, zda se může

  stát, aby se o svého, třeba už hodně

  starého nebo nemocného neposta-

  rala především vlastní rodina.

  V obci se prostě všichni znají,

  a když nepřijde paní Alenka týden do

  krámu, už se pátrá, zda není nemoc-

  ná a jestli něco nepotřebuje. Není to

  „koukání lidem do oken“, ale pozor-

  nost a vzájemná všímavost. „Další

  výhodou je dříve všeobecně běžný

  vícegenerační život. Když rodina ne-

  bydlí přímo v jednom domě, je to jen

  na druhé straně vsi, a tak není péče

  o rodiče nebo prarodiče těžká,“ vy-

  světluje starostka Terezie Kořínková

  a dodává: „Nemáme žádnou speciál-

  ní komisi pro seniory a ani je nějak

  nepotřebujeme řídit. Prostě si rozu-

  míme…“

  Úholičky jistě nejsou rájem na

  zemi. I tady se najdou kverulanti,

  i tady se někteří nejraději zajímají

  jen o sebe. Nejdůležitější je tu však

  obyčejné mezilidské ovzduší samo-

  zřejmé pomoci, podpory a aktivity.

  Něco opravdu zvláštního? Asi ne, ale

  v každodenním českém životě, pří-

  liš často poznamenaném nenávistí,

  hádkami a podezříváním, přece je-

  nom ostrov hodný následování. Jen

  pár kilometrů od Prahy…

  

  Pozdní sběr je parta, která si zakáza-

  la stýskání, nudu a hartusení na po-

  měry. Samozřejmě jsou společensky

  angažované, mají někdy i pěkně ostré

  názory na politiku, ale každý den na-

  lézají smysl života v aktivitách, které

  si samy připraví – od pečení obdivu-

  hodných dobrot přes zájezdy po Čes-

  ku i zahraničí až po univerzitu, jejíž

  přednášky mají velký úspěch.

  Jejich předsedkyně Božena Suchá

  odhaluje hlavní princip klubu: „Žádný

  nápad není dost odvážný nebo třeba

  dost bláznivý. Chcete nacvičit taneč-

  ní vystoupení a prezentovat tak obec

  na nejrůznějších akcích? Připravíme.

  Chcete číst dětem ve školce? Čteme.

  Chcete vyrazit do Itálie? Jedeme…

  Naše heslo je přísné: Kdo ještě může,

  musí!“ Paní Suchá ví, že každá z nich

  má své, někdy vážné starosti. Třeba

  s vážnou nemocí v rodině. Ale už

  se vzájemně přesvědčily, že si ne-

  jsou oporou jen v zábavě a volném

  čase. Když se jednou za týden sejdou

  u malého a někdy i velkého piva, je

  to příležitost nejen ke komentová-

  ní světových i místních událostí, ale

  Dobrá parta

  funguje vradosti

  ivproblémech.

  Vpřírodě

  jsou jako doma.

  Seniorské kluby

  Více informací oprojektu Nadace

  Charty  Senzační senioři – SenSen

  najdete na www.sensen.cz.

  Žádný nápad není dost

  odvážný nebo třeba dost

  bláznivý. Chcete nacvičit

  taneční vystoupení

  a prezentovat tak obec

  na nejrůznějších akcích?

  Připravíme. Chcete číst

  dětem ve školce? Čteme.

  Chcete vyrazit do Itálie?

  Jedeme…

• Strana 26

  ŽIVOT / AKTIVNĚ – KRASOBRUSLENÍ PRO SPORTOVCE S POSTIŽENÍM

  Smělé ambice

  na bruslích

  Letos vkvětnu jsme

  do redakce dostali tiskovou

  zprávu ounikátním, prvním

  krasobruslařském oddílu pro

  handicapované vBrně. Když

  jsme se tam na začátku nové

  sezony vypravili na trénink, měli

  už dva členové na krku medaile

  zmezinárodního klání ve Finsku.

  Text: MICHAELA ZINDELOVÁ

  Foto: JAN ŠILPOCH

  Hokejově a krasobruslařsky prestiž-

  ní Brno vzalo pod svá křídla v roce

  2016 benjamínka – na ledové plo-

  še TJ Stadion Brno se učí pohybu

  na bruslích v kurzech malé i větší

  handicapované děti. Není divu, že se

  nevídaný projekt zrodil právě zde –

  v Brně jsou mimořádné podmínky

  pro krasobruslařský trénink, začína-

  li tady Michal Březina, Radka Kovaří-

  ková nebo René Novotný.

  Zájem o kurzy byl od začátku

  značný, a to jak z brněnských spe-

  ciálních škol, tak ze spolku Úsměv

  i ze strany jednotlivých rodičů s dět-

  mi. Záhy mezi školáky a středoško-

  láky vykrystalizovalo jádro těch,

  u kterých už nešlo jen o rozbruslení,

  bruslení a nanejvýš „čupajdu“ nebo

  „čápa“, ale o chuť dostat se v kra-

  sobruslení dál. Jako odnož Nadační-

  ho fondu Emil se vytvořila Emilova

  sportovní, orientovaná na nové spor-

  tovní disciplíny dětí s postižením.

  Právě zmíněné kurzy bruslení a kra-

  sobruslařský oddíl se staly unikátem

  v celé České republice.

  BRUSLÍ CELÁ RODINA

  Abychom mohli tento zajímavý

  příběh spojený s ledovou plochou

  dál rozvinout, musíme se sezná-

  mit s rodinou Pavla Zbožínka. Svůj

  volný čas věnuje Emilovu nadač-

  nímu fondu a v minulém roce stál

  také u založení Emilovy sportovní,

  tentokrát jako předseda výkonného

  výboru.

  Doma má trenérku krasobruslení

  TJ Stadionu Brno (po úraze musela

  jeho manželka Barbara opustit vlast-

  ní krasobruslení), ale na led odmala

  chodily jejich dcery Natálie a Me-

  lanie. Nedělních tréninků na ledové

  ploše se pravidelně účastní celá ro-

  dina. „Černou ovcí“, co se týče brus-

  lení, zůstává hlava rodiny Pavel, „za-

  ostává“ v tomto ohledu za ženským

  rodinným klanem, zato má řadu

  skvělých nápadů, které brzy rozvíjí

  a realizuje. Když jednou rodině ozná-

  mil záměr vytvořit v Česku první

  kurz bruslení pro děti s postižením,

  jeho žena přikývla a spolu s dalšími

  trenérkami brzy začala s hodinami.

  Nejde jen o aktivní bruslení, ale

  také o cvičení „na suchu“, v tělocvič-

  ně, gymnastiku nebo balet. „Brzy

  jsme si vytipovali děti, které měly

  chuť posunout se dál, chodily na tré-

  nink pravidelně a byly aktivní,“ vypo-

  čítává Barbara Zbožínková. „S těmi

  jsme už individuálně trénovali, mezi

  nejlepší patřili Ondra, Terka a Lukáš,

  všichni tři studenti Rooseveltovy br-

  něnské střední školy.“

  Aby mohli jít v Brně s krasobrusle-

  ním výš, potřebovala Emilova spor-

  tovní speciální know-how. Našla

  vynikajícího partnera za hranicemi,

  v Rakousku, kde v klubech v Lin-

  ci a ve Vídni měli s krasobruslením

  i tréninky handicapovaných daleko

  větší zkušenosti. Letos na jaře pro-

  běhla v Brně několikadenní akce se

  Rozbruslení

  pod vedením

  trenérky

• Strana 27

  27

  speciálními semináři konanými pře-

  devším pro trenéry, ale zúčastnili se

  jich také rodiče a někteří krasobrus-

  laři. Když Rakušané svěřence z Brna

  na ledě viděli, sdělili Barboře Zbo-

  žínkové, že taková úroveň by už na

  nějaké závody byla…

  NOVINKA: VLOŽENÝ ZÁVOD

  Průběžná intenzivnost výcviku se

  týmu trenérů hodila hned o pár mě-

  síců později, v létě. Pavlu Zbožínko-

  vi přistála na stole nabídka na účast

  na prvních mezinárodních kra-

  sobruslařských závodech (účast-

  níci z osmi zemí světa) ve Finsku,

  kousek od Helsinek, s vloženým

  závodem handicapovaných před

  regulérním kláním. Emilova spor-

  tovní měla hned tři adepty na účast.

