Strana 9
9
žije. Bydliště tam ale mám psané po-
řád,“ popisuje Jiří stručně.
Ocitl se de facto na ulici. „Nebylo
to lehké, protloukal jsem se, jak se
dalo. Přespával jsem, kde to šlo. Jez-
dili jsme s kamarády metrem nebo
celou noc tramvají, v zimě zalézali
do otevřených domů a obchodních
center. Někdy jsem nejedl i dva dny,“
líčí Jiří vcelku věcným tónem své
bezdomovectví. Přivydělával si ná-
razovými kšefty pro kamarády, kteří
mu za to koupili jídlo, pivo a cigára.
Občas u některého mohl přespat
a vysprchovat se, jinak hygienu ře-
šil na nádraží. Pro oblečení si občas
zašel do bytu k bratrovi, který mu ho
tam nechal uskladněné.
Náročný způsob života a s velkou
pravděpodobností i alkohol se ne-
odvratně podepsal na jeho zdraví.
Zánětem v nohou začala odysea po
zdravotnických zařízeních v Praze
a Středočeském kraji. Jiřího odesílali
z místa na místo, v jeden moment se
nechal propustit na revers, ale nohy
zlobily dál. Už prakticky nemohl
chodit, v Krči tak přistoupili k první
amputaci nad kolenem. Před nece-
lým rokem přišel i o druhou nohu.
KDE BRÁT SÍLU?
Situace je teď prý stabilní, ale zdá se,
že Jiří si nedělá žádné velké plány.
„Nemůžu vědět, co bude, plánovat
se nedá. Tady v azyláku mi pomáhají
něco najít, vyřizujeme teď příspěvek
na péči. Mám podanou žádost do do-
mova důchodců, ale jednu nabídku
z Pardubic už jsem odmítl, nebudu
přeci platit 13 tisíc! Kde bych je vzal?
S důchodem a různými příspěvky se
dostanu sotva na sedm tisíc měsíč-
ně, z toho platím 1800 korun tady,
zbytek mi přispívá sociálka. Když nic
neklapne a už bych nemohl být ani
tady, tak půjdu zase na ulici. Bylo by
to hrozný, neumím si to představit,
protože se bojím jet sám i do sámoš-
ky, abych někde nespadnul, ale co
bych mohl dělat?“ říká bezradně.
Dopoledne si Jiří zajde do neda-
leké hospody přečíst noviny, už ho
tam znají, tak jim to nevadí. Na oběd
se vrací do azylového domu, uvaří
si něco z toho, co mu dají, občas si
někoho pošle do obchodu nebo mu
někdo něco půjčí. Po jídle jde za ka-
marády, co si tady udělal v hospodě.
Ti ho třeba pozvou na pivo. „Večer se
pak v domě dívám na televizi, vět-
šinou na zprávy a sport. Nakonec si
vyřídím hygienu a v posteli si přečtu
nějakou kovbojku nebo detektivku.
Takhle tady žiju den za dnem, a to,
že budou nějaký Vánoce, vůbec ne-
řeším,“ přibližuje Jiří.
Podle jednoho z pracovníků mají
všichni zaměstnanci pro pana Jiřího
tak trochu slabost, protože se vykře-
sal z opravdu těžkých zdravotních
komplikací. Jeho přístup k řešení
vlastní situace je však prý poněkud
pasivní, což vcelku odpovídá obec-
ným zkušenostem. „S přibývající-
mi léty ubývá našim klientům síla
a motivace. Na druhou stranu má
však vyšší věk i pozitivní stránku,
rozšiřuje se s ním možnost přije-
tí do různých pobytových zařízení
a so ciálních služeb. Většina obyvatel
našeho domu se tak někde uchytí,“
uzavírá Lukáš Novotný.
Třicet rozdílných lidí
pod jednou střechou
pochopitelně nežije vždy
v idylické harmonii,
občas se vyskytnou
běžné konflikty.
Pracovníci také dohlížejí
na to, aby se do domu
nestahovali různí
vychytralí „kamarádíčci“,
kteří by chtěli parazitovat
na tom, že mnozí
z obyvatel domu pobírají
důchody a další dávky.
Lidé bez domova
Podle Výzkumného ústavu
práce asociálních věcí žilo
na jaře letošního roku vČR
lidí bez domova.
Nejvíce jich je vnejlidnatějším
Moravskoslezském kraji –
, následuje Praha s
aJihomoravský kraj s.
Převedeno na počet obyvatel však
připadá nejvíc bezdomovců na
Karlovarský kraj, kde ztisíce lidí
jsou vtéto situaci tři. Druhý je
kraj Moravskoslezský (,) atřetí
Ústecký (,). Nejlépe je na tom
vobou statistikách Jihočeský kraj
( osob, tj. , / ob.).
Přibližně polovina lidí bez domova
přespává venku apo noclehárnách,
znich tvoří % muži. Čtvrtina
bezdomovců využívá služeb
azylových domů, zbytek pobývá
vrůzných obecních ubytovnách,
zdravotnických zařízeních, domech
na půl cesty nebo vězeních.
Mezi bezdomovci údaje bohužel
registrují celkově také dětí.