Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 35

35
„A proč bysme to dělali? My
nepotřebujeme souhlas nějakého
úřadu, abychom chránili zájmy
poctivejch občanů. Takže jsme
hlídkovali, a když na mě přišla řada
v noci, disciplinovaně jsem nastoupil
službu. Pršelo a blížila se bouřka. Ale
já neutekl. Pak to přišlo, najednou
rána a víc si nepamatuju. Ráno mě
našli pod zbořeným náhrobkem. Skoro
měsíc v nemocnici… Měl jsem čas
přemýšlet. Prostě mě ty hnědý teroristi
chtěli zabít…“
Tohle podezření jsem si přečetl ve
vašem původním oznámení. Tam ale
také přiznáváte, že jste nikoho neviděl.
„Jasně, že ne. Byla tma jako
v pytli! Toho využili. Ve tmě nejsou
vidět. A jsou vodpočinutý, do práce
nechoděj, podpory jim stačej. Z nich
taky vybrali na ten svůj památník
už sto tisíc. A prej si objednali novej
náhrobek, takže jim ten starej moh
posloužit jako vražedná zbraň!“ Přestal
se svým monologem a čekal, co řeknu.
Diskutovat bylo marné. Posudek
z oboru stavebnictví prokázal jasně,
že destrukce stavby nastala prudkým
závanem větru. Degradované zdivo
by spadlo tak jako tak. Vina byla spíš
na správě hřbitova, že nebezpečný
objekt dávno neodstranili. Ale to bude
případně na jiné vyšetřování. Pak ale
přijde otázka, co dělal Hrdlička v noci
mezi hroby, když hřbitov byl zavřený.
„Pane inženýre, s mým rozhodnutím
souhlasí i státní zástupce, takže
buďto si dokument převezmete na
místě, nebo ho pošleme doporučeně.
Máte tam i poučení, jak a ke komu
se případně odvolat. Na shledanou.
Obratně se otočil na vozíku, ale ještě
u dveří se na mě znovu obrátil: „Já se
nevzdám. A vy budete litovat! Ani toho
nadporučíka vám nenechaj! Budete
v nejlepším případě šlapat chodník
a prát se po nocích s vožralejma
cikánama! A taky se podíváme na
váš rodokmen! To přece není možný,
aby bílej člověk, natož policajt, takhle
nadržoval těm zmetkům.
Vypadněte nebo s vámi hned sepíšu
protokol o podezření z trestného činu
hanobení národa, rasy, etnické nebo
jiné skupiny obyvatelstva!“
Pohrdlivě se na mě podíval a zmizel.
Přemýšlel jsem o té jeho výhrůžce
s rodokmenem. A vzpomněl jsem si
na léta tradovanou historku o mém
pradědečkovi Filipovi, který byl sice
vyhlášeným tesařem, ale o nedělích
předváděl neuvěřitelné kousky
na neosedlaném koni. Včetně salt
a různých cviků. Proto mu říkali Tatar.
Takže přece jenom vada v rodokmenu.
Tatar. Jestli to vyšťourá Hrdlička...
Ilustrace: MIROSLAVA KOLÁŘOVÁ ŠULCOVÁ
příbuzný! A tak jsme se rozhodli tu
hrobku obsadit, rozumíte, nedovolit jim,
aby tam mohli něco vyvádět. Drželi
jsme hlídku, někdo si dokonce musel
vzít dovolenou, někdo neplacený volno.
Devět se nás střídalo a hlídali jsme
přímo u hrobky. Měli jsme domluvený
signály, kdyby cikorky přišly, aby byla
pomoc po ruce.
„Promiňte, ve spisu je napsáno, že
SOO je Spolek odpovědných občanů.
Už jste ho zaregistrovali?“
Můžeš