  Měli pár měsíců na finální přípravu,

  na vypilování volné jízdy. Nakonec

  mohli vyjet pouze dva, Ondřej a Te-

  reza. „O možnosti zúčastnit se zá-

  vodů se dvěma závodníky jsme se

  dozvěděli v září. Všechno proběhlo

  hodně rychle, odjížděli jsme bez

  očekávání, co z toho vlastně bude,“

  konstatuje trenérka.

  Několik dní ve Finsku nepřineslo

  pro malou skupinku (odcestovala na

  náklady Emilovy sportovní a České-

  ho hnutí speciálních olympiád) jen

  zatěžkávací zkoušku aktuální kra-

  sobruslařské přípravy. Terce a On-

  drovi přinesly závody hodně krás-

  ných „poprvé“: cestování letadlem,

  ubytování v komfortním hotelu

  uprostřed podzimní přírody u jeze-

  ra. Malá výprava z Brna měla skvělé

  zázemí, stejné s ostatními. Před po-

  rotou a publikem měli oba soutěžící

  předvést jedenapůlminutovou jízdu.

  „Úroveň ve Finsku byla naprosto fa-

  mózní, šlo o zcela první závody, kdy

  byli závodící krasobruslaři v progra-

  mu spojení s handicapovanými spor-

  tovci. Úžasné, měli jedno publikum,

  společné šatny…“ vypráví Barbara.

  „Ondra i Tereza měli také možnost

  sledovat soutěžní jízdy. Oba byli

  z celého pobytu nadšení! Co na tom,“

  usměje se trenérka, „že jsme zažili

  trochu ostudy s vybavením, Terka

  totiž bruslila na plastových bruslích,

  Ondřej na kanadách! Nebyl by velký

  problém jim brusle změnit, ale oni

  by si tak rychle na brusle se zoubky

  nezvykli.“

  Obě jízdy brněnských závodníků

  byly aplaudovány, uspěly i před po-

  rotou. A pak přišel okamžik senza-

  ce, Ondřej získal ve svém, druhém

  levelu první místo a Tereza byla ve

  stejném levelu čtvrtá. Vrátili se s ne-

  čekanými medailemi, byť Tereza

  s „bramborovou“. Brzy si místo svých

  Úroveň ve Finsku byla naprosto

  famózní, šlo o zcela první závody,

  kdy byli závodící krasobruslaři

  v programu spojení

  s handicapovanými sportovci.

• Strana 28

  ŽIVOT / AKTIVNĚ – KRASOBRUSLENÍ PRO SPORTOVCE S POSTIŽENÍM

  dosavadních obují nové, krasobrus-

  lařské boty.

  MALÍ ADEPTI SHRAZDIČKOU

  Napřed se dívám, jak se na ledě pro-

  hání Ondřej v krátkých rukávech (je

  mu prý teplo až dost), v bavlněných

  prstových rukavicích a zatím ještě

  v kanadách, Tereza se připojí, až jí

  Barbara dopne krásný zelený úbor

  s krátkou sukničkou. Po chvíli oba

  na ledové ploše vystřídají děti ze zá-

  kladní školy na Kociánce. Užívají si

  zatím teprve třetí lekci, některé se

  přidržují mantinelů, jiné si troufnou

  na upažení, další si pomáhají v pohy-

  bu hrazdičkou. Barbara Zbožínková

  vysvětluje: „Těm dětem je kolem de-

  víti let. Všechno je škola hrou, nejde

  o žádný dril, na konci jsou zvyklí

  sbírat z ledu rozházené plyšáky. Do-

  nesou je paní trenérce. Opakovaný

  pohyb dolů a zabrzdění, to jim už jde

  dobře! Točí se tu kolem pětadvaceti

  dětí na každém tréninku… A rodiče,

  když se přijdou podívat na své děti,

  jsou překvapení z jejich pokroku.“

  Nakonec přijde to nejlepší, chvilka

  s čerstvými medailisty. Ondřej Sme-

  tana, který letos maturuje na obchod-

  ní akademii, celou soutěž ve Finsku

  velmi chválí: „Šlo o prestižní mezi-

  národní soutěž, jezdit před publikem

  byla moje premiéra, ale neřešil jsem

  to. Pomyslel jsem si: nějak to pros-

  tě dopadne! Těším se, že přejdu na

  krasobruslařskou obuv – na nových

  bruslích budu moct zdokonalit ně-

  které figury líp než na kanadách. Na-

  motivoval jsem se, můj cíl je účast na

  Světových hrách speciálních olym-

  piád v roce 2021.“ A Tereza? „Fasci-

  novalo mě ve Finsku celkově stude-

  nější prostředí, krásná krajina, cítila

  jsem se tam dobře. Na krasobruslení

  mě baví volnost, v té nacházím sama

  sebe. Užívala jsem si to i před publi-

  kem. A doufám, že mě něco zajíma-

  vého na ledové ploše ještě čeká. Je na

  čem pracovat, někam to dotáhnout.“

  Přichází čas na poslední dotaz:

  bez čeho nesmí odjet na cestu jako

  krasobruslaři? „Máme jednoduchou

  výbavu, potřebuju rukavičky a samo-

  zřejmě brusle,“ směje se Ondřej a Te-

  reza souhlasně přikývne a podotkne:

  „A nesmíme zapomenout sestavu.“

  Pavel Zbožínek se loučí se slovy:

  „Krasobruslení jako sport je velmi

  náročné a nebýt Nadačního fondu

  Emil, děti by si jej nemohly vůbec

  dovolit! Tereza i Ondřej získali nejen

  medaile, ale také sebevědomí, jejich

  ambice jsou smělé, hned olympij-

  ské… Ti dva ovšem nejsou v oddílu

  jediní, budeme pokračovat i s ostat-

  ními, aby mohli také někdy vyjet na

  závody.“

  

  Nadační fond Emil

  Pomáhá handicapovaným dětem amladým lidem

  sportovat. Podpora probíhá formou přímé finanční pomoci,

  ato jak jednotlivcům, tak sportovním klubům. Podpora

  NFE je velmi pestrá: od malé holčičky, které prospívá

  bazén, po baskeťáky zPardubic nebo paralympijského

  vítěze Arnošta Petráčka. Příběhů existuje za deset let přes

  osm tisíc.

  Emilova sportovní, z. s., se zabývá sportovní částí,

  přičemž se snaží orozšiřování nabídky sportovních aktivit

  – příkladem je krasobruslení, vodní sport pro vozíčkáře –

  parapaddleboarding, workoutová cvičení, díky nově otevřené

  hale přemýšlejí nad curlingem pro vozíčkáře. Velkým snem je

  vBrně založit parahokejový oddíl (sledgehokej).

  Spolek rovněž pořádá různé sportovní akce. Tou největší

  jsou Evropské hry handicapované mládeže Emil Open

  (www.emilopen.cz), na jejichž již . ročník se letos přihlásilo

   účastníků ze  zemí Evropy. Rádi by uspořádali ijejich

  zimní verzi, vroce  vjižních Čechách.

  Kontakt: zbozinek@emilova-sportovni.cz

  Krasobruslařský oddíl

  Členů, kteří podepsali přihlášku do brněnského oddílu, je čtr-

  náct. Nejde jen onováčka vrámci Brna, ale celé České republiky.

  Členy se mohou stát handicapované děti amladí lidé dotřiceti

  let. Krasobruslaře financuje Nadační fond Emil. Největším part

  -

  nerem je TJ Stadion Brno, pronajímatel ledové plochy.

