Strana 34
KULTURA / ZIMNÍ POVÍDKA
P
o šesti letech
u policie
a úspěšně
absolvovaných
právech jsem
se chystal na
kariéru Velkého
kriminalisty
s perspektivou
rozlousknutí nejtěžších, záhadných
i neuvěřitelných případů. Místo
toho mě zavolala ředitelka našeho
územního odboru, nechala mě, abych
se předpisově zahlásil, což se mezi
důstojníky už moc nedělá, a teprve
pak mě vyzvala, abych si sedl k jejímu
konferenčnímu stolku. Vypadalo to
dost vážně. „Tedy, poručíku, blahopřeji
k absolutoriu a mám pro vás dvě
novinky. Především vás žádám
o podpis rozkazu, kterým jste povýšen
do hodnosti nadporučíka.“ Vstal
jsem, podepsal papír na jejím stole
a předpisově zahlásil: Sloužím vlasti!
„Druhá věc bude možná méně
radostná. Byl jste ustanoven do
funkce policejního rady. Víte, co
to znamená?“ Věděl jsem až moc
dobře. Místo pátrání v terénu,
překvapivých odhalení a záchrany
krasavic z rukou krvežíznivých
šílenců protokoly, výslechy, spisování
výpovědí poškozených a koordinace
vyšetřování. Prostě takový dispečer…
Tak jsem začal úřadovat. Po mém
předchůdci jsem zdědil pěknou
hromádku rozdělaných případů i pár
nerozlousknutých oříšků, s kterými
se už měsíce nedalo pohnout. Mezi
nimi i desky s nadpisem Náhrobek.
Znovu jsem to pročetl, zavolal
státnímu zástupci a napsal předvolání
oznamovateli. Šlo o úplnou blbost,
posudky jasně prokazovaly, že to
všechno mělo být dávno odložené.
Za týden se dostavil oznamovatel,
jakýsi inženýr Hrdlička. Vplul do
mé kanceláře na invalidním vozíku,
nepozdravil, a než jsem mu stačil
říci, proč byl předvolán, vybafl: „Tak
už jste s tím pohnuli? To je doba!“
Zachoval jsem klid. „Podívejte se, pane
inženýre, policejní orgán vás předvolal,
aby vám sdělil své rozhodnutí podle
zákona. Vaše trestní oznámení se
odkládá. Podle provedených úkonů
včetně znaleckých posudků se
trestný čin nestal. V usnesení máte
jednak odůvodnění a jednak poučení
o možnosti odvolání. Prosím, potvrďte
podpisem převzetí…“ Zbledl, popojel
na vozíku nejdřív dozadu a pak zas
dopředu a sípavým hlasem se na mě
obořil: „Takže nestal? Nestal? A co
tenhle vozejk? A já už skoro uznanej
za invalidu? A bolestný? A snížení
společenskýho uplatnění? A co ty
lumpové, ty dobytkové, co mě skoro
zabili?
Čekal jsem to jednodušší, takhle
jsem musel spis otevřít, nalistovat
lékařský posudek a nahlas číst: „Dá se
Zdeněk Jirků:
Pozor,
pradědeček!
tedy jednoznačně uzavřít, že utrpěné
zranění nebude mít trvalé následky,
rekonvalescence probíhá úspěšně
a pacient při intenzivní rehabilitaci
obnovuje a obnoví schopnost
samostatné chůze bez pomoci.“ Spráskl
ruce, chvíli koukal na strop a pak se
do mě zlověstně pustil: „Nebude mít
následky? Kdo to může vědět? Ten
starej páprda z naší slavný okresní
chirurgie? Tohle vám neprojde! Jakou
vlastně máte hodnost?“ „Nadporučík…“
„Takže ucho, policejní ucho! Asi se
v tom moc nevyznáte, tak já vám
zvopakuju, co se stalo. A zvopakuju to
i nejvyššímu soudu, kam to bez váhání
doženu! V našem městě se přemnožili
cigoši. Je jich jako blech. S tím se asi
moc dělat nedá, ale když si na hřbitově
koupili vopuštěnou hrobku, že prej
z ní udělaj památník na svý předky,
co je pozabíjeli Němci, řekli jsme si
v SOO, že to už je moc! Uprostřed
našich mrtvejch jejich památník! A pak
určitě jejich vyhrávání na housličky,
jejich pozpěvování a možná i vohně!
Na hřbitově, kde máme každej svý