  Bruslit může každý, kdo chce azvládne to.

  Voddílu dostanou zájemci zdarma brusle ahelmu.

  Cílem krasobruslařů zBrna je účast na Speciální

  olympiádě pro sportovce smentálním postižením

  ve Švédsku vroce .

  Více na www.emilnadace.cz, www.emilova-sportovni.cz

  ataké www.emilopen.cz

  Zleva:

  trenérka Barbara

  Zbožínková

  ačerství

  medailisté,

  Tereza Červinková

  aOndřej Smetana

• Strana 29

  800 303 304

  V O L E J T E Z D A R M A

  www.altech.cz

  Rádi poradíme i ohledně vyřízení finančního příspěvku od ÚP na pořízení některého z našich zařízení

  • schodišťové plošiny

  • schodišťové sedačky

  • stropní zvedací systémy

  • schodolezy

  • nájezdové rampy

  • bazénové zvedáky

  Altech OK.indd 1 04.10.2019 11:26:46

  VÁNOČNÍ SOUTĚŽ

  ČASOPISU MŮŽEŠ

  Chcete vyhrát robota,

  který uklízí sám ivdobě

  vaší nepřítomnosti?

  Vysavač iRobot Roomba 896

  může vyhrát ten,

  kdo odpoví

  na soutěžní otázku

  Odpovědi posílejte do 13. prosince 2019 na info@muzes.cz

  (do předmětu uveďte IROBOT – SOUTĚŽ) nebo písemně

  na adresu Redakce Můžeš, Melantrichova 5, 110 00 Praha 1

  (rozhoduje datum doručení).

  Ze správných odpovědí vylosujeme

  výherce, který do Vánoc obdrží iRobot.

  Více informací ovysavači

  vlistopadovém Můžeš.

  Kdo

  je autorem/

  autorkou letošní

  vánoční pohlednice

  Konta Bariéry?

  29

• Strana 30

  KULTURA

  Náš tandem

  je pořád krásnej…

  Nemluví nikdy přes sebe, ale vjiném

  rytmu. Honza je Beran, který dokázal,

  že se umí „poprat“, aona? Chytrý

  empatický Blíženec. Vlétě před patnácti

  lety se vzali. Ikdyž prožívají rychlé dny,

  rádi se ksobě adětem vracejí:

  Radka aJan Potměšilovi.

  Honzo, před třiceti lety jste pro-

  žíval přerod do druhého života.

  Jak vypadaly přesýpací hodiny

  těch let?

  JAN:

  Po autonehodě jsem se víc než

  rok pohyboval mezi nemocnice-

  mi a po náročné léčbě následovala

  dlouhá rehabilitace. Musel jsem se

  naučit ovládat své tělo na vozíku –

  funguje totiž úplně jinak! Řešil jsem

  problémy, jak třeba obout a zavázat

  botu. Dlouho jsem si nepřipouštěl,

  že nebudu vůbec chodit, ale nakonec

  jsem to přijal jako fakt. Jeden život

  v mnohém skončil, druhý začínal.

  Ale vyrůstal jsem ve sportovní rodi-

  ně, od rodičů jsem věděl, že vždycky

  existuje cesta, jak ze situace ven…

  Mám káru, ale jedu dál.

  Hned na začátku 90. let za mnou

  přišel Jakub Špalek: „Pojď s námi dě-

  lat divadlo!“ řekl mi. Vážil jsem si jeho

  vstřícnosti. U Kašparů jsem stále, už

  skoro třicet sezon… Ve své první roli

  jsem ještě seděl v hledišti, a když

  jsem se s vozíkem ocitl poprvé na je-

  višti, váhal jsem, jak s ním naložit. Na-

  konec jsem se rozhodl – musím z něj

  vycházet, přiznat ho, nic neskrývat.

  RADKA:

  Často se při rozhovorech

  s Honzou novináři ptali, jestli se

  Honza nelitoval, že se to stalo právě

  jemu, herci na prahu velké kariéry.

  Jednou mi Honza řekl: „A proč ne

  zrovna já? Čím jsem tak výjimeč-

  ný, že mně by se to nemohlo stát?“

  Myslím, že se Honza nikdy netrápil

  pocity, co by, kdyby… A vezměte si,

  v jakém okamžiku se mu to přiho-

  dilo: v roce 1988 natočil tři filmy,

  hrál na Vinohradech, v Činoheráku,

  Na Zábradlí. Režisér Ivan Rajmont

  mi říkal, že po válce byly jen tři tak

  průrazné talenty, tak zářivé osob-

  nosti: Jan Tříska, Vladimír Pucholt

  a jako třetího jmenoval Honzu. A na-

  jednou tohle skončilo. Ale myslím,

  že u Honzy to, že vlastně přežil a je

  jen na vozíku, byla výhra. Mohl umřít

  nebo přežít s následky na mozku,

  vozík je vlastně „marginálie“.

  Poznali jste se vprvním Honzově

  životě, před úrazem?

  Text: MICHAELA ZINDELOVÁ

  Foto: JAN ŠILPOCH, MICHAL HLADÍK A ARCHIV MANŽELŮ POTMĚŠILOVÝCH

  My dva a čas –

  Radka s Honzou

  na podzim 2019

• Strana 31

  31

  RADKA:

  Nepotkali jsme se, na to byl

  moc slavný. Viděla jsem ho na pod-

  zim 1989 v Divadle na Vinohradech

  v Hlasech ptáků, kde na houpačce

  létal vysoko nad hlavami diváků.

  Znala jsem ho samozřejmě z filmů,

  ale víc se mi líbil Lukáš Vaculík.

  Honzo, vaše „životní alej“ je osá-

  zená mnoha osobnostmi, které

  jste vprůběhu posledních více

  než 30 let potkal… Jak ktomu

  došlo?

  JAN:

  Jsem za ta setkání moc vděč-

  ný, všem záleželo na tom, abychom

  se mohli nadechnout svobody. Nešlo

  jen o naši generaci, ale také o rodiče

  a prarodiče. Už jako malý jsem doma

  cítil, že hovory o roce 1968 a nor-

  malizaci probíhají s nějakým akcen-

  tem i vášní… Později jsem vnímal,

  že prožíváme poněkud schizofrenní

  život. Postupně mi určité věci do-

  cházely: že existuje něco navenek

  a něco, co prožíváme uvnitř. A když

  se vlna společnosti dostala koncem

  80. let do pohybu, neopomněl jsem

  žádný protest, který byl pro naši

  zemi dobrý. Okolnosti nás svedly

  do jistého řečiště, kde jsme se mohli

  potkávat. Věděli jsme, že si myslí-

  me něco podobného a že sdílíme

  stejné hodnoty. Tehdy jsem se vídal

  a povídal si s lidmi, kteří po revoluci

  výrazně změnili svou společenskou

  pozici.

  Ocitl jste se na jedné scéně nejen

  mezi politiky, ale isumělci, kteří

  prožívali „zlaté období“.

  JAN:

  Velmi blízko jsem měl a pořád

  mám k Janu Kačerovi, který zažíval

  na konci 80. let v Divadle na Vino-

  hradech velkou režisérskou éru. Zá-

  roveň tam byl velkou hvězdou Viktor

  Preiss, který byl zároveň můj peda-

  gog na DAMU – a nejenže jsme se

  potkávali ve škole, mohl jsem s ním

  pobývat i na jevišti jako kandrdas

  (v Záviši z Falknštejna, on jako Záviš

  a já mladý Václav). Tehdy byly naše

  kontakty skutečně intenzivní. Den-

  ně jsem potkával velké osobnosti, na

  Zábradlí zase Jirku Bartošku nebo

  Mirka Dlouhého a samozřejmě pře-

  krásnou Janičku Preissovou. Pak

  tohle všechno revoluce přerušila.

• Strana 32

  KULTURA / RADKA A JAN POTMĚŠILOVI

  A najednou jsem se ocitl já sám „za

  katedrou“, na pražské konzervatoři,

  mám z toho velkou radost. Kontakt

  s prokazatelně talentovanými lidmi

  je fajn a občerstvující – navíc na ško-

  le vládne příjemná atmosféra.

  Symbolicky, vpředvečer nedo-

  žitých narozenin Václava Havla

  apřed 30. výročím sametové

  revoluce jste se vydali sRadkou

  ahercem Tomášem Kargerem

  do Ameriky na turné sHavlovou

  Audiencí.

  JAN:

  Když mi na jaře zavolali z Čes-

  kého centra z New Yorku, přišlo mi

  neuvěřitelné, že s Audiencí vystou-

  píme ve třech městech (Washington,

  New York a Chicago). Bylo nemysli-

  telné, abychom odletěli do Ameriky

  jen já a Tomáš, protože jsme potře-

  bovali někoho na anglickou komuni-

  kaci. A pak, museli jsme se postarat

  o titulky – mezi diváky nebyli jen

  Češi, ale také Američané! Ale já vím,

  že mám po boku anděla strážného.

  Radka je navíc obdařená množstvím

  talentů, takže mi v pracovní sféře

  velmi pomáhá.

  RADKA:

  Audienci napsal Havel pů-

  vodně pro pobavení svých kama-

  rádů, sehráli ji poprvé na Hrádečku

  s Andrejem Krobem (1975). Není

  to vykonstruované jako ostatní hry,

  které psal pro profesionální soubory

  – je lehká, sebeironická a nekonečně

  vtipná. Hru nastudoval Jakub Špalek

  v roce 2001, premiéra proběhla za

  účasti Václava Havla, který byl s vý-

  sledkem spokojený… Před odletem

  jsem měla na starosti především ko-

  munikaci s Českým centrem v New

  Yorku a dalšími partnery a anglické

  titulky. Některé pasáže hry připomí-

  nají ping-pong, bylo potřeba s Tomá-

  šem i Honzou zkoušet tak, aby repli-

  ky přesně seděly na děj hry.

  JAN:

  Podle mě jde o Havlovu divácky

  nejvděčnější záležitost. Ve spontán-

  nosti, jde o záležitosti lidské, s člově-

  čím rozměrem a porozuměním pro

  lidské slabosti. Sledovali jsme, že i na

  druhém konci světa jsou schopni se

  nejen bavit, ale přijímat a porozumět

  autorovým myšlenkám… Havlova ak-

  tovka je napsána geniálně, funguje to

  napříč světadíly, má i aktuální přesah.

  Bylo všude vyprodáno? Astačili

  jste vrámci šesti dní vidět iněco

  jiného než osvětlené sály?

  JAN:

  Vždycky jsme měli plno, v New

  Yorku jsme dokonce hráli pod ná-

  pisem Národ sobě a bylo „narváno“.

  Všude s námi po závěru diváci zů-

  stávali a my jsme jim nabídli tlumo-

  čenou besedu. Nálada představení

  se přenesla do našeho dalšího kon-

  taktu. Vzhledem k tomu, že jsme

  odjížděli s přesně stanoveným pro-

  gramem a všude na nás čekal skvělý

  průvodce, jsme stihli nejenom hrát,

  ale také vidět věci, které bychom

  sami nestihli.

  Jak probíhalo turné svozíkem?

  RADKA:

  Byl to trochu jiný svět než

  u nás. Honza například jel poprvé

  po třiceti letech metrem a po mnoha

  letech vlakem. Nikdo neřeší pomoc

  pro vozíčkáře, je připravená. Napří-

  klad veřejná doprava ve Washingto-

  nu je kompletně bezbariérová včetně

  metra. Také v New Yorku jsme měli

  štěstí na stanice, kde byl výtah.

  JAN:

  Jeli jsme vlakem z Washing-

  tonu do New Yorku. Při nákupu jíz-

  denek přes internet jsme jen uved-

  li, že jsem na vozíku podobně jako

  Jan Potměšil (*1966)

  Sport, film atelevize (Vánoce, Žena za pultem, Tajemství

  ocelového města), tak by se dalo charakterizovat jeho dětství.

  Ipozději na něj čekala plejáda rolí, nejen pohádkový hrdina

  (švec Jíra vTroškově filmu Oprincezně Jasněnce alétajícím

  ševci), ale také kontroverzní postavy (Třetí patro, Bony aklid,

  Proč?). Již na DAMU hostoval vDivadle na Vinohradech,

  Divadle na Zábradlí aČinoherním klubu.

  Po autohavárii (prosinec ) zůstal na vozíku. Vroce 

  začal opět pracovat, stal se členem Divadelního spolku

  Kašpar (Hodina mezi psem avlkem, Růže pro Algernon,

  Ondina, Richard III., Audience, Rozmarné léto). Vroce 

  získal Cenu Thálie pro herce do  let, očtyři roky později

  Cenu Alfréda Radoka. Hrál ivpokračování snímku Bony

  aklid , natáčí audionahrávky, vystupuje vkomponovaných

  pořadech ve Viole aLyře Pragensis.

  Aktivně se účastní všech nových projektů pro handicapované,

  moderuje adventní koncerty vČT. Učí na hudebně-

  -dramatickém oddělení pražské konzervatoře ana FAMU.

  Po knize () Petra Žantovského: Dva životy Jana Potměšila

  se objevil mezi  portréty osobností v knize Petra Macka.

  V listopadu převzal čestné občanství Prahy .

  Radka Prchalová Potměšilová (*1968)

  Novinářka. Vystudovala FSV UK, vprofesní publicistice se

  zaměřila na kulturní oblast, psala především rozhovory

  adivadelní aknižní recenze (týdeník Reflex). Přešla do

  nakladatelství Albatrosmedia, pracovala vKontu Bariéry

  avagentuře media.

  Vposledních letech pracuje jako tisková mluvčí

  Uměleckoprůmyslového musea vPraze. Radka sHonzou

  se vzali před patnácti lety, společně vychovávají dva syny,

  Šimona aJana.

• Strana 33

  33

  při nákupu letenky. Na nádraží byla

  připravena asistenční služba, stači-

  lo jen říct a provedli nás přednost-

  ně až k vlaku. Velmi jednoduchým

  způsobem pomocí plošiny jsme se

  dostali do vagonu, kde byl dokonce

  i bezbariérový záchod. Ale obecně –

  na handicap se tady myslí, počítá se

  s ním, nic není problém. A to jsme se

  celou tu dobu pohybovali na extrém-

  ně frekventovaných místech, kde

  cestují miliony lidí!

  RADKA:

  U všeho, co jsem viděla,

  bylo znát, že jde o zavedenou situaci.

  Všichni všude v klidu počkají, až vo-

  zíčkář nastoupí.

  JAN:

  Vlastně mě odrovnalo to, že se

  to celé vůbec podařilo, že jsem viděl

  americký kontinent – z letadla – a že

  jsme po přistání využili dokonale

  těch šest dní, které jsme měli k dis-

  pozici.

  Oba máte souvislosti sKontem

  Bariéry…

  RADKA:

  Pro Honzu je charita zcela

  přirozená součást života, on nedělá

  charitu, ale ukazuje lidem, kteří se

  ocitli v podobné situaci jako on, že

  to jde. Neřeší to vědomě. Já praco-

  vala v časopisu Můžeš pět let, a když

  jsem články do měsíčníku redigova-

  la, spoluprožívala jsem příběhy lidí,

  kterým jsem nedokázala pomoct.

  Tehdy mi přišlo, že je Honza vlastně

  zdravý.

  Jaký byl váš společný privát před

  sňatkem ajaké je to dnes?

  RADKA:

  Když jsme se s Honzou

  potkali, bylo mi 35, Honzovi o dva

  roky víc. Měla jsem tříletého Šimo-

  na a spoustu starostí, neměla jsem

  čas na Honzu nějak tlačit. Nic jsme

  neplánovali, všechno přišlo během

  roku přirozeně včetně rozhodnutí

  vzít se a žít spolu rovnou jako rodina.

  Naše romantické okamžiky ve dvou

  by se daly spočítat na prstech jedné

  ruky, chodili jsme od začátku všude

  tři. Honza se od prvního okamžiku

  choval k Šimonovi báječně, nikdy

  nedělal rozdíly mezi ním a později

  Honzíkem.

  JAN:

  Občas jsme se s Radkou potká-

  vali v divadle, ona jako recenzentka

  divadel Kašpary navštěvovala. Když

  jsme se setkali v roce 2000, najed-

  nou se v našem příběhu objevil nový

  rozměr. Všechny věci jsme vníma-

  li stejně, v naprosté shodě – nikdo

  z nás druhému nic nenabízel ani ne-

  navrhoval. Oba jsme cítili, že chceme

  být spolu, mít rodinu, že se chceme

  vzít.

  RADKA:

  Honza se musel naučit svůj

  prostor jinak dělit, společného času

  jsme měli málo. Patnáct let mu diva-

  dlo, film, prostě práce jeho dny zcela

  vyplňovaly, my dva jsme se zřejmě

  potkali v okamžiku, kdy to všechno

  už trochu chtěl Honza změnit. Musel

  se v tom adaptovat. Náš tandem je

  pořád krásnej, i když rychlej a zběsi-

  lej. Náš nepřítel je jen čas, prožíváme

  neustálý souboj mezi prací a rodi-

  nou.

  JAN:

  Žije se nám krásně a já jsem

  moc šťastný, že jsme spolu.

  

  Z představení

  Růže pro Algernon,

  které hraje

  nepřetržitě

  od roku 1993.

  Ve filmu Tajemství

  ďáblovy kapsy

  si zahrál po

  boku Vlastimila

  Brodského (1980).

  Z každoroční

  dovolené

  v Chorvatsku.

• Strana 34

  KULTURA / ZIMNÍ POVÍDKA

  P

  o šesti letech

  u policie

  a úspěšně

  absolvovaných

  právech jsem

  se chystal na

  kariéru Velkého

  kriminalisty

  s perspektivou

  rozlousknutí nejtěžších, záhadných

  i neuvěřitelných případů. Místo

  toho mě zavolala ředitelka našeho

  územního odboru, nechala mě, abych

  se předpisově zahlásil, což se mezi

  důstojníky už moc nedělá, a teprve

  pak mě vyzvala, abych si sedl k jejímu

  konferenčnímu stolku. Vypadalo to

  dost vážně. „Tedy, poručíku, blahopřeji

  k absolutoriu a mám pro vás dvě

  novinky. Především vás žádám

  o podpis rozkazu, kterým jste povýšen

  do hodnosti nadporučíka.“ Vstal

  jsem, podepsal papír na jejím stole

  a předpisově zahlásil: Sloužím vlasti!

  „Druhá věc bude možná méně

  radostná. Byl jste ustanoven do

  funkce policejního rady. Víte, co

  to znamená?“ Věděl jsem až moc

  dobře. Místo pátrání v terénu,

  překvapivých odhalení a záchrany

  krasavic z rukou krvežíznivých

  šílenců protokoly, výslechy, spisování

  výpovědí poškozených a koordinace

  vyšetřování. Prostě takový dispečer…

  Tak jsem začal úřadovat. Po mém

  předchůdci jsem zdědil pěknou

  hromádku rozdělaných případů i pár

  nerozlousknutých oříšků, s kterými

  se už měsíce nedalo pohnout. Mezi

  nimi i desky s nadpisem Náhrobek.

  Znovu jsem to pročetl, zavolal

  státnímu zástupci a napsal předvolání

  oznamovateli. Šlo o úplnou blbost,

  posudky jasně prokazovaly, že to

  všechno mělo být dávno odložené.

  Za týden se dostavil oznamovatel,

  jakýsi inženýr Hrdlička. Vplul do

  mé kanceláře na invalidním vozíku,

  nepozdravil, a než jsem mu stačil

  říci, proč byl předvolán, vybafl: „Tak

  už jste s tím pohnuli? To je doba!“

  Zachoval jsem klid. „Podívejte se, pane

  inženýre, policejní orgán vás předvolal,

  aby vám sdělil své rozhodnutí podle

  zákona. Vaše trestní oznámení se

  odkládá. Podle provedených úkonů

  včetně znaleckých posudků se

  trestný čin nestal. V usnesení máte

  jednak odůvodnění a jednak poučení

  o možnosti odvolání. Prosím, potvrďte

  podpisem převzetí…“ Zbledl, popojel

  na vozíku nejdřív dozadu a pak zas

  dopředu a sípavým hlasem se na mě

  obořil: „Takže nestal? Nestal? A co

  tenhle vozejk? A já už skoro uznanej

  za invalidu? A bolestný? A snížení

  společenskýho uplatnění? A co ty

  lumpové, ty dobytkové, co mě skoro

  zabili?

  Čekal jsem to jednodušší, takhle

  jsem musel spis otevřít, nalistovat

  lékařský posudek a nahlas číst: „Dá se

  Zdeněk Jirků:

  Pozor,

  pradědeček!

  tedy jednoznačně uzavřít, že utrpěné

  zranění nebude mít trvalé následky,

  rekonvalescence probíhá úspěšně

  a pacient při intenzivní rehabilitaci

  obnovuje a obnoví schopnost

  samostatné chůze bez pomoci.“ Spráskl

  ruce, chvíli koukal na strop a pak se

  do mě zlověstně pustil: „Nebude mít

  následky? Kdo to může vědět? Ten

  starej páprda z naší slavný okresní

  chirurgie? Tohle vám neprojde! Jakou

  vlastně máte hodnost?“ „Nadporučík…“

  „Takže ucho, policejní ucho! Asi se

  v tom moc nevyznáte, tak já vám

  zvopakuju, co se stalo. A zvopakuju to

  i nejvyššímu soudu, kam to bez váhání

  doženu! V našem městě se přemnožili

  cigoši. Je jich jako blech. S tím se asi

  moc dělat nedá, ale když si na hřbitově

  koupili vopuštěnou hrobku, že prej

  z ní udělaj památník na svý předky,

  co je pozabíjeli Němci, řekli jsme si

  v SOO, že to už je moc! Uprostřed

  našich mrtvejch jejich památník! A pak

  určitě jejich vyhrávání na housličky,

  jejich pozpěvování a možná i vohně!

  Na hřbitově, kde máme každej svý

• Strana 35

  35

  „A proč bysme to dělali? My

  nepotřebujeme souhlas nějakého

  úřadu, abychom chránili zájmy

  poctivejch občanů. Takže jsme

  hlídkovali, a když na mě přišla řada

  v noci, disciplinovaně jsem nastoupil

  službu. Pršelo a blížila se bouřka. Ale

  já neutekl. Pak to přišlo, najednou

  rána a víc si nepamatuju. Ráno mě

  našli pod zbořeným náhrobkem. Skoro

  měsíc v nemocnici… Měl jsem čas

  přemýšlet. Prostě mě ty hnědý teroristi

  chtěli zabít…“

  „Tohle podezření jsem si přečetl ve

  vašem původním oznámení. Tam ale

  také přiznáváte, že jste nikoho neviděl.“

  „Jasně, že ne. Byla tma jako

  v pytli! Toho využili. Ve tmě nejsou

  vidět. A jsou vodpočinutý, do práce

  nechoděj, podpory jim stačej. Z nich

  taky vybrali na ten svůj památník

  už sto tisíc. A prej si objednali novej

  náhrobek, takže jim ten starej moh

  posloužit jako vražedná zbraň!“ Přestal

  se svým monologem a čekal, co řeknu.

  Diskutovat bylo marné. Posudek

  z oboru stavebnictví prokázal jasně,

  že destrukce stavby nastala prudkým

  závanem větru. Degradované zdivo

  by spadlo tak jako tak. Vina byla spíš

  na správě hřbitova, že nebezpečný

  objekt dávno neodstranili. Ale to bude

  případně na jiné vyšetřování. Pak ale

  přijde otázka, co dělal Hrdlička v noci

  mezi hroby, když hřbitov byl zavřený.

  „Pane inženýre, s mým rozhodnutím

  souhlasí i státní zástupce, takže

  buďto si dokument převezmete na

  místě, nebo ho pošleme doporučeně.

  Máte tam i poučení, jak a ke komu

  se případně odvolat. Na shledanou.“

  Obratně se otočil na vozíku, ale ještě

  u dveří se na mě znovu obrátil: „Já se

  nevzdám. A vy budete litovat! Ani toho

  nadporučíka vám nenechaj! Budete

  v nejlepším případě šlapat chodník

  a prát se po nocích s vožralejma

  cikánama! A taky se podíváme na

  váš rodokmen! To přece není možný,

  aby bílej člověk, natož policajt, takhle

  nadržoval těm zmetkům.“

  „Vypadněte nebo s vámi hned sepíšu

  protokol o podezření z trestného činu

  hanobení národa, rasy, etnické nebo

  jiné skupiny obyvatelstva!“

  Pohrdlivě se na mě podíval a zmizel.

  Přemýšlel jsem o té jeho výhrůžce

  s rodokmenem. A vzpomněl jsem si

  na léta tradovanou historku o mém

  pradědečkovi Filipovi, který byl sice

  vyhlášeným tesařem, ale o nedělích

  předváděl neuvěřitelné kousky

  na neosedlaném koni. Včetně salt

  a různých cviků. Proto mu říkali Tatar.

  Takže přece jenom vada v rodokmenu.

  Tatar. Jestli to vyšťourá Hrdlička...

  

  Ilustrace: MIROSLAVA KOLÁŘOVÁ ŠULCOVÁ

  příbuzný! A tak jsme se rozhodli tu

  hrobku obsadit, rozumíte, nedovolit jim,

  aby tam mohli něco vyvádět. Drželi

  jsme hlídku, někdo si dokonce musel

  vzít dovolenou, někdo neplacený volno.

  Devět se nás střídalo a hlídali jsme

  přímo u hrobky. Měli jsme domluvený

  signály, kdyby cikorky přišly, aby byla

  pomoc po ruce.“

  „Promiňte, ve spisu je napsáno, že

  SOO je Spolek odpovědných občanů.

  Už jste ho zaregistrovali?“

• Strana 36

  SERVIS

  VÝBĚR Lucie MARKOVÉ

  Vnedávné době jsme vás na stránkách Můžeš

  informovali oaplikaci Záchranka, která může pomoci

  zachránit lidský život. Na tento článek bychom rádi

  navázali informací ochytré „ztracence“ URGENT ID,

  díky které můžete vzabezpečené formě sdílet data,

  jako jsou například vaše specifická onemocnění, kontakt

  na ošetřujícího lékaře, stručný postup, jak se zachovat

  při záchvatu, seznam medikamentů, které užíváte,

  kontakt na blízké apod.

  URGENT ID lze použít jak pro zápis

  důležitých informací o vašem zdravotním

  stavu, tak k zápisu informací, které umož-

  ní kontaktovat vaše blízké v případě úrazu

  či když se například ztratíte. Jedná se tedy

  o produkt vhodný pro dlouhodobě/chro-

  nicky nemocné, děti, seniory, sportovce

  (včetně vodáků) či třeba myslivce, turisty

  a podobně.

  CO JE URGENT ID, JAK FUNGUJE

  ACO POTŘEBUJI KVYUŽÍVÁNÍ

  Veškerá zařízení URGENT ID používají

  technologie NFC vždy vhodně zakompo-

  nované do nositelného zařízení. Tím může

  být např. plastový klip, přívěsek na zip či

  náramek. Na čip je možné nahrát až 600

  znaků (písmen, číslic atp.). Jedná se

  o bezdrátovou bezpečnou technologii

  s krátkým dosahem, která je využí-

  vána například při bezkontaktních

  platbách přes mobilní telefon či

  v přístupových kartách.

  Na rozdíl od jiných produktů

  dostupných na trhu, kde jsou

  většinou důležité informace

  o zdravotním stavu a další

  osobní údaje vyryté na kovové

  destičce, čímž jsou údaje vidi-

  telné komukoliv, mají výrobky

  URGENT ID tyto informace ukryty

  na čipu s krátkým dosahem

  (1–3 cm). Nemůže tedy dojít k ná-

  hodnému zveřejnění údajů bez vašeho

  vědomí. Tímto způsobem jsou vaše data

  ve větším bezpečí než na běžném oine

  přívěsku. Jiné online produkty v segmentu

  ICE využívají cloudové služby, kdy jsou

  vaše data nahrána na centrální uložiště

  a na čipu je uložen jen váš osobní kód.

  Po jeho načtení je „zachránci“ zobrazena

  webová stránka s vašimi údaji.

  Při využití URGENT ID nikdy nikomu

  žádná data nepředáváte a máte je vždy

  plně pod kontrolou. Data si sami spra-

  vujete přes mobilní aplikaci a čip si sami

  aktualizujete. Další výhodou je i to, že

  zachránce nepotřebuje být online, aby

  zjistil údaje, které vám mohou zachránit

  život či uklidnit vaše blízké. Produkty

  také nepotřebují žádné baterie ani nabí-

  jení – potřebnou energii pro aktivaci čipu

  poskytuje bezdrátově mobilní telefon

  zachránce.

  K fungování čipu je nutná mobilní

  aplikace s názvem URGENT ID RW (pro

  telefony s operačním systémem Android).

  Aplikace slouží pro nahrání (uložení) in-

  formací na chytrou ztracenku i pro jejich

  zpětné načtení a aktualizaci. V telefonech

  s jiným operačním systémem je potřeba

  stáhnout jinou aplikaci pro čtení techno-

  logie NFC. Více viz návod na stránkách

  výrobce.

  Výrobky URGENT ID jsou vyráběny

  z běžných materiálů používaných v da-

  ném segmentu. Náramky jsou vyráběny

  ze silikonu bez alergenů. Klipy a přívěsky

  nepřicházejí dlouhodobě během nošení

  do kontaktu s pokožkou, ale i tak jsou

  vyráběny z běžných kovů, dřeva, případně

  reflexních materiálů bez alergenů.

  Cena za jeden kus „ztracenky“ se pohy-

  buje od 399 Kč (karta s URGENT ID) do

  529 Kč (přívěsek), aplikace a její aktuali-

  zace jsou zdarma.

  PRAKTICKÉ VYUŽITÍ

  ULIDÍ SHANDICAPEM

  V praxi se URGENT ID hodí kromě

  úrazů a akutních stavů zdravých jedinců

  především v situacích, kdy hrozí ataky

  záchvatů konkrétních nemocí, ale

  třeba také ztracení se v prostoru

  a podobné situace. U nemocných

  s poruchou paměti, prostorovou

  dezorientací či např. u dětí se

  hodí nahrát důležité údaje o blíz-

  kých osobách a diagnóze a tímto

  výrazně zkrátit dobu, než je

  osoba zase v pořádku doma

  u své rodiny či v zařízení.

  Bližší informace včetně po-

  drobných postupů práce s aplikací

  a e-shop s jednotlivými produkty

  naleznete na urgentid.cz.

  

  Autorka je členkou předsednictva

  České asociace paraplegiků – CZEPA.

  URGENT ID aneb Přívěsek pro život

• Strana 37

  37

  Dobrý den, pobírám krátce 2. stupeň příspěv-

  ku na péči. Nyní jsem byla 14 dnů vnemoc-

  nici, vrátila jsem se před týdnem. Mám prý

  povinnost oznámit hospitalizaci úřadu práce.

  Jestli ano ajá jsem to neudělala, jak mám teď

  postupovat? Děkuji.

  ODPOVĚĎ: Dobrý den, podle zákona opravdu

  máte vůči úřadu práce podle svého trvalého

  bydliště oznamovací povinnost, ato po osmi

  kalendářních dnech. Počítáno tedy včetně

  víkendu. Když jste hospitalizována a. den

  vás nepropustí, je nutné telefonicky zkon

  -

  taktovat úřad práce. Po propuštění také na

  úřad přinesete kopii vaší propouštěcí zprávy.

  Nemusíte ji kopírovat celou, stačí jen první stra

  -

  na, konkrétně kopie hlavičky súdaji ovašem

  jménu, příjmení, bydlišti, rodném čísle adélce

  pobytu vnemocnici. Ostatní informace lze při

  kopírování překrýt bílým papírem. Váš zdravotní

  stav ajeho detaily nejsou pro úřad práce nijak

  směrodatné ani důležité.

  Doporučuji vám co nejdříve zavolat na úřad

  práce, omluvit se ahospitalizaci nahlásit, výji

  -

  mečně se zpožděním. Vyhnete se tak případné-

  mu vracení příspěvku na péči za daný měsíc. 

  Ošetřujícím lékařem, který posléze vyplní

  informace ozdravotním stavu žadatele oprů-

  kaz OZP, musí být vždy praktický lékař, nebo

  ilékař specialista, např. neurolog?

  ODPOVĚĎ: Ano, tím, kdo má být vžádosti opři-

  znání průkazu osoby se zdravotním postižením

  (OZP) uveden na prvním místě, je praktický

  lékař. On je totiž také jediný, kdo vyplnění

  zdravotního dotazníku ovaší osobě aposkytnu

  -

  tí odborných nálezů vkopii dostane jako úkon

  proplacený od zdravotní pojišťovny.

  Na první místo ve formuláři se tedy uvádí prak

  -

  tický lékař, do druhé kolonky odborník.

  Praktický lékař je vpraxi také jediný, na něhož

  se obrací úřad práce podle vašeho trvalého

  byd liště, jakmile podáte žádost opřiznání prů

  -

  kazu osoby se zdravotním postižením asou-

  časně také žádost opříspěvek na mobilitu. Je

  proto ve vašem zájmu, aby praktický lékař měl

  usebe, ve vaší zdravotní kartě, rovněž kopie

  zpráv vašich ošetřujících lékařů odborných.

  

  Dobrý den, co mám dělat, když jsem se jako

  držitelka ZTP vdala azměnila příjmení?

  ODPOVĚĎ: Ptáte se zřejmě na výměnu průka-

  zu. Není nutné čekat na oddací list. Se starým

  občanským průkazem sustřiženými růžky, se

  zeleným změnovým lístkem anovou aktuál

  -

  ní fotografií pasového formátu se vnejbližší

  úřední den dostavte na úřad práce podle svého

  trvalého bydliště. Tam podepíšete podklady pro

  vydání nového průkazu aten snovým příjme

  -

  ním bude zadán do výroby. Za zhruba  dnů

  si můžete na úřadě práce vyzvednout průkaz

  nový. Je nutno podepsat protokol opřevzetí

  průkazu azaplatit administrativní poplatek

   Kč. Dřívější průkaz byste měla vrátit úřadu

  práce.

  

  Dobrý den, jsem držitelem průkazu ZTP

  aparkovacího průkazu pro vozíčkáře. Za-

  parkoval jsem vpěší zóně, před vchodem do

  obchodu, protože jinde zkrátka nebylo místo.

  Po návratu jsem za stěračem našel inkasní

  lístek sblokovou pokutou 300 Kč. Mám ji pla-

  tit? Myslel jsem si, že tam stát můžu, jestliže

  jsem auto řádně označil průkazem.

  ODPOVĚĎ: Podle mého názoru je pokuta

  oprávněná. Jako držitel průkazu můžete do

  pěší zóny vjet astát tam, jestliže je to naléhavě

  nutné. Nemusíte parkovat pouze na místech

  vyhrazených pro invalidy, ale musíte parkovat

  kdekoliv, kde je vyznačena parkovací plocha.

  Vaše vozidlo, byť speciálně označené, přitom

  nikdy nesmí být překážkou vplynulosti provo

  -

  zu. Stál-li jste tedy před vchodem do obchodu,

  pak bohužel byla narušena plynulost provozu,

  anaopak nebyla splněna podmínka stání na

  ploše kparkování po dobu nezbytně nutnou.

  Pamatujte, že ani platný parkovací průkaz není

  všemocný. Pokud zaparkujete na nějakém

  nestandardním místě, vždy budou prošetřovány

  konkrétní situační podmínky abude zjišťováno,

  kde přesně jste stál azda to bylo naléhavě

  nutné.

  

  Dobrý den, byl mi přiznán invalidní důchod

  2. stupně – částečný. Asi za půl roku jsem si

  požádala oprůkaz ZTP, ale přiznali mi pouze

  TP. Jak to? Myslela jsem, že když mám druhý

  stupeň důchodu, patří kněmu i2. stupeň

  průkazu.

  ODPOVĚĎ: Zdravím. Jedná se onejčastější

  dotaz vhistorii poradny pohyblivost.cz. Uinva

  -

  lidity ainvalidního důchodu je stěžejní pokles

  práceschopnosti vprocentech. Naproti tomu ke

  stanovení nároku na jeden ze tří možných stup

  -

  ňů průkazu osoby se zdravotním postižením je

  nejdůležitější omezení vašeho pohybu, případ

  -

  ně vašich orgánů. Toto je velmi zjednodušené,

  nicméně je ztoho patrné, že přiznání průkazu

  je něco zcela jiného než přiznání důchodu.

  Proto jsou tyto dvě záležitosti posuzovány

  každá zvlášť. Invalidita ainvalidní důchod jsou

  řešeny na okresní správě sociálního zabezpe

  -

  čení. Pokud jste invalidní achtěla byste získat

  průkaz ZTP, musíte vyplnit dva další formuláře,

  tyto zanést vyplněné na úřad práce podle svého

  trvalého bydliště avyčkat na rozhodnutí.

  

  Mám průkaz ZTP, ale vkině jsem nedostal

  žádnou slevu zceny vstupenky, což mě pře-

  kvapilo – byl jsem přesvědčený, že zaplatím

  půlku. Nakonec jsem tedy platil plnou cenu,

  protože jsem se nechtěl hádat. Vysvětlete mi,

  prosím, jak to stím vlastně je.

  ODPOVĚĎ: Veškeré podmínky slev určuje

  vždycky majitel, provozovatel, pořadatel. Drži

  -

  telům ZTP bývá často poskytnuta sleva ve výši

   % vstupného, ale není to tak úplně vždyc

  -

  ky. Některá kina poskytují slevy na ZTP, tak

  jako studentské slevy pouze třeba určité dny

  vtýdnu, jiná na každý film, jiná nikdy. Nejlepší

  je se upokladny vždy zeptat, zda dávají slevu

  vstupného na ZTP (aneříkat: prosím poloviční

  vstupné na ZTP).

  

  Dobrý den, mám jako držitel průkazu ZTP/P

  nárok na slevu zceny technické prohlídky

  auta?

  ODPOVĚĎ: Ne, na průkaz ZTP/P není tato sleva

  poskytována, ani nikdy nebyla. Podobně není

  nárok ani na slevu zpoplatku za komunální

  odpad, ani ztelevizního poplatku (pokud nejste

  osoba plně nevidomá, samostatně žijící).

  

  PORADNA Pohyblivost.cz

  Pohyblivost.cz

  Psychologická poradna pro handicapované, jejich rodiny apřátele, pro

  osoby po úrazech avšechny další zájemce nejen kpříspěvkům ajiným

  možným výhodám nebo dávkám.

  Se svými dotazy se můžete obracet na Mgr. Lenku Jiřičnou,

  tel.    nebo   , e-mail:poradna@pohyblivost.cz.

  Využít můžete ikontaktní formulář dostupný přímo

  na webu www.pohyblivost.cz.

• Strana 38

  SLOVO MÁ...

  Vydává Spolek přátel Konta Bariéry

  vespolupráci sNadací Charty 77

  Melantrichova 504/5

  110 00 Praha 1

  IČ: 62933833

  Šéfredaktor: Štěpán Beneš

  e-mail: stepan.benes@muzes.cz

  Redakce:

  Zdeněk Jirků

  e-mail: zdenek.jirku@muzes.cz

  Radek Musílek

  e-mail: radek.musilek@muzes.cz

  Jan Šilpoch

  e-mail: jan.silpoch@muzes.cz

  Manažerka redakce:

  Veronika Vojtíková

  e-mail: veronika.vojtikova@muzes.cz

  Mobil: 725 208 298

  Korektorka:

  Martina Čechová

  Adresa redakce:

  Melantrichova 5, 11000 Praha 1

  Mobil: 725 208 298

  Web: www.muzes.cz. E-mail: info@muzes.cz

  Nevyžádané příspěvky se nevracejí.

  Cena jednoho výtisku je 30 Kč,

  pro předplatitele 24 Kč.

  Celoroční předplatné 240 Kč.

  Zvýhodněné dvouleté předplatné 380 Kč.

  ISSN 1213-8908

  Registrováno Ministerstvem kultury:

  MK ČR E 6622

  Periodicita: 10x ročně.

  Toto číslo vychází vprosinci 2019.

  Vychází zafinanční podpory

  Ministerstva zdravotnictví ČR

  aMagistrátu HMP.

  Art director:

  Jiří Bušek

  Grafická úprava asazba:

  Jan Bělovský

  Tisk:

  Grafotechna Print, s. r. o.,

  Lýskova 1594/33, Praha-Stodůlky

  Rozesílá:

  Postservis Praha, Poděbradská 39, Praha 9

  Foto natitulní straně:

  Jan Šilpoch

  Partneři redakce:

  BOŽENA JIRKŮ

  bozena.jirku@bariery.cz

  V minulém čísle jsem nakousla naši spolu-

  práci s Českou televizí. Vracím se k tomuto

  tématu, a trochu jsem se proto dnes ohlédla

  zpět a zavzpomínala, jak to bylo a jak to je.

  Když jsme v roce 1991 přišli se sbírkou

  na Konto Míša, ohromili jsme veřejnost,

  která do té doby o charitě a o nadacích ne-

  věděla skoro nic. Historicky u nás fungova-

  la asi jediná, Hlávkova nadace, ale v tichosti

  a bez propagace.

  První, na co jsme u velké celonárod-

  ní sbírky na zakoupení Leksellova gama

  nože přišli, bylo, že taková sbírka, aby byla

  úspěšná, potřebuje silný příběh a pomoc

  médií. Silný příběh jsme měli. Čtrnáctiletý

  Míša z Martina s malformací mozku, kte-

  rý potřebuje zákrok unikátním přístrojem

  švédské výroby. Zakladatel naší nada-

  ce ve Švédsku žije a uspořádal tam první

  sbírku na tuto operaci, která se opravdu

  povedla. Nejen operace, ta samozřejmě,

  ale i samotná sbírka, na které zůstalo po

  uhrazení všech nákladů dost peněz. Tyto

  peníze a nápad uspořádat sbírku na za-

  koupení unikátního přístroje pro Prahu

  přivezl František Janouch spolu se samot-

  nou nadací do Prahy. A už to lítalo. Během

  několika měsíců jsme od stovek firem a ti-

  síců drobných dárců nasbírali sto milionů

  korun. A jsme u toho, kdo nám nejvíce po-

  mohl. Média. Trhala nám z ruky seznamy

  zajímavých dárců, psala o krásných činech,

  tenkrát ještě Československá televize vysí-

  lala první charitativní televizní spot. Pamět-

  níci si možná ještě vzpomenou na sym-

  bol sbírky, roztančeného medvídka, který

  se objevil i na samolepkách. Nabízely je

  všechny pošty a prodej přinesl Kontu Míša

  miliony korun.

  Nádherné doby pro charitu. Stále říkám,

  že jsme skvělá země, žijí tu báječní lidé a ti

  slyší na to, když je potřeba pomoci, přiložit

  ruku k dílu. Horší je to s tím nejsilnějším

  pomocníkem, s médii. Zalistujte novinami

  a podívejte se, co tam najdete. Skandály, pře-

  tahování politických špiček, nešvary v eko-

  nomice, nekonečné tahanice kvůli každé pr-

  kotině. Copak to převažuje v této zemi? Není

  tu spousta dobrého? Ale tyhle dobré zprávy,

  které k životu všichni potřebujeme, musíte

  hledat špendlíčkem v kupě sena.

  Proto jsem ráda, že máme skvělého part-

  nera ve veřejnoprávní televizi. Dává nám

  prostor ve zpravodajství a tím se tisíce na-

  šich dárců dozvědí co děláme, pro koho po-

  moc organizujeme a jak s jejich dary naklá-

  dáme. Je za námi i Všechnopárty, ve které

  Karel Šíp upozornil diváky na to, že pořad

  má patronaci Konta Bariéry a je možné ten-

  to náš projekt podpořit. Možná, že je to pro

  diváky málo, víc je osloví nějaký konkrétní

  příběh, to máme vyzkoušené. Na to, kolik

  diváků se na Všechnopárty dívá, jsme do-

  stali dárcovských SMS asi polovinu. Ale

  to je život. Musíme hledat chyby i u sebe.

  Jsme jedním z výhradních partnerů České

  televize v oblasti charity a máme v posled-

  ních letech právo odvysílat několik desítek

  spotů, které propagují naši práci a přinášejí

  sdělení, která potřebujeme. Právě v těchto

  dnech se náš krátký spot objeví na obra-

  zovkách. Letos se obracíme k divákům a ří-

  káme: přidejte se k nám. Přispějte, staňte se

  pravidelným dárcem Konta Bariéry. Moc se

  těším na výsledky našeho apelu. Stoupnou

  nám dary v předvánočním období? Přidají

  se k nám noví pravidelní dárci?

  Jakmile budou čísla na stole, poctivě vám

  o tom napíši.

  Přeji všem radostné Vánoce a samé štěstí

  a hodně zdraví v novém roce.

  

  Vaše Božena Jirků

  Nadace amédia

• Strana 39

  www.apicz.com

  www.flexiramp.com

  Automobily

  bez bariér

  — Bezbariérová vozidla

  — Ruční ovládání pedálů

  — Úpravy sedadel

  — Nakládání invalidního vozíku

  — Ostatní individuální úpravy

  API CZ s.r.o. | Slapy 136 | 391 76 Slapy u Tábora | T: +420 381 278 043 | M: +420 606 070 992 | E: info@apicz.com | www.apicz.com | www.flexiramp.com

  muzes-210x138.indd 1 30.01.18 12:19

• Strana 40

  Pomáháme. Vždy. Všem.

  Je mnoho

  způsobů,

  jak pomáhat.

  Přidejte se k nám.

  DMS

  PŘÍKAZEM

  JEDNORÁZOVĚ

  TRVALE

  na TEL. číslo 87 777

  Číslo účtu 17 111 444 / 5500

  DMS KONTOBARIERY 90 (60, 30)

  Cena JEDNORÁZOVÉ DMS je 90, 60 nebo 30 korun.

  DMS TRV KONTOBARIERY 90 (60, 30)

  CENA TRVALÉ DMS JE 90, 60 NEBO 30 KORUN MĚSÍČNĚ DO ODVOLÁNÍ.

  více na

  www.darcovskasms.cz

  Konto 210x280.indd 1 13.11.2019 16